fotocesty FOTOCESTY.CZ
Cesta do Austrálie 2001 - Blanča a Mýra
Z P R Á V Y   Z   C E S T Č L Á N K Y  -  Z Á Ž I T K Y P Ř Í P R A V Y
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>

Jak to bylo v Pákistánu

Krásný den přejeme všem doma i ve světě,

zdravíme vás z pakistánského Rawalpindi, kam jsme se vrátili po měsíci stráveném trekováním v nejvyšších horách světa - Himalájich.

Vstup do Pakistánu byl předznamenáním událostí následujících: poslední část po Iránu se již projíždí pouštním Baluchistánem, který pak pokračuje i za hranicemi. Hrůzné zážitky z 600-ti kilometrového přejezdu pouští z hranic do Quetty nás varovaly a strašily již od půlky Iránu. Každý z protijedoucích cestovatelů měl svou historku o vedru, suchu a natřásání, při které se krev v žilách vaří již dopředu.

Hranice jsme přešli bez potíží. Hned za hranicemi nás nekompromisně oškubali pakistánští veksláci. Ačkoliv běžný kurz je 67 PRp za jeden americký dolar, podařilo se nám po dlouhých obštrukcích směnit pouze za 55 PRp / 1USD. Ještě hůře málem dopadli dva Češi, kteří přecházeli hranice hned po nás. Poté, co si směnili, za nimi vekslák přišel, že tuhle stodolarovku nechce, že je moc stará, ať mu dají jinou. Naštěstí se k výměně peněz neměli. Chvíli po té si totiž jeden z německých cestovatelů, kteří s náma seděli u limošky všimnul, že stodolarovka je falešná - slepená ze dvou papírů barevně kopírovaných. Poté nastalo divadlo. Další tři hodiny do odjezdu autobusu se banda asi patnácti veksláků snažila různými triky a pohrůžkami zastrašit české cestovatele a přinutit je, aby falešnou bankovku vyměnili, nebo že na ně zavolají policii. To by nebylo tak hrozné, špatné bylo, že zmanipulovali řidiče autobusu, aby jim neprodal lístek do Quetty. Naštěstí pan řidič si nakonec dal říct, a tak jsme všichni společně odjeli a veksláky i s jejich prohnanými triky nechali daleko za sebou.

Přejezd pouští vzhledem k tomu, že jsme důkladně varováni moudře zvolili klimatizovaný bus, který jel přes noc, nakonec dopadl relativně pohodově a po sedmnácti hodinách jsme vskutku dojeli do Quetty. Naivně jsme si mysleli, že to horší máme za sebou.

Nevěsta
Pakistánská nevěsta

Opět poučeni protisměrnými cestovateli, zakoupili jsme na třiceti šesti hodinový přejezd vlakem z Quetty do Rawalpindi lístek do první třídy s lůžkem. To bude pohoda, smáli jsme se. Už první déšť v Quettě nás ale měl varovat: do Pakistánu dorazily monzuny. Další dva dny jsme se koupali ve vlastním potu v malém kupé, kde se dva stropní, střídavě fungující větráky marně snažily rozehnat dusný vlhký vzduch.

11.7. jsme zcela hotoví vypadli konečně z vlaku do ruchu velkoměsta v Rawalpindi. V "Pindi" jsme se úspěšne potkali s Mýrovým bratrem Pavlem a jeho ženou Luckou. Kromě toho nás také přivítal jejich pakistánský kamarád Haroon Alam, který umí česky, neboť strávil pět let života v Praze. Ten nás pozval na svatbu svého staršího bratra. Díky tomu jsme se v Rawalpindi zdrželi celý týden. Pakistánská svatba totiž není jen tak. Tato měla být jenom "velmi malá a skromná", to proto, že rodině před časem zemřela maminka a stále ještě drží smutek. "Malá a skromná" v pakistánském měřítku znamená, že svatba trvala tři dny a navštívilo ji pouze asi sto padesát hostí. Nevěsta je velmi vzdělaná - má univerzitní vzdělání a umí celý korán nazpamět (což není jen tak, vzhledem k tomu, že je v arabštině) a teď ho své nové rodině po večerech na pokračování s překladem předříkává.

Jak se jezdí v Pakistánu stopem
Jak se jezdí v Pakistánu stopem

Poté už jsme konečně vyrazili vstríc vysokohorským dobrodružstvím. Pavel s Luckou, zkušení autostopaři, nás vykejvali k tomu, že jsme po pověstné vysokohorské silnici Karakoram Highway jezdili stopem. Nejčastěji v dřevěném kastlíku na střeše velkých starých, pestře pomalovaných Bedfordů - náklaďáků. Zastaví vám první auto, na které mávnete a řidiči vás cestou ještě zvou na čaj, sušenky, případně vás krmí jablky, vínem nebo meruňkami, podle toho, co zrovna v oblasti, kterou projíždíte roste. Jinak to že zastaví první auto ještě neznamená, že jedete hned. Obzvláště na severu u čínských hranic je provoz poměrně slabý, a tak na to první auto občas můžete na krajnici čekat i dvě hodiny (v pozdním odpoledni i do druhého dne ráno). Ale jinak je to doprava spolehlivá. Ze střechy jsou nádherné výhledy do okolí a při průměrné rychlosti kolem 15 km/h se dá dostatečně obdivovat krásy okolní přírody i fotit.

Hory nám přišly trochu "naruby" proti zvykům z domova. Dole v údolí Indu je kupodivu zcela vyschlo a vyprahlo. Slunce rozpaluje skály a pobyt, natož pak pochod s naloženými batohy je silně vyčerpávající a úmorný. Zeleň začíná zhruba ve 3000 m.n.m. Borové lesy, travička, potůčky, pasoucí se krávy a ovce. Proste idyla. Chvílemi jsme si připadali jako doma v Českém ráji. Až na ty osmitisícové zasněžené vrcholky nad námi :-)

Takže udělali jsme některé z nejprofláklejších a nejhezčích treků v severním Pakistánu. Vybírali jsme takové, na které není třeba žádného speciálního vybavení (mačky, cepíny, lana a tak). Pět dní jsme si vyšlápli do základního tábora Nanga Parbatu, čtyři dny pak do základního tábora Rakaposhi. Nejdelší cestu jsme podnikli na deset dní napříč Deosaiskými pláněmi, zelenou travnatou náhorní plošinou ve výšce 4000 m.n.m. Poté jsme se dorazili krátkým dvoudenním výstupem do základního tábora Ultar Peaku nad Karimabádem a čtyřdenním přechodem z vesničky Gulmit do Passu přes jezero Borit a Gulkinský ledovec.

Všude jsme potkávali moc příjemné a pohostinné lidi. Pakistánci jsou zatím asi nejpohodovějším národem na našich cestách (s výjimkou hraničních veksláků). Policajti na silničnich kontrolách nám sami zastavovali náklaďáky, které nás svezou dále, od jedněch jsme dokonce dostali tvaroh a bylinkový čaj. Prostě nádhera.

Snídaně v jedné z hospůdek/obchůdků v malé horské vesničce Minapin, údolí Hunza
Snídaně v jedné z hospůdek/obchůdků
v malé horské vesničce Minapin, údolí Hunza

Jinak pohyb na čerstvém vzduchu v kombinaci s častými průjmy (příčinu jsme vpodstatě nikdy neodhalili - občas zřejmě voda, občas jídlo a někdy prostě jen klima a fyzická námaha, možná trochu i antimalarika, která žaludku nepřidají) posloužil jako vysoce účinná odtučňovací dieta: Blanča za ten mesíc shodila 8 kg, Mýra dokonce 15 kg!!!

Teď se již týden povalujeme zpět v civilizaci v Rawalpindi. Straníme se jakékoliv fyzické námahy a vaříme "zatučňovací" jídla, cpeme se zmrzlinami, ovocem a sladkostmi, abychom opět trochu přibrali. Mimo jiné máte taky štěstí, protože je tu levný internet, a tak může být tato zpráva tak dlouhá.

Mějte se krásně, s dalšími povídáními se ozveme zhruba za tři-čtyři týdny z indického Dillí.

Zdraví

BaM

Takhle jsme po měsíci a půl v Pakistánu vysmátí.
Takhle jsme po měsíci a půl v Pakistánu vysmátí.


Související články:
8.-11.7. 2001 - poušť Balučistánu (Quetta - Rawalpindi) - Parní lázeň v poušti
12.7. 2001 - Rawalpindi - O setkání na druhém konci světa
13.7. 2001 - Rawalpindi - Když monzun přichází
15.-17.7. 2001 - Rawalpindi - Veselka po pakistánsku
20.7. 2001 - Karakoram Highway - Dálnice přes hory
30.7. 2001 - Skardu - Stopem do hor
20.-26.7. 2001 - Nangá Parbat - Výlet za lesními vílami a horskými obry
31.7. - 6.8. 2001 - Deosaiské pláně - Vítr sviští, svišti piští
17.-18.8. 2001 - Karimabad - O závratných výškách a horském duchovi
20.-22.8. 2001 - Passu - Bramborové hody, dobří lidé a procházka po ledovci

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Obsah B&M do Austrálie dále  >>
Vytvořeno: 15.března 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Blanča a Mýra Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz