fotocesty FOTOCESTY.CZ
Cesta do Austrálie 2001 - Blanča a Mýra
Z P R Á V Y   Z   C E S T Č L Á N K Y  -  Z Á Ž I T K Y P Ř Í P R A V Y
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>


Vítr sviští, svišti piští

31.7. - 6.8. 2001 - Deosaiské pláně, severní Pakistán

Dvoudenní stoupání konečně skončilo. Tatam jsou nehostinné vyprahlé pustiny Karákoramských údolí. Před námi a kolem nás se, kam oko dohlédne, táhnou mírně zvlněné kopečky s nekonečným travnatým kobercem okrášleným trsy modrých hořců a bílými chlupatými kvítky protěží. Mírný vítr neustále pročesává Deosaiské pláně, náhorní planinu ve výšce čtyři tisíce metrů nad mořem, protkanou horskými potoky s neskutečně čistou vodou plnou horských pstruhů. Zároveň přes tři tisíce čtverečních kilometrů rozlehlý národní park, vyhlášený v roce 1993 na ochranu posledních dvaceti šesti kusů z kdysi početné populace medvědů hnědých. Doma tu ale jsou i vlci, sněžní leopardi, červené lišky a pohádkově vypadající kozorožec ibex. A svišti. Tisíce svišťů.

Nástup do hor

Lucka a Pavel brodí na Deosaiských pláních
Lucka a Pavel brodí na Deosaiských pláních

První část výstupu k horskému jezeru Satpara jsme překonali lehce v malé dodávce vracející se do turistického resortu na břehu jezera. Dále už ale musíme po svých. Hnedle pár kilometrů za jezerem nás čeká nemilé překvapení. Na policejní "checkposty", malé budky, nebo ještě častěji pouze stany se závorou přes cestu, kde se každý projíždějící i procházející musí zapsat, jsme si již v horách zvykli. Tady ale kromě obvyklého vyplnění několika kolonek po nás chtějí i vstupné do národního parku - čtyři americké dolary za člověka, dvěstěšedesát pakistánských rupií, peníze v těchto končinách světa zcela neslýchané. Zatímco se zcela bezvýsledně snažíme napálené vstupné nějak ukecat, projede kolem nás několik džípů narvaných Pakistánci. Místní prý vstupné platit nemusí, knížečka lístků za dvacet rupií pro pakistánské turisty leží zcela nedotčena.

Náladu si ale spravíme hnedle o pár kilometrů dál ve vesničce Satpara, pojmenované stejně jako jezero a údolí, kterým stoupáme. Všude kolem nás dozrávají meruňky. Nejstaršímu z klučinů, které ve vesničce potkáváme, dáváme deset rupií a s igelitovou taškou v ruce ukazujeme na meruňky. Rozumíme si hned - nežli nejstarší ze synů donese peníze matce, která opodál pracuje na poli, bráškové nám nasbírají vrchovatou igelitku sladoučkých dobrých meruněk.

Svačinka u policistů

Policisté - dárci tvarohu
Policisté - dárci tvarohu

Kus za vesnicí dojdeme k další policejní kontrole. Trochu s napětím očekáváme, co si na nás vymyslí tentokrát. Osádku "úředního stanu" tvoří tři policisté, pouze jeden z nich ale má na sobě uniformu - tradiční salvar kamíz, širokánské do pasu nabírané kalhoty a dlouhou košili po kolena, od ostatních se liší pouze barvou a nárameníky s frčkami. Určitě to bude náčelník posádky, neboť před nás důležitým gestem pokládá úřední knihu s pečlivě ručně nalajnovanými kolonkami: datum, jméno, číslo pasu, adresa, odkud a kam jdeme. Tím ale oficiálnosti končí. "Dáte si čaj?", ptá se policista vzápětí a než stačíme odpovědět, už posílá jednoho z pomocíků pro hrníčky. "A co burus, nechcete ochutnat výborný burus?", pokračuje lekce pakistánské pohostinnosti. Nějak se nemůžeme dohodnout, co to ten "burus" vlastně je, a tak další pomocník vyráží vylovit v hadru a igelitu pečlivě zabalenou hroudu čehosi, co se chladí v nedalekém potoce. Za chvíli už si pochutnáváme na výborném ovčím tvarohu, který zapíjíme na otevřeném ohni vařeným bylinkovým čajem "tumuro", který identifikujeme jako mateřídoušku.

Pochod po džípové cestě

S policejní kontrolou jsme za sebou nechali poslední výspu civilizace a stoupáme. Na konci druhého dne se kopec konečně překulí do roviny a před námi se otevřou rozlehlé zelené louky a mírně se vlnící vršky. Napříč celými Deosaiskými pláněmi se táhne nezpevněná džípová cesta, místy přecházející pouze ve vyjeté koleje, která nás po dalších pět dní povede asi osmdesát kilometrů napříč pláněmi. Nejpodrobnější mapou, kterou se nám podařilo sehnat, je hrubý náčrtek v průvodci a tak jsme rádi, že se pláně dají přejít po dostatečně výrazné "magistrále". Kromě orientace nám džípová cesta přináší také rozptýlení. Několikrát denně u nás zastavuje auto plně naložený bohatými Pakistánci z Lahore, kteří si na Deosaie vyjeli pouze na jednodenní výlet pronajatým vozem ze Skardu. V nedělních róbách nastrojené, vymydlené a navoněné rodinky se radostně fotí se zaprášenými, několik dní nemytými a potem páchnoucími bílými cizinci. Co na nás vidí, těžko říct.

Svišť zlatý
Svišť zlatý

Kromě turistů máme i jinou společnost. "Hvízd, písk, hvízd", předávají si nás po celé dny mezi sebou bedlivé hlídky zlatých svišťů. Rodinky zlatých chlupatých koulí se vyhřívají na sluníčku. Jakmile nás ale z dálky zpozorují, zmizí matka s mláďaty rychle do nory. Na stráži zůstává pouze otec. Vztyčený na zadních hvízdáním varuje další sviště v okolí, nežli i on zmizí v bezpečí nory.

Výškově i morálně výprava Deosaiskými pláněmi vrcholí v 4266 metrů vysokém sedle Čáčor, kde kempujeme u nádherného horského plesa. Poslední den ze sedla už jen klesáme do vesničky Chilam, odkud dále dojedeme stopem přes Astor zpět do Gilgitu. Žádného medvěda jsme sice v národním parku nezahlédli, přesto byla ale výprava přes Deosaiské pláně příjemnou změnou proti obvyklým severopakistánským trekům do základního tábora, kdy několik dní pochodujete nahoru, kde se otočíte a jdete zase zpět dolů.

Táboření v sedle Čáčor
Táboření v sedle Čáčor

Pokračování: O závratných výškách a horském duchovi (Karimabad, severní Pakistán)

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  > >
Vytvořeno: 20. července 2002          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Blanča a Mýra Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz