fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

Dva roky po Asii
stopem

Toto je přepis stránek z deníku dvouleté asijské cesty Lucky a Pavla.
Chcete-li si jej přečíst v tištěné podobně, vychází právě jako kniha.

Skutečná trasa cesty

K a p i t o l a    p r v n í

Báječná cesta

(z Vídně přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko do Turecka)

Na nadjezdu nad dálnicí to pěkně fičí. Široko daleko není vůbec nic jen holá pláň a prázdné dálnice. Do šedivých mraků pomalu zapadá slunce." Fakt by mě zajímalo, kdo nám tu zastaví."Z celnice vyjíždí náklaďák, zuřivě na něj máváme cedulí. Brzdí.

Velké přípravy
Velké přípravy

"Budapest?" " Budapest! Romania, Cluj." Spokojeně se uvelebujeme v kabině rumunského náklaďáku. Šťastní, že je za námi tříhodinové čekání ve Vídni v dešti, větru a zimě, i kodrcání se přes rakousko-slovensko-maďarské hranice. Chytnout u Bratislavy stop až do Rumunska, to je prostě stopařský pamlsek.

Řidič umí asi čtyři slova německy. Pomáháme si rukama a neurčitou směsí mezinárodních slov. V kabině je teplo a útulno. Dozvídáme se, že má roční holčičku Julii, moc se na ni těší a veze jí spoustu čokolády, že dělá jeskyňařinu a chodí rád po horách. "Bucegi super" snažíme se naznačit náš postoj k rumunským horám i to, že jsme tam byli.

U rumunských hranic stavíme stan v něčem, co kdysi bylo zřejmě pole kukuřice, ale čemu v současné době vévodí strašlivá změt hrozivě pichlavých rostlin.

Rumunsko je zemí stopařů. Obyvatelé se zjevně dělí na ty, co mají auto a ty co stopují. Nestojíme nikde déle než deset minut a nikdy tam nestojíme sami. Silnice lemují babky v šátcích, studenti s velkými taškami, elegantně oblečené dámy - stopuje i paní středních let v oranžovém kostýmku a lodičkách - často stopují celé skupinky lidí, není výjimka ani čtyřčlenná rodinka se zavazadly. Stále mne překvapuje,jak elegantně chodí Rumuni oblečení. Krásně kontrastují s nevzhlednými betonovými bloky domů a špinavými ulicemi.

Doma před odjezdem
Doma před odjezdem

Na vesničkách je příjemněji, před nízkými malovanými domky posedávají stařenky v černém, v každé vísce je krásný pravoslavný kostelík s mozaikami. Před jedním z kostelíků nás zastavuje babička v šátku a cosi nám povídá. "My vůbec nerozumíme!" "Czechoslovakia student Istanbul, mare." Ukazujeme rukou na jihovýchod a naznačujeme směr cesty. Stařenka se usmívá a rukama ukazuje, že nám přeje šťastnou cestu.

Řidiči jsou na nás hodní. Nejen, že za svezení nic nechtějí - místní platí - ale navíc nás většinou vysadí na místě, kde se dobře stopuje, i když jedou jinam a musí si kvůli nám zajet.

Do hloubi duše se stydím.V podvědomí Čechů je Rumunsko jakousi divokou zemí plnou loupících a žebrajících cikánů. Rumun nám zní hanlivě, stejně jako Bulhar nebo Turek. Asi by bylo dobré tedˇ napsat, že ten, kdo nás po třech hodinách vysvobodil z depresivního čekání v deštivé Vídni, kde kolem nás projížděly desítky lhostejných rakouských aut, byl Turek.Vzal nás skoro až na hranice a pozval nás na čaj.

Rumunské silnice jsou většinou nevalné kvality, jezdí se pomalu, krajina je docela jednotvárná, a tak se mi hlavou honí:


Vzpomínky na Rumunsko

Září 1998, večerní vlak z Oradey do Cluj. Do našeho kupé přistupuje větší skupina pestře oblečených žebrajících cikánek se spoustou dětí. Vyžebrané peníze proměnily na trhu za chleb, ovoce a zeleninu a tedˇ jedou domů. Docela v nás hrkne. Ne, že bychom s sebou vezli nějaké bohatství, ale přece jen o to své málo nechceme přijít. Žebračky mají jistě šikovné prstíky. Cikánky se ptají, kdo jsme a kam jedeme, seznámit se s námi touží samozřejmě také všechny děti.

Máme docela hlad, a tak vytahujeme chleba a sýr. "Tohle máte k jídlu?" Ženy nechápavě vrtí hlavou a vytahují meloun a dělí se s námi. Když vystupují, dávají nám tašku rajčat. Vlak se rozjíždí a my máváme.

Vzpomínka druhá - o nějakou dobu později, líný odpolední vlak do Brašova. Maminka s malou holčičkou, které cesta ubíhá stejně pomalu jako nám. S pomocí pár ofocených lekcí rumunštiny si začínáme povídat. Za chvíli si společně kreslíme a holčička ukazuje, co všechno už umí napsat. Začínáme hrát "šibenici", přičemž ona musí používat slovíčka z mého sešitu. Hra nás náramně baví. Dostávám adresu a slibuji, že pošlu z Čech pohled.

Spokojení stopaři
Spokojení stopaři v náklaďáku

Vzpomínka třetí - podhůří Bučeg, městečko Sinaj. Přicházíme k pravoslavnému klášteru. Areál je krásně upravený, dveře malovaného kostelíka jsou dokořán. Necháváme batohy u vchodu a zvědavě nahlížíme dovnitř. V interiéru je příšeří, mniši klečí na zemi a modlí se. Skupinka černě oděných vousatých bratří, zpěvavým hlasem cosi čte. Atmosféra bohoslužby nás uchvátí. Několikahlasé prozpěvování se měkce nese mezi nádherně zdobenými zdmi kostelíka, který osvětlují svíce a naplňují kostelní vůně. Zpěvy trvají více než hodinu, zůstáváme až do konce, protože se nám odsud prostě vůbec nechce.

Když předčítání skončí, je venku tma jak v pytli. Původně jsme chtěli postavit stan v horách nad městem, ale teď už je na to pozdě. S námahou smolíme pár rumunských zdvořilých vět a ptáme se jednoho mladého mnicha, jestli bychom mohli v areálu kláštera postavit stan. Mnich nás odvádí k představenému kláštera, ten si nás chvíli prohlíží, ptá se, kdo a odkud jsme, a pak něco povídá člověku, který stojí vedle něj.

Za chvíli stojíme v krásném pokoji, kde bývají ubytováni klášterní hosté, sundáváme batohy a myjeme se. Mnich jménem Serafim se vrací a odvádí nás do refektáře, kde nás čeká večeře. Jejich pohostinnost nás uvádí do rozpaků. Když druhý den ráno vracíme klíč, naznačujeme, že bychom rádi dali příspěvek na provoz kláštera. Mniši rozhodně odmítají.

--------------------

V městečku Lugoj vystupujeme už skoro za tmy. Řidič, co nás vezl, cestou nabral ještě tři další stopaře. Všechny za úplatek, nás zdarma. Přestože se stmívá, zkoušíme ještě stopovat - mimo nás stopuje v centru ještě asi šest dalších lidí - rádi bychom se dostali za město, kde můžeme postavit stan.

Vymysleli jsme fintu "FŇ", malá auta stopujeme jen tak rukou, na tiráky máváme cedulí BG. Ze zatáčky vyjede velký náklaďák, kousek za námi brzdí a zastavuje nám.

Mozaika s Kristem
Mozaika s Kristem

Abdülhamid

Snídaně s Abdulhamidem
Snídaně s Abdulhamidem

Chytit Turka v Rumunsku, to je tedy super! Cpeme batohy do kabiny a řidič se na nás zubí."Bulgaria?" Vrtíme hlavou: "Istanbul." Naznačuje, že on jede taky do Istanbulu a rozjíždí se. Zdá se, že se český postoj k hostům vůbec nedá srovnat s tureckou pohostinností. Abdülhamid zřejmě považuje za osobní urážku, abychom během cesty jedli nebo pili, cokoli z našich zásob. Ráno nás hostí výbornou snídaní s čerstvým chlebem, jogurtem, marmeládou, rajčaty, olivy, sýrem a hlavně výtečným čajem. Máme pocit, že bychom k hostině také rádi přispěli a přinášíme trvanlivý salám Beskyd, což se ukáže jako fakt dobrý nápad, protože on jako muslim vepřové nesmí.

Obě noci spíme v kabině. Nikdy by mě nenapadlo, že se do ní vejdou tři ležící lidi. Abdülhamid spí na horní posteli, my se pokoušíme vtěsnat dolů. Nakonec se nám to povede, ležíme na boku. Pavel má záda opřená o zadní stěnu, já nos zavrtaný do předního sedadla. Šířku našeho lóže odhaduji na 80 centimetrů.

Hraniční přechod mezi Rumunskem a Bulharskem nemá chybu. V Rumunsku čekáme asi 2 hodiny, pak další hodinu trvá, než nás vezme trajekt a na bulharské celnici se nelíbí Abdülhamidovo vízum a než se problém vyřeší, jsou další 3 hodiny pryč. Navíc požaduje každý celník jakýsi úplatek a za asi 5-ti minutový trajekt skoro 160 marek. Když se konečně rozjíždíme, Abdülhamid šťavnatě nadává.

Cesta je dlouhá, silnice strašlivé. Navíc leje jako z konve a před Sofií míjíme obrovskou páchnoucí chemičku, jejíž komíny barví vzduch do neskutečných barev.

Zastavujeme u jakési kúči a Abdülhamid prohlásí "Türkisch essen, trinken". Nic nepomůže naše vysvětlování, že nemáme vyměněné bulharské peníze. Türkisch essen, trinken znamená, že nás na večeři zve.

Podvečer po turecku
Podvečer po turecku

Jsme zvědaví, co nás čeká. Bulharka, která s námi mluví rusky a s ním turecky, před nás postavila velký talíř mastné polívky s jedním bramborem a obrovskou porcí něčeho, čemu by se v Čechách říkalo skopové ovarové koleno. No nazdar, je jen málo věcí, které opravdu nemusím, ale mastné polívky s ovarovými koleny sem rozhodně patří. Navíc se už týden živíme polívkami z pytlíku a chlebem, takže tohle je pro žaludek skutečný šok. Když ohlodávám kost, je mi mírně zle. No co, zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je důkladný.

Když další den přijíždíme do Istanbulu, leje jako z konve a hrozně fouká, jsou čtyři hodiny a Pavel má fantastický nápad, nechat se vysadit před městem, přečkat zbytek dne v tom šíleném dešti někde ve stanu a dojet do centra až zítra, abychom ušetřili za nocleh. Naštěstí ale leje čím dál víc, a tak nakonec jedeme až do města. Abdülhamid nás odváží až k vlakové zastávce, abychom nezmokli, přestože jede úplně jinam.


Squaterem v Istanbulu

jsme se nakonec nestali jen díky skvělým vyjednavačským schopnostem mého muže. Stále ještě hrozivým způsobem leje a navíc padá tma. Po víc než hodině obíhání různých hotýlku jsme úplně promoklí, unavení, naštvaní a zklamaní.Pavel si mne chvíli soucitně prohlíží a pak mne i s batohy nechává pod betonovou stříškou a odchází shánět nocleh sám. Zatím nejlevnější pokoj byl za 18 USD, dohadujeme se, že když neseženeme nic do 10 dolarů, jdeme spát do jedné z ruin u nábřeží.

Istanbulské panorama - Sulejmánova mešita
Istanbulské panorama - Sulejmánova mešita

Sedím a klepu kosu. Je tma, jak v pytli a strašně leje. Po chvíli se ke mně blíží jakási postava v kulichu, plnovousu, se štěnětem pod bundou. Podle vzhledu zajisté afghánský terorista se posadí vedle mne a německou angličtinou se ptá, jestli jsem tu neviděla někoho čekat. Za chvíli mi společnost dělá nejen praštěný kluk od Kolína nad Rýnem, ale také jeho kamarád ze Skotska a milý policista, který si myslí, že mě ti dva určitě chtějí připravit o život, a snaží se mě přesvědčit, abych šla čekat k nim na stanici, takže když se Pavel po dvou a půl hodině vrací, nachází mě v živé společnosti tří zcela neznámých lidí.

Horká sprcha mi dělá dobře. Můj báječný muž sehnal pokojík za 10 dolarů s teplou vodou, trochu plesnivými zdmi a několika malými mravenci. V suché a teplé posteli okamžitě usínáme, o okenní tabulky pleskají velké kapky deště.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20.října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz