fotocesty FOTOCESTY.CZ
Cesta do Austrálie 2001 - Blanča a Mýra
Z P R Á V Y   Z   C E S T Č L Á N K Y  -  Z Á Ž I T K Y P Ř Í P R A V Y
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>


O cihlovém bludišti a iránské pohostinnosti

16.6.2001 - Tabríz, Irán

Většina cestovatelů se na své cestě po Iránu poprvé zastaví až dvě stě kilometrů za hranicemi, v bývalém hlavním městě Perské říše Tabrízu. Obvykle jen proto, aby zde přespali na cestě do zajímavějších částí země. V Tabrízu totiž ze starých památek mnoho nezbylo. Pevnost Arg-é-Tabríz, postavená ve 14. století, je v žalostném stavu a již po mnoho let permanentně obklopená lešením a před zvědavým zraky pečlivě chráněná ošklivým stavebním plotem z vlnitého plechu. O mnoho lépe na tom není ani Modrá mešita, Masjed-é Kabud, postavená roku 1465. Během staletí byla mnohokráte poničena zemětřesením a abyste spatřili zbytky obdivuhodné kachlíkové výzdoby pokrývající vstupní portál, musíte se opět probojovat staveništěm. A tak se největším zážikem naší návštěvy Tabrízu jednoznačně stala návštěva ohromného, krásně zrekonstruovaného a životem překypujícího bazaru.

Bazar
Bazar

Základy přes tři kilometry dlouhého tržiště tu stály již před více než tisíci lety, ale většina křivolakých, cihlovou klenbou krytých uliček, průchodů a nádvoří, kterými se dnes procházíme pochází ze století patnáctého. Nespočet krámečků nabízí sortiment zboží standardní pro všechny bazary středního východu: koberce, zlato, šperky, koření, tepané vázy a talíře, kožené výrobky a rozmanité další suvenýry. Jak se ale do spleti uliček noříte hlouběji, postupně mizí honosné krámky pro turisty a přibývají obchůdky se zbožím pro místní: látky, nádobí, oblečení, boty, jídlo a věci denní potřeby.

V rozmanité směsici nápadně vynikají obchody pro nevěsty. Žádný iránský pár by se neodvážil zasnoubit bez "zrcadla štěstí", a tak se přes půlku krámku třpytí řady zrcadel v kýčovitě zdobených zlatých a stříbrných rámech. Svatební šaty jsou pak honosné, tradičně bílé, zcela podle evropského stylu. Svatební den je patrně jediná příležitost, kdy se iránské ženy smějí beztrestně ukázat na veřejnosti ve vypasovaných šatech s odhalenými pažemi a vlasy. Kdykoliv jindy pak mohou na ulici pouze v beztvarém nevýrazném kabátě až na zem a hlavou zakrytou šátkem, případně v ještě nepraktičtějším černém čádoru - kusu látky zahalujícím postavu od hlavy až k patě.

Obchod s koberci
Obchod s koberci

Jakožto jedni z mála cizinců na tržišti přitahujeme soustředěnou pozornost prodavačů turistického sortimentu. Vytrénováni z bazarů v Turecku, Sýrii a Jordánsku statečně odoláváme cílenému náporu. Necháváme se "ulovit" až asi po hodině, kdy nás, již značně uchozené, dva slušně anglicky hovořící prodavači koberců zvou k sobě na čaj. "My ale opravdu nechceme koupit žádný koberec", několikráte upozorňujeme dopředu. "To je v pořádku, pojďte jenom na čaj, my tak často nemáme možnost popovídat si s cizincem". Popovídat si s místními lidmi je zajímavé i pro nás, a tak se necháváme vést bludištěm bazaru do jakési zapadlé místnůstky s klenbovým stropem a stěnami obloženými koberci. Další stohy koberců jsou vyrovnány na zemi a podél stěn. Na jedné z hromad se uvelebujeme, zatímco naši hostitelé nám připravují čaj.

Po pěti minutách rozhovor překoná počáteční klasický úvod typu odkud jsme, co chceme v Iránu vidět a jak se nám tu líbí. "Teď se konečně začneme bavit o něčem pro obě strany zajímavém", těšíme se. Bohužel následuje přednáška o různých typech koberců v Iránu. Když už jich před námi leží rozložených deset, není tak těžké uhodnout, co bude následovat. Otázka "Který se vám nejvíc líbí?" opravdu přijde v zápětí. Na vysvětlení, čím vším je ten nejhezčí z koberců výjimečný a jak levně jej pořídíme, když je jen asi za 15.000,- Kč už ani nečekáme a raději se loučíme.

K našemu překvapení se nás naši známí i po té, co je již naprosto jasné, že s námi kšeft neudělají, nabízejí doprovodit nás spletí uliček zpět k východu z bazaru. Cestou procházíme kolem jakési restaurace, plné místních. "Nemáte hlad?", ptají se naši průvodci. A tak poprvé ochutnáváme iránskou kuchyni: kopec rýže, kebab (špíz z mletého masa) a na roštu pečená rajčata zapíjíme proslulou limonádou Zam Zam. Ačkoliv jsme si dali s Blankou napůl jednu porci, odcházíme spokojeně plní.

Rozčarování nastává při placení. "To bylo nějak drahé jídlo", podivuji se, jen co se po chvíli propočítám z iránských tisíců na české koruny. "Ne, ne, to je v pořádku", ujišťuje mne jeden z našich průvodců, zatímco druhý mne postrkuje k východu z restaurace. Až na ulici před jídelnou začínám tušit, kde se stala chyba. "Vy nebudete platit?", ptám se překvapeně. "Ne, vždyť už jsi to všechno zaplatil." Samozřejmost odpovědi uzemňuje. Teprve až když si důrazně trváme na tom, že pozvání na čaj za samovolné pozvání se na oběd do restaurace opravdu nepovažujeme za adekvátní výměnu, dostáváme své peníze zpět. Asi nemusím dodávat, že se hned poté loučíme a jdeme každý svou cestou. Poněkud rozladěni vycházíme z bazaru. Tak tohle má být iránská pohostinnost, o které tolik básnili naši kamarádi?

V Narímanově školce
V Narímanově školce

V tu chvíli ale jako kdyby cestovatelský Pámbů slyšel naše výčitky a nastrčil nám do cesty dalšího člověka. "Mohu vám nějak pomoci?", oslovuje nás před výlohou knihkupectví solidní angličtinou slušně oblečený muž. "Děkujeme, jenom pokukujeme po nějaké persko-anglické konverzaci." "Pojďte se mnou, ukážu vám lepší obchod, kde mají větší výběr anglických knížek.", navrhuje Naríman, když se nám v obchodě představil a od prodavače zjistil, že konverzaci pro nás nemají. A opravdu, za chvíli stojíme v jiném knihkupectví plném anglických učebnic a literatury - drahé knihy jsou zjevně originály z dovozu, levné pak tištěné v Iránu. Naríman je tu známým hostem. Spolu se ženou totiž provozují něco jako mateřskou školku s výukou anglického jazyka pro předškolní děti a anglické knížky tu nakupuje pravidelně. Když najdeme, co jsme chtěli, nedá Naríman jinak, než že nám knížku koupí jako dar, abychom měli dobré vzpomínky na lidi v Iránu.

Modrá mešita
Modrá mešita

Poté se nám nabízí jako průvodce, a tak znovu, tentokráte s výkladem procházíme bludištěm bazaru a dále kolem vlnitého plechu skrývajícího staveniště rekonstrukčních prací staré pevnosti až k lešením pokryté Modré mešitě - tedy okruh kolem všech Tabrízských pamětihodností. Když se, unaveni poměrně dlouhou procházkou sluncem rozpáleným městem, chceme se napít z lahve s vodou, zve nás Naríman na výborný melounový džus. Že bychom si jej sami zaplatili, opět nechce ani slyšet. Než dopijeme, stihne ještě zavolat ženě, a tak jsme ještě pozváni na večeři k němu domů. Závěr dnešního rušného dne tedy trávíme dobře najedeni v družném hovoru s iránskými učiteli angličtiny - Narímanem, jeho ženou a několika jejich přáteli, přizvanými k setkání s "exotickými" cizinci z Čech.

Dvě tolik rozdílná setkání v tabrízském bazaru nám připomněla opět rozporuplný pocit z režimem pokřivené země. Zatímco bohatí iránští "byznysmeni" vidí Irán jako chudou zemi a turistu pouze jako chodící peněženku, kterou je třeba důkladně vyždímat, normální lidé vědí, že přes všechny potíže žijí v krásné zemi s letitou historií a zcela v duchu muslimské tradice snesou pro hosta třeba modré z nebe. Ale to asi neplatí jen o Iránu, že?

A tak se den v Tabrízu vydařil. Krásný bazar. Pokud potkáte toho správného člověka, i praktická ukázka neskutečné iránské pohostinosti hned první den po překročení hranic. Co chtít více. Pokud budete mít na své cestě jen trochu času nazbyt, myslíme, že vám zastávku v Tabrízu můžeme vřele doporučit. A pozdravujte od nás Narímana.


Pokračování: Na návštěvě u Kurdů aneb Cizincem v cizí zemi (Sanandaj, Irán)

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>
Vytvořeno: 7. prosince 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Blanča a Mýra Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz