fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    š e s t á

Lví hory a Velká solná poušť

(východní Irán - okolí Yazdu a pak pouští přes Tabas do Kermanu, Bam)

Dehbala (22.11.)

"Zatracenej vítr." Malý pick-up svižně šplhá po úzké silničce nahoru do hor a na korbě to pekelně fouká. Trochu snesitelněji je s hlavou mezi koleny, ale to zas nevidím vůbec nic z nádherné scenérie okolo, a tak obě polohy střídám. Ostatním cestujícím je očividně stejná zima jako nám. Nejlepší je malý děda v kulichu sedící na podlaze mezi zavazadly, tak nízko, aby na něj nefoukalo. Usmívá se na nás, přetahuje kulicha přes uši a naznačuje, že je tu hrozná zima.

Stopem na korbě pick-upu
Stopem na korbě pick-upu

Máme už dost velkých měst, frekventovaných silnic, autobusů a hotelů, a tak jsme se rozhodli pro jednodenní výlet do městečka Taftu a blízkých Lvích hor. Vypadá, že se nám návštěva hor trochu protáhne, protože když jsme se ráno pod jedním ze skalnatých kopců probudili, vůbec se nám nechtělo zpátky do civilizace a vydali jsme se radši pěšky po silničce vedoucí nahoru. Pochodovat po asfaltce do kopce nás bavilo asi tak kilometr, pak jsme zkusili stopovat a teď už ujíždíme někam směrem k nejvyšší hoře Lvího pohoří - Šír Kúh.

Po asi půlhodině vyhlídkové jízdy odbočujeme z hlavní silnice a vjíždíme do hlubokého údolí, které končí hradbou zasněžených skal. Cestující postupně vystupují a kousek pod bílým masivem čtyřtisícové Šír Kúh seskakujeme i my. Nízké domky obklopené jabloňovými sady stojí pod alejemi topolů. Příkré stráně nad nimi končí strmými skalními hřbety, na kterých už leží sníh. Nejvyšší vrchol vypadá z naší strany značně neschůdně. Vyhlídneme si elegantní skalnatou špici na protější straně údolí. Přespat by se snad dalo v sedýlku pod ní, zítra to nebude na vrchol daleko.

Masiv čtyřtisícové Šír Kúh
Masiv čtyřtisícové Šír Kúh

Jídla máme poměrně dost, ale dnes ráno nám došel benzín ve vařiči a vesnička Dehbala zjevně neoplývá benzínovými pumpami, takže nám asi nezbyde než se spokojit s několika včerejšími chlebovými plackami. Člověk by nevěřil, že budeme mít zrovna v Iránu problémy s benzínem, když tu stojí míň než voda.

Ze zatáčky vyjíždí naproti nám pick-up, co nás v poledne vezl. Pavel na něj mává a jde se zeptat, jestli by se tu někde dal sehnat benzín. Řidiči chvíli trvá, než pochopí, na co pohonnou hmotu chceme. Pak se ptá, kde chceme spát. Vysvětluje, že v sedle bude pěkná kosa. Nakládá nás znovu na korbu a pak zastavuje před jedním z domků.

Odemyká dveře, ukazuje, kde je kuchyň a kam si máme dát batohy. Klíče prý máme nechat v pneumatice před dveřmi. On že se vrátí v pět. Nám s Jitkou se samozřejmě zamlouvá mnohem víc útulný domeček než stanování v mrazu, jen Pavel se trochu zlobí, že jsme pěkné bačkory, pořád samá kamna a sprcha. On že by si v sedýlku klidně zadrsnil. Když pak po západu slunce klesá teplota v údolí pod bod mrazu a v pokoji krásně hřejí kamínka, nevypadá ani náš skalní skaut, že by mu sedýlko nějak zvlášť scházelo.


Výstup na "Barfkhone" (23. 11.)

Stoupáme sněhovými poli
Stoupáme sněhovými poli

Vstáváme těsně po úsvitu a když se sluneční paprsky dostanou i na severní stráně, šlapeme už vysoko nad údolím. Nacházíme tři dikobrazí ostny, míjíme sedýlko, kde jsme chtěli spát. Pavel ztrácí krytku od objektivu, Jíťa dikobrazí ostny. Pavel nachází krytku od objektivu, Jitka truchlí po ostnech.

Chvíli před polednem přicházíme na hranici sněhu. Nad vrcholkem se honí mraky a profukuje. Trochu hůř se nám dýchá, podle našeho odhadu jsme zhruba 3200 -3500 metrů nad mořem. Sněhové pole končí nad námi téměř kolmými skalami. Traverzujeme svah vpravo. Při pohledu zdola se nám zdálo, že napravo je stoupání trochu mírnější. Místy se boříme po kolena do sněhu, ale mraky zmizely a my máme nádherný výhled, a tak nám obtížný postup vpřed příliš nevadí.

Vrcholový skalní masiv je v jednom místě přerušen poněkud přístupnější stží. Pokoušíme se o výstup, ale bez horolezeckých zkušeností, pořádného lana a skob nemáme šanci. Po čtvrt hodině se rozhodneme pro sestup, ale dolů to jde, jak je známo, vždycky pomaleji. A tak nás stojí pěkného času a hlavně pěkných nervů dostat se zpátky na sněhové pole, odkud jsme vyšli. Pak už nám přijde pochod sněhem jako příjemná procházka a docela nás přejdou choutky lézt po zmrzlých skalách.

Ještě pěknou chvíli trvá, než se dobrodíme pod protilehlé sedlo, a když se konečně dostaneme na cestu, je už slunce pěknou chvíli schované za obzorem.

Když pak ve spacáku u kamínek zavřu oči, vidím pořád ještě jiskřivý sníh a ledové skály. Cítím čerstvý mrazivý vzduch, spálený nos a tváře a bolavá kolena.

P.S. Cestou zpět jsme ve vesnici objevili malý krámek. Doplnili zásobu vajec, špaget a sušenek a na jedné polici na nás mezi sklenicemi s nakládanými okurkami a rajčaty koukali dva krásní zavaření hadi.

P.S. 2 "Barfkhone" je v uvozovkách, protože přesně nevíme, jak se hora jmenuje, a když jsme se ptali místních, znělo to nějak takhle.

Barfkhone
Barfkhone

Požehnání pro kamion (28. 11.)

Pustá krása Solné pouště
Pustá krása Solné pouště

Krátká zastávka v Yazdu, setkání s Belgičany, které jsme potkali v Istanbulu, nákup proviantu, noční odjezd za Yazd a první noc v poušti. Usínám v tričku. K ránu se budím zimou. A spěšně na sebe navlékám všechno dosažitelné oblečení. V půl desáté dopoledne už je zase horko. Žádní Iránci v dohledu, takže sedím jen tak v tílku (!!) na karimatce před stanem a čekám, až se spáči probudí.

První půl hodinu stopujeme bezúspěšně. Projede pouze jediné auto a to nás nevezme. Pak jede malý náklaďáček s trubkami. Zastaví nám, ale po krátké debatě se s řidičem i závozníkem shodujeme na tom, že kabina je pro pět lidí a tři batohy poněkud malá. Zatímco se bavíme, zastavuje náklaďák. Nejdřív si myslíme, že staví jen tak, ale řidič vystupuje a mává na nás, ať sebou hodíme. Naše batohy končí na korbě na jakýchsi dlouhých kusech železa (opravuji - na tenkostěnných profilech), my v kabině modrého Mercedesu made in Iran s báječným designem připomínající doby, kdy naše babičky poprvé šly do tanečních. Na sedadlo vedle řidiče se při troše dobré vůle vejdou i dva lidé. V zatáčkách odpadává Pavel směrem k řidiči, Jitka z okna. Ve chvílích, kdy se odklání oba najednou se mohu dokonce i pořádně nadechnout.

Cesta pouští nemá chybu. Řidiči, který nikdy nebyl v Čechách a neviděl všechny ty naše vesničky, kopečky a domečky, přijde trochu divné, jak může být někdo nadšený z toho, že projíždí desítky kilometrů krajinou, kde není vůbec, ale vůbec nic. Ale jinak je docela milý, a když chceme už za tmy vystoupit uprostřed ničeho, tvrdí, že to je nesmysl, a že můžeme přespat u něj doma v Tabasu. Pavel chvíli protestuje, že chtěl spát v poušti a my ho zas taháme někam na návštěvu, ale když mu svatosvatě slíbíme, že budeme příští tři dny odmítat všechna pozvání na nocleh a určitě budeme spát v nejpustější pustině a nikde jinde, nechává se přemluvit.

Slavnostní poražení ovce
Slavnostní poražení ovce

Za chvíli se setmí, cesta je celkem jednotvárná a mě teď napadá, že bych měla vysvětlit, kam a proč jedeme. V Yazdu jsme s Belgičany podnikli neúspěšný pokus dostat se k zoroastriánské pouštní svatyni Čak-čak. Za taxík chtěli nehorázných sto tisíc. Zkusili jsme kombinaci minibusu a stopování, ale posledních asi dvacet kilometrů se jede po prašné cestě horami a tam nejezdilo vůbec nic a logicky se tam tedy nedalo vůbec stopovat.

Čak-čak jsme neviděli, ale cesta pouští nás nadchla. Vrátili jsme se do Yazdu pro batohy, změnili plán a vyrazili po malé silnici napříč solnou pouští. Cílem je Kermán, ale všem tvrdíme, že jedeme do Tabasu, protože z Yazdu do Kermánu vede mnohem pohodlnější, kratší a větší silnice, než ta, co po ní chceme jet.

Světla Tabasu jsou vidět dobrých 60 kilometrů předem. Město se zdá být mnohem blíž, než ve skutečnosti je. Řidič zajíždí do jedné z okrajových čtvrtí. Před domem na něj čeká hlouček lidí, ovce a řezník. Než se stihneme vzpamatovat a seskočit z kabiny, je už ovce podřezaná a krev teče všude okolo. Přihlížející namáčejí v krvi dlaně a obtisknou je na kapotu, krvavými prsty označují také nárazníky. Mezi lidmi zavládne veselí. Řidič vypadá náramně spokojeně a zve nás dovnitř do domu. S námi vstupují i všichni ostatní. Venku zůstává jen řezník porcující ovci.

Ve slavnostním pokoji se okamžitě podává čaj a dřív, než se stihneme všichni navzájem představit, servíruje se mužům a nám třem večeře. Po výborném kuřeti s rýží a zeleninou, horké sprše a několika skleničkách čaje spokojeně usínáme, jen Pavel pořád cosi mumlá o stanování v poušti.


Z labyrintu světa - bezedný batoh

Při odjezdu z Liberce praskaly naše čtyřicetilitrové batohy téměř ve švech. Buchta, čokolády, štangle salámu a jiné pomíjivé věci naštěstí neměly dlouhého trvání a láhev Becherovky pro strejdu z Vídně se přesunula v řecké restauraci do tetiny tašky, takže batohy začaly nabírat rozumné rozměry.

Je zvláštní, ale zdá se nám, že se naše věci jaksi smrskávají. Pavel, stěžující si už od Mladé Boleslavi, že takovou hnusnou hroudu nehodlá tahat, předevčírem při balení nechápavě vrtěl hlavou a tvrdil, že musel určitě něco poztrácet, protože má bágl poloprázdný.

Věci nás obou na dva roky
Věci nás obou na dva roky

Já jsem zaznamenala první batohový rekord v Esfahánu, když se mi povedlo ke dvěma spacákům, hrnci, lékárně, plechovému talíři, ručníku, čínskému slovníku, ofocené učebnici hindštiny, hromadě ponožek, svetru, kalhotám, čínské konverzaci, pláštěnce, asi deseti filmům, sandálům, krému na boty, blesku, kilu rýže, baterce, bundě, Bibli, foťáku, věcem na mytí a třem mapám Pákistánu přibalit ještě hodnotnou obrázkovou knihu o Iránu formátu A3. To, co se stalo dneska, však nemá obdoby. Při ranním balení zmizel v místě, určeném sandálům, kompletní pár trekových goretexových bot. Zdá se, že zákon zachování hmoty prostě nefunguje. Nechápavě batoh z venku pozoruji, ale zdá se stejný jako včera. Pohlcené boty na něm vidět nejsou vůbec.

Jestli se věci budou vyvíjet nadále stejným způsobem, už se těším, až se budeme po světě promenádovat jen s mošnou přes rameno a holí v ruce jako správní lehkonozí poutníci.


Sůl a rybičky o Rámádánu (30. 11.)

Necháváme se vyložit kus za vesnicí Deyhúk uprostřed planiny. Za první kamenitou dunou stavíme stan. Vaříme večeři a pozorujeme oblohu nad námi. Stovky kilometrů kolem nás není vůbec nic kromě několika vesnic a městečka Tabas. A ty dohromady nestačí vydat tolik světla, aby to hlubokou čerň oblohy nějak ohrozilo. Tolik hvězd jsem viděla naposledy v Himalájích a tam byl v noci takový mráz, že se na nebe moc dlouho koukat nedalo. Napříč nebeskou klenbou se táhne světlý pruh mléčné dráhy. Nízko nad obzorem leží střelec Orion a tenký srpek měsíce teď matně osvětluje pustou pláň okolo.

Ráno nás nadšeně budí Jitka, která našla u stanu čerstvé velbloudí stopy. Velbloudů je tu spousta, ze silnice jsou často vidět divoce žijící stáda, jak se popásají na trnitých keřících.

Solný potok
Solný potok

Jdeme kousek pouští a před námi leží vyschlá bahnitá louže. Místní půda musí být hodně slaná, protože škraloup bahna je pokrytý drobnými krystalky soli. Nadšeně solné pole fotíme, s pocitem, jak si to v té Solné poušti užíváme. Jen co ale popojdeme pár metrů, leží před námi na hromadě šutrů velké bílé kameny soli. Když pak po dalších několika metrech objevujeme slaný potok lemovaný bílými hroudičkami krystalické soli z odpařené vody, nedivíme se už ničemu. K silnici pak přicházíme obohaceni asi kilogramem soli v různých podobách a hlubokým zážitkem.

U cesty stojí betonové pódium se střechou sloužící jako mešita, na pódiu odpočívají řidiči dvou kamionů a docela překvapeně sledují, jak se z pouště noří tři lidé s batohy a zásobou soli. S vážnou tváří vysvětlujeme, že jdeme pěšky do Kermánu. Oni nás hostí mandarinkami a za chvíli překvapí oni nás - hrncem ohřátých rybiček z konzerv. "Šomá rámázán!?!" ukazujeme překvapeně na rendlík s obědem. Páni, druhý den svatého měsíce a velkého půstu a on si klidně baští rybičky. Řidiče očividně posvátné hladovění nijak netankuje. Přináší placky chleba a povzbuzuje nás, ať jíme, že toho má plný kamión. Rybičky veze z přístavu Bandar Abbas přes Turkmenistán až do Afghánistánu. Při slově Afghánistán se šklebí, jako že to tam nestojí vůbec za nic. Zvou nás ještě na čaj, ale zrovna okolo projíždí náklaďák naším směrem. Rybičkový šofér vybíhá a stopuje ho. Určitě vysvětluje řidiči, že tady kamarádi jdou do Kermánu, a že by je mohl kus popovézt.

Předvádíme oblíbenou akci - nacpi se do již plného auta i s batohy - a za chvilku už jakž takž sedíme a dozadu za nás ubíhá krajina se slaným potokem, mešitou i olejovkami.


Pomerančová oáza (2. 12.)

Oáza Nayband
Oáza Nayband

Pomeranče! Pestře oblečená žena se vrací s plnou náručí a nabízí nám. Po několika dnech v ploché šedivé krajině se mi včera večer zdálo o Jizerkách, zelených stromech a o vodě a vůbec mě nenapadlo, že bychom se mohli v dohledné době v nějakém lese ocitnout. Teď sedíme uprostřed opravdického palmového háje mezi keříky pomerančovníků a cpeme se slaďoučkými plody pomerančů, mandarinek a limet.

Za návštěvu vesničky Nayband vděčíme jednak naší knize, kde byla oáza vyfocená a jednak učiteli angličtiny, který se s Pavlem seznámil včera v autobuse. Nayband velmi doporučoval a mimo jiné potvrdil informaci o učitelských platech - v přepočtu neskutečných 500 korun na měsíc.

Nízké hliněné domečky se tísní na skalnatém ostrohu pod vyprahlým hřebenem hor s nejvyšším vrcholkem Kúh-é Nayband 2 992 metrů. Pod nimi leží zelené jezero palem, pomerančovníků a políček. Dál už je jen nekonečná neúrodná planina poušti. Když sem středověké karavany doputovaly po několika týdnech žíznivé cesty prašnou krajinou, musely si připadat jako v ráji. Já si připadám podobně s rukama plnýma pomerančů pod vysokou palmou. Od dob karavan se oáza příliš nezměnila. Příjezdová cesta pro auta končí pod prvními domky, dál vedou jen klikaté úzké uličky. Pavel s Jíťou chtějí využít posledních večerních paprsků a odbíhají fotit. Já zůstávám i s batohy na náměstíčku uprostřed oázy, sama asi s třicítkou oázanů, kteří jsou ze mne stejně překvapení jako já z nich.

Zvědavé holčičky
Zvědavé holčičky

Islámská pohostinnost se v nich nezapře. Za chvilku přichází první dárce s několika pomeranči. Než se stihnou fotografové vrátit, není mě pod hromadou ovoce skoro vidět a navíc držím velkou chlebovou placku, co mi věnovala jedna stará paní, když se ukázalo, že si každý peče chleba sám a pekárna tu není. Další chleba dostáváme od pana učitele, další pomeranče od dalších lidí.

Odmítáme pozvání přespat ve vsi. Stavíme stan na kraji pouště a spokojeně likvidujeme zásoby citrusových plodů. Následující den nás po oáze doprovází kupa zvědavých dětí oblečených stejně pestře jako místní ženy. Po černých čádorech ani vidu ani slechu, jen v jednom z domků, kam nás pozvali na čaj, visí v rohu černé hábity pravděpodobně na cestu do města.

Odjíždíme v pozdním odpoledni parádním kamionem Iveco. Řidič nás živí sladkými rozinkami, my jeho pomeranči z Naybandu.




Pevnost z hlíny (4.12.)

Naše dny v Iránu se neodvratně chýlí ke konci. Čím víc jedeme na jihovýchod, tím blíž je pohoří Selsele-ye pír-e šúr a s ním i pákistánská hranice.

Jeden den zůstáváme v Kermánu. Třídíme poklady nalezené v poušti a snažíme se odstranit všudypřítomný písek - hlavně z fotoaparátů. Je druhého prosince, do vypršení Jitčina víza zbývají pouhé dva dny. Máme co dělat, abychom stihli ještě jednu z nejzajímavějších památek Persie - opuštěné hliněné město Bam.

Opravené hradby
Opravené hradby

Netradičně jedeme busem. Rádi bychom vystoupili před městem a zakempovali v poušti, jenže vysvětlete to řidiči. Využívám svého náboženského přesvědčení a tiše prosím, aby autobus nějak zastavil.

Sotva skončím, ozve se strašlivá rána asi jako když vypadne motor. Okamžitě zastavujeme a řidič vybíhá ven podívat se, co se stalo. Využíváme nastalého zmatku a mizíme v poušti. Ještě hodnou chvíli mě při pohledu na smutně blikající rozbitý autobus v dáli pěkně hryže svědomí.

To, co dnes z opevněného Bamu zbylo, pochází ze 16. a 17. století našeho letopočtu ale město je mnohem starší, první zmínky jsou ze 3. století. Městečko dlouho odolávalo všem nájezdníkům, ale nakonec přeci jen podlehlo. Poslední obyvatelé odešli po afgánské invazi roku 1722 a od té doby se ulicemi prohání jen holubi, vítr a prach. Hradby okolo jsou nově rekonstruované. Opravená je i citadela a několik významnějších domů. Ostatní vypadají pustě a vítr spolu s občasným deštěm rychle narušují hliněné cihly ve stěnách. Bloudíme pohádkovými ulicemi pod obrovským valem hradeb a představujeme si, jak tu asi lidé žili. Co asi zbyde za 300 let z našich měst a jestlipak se budou děti našich dětí jezdit dívat na zrezivělé trosky sídlišť.


Z labyrintu světa - báječná léta

Na gymnáziu nám všichni neustále tvrdili, že tohle jsou naše nejlepší léta. Nevím, ale nikdy mi nepřišlo nic báječného na tom, že člověk brzy ráno vstane, jen aby mohl celé dopoledne a někdy i odpoledne zapisovat nekonečné řady dat, které se pak musel učit nazpaměť.

Univerzitní roky byly lepší. Víc svobody, víc zajímavých věcí, žádná fyzika a chemie a větší možnost uspořádat si čas tak, jak jsme sami chtěli. Ale nejlepší léta to nebyla.

Sedím v kamionu a usrkávám horký přeslazený čaj. Poslouchám iránské halekačky a koukám, jak pouštní hory před námi mění barvu podle zapadajícího slunce a vím, že právě teď bych nechtěla být na žádném jiném místě na světě ani v žádné jiné době a není nic, co by mi chybělo nebo co bych chtěla změnit. Snad jen to slunce by mohlo zapadat pomaleji.


Závěrečná zpráva z Iránu - pro ty, co se nebojí islámské revoluce

O lidech:
Islámská pohostinnost je fantastická. Myslím, že máme co dohánět. Neustále nás někdo živil a zval na návštěvu. Po jedné večeři Pavel vtipně výstižně poznamenal, že zatímco ostatní kultury vykrádají, my je vyjídáme. Ženy chodí zcela zahalené a většinou v černém. Cizinkám stačí šátek a volné oblečení s dlouhými nohávy a rukávy. Celý Irán jsem projela v dlouhé sukni a Pavlově mikině, která díky svým rozměrům pěkně schovala všechny mé necudné vnady. Všem cizinkám, které by snad zkusily chodit v čádoru a přitom se nepřizabily, neoběsily a neustále z nich čádor neopadával, patří můj hluboký obdiv. Žádnou takovou jsme ale nepotkali, většina movitých zápaďanek investuje do dlouhého tmavého kabátu a šátku.

Dívky před mešitou v Esfahánu
Dívky před mešitou v Esfahánu

O cestování:
Díky směšné ceně za benzín jsou autobusy neuvěřitelně levné. Ceny závisí nejen na vzdálenosti, ale také na frekventovanosti trasy. Jen ilustrativní příklad - Kermán - Bam = asi 200 km za 25 Kč. Stopuje se úplně báječně, jenom musí člověk vědět, koho si má zastavit. Osobáky většinou fungují jako taxi. Zastaví skoro všichni, ale za svezení chtějí taxíkové ceny, i když se nám taky stalo, že nás vezli zadarmo. Pick-upy jsou lepší, nikdy jsme neplatili, ale při delších vzdálenostech a vyšších polohách na korbě docela fouká. Kamiony jsou naprosto nejlepší. Trhlé zápaďany s batohem berou rádi. Někdy jsme si dokonce mohli vybírat s kým pojedeme. Občerstvení chybělo jen málokdy, někdy nás hostili i kompletním menu. Nejlepší byl jednoznačně zeleninový řízek s bramborovým salátem!, fazole v omáčce, kyselá nakládaná zelenina, ochucený jogurt a datle. To vše na malém parkovišti mezi Bamem a Zahedánem, na koberci mezi dvěma obrovskými kamiony plnými benzínu.

O jídle:
Iránská kuchyně nevyniká žádnou zvláštní fantazií. Kuře s rýží, kebab a houska plněná masem, zeleninou, nebo špagetami je asi nejčastější jídlo. Hospod moc není, docela často a rádi jsme si vařili sami.

Íránci jsou milí a neuvěřitelně pohostinní lidé
Íránci jsou milí a neuvěřitelně pohostinní lidé

Ubytování:
Za třílůžkový pokoj cca 200 Kč, do hor a pouště je bezvadný stan.

Náklady:
Za 30 dní jsme v Islámské republice utratili 5 100 Kč na jednoho. Největší podíl na tom mělo vízum - 1 200 Kč a dál 600 Kč za baterky do Pavlova foťáku.

Dorozumívání:
Ve větších městech mluví docela hodně lidí anglicky. Pokud se chcete podívat do odlehlejších míst, doporučujeme malou perskou konverzaci nebo slovníček. Já jsem byla se svými několika větami prohlášena za tlumočníka výpravy, takže když se dohadovaly ceny nebo došlo k nějakému nedorozumění, rozčilovali se vždycky všichni směrem na mne.

Asi nejvíc z celého Iránu se mi líbil výlet do pouště. Snad proto, že u nás žádná poušť není. Chození po Lvích horách taky nemělo chybu. No a báječné byly všechny ty pískově žluté mešity s nádhernými modrými kachličkami. Určitě nezapomenu na neskutečně pohostinné lidi a zachumlané černé kuželky.

Mapka
Mapka

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20.října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz