fotocesty FOTOCESTY.CZ
Cesta do Austrálie 2001 - Blanča a Mýra
Z P R Á V Y   Z   C E S T Č L Á N K Y  -  Z Á Ž I T K Y P Ř Í P R A V Y
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>


Ze života

23.-28.6. 2001 - Esfahán, Irán

Těžko by se asi hledala země odlišnější od našeho malého domova v srdci Evropy, nežli je Iránská republika. Stavby jsou tu pro nás exotické, zvyky zcela odlišné, rozlohou ani počtem obyvatel se nemůžeme srovnávat. Přesto, jistým způsobem, částečně se tu cítíme jako doma. Tedy spíše, s úlevou konstatatujeme, cítíme se jako jsme se cítívali doma. No schválně, řekněte sami.

Básně a svoboda

Přímo před naším hotelem stojí podivná budka, taková ta dočasná stavební maringotka. Hrdý nápis na boku ale vyvrací naše podezření na probíhající opravy silnice - plechová kostka je úřadovnou Cizinecké policie. Chvíli se dohadujeme, zda cizinecká policie má v popisu práce cizincům pomáhat nebo zda je má spíše kontrolovat. Nakonec převáží náš vrozený optimismus - časy, kdy se po ulicích potulovali členové lidové "Komité", v jejichž moci bylo nevhodně se chovající nebo nevhodně oblečené osoby, včetně cizinců, pokutovat nebo rovnou nechat zavřít, jsou snad i v Iránu věcí minulou. "Kdepak, tahle budka je tu pro naše pohodlí a bezpečí", končíme úvahu.

Naše teorie dostane velkou trhlinu, když se jednoho večera vracíme z náměstí Emáma Chomejního v družném hovoru s dvěma studenty Esfahánské univerzity. Hafez je z Iránu, jeho kamarád Vahid z Afghanistánu. Oba studují anglickou literaturu a mluví tedy velmi slušně anglicky. Hafez nám přednáší dodnes oblíbené verše svého jmenovce, slavného šírazského básníka ze 14. století. S Vahidem pak vedeme odvážné filozofické úvahy nad tím, že se cítí být především člověkem, jedním z velké lidské rodiny, a teprve v druhé řadě muslimem, dodržujícím někdy zastaralá a ne vždy zcela dokonalá přikázání islámu. Řeči značně odvážné na člověka, který uprchl ze země řízené fanatiky, kde kvůli náboženským předsudkům ženy nesmí vůbec na ulici.

Když se přiblížíme na dohled budky, oba studenti se náhle zastaví a začnou se s námi loučit. "Mohli bychom mít problémy, kdyby nás s vámi uviděli", ukazují ke stánku cizinecké policie. "Víte, my bychom se správně vůbec neměli s cizinci bavit." Podávají nám ruku a spěšně mizí v davu lidí na ulici. Už i mladé studentské volnomyšlenkářství zná policejní kontrolu a dobře ví, že za režimem vyryté hranice se nevyplatí vybočovat.

O muzice a satelitech

"Mluvíte anglicky?", oslovuje nás neznámý mladík před východem z čajovny. "Já se učím anglicky a chtěl bych si s vámi popovídat."
"Jste turisté?" Touto poněkud podivnou otázkou nás udivuje téměř každý, kdo se s námi odváží ke konverzaci. Snad tak začíná první lekce iránské učebnice angličtiny.
"Odkud jste?", pokračujeme již standardně.
"Z České republiky." Následuje nechápající ticho. "Československo" - stále nic - "Z Evropy." Konečně se mladíkovi rozsvítily oči.
"A jak to u vás vypadá?" Vytahujeme malý album pohledů a fotek z domova, který pro takové případy nosíme s sebou - Praha, rodný Liberec, jihočeské zámky, hory v zimě, fotky rodiny. Najednou Abuzar, tak se mladík jmenuje, překvapeně nadskočí a vyvalí nevěřícně oči:
"Vy musíte být ale bohatí!", ukazuje na jednu z fotek z domova a dva stojany plné CD v rohu pokoje. Brzy se dohodneme, že ceny CD jsou v Iránu srovnatelné s cenami u nás doma. Jenže platy tu jsou, odhadem podle rozhovoru, méně než třetinové a tak naše hudební kolekce nabývá pro iránského mladíka neskutečné ceny.

"Můžeš nám doporučit nějakého iránského zpěváka?" V každé zemi se snažíme koupit místní muziku, jak tradiční, tak současnou populární. Nejlépe se nám vždy osvědčilo dát na tipy od místních.
"Nejlepší je Ghomejši, ale ten žije v exilu v Americe."
"To znamená, že ho nemůžeme koupit?"
"Ale samozřejmě, že můžete. Exiloví zpěváci jsou zakázaní, ale na černo se prodávají všude."

"Díváte se v Evropě na satelitní televizi? Tady je zakázané vlastnit satelit. U koho ho najdou, toho čeká velká pokuta. Ale my ho máme, každý ho má."
Tak tohle nám něco připomíná, to už jsme někde zažili. Ale kde to jen bylo?

No ano, už to máme, přece u nás doma, v Československu, ještě před necelými třinácti lety. To zvláštně pokroucené myšlení, nesmyslné zákazy a vynalézavost v jejich obcházení. Uvědomujeme si, jak moc se u nás změnilo a jsme šťastní, že už je to za námi. Moc si přejeme, aby Iránci již brzy mohli říct totéž.


Pokračování: Větrné hroby a podzemní město (Yazd, Irán)

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>
Vytvořeno: 8. března 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Blanča a Mýra Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz