fotocesty FOTOCESTY.CZ
Indie & Nepál ´97-98
Indie: Dillí Přesun do Nepálu Nepál: Nepál Bardia N.P. Kathmandu Pokhara Himaláj - Everest
Nepál: Himalájské hry Zápisky z nížin Indie: Darjeeling Kalkata Sagar Deed Bodh Gaya
Indie: Varanasi Kajuraho Sanchi Taj Mahal Jaipur Pushkar Bala Praghati Kendra Bombay
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>

Motto: Poznání je smyslem cest.

(Uvedená data se vztahují k zápisu do deníku a nemusí vždy souhlasit s datem konání události. Pro srovnání - 1 indická rupie má zhruba stejnou hodnotu jako 1 česká koruna, za 1 nepálskou rupii dostanete asi 1,6 koruny.)

Inu, pohoda...

25. 9. 1997

Pohodlně sedíme na měkké pohovce s indickým přehozem, Alice otevírá cestovní sešit a ukazuje na graf. Před odjezdem strmě stoupá křivka radostného očekávání, za ní následuje období prvotního okouzlení zemí, pak linka prudce klesá - kulturní šok, aby se nakonec opět pomalu zvedala nahoru.

Kaushil odchází do kuchyně zkontrolovat múňg, tradiční indické jídlo ze žluté čočky, rýže, brambor a zeleniny, dochucené samozřejmě celou řadou různého koření, jemuž vévodí čili. Sedíme s našimi anglo-indickými přáteli a probíráme zamýšlenou cestu.

Radostné očekávání. Unaveně hledím před sebe. Neurčitý pocit počátečního nadšení se po chvíli proměnil v předodjezdovou hrůzu. Odevzdaně sedím nad čtyřicetilitrovým batohem a pokouším se do něj vpravit věci na půl roku. Mám strach. Není to nakonec celé jen bláznivý nápad, výplod zhýčkaného mozku, nereálná představa? Konstatuji neschopnost cokoli změnit na chodu věcí a rovnám na hromádky průvodce, kapesníky, plavky, moskytiéru, rukavice... V Praze jsme o několik hodin dřív. Jedem stopem a cestou se smějeme, že tohle byla na dlouhou dobu poslední pohodlná a rychlá cesta autem. Na autobusovém nádraží nacházíme zelený plácek a sundáváme batohy.

"Celkem se mi tu líbí."
" To ti teda závidím," komentuje Pavel odpadky posetý trávník.
Nic lepšího ale v dosahu není,. a tak se oddáváme lelkování a psaní deníků.

26. 9. 1997

"S dovolením prosím."

Rozespale sundáváme nohy z protějších sedadel, je půl šesté ráno a autobus zastavuje před hlavním nádražím ve Frankfurtu nad Mohanem. Poslední, co by se mi teď chtělo, je opustit pohodlné a vyhřáté místečko, ale nedá se nic dělat, a tak klopýtáme do nevlídné noci.

"Turecký měsíc," ukazuje Pavel na oblohu. A opravdu. Nad městem visí stříbrný půlměsíc, jak vystřižený z vlajek států Orientu. Co naplat, východ je východ.

Frankfurtské letiště je vlastně jedna velká televize. Šarmantně kolem nás procházejí upravené letušky, maminka nese ani ne půlroční dítě. Cestující popíjejí kávu a pobíhají tam a zpátky s vozítky plnými zavazadel. Elegantní zaměstnanci letiště v černých oblecích se prohánějí po hale na komických červených byciklech, které vzdáleně připomínají naši starou skládačku. Dvě malá kolečka, vysoké sedátko, mezi řídítky mobilní telefon (ten naše skládačka nemá). Pan Woyczech Simmel se má urychleně dostavit do informační kanceláře. Němčina, angličtina, francouzština, turečtina... Dívka v nádherném sárí, dva ortodoxní Židé, zahalená Arabka. V devět hodin se bude konat v kapli bohoslužba. Za okny přistávají a vzlétají letadla, rodí se nový den.

Dilí

DILÍ

Bože můj, tohle přeci nemůže být pravda! Taxikář nám sice slíbil, že nás za čtyřicet rupií doveze na Connaught Place, ale jede podezřele dlouho a nic nenasvědčuje tomu, že bychom se blížili k centru jakéhokoli města. Trpce lituji, že jsme v Indii poprvé, a tudíž nemáme žádné zkušenosti, a že je půl třetí v noci.

"Tourist office, madame, best place!"

Já ti dám "nejlepší místo"! Ksakru, my nechceme do žádného tourist office, my chceme na Connaught Place a dál půjdeme pěšky! To prý nejde, ve městě se střílí, nepokoje s Pákistánem a navíc jsou tu volby a celá čtvrť Paharganž, kde se nachází náš vyvolený hotel, je uzavřená.

Marně vysvětlujeme, že je to náš a ne jeho problém. Taxikářovou povinností je zřejmě ochránit nás před zlým Dillím a dopravit do bezpečí turistické kanceláře. Jinak ho prý policisté zavřou. To určitě! Auto vjíždí do temné uličky a zastavuje před jakousi pochybnou turistickou kanceláří, z níž vybíhají další lidé. Tohle jsou očividně poslední minuty našeho života. To ještě ale nejsme obeznámeni s fantastickou indickou mírumilovností. Stará zásada ahinsa - neubližování živým tvorům a Gándhího metoda pasivního odporu satjágraha nám zachránily život. Taxikář se sice rozčiluje, jako by na naší návštěvě tourist office závisela spása jeho duše, ale k žádnému násilí nedojde.

Říkáme, že nedostane ani rupii, pokud nás nedoveze tam, kam chceme.

"O.K. Sir, bez vašich čtyřiceti rupií hlady neumřu. Když mi nevěříte, že tohle je Connaught Palace, vystupte a jděte pěšky!"
S ulehčením nabídku přijímáme a odcházíme do tmy. Po chvíli bloudění nějakou zanedbanou, zcela jistě okrajovou čtvrtí Dillí, při němž nám neocenitelnou službu prokazuje Pavlova buzola, přicházíme na jakési opuštěné kruhové místo uprostřed ničeho. Connaught Place. Ne, ne! Bráním se, tohle nemůže být Connaught Place, tohle nesmí být Connaught Place! Centrum moderního Dillí s obchody, bankami, kancelářemi leteckých společností...

"Musíme jít na sever," určuje Pavel směr pomocí kompasu a malé mapky města. Mám pocit, že celé mé prvotní okouzlení se odehrálo v letadle při povídání s naší sousedkou Mayurou, asi pětadvacetiletou malířkou z Bombaje, vracející se ze své výstavy v Evropě. Jsem naprosto nepoužitelná k čemukoli. S hrůzou kráčím vedená Pavlem nečím, co připomíná rozpadlé a opuštěné kulisy amerických filmů z třicátých let. Budovy zdobí honosné názvy ´City Bank of Delhi´, ´Punjab Bank´ a podobně, napsané na ledabyle přibitých štítech. Všude spí na zemi lidé. Má naděje, že se nacházíme v jakémsi slamu, se vytrácí každým okamžikem. Tohle je! centrum hlavního indického města.

Uličky v Dilí

Nejprve odmítáme všechny nabídky rikšáků, ale je to přeci jenom dost daleko, a tak nakonec přeci jen jedeme s cyklorikšou, o jehož život máme vzhledem k našim batohům a jeho kondici vážné obavy. Vjíždíme do jedné postranní uličky, která vypadá stejně příšerně jako všechny předtím a rikšák zastavuje před nápisem Bright Guest House. Uleví se nám, ale jen do chvíle, kdy se ukáže, že majitel hotelu nemá absolutně chuť kohokoli ve čtyři hodiny ráno ubytovat. Kolem nás se shlukují lidé.

"Krásný pokoj za 350 rupií."

Ten člověk se očividně zbláznil. Nakonec se dohadujeme na dvě stě, ale ani o rupii víc. Takové peníze! Ind s námi obchází několik hotelů, jenže ani v jednom nás za dvě stovky nechtějí nechat přespat.

Mám jedno jediné přání: zpátky na letiště a prvním letadlem domů do Evropy. Nedokážu si představit, jak tady vydržím pět měsíců. Nakonec se přeci jen jeden hotel najde, a tak zničeně usínáme v 'Ravena Pallace' v dusném pokojíku bez oken. Bez oken ale s ventilátorem. Ještě mnohokrát budeme mít možnost ocenit tento Boží dar.

Probouzíme se ráno, no vlastně spíš v indické poledne. Studená sprcha nám dělá dobře. Nechápu, jak může někdo v Indii inzerovat hotel s teplou vodou. Oblékám tričko od kamaráda Pafa s mapou Indie a nápisem "I love India". Mám sto chutí nápis přeškrtnout a napsat "I love ventilátor".

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz