fotocesty FOTOCESTY.CZ
Indie & Nepál ´97-98
Indie: Dillí Přesun do Nepálu Nepál: Nepál Bardia N.P. Kathmandu Pokhara Himaláj - Everest
Nepál: Himalájské hry Zápisky z nížin Indie: Darjeeling Kalkata Sagar Deed Bodh Gaya
Indie: Varanasi Kajuraho Sanchi Taj Mahal Jaipur Pushkar Bala Praghati Kendra Bombay
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>

Himálajské hry

Hra na bílou propast času

Výlet do vesničky Čhukung nám překazilo počasí. Ráno leží venku čerstvě napadlý sníh, mrzne až praští a mlha by se dala krájet. Dnes nemá smysl kamkoli jít na výlet ani pokračovat v sestupu z Dingbočhe do údolí. Zalézáme v jídelně do spacích pytlů. Chvíli čteme, chvíli si povídáme, pak jen tak lenošíme a díváme se do bílého prázdna. Přede dveřmi stojí zasněžený jak.

Jak

Čas jako by se zastavil. Občas vejde někdo dovnitř - ojíněné vlasy, vousy, čepici, omrzlé tváře. Ležím a v hlavě se mi odvíjí pás myšlenek. To, co je pro tělo nemožné, je pro myšlenky hračkou. Lehce překonávají několikatisícikilometrovou vzdálenost a uhánějí domů. Myslím na všechny své blízké, na to, co budu dělat, až se vrátím, na pichláče kaštany, co nestačily dozrát než jsme odjeli, na koláče paní Jahodové...

..a moje tělo leží zachumlané ve spacáku uprostřed bílé prázdnoty nejvyšších hor světa.

Hra na malá sluníčka v košíku doko

Ve většině případů nespojují Himálaj s ostatním světem silnice, ale pěší cesty. Po nich putují každý den na lidských zádech stovky, možná tisíce košíků doko s moukou, rýží, bramborami, olejem, cukrem, pocestní krejčí mají na zádech srovnané štůčky látek, a když si místní chtějí nechat něco ušít, rozbalí krejčí na zemi před domkem rukou poháněný šicí stroj a dají se do práce.

V košíkách putují také věci různých expedic a turistů. Kerosenové vařiče, někdy nesou nosiči na zádech celá kamna, stany, spacáky, jídlo... Ze všeho nejnesmyslnější jsou putující kovové židle a stolky. Kvůli pohodlí turistů šlapou denně do himálajských kopců snědí lidičkové s kovovým nákladem na zádech. Nedokážu si představit větší nesmysl. Chápu že je to pro nosiče možnost výdělku, ale stejně bych nejradši každému takovému turistovi naložila stolek na záda, ať si ho odtáhne sám, když se bez něj nemůže obejít.

Pro nás nejzajímavější jsou košíky s malými sladkými sluníčky - mandarinkami. Nikdy by mě nenapadlo, že budu jíst mandarinky právě tady, v Himálaji. A přece. Zřejmě se na nich dá vydělat a dlouho vydrží. Mlsně pozorujeme košíky, které nás míjejí, jestli některý z nich neskrývá sladkou pochoutku. Po chvilce smlouvání bývá jedno sluníčko za dvě rupky.

Šťastně pak sedíme a prokřehlé prsty loupou tenkou kůru. Všechny mandarinky, co jsme zatím jedli, byly šťavnaté a sladké. Takový malý pozdrav léta. Aby člověk nezapomněl, že taky někde svítí slunce ostošest a lidé chodí bosky bez čepic a šál.

Hra na petrolejové večery

V listopadu se tady v horách stmívá brzy. V šest hodin je tma jak v pytli a v šest ráno začíná svítat. Dvanáct hodin tmy. Jen na málo místech jsou vybudovány malé vodní elektrárny nebo je dovedena elektřina z nížin. A tak když se setmí, nastává chvíle plynových a petrolejových lamp. S plynovými lampami je větší legrace, syčí a kouří, občas se musí připumpovat plyn, aby světlo neskomíralo. Oboje však mají něco společného. Nemá-li je člověk přímo před sebou, nedá se při nich číst. Párkrát jsme to zkoušeli, ale brzy nás odradily bolavé oči. Kdepak, v Himálaji se večer nečte, v Himálaji se večer povídá.

Lidé se sesednou v kuchyni kolem ohně, dřevo praská, hřeje a oni si povídají. Těžko říct, o čem si mohou lidé celý život každý večer povídat. Naše znalosti nepálštiny nedostačují na rozluštění plynulého rozhovoru. U nás v Evropě není zvykem, aby se lidé večer sesedli a rozpřádali nitky rozhovorů. Jeden čte, druhý myje nádobí po večeři, ostatní se dívají na televizi. Snad nikdy za tu dobu, co jsme s Pavlem spolu, jsme si tolik nepovídali jako o večerech tady v Himálaji. Vzpomínáme na elektrické vláčky, se kterými jsme si hráli, když jsme byli malí, plánujeme, jak by měl vypadat náš dům, hádáme se o smysl literatury. Až se vrátíme domů, budou naše večery vypadat jako dřív. Pavel bude rýsovat a já překládat, možná, že kdyby čas od času vypnuli elektřinu, nebylo by to úplně zbytečné.

Hra na posvátné texty a horký čaj

V Tengbočhe jsme svědky buddhistické meditace. Místní klášter je proslulý hlavně podzimními slavnostmi, které jsme díky průsmyku Čhola la minuli. Prý byly moc hezké, ale byla tu hrozná spousta lidí. Samotný klášter a k němu náležející budovy obklopují četné lodže, jejichž ceny odpovídají atraktivitě místa, a tak se rozhodujeme jít dál.

Jenže pak se ukáže, že ve čtyři hodiny začíná odpolední meditace, na niž mají přístup i cizinci, takže se rozhodneme zůstat, i třeba za cenu přespání v jedné z nesympatických lodží. V prostoru kláštera se nesmí fotit s bleskem ani se stativem, dělat hluk, chodit v botách ani se líbat, tak hlásá tabule u vchodu. Kupodivu nám největší problém nedělá to poslední, ale boty. Tedy spíše to, že je mít nesmíme.

čorten

Stojíme bosky spolu s asi třiceti zápaďany podél zdi ve shromažďovací místnosti. Mniši sedí na lavicích zachumlaní v pláštích a rozkládají podlouhlé proužky papíru s posvátnými texty v tibetštině. Představený kláštera začíná předčítat, ostatní se přidávají. Místností se nese směsice mužských hlasů. Nerozumíme ani slovo, snažíme se alespoň podle výrazu ve tváři odhadnout, co asi čtou. Zdá se, že každý recituje jiný text. Mladí novicové přinášejí veliké konvice plné čaje s mlékem a nalévají horký nápoj do hrníčků s pokličkami, které stojí na lavicích před mnichy. Když je hrnek prázdný, přijde kluk a čaj dolije.

Je mi ukrutná zima od nohou, navlhlé ponožky ochotně propouštějí ledový chlad podlahy k chodidlům. Zkouším stát na jedné noze, podkládám pod chodidla rukavice. S láskou vzpomínám na útulnou modlitební místnost kláštera v Teplé s kobercem a kamny.

Jinak se nám meditace líbí. Čtení občas přeruší představený cinkáním zvonků a údery činelků. Ostatní se přidají na trubky, zvonky, bubny a spustí velký randál. Pak zase čtou. Nevydržíme až do konce. Jednu nohu mám zkroucenou pod bundou - hotový jogínský postoj plameňáka - druhou omrzlou až ke kotníku. Taky by mi bodnul šálek horkého čaje a lavice s matracemi.

Dalšího buddhistického sezení se účastníme omylem. Ve vesničce Ghát vcházíme do jedné hospody, abychom si dali oběd. Dům je buddhistický (jako obvykle), s křesťanskými plakáty na stěnách (jako obvykle) a s českou držťkovou polévkou ve vitríně, což nás poněkud překvapí.

Mnohem větší je ovšem naše překvapení, když vstoupíme do jídelny a proti nám sedí pětice mnichů, před sebou texty a šálky s čajem, očividně uprostřed modlitby. Znejistíme, ale představený nám dává znamení, že jim naše přítomnost nevadí. Chtěla jsem napsat ´nevyrušuje´, ale to by nebyla pravda. Poočku nás pozorují, představený stíhá během meditace dělat vtípky na mé vařené brambory k obědu. Někteří místo čtení lelkují a koukají z okna nebo na nás.

Usuzujeme, že chvilka pro duchovní zamyšlení není špatná věc, a vytahujeme bible. Přemýšlíme, co by se stalo, kdybychom taky začali předčítat nahlas, ale pak myšlenku zavrhneme. Při odchodu jim zvenku máváme, oni pokyvují hlavami a usmívají se.

Hra na rozhrkaný vozíček času

Cestou do Lukly můj žaludek stávkuje, marně mu vnucuji představy různých jídel k večeři. Na všechny mé návrhy se tváří odmítavě, jediné co projde, je rotí, smažená kolečka nepálského chleba. Uzavírám s trávicí soustavou mír a doufám, že v Lukle rotí mít budou. A měli. Hned v jednom z prvních domů leží na stole zlatavé kroužky pečiva. Vcházíme dovnitř, dřevěný interiér s otevřeným ohništěm osvětlují mihotavé plamínky petrolejových světýlek. V místnosti sedí nosiči, popíjejí pálenku z rýže. Starší dcera hostinského nás obsluhuje, mladší se věnuje přípravě těsta na knedlíčky momo. Protahuje vláčné těsto jakýmsi mandlem, až je dostatečně tenké, pak z něj vykrajuje plechovým hrnkem kolečka.

Tengboche supermarket

Jsme rádi, že jsme alespoň na chvíli unikli himálajskému turistickému boomu, jídelním lístkům v angličtině, evropsky vyhlížejícím pekárnám. V patře domu přespávají nosiči, zachumlaní v dekách leží na dřevěných postelích i na podlaze. Projevujeme přání také přespat, domácí váhají, ale nakonec nejsou proti. Paní hostinská staví na dřevěné zábradlí petrolejový kahánek a my, tak jak jsme, zalézáme pod deku. Pach petroleje a nemytých těl. Podruhé za naši asijskou cestu si připadám jako ve středověkých obrázcích pana Brueghela. Skoro se mi nechce usnout, jen abych si mohla svoji cestu časem pořádně vychutnat.

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz