fotocesty FOTOCESTY.CZ
Cesta do Austrálie 2001 - Blanča a Mýra
Z P R Á V Y   Z   C E S T Č L Á N K Y  -  Z Á Ž I T K Y P Ř Í P R A V Y
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>


Na návštěvě u Kurdů aneb Cizincem v cizí zemi

17.6.2001 - Sanandaj, Irán

Sanandaj (čti Sanandač), hlavní město západoiránské provincie Kordestán, do češtiny překládané jako Kurdistán, leží poněkud mimo hlavní turistické trasy. Cestovatelé sem přijíždějí především poznat kulturu původně kočovného a pasteveckého národa bez vlastní země. Kurdů žije v této oblasti středního východu početná komunita, kolem deseti miliónů na tureckém území a asi čtyři a půl miliónu na iránské straně hranic. Kurdské osídlení zasahuje částečně i do severovýchodního Iráku a části Sýrie. Ale právě iránský Sanandaj se postupně stal největším tržištěm a obchodním centrem kurdské komunity. Příliv bývalých pastýřů a nomádů, zahnaných do města nedávnou iránsko-iráckou válkou, jej povýšil na jedno z "nejkurdštějších" měst v Iránu. Když vystupujeme z autobusu na okraji města, netušíme ještě, že seznámení s kurdskou kulturou budeme mít přímo z první ruky.

"Samozřejmě, že vás mohu svézt, ale nechcete to raději dojít pěšky? Do centra je to sotva tři sta metrů..." No to se nám stalo poprvé, že si taxíkář nechá ujít kšeft, místo toho, aby si smlsnul na zjevně situace neznalých turistech. Nahazujeme na záda batohy a vyrážíme udaným směrem. Rozdíl je patrný na první pohled. Naprostá většina mužů na ulici je oblečena v tradičních volných plandavých kalhotech, jejichž široký pas je nabrán a množství přebytečné látky staženo kolem pasu šátkem. Stejně tak lze na první pohled odlišit kurdské ženy, oblečené v pestrobarevých veselých sukních, tolik nepodobných uniformnímu černému čádoru. Překvapuje nás, nakolik si Kurdové v Iránu zachovali svoji autentičnost. Když jsme před pár dny projížděli východním Tureckem, nebylo mezi lidmi na ulici Kurdy nijak možné rozeznat. Teprve když jste se s někým dali do řeči, hrdě se hlásili ke svému původu, ale na první pohled byli všichni oblečeni stejně, jako kdokoliv jiný. Ne tak v Sanandaji.

"Nechcete limonádu?" Chvíli rozmýšlíme, vždyť jsme ušli sotva padesát metrů! Ale je vedro, batohy těžké a koneckonců, jak často vám někdo jen tak nabídne vychlazenou limonádu? A tak zastavujeme u hloučku mužů na chodníku. Pomocí základních anglických slovíček, několika frází z naší perské konverzace, ale hlavně rukama a nohama se dohadujeme, odkud jsme a kam v Iránu jedeme. Na oplátku nám Mardok, majitel dílny, před kterou stojíme, ukazuje čím se živí. Starých elektromotorů se v zadní části dílny válí nespočet. Mardok je opravuje, ukazuje nám stroj na převinutí cívek a vyvažování. Když nám dojdou konverzační témata a loučíme se, zve nás Mardok ještě k sobě na přespání. Omlouváme se, vždyť jsme ještě z města nic neviděli, a pokračujeme směr centrum.

Když, konečně již na hlavní ulici, kupujeme chleba, osloví nás, tedy respektive Blanku, mladá, moderně oblečená slečna. Šaráre studuje druhým rokem architekturu na univerzitě, proto umí trochu anglicky. O tom, že na přísné pořádky iránského režimu příliš nedá, hovoří šátek jen tak na půl hlavy a fakt, že si jako žena dovolí na ulici oslovit cizince. O tom, že některé pořádky jsou ale neporušitelné, mluví zase to, že ani mladá rebelka si nemůže dovolit šátek sundat úplně. Šaráre taky celou dobu, a to i v případě přímé otázky od Mirka, odpovídá a mluví pouze s Blankou. Zkrátka hovořit na ulici s cizím chlapem by bylo příliš.

Když se ptáme na hotel, otočí se ke svým rodičům, stojícím opodál a o chvíli později nám nabízí, že můžeme přespat u nich doma. Dvakrát se neodmítá, a tak jdeme. Protože Yahcaliovi bydlí na okraji města, zažíváme poprvé v Iránu také jízdu autobusem městské dopravy. Otec má ještě práci ve městě, a tak jedeme s Šaráre a její maminkou. Dostáváme lístky na autobus a nastupujeme. Šaráre i s maminkou zmizí uvnitř vozu, Blanka za nimi. Když chce nastoupit Mirek, strhne se v autobuse poprask a smích. Teprve po chvíli zmateného gestikulování nám dochází, co se děje. Autobus je rozdělen přes celou výšku vozu neprůhlednou překližkovou deskou na dvě části - vepředu muži, vzadu jsou ženy. Mirek se, nic netušíc, snažil nastoupit do ženské části. Za chvíli už jsme všichni tam, kam patříme. Ale vyvstává, alespoň pro Mirka, další problém - kterak přes oddělovací stěnu zjistí, kde vystoupit. Ten se ale vzápětí vyřeší sám způsobem typicky iránským: jakýsi pán ze sousedství si nás všimnul již před autobusem. A tak si k Mirkovi přisedá, celou dobu si s ním povídá a nakonec jej vysadí na té správné zastávce ven.

Řada našich "faux pas" pokračuje, když nám Šaráre servíruje na přivítanou čaj. Odštěpky z homole cukru stejně jako doma vhodíme do hrníčku a zamícháme lžičkou. Teprve když utichne výbuch smíchu nám domácí ukazují, co jsme měli správně udělat - vložit kus cukru mezi zuby a čaj cedit přes něj. Podruhé je rozveselíme, když se snažíme tento zvyk napodobit. Zatímco zkušeným místním pijanům čaje vydrží jeden kousek cukru na celý šálek, nám se v puse rozpadne při prvním doušku. Další překvapení na sebe nenechá dlouho čekat. Se slovy "pojďme jíst" Šaráre odnese jediný stolek, který je v místnosti. Za chvíli už ale na koberci leží plastikový ubrus a přes něj druhý plátěný. Spolu s celou rodinou se sesedáme k večeři na podlahu, servírují se míchaná vajíčka, olivy a slaný sýr, k tomu placka chleba a máslo.

Hodina kurdských tanců
Hodina kurdských tanců

Po večeři nám Šaráre pouští video ze své nedávné svatby. Její manžel, obchodník s uměleckým kovaným nábytkem, tráví většinu času v Teheránu. Náš hlavní dojem z dvouhodinnového videa byl, že se na kurdské svatbě především dlouhé hodiny tancuje. Tradiční jsou řadové tance, kdy dlouhá řada lidí vzájemně se držících za ruce poskakuje složitým způsobem dokola. Na začátku řady se postupně střídají vedoucí tanečníci, kteří mávají šátkem v jedné ruce a určují druh kroku a směr pohybu lidského hada. Inspirována videem, rozhodla se Šaráre, že nás jeden z řadových tanců naučí. A tak už za chvíli hopsáme, opět k velkému pobavení zbytku rodiny, jeden krok dopředu, jeden dozadu, příklep špičkou, vykopnout koleno, překročit... Poté se zase bavíme my, když se snaží Šaráre tancovat českou polku. Aby byl náš zážitek úplný, na závěr večera Šaráre se sestrou nastrojí Blanku do tradičního kroje - dvojitých dlouhých splývavých šatů s malou pestře vyšívanou vestičkou. Odcházíme spát s pocitem, že jsme si užili kurdské kultury až dost.

Blanka v kurdském kroji Blanka v kurdském kroji
Blanka v kurdském kroji

Co dodat na závěr? Ze Sanandaje jsme toho mnoho neviděli, těžko vám něco doporučit. Naši kurdští hostitelé byli také spíše moderní iránská rodina životním stylem nahony vzdálená tradičním pastevcům či nomádům. Přesto dodnes udržují některé tradice - tance, kroj - a to především v dobách svateb nebo narození dítěte. Ale i jako moderní obyvatelé města si zachovali nejtradičnější hodnoty kočovného pouštního národa: veselost, otevřenost a pohostinnost vůči poutníkům. A to rozhodně není málo.


Pokračování: O černých ženách v černé tmě, lodičkách a podivném pánovi
(Jeskyně ALI SADR, Irán)

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>
Vytvořeno: 5. ledna 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Blanča a Mýra Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz