fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    p á t á

Ve jménu Božím

(střední Irán - Teherán, Esfahán, Šíraz, Persepolis, Perský záliv, Yazd)

Báječná země s benzínem za kačku osmdesát


Ararat
Ararat

Není nad to spát na biblickém místě. S posvátnou úctou studuji za chabého světla příslušné pasáže z Genesis a pak se méně posvátně snažím zachumlat do spacáku a usnout. Noc je hrozná. Je pěkná zima. Ve vzduchu silně zapáchá benzín a celou dobu štěkají psi. Navíc jsme se pořádně myli naposledy v Malatyje, a to už je nějaký pátek. Převaluji se na tvrdé zemi a těším se na ráno. Noe to měl lepší, psi mu možná štěkali taky, jestli se myl, o tom v Bibli nic nepíšou, ale určitě mu v arše takhle hrozně nesmrděl benzín.

Ráno chvíli trvá než se rozplyne opar, ale pak se nám naskytne nádherný pohled na majestátní horu. Mohutná zasněžená špice velkého Agri - biblického Araratu. Vyrůstá přímo z planiny před námi až do 5 137 metrů. Jaká asi musela být potopa světa, když musely vody klesnout, aby mohla archa na Araratu přistát. Dnes je Agri-Ararat už jen hraniční horou mezi Tureckem a Arménií a žádné archy na ní díky Bohu přistávat nemusejí.

Na hranice přijíždíme luxusním automobilem, který jsme stopli kousek za naším nocležištěm a plni očekávání vstupujeme do celní budovy. Jsme připraveni na podrobnou prohlídku zavazadel a zabavení všech věcí potenciálně nebezpečných pro islámskou teokracii. Ale celník se spokojí s naším prohlášením, že v batohu máme jen špinavé prádlo (což je bohužel pravda) a tak jsme za závorou coby dup. Předtím ještě musíme projít velkou místností plnou čekajících Iránců a můj vzhled doznává zásadní změny. Černě zahalené postavy zřejmě ženského pohlaví mi naznačují, že si mám převázat šátek tak, aby mi nekoukal krk. A to je trága. Ve východním Turecku jsem se naučila vázat šátek po způsobu kurdských žen - uzel je vzadu za krkem. Člověk vypadá sice trochu jako pirát, ale je to celkem pohledné a velmi praktické.
Kuželky
Zahalené Iránky - kuželky

V Iránu je odhalený ženský krk považovaný na něco naprosto nepřípustného. A tak si musím šátek uvázat pod bradu na babku. Nevím, jestli je zrovna v mém případě vhodné, aby jediné, co je ze mě vidět, byl široký slovanský obličej se špičatým nosíkem. Pavel vypadá nešťastně. Úkosem si mne prohlíží a určitě lituje svého neuváženého rozhodnutí, pojmout cosi takového za svou zákonnou manželku.

Když v Maku nasedáme na autobus do Teheránu, je už skoro večer. Lístek do asi 800 km vzdálené metropole stojí neuvěřitelných 90 korun (18 000 iránských riálů), v ceně je i sušenka a bonbón.


Jak se z Jitky stalo Chrnítko

Naše milá spolucestující drsně zneužívá toho, že jsme sotva dva měsíce po svatbě. Všednost ještě nestačila udělat z našeho vztahu obyčejnou věc, a tak je docela přirozené, že se snažíme být na sebe milí. Dokud na nás Chrňáková pouze hleděla kritickým okem, nevadilo nám to. Ale ve chvíli, kdy Pavlovi poprvé s ironickým úsměvem řekla "ty moje hlavičko", situace se zásadně změnila. Nejdřív jsme nevěděli, jak se jí pomstít, ale už to máme. Překřtili jsme ji z Chrňákové na Chrnítko. A jí to docela logicky hrozně vytáčí. Všechno je v naprostém pořádku, jen mám trochu obavu, co se stane, až narazíme na někoho, kdo rozumí česky. Docela by mne zajímalo, co si o nás pomyslí.


Hamam

Pouliční čajovna
Pouliční čajovna

Do Teheránu nás táhne jednak vidina dopísků od rodičů a jednak potřeba se umýt. Myslím, že naši spolucestující v autobuse z Maku měli dostat speciální slevu za jízdu ve ztížených podmínkách. Když se nám konečně povede ubytovat se v hotelu, ukáže se, že teče jen studená voda. Na to, aby nám studená voda nevadila, je tu příliš zima a navíc naše špína bez horké sprchy asi nepustí. Doptáváme se na veřejné lázně. Hamam je naprosto úžasná věc a naštěstí nechybí v žádném větším městě. Každému z nás přidělí soukromou sprchovou komůrku a pak už nás čeká jen spousta horkého vody a mýdlo.

Iránská metropole je poměrně nevzhledné město v podstatě bez historických památek. Navíc nás docela tlačí čas, protože Jíťa má pouze pěti denní tranzitní víza a musíme je co nejdřív zkusit prodloužit. Je 10. listopadu, jsme v Iránu třetí den a odjíždíme podél pohoří Kúhhá ze Qohrüd do údajně nejkrásnějšího iránského města - Esfahánu.


Jak se buduje ideální stát

Na to, aby bylo možné pochopit postoj Iránců k cizincům, je třeba napsat něco o nedávné historii státu.

Chomejní, Chameneí a jeden skutečný Iránec

Po druhé světové válce usedl na perský trůn šáh Mohammad Rezá z dynastie Pahlaví. Jeho sympatie k západním zemím s sebou brzy přinesly řadu reforem a pokusů o modernizaci země. Zlepšily se zdravotní služby, snížil analfabetizmus. Stále častěji se mluvilo o emancipaci žen. Ne všichni byli uvolňováním muslimských tradic nadšeni. Když vyšlo najevo, že miliónové zisky z prodeje ropy plynou pouze do kapes několika málo vyvolených, dali se šáhovi příznivci spočítat málem na prstech jedné ruky. Ortodoxní muslimové požadovali zastavení reforem, studenti volali po jejich urychlení. Situace se zostřila, demonstrace v ulicích přibývaly. Šáh uprchl do exilu, kam předtím stihl převést své miliardy. Do země se vrátil náboženský vůdce Ayatoláh Imám Chomejní. Islámská revoluce začala.

Chomejní nechal popravit šáhovy stoupence, založil teokratický stát na principech islámského práva. Dál už se události v Iránu příliš nevymykají ostatním totalitám. Partajní k moci, šátky zpět na hlavy žen, zákaz západních časopisů, cenzura médií. Dodržování revolučních idejí chrání špiclové s honosným titulem "islámské výbory". V porovnání s rokem 1979 se sice dnes poměry značně uvolnily, přesto jsou informace mnoha Iránců o západním světě neúplné a zkreslené místní propagandou. V zemi jsou zakázány satelity, odevšad na vás shlíží Chomejní a jeho nástupce Chameneí. Na jednom z teheránských náměstí visí obrovský bilboard s iránským chlapcem pálícím americkou vlajku.

Chomejního má většina lidí ráda, nebo si ho alespoň váží (nebo to alespoň říkají). Nepotkali jsme však nikoho, kdo by vyjadřoval sympatie současné vládě.

Cizinců je v zemi málo. Částečně si za to může Irán sám svou zmatenou vízovou politikou. Částečně je na vině obrázek, který si západní svět o Iránu vytvořil. Neustále nás někdo zdraví, chce si s námi povídat. Připadáme si velmi důležití a zajímaví. Někdy je to příjemné, někdy moc ne, ale taková už sláva je.

Protiamerický plakát
Protiamerický plakát


Město šáha Abbáse

Esfahán - náměstí
Esfahán - náměstí

"Esfahán nesf-e džahán" - Esfahán je polovina světa - říkalo se koncem 16. století o městě na řece Rüd-é Záyande. Uprostřed vyprahlé iránské krajiny nechal mocný šáh vystavět své sídlení město s jedním z největších náměstí světa, nádhernými mešitami, mosty přes pouštní řeku a samozřejmě velmi honosným palácem. Doba perské renesance dávno minula, ale budovy z režných cihel obložené překrásnými modravě zbarvenými kachlemi zůstaly. V horkém slunci se modravě lesknou průčelí mešit, suchý vzduch zvlhčují vodotrysky před šáhovým palácem.

Přijíždíme navečer a první noc trávíme v docela příjemném, ale poněkud dražším hotelu Amir Kabir, kde zřejmě bydlí naprostá většina západních cestovatelů. Pavel s Jíťou se snaží odstranit ze svých batohů naftu, kterou nasákly v zavazadlovém prostoru autobusů. Jitka má velký naftový flek na spacáku a odmítá spát u plynového topení. Vypadá, že ve světě přeci jen existuje spravedlnost, protože můj batůžek je netknutý.

Šáhův palác
Šáhův palác


Ráno se stěhujeme do nedalekého mnohem iránštějšího hotýlku, který je o třetinu levnější. Já mám "prací den", Pavel jede s Jíťou prodloužit její víza. Dostávají sedm dní, znovu zkusíme požádat zřejmě v Šírázu.

Procházíme městem, bloudíme bazarem, na náměstí si dáváme medovou zmrzlinu. Prohlížíme si zahradní paláce a mosty. Sí-ó-sé - most 33 oblouků - v sobě skrývá stylovou čajovnu. Dáváme si čaj, můj nekuřácký muž zkouší vodní dýmku. Dým mu jde málem i z uší, ale vypadá spokojeně až do chvíle, kdy mu Jitka po složité debatě o principu fungování vodních dýmek předvádí zpětný proud a dýmku mu zhasne.

Smlouvání na bazaru
Smlouvání na bazaru

"Devatenáct dolarů", ohodnocuje prodavač po chvíli přemýšlení krásnou knihu fotografií Iránu. To určitě, kdyby fakt stála osm stovek, tak bys tak dlouho nepřemýšlel. "Dám vám za ni deset", pokouším se o protinávrh. "Oh, madam no! Beautiful book - 19 dolarů!" Kniha je krásná, prodavač milý, a tak do hry jdu. Baví nás to oba, ale já jsem úspěšnější, protože tvrdím, že můj manžel mi na knihu povolil 10 dolarů a víc mi nedá. Po asi čtvrt hodině usilovného smlouvání se cena zastaví na 11 dolarech a zdá se, že dolů už nepůjde. "Jeden dolar! Jeden dolar pro vás přeci nic neznamená!" tvrdí prodavač a má možná pravdu, ale já mám prostě chuť ji koupit za deset. "Dám vám deset a k tomu pusu na čelíčko. Taková pusa je mnohem lepší než jeden dolar!" Nejsem si jistá, jestli je vhodné nabízet v ortodoxní muslimské zemi někomu pusu, byť jen na čelo, ale prodavač se rozesměje. Odejde za pult a přinese tištěný list papíru. Ukazuje na název knížky, kterou si chci koupit a na cenu vedle - 85 000 riálů, tedy asi 10,5 dolaru. "Madam, protože jste mě rozesmála, dám vám to za původní cenu, ale za 10 dolarů vám to prodat nemůžu, to bych prodělal."

A tak jsme se stali majiteli krásné asi tříkilové knihy, která bude teď minimálně měsíc zušlechťovat vnitřek mého batohu.

Mozaika na mešitě
Mozaika na mešitě

Spor o Salmana Rašdího

Most Sí-ó-sé
Most Sí-ó-sé

Před Emámovou mešitou nás zdraví sympatický mladý muž velmi dobrou angličtinou. Dáváme se do řeči. Oslovuje nás totiž sice spousta lidí, ale většinou se akorát pozdravíme a představíme a pak jim dojde anglická slovní zásoba (nám samozřejmě dojde perská mnohem dřív). Chvíli povídáme jen tak ve stoje, pak navrhneme, že bychom mohli jít někam na čaj, načež nás on pozve na čaj k sobě domů.

U sklenky výborného čaje a misky cukrátek, která obrovsky zachutnala Pavlovi, řešíme zásadní politické a etické otázky. V Iránu je u moci teokracie snažící se aplikovat korán i na ekonomické a politické problémy. Náš hostitel Mohammed vysvětluje, že jako pravověrný muslim věří, že svatá kniha skrývá řešení všech situací, i když jde třeba o vývoz ropy. Připouští ale, že skloubit církevní a světskou moc není vždy jednoduché.

Oblouky mostu Sí-ó-sé
Oblouky mostu Sí-ó-sé

Probíráme iránsko-iráckou válku, snažíme se vysvětlit, že jsou pro nás Spojené státy pouze silnou zemí a nikoli zdrojem všeho zla, a když se k Pavlově nelibosti miska se sladkůstkami téměř vyprázdní, sebere Jitka odvahu a zeptá se na Salmana Rašdího. Mohammed krčí rameny a ptá se nás, co bychom udělali, kdyby někdo haněl naše náboženství. Nevíme, ale určitě bychom neblahoslavili ty, kdo ho zabijí a nedali jim naše požehnání. Ani my ani naši církevní představitelé. Jsem si ale naprosto jistá, že kdybychom žili ve 14. století (v Iránu teď píší rok 1379, rokem nula je pro ně odchod proroka Mohameda z Mekky do Mediny), Rašdí by v Čechách nepřežil ani jako křesťan.

Emámova mešita
Emámova mešita

Ani další večer netrávíme doma. Jíťa se u mostu Sí-ó-sé zapovídala se skupinkou mladých lidí, a ti nás obratem zvou na večeři. Naši dnešní hostitelé žijí v podstatně skromnějších poměrech a Ebrahim je všechno jiné je ne ortodoxní muslim. Vysvětluje nám, že v Iránu se má dobře jen klérus a bohatí. Ostatním nezbývá nic jiného než držet hubu a krok. Církevní vláda nepodporuje pokrok a už vůbec se jí nelíbí samostatné myšlení. Prostě to tu stojí za houby. Až skončí vojnu, ožení se se svou snoubenkou a odjede do Kanady. (Rozhodně si nemyslete, že odjet z Iránu je jednoduchá věc. Potřebujete oficiální pozvání z ciziny, spoustu peněz a samozřejmě hromadu různých papírů s razítky.)

Čtvrtý den večer balíme a chceme odjet nočním autobusem do Yazdu. Na nádraží se ale ukáže, že už nic nejede, a tak operativně měníme plán a vyrážíme do třetího z velkých iránských měst - Šírázu.


Takht-e Jamshid

Persepolis
Persepolis

Veliký Dárie,

z Tvé obrovské říše sahající od Malé Asie až po Indus zbyl jen prach. Dávno pominula sláva Tvého impéria. Všichni Tví slavní vojevůdci už dávno nevelí řadám Tvých vojsk a poražené národy nepředstupují jeden po druhém před Tvůj trůn, neklanějí se Ti a nepředkládají drahocenné dary. Žádná říše netrvá věčně, jakkoli se zdá mocná.

Zajímalo by mne, jestli jsi někdy přemýšlel, co z Tvého království zbyde. Nevím, jestli sis myslel, že Tvůj syn Xerxés a jeho následníci megalomanskou říši udrží. Neuplyne ani sto let od Tvé smrti a řecká města v Malé Asii se začnou bouřit. Tví potomci napadnou Řecko, ale ani dvacet let válek nepřinese stabilitu a mír. Když roku 334 před Kristem pokoří definitivně Persii Alexandr Veliký, nezbyde z Tvé říše nic.

Reliéf z Persepole
Reliéf z Persepole

Vlastně nemám pravdu, zbydou trosky Tvého nádherného sídelního města - Persepole. Nejsem si jistá, jestli bys ve zruinovaných zbytcích paláců a bran svou metropoli vůbec poznal. A nám nezbývá než zapojit fantazii, trosky zdí si v duchu dostavět a představovat si podle nádherných vlysů na schodištích krásu interiérů. Ze 36 sloupů slavnostního ceremoniálního paláce stojí jen zbytky třinácti. Ze soukromého paláce Tvého syna Xerxe nezbylo nic. Okřídlené býky s lidskými hlavami, kteří stráží vstupní brány, bys ale dnes našel v každé učebnici dějin umění stejně jako vlysy zobrazující pokořené národy. Půdorysy paláců a jejich fotografie zase v knihách o dějinách architektury.

Myslím, že můžeš být spokojen, Dárie. Tvá říše se přeci jen svým způsobem stala věčnou.

Marvdašt 15. 11. 2000





Jitka a veliké zvíře

Stanujeme mezi dvěma poli kukuřice na dohled od Persepole. Jiťa zatvrzele odmítá jít spát do svého stanu. Naše přesvědčování, že stan se sprchou nemá hned ta každý, se mine účinkem.

"Hele, já spím s váma!"
"Chrňáková neblázni, ten stan je malej."
"Když byla zima, byla sem vám dobrá, abych vás zahřejvala," chvíli něco kutí u svého stanu.
"Mně to nejde postavit, ty kolíky tam nejdou a vůbec, já v akváriu nespím."
"Hele, podmínka toho, že s námi můžeš jet byla, že budeš mít vlastní stan."
"Stan mám, nikdo neříkal, že v něm budu spát. Áá, tady je díra a tady druhá a tady třetí, určitě tady bydlí velké zvíře," Jíťa ukazuje na asi pěticentimetrové otvory v zemi vedle stanu.
"Připravím si stativ, to je na velké zvíře nejlepší zbraň. Ne, zahubím velké zvíře zbytky čaje," nasypává čajový lógr do díry. "Ostatně, dám ten hrnec k vám do stanu, chleby dostanete taky do stanu, nic takového u sebe nestrpím."

Jitka cosi  kutí před svým úžasným stanem
Jitka cosi kutí před svým úžasným stanem,
vlevo náš dvouvrstvý Hannah

Pavel sedí před naším stanem, zouvá si boty a pobaveně si Jitku prohlíží: "Normálně, viděl jsem fotky, jak had sežral člověka."
"Du k vám do stanu! Chlápek, co mi vyprávěl o Iránu, říkal, že je tu děsný množství kober. S hadem nespím. Viděla jsem jednu kobru v komixu a byla šestkrát větší než člověk."
Jíťa vypadá nešťastně a naštvaně zároveň: "Mně se ten stan hrozně potí."
"Vystrč hlavu ze stanu a dejchej ven", navrhuje Pavel.
"Prdlajs, vystrčim hlavu ze stanu a velké zvíře mi ji uhryzne. Hm… takový mám nejradši, maj dvouvrstvej stan, než se tím velký zvíře prokouše, tak to vzdá…"


Na čaji u Nomádů

Hrobky v Nagš-e Rostam
Hrobky v Nagš-e Rostam

Stopujeme malý pick-up a odjíždíme do Nagš-e rostam, asi 7 km na sever od Persepole podívat se na hrobky Xerxe, Daria Velikého, Artaxerxe I. a Daria II. Ukáže se ale, že za vstup do areálu chtějí ne zcela zanedbatelné vstupné. Hrobky jsou pěkně vidět i od plotu včetně jednoho z reliéfů, na kterém je vidět zakladatele Sassanské dynastie, jak dostává od boha Ahuramazdy (jediný bůh jednoho z nejstarších monoteistických náboženství světa - zoroastrismu) královskou korunu. A tak chvíli okouníme za plotem, Jíťa jde nakonec dovnitř a my se jdeme projít směrem k nomádským stanům. Snědí lidé si nás nedůvěřivě prohlížejí, nabízíme bonbóny. Naznačujeme, že bychom si je rádi vyfotili, oni souhlasí. My uděláme pár obrázků a odcházíme dál, aby to nevypadalo, že jsme přišli jen tak očumovat.

Když se po chvíli vracíme, sedí jedna z žen vedle stanu. Před ní leží koza a hrozně mečí. Je to zvláštní, ale zdá se nám, že je ženina levá ruka jaksi v koze. Přistupujeme blíž zrovna ve chvíli, kdy se ruka noří z kozy i se dvěma páry nožiček. Za chvilku je kůzle venku a koza mu láskyplně olizuje čumáček.

Stan kočovníků
Stan kočovníků

Nomádi nechápavě pozorují, jak může být někdo u vytržení z narození jedné kozy, a když už asi deset minut nadšeně pozorujeme nemotorné pokusy kůzlátka postavit se na vlastní nohy, zvou nás na čaj.

Nomádské ženy nejsou na rozdíl od městských Iránek zcela zahalené v černém, ale nosí široké pestré sukně s dlouhou zástěrou v předu i vzadu. Vlasy mají sčesané podél tváří dozadu za krk, na hlavách nosí barevné čepičky. Muži se od ostatních Iránců oblečením příliš neliší.

Dopíjíme čaj a loučíme se, aby na nás Jíťa nemusela dlouho čekat. Pokud se nám to podaří, určitě bychom se chtěli s Nomády ještě potkat.


Šírázská sklíčka

Žena, která si přeje vstoupit do mauzolea Šáh-é Čerágha, musí být kompletně zahalená. Nestačí dlouhá sukně nebo kalhoty s kabátem a hlava zamotaná v šátku. Před bránou nás vybaví velkým půlkruhovým kusem látky, do jakého se halí ortodoxní Iránky a nám začínají problémy. Zamotávka z nás neustále padá. Šlapeme si na ni, když už se nám podaří se posadit, zaručeně se při vstávání přiškrtíme, spadnou z nás všechna příruční zavazadla nebo zamotávka, případně obojí. Když chceme něco vytáhnout z tašky, nezbyde nám nic jiného než se do látky pevně zakousnout, ale to dělají místní taky, takže aspoň vypadáme iránsky. Jíťa nafasovala látku světlou. Moje je celá černá a po pěti minutách mi začíná být pěkný hic. Zouvání šněrovacích bot před vstupem do svatyně zvládám jen s vypětím posledních sil.

Mauzoleum Šáh-é  Čerágha
Mauzoleum Šáh-é Čerágha

Vevnitř se ocitáme v úplně novém světě. Stěny a kupole svatyně jsou polepeny mozaikami z malých kousků zrcátek. Zrcadlové ornamenty tříští světlo do tisíců malých světýlek, připadám si skoro jak v království nebeském. Uprostřed chrámu stojí malý svatostánek s ostatky Mir Seyyed Ahmada nazývaného šáhem Čerághem - králem lampy.


Zrcátkové mozaiky v interiéru
Zrcátkové mozaiky v interiéru

Šíitští poutníci se modlí, dotýkají svatostánku, jedna žena hlasitě lká, několik lidí má před sebou otevřený Korán a já sedím cudně zahalená v černém a obdivuji nádherný interiér. Pavla za chvíli vyvádějí, protože si nevšiml cedule u vchodu zakazující fotit, Jíťa na to jde oklikou - vytváří v zamotávce malé okénko. Vystrčí jím objektiv a fotí, co chce.

Máme štěstí, dostáváme se dovnitř madresy Mansurieh. Vrata jsou sice zavřená, ale potkáváme před nimi jednoho z Mulláhů a ten nás pouští dál. Uprostřed je bazének s vodou, zahrada s palmami, okolo 400 let staré budovy s nádhernými mozaikami. Stojíme uprostřed dvora a povídáme s Mulláhem. 130 studentů tu studuje až 30 let podle toho jakého stupně vzdělání chtějí dosáhnout. Učitelé v našem slova smyslu tu nejsou. Starší studenti vyučují mladší. Zkoušky mají dvě části - písemnou a po ní následující ústní disputaci. Mladí studenti teologie žijí v celibátu a bydlí přímo v areálu madresy. Musím uznat, že si pro studium Svaté knihy vytvořili krásné prostředí, malou rajskou zahradu uprostřed vyprahlých a prašných šírázských kopců.

Cestou ke hrobce básníka Haféze nacházíme ještě jedno zrcadlové mauzoleum. Mihotavé odlesky zrcátek se třpytí vysoko nad perskými koberci, na nichž sedíme a vytvářejí iluzi jakéhosi neskutečného pohádkového světa.


Bouřky v zálivu (17. 11.)

Klasické dýmky v Bušehiru
Klasické dýmky v Bušehiru

Je to k nevíře, ale skutečně prší. Těžké kapky pleskají o asfaltovou silnici a nad žlutozeleným mořem se blýská. Hledáme úkryt pod první střechou a odtud pak nedůvěřivě pozorujeme černé mraky nad mořem. Kdyby byla poblíž nějaká poušť, mohli bychom tvrdit, že jsme byli svědky "pouštní bouře", ale možná by to byl špatný vtip, protože miniaturní země ležící necelých dvě stě kilometrů od nás se ze strašné války ještě zcela nevzpamatovala.

Než se vrátíme zpátky do města, jsme úplně promoklí. Schováváme se ve velmi místně vypadající čajovně. Ohříváme ruce o horké skleničky čaje. Pavel si dává vodní dýmku.

------------

16. července 1990 obdržel generální tajemník Arabské ligy dopis obviňující Kuvajt, že čerpá ropu z iráckého dílu ropného pole nacházejícího se na hranici mezi oběma státy. O dva týdny později už stojí irácké tanky před kuvajtským hlavním městem a Saddám Hussain mluví o anexi. Vyjednávání a vyčkávání trvá půl roku, ale pak dochází západu trpělivost. Exkluzivní přehlídka nejvyspělejší západní vojenské techniky se nemůže minou účinkem.

V té době již v Saudské Arábii čeká na povel víc než půl miliónu vojáků vybavených supermoderními zbraněmi a záštitou NATO… A dnes 10 let poté, je Kuvajt svobodnou zemí se silně opevněnou západní hranicí. Je bezpečné pohybovat se pouze ve větších městech, protože v pouštích a na ostrově Failaka jsou dodnes rozsáhlá zaminovaná území. Místní obyvatelstvo doteď trpí následky chemických zbraní a rozsáhlých požárů naftových polí, které založila ustupující irácká armáda.

-------------

Perský záliv
Perský záliv

Když druhý den ráno Perský záliv opouštíme, pořád ještě silně prší a blýská se. Jinak docela příjemné městečko Bušehir vypadá šedivě a nevlídně. Docela se těšíme - stejně jako před deseti lety příslušníci spojeneckých armád - až budeme ze zálivu pryč.

P.S. Povedla se nám báječná věc. Tak dlouho jsme smutně seděly na pasovém úřadě v Šírázu a dělaly oči na velmi důležitě se cítícího úředníka, mávaly mým pasem se třicetidenními vízy a líčily, jak bude muset nebohá Jitka cestovat sama v Pákistánu, až se Jíťa málem rozeštkala nad svým truchlivým osudem a úředník obohatil její pas razítkem prodlužujícím již propadlá víza o neskutečných 16 dní. Celou dobu máme co dělat, abychom nevyprskly smíchy, ale naštěstí se rozesmějeme až na ulici před úřadem.


Město větrných věží (20. 11.)

Léta na okraji velké solné pouště jsou sotva snesitelná. Teploty vystupují i ve stínu nad 40 °C. Rozžhavený vzduch se téměř nepohne.

Jazd - stará část města
Jazd - stará část města

Uličky mezi domy z nepálených cihel jsou ze strachu před horkým sluncem tak úzké, že si občas připadáme jako v labyrintu. Hliněné zdi nemají okna jen tu a tam přerušují jednotvárnou plochu malé dřevěné dveře.

O to víc je člověk překvapen, když se ocitne uvnitř. Nízkým průchodem vstupujeme do centrálního dvora, kde se pod pergolou porostlou žloutnoucími keříky vinné révy skrývá bazének s vodou. Vedle bazénku stojí ve stínu široké dřevěné "postele" s koberci. Dokážu si živě představit, jak příjemné je sedět v nehybném pouštním vedru ve stinném dvorku s fontánou, popíjet čaj a čekat, až se k večeru teplota trochu umoudří.

Některé letní dny jsou tak horké, že ani stín stromů a blízkost vody nestačí. Sestupujeme do sklepních místností, kam ústí dolní konce větrných věží - bhagdíry. Bhagdíry vypadají z dálky jako mohutné komíny s otvory do všech čtyř světových stran. Jejich široká ústí dokážou zachytit sebemenší závan větru a nasměrovat jej do obytného sklepení, kde alespoň trochu zpříjemní nehybný polední vzduch.

Věže bhagdíry neochlazují pouze pokoje v podzemí, ale také nádrže s vodou, která je do města přiváděna kanály z nedalekých hor. Cisterny kryjí cihlové kupole. Ty většinou nejsou z ulice vidět, ale když vystoupíte na střechu domu, naskytne se vám krásný pohled na ploché střechy, mezi nimi kupole cisteren a nad nimi štíhlé větrné věže a úplně nad nimi mlhavé obrysy Lvích hor.

Větrné věže - bhagdíry
Větrné věže - bhagdíry

Hodně domů ve staré části Yazdu je poničených. Nepálené cihly špatně snášejí prudké pouštní bouřky. Yazd navíc patří podle údajů UNESCO k nejstarším dosud osídleným městům světa, a tak kdo ví, jak staré místní domy vlastně jsou.

Vstupujeme do jednoho pobořeného dvora, který je k našemu překvapení osídlený. Majitel, místo aby nás z domu vyhodil, jak bychom čekali, smolí pár zdvořilých anglických vět a přináší krabici s cukrátky.

Do dalšího domu se dostáváme krásnou shodou okolností. Protože je v Iránu cizinců velmi málo, vytváří se mezi nimi jakýsi pocit soudržnosti a i když potkáte někoho třeba z Kodaně, máte pocit, že to je vlastně skoro u vás doma.

Noční pohled na mešitu
Noční pohled na mešitu

Daria z Terstu jsme poprvé potkali před Emámovou mešitou v Esfahánu. Podruhé asi o týden později na hlavním šírázském bulváru a sotva jsme se v Yazdu stihli ubytovat, potkali jsme se potřetí. V Šírázu byli kluci na "pánské jízdě" - čaji a vodní dýmce, a tak nás teď Dario na oplátku zve na večeři. Ještě předtím se jdeme podívat na jeho soukromou sbírku iránských nástrojů, kterou právě pořídil a hodlá dopravit až domů do Itálie.

Hotel, ve kterém bydlí, je nádherně zrekonstruovaný šlechtický dům s centrálním dvorem. Pro hosty se sice otevře až za deset dní, ale Dario potkal někoho z rodiny majitelů, a tak ho ubytovali i teď. Dům je velmi honosný se spoustou místností oddělených od dvora posuvnými panely s vitrážemi. V jedné z jídelen je podobná zrcátková mozaika jako v mauzoleu Krále Lampy. Pavel je způsobem rekonstrukce nadšen. Podle fotografií na recepci byl palác ještě před několika měsíci v naprosto katastrofálním stavu, teď to tu vypadá jako v jedné z pohádek tisíce a jedné noci. S použitím přírodních materiálů byl dům uveden v podstatě přesně do původní podoby včetně omítky ze směsi hlíny a slámy. Jen interiéry hotelových pokojů jsou zařízeny moderně. Majitelé nás provádí celým komplexem včetně sklepení, kde kamenným korytem teče voda a kde plánují čajovnu a terasy, odkud se pokoušíme vnitřní dvůr vyfotit. Dario nám pak předvádí hru na tár a citár a pokouší se vymyslet jak nástroje propašuje do letadla.


Z labyrintu světa - dům u vodních dýmek

Vodní dýmka
Vodní dýmka

V Iránu plní čajovny podobnou funkci jako v Čechách hospody. Sejdou se chlapi, posedávají, usrkávají čaj a debatují nad všemi možnými i nemožnými problémy světa. Málokdo vytáhne v čajovně cigaretu, ale téměř každý si k čaji objedná vodní dýmku. Muži pak sedí, vyfukují obláčky voňavého dýmu a podávají si mezi sebou náustek. Od dětství v sobě nosím falešnou představu o spojitosti mezi vodní dýmkou a opiovými doupaty, překupníky drog a hnízdy neřesti. Dýmky ve skutečnosti nádherně voní - zvlášť když si poručíte ovocný tabák - krásně vypadají a zdraví ubližují mnohem méně než obyčejná cigareta.

Kouření je obřad. Cigaretu stihnete vykouřit ráno - cestou na autobus, ve výtahu, na ulici, cestou autem. U vodní dýmky však musíte posedět. Je třeba doplnit do skleněné nádoby čerstvou vodu, napěchovat do kalíšku nahoře navlhčené listy tabáku, překrýt je alobalovou čepičkou a na tu položit žhavé uhlíky. Pak je třeba dýmku správně nakouřit a když si nad vrstvu vody nabubláte obláček bílého dýmu, je možné s kouřením začít.

Nejklasičtější vodní dýmku si Pavel dal v Bušehiru v Perském zálivu.

Náustek malované keramické nádoby tu netvořila barevná hadička s dřevěným koncem, ale dutá dřevěná tyčka. Kouření bylo poněkud obtížnější, protože nebylo jednoduché přesvědčit tyčku, aby držela zároveň v nádobě dýmky a v ústech.

Kuřáci z Čech
Kuřáci z Čech

Jedno z nejpříjemnějších posezení jsme zažili v Šírázu, kde jsme žízniví zapadli do hezké čajovny, dali si čaj a ovocnou dýmku, dostali talíř cukrátek a když jsme chtěli zaplatit, začal se majitel bránit a z jeho perského proslovu jsme rozuměli akorát "dneska" a že nic nechce.

V čajovně v Yazdu se se mnou seznamuje Ali Rezá Fahimi, co má farmu a 5 ovcí. Neustále se na mě usmívá a nakonec dostávám jako dárek modlitební korálky i s vysvětlením, jak a kdy je mám používat a co u toho mám říkat. Fonetickým přepisem to zní asi takhle:
"Alláh homma sale Alláh Mohmmad va alle Mohammad"
A znamená něco jako: "Bůh seslal dobré věci na Mohameda a jeho rodinu."


V čajovně


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20.října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz