fotocesty FOTOCESTY.CZ
Indie & Nepál ´97-98
Indie: Dillí Přesun do Nepálu Nepál: Nepál Bardia N.P. Kathmandu Pokhara Himaláj - Everest
Nepál: Himalájské hry Zápisky z nížin Indie: Darjeeling Kalkata Sagar Deed Bodh Gaya
Indie: Varanasi Kajuraho Sanchi Taj Mahal Jaipur Pushkar Bala Praghati Kendra Bombay
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>

Varánásí

27. 12. 1997

Ve Váránasí zůstáváme další čtyři dny, procházíme se po ghátech, mile překvapeni nízkým počtem turistů a nepřílišnou vlezlostí turistických otravovačů. Ani hinduistických poutníků tu mnoho není, zřejmě je odradilo prosincové chladno. Je většinou zataženo a poprchává, místní si stěžují na strašnou zimu, nosí čepice, šály, na nohou mají neodmyslitelné vietnamky, my si přes trička oblékáme svetry a strašnou zimu si představujeme jinak. Město je skrz naskrz hinduistické, se všemi svými chrámy, gháty, svatými muži, školami jógy a klasické indické hudby, s hindskou univerzitou a dvěma nešťastnými mešitami, které nechal postavit panovník Aurangzéb na místě, kde stávaly hinduistické chrámy. Nepříliš šťastný nápad, dnes jsou mešity obehnané dva a půl metru vysokým plotem z ocelových tyčí a omotané ostnatým drátem. Hlídá tu neuvěřitelné množství vojáků a ne-muslimové dovnitř vůbec nesmí. Zajímavá zkušenost. Asi to poklidné soužití obou náboženství, které se tak často zmiňuje, nebude úplně bez problémů.

Jeden z poutníků

28. 12. 1997

Kdybychom byli vstali časně ráno, rychle sbalili, vyměnili zbylé nepálské rupie, které se nám nikde nedaří udat, a odjeli vlakem v 11,30, nevěděli bychom, o čem je život.

Na nádraží dorážíme v jednu, stále ještě jako majitelé 1500 nepálských rupií, a tak Pavel odchází zkusit štěstí nejprve do turistických informací, kde jsou typicky neochotní a nemluví anglicky, a pak do víru velkého bankovního světa. Hned ve tři hodiny je zpátky a třímá v ruce 800 indických rupií, což považujeme po všech těch anabázích za úspěch. Lepší mít o dvě stovky míň (oficiální kurs je 1,6:1), než být majiteli naprosto nepoužitelné a nevyměnitelné měny.

Osm stovek přidáváme k dvě stě třiceti storupiovým bankovkám z Kalkaty. Tehdy jsme se pro změnu snažili vyměnit cestovní šeky a skoro to už vypadalo, že jsme odsouzeni pojít hlady s kapsou plnou dolarových šeků, ale nakonec se nad námi jeden úředník smiloval a za našich šest stodolarových papírků jsme obdrželi asi sedm centimetrů tlustý svazek storupiových bankovek. Byli jsme oba v šoku, neschopní najít bezpečné místo, kam by se peníze daly uložit. Odmítám je dát do kapsičky s doklady, co nosím na krku, nehodlám se proměnit v dromedára s jedním hrbem uprostřed, trvám na tom, aby nám to chlápek dal v tisícovkách, s čímž ovšem zase nesouhlasí Pavel, protože velké peníze je pak problém rozměnit. Chvíli se hádáme, Pavlova kapsička je moc malá na to, aby se do ní dalo vpresovat něco víc, než už tam je. Skoro to vypadá, že naše rodinné štěstí ztroskotá na bídném mamonu. Pavlův návrh, vyměnit si kapsičku, odmítám s tím, že moje je včera vypraná a ten jeho humus na krku nosit nebudu. Což byl, jak jsem později uznala, opravdu hloupý argument. Chlap vypadá, že ho v příštím okamžiku raní mrtvice, bere obě kapsičky k sobě, prohlašuje cosi neslušného o emancipovaných ženských a odcházíme. Nevím, co si z naší české konverzace odnesli Indové v kanceláři, ale alespoň vidí, jak vzpurné jsou evropské ženy, jimž se tak obdivují.

Vishnu rest house

Teď ale zpět na nádraží. Podle našeho jízdního řádu by měl jet jeden vlak v 17,10, což se snažíme někde ověřit. U informací je příšerný chumel lidí a po předchozích zkušenostech se nám tam moc nechce. Vcházím do rezervačního centra pro cizince. To je sice plné placených informátorů a rezervátorů, ale žádný z nich nejeví nejmenší ochotu, zabývat se problémy nějakých Evropanů. Několikrát obcházím nádraží, vyvěšené jízdní řády se s našimi tištěnými moc neshodují. Nakonec potkávám ve frontě u přepážky 11 jakéhosi člověka, který jede tam co my.

"Jízdní řád se změnil," krčí rameny při pohledu do tabulek. "Jede až rychlík ve 23,40," oznamuje mi a marně se snaží u okénka získat rezervaci.

Už dlouho před příjezdem vlaku se na nástupišti začínají srocovat davy. Naši šanci, dostat se dovnitř, nevidím moc růžově, ledaže by souprava přijela úplně prázdná.

Nepřijela. Máme veliké štěstí, že vůz obyčejné třídy, kam s našimi jízdenkami patříme, zastavil opodál. Dodnes nechápu, jak se nám tam podařilo dostat. Pevně uvězněni v hroznu lidí, zoufale se snažících nacpat se dovnitř, aniž by předtím nechali kohokoli vystoupit, jsme chvíli zmítáni do stran a pak doslova vtlačeni do vagónu. Ulička je naprosto ucpaná a za námi se tlačí další. Proč ti lidi proboha nepostoupí dál? Procpeme se uličkou přes podivně netečnou asi stovku Indů a doslova vpadneme do prvního kupé. Snažíme se nabrat dech a trochu se vzpamatovat, zatímco na nás z horní police zuřivě mává tlustý chlap v zeleném a pokřikuje cosi v hindštině. Prý máme jít zpátky do uličky. "Jdi do... chlape," ulevuju si zcela neslušně v češtině. "Co ty tady máš co rozkazovat!" Rezolutně dávám batoh na zem a sedám si na něj. U Indů však policista vzbuzuje velký respekt a neodvažují se proti jeho příkazům nic udělat. Nakonec však neskutečné tlaky v uličce vplivnou do kupé další lidi, i přes odpor úřední osoby. V prostoru původně plánovaném pro deset cestujících je nás tu za chvíli třicet čtyři. Zvenku visí u dveří stále ještě chumel lidí, vlak se pomalu rozjíždí. Policista chvíli úspěšně organizuje život v kupé, potom se natahuje na polici. Má ji celou pro sebe, zatímco se na té protější tísní pět lidí. Skrčuji nohy, opírám se o člověka za mnou a snažím se udržet si několik vybojovaných centimetrů životního prostoru. Kousek ode mě sedí na plácku velikosti kapesníku hubená stařenka. Jak se tam mohla vejít, opravdu netuším. Nad ní se naklání malý kluk, na jeho zádech je nalepený další cestující. Na kraji uličky stojí mimo jiné jedna žena. Zůstane stát celou noc. Věc v Evropě nemyslitelná. Tady je normální, aby stála maminka s dvouměsíčním dítětem v kupé plném sedících mužů. Tady platí zlaté pravidlo ´nehas co tě nepálí´, překvapivá netečnost těch, co sedí, k těm, co stojí, těch, co jsou vevnitř, k těm, co se dovnitř chtějí dostat, těch, co jsou zdraví, k nemocným. Zavírám oči a tiše děkuji, že jsme se dostali dovnitř. Jak vydržím sedm hodin v nepohodlné pozici, netuším, ale snad to nějak půjde. Vlak uhání noční tmou, cestující začínají klimbat. Jak asi vypadaly transporty do koncentráků, honí se mi hlavou, když usínám.

Probouzím se každou chvíli, většinou když se zavrtí někdo z lidí okolo, ve snaze trochu změnit pozici nebo protáhnout ztuhlé končetiny. Indická skladnost nezná mezí. Lidé, co stáli v uličce si také posedali na zem a jeden člověk dokonce sedí na konzole nad dveřmi!

Praní prádla

Sušení prádla

Noc pomalu ubíhá, dlouze stojíme v Iláhábádu, pak se pro mě najde místo na lavici a konečně pořádně usínám. Probouzím se už za světla a než vlak dojede do Satny, stačím ještě podniknout odvážnou cestu na toaletu a zpátky. Satna je malé městečko, rychlík tu stojí jen pár minut. Přestože jsme ode dveří necelé tři metry, zdá se mi cesta k nim nekonečná. Lidé v uličce nejeví nejmenší ochotu, alespoň trochu uhnout těm, co vystupují. Zoufale se prodíráme s batohy nehybným davem. Konečně jsme u dveří a po chvíli zápolení se nám podaří otevřít záklopku. Mám pocit, že se vlak musí každou chvíli rozjet. Bylo by třeba, aby dva chlapi, co stojí přímo u dveří, trochu ustoupili, protože se dveře otvírají dovnitř. Slušně je poprosíme a chlapi nic. Neuhnou ani o centimetr. Zkoušíme to znovu, nejprve anglicky, pak hindsky, nakonec na Inda křičím česky a strkám do něj. Chlape, proboha uhni, ať můžem vystoupit! Nehas, co tě nepálí. Připadám si jako ve zlém snu. Pavel stojí nacpaný v uličce za mnou nemůže udělat vůbec nic. Vší silou do chlapa strkám, až se ve dveřích vytvoří úzká škvíra, a tou se procpu ven. Pavel se protlačí za mnou, ale batohy jsou stále ještě uvnitř, na ty je škvíra moc malá. Přitom by stačilo, aby lidé trochu uhnuli. Pavel tahá ven batohy, já okýnkem ve dveřích strkám do chlapa a křičím na něj všechny české nadávky co znám. Tak sprostá jsem snad v životě nebyla.

Nějakým zázrakem se Pavlovi podaří vytáhnout bagáž dřív, než se vlak rozjede. Pán, co vystupoval s námi, nechal v uličce botu. Usmívá se, krčí rameny a odchází.

My jsme stále ještě v šoku a bezhlesně usedáme na nádražní lavici. Třesou se mi kolena a připadá mi, že to musel být všechno jen zlý sen. Kdyby mi někdo něco takového vyprávěl, nevěřila bych.

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz