fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    č t v r t á

Východní Turecko

(z Istanbulu přes Kapadokii - Göreme - do Kurdistánu, výstup na Nemrut Dagi)

Svobodná Evropa a íránská víza

Máme je! Dostali jsme měsíční turistická víza do Íránu. Je to bezpochyby nejlepší zpráva za poslední dva týdny. Nelitujeme ani desetidenního čekání ani 1200 korun.

Velký bazar
Velký bazar v Istanbulu

Od té doby, co z Prahy vysílá do Iránu Svobodná Evropa, se vztahy mezi oběma zeměmi výrazně zhoršily. Pražská ambasáda zastavila vydávání turistických víza pro nezávislé cestovatele a uvažovalo se dokonce, že se víz českým občanům nebudou vydávat vůbec. U nás můžete získat pouze tranzitní víza na ± 5 dní, která pak v Iránu, musíte složitě prodlužovat. Našim kamarádům, kteří byli v Iránu tento měsíc se to povedlo jen jednou a pouze o 8 dní. Informace o možnosti získat víza v Istanbulu se liší. Bořek získal měsíční turistická bez problému, jiní prý čekali měsíc a nedostali nic. V Čechách jsme kvůli svatbě a čekání na můj nový pas požádat nestihli, a tak nám nezbylo nic jiného, než vyplnit formuláře v Istanbulu a doufat. Cestovat do Pákistánu přes Kavkaz a Afganistan by se nám opravdu nechtělo a letadlo do Karáčí není zrovna nejlevnější.


Třetí člen naší výpravy

Jituška
Jituška

Přijela Jíťa. Za půl dne, které strávila v Istanbulu sama, se stihla seznámit snad s půlkou mužského obyvatelstva města, slíbit v několika obchodech, že si tam zcela určitě zakoupí koberec, málem absolvovala jednou nedobrovolnou masáž a nakonec si prohlédla Modrou mešitu. Místní z ní měli určitě velkou švandu, protože místo na "Blue Mosque" se ptala na "Blue Moskito", což je něco jako Modrý komár, ale nakonec došla v pořádku, a to je hlavní.

S ní přijela buchta od maminky, dopis, slivovice, čokolády a štangle salámu. O všem prohlásila, že se to musí ihned zkonzumovat, protože to je pěkně těžký a nehodlá to tahat. A tak jsme ten její příjezd pěkně oslavili. Pavel usmlouval autobus do Teheránu na 25 USD, a tak zítra - 26.10. v poledne nasedneme na bus a odjedeme  Turecka. Poslední den v metropoli oslazujeme čtvrt kilem tureckého medu za jeden milion tureckých lir.


Jak jsme neodjeli do Teheránu

Kapadokie - Göreme valley
Kapadokie - Göreme valley

Teherán expresem bychom byli určitě odjeli, kdyby ve frontě na iránském velvyslanectví před námi nestál kluk ze Slovenska, který tvrdil, že vlak do Erzurum stojí pět a půl miliónu a my si to nešli ověřit na nádraží, a tam nám neřekli, že to je pravda. Tak jsme se rovnou zeptali na lístek do Kayseri v Kapadokyi, kam se Pavel moc chtěl podívat, a zjistili jsme, že tam dojedeme na 2 300 000 (170 korun za asi 750 kilometrů), což je naprosto skvělá cena (autobus tamtéž stojí ± 800) a ve vlaku bychom zcela určitě byli jediní cizinci, kdyby ve frontě na velvyslanectví nestál jeden Australan a nebavil se s námi o tom, kam jedeme, a náš rozhovor neslyšeli dva Belgičani, kteří do Kapadokie, chtěli jet taky a měli zamluvené lístky na zmíněný autobus za osm stovek. A tak teď sedíme spolu s Belgičany v kupé první třídy, kam nás výpravčí posadil, přestože máme lístky do druhé. Ujídáme ze zásob a těšíme se do Kapadokie. Město Kayseri, kam jedeme, je zhruba na půl cesty mezi Istanbulem a iránskou hranicí.

Oráč
Oráč

Údolí mezi Avanosem, Ürgüpem a Nevşehirem vděčí za svou bizardní krásu výbuchu tří blízkých sopek před asi deseti miliony lety. Silná vrstva horkého sopečného popela ztvrdla do porézního kamene jménem tufa, voda a vítr nahlodaly během následujících milionů let tufu do neuvěřitelných tvarů, proti kterým je Český ráj nebo Českosaské švýcarsko jen chabým příkladem fantazie matky přírody. Nad vrstvou stlačeného popela, který samozřejmě eroduje velice rychle, je tvrdší kámen, tvořící pohádkovým tufovým komínkům jakési čepičky.

Do Göreme jsme dostopovali za tmy - není to žádný div, když je tma v pět - postavili stany na prvním trochu rovném místě a těšili se na svítání. Ranní budíček obstarala Jitka hlasitým cvakáním zubů a nadáváním na svůj super mini stan. Váží sice jen kilo, ale má jen jednu vrstvu, která se rychle orosí. Jíťa prohlásila, že v akváriu spala naposled, a to je asi pravda, protože od té doby spí u nás a my máme po líbánkách.

Svítání je velkolepé, ze šera pomalu vystupují homole, věžičky, komínky, podlouhlé valy a hluboké strže, před námi leží celá ta pohádková krajina jako na dlani.

Slézáme v plné polní jednu roklinku, cestička dole je vlhká a úzká. Místy spouštíme batohy na laně a snažíme se slaňovat. Kaňonek nekončí dvacetimetrovým srázem, jak jsme předpokládali, ale ústí do širšího údolí s keříky vinné révy. Je sice po sklizni, ale nějaké hrozny ještě zůstaly a jsou krásně sladké.

Krajina
Krajina se skálami

Okolní skály jsou poseté různě velikými otvory sloužícími jako okna a dveře. Místní se ve skalních obydlích schovávali v nejistých dobách nájezdů nepřátelských vojsk.

Loupeživí nájezdníci vzali dávno za své, zub času nahlodal i většinu skalních domečků, část pobořilo několik zemětřesení - v Turecku celkem obvyklá, stejně jako sopky a termální prameny. Poškozena je i stará část vesničky Cavusin i se skalním kostelíkem Jana Křtitele. Obě noci trávíme ve zbytcích jeskynních domků, přes den procházíme liduprázdnou pohádkovou krajinou, umlsáváme zbytky vína a rajčat, v Zelve zpestřujeme jídelníček obrovskou chlebovou palačinkou se sýrem, rajčaty a bramborami - Göreme.

Když trochu zaprší, stékají po skalách pramínky sopečného popela, ani se nedivím místním ekologům, že jim dělá starosti rychlá eroze. Až se sem třeba podívají naši praprapotomci za několik století, bude to jen kamenitá rovina.

Kamenné vlnky
Kamenné vlnky

Kurdistán

Ať smlouváme, jak smlouváme, pod dva a půl miliónu se nemůžeme dostat. Všichni svorně tvrdí, že to je turecká cena a že levněji se pod horu Nemrut nedostaneme. Stop zavrhujeme, protože na takhle malé silničce asi moc aut jezdit nebude. Pěšky sto kiláků neujdeme, vlak do hor nejezdí. Platíme oněch 150 korun a necháváme se pozvat na čaj a oběd.

Na večeři u Mustafy
Na večeři u Mustafy

Řidič minibusu se jmenuje Mustafa, je Kurd a bydlí ve vesničce kousek do Büyukköy, kde zítra začne náš výstup na památnou horu. Když se vozítko po několika hodinách došplhá přes několik horských hřebenů do hlubokého údolí s kurdskými domečky z kamene, dřeva a hlíny sjede z asfaltové silnice a klikatou prašnou cestou ze svahu nás zaveze do jedné z vesniček. Všichni vystupují, Mustafa naznačuje, že dnes přespíme u něj a zítra se můžeme vydat nahoru. Jeho dcera nás odvádí k jednomu z hliněných domků, kde se nám dostává vlídného přijetí, noclehu a večeře.

Z dvanácti dětí je doma pět nejmladších, když se servíruje večeře, jedí nejprve muži a my hosté, teprve, když máme misky zpola prázdné, přidávají se děvčata. Podává se rýže s petrželkou zalitá ayronem - směsí osoleného jogurtu a vody - a obrovské chlebové placky. Sedíme na zemi okolo velkého zdobeného plechového tácu, který slouží jako stůl, na něm stojí misky rýže, sklenky čaje a ayronu, talíř s hroznovým medem a placky. Po večeři se všichni dívají na televizi, běží jakýsi nekonečný blok bulvárních zpráv, prokládaný reklamami a ukázkami z filmů.

Úžasně vyzdobená skříň
Úžasně vyzdobená skříň

Nejstarší přítomná dcera mě bere za ruku a odvádí do vedlejšího pokoje a zamyká za námi dveře. Před chvílí jsem se zájmem prohlížela krajku, kterou háčkuje, a tak mě teď asi čeká nějaké překvapení. Latife vytahuje z pod postele krabici plnou háčkovaných deček, vyšívaných ubrusů a koberců. Zvláštním místním zvykem je ozdobení konců ručníků háčkovanými krajkami, podobné, ale menší krajky si ženy přišívají na lem šátků. V ubrusu má zabalených pár tkaných koberečků a pletené pantofle. Podobné háčkuje moje mamka, ale to kurdsky vysvětlit neumím. Na závěr přehlídky věna vypadává ze záhybů ubrusu krásně háčkovaná čapka - takovou nosí muslimští muži. Latife zčervená a snaží se ji rychle schovat. Tajný dárek pro budoucího muže, někoho, koho zatím nezná. Její teď sedmnáct, na otázku, kdy se bude vdávat něco horlivě vysvětluje kurdsky a krčí rameny.

Žádnou z jejích pestrých krajek bych si asi domů nedala. Vychovaná plastikovou civilizací mám zálibu ve věcech ze dřeva, hrubé keramiky a jiných přírodních materiálů, ze kterých je v takové kurdské vesnici téměř všechno a barák by si jimi vyzdobil asi málokdo. Ve slavnostním pokoji, kde nás ubytovali, je hlavním kusem nábytku kredenc z leštěného dřeva plná deček, skleniček a umělohmotných květin. Ke svému překvapení musím konstatovat, že se kýčovitá almara do hliněného domku docela hodí.


Samolibý Antiochus

Po pěti hodinách usilovného stoupání se před námi konečně objeví majestátní vrchol. Máme toho docela dost, štěstí, že alespoň batohy zůstaly dole ve vesnici. Nechali jsme je v růžovém domku - bude se dobře hledat po tmě. Před domkem vařila skupina lidí cosi ve velkém plechovém hrnci, po chvíli zmatené česko-kurdské konverzace se ukázalo, že jde zřejmě o hroznový med, jaký jsme měli včera k večeři.

Vrcholek Nemrut Dagi
Vrcholek Nemrut Dagi

Až k vrcholu sice vede prašná silnička, ale vedeni zásadou neplatit, když to není nutné jsme se raději nahoru šplhali sami. Rádi bychom ještě obešli výběrčí budku, ale jen co se k liduprázdnému vrcholku přiblížíme, vybíhá z budky chlap a zve nás na čaj. Prý si máme všechno prohlédnout a zaplatíme, až se vrátíme zpátky. Smutně vyrážíme nahoru. Měříme naše šance na útěk strží, ale přijde nám to hloupé, a tak se vstupenkám za tři milióny asi nevyhneme.

Na vrcholku hory nechal kolem roku 50 př. n. l. místní panovník Antiochus I. postavit dvě řady soch antických bohů. Neopomněl mezi ně zařadit nadživotní sochu své maličkosti a doprostřed nasypal - tedy samozřejmě nechal nasypat - horu kamení. Existují spekulace, že se pod ní nachází jeho hrobka, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by se zřejmě chtěl obrovským kopcem šutrů prokutat.

Z vrcholku je nádherný výhled do pustých kurdských hor. Dole v hlubokých údolích je vidět domky s políčky a žloutnoucími topoly. Svahy nad nimi jsou kamenité a pusté. Na východní straně se leskne hladina jedné ze dvou obrovitých přehrad, které nechala nedávno na Eufratu postavit turecká vláda. Snaží se tak zmírnit nespokojenost obyvatel východní části země, kteří mají pocit, že se o ně vláda zajímá jen pokud jde o placení daní. Jihovýchodní Anatolie je hornatá a suchá, od megalomanských vodních děl si slibují rychlý rozvoj zemědělství a rybolovu. Co to udělá s ekologickou rovnováhou, Bůh suď.

Hlavy božstev
Hlavy božstev

Nad homolí se usadil mrak, vracíme se zpátky do výběrčí budky a dáváme si ještě jeden čaj. Na úředníka zřejmě udělalo dojem, že jsme šli celou cestu pěšky, protože se nám zdá taxík drahý a dává nám množstevní slevu - všichni tři dohromady platíme jeden lístek.

Cesta zpátky proběhla hladce až do okamžiku, kdy jsme se ocitli na kraji Mustafovy vesnice. Najít za tmy cestu ke správnému domečku není vůbec jednoduché, navíc je to pěkný krpál a veřejné osvětlení obstarává jen měsíc. Nakonec trochu bloudíme, ale ochotný starý pán nás dovede až k domu.

Od Belgičanů jsme tehdy ve vlaku dostali recept na originální turecké jídlo jménem "menemen" z vajíček, rajčat a paprik. V Malatye jsme nadšeně zakoupili všechny ingredience včetně vajec a těšili se, jak si v horách smlsneme. Jenže žádné vaření u stanu se nakonec nekonalo a skoro to vypadá, že si suroviny odvezeme zase do Malatye. Převážet v batohu syrová vejce není žádné terno a vyjídat naše milé hostitele i dnes večer se nám nechce. Přes živé protesty Latife vytahujeme hrnec a pouštíme se do vaření. Recept si pamatujeme značně mlhavě, menemen jsme nikdy nevařili, ale nezbyde nám nic jiného, než se tvářit dostatečně suverénně a prohlašovat, že jde o českou specialitu. Vše se usnadní ve chvíli, kdy nám dojde, že děláme vlastně jakýsi druh leča. Postup zřejmě značně komolíme, protože všechny přítomné ženy neustále obracejí oči v sloup a snaží se nám radit. Trváme na tom, že takhle se to dělá u nás doma. Ale asi to nepomůže, protože když jim hotové jídlo nabízíme, s hrůzou v očích odmítají.


Chvála suchých trav

Cestou zpět do nížin dává Mustafa naše batohy pod zadní sedadla, což by samo o sobě nebyl tak špatný nápad, kdyby se člověku, který tam seděl, neudělalo v ostrých zákrutách špatně a se vší parádou se na naše batohy nevyblil. Pavel s Jitkou jsou v pohodě, ale můj batoh vypadá hrozně a navíc strašlivě smrdí. Šťavnatě nadávám a snažím se vodou a mýdlem uvést věci alespoň trochu do původního stavu. Moji dva spolucestující popíjejí čaj a tváří se, že se mnou rozhodně hodlají přerušit všechny styky.

Úbočí sopky Nemrut
Úbočí sopky Nemrut

Batoh sušíme v parku před školou, kolem nás se shlukují děti. Typicky asijsky na nás upřeně hledí, neustále nás zdraví a ptají se odkud jsme. Pak nám ale v rozporu s asijskými dětskými zvyklostmi přinášejí kus buchty a od jednoho z kluků dostávám krásnou pentilku "Welcome". Druhý mi podává propisku, další vytahují své psací potřeby, snažíme se lavinu tužek zastavit, děkujeme, sbalíme věci a odcházíme.

Vlak do Elazigu je podezřele drahý. Lístek nás stál dvakrát tolik, než jsme čekali. Od alespoň trochu anglicky mluvícího průvodčího se snažíme zjistit, co se děje. Pokud tomu dobře rozumíme je tohle normální cena. Güney expres z Istanbulu do Kurtalanu v jihovýchodní části země je o polovinu levnější proto, aby mohli cestovat i chudí Kurdové z východu, kteří by na normální vlak neměli.

Čím víc se blížíme k Vanskému jezeru, tím víc je kolem nás vojáků. Muži v mundůrech a se samopaly stojí snad na každém rohu, s námi ve vlaku cestuje snad celá posádka. Mění se i krajina okolo nás. Nemůžu se zbavit dojmu, že všechny ty pláně jsou asi tak desetkrát větší než by měly být. Je pro nás pořád ještě obtížné zvyknout si na místní vzdálenosti, zvlášť když je naše vlastní země tak směšně malá. Vojáčci nám přinášejí čaj a sušenky, Pavel usíná. Když se probudí, ukáže se, že se jakousi nepředstavitelnou cestou dostala moje podprsenka na kliku vstupních dveří. Nejen že tomu vůbec nerozumím, ale navíc to samozřejmě vůbec nejsem schopná vysvětlit Pavlovi, který se právě probudil.

Jezero Van je nádherné. Jeho nekonečné slané vody se lesknou jako zrcadlo uprostřed pustých hor se zasněženými vrcholky. Plánovali jsme si výstup na sopku, která se shodou okolností jmenuje taky Nemrut, ale při pohledu na obrovský zasněžený vrchol nás všechno turistické nadšení rychle opouští. Naštěstí se nakonec ukáže, že zasněžená Fudžijama není náš třítisícový Nemrut, ale jakási o kilometr vyšší hora a sopka je docela příjemný kopec hned nad městečkem Tatvan.

Kráter
Měsíční krajina v kráteru

Kombinací stopování a pěšího pochodu se těsně po západu slunce dostáváme na hranu kráteru. Pod námi leží kráterové jezero a měsíční krajina. Na severních svazích hory je už sníh. Přituhuje. Už několik dní se ráno probouzíme s ojíněným stanem a zmrzlými nosy, ale dneska jsme se navíc vyškrábali asi do dvou a půl tisíc nad mořem. Když v obrovském měsíčním kráteru stavíme stan, proniká nám chlad snad až do morku kostí. "No to je kláda, to je kláda v takový sopce, to by jeden neřek," komentuje Chrňáková okolní teplotu a odchází do tmy. Za chvíli se vrací s hrstí suchých lodyh jakýchsi obrovských trav. Pavel potřebuje odlít trochu benzínu z vařiče, a tak se pokoušíme traviny zapálit. Ohníček je sice miniaturní a dýmá, ale mění nehostinné nocležiště v docela obyvatelné místo. Lodyhy hoří rychle, takže se každou chvíli musí někdo z nás zvednout a odejít do mrazu pro novou kořist.

Když se rozhodneme jít spát, oblékáme na sebe všechny naše věci až vypadáme jako neohrabané housenky a štracháme se do spacáků. Šťastným řízením osudu vyhrávám místo uprostřed. Oba zmrzlíci se krásně tisknou a mně je báječně teplo.

Ráno máme zmrzlé papuly i stan
Ráno máme zmrzlé papuly i stan

Ráno pokrývá náš stan souvislá vrstvička ledu a v umělohmotné láhvi chrastí ledová tříšť. Začínáme mít zimy dost. Člověk se vypraví do teplých jižních krajů a pak si hraje na polárníka. Snad bude v Iránu tepleji. Dole u Vanského jezera je podstatně líp. Kousek stopujeme. Do Ahlatu nás vezmou dva moc milí Kurdové, pozvou nás na oběd a zavezou na jeden z krásných ahlatských hřbitovů. Na východě Turecka se vždycky potkávaly různé kultury a většinou se to neobešlo bez střetů a dalších náhrobních kamenů. Díky zemětřesením a dalším bitvám vypadají dnes selčucké náhrobky jako kdyby je rozvál vítr. Štíhlé cihlově červené desky pokrývají zdobné nápisy v arabštině. Mezi nimi roste tráva a vysoko nad nimi se tyčí majestátní špice zasněžené Fudžijamy.

Zítra (8. 11.) se musíme chtě nechtě s Tureckem rozloučit, protože nám končí naše měsíční víza, a tak by bylo asi vhodné udělat nějakou stručnou rekapitulaci:


Závěrečná zpráva z Turecka - pro ty, kdo by sem chtěli jet

V zemi půlměsíce jsme strávili celkem 30 dní a za tu dobu utratili 4 300 korun na jednoho. Protože jsme cestovali hlavně stopem a levným vláčkem, mohu myslím s klidným svědomím napsat, že jsme naprostou většinu těchto peněz projedli. Na místní kebábky budeme dlouho se slzou v oku vzpomínat.

Z celého Turecka se nám nejvíc líbila východní - asijská část. Na západě je spousta historických míst a památek, z toho byl nadšen zas Pavel.

Turci milují sladký a silný  čaj
Sklenka silného sladkého čaje

O lidech:
Turci jsou v porovnání s evropskými zeměmi neuvěřitelně pohostinní a milí k cizincům. Většina lidí mimo turistická místa nemluví skoro vůbec anglicky. Snad všichni turečtí muži mají mobil. Neustále kouří a pijí čaj. Cizinka, která cestuje v Turecku sama, je objektem neutuchajícího zájmu mužské populace (Jitka si toho první den v Istanbulu užila dost), ale pokud ženu doprovází muž, chovají se Turci velmi korektně. Většina obyvatel je velmi hrdá na svou zemi a doslova miluje zakladatele moderního Turecka Atatürka. Jeho podobizna zdobí nejen veřejné budovy, ale visí také ve většině domácností.

Obyvatelé východní části jsou převážně kurdské národnosti, vlaječky a Atatürka tu skoro nenajdete. V Istanbulu vám východní Turecko popíšou jako děsně nebezpečnou oblast. Na východě se dozvíte, že v Istanbulu tak řádí mafie, že tam snad nemáte ani jezdit.

O cestování:
Autobusy jsou docela drahé. Přesnou cenu uvést nemůžeme, protože jsme jeli jen jednou a docela drsně jsme smlouvali. Za asi 350 km chtěli původně 300 Kč. Po asi půl hodině dohadování jsme vzali batohy a začali odcházet, čímž se cena dostala na 190 Kč.

Minibusky jezdí skoro všude, ale jsou ještě dražší. Vlakem je nejlepší jezdit na trati Istanbul - Kurtalan, 750 km stojí cca 170 korun. Jinak jsou ceny asi dvojnásobné. V Turecku je ale vysoká inflace a ceny se mohou měnit. Stopem se cestuje báječně. Turci platí, nás vozili zadarmo. Bezpečně stopovat se dá i ve východní části. Není třeba se bát žádných kurdských teroristů. Často vás řidič pozve na čaj, někdy i na kompletní jídlo.


Kebab
Kebab

O památkách:
Je třeba počítat s ne zrovna zanedbatelným vstupným. Například vstupné do Aye Sofie stálo cca 240 Kč. Troja byla za 150 Kč, Nemrut původně za 180 Kč.

O jídle:
Potraviny jsou asi o polovinu dražší než v Čechách. Levné je ovoce a zelenina. Nejlevnější kebab se dá pořídit za 15 Kč, čaj stojí 6 - 18 korun, čím víc na východ, tím je levnější.

O tmě:
Celé Turecko tvoří jedno časové pásmo. A tak když je v 5 hodin v Istanbulu pozdní odpoledne, je u východních hranic tma, jak v pytli. Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli vstávat v půl sedmé, ale vzhledem k tomu, že málokdy jdeme spát později než v půl osmé nedělá nám to až zas takový problém.

O životě:
V Turecku platí stejně jako všude jinde zásadní cestovatelská pravidla. Je dobré nespěchat. Kam člověk nedojede dnes, může dojet zítra a mezitím třeba potká spoustu zajímavých lidí nebo zažije něco, s čím nepočítal. Je dobré cestovat s otevřenýma očima a hlavně s otevřeným srdcem.


Mapka
Mapka

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20.října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz