fotocesty FOTOCESTY.CZ
Indie & Nepál ´97-98
Indie: Dillí Přesun do Nepálu Nepál: Nepál Bardia N.P. Kathmandu Pokhara Himaláj - Everest
Nepál: Himalájské hry Zápisky z nížin Indie: Darjeeling Kalkata Sagar Deed Bodh Gaya
Indie: Varanasi Kajuraho Sanchi Taj Mahal Jaipur Pushkar Bala Praghati Kendra Bombay
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>

Jaipur

9. 1. 1998

Opustili jsme Tádžmahal, Ágru i stát Uttarpradéš, neboli "jů pí", jak mu Indové rádi říkají, a vydali se odpoledním autobusem do Džajpuru v Rádžasthánu. Že je člověk v Rádžasthánu, pozná hlavně podle pouští - většinu území při hranici s Pákistánem zabírá velká indická poušť Thár - a taky podle velbloudů. Únt, jak se tu velbloudovi říká, slouží coby tažné zvíře. Zatímco náš autobus kodrcá po silnici mezi Ágrou a Džajpurem, míjíme celou řadu dřevěných vozů, tažených právě těmito zvířaty.

Jaipur

Přestože jsem velbloudy viděla mnohokrát v zoo, připadá mi, že je potkávám poprvé. Volně kráčí a elegantně pohupují hlavou, vysoce povzneseni nad všechen okolní provoz. Potkáváme je i v Džajpuru, vysoko nad všemi auty, rikšáky i motorkáři zvolna přežvykuje dobromyslná tlama a na zelenou pak velbloud rozvážně pochoduje přes křižovatku.

Rádžasthánci jsou prý velice družní. Podle našich zkušeností jsou Rádžasthánci neskutečně družní. Snad každých pět metrů nás někdo zdraví, ptá se, odkud jsme, nabízí svezení rikšou, láká do všech možných obchodů nebo alespoň žebrá či zjišťuje, jak se máme, a snaží si procvičit svou angličtinu. Tříkilometrová cesta od hlavní pošty do středu Růžového města nám trvá dvě hodiny! K Paláci větrů přicházíme úplně vyčerpaní. Nechci žádné Rádžasthánce už ani vidět.

Havámahal je součástí velkého komplexu paláců starého města a v roce 1799 jej nechal postavit mahárádža Sawaj Pratap Singh. Pětipatrová budova je jen o málo víc než pouhou fasádou a tvoří ji malé kukaně, podobné políčkům včelí plástve. V kukaních sedávaly dámy od dvora a skrz malá okýnka s mramorovými záclonami pozorovaly ruch na ulici pod nimi.

Úplně dvorní dámy chápu. Zabydluji se v jedné z kukaní a pozoruji život pode mnou. Lidé chodí, nakupují, jezdí rikšou, povídají si, popíjejí čaj a nemají ani potuchy, že je odněkud sledují zkoumavé oči. Mohu bezostyšně okukovat kohokoli a nikdo o mně neví, nikdo se mě na nic neptá, nikdo po mně nic nechce.

Havámahal - Palás větrů

10. 1. 1998

Dopoledne likviduji hromadu špinavého prádla a po obědě se jdeme podívat do mahárádžova paláce. Bývalý panovník v části budovy stále ještě bydlí, a protože mu, stejně jako všem ostatním indickým šlechticům, v 70. letech Indira Gándhíová značně omezila vlastnická práva a odebrala státní stipendium, snaží se přivydělat si na turistech. Sedmdesát rupií bez povolení fotografovat za těch pár pokojů a nádvoříček rozhodně nestojí. Mahárádža v jednom kroji, mahárádža v druhém kroji, bohatě vyšívané látky, sbírka mughalských obrazů a miniatur, na jednom z nádvoří obdivujeme obrovské stříbrné nádoby na vodu, v kterých si nynější mahárádža vezl na návštěvu do Anglie vodu z Gangy, protože bylo pro něj, hinduistu, nemožné pít vodu britskou. Vzpomínám na kalnou břečku protékající Váránasím. Mahárádžové to nemají jednoduché.

V obrazové galerii visí lustr, o němž jeden z průvodců tvrdí, že je z Československa. Lustr vypadá krásně, na Indii exoticky, třeba má průvodce pravdu.

My žádného průvodce nemáme, ve Fatepur Sikrí jsme si vyzkoušeli, že to opravdu není náš styl. Když si člověk najme průvodce, přestává být pánem svého času. Nemůže zastavit, kde by chtěl, posedět, pokoukat a popustit uzdu své fantazii. Průvodci rázně pochodují od jedné památky k druhé a zasypávají nebohé cestovatele horou informací. My raději pomalu bloudíme palácem a výklad si obstaráváme sami. V muzeu látek si představujeme, kdo z dvořanů v čem chodil, co asi byla noční košile královny a co zobrazují bohaté výšivky. Našim výmyslům se pak smějeme, až se po nás turisté otáčejí. Před palácem pak zcela neindicky kupujeme nanuk v čokoládě.

Jaipur

"Co takhle jít do kina," navrhuje Pavel kulturní program na večer. Souhlasím, zlákaná vším, co jsem slyšela o indickém Bollywoodu, bombajské filmové tvorbě, masové produkci všech možných přihlouplých slaďáků a krváků, jejichž hlavním a možná často i jediným cílem je pobavit co nejširší lidové vrstvy.

První, co nás zarazí u okénka slavného džajpurského kina Rádžmandir, je délka představení. Film trvá od půl desáté večer do jedné hodiny ráno. Naše šance vydržet až do konce, nevidím moc růžově, ale v nejhorším můžeme odejít o přestávce.

Krátce před půl desátou vcházíme do obrovského foyer a já rázem lituji, že jsem kvůli chladnu nechala své krásné bengálské sárí doma a jsem tu ve staré cestovatelské sukni a pohorkách. Hala je plná slavnostně oblečených džajpurců - muži, ženy, děti, staří, dokonce i malá mimina, přestože film končí dlouho po půlnoci. Vypadá to tu spíš jako v divadle nebo orientálním paláci, pravdu měl průvodce, když řadil Rádžmandir mezi turistické atrakce Džajpuru.

Po vysokém huňatém koberci přecházíme foyer směrem k promítacímu sálu a pak s pomocí místních hledáme naše sedadla. Kino je již plné a stále ještě přicházejí noví diváci. Přesně v půl desáté pak zhasnou světla a začíná se promítat. Přes celé plátno se objeví obraz pódia, na kterém tančí a zpívá skupina lidí, celé to vypadá jako záznam nějakého koncertu. V tom okamžiku se kino rozbouří, diváci nadšeně tleskají, hulákají a pískají, zřejmě jsme přišli na nějaký trhák. Začátek refrénu vyvolá další vlnu nadšení a celé kino se dá do zpěvu.

"Dil to págal hé, dil deváná hé..." zpívá na plné pecky asi tříletý chlapeček v řadě za mnou. Marně se ho snaží jeho starší sourozenci trochu utišit. Špunt vypadá, že právě poprvé v životě spatřil Santa Clause a povykuje dál, přímo mně do ucha.

Nadšení obecenstva nezná mezí. Lidé otevřeně vyjadřují souhlas či nesouhlas s tím, co se děje na plátně, když už to vypadá, že se hlavní hrdinové konečně políbí, mohutně je povzbuzují. Musíme se smát. U nás se lidé chodí odreagovat na rockové koncerty, tady se chodí do kina. Ale za chvíli nás davové nadšení strhne a taky tleskáme, voláme, zpíváme, i když vlastně pořádně nevíme co.

Zamilovaný muzikál se odehrává v jakémsi neurčitém prostředí velmi bohatých a talentovaných hvězd moderního tance. Děj je tak průhledný, že člověk ani nepotřebuje rozumět hindsky, aby dokázal odhadnout, co se bude v příštích pěti minutách odehrávat. Velice nás překvapuje profesionalita, s níž je film natočen. Zajímavé záběry, výborná kamera, perfektní ukázky moderního tance s orientálním nádechem. Většinu písniček jsme už slyšeli, film je asi opravdu trhák, protože melodie z něj vyhrávají snad na každém rohu. A to nejen v Indii ale i v Nepálu.

Nejen že jsme vydrželi až do konce, cestou domů si zpívali největší šlágry, ale následující den jsme si ve městě koupili kazetu s písničkami z filmu, a tak si teď taky budeme moci prozpěvovat se všemi Indiány "Dil to págal hé, dil deváná hé... Srdce je poblázněné láskou!"

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz