fotocesty FOTOCESTY.CZ
Indie & Nepál ´97-98
Indie: Dillí Přesun do Nepálu Nepál: Nepál Bardia N.P. Kathmandu Pokhara Himaláj - Everest
Nepál: Himalájské hry Zápisky z nížin Indie: Darjeeling Kalkata Sagar Deed Bodh Gaya
Indie: Varanasi Kajuraho Sanchi Taj Mahal Jaipur Pushkar Bala Praghati Kendra Bombay
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>

SEDM DNÍ V BALA PRAGATHI KENDRA

3. 2. 1998

Jedeme rychlíkem po zbrusu nové železnici Konkan railway, kolem nás ubíhá nádherná krajina jihozápadního pobřeží Indie. Azurově modré zátoky Arabského moře, palmové lesy, hliněné vesničky, ženy v pestrých sárích se džbány vody na hlavách. Máme za sebou pětiměsíční putování po Indii a Nepálu a zbývá nám pouhých 14 dní do odletu domů. A přitom máme ještě jednu z nejdůležitějších částí naší cesty před sebou.

Žena s košíkem

Všechno začalo před dvěma roky krátkou zprávou v novinách, která oznamovala, že se hledají sponzorští "rodiče" pro chudé děti v zemích třetího světa. 4000 korun za rok umožní jednomu takovému dítěti naučit se číst a psát, poskytne mu základní zdravotní péči a zajistí dostatek jídla. Zpráva nás zaujala, a tak jsme zavolali na Arcidiecézní charitu v Praze a zakrátko si odnášeli domů list se základními informacemi o "naší" holčičce. Gulabi Subray Ambiga, narozená 11.5.1986 má jednoho bratra a tři sestry, její matka je v domácnosti a otec pracuje jako nádeník. Děvčátko chodí do šesté třídy, rádo se učí a tančí. Po několika měsících přišel z Karnataky v jižní Indii první dopis, v podivuhodných klikyhácích písma Kannada, ale naštěstí s překladem do angličtiny. A tak to všechno začalo.

Teď stojím u otevřených dveří jedoucího vlaku a hlavou se mi honí všelijaké myšlenky. Jsem v rozpacích. Na jednu stranu bych naše děti (později přibyli ještě Michael a Ganesh) ráda viděla, na druhou stranu moc nevím, o čem si s nimi budu povídat, a možná že to, co si tak hezky v Evropě malujeme, vypadá ve skutečnosti jinak. Kdo ví, co tu vlastně opravdu dělají s našimi pěnězi. Ke všem záporům přibývá i to, že jedeme neohlášeni. Podnikli jsme několik pokusů se do Bala Pragathi Kendra (tak se celé středisko jmenuje) dovolat, ale telefon pořád hlásil "špatné číslo, špatné číslo", takže máme smůlu. No, alespoň nebude nic předem připraveno.

Vystupujeme v Honavaru. V pouliční hospůdce si dáváme čaj s výbornou plněnou plackou masala dosa, kupujeme čokolády a veliký pytel bonbónů, což vzbudí zájem majitele hospůdky.

"Bala Pragathi Kendra? To je kousek odsud, asi 15 minut chůze," vysvětluje ochotně cestu. Jsem ráda, že to není daleko a že nějaké takové středisko vůbec existuje. V duchu se modlím, aby nás ochotně přijali, a utahaná, zpocená a zmožená horkem šlapu s batohem do kopce.

Tak, jak se dá říci o Indech obecně, že jsou velice milí a pohostinní, platí totéž i o našich karnatackých přátelích. Nejdřív byli trochu v rozpacích - neohlášená návštěva kdoví odkud - ale za chvíli jsme už seděli u čaje a povídali si s Anthonym, hlavním zástupcem momentálně nepřítomné sestry Marie Goretti, která celý projekt vede. Je příjemné, že nejsme jedinými hosty. Již tři týdny tu pobývají čtyři lidé z Holandska, kteří provozují soukromou organizaci, hledající pro indické děti nizozemské sponzory. Přijíždějí každý rok udělat fotografie dalších dětí, seznámit se s novými programy centra a také užít si prázdniny v nádherné karnatacké přírodě.

Usínáme v útulném hostinském pokoji, v čisťoučkých postelích pod dvěma velikými ventilátory. Těsně před spaním jsme provedli důkladnou očistu, protože jsme měli pocit, že se sem po půl roce soužití s indickou špínou poněkud nehodíme.

4. 2. 1998

Po snídani jsou nám přiděleni dva průvodci a vydáváme se na návštěvu za dětmi. Benjaminovi může být tak 25 let a je hlavním koordinátorem sponzorského programu, Clarida pracuje jako sociální pracovnice mezi chudými dětmi a mezi jejích 150 svěřenců patří i malá Růženka (jak se dá jméno Gulabi do češtiny přeložit), za kterou se jedeme podívat. Nejdřív cestujeme rikšou, pak autobusem, zbývající tři kilometry jdeme pěšky, protože dál už nic nejezdí. Přecházíme násep železniční trati a podél políček podzemnice olejné vcházíme do vesničky takřka utopené v lese kokosových palem a obklopené ze tří stran zálivem Arabského moře.

Setkání je legrační, jsme samozřejmě velkou atrakcí, Gulabi se stydí a my nevíme, co říct, a tak nakonec pořizujeme fotku se za tímto účelem speciálně přečesanou a načinčanou holčičkou, její mladší sestrou a našimi průvodci a přijímáme pozvání na mléko z čerstvě utržených kokosových ořechů.

Byla-li první vesnička na břehu mořské zátoky, leží druhá v nefalšované tropické džungli. Připadáme si jako Livingstone, když objevoval africké vnitrozemí. Nad námi se tyčí pohoří připomínající Kilimandžáro a my jdeme po úzkých indiánských cestičkách kolem nejroztodivnějších stromů a rostlin. "Tady rostou kešú oříšky, tohle je bételové listí," obohacuje Benjamin naše znalosti tropické flóry. Lidé se tu živí především pěstováním palem s muškátovými oříšky, takže tu nemají skoro žádná políčka a domečky jsou utopené v hustém tropickém lese. Přicházíme k domku, kde bydlí malý Ganesh s maminkou. Asi 2x2 metry pokojík, 1,5x2 metry kuchyň, žádná elektřina, žádný nábytek. Hliněná podlaha, pár věcí, které by se snad daly sbalit do našich batohů. Paní je vdova, má jediného syna, a aby přežili, chodí vypomáhat jako služebná do okolních domů, za což dostane měsíčně asi 200 korun.

"Ženám v Indii vždycky platí mnohem míň než mužům," komentuje situaci Benjamin. Od Bala Pragathi Kendra dostávají dalších 300 rupií na měsíc," zakončuje debatu o ekonomických poměrech rodiny. To, co paní stačí na měsíc, utratíme my s Pavlem za den a půl. Ganesh se samozřejmě stydí a trošku bojí, ale na nose má napsáno, že je pěkný rošťák. Maminka má z naší návštěvy velkou radost a uctí nás slazenou citrónovou šťávou a sušenkami. Skoro se stydím jíst při pohledu na její podvyživenou postavu, ale odmítnout nabízené pohoštění nelze, a tak zaháním myšlenku, přinutit paní, aby sušenky snědla sama, a ukusuji pomalu, abych jich alespoň nesnědla tolik.

Odcházíme s hřejivým pocitem, že máme taky svůj podíl na umenšení bídy těchhle dvou. Maminka nás jde vyprovodit a moc hezky se na nás usmívá.

Čeká nás ještě jedno překvapení. Značnou část cesty zpět jedeme po řece dřevěnou loďkou, patřící jednomu kamarádovi našich průvodců. Poté, co k prknům přibylo do člunu dalších pět lidí, odráží náš Cháron dlouhou tyčí od břehu. Loďka tiše klouže po vodě, pomalu padá tma, bujná vegetace džungle se černě odráží na hladině, občas zaslechneme lidské hlasy, zvuky zvířat a ptáků, probouzejících se do tropické noci.

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Indie a Nepál obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Nováci, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz