fotocesty FOTOCESTY.CZ
Indie & Nepál ´97-98
Indie: Dillí Přesun do Nepálu Nepál: Nepál Bardia N.P. Kathmandu Pokhara Himaláj - Everest
Nepál: Himalájské hry Zápisky z nížin Indie: Darjeeling Kalkata Sagar Deed Bodh Gaya
Indie: Varanasi Kajuraho Sanchi Taj Mahal Jaipur Pushkar Bala Praghati Kendra Bombay
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>

HIMÁLAJSKÁ PUTOVÁNÍ

5. 11. 1997

Krpály, krpály. Probouzíme se v sedle Deorali ve výšce 2700 m.n.m., kam jsme se včera z posledních sil vyšplhali.

Z Džirí jsme odvážně vyrazili největší cestou, která tam byla. Vesele si pochodujeme a nesrovnalosti s mapou dáváme za vinu nepálským kartografům. Cesta nestoupá, ale klesá, jde se nám o to příjemněji. V poledne přicházíme k řece a odlišná jména vesnic nám začínají připadat podezřelá. Chvíli podrobně zkoumáme mapu, pak zděšeně zjišťujeme, že jsme jinde, než máme být. Místo vesničky Šivalája, kde jsme chtěli obědvat, jsme asi čtyři kilometry jižněji v Those. Naštěstí odsud do Šivaláje vede cesta, takže není nic ztraceno. Jenom si dnešní trasu trochu natáhneme. Do Deorali přicházíme vyčerpaní až za tmy, popravdě řečeno, nedokážu si představit, jak vydržím těch zbylých 27 dní pochodu.

To bylo včera. Dnes máme v plánu dojít do Sete (2575 m). Vesnice je od nás vzdálená necelých deset kilometrů, ovšem vzdušnou čarou. Mezi Deorali a Sete leží údolí, takže musíme sejít k řece Likhu Khola (1600 m), a pak se zase vydrápat nahoru. Máme celý den o zábavu postaráno.

P.s. Každou chvíli se ptáme místních na cestu, abychom nedopadli jako včera.

Most

Teď je právě poledne a my odpočíváme ve vesničce Kendža. Pavel si dává čou mein - smažené nudle se zeleninou a já zkouším sherpa stew - hustou zeleninovou polévku s bramborami a nudlemi. Jednak ze zájmu a jednak vyhrálo stew v cenové konkurenci, protože stojí jen 25 rupií.

Cesta

Zatímco jíme, přemýšlím o cestách. Je to podivný pocit, být někde, kam se nedá dojet autem, ani kolem či na koni, kam se dá prostě jenom dojít. Jsme asi příliš zvyklí na to, že všude vedou silnice, a je to zvláštní představa, že všechno, co tu je a nevyrostlo tady, sem musel někdo přes všechny ty kopce donést. Solo Khumbu je buddhistický kraj. Změnilo se oblečení žen, pestrá sárí vystřídaly prosté šedé šaty s barevnou zástěrou, čas od času míjíme stúpu a modlitební praporky. Cestou nepotkáváme příliš turistů, a ti, které míjíme, si v naprosté většině nesou batohy sami a někteří dokonce ani nemají domorodé průvodce. Několikrát se setkáváme se skupinkou tří Švédů, kteří spali ve stejné lodži jako my, s dalšími dvěma sympatickými lidmi kdoví odkud na sebe několikrát vesele voláme "see you later". Míjí nás nosiči, jeden má na zádech ohromnou roli drátu s bužírkou, hodně z nich si s sebou nese kazeťák a do kroku jim svižně vyhrává nepálská pop-music. Místní mají široké, ploché tibetské obličeje a samozřejmě spoustu dětí. Ale na to už jsme se zvykli, stejně jako na jejich volání: dej mi pero, rupku, čokoládu a já nevím co ještě.

6. 11. 1997

Dneska je potkávací den. Sympatické je, že se neustále míjíme nejen s našimi švédskými a australskými kamarády (ze dvou lidí kdoví odkud se vyklubali protinožci), ale také s nosiči. Všichni jdeme pomalu a často odpočíváme. Kopec je prudký, batohy těžké, my funíme, šerpové také, my odpočíváme, šerpové také. Nesou sice většinou těžší náklad než my, ale je příjemné, že jdeme všichni přibližně stejně rychle.

Šerpa

Sedlo Lamdžura Bhandžjang leží ve výšce 3530 metrů. Nahoře je podstatně chladněji a místy leží sníh. Cesta dolů se nám moc líbí. Rododendrony, mechem obrostlé himálajské smrky a jedle, vzduch je prosycený chladným vlhkem. Cesta jde chvíli prudce a klikatě dolů, pak se narovnává a my si vesele vyšlapujeme po nádherné vrstevnicovce, jakých se v Nepálu moc nenajde. Míjíme mimo jiné buddhistického mnicha v hábitu. Je mu asi 60 let, i když u místních si člověk nemůže být nikdy jistý, protože stárnou rychleji než Evropané. Na nohách má botasky značky "trekker" bez tkaniček a ponožek, na zádech batoh s popruhy, ale pomáhá si pásem přes čelo. Vykračuje energicky a odpichuje se přitom zbytkem lyžařské hůlky. Před Džumbesi odpočíváme a potkáváme ho znovu. Široce se usmívá a ukazuje ke klášteru nad vesnicí. Je doma. Úplně jeho radost chápu. Kdoví, jak dlouho putoval, a tady v horách stačí málo, aby člověk nedošel svého cíle.

Kapradí

V Džunbesi se myji u místního vodovodu - potoka, nade mnou pohání voda modlitební mlýnek a ten, jak se otáčí, krásně cinká. Voda je jako břitva, mýdlo se v ní moc nerozpouští, ale mně je nádherně. Nemůžu se omýt celá - jsou tu lidé. Tak alespoň nohy, paže, krk a obličej. Rychle se drhnu ručníkem a drkotám zuby. Krev proudí mnohem rychleji a mám alespoň pocit, že část špíny je pryč.

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz