fotocesty FOTOCESTY.CZ
Indie & Nepál ´97-98
Indie: Dillí Přesun do Nepálu Nepál: Nepál Bardia N.P. Kathmandu Pokhara Himaláj - Everest
Nepál: Himalájské hry Zápisky z nížin Indie: Darjeeling Kalkata Sagar Deed Bodh Gaya
Indie: Varanasi Kajuraho Sanchi Taj Mahal Jaipur Pushkar Bala Praghati Kendra Bombay
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>

Přesun do Nepálu

4. 10. 1997

Tak jsme si přáli dostat se mimo turistické oblasti, až jsme se ocitli v jakémsi zapadákově, jehož jméno si nemůžeme zapamatovat a v němž se asi už dlouhá léta žádný pocestný neobjevil. Ale všechno popořádku: Marně vysvětlujeme v turistické kanceláři, že do Nepálu skutečně chceme přijet skrz Banbassu a ne přes Ágru a Váránasí, kudy jezdí všichni ostatní cizinci.

"Do Banbassy žádný státní autobus nejezdí, do vlaku se nedostanete, protože začíná dípaválí (svátek světel, velká hinduistická slavnost) a všichni lidé někam cestují," tvrdí suverénně pán za přepážkou. Pro jistotu volá na nádraží. "Před vámi čeká 96 lidí. Naše soukromá společnost jezdí do Banbassy přímo z Dillí, odjížděli byste dnes v devět večer a jízdenka stojí 250 rupií."

Sklesle sedíme na židlích. Nelíbí se nám ani dípaválí, ani cesta přes noc, kdy nic neuvidíme, a už vůbec ne cena. Takových peněz! K hranicím to není víc než tři sta kilometrů. Takhle jsme si to cestování nepředstavovali.

Vzpíráme se nátlaku - kupte nebo nebudou a vy budete muset jet vlakem za tři dny - a jedeme si ověřit informace na nádraží. Dípaválí samozřejmě ještě nezačíná, vlaky jsou sice plné, ale ráno v šest odjíždí do Barélí jeden, na který neplatí rezervace a měl by být prázdnější. Chcete-li se seznámit se spoustou Indů, jezděte obyčejnou třídou. Indické vlaky mají tříd celou řadu, od první s klimatizací přes první lehátkovou, první sedadlovou, to celé znovu v druhé třídě. Na konci tohoto seznamu se krčí ordinary class - třída obyčejná, turisty zcela opomíjená pro přecpanost, špínu a pomalost. Pravidelné používání českých drah se ukáže být perfektní průpravou pro obyčejnou třídu železnic indických. Vlak chvíli jede, chvíli stojí, ale v podstatě se pohybuje, a to správným směrem. Ve vlaku jsme samozřejmě středem pozornosti a každý má touhu si s námi povídat.

Indický venkov vypadá malebně. Upravená políčka rýže, bambusová křoví, pasoucí se dobytek, vesničky z vepřovic a rákosí. Kdysi dávno tu byly lesy, ale lidé potřebují políčka a pastviny pro svůj dobytek, a tak jsou lesy ty tam. Během dne potkáváme ve vlaku několik lidí asi v našem věku, kteří bydlí na vesnici a dojíždí do města do školy. Jedni studují něco jako ekonomickou nástavbu a hrdě nám ukazují učebnice daňových zákonů, z druhých budou učitelé na základní škole. Jedná se o nějaký program podporovaný vládou, která platí většinu školného.

Hned ve tři odpoledne jsme v Barélí, asi 250 km východně od Dillí. Ráno jsme sice vystáli půlhodinovou frontu u okénka, kde bylo přímo napsáno, že prodávají lístky na náš vlak, ale tam nás poslali zas do jiné fronty a vlak už skoro jel, takže jsme se rozhodli koupit lístky až ve vagonu. V obyčejné třídě zřejmě průvodčí nechodí, lístky se pak odevzdávají při výstupu z vlaku. Vzhledem k počtu lidí není však vůbec těžké výběrčího bez povšimnutí minout, takže jsme do Barélí dojeli proti své vůli zadarmo.

Sedím před nádražím a čekám, až Pavel zjistí nějaký spoj do Banbassy. Kdyby tu stáli kůň Zlatohřívák, pták Ohnivák a liška Ryška dohromady, nemohli by vzbudit větší pozornost. Kolem mne se shlukují lidé. Odkud jsem, jak se mám a jak se jmenuji, obvyklé otázky.

"Czech money?" ptá se kluk. Vytahuji pytlík s desetníky a rozdávám. "Dolar, dolar." Spousta natažených rukou. Už je vidím, jak přijdou do hospody, vytáhnou desetník a poručí si Jim Beam.

Do Banbassy sice nic nejede, ale za chvíli odjíždí vlak do Pílíbhít, městečka asi napůl cesty mezi Bareilly a Banbassou. Osmnáct rupií za oba. Včera večer jsem se odvážně modlila, aby nás cesta na nepálské hranice stála méně než sto rupií na jednoho. Přání se stává skutečností.

Venku se setmělo, dívám se z okýnka. Pole, stromy, spousta malých světýlek - světlušek. A rovina. Určitě nás podvedli. Podle mapy bychom už měli stoupat, Himálaj musí být na dosah. Co když je to všechno jen výmysl? Všechny ty fotky a obrázky v knížkách jsou podvod, žádný Himálaj neexistuje. Je tu jen rovina a rovina, až k poušti Gobi.

V kupé jsme se skamarádili (jak jinak) se skupinkou vesničanů (zase samí chlapi) a pohodlně se zabydleli (soudě podle hromady skořápek od buráků na podlaze). Jejich angličtina je asi tak mizerná jako moje hindština, ale rozumíme si. Jeden z nich je tři měsíce ženatý a jeho žena měsíc čeká miminko. Ptáme se, kolik chce mít dětí. Pět, ukazuje na prstech.

"Indie, vzdělaní lidé tři až čtyři, nevzdělaní deset."
"Čechy, vzdělaní lidé jedno nebo dvě, nevzdělaní tak tři až čtyři," snažíme se přiblížit české poměry.
"Kdo je ministerským předsedou Indie?" zkouší mne.
Na mě si nepřijdou, pana Gujarala znám z novin.
"Kdo je ministerským předsedou České republiky?" ptám se na oplátku.
Samozřejmě netuší. "Václav Klaus," slabikuji pomalu. Kdyby pan Klaus tušil, jak tu propagujeme jeho osobu, určitě by byl rád.

V Pílíbhít na nádraží se nám přespat nechce, hotel vypadá draze, a tak přijímáme nabídku chlapů, jet s nimi do jejich městečka a přespat tam. Prý je tam levněji.

Autobus

Uháníme autobusem, třicet pět kilometrů kamsi indickou nocí. Sedíme až vzadu a silnice je všechno jiné jenom ne kus rovného asfaltu, a tak každou chvíli nadskakujeme vysoko nad sedadla. Nabízejí nám místa vpředu, ale nechce se nám opustit zavazadla. "Aččá hé." Je to v pořádku. Vlna nadšení, že mluvíme hindsky.

Autobus nemá skla v oknech a pěkně tu profukuje. K bundě se nedostanu, ke svetru taky ne. V dosahu je pouze špinavý pytel od cibule na zabalení batohu. Co dělat. Vytahuji jej a omotávám si ho okolo hlavy. Všeobecné veselí. "Sárí, sárí," volají cestující. Usmíváme se.

Ve vesnici - městečku se nachází pro nás až moc luxusní hotel, samozřejmě úplně prázdný, sem žádný cizinec nezavítá. Majitel musí být zoufalý šílenec.

"250," říká hoteliér. Ne, ne. Ani 200 se nám nelíbí.

"Když ne za 50, jdeme jinam." Jsme rozhodnutí spát za městečkem ve stanu. Odcházíme a hoteliér za námi běží. Pokoj je najednou za padesát. S povděkem si užíváme sprchy a jdeme hned spát.

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz