fotocesty FOTOCESTY.CZ
Cesta do Austrálie 2001 - Blanča a Mýra
Z P R Á V Y   Z   C E S T Č L Á N K Y  -  Z Á Ž I T K Y P Ř Í P R A V Y
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>


Větrné hroby a podzemní město

29.6. 2001 - Yazd, Irán

Věže ticha

Sluncem vyhřátý vítr vysušuje všechno, co mu přijde do cesty. Zrnka písku, která s sebou nese, naráží na kameny popadané ze široké zdi. Za ní je vidět druhá stejná zeď nízké válcovité věže na protějším pahorku. Ve slunečním žáru se zableskne cosi bílého. Kost. Lidská kost? Možná. Vždyť "Věže ticha" na okraji pouštního města Yazdu jsou starobylým zoroastriánským pohřebištěm.

Zoroastriánství bývalo hlavním náboženstvím iránské planiny před příchodem islámu. Jeho zakladatel, Zoroaster, již kolem roku 550 před Kristem postuloval myšlenku jediného všemocného a neviditelného Boha. Věčný oheň, udržovaný a uctívaný jako symbol Boha, je asi nejvýraznějším znakem zoroastriánských chrámů. Protože zoroastriánci věří v čistotu i ostatních živlů, odmítali pohřbívat své mrtvé do země, aby neznečistili zemi, nebo je spalovat, aby neznečistili vzduch. Místo toho byla mrtvá těla ponechávána ve "věžích ticha", kde je v krátké době zlikvidovali dravci.

Z odhadovaných 150 000 Zoroastriánců na světě jich asi 30 000 dosud sídlí v okolí pouštmi Dasht-é Kavír a Dasht-é Lut obklopeného města Yazd v centrálním Iránu. Dnes už nenechávají své mrtvé napospas dravcům, ale aby zabránili kontaminaci země, ukládají je do pečlivě vybetonovaných hrobů. Řady bílých schrán jsou vidět na novodobém hřbitově nedaleko pod věžemi.

Studna v popředí, pohřební vež za ní
Studna v popředí, pohřební vež za ní

Když si dostatečně užijeme morbidní a ponuré pocity, které nás neodvratně přepadají v tomto pustém a nehostinném místě, scházíme na planinu dolů pod věže. Tam, mezi podivnými stavbami se střechami skládanými z kupolí připomínajících vosí hnízda, konečně přijdeme na veselejší myšlenky. Mezi dávno nepoužívanými budovami, umně poskládanými z nespočetných maličkých čtvercových cihel, se totiž nachází jasná evidence světského žití: studna, větrací věže, černá kuchyně. K našemu velkému pobavení i maličká kamenná budka - dva oddělené záchodky.

Snad toto celé kdysi býval komplex, příslušející k pohřebišti daleko v poušti za městem. Dnes ale okrajová zástavba moderního Yazdu zasahuje až k blízkosti Věží ticha a tak nám netrvá více než půl hodinky pěšky se vrátit k autobusu, který nás doveze zpět do historického středu pouštní oázy.

Podzemní město a větrné věže

Do Yazdu jsme přijeli hlavně obdivovat historické staletí obývané pouštní město. Hlavní třída však působí podobně jako kdekoliv jinde v Iránu - spousta lidí, aut, hluk a prach. Stačí však zabočit za roh a rázem jsme o několik století na zpátek. Ruch města necháváme za zády a noříme se do uzkých uliček a průchodů mezi hliněnými zdmi.

Historický střed Yazdu je jedna z nejstarších dochovaných městských zástaveb, světově unikátní faktem, že se ve starých domech dodnes bydlí. Zdejší architektura je perfektně přizpůsobena nehostinným pouštním podmínkám. Domy jsou napůl zapuštené do země, takže si obytné místnosti i v parném létě udržují relativně stálou příjemnou teplotu. Na povrch vykukují jenom kupolovité střechy - vysoký strop také přispívá k ochlazení místnosti - a pak vysoké "badghíry", větrací věže. Otvory na vrcholu takové věže zachytávají sebemenší vánek a svádějí jej dolů do obytných místností. Zařízení je prosté, bezporuchové a v oblasti s nepravidelnou dodávkou elektřiny často i účinnější než moderní sofistikované klimatizační systémy.

Z obytných domků ale při procházce mnoho neuvidíte. Soukromí obyvatel starého města chrání vysoké zdi. Křivolaké a úzké průchody mezi nimi pak vytvářejí složité bludiště, težko zachytitelné na jakékoliv mapě. Detaily podzemní architektury jsme měli šanci pozorovat, zato ale v dokonalém řezu, teprve až u ohromné jámy základů luxusního hotelu budovaného na okraji staré čtvrti.

Jak ke štěstí přijít

V labyrintu starého města jsme se neztratili jen díky milému místnímu průvodci, který se jako vždy velmi brzo a sám přihlásil. Eyupovi je devatenáct let a pochází z Iráku. Do Iránu přišel jako malý chlapec spolu se svými rodiči, vyhnán z domova stejně jako dalších 600 000 uprchlíků, iránsko-iráckou válkou (1980-88). V Iránu dostudoval a sám se naučil perfektně anglicky. Od dokončení školy ale marně shání jakoukoliv trvalou práci.

Šance na prosazení se v iránské společnosti vidí Eyup zcela beznadějně. O hloubce jeho zoufalství vypovídá i plán, který nám líčí během procházky. Největší uprchlickou minoritou v Iránu jsou Afghánci. Aby se iránská vláda zbavila neúnosného zatížení státní pokladny, které pro ni uprchlíci představují, propaguje návrat afghánskch uprchlíků zpět do vlasti. Každému Aghánci, který se dobrovolně rozhodne vrátit domů, nabízí dokonce malou sumu peněz, jakési "odškodné". Eyup se tedy rozhodl ilegálně přejít do Afghánistánu, tam si opatřit afghánské doklady a s nimi jakoby "uprchnout" zpět do Iránu. Poté se nechá vyplatit a deportovat zpět do Afghanistánu. Se získanými penězi pak emigruje do Pakistánu, země zaslíbené.

I obyvatelé starobylých měst mohou mít starosti vysoce současné, že?


Pokračování: Audience u krále (Persepolis, Irán)

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>
Vytvořeno: 3. května 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Blanča a Mýra Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz