fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    t ř e t í

O mramorovém moři, antických památkách
a čaji z tymiánu

(západní pobřeží Turecka - Iznik, Bursa, Hisarlik, Bergama)

Spíme neklidně. Každou chvíli nás probudí projíždějící náklaďák, hrbolatá zem a zdřevěnělé končetiny. Šedivé svítání nepřidá na kráse ani bilboardu, u kterého spíme, ani sídlišti okolo. Hranici Istanbulu už dávno netvoří hradby starého města, dnes dvanáctimilionová metropole se rozrůstá velice rychle do všech stran a my, přestože spíme asi 50 kilometrů od centra, jsme vlastně pořád ještě ve městě. Všude je plno náhodně umístěných, částečně dostavěných paneláků. Kousek nad námi dálnice, dole šedivé vody Marmarského moře. Je sobota 14. října ráno a my vyrážíme na desetidenní výlet po západním pobřeží.

Dálnice před Istanbulem
Dálnice před Istanbulem

V Turecku se stopuje naprosto báječně. Po místních silnicích sice nejezdí mnoho osobních aut, ale zaplňuje je velké množství nejroztodivnějších nákladních strojů pochybné kvality, které doprovází hrozivý smrad, řev motorů, různé rachtání, pískání a hrkání. (Pavel tvrdí, že přeháním a že jsou to v podstatě obyčejné Tatrovky.) A protože jsou místní zřejmě toho názoru, že náklaďák v žádném případě nesmí zůstat nevyužitý, tyčí se náklad na korbě často do úctyhodné výšky, takže se samotné auto zdá v porovnání s nákladem komicky malé. Navíc se už i v Turecku uchytila asijská záliba v dekoru, a tak jsou korby aut pomalované pestrými barvami, nad poznávací značkou sledují dění kýčovitá očka a na zástěrkách za koly jsou barevné vymalované prosby Alláhovi o ochranu.

Zastavuje téměř každý, bez ohledu na to, jak je kabina velká, kolik je v ní už lidí a kam řidič jede. Často jsme vklíněni v neuvěřitelných polohách mezi sedadlo, batohy, dveře, okno, střechu, spolujezdce, další stopaře a kdoví co ještě. Pomalé supění mašinérie provází kromě hluku a smradu hustý cigaretový dým a hlasitá turecká hudba.

Řidiči jsou neuvěřitelně milí, nabízejí nám cigarety (neúspěšně), zvou nás na čaj (úspěšně) a mají často touhu se s námi seznamovat, přestože v životě nepochytili jediné neturecké slovo. Vystupujeme většinou přesezení, ohluchlí a přidušení, ale s velkou spokojeností v duši.


Jak jsme si vykrajánkovali brambory na loupačku

Loupání kukuřice
Loupání kukuřice aneb vyděláváme si večeři

Pořád samý ruiny. Proč jsem si zrovna já musela vzít architekta! Jsem odsouzená vidět každý aspoň trochu historický šutr v celém západním Turecku a vyslechnout přednášku o tom, kam patřil, jak vypadal předtím, než se tak strašlivě otloukl, a proč má v rohu tři vroubky a ne pět jako ten kámen, co jsme viděli před chvílí. V Izniku - starověké Nikáji, městečku starém téměř 300 let - stojíme před pobořenou bazilikou, kde roku 325 našeho letopočtu zpečetili důstojní členové prvního ekumenického sněmu, osud Ariánců puncem hereze (pozn. kacířství). Prohlížíme si i římské opevnění a trosky divadla. Z kdysi slavného města je dnes větší vesnice uprostřed olivových sadů, vyprahlých kopců a na cestě odnikud nikam.

Cestou z divadla se zapojujeme do poľnohospodárských prací. Na valníku před jedním z domků sedí pán s houfem dětí a společně loupou kukuřici "My vám s tím pomůžeme, chcete?" navrhujeme, protože máme památek už dost. Pán očividně anglicky nerozumí, chvíli cosi povídá turecky, možná si myslí, že mu chceme valník ukrást, když ale pochopí, že nemáme žádný zlý úmysl, usedáme na zídku a dáváme se do práce.

Děti jsou z nás u vytržení. Nejdřív si asi myslí, že nám přeskočilo, pak nám rovnají kukuřici, přinášejí různé anglické sešity ze školy, slovník, přivádí kamarády, ptají se, jak se jmenujeme a kolik nám je let. Když máme pytel plný a slunce už je nízko nad obzorem, přináší nám talíř brambor na loupačku a hroznové víno. Odmítnout nejde. Spořádáme vykrajánkovanou večeři, jsme představeni místní paní učitelce a pak už máme nejvyšší čas dojít si do čajovny pro batohy a odjet.


Svatba

Dvířka
Dvířka

Hladina Iznického jezera se přes noc uklidnila a teď je jako zrcadlo. Válí se po ní cáry mlhy a protější hory osvětlují první sluneční paprsky. Stan máme celý mokrý od rosy, a tak sedíme na kamenech u vody a rozjímáme. Pozdravit nás přichází rybář, který má boudičku kousek od našeho stanu, a zve nás na čaj. Z čaje se nakonec vyklube příjemné posezení se snídaní - čerstvým chlebem a rajčaty ze sousedova pole. Rozumíme si beze slov. Bydlí v nedalekém Izniku, tady loví ryby, které pak v městečku prodá. Celou dobu nám dělá společnost kulhavý pes - rybář na něj volá Sáro a krmí ho chlebem.

Rádi bychom jezero objeli, ale nikdo nám nestaví. Ne, že by nechtěli zastavit, ale vůbec nic tu nejezdí. Rozhodujeme se tedy pro delší cestu přes hory a dobře děláme. Zastavuje bílý pick-up, nakládá nás i s batohy na korbu a šplhá s námi klikatou silničkou do Yenişehiru. Máme nádherný výhled, pod námi se třpytí modromodré vody jezera a nad námi je stejně blankytně modré nebe. Silnička se vine jako hádek mezi strmými svahy osázenými olivovníky, občas mineme vesničku a projedeme kolem lidí pracujících na polích. Docela profukuje a tak řidič za jednou zatáčkou zastaví a přináší mi své sako, aby mi nebyly zima. Když se přehoupneme přes hřeben, krajina je vyprahlejší a jen zvolna klesá.

V Yenişehiru musíme jít kousek pěšky, než najdeme místo, kde se dá hezky stopovat. Pomalu se blížíme k velkému shluku lidí. Když procházíme kolem nich jdou nám někteří vstříc a něco pokřikují. Bez ohledu na náš nechápavý výraz nás vedou k prostřenému stolu a staví před nás talíř s jakýmsi kuřecím rizotem a kelímek slaného nakyslého mléka.

Turecký dědeček
Turecký dědeček

Přímo naproti vyhrává čtveřice muzikantů, nejzábavnější nám připadá člověk s dlouhou trubkou, která pištivě kvičí a připomíná nám zaklínače hadů. Před muzikanty pomalu v kruhu tančí hlouček mladých mužů, zpívají a do rytmu klapají dřevěnými lžícemi v dlaních. Okolo posedává a postává asi stovka vyšňořených vesničanů, nejlepší jsou staré babky v širokých tureckých kalhotách s rozkrokem v půli lýtek a černými šátky na hlavách.

"Promiňte prosím vás, co se tu děje?" zjišťujeme od vzdělaně vyhlížející dívky, kterou vesničani poslali k našemu stolu.
"Tohle je turecká svatba."
"Aha, a kde je nevěsta," ptáme se trochu hloupě."
"Češou i doma, za chvíli si pro ni svatebčané pojedou."
"A to začalo dneska?"
"Ne, slaví se už od pátečního večera a skončí se dneska večer, teda v neděli."
"Který z nich je ženich?"
Dívka ukazuje na nervózně vyhlížejícího mladého muže a dřív, než se stihneme dál vyptávat. Odjíždí spolu s většinou hostů za velkého troubení a mávání pro nevěstu. Zůstáváme sami s pár starými babkami, muzikanty, ženichem a několika jeho přáteli.

Úžina Dardanely
Úžina Dardanely

Odpoledne potkáváme v Burse několik dalších svatebních průvodů. Bohatě ozdobená auta hlasitě troubí, lidé v nich mávají, filmují videokamerou a pokřikují.

Kousek před Bandirmou seskakujeme z korby náklaďáku přímo do náručí dvou policistů, kteří nám něco s vážnou tváří vysvětlují. No nazdar, opletačky s policí nám ještě chyběly. A navíc, co je to za zemi, když tu sakra nikdo nemluví anglicky!

K našemu velkému překvapení nás však muži v uniformě nechtějí pokutovat. Plácačkou zastaví první projíždějící auto, posadí nás dovnitř a ještě nám zamávají.


Hisarlik

Historické město
Takto si město představují historikové

Vážený pane Schliemane,

když jste roku 1868 začal vykopávky v místech, kde právě jsme, měl Vás celý svět za blázna. Smáli se Vám, protože jste to, co všichni považovali za legendu, prohlásil za věrohodný historický materiál. Najmul jste dělníky a začal kopat na dohled od dardanelského průlivu na nízkém pahorku uprostřed polí s obilím, bavlnou a rajčaty. (Nepředpokládám, že by zemědělci pěstovali před 130 lety něco jiného než teď.)

Začal jste nacházet úlomky nádob a zbytky zdí. A pod nim další střepy a další zdi. Nevím, jestli jste tušil, že Hisarlik skrývá trosky devíti různých měst a že v nejstarším z nich žili lidé již na počátku doby bronzové. Široký výkop prostředkem pahorku odkrývá základy několika domů z nejstarší doby. Je zvláštní, jak velká byla města tehdy a jak velká jsou teď.

Homérovu Tróju jste nenašel - a připouštíte to. Je těžké určit v mnoha vrstvách střepů tu správnou, amatérské archeologické nadšení na to nestačí. Odborníci Vám vyčítají, že jste ukvapeně odstranil vrchní vrstvy a nenechal je zdokumentovat. Vyčítají Vám neprofesionalitu a zbrklost. Ale oni neměli odvahu vzít Illiadu a hledat podle ní místo skrývající Priamovo město. Neměli Vaši tvrdohlavost ani nadšení.

A Vy jste objevil Tróju.
Patří Vám můj obdiv a úcta.

vesnička Truva, 16. 10. 2000

Pohled na dnešní Tróju
Pohled na dnešní Tróju

Po stopách zjevení svatého Jana

Efes - detail Celsiovy knihovny
Efes - detail Celsiovy knihovny

Z Pergamonu odjíždíme naprosto spokojeni. Z bájné akropole sice zbylo jen několik rozházených kamenů, ale Pavlovi se poštěstilo najít díru v plotě, a tak jsme ušetřené vstupné promlsali v jedné místní kebabárně. Pavlík si navíc oslazuje narozeniny dvoulitrovou láhví Coca-Coly a vypadá náramně blaženě. Staré Bergamské město je pro nás balzámem na duši. Máme docela dost kodrcání se přes moderní betonová města na tureckém pobřeží.

Před nízkými barevnými domky posedávají stařenky a pobíhají děti. Navíc máme tu čest přijmout pozvání do jednoho ze starých řeckých domečků. A trávíme večer v příjemné společnosti Muammera a jeho dvou andulek. Popíjíme výtečný turecký čaj, večeříme chleby, olivy, sýr a rajčata a umlsáváme čerstvé hroznové víno. Když usínáme v nízkém pokojíku za oknem plným sklenic se zavařenými čili, je už dávno tma.

Efez je určitě mnohem zachovalejší než Trója, ale nemáme tu možnost osaměle sedět a zadumaně hledět (prý to je nesmysl a mám napsat "vnímat atmosféru") do kraje. Prodíráme se davy turistů, které právě vychrlily klimatizované autobusy a spolu s nimi fotíme to, co ještě zůstalo ze slavného antického přístavu. Po třech hodinách toho máme tak akorát dost a těšíme se někam, kde budeme místní kolorit narušovat jen my dva! Ano, určitě se dá Turecko projet za týden - klasický okruh Istanbul - Kappadokya - Pamukkale - Efez - klimatizovaným autobusem, s příjemnou cestovní kanceláří a můžete být náramně spokojeni a prožít báječnou dovolenou. Turecko je ale mnohem víc než silnice, památky a hotely a je škoda se o to ochudit. Rádi se s Efezem loučíme a využíváme nabídky moravské výpravy do Jordánska, a svezeme se jejich tranzitem notný kus do tureckého vnitrozemí.


Jak jsme si šikovně schovali batůžky

Jupí! Báječně horká voda nám hřeje záda a masíruje krk. Jezírko je sice mělké, ale na vykoupání to stačí. A tak pod oblohou plnou hvězd pobíhají dva naháči v travertinové lázni a cachtají se jako malé děti. V Pamukkale se sice oficiálně koupat nesmí, ale tak dlouho jsme seděli u jednoho z jezírek a čekali až zapnou noční osvětlení (nezapnuli), až všichni turisté i domorodci odešli a my tu zůstali úplně sami. A to je pak škoda se nevykoupat. Kýčovité kaskády bělostných jezírek vytvořené horkými travertinovými prameny byly známé už v Antice. Přímo nad jezírky jsou trosky římských lázní, o kousek dál nacházíme na planině zbytky celého města - Hierapolis.

Bazénky v Pamukkale
Bazénky v Pamukkale

Do areálu se platí vstupné. Povzbuzení zprávou od Rádi, že se dá výběrčí budka obejít přes pole od západu, necháváme batohy v křoví na stráni a vydáváme se krásným borovým lesíkem podél příjezdové cesty. Vstupné je docela vysoké, čas máme a každá koruna je dobrá. Platit za vstup k přírodní památce se nám fakt nechce. Cesta lesem je moc krásná a ústí na travnatý svah posetý zbytky antické nekropole připadáme si jak na Rohanských pláních u hrobek starých králů. Hobití cestičky nás dovedou až dolů, zpět do reality parkoviště, stánků se suvenýry a lidí z celého světa.

Pamukkale je normální kýč s regulací teplé vody, novými betonovými jezírky a velkou reklamou, ale nám se tu líbí. Tedy hlavně pak po západu slunce.

Škrábeme se k v naprosté tmě zpátky do stráně, kam jsme schovali batohy. Jenže ouha, stráň je velká, keříků je na ní spousta, všechny vypadají stejně a naše batohy odpočívají pod kdo ví kterým.

Chodíme křížem krážem kopcem, prodíráme se trnitými houštinami, nadáváme si, jací jsme pitomci a doufáme. Spát schoulení na tvrdé zemi v pichlavé trávě se nám opravdu nechce. Máme štěstí. Zmateným blouděním se dostáváme k suchému stromku, který vypadá přesně jako ten, od kterého se šlo dolů mezi dvěma kameny a pak doleva houštím a pak už tam je mýtinka, v jejímž dolním konci máme pod keřem schované bágly. A jsou tam.

Nahoře na kopci stavíme stan, vaříme večeři a připadáme si, jako bychom našli Priamův poklad.


Murat Dagi

V Efezu jsme našli krásnou podrobnou mapu Turecka, kterou sice trochu okousaly myši, ale je mnohem použitelnější než naše "od Turecka po Indii". Máme civilizace tak akorát dost, a tak na mapce nacházíme horský hřeben za městem Ušak, u jehož nejvyšší hory je značen krásný výhled, turistické stezky a jakási salaš.

Termální lázně
Termální lázně

Z "jakési salaše" se vyklubalo normální horské letovisko, nejsou tu žádní bačové s ovečkami, ale zato moc milý policista trvající na tom, že přeci nemůžeme spát ve stanu "když je taková zima", a hned nám sjednává bezplatně ubytování v jednom z penzionků. Opatření se nakonec ukáže velmi prozíravé, protože druhý den ráno začíná sněžit. Jsme v šoku. Jsme ve výšce asi 1500 metrů nad mořem, chodíme okolo omrzlých borovic, zachumlaní do veškerého oblečení a cvakáme zuby. Výstup na vrchol vzdáváme asi po hodině cesty, protože mlha houstne, teplota klesá a vítr sílí.

Potkává nás opět náš uniformovaný dobrodinec a ukazuje na veřejnou koupelnu s horkým pramenem vytékajícím ze zdi. Promrzlí bereme ručníky a mýdlo a těšíme se, až se v horké vodě ohřejeme. No ne! Nevěříme svým očím: horký pramen nevytéká ze stěny, ale z průchodu stěnou, který vede do termálních lázní.

Nevelikou místnost vyplňuje asi metr a půl hluboký kamenný bazének s nádhernou čistou a vařící termální vodou. Musíme se pěknou chvíli osmělovat než si naše prokřehlé končetiny zvyknou, ale pak už plaveme, potápíme se a jen tak lenošíme a užíváme si těch nejbáječnějších tureckých lázní, zatímco se venku tiše snášejí vločky sněhu na zmrzlou zem.

Jsme hosty. Pavlovi dolévají další skleničku pálenky Raki. Přikládají do krbu a postaví před nás talíře s kořeněnou rajčatovou polévkou. Následuje klasická kombinace čaje, chleba, sýra, oliv, másla a marmelády. Pobízejí nás do jídla, nabízejí cigarety.

Hosty na pánské jízdě
Hosty na pánské jízdě

Hned poté, co se nám ráno podařilo vstát, umýt se, a sbalit si věci - vzhledem k okolní teplotě to byl úctyhodný výkon - nás před domkem odchytil člověk v obleku a začal nám něco vysvětlovat. Na otázku zdali mluví anglicky se dlouze zamyslil a pak prohlásil "people" a ukázal, že máme jít s ním. A tak jsme se stali slavní. Byli jsme zahrnuti do tureckého sčítání lidu. V malé místnosti s krbem a asi deseti lidmi jsme zodpovědně a pravdivě odpověděli na asi 30 otázek, seznámili se se všemi přítomnými a dostali čaj. A tak začal náš den s pánskou jízdou z města Uşak.

Hned po snídani, svačině, sklence pálenky a několika čajích nám nabízejí, že nás odpoledne svezou dolů, abychom nemuseli jít těch 30 kilometrů pěšky. Teď prý dolů nic nepojede a jim uděláme radost, když s nimi zůstaneme. Za hustého sněžení jedeme nejprve společně na dřevo a pak rozdělávají oheň před domem, den plyne za neustálého sněžení, postávání u ohně, hlasité turecké hudby, popíjení Raki a občasného střílení brokovnicí do vzduchu - v Turecku zřejmě národní sport. Odpoledne se servíruje hrnec dušeného skopového s rýží - nápadně připomíná ovarové koleno a naši hostitelé pomalu tančí okolo ohně, v dlaních dřevěné lžíce, které používají jako kastaněty. Večer nás do údolí odváží náš známý policista, chlapi mají trochu upito a jedou menší cestou.

Předtím, než odjedeme, odmítáme asi dvacet naprosto vážně míněných pozvání na několik dní v Uşaku. Dostáváme dva turecké šátky. Jeden z opilců se s Pavlem srdceryvně loučí, slzí. Nabízí mu svého kulicha a nakonec mu věnuje nůž.

Bylinkový čaj přímo na ohni
Bylinkový čaj přímo na ohni

P.S.: Zapomněla jsem na ten tymiánový čaj, tady je recept:

Dobře vypláchněte láhev od Raki, naplňte ji vodou a postavte doprostřed ohně. Do druhé vymyté láhve dejte šípky, lístky řebříčku a divoce rostoucí Tymián (možná to bylo něco úplně jiného, turecky se to jmenuje "kikik"), zalijte vodou a dejte také do ohně. Když se voda v láhvích vaří, nedbejte na odpudivý vzhled obsahu, tekutinu sceďte a do sklenice nalijte rovný díl z obou lahví (horkou vodu a čaj). Oslaďte.
V životě jsem nepila lepší bylinkový čaj.

Ctíme tradici a k Istanbulu přijíždíme za silného deště. Spíme na odpočívadle před městem a ráno zjišťujeme, že se nám kaluž, do které jsme naše obydlí potmě postavili, přesunula dovnitř, takže podlážka našeho suprstanu je úplně mokrá a s ní samozřejmě všechny věci, které se jí dotýkaly.

Posledních několik desítek kilometrů podél Marmarského moře absolvujeme ve vyhřátém náklaďáku. Prší, je mlha a nevlídno. Mramorové moře (tak jsme si jej přejmenovali, protože na pobřeží je jedna firma zpracovávající mramor vedle druhé) je tradičně šedivé, na dálnici je zcela evropská zácpa, než dojedeme do centra, trvá to víc než hodinu.

Ve městě usmlouváme bez větších problémů ubytování na 8 USD (náš denní rozpočet) a celí nedočkaví se vypravujeme na íránskou ambasádu, kde je ale zavřeno a řeknou nám, ať přijdeme ve čtyři, a když přijdeme ve čtyři, tak je taky zavřeno a zítra je svátek, takže máme přijít pozítří. Ach jo!


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20.října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz