fotocesty FOTOCESTY.CZ
Indie & Nepál ´97-98
Indie: Dillí Přesun do Nepálu Nepál: Nepál Bardia N.P. Kathmandu Pokhara Himaláj - Everest
Nepál: Himalájské hry Zápisky z nížin Indie: Darjeeling Kalkata Sagar Deed Bodh Gaya
Indie: Varanasi Kajuraho Sanchi Taj Mahal Jaipur Pushkar Bala Praghati Kendra Bombay
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>

2. 1. 1998

Před odjezdem ze Sáňčí dostávám od jednoho moc milého učitele hindštiny lekci a posléze i učebnici. Mám z ní velikou radost, protože moje malá hindská konverzace je opravdu jen o tom, jak přežít v Indii, a když si chce člověk přátelsky popovídat, vysvětlit, kdy přijel, jak dlouho tu bude a co by rád ještě navštívil, nenachází slov. Cestou vlakem ze Sáňčí do Ágry listuji učebnicí a pronikám do tajů indických spřežek, to všechno za velkého zájmu spolucestujících, kteří se mi snaží nenápadně pokukovat přes rameno.

Vlak, kterým jedeme, je opravdový Super Fast Train, a po sedmi hodinách přijíždíme do Ágry. "Vítejte ve městě Tádžmahalu", hlásá tabule na nádraží a nás vítá jeden neodbytný rikša s velkou touhou nás svézt do hotelu. Ovšem pouze do chvíle, kdy mu oznámíme, že chceme jet za deset rupií. Následuje chvíle zmatku a smlouvání s dalšími rikšáky, až nakonec usedáme do vozíčku jednoho z nich a vesele ujíždíme k Tádžmahalu.

Výpadky elektrického proudu, kterými nám hrozili v Kalkatě, nás skutečně postihly až tady. Ve čtvrti Tádžganž, kde se ubytováváme, elektrika spíš nejde než jde a v domech bez rezervních generátorů je nejen tma, ale většinou ani neteče voda, protože nefungují čerpadla. Náš hotýlek generátor nemá, a tak vybalujeme při svitu tří svíček a těšíme se ráno na Tádžmahal.

Taj Mahal

4. 1. 1998

Tádžmahal nechal postavit panovník Šáhdžahán jako hrobku pro svou manželku Mumtaz Mahal, zemřelou při porodu 14. dítěte v roce 1631. Stavba trvala 22 let a představuje vrchol mughalské architektury. Bílou mramorovou hrobku, vykládanou polodrahokamy, obklopují čtyři štíhlé minarety a dvě mešity v červeného pískovce, postavené proti sobě. To však znamená, že pouze jedna z nich je skutečnou mešitou, protože druhá není obrácená k Mekce. Vcházíme dvěma branami do krásně udržovaného parku a před námi se třpytí Tádž v celé své kráse. Ostré sluneční paprsky propůjčují mramoru sněhovou bělost, která krásně kontrastuje s pískovcovou červení okolních staveb. Přicházíme blíž, sundáváme boty a stoupáme po schodech nahoru. Bílý mramor studí, červený pískovec hřeje. Z obrovské plošiny, na níž hrobka stojí, je hezký výhled zpět na park i na druhý břeh řeky Jamuny. Palác - tak se překládá hindské slovo mahal - zdobí citáty z koránu vykládané černým mramorem, pestré květinové vzory a proslulé mramorové "záclony". Neméně zajímavé je pozorovat návštěvníky. Načinčané rodinky se fotí u jezírka, obcházejí Tádž, uvnitř zkoušejí akustiku kupole, skupiny zahraničních turistů s upovídanými průvodci a drahými fotoaparáty, vlasatí cestovatelé v barevných kalhotách s Lonely Planet v ruce.

Taj Mahal

Stejně se mi to nezdá. Když se probírám dějinami Indie, všemi těmi boji, otco- a bratrovraždami, silnou diskriminací žen, přijde mi neskutečné, aby panovník postavil něco takového jako Tádžmahal pro ženu!!!, která je navíc po čtrnácti porodech. Buď jak buď, třeba Šáhdžahánovi křivdím a Tádž je opravdu nejkrásnější stavbou světa postavenou z lásky.

Čas ubíhá, stíny se dlouží a v mém žaludku hlodá hlad. Opouštím Pavla, který právě namísto Tádžmahalu fotí veverky, a vyrážím sehnat něco k jídlu. V naší oblíbené restauraci si dávám obrovskou porci výborného thálí, jak tu říkají dalbhátu, Pavlíkovi kupuju ovoce a plněné taštičky.

Jenže ouha. Čtvrtá hodina odbyla a vstupné najednou nestojí patnáct rupií ale sto pět. Asi desetkrát se nechápavě ptám chlápka v pokladně a snažím se ho přesvědčit, že mu takovou šílenou sumu za lístek fakt nedám. Pak si všimnu cedule vedle brány.

Tádž je otevřený od 6 do 19 hodin. Pro pohodlí a spokojenost návštěvníků byl omezen vstup před osmou hodinou ranní a po čtvrté hodině odpolední. Byla však udělena výjimka, umožňující vstup do památky v těchto hodinách... Cedule mě rozesměje. Tak tohle je typicky indické. Já vám dám pohodlí a spokojenost návštěvníků, vydřiduši jedni! Snažím se přesvědčit vojáky u vstupu, že si Tádž vůbec nechci prohlédnout, že jen potřebuju říct Pavlovi, co se mnou je. Určitě už má o mě strach. Nejdřív vypadají neústupně, ale nakonec mě přeci jen pustí. Ovšem až poté, co svačinu uložím do úschovny za pět rupií, protože jídlo dovnitř nesmí. Ach jo!

Zdobené okno

7. 1. 1998

Stejně jako mají lidé své osudy, mají své osudy i města. A někdy se osudy lidí i měst potkají. Velký mughalský panovník Akbar měl sice tři manželky - jednu muslimskou, jednu hinduistickou a jednu křesťanskou - ale neměl žádného mužského potomka. Teprve tady v Indii člověk pochopí, jaké to bylo neštěstí. Dcerám je nutno opatřit bohaté věno, aby o ně projevil zájem vhodný nápadník. Ten si pak děvče odvede do svého domu a rodiče zůstávají sami. Synové žádné věno nepotřebují, z domu neodcházejí a ke stáru se o rodiče postarají. A navíc, k čemu byla Akbarovi říše bez následníka? Panovník proto podnikl pouť k Šajk Salim Čisthímu, svatému muži sídlícímu v místě dnešního Fatepur Sikrí. Světec Akbarovi předpověděl narození syna a šťastný panovník pak nejen dal svému synu jméno Salim, ale z vděčnosti také přestěhoval hlavní město do Fatepur.

Patnáct let trvalo budování města, stavěly se nádherné paláce, mešita, brány, domy dvořanů, budovy harému a královských lázní. Stejně náhle a dramaticky, jako město vzniklo, bylo roku 1585 opuštěno. Skutečný důvod nám není znám, snad nedostatek pitné vody nebo epidemie moru...

Tak, jak obyvatelé město opustili, zůstalo dodnes.

Procházíme tichými nádvořími kolem nádherných zdobených staveb a přemýšlíme, co se asi muselo stát, že lidé z tak velkolepě a pracně vybudovaného města odešli. Historie nám asi víc nepoví, a tak máme nad čím hloubat.

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz