fotocesty FOTOCESTY.CZ
Indie & Nepál ´97-98
Indie: Dillí Přesun do Nepálu Nepál: Nepál Bardia N.P. Kathmandu Pokhara Himaláj - Everest
Nepál: Himalájské hry Zápisky z nížin Indie: Darjeeling Kalkata Sagar Deed Bodh Gaya
Indie: Varanasi Kajuraho Sanchi Taj Mahal Jaipur Pushkar Bala Praghati Kendra Bombay
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>

Národní park Bardia

8. 10. 1997

Jsou to bídáci hamižní. Vstupné do národního parku je 10 nepálských rupií (asi šest korun) pro Nepálce a 650 pro cizince. Průvodce je nezbytný a žádá po nás 650 rupií na osobu a den. Máme velké štěstí, že národní park Bardia leží stranou hlavního turistického ruchu, takže tu návštěvníků moc není. Chlápek nakonec souhlasí s námi navrženou cenou 1000 rupií za oba na tři dny - po tuto dobu platí povolení - což je 166 rupií na jednoho a den. Ale stejně je to hrozná lumpárna!

Nejdříve brodíme říčku, pak chodíme skrz naskrz porosty trávy, která je vyšší než my, savanovým lesem, loukami a doufáme, že spatříme nějaké to zvířátko. Je dost horko a neustále nás sužuje žízeň. Mučivá představa oroseného půllitru. Zvířátek moc vidět není, a proto máme z každého spatřeného velikou radost. V korunách stromů se prohání hejno opiček. Dlouhé ocásky za nimi plandají, neobyčejně mrštně skáčou z větve na větev. Nádherní motýli, sup, dva orlové a spousta malých skvrnitých jelínků. Nacházíme stopy tygra a nosorožce. Jdeme po nich úzkou cestičkou v trávě vyšší než my.

Bardia N.P.

Jasně, že bych chtěla potkat nosorožce, ale poklidně se pasoucího a koukala bych na něj z jedoucího džípu. Na téhle pěšince by to bylo z oka do oka a srážka s nosorožcem nekončí vždy dobře. Naštěstí spí zvíře kdesi v chládku. A tak se rozpálenou savanou plahočíme sami. Nakonec potkáváme pasoucí se slony. Bimbají ušima, okusují větve a nechají se pohánět domorodci. Tak tygříci třeba zítra.

P.s. Podařila se nám príma věc. Pořád mě zajímalo, jak to tady asi vypadá při monzunech, kdy je horko a vlhko, až jsem si to mohla trochu vyzkoušet. Vyrobili jsme si totiž ve stanu saunu. Uvařili jsme plný hrnec gulášové polévky z pytlíku - poměr pytlík, voda způsobil, že chutnala spíš jako slaná voda, ale pro naše dehydratovaná těla to byl pravý balzám. Sedíme ve stanu a baštíme polévku. Z plného hrnce vystupují hojné obláčky páry, teplota ve stanu stoupá, vlhkost také. Po chvilce je mi hrozné horko a stékají ze mě potoky potu. Takhle jsem se potila naposledy v Liberci v sauně. To je to správné tropické klima! Otvíráme stan, abychom vyvětrali, a jdeme se ještě jednou osprchovat.

9. 10. 1997

Pavlova teorie národního parku:
Vezme se kus lesa, oplotí se a nechá se růst, jak je mu libo. Tak vznikne národní park. Za vstup do parku cizinec zaplatí spoustu peněz a je nucen si najmout domorodého průvodce. Následuje něco, co vypadá asi jako kdybych já vodila německé turisty po Jizerkách. Opatrně našlapuji, spatřím veverku, ukazuji na ni Němcům a tiše se rozhlížím. "Žijí tu medvědi, lišky a vlci," sděluji jim. Turisté jsou zvědaví, potichu našlapují v mechu. Spatříme srnky. Opatrně je pozorujeme a jdeme dál. Skautský pochoďák. Tak to jde celý den. Večer krčím rameny, tak medvěd třeba zítra.

Přesně tak to probíhá tady. Až na to, že je tu o nějakých 20 stupňů víc než v Jizerkách. Šlapeme vysokou trávou. Zvíře by muselo být blbé a k tomu slepé a hluché a muselo by jít po pěšince přímo proti nám, abychom si ho všimli. V trávě kolem nás může klidně ležet třeba třicet tygrů a my o nich vůbec nevíme. Průvodce si vesele vykračuje v tričku, teplákách a vietnamkách, za ním se plahočí uvaření Evropané. Národní park nikdy více, do Chitwanu mě nikdo nedostane ani párem volů! Půjdu za čtyři rupie do zoo, koupím si hektolitr džusu s ledem, budu se líně povalovat na trávníku a pozorovat nosorožce.

Slon z oka do oka

Jdeme lesem, všude jako po vymření, nikde ani živáčka. Moc se těším, až budeme brodit říčku u vstupu do parku, protože její voda je příjemně studená a alespoň se trochu ochladím. Těsně předtím, než k říčce dojdeme, krátce spatříme rodinku elegantních "modrých bůvolů", jak by se anglické jméno Blue bull dalo přeložit do češtiny. U řeky loví lednáčci a jiní barevní ptáci, jsou velmi obratní a krásně se pozorují.

Konečně se ochlazuje. Vycházíme z parku a dáváme si každý po dvou hrncích čaje. Je sice za šest rupií, ale pořád lepší než v Bardia Jungle Cottage, kde mají malou konvičku za třicet. Popíjím čaj a je mi krásně. Najednou mi celý ten strastiplný den připadá celkem fajn. Když nic jiného, tak dobrá zkušenost. Divoká zvířata jsou plachá. A vůbec to nevypadá tak, že by člověk seděl v jedoucím autě a pozoroval četná stáda pasoucích se antilop, slonů a lvů.

Dlouze se sprchuji. Nechávám po sobě stékat studenou vodu a připadám si jako v ráji. Zítra bychom chtěli vstát brzo ráno a zkusit pozorovat zvířátka z posedu. Nemáme náladu na další den plahočení pustinou, ale odjet se nám ještě nechce. Snad budou zvířata ráno čilejší.

Na svetru mi přistálo světélko. Malá světluška a bliká ostošest. Tak velké světlo z tak malého zvířátka. Tiše světlušce závidím.

10. 10. 1997

Vstáváme ještě za tmy a jdeme na posed. Potichu sedíme a čekáme, kdo přijde. Krásně mě zebou bosé nohy, pocit, který jsem už dlouho nezažila. Přemýšlím nad tím, že jsme opravdu zhýčkaní zoologickými zahradami a přírodovědnými filmy. Instantní kultura. Tygr - teď! Deset tygrů za minutu, zpomalený záběr skoku. Myslíme si, že když přijdeme do lesa, budou zvířata sama přibíhat a předvádět své kvality. Čas plyne, slunce stoupá na oblohu. Opodál se pase stádo skvrnitých jelínků, ukusují šťavnaté listy, větří, když je vyrušíme, plaše běží pryč. Pak přichází klisna modrého bůvola, za ní druhá, pak hříbátko. Přejdou kolem nás. Zatímco je pozorujeme, ukazuje náš průvodce doprava. Po trávě si vykračuje statný hřebec. Cítíme se odměněni za čekání i dvoudenní plahočení lesem.

Máme víc štěstí než rozumu. Jsou hlavní nepálské svátky - Dasain - a nikdo neví, jestli něco jede a kdy to jede. Nezbude nám tedy, než šlapat třináct kilometrů prašnou cestou na hlavní silnici pěšky. Jsou sice příjemnější věci, ale co se dá dělat. Obědváme v jedné z vydřidušských Jungle Cottages, protože jsme od včerejška od oběda nejedli a jiné jídlo se tu sehnat nedá. Pak balíme za poledního horka stan a chystáme se vyrazit. Z chaty vycházejí lidé s batohy a nakládají je na džíp.

"Smíme jet s vámi?"

Přikyvují, my šťastně házíme batohy do auta a sedáme si na ně. Za chvíli jsem celá od prachu, nohy mám úplně zdřevěnělé, ale co je to proti skutečnosti, že nemusíme pěšky!

Na highway - dálnici, jak odvážně nazývají domorodci jedinou místní silnici, čekáme několik hodin. Autobus měl jet ve dvě, jsou čtyři a Američané se zajímají, mohou-li si na cestu do Káthmándú najmout džíp. To není náš případ, a tak bereme zavděk prvním autobusem "lokálem", který se naskytne. Končíme v Kóhálpuru, místě, které si jako obvykle musíme do mapy zakreslit sami.

Zatímco Pavel zjišťuje autobusy směrem do Káthmándú, přijíždí člověk na kole. Umí trochu anglicky, a tak si chvíli povídáme, pak se rozloučí a odjede. Za chvíli je zpátky a nabízí nám nocleh. Jsme trochu zvědaví, jak to v jeho domečku bude vypadat, a rádi přijímáme. Domek je supermaličký, Khem (tak se náš hostitel jmenuje) ukazuje na základy na pozemku. "Tady stavíme nový dům." Bydlí tu se ženou asi rok, jsou z Pókhary. Zatím žijí v něčem, co by se po evropsku dalo nazvat prozatimním obydlím a v Nepálu se najde velice často. Stavební styl je stále tentýž. Do země se napíchají klacky, další se jimi propletou ve vodorovném směru, čímž vznikne jakási kostra, kterou lidé vypletou chroštím a oplácají hlínou. Chtějí-li okno, prostě kus chroští vynechají.

Naši hostitelé vyklízejí předsíňku, vejde se do ní akorát tak postel, co na ní budeme spát. Nepálská postel je taky exponát sám o sobě. Čtyři nohy, do nich začepované čtyři dřevěné klacky, vzniklá plocha je vypletená provazem, všechno dělané podomácku. Až na to, že nám přečuhuje jak hlava tak nohy, se na ní spí moc příjemně. Tady by se výrobci nábytku neuživili, stejně jako stavební firmy a architekti.

Za předsíňkou je kuchyň s ohništěm. Kouř stoupá nahoru a mizí rákosovou střechou. Nalevo je o něco málo větší pokoj, kde manželé spí. Celý domek by se vešel do našeho obýváku, a když chceme projít dveřmi, musíme hodně sklonit hlavu. Vedle domku stojí přístřešek z větví, tam bydlí bůvolí kráva s telátkem. Toaleta je na louce, voda z pumpy, kovové je tu jen nádobí. Khem se o nás pozorně stará, dostáváme rýži se zeleninou, hrnek mléka od bůvolice a banán. Pak nám se ženou ukazují fotky rodiny. Za chvíli se v množství příbuzných přestávám orientovat. Pokud tomu dobře rozumím, má náš 18letý hostitel dvě děti, 5letou holčičku a 7letého syna. Ještě než usínáme, slibujeme, že pošleme z Káthmándú pohled.

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz