fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    s e d m á

Jak nejíst, nepít a neumřít hlady

(Pákistán: údolí Indu, Mohendžoraho, jezerní lidé, Karáčí, Multan, Lahore)

Konec kuželek (5. 12. 2000)

Prodavač na trhu v Kvétě
Prodavač na trhu v Kvétě

Podnikavému majiteli pick-upu se podařila neuvěřitelná věc - v takovém zapadákově jako je Zahedán sehnal přes noc sedm zahraničních pasažérů pro svou ranní cestu na hranice. Tato samotná skutečnost by nebyla zas až tak neuvěřitelná, kdyby nebylo všech sedm lidí z Čech, pět z nás z jednoho města a kdybychom mezi nimi nepotkali Ondru s Terkou, kteří vyráželi z Liberce 14 dní po nás a při našem odjezdu slibovali, že nás určitě někde chytnou. Velké vítání a seznamování postupně přejde v podrobný rozbor odkud a kam kdo jede a co všechno už ho na cestě potkalo.

Na hranicích vytváříme dojem, že přijel zájezd, který ze zvláštních důvodů nemá autobus. Za přítomnosti asi dvou tuctů veksláků měníme poslední iránské peníze (penězoměnci mají štosy bankovek v prachobyčejných igelitkách nebo jen tak v podpaží). Kupujeme první samosky a se slzou v oku se loučíme s Iránem.

Využíváme početní převahy a usmlouváme báječnou cenu (z obvyklých 250 na 130 pákistánských rupií = ± 90 Kč) za autobus do 600 kilometrů vzdálené Kvéty, od které nás dělí neúrodná a neklidná pouštní planina západního Balúčistánu.

První dojmy z Pákistánu:

Nejsou tu černé kuželky (až na drobné výjimky). Ženy chodí sice zahalené od hlavy až k patě, ale v látkách nejrozmanitějších barev a vzorů. Novinkou jsou burky - legrační pytle od hlavy až k patě se síťkou přes oči. Žena v burce připomíná ze všeho nejvíc strašidlo Bubáka z pohádky a občas není jednoduché určit, jestli k nám stojí čelem nebo zády. Také burky mají různé barvy, některé jsou s výšivkami a viděli jsme dokonce srandovní pytlokabáty se spoustou volánků.

Po kuželkách ani moc netruchlím, na světě je spousta krásných barev, tak proč by se měly ženy schovávat jen do černé.

Žena v burce
Žena v burce připomíná strašáka

Zmizela chroupací semínka. Iránským národním zvykem je neustále něco chroupat. Asi nejčastější jsou nevyloupaná solená slunečnicová semínka, pak následují semínka dýně a další menší a menší, některá tak malá a tenká, že skoro není co z nich vychroupávat. Dostat se správným způsobem do nitra třeba takové slunečnice není vůbec jednoduché. Semínko dáte podélně a na výšku mezi přední zuby a skousnete tenčí konec. Jazykem obratně vysunete do dutiny ústní semínko a slupku vyplivnete ven. Tedy, takhle to zvládne dospělý Iránec po létech praxe. Vtip je v tom, že se přesolené šlupky jen dotknete a slaná troška vám zpříjemní chuť semínka.

V našem případě byla realita trochu jiná. Většinou ještě dřív než se mi podařilo slupku prokousnout, měla jsem všechnu sůl opatlanou kolem celé pusy a zároveň s částmi semínka putovaly do žaludku pravidelně i zbytky šlupek. Případně jsem obojí plivala chaoticky kolem sebe.

V Pákistánu nahradily sympatická semínka bételové listy a všelijaké s odpuštěním "strašlivé fujtajbly" prodávané v pytlíčku pod názvem Pan Masala. Kousky bételových oříšků, anýzová semínka, kardamom, malé neidentifikovatelné kuličky, to vše napuštěné intenzivní voňavkou chuti mýdla, mentolu a ironu, prostě pro cizince naprosto nestravitelná směs. Zlatá semínka!

Polední modlitba
Polední modlitba v ulicích

Vstoupili jsme do skutečného ramadánu. Z Iránu jsem odjížděla s pocitem, že pro spoustu lidí je svatý půst jen nepříjemným nařízením islámské vlády, které se naštěstí nevztahuje na děti, těhotné a cestující, a tak mnozí radši pojedou navštívit třeba babičku, jen aby hladu a žízni unikli. Pákistán je kupodivu mnohem ortodoxnější. Sotva na ulici vytáhneme něco k jídlu, hned se najde někdo, kdo nás upozorní, že se jíst nemá. Nic nepomáhá vysvětlování, že jako nemuslimové nemáme s jejich svatým měsícem nic společného, v Pákistánu je zkrátka ramadán a basta. Ani nás tak netrápí hlad - většinou se stihneme najíst ráno, než vyjdeme mezi lidi, a přes den potají něco ukusujeme - jako zákaz pití. Nedovedu si představit, jaké to musí být, když ramadán vyjde na léto a lidé si v padesátistupňových vedrech nesmí celý den ani loknout. Myslím, že ten, kdo to vydrží, by měl jít do nebe hned, bez dalších průtahů.

Většina hospod a čájvalahů o ramadánu funguje až večer, ale k našemu velkému štěstí se korán k cestovatelům staví mírněji, a tak se na každém autobusovém i vlakovém nádraží najde alespoň jedna "zafáčovaná" hospoda - místa, kde se o ramadánu vaří, jsou ze všech stran oddělená barevnými látkovými zástěnami, aby nepokoušela věřící a poskytla neřestníkům bezpečný úkryt.

Na celém ramadánu je nejbáječnější, když se slunce začne pomalu sklánět k obzoru. Všechny hospody a čajovny se rázem zaplní lidmi, kteří si před sebe láskyplně rozbalí balíček s jídlem, sedí a čekají. V okamžiku, kdy první muezin zavolá "Alláh akbar…" nikdo na nic nečeká (kupodivu ani na konec volání muezina) a začíná všeobecné ládování.

Když teď po sobě čtu, co jsem napsala o ramadánu, přijde mi důležité dodat, že to je pohled člověka "zvenku". Hlavním smyslem svatého měsíce určitě není hladovět a žíznit, to jen nám nemuslimům to tak připadá.


Když tři roky nepršelo (7. 12.)

Přes sedlo Bolan určitě chceme jet vlakem. Slibují spoustu mostů a tunelů, po kterých se vlak řítí přes strmé horské rokle z hornaté Kvéty do indských nížin. Náš expres to ale s řícením moc nepřehání, sune se jako slimák a zastavuje snad po dvaceti metrech. Na 70 kilometrech nabíráme obdivuhodné dvě hodiny zpoždění a navíc říční koryto, podél něhož trať vede, je úplně suché, takže se zážitek nekoná.

Stejnou cestou jako přijíždíme do údolí Indu my, sem v minulých stoletích s nejrůznějšími úmysly pronikaly hordy nájezdníků, kočovníci, dobyvatelé, poutníci a cestovatelé. Vyprahlé hory Bráhui jsou značně neschůdné a sedlo Bolan je jedním z mála míst, kudy se dá do nížin projet. Snad by se dalo říct, že je to jedna z bran indického subkontinentu.

Vystupujeme kousek za průsmykem ve vesnici Mač, rádi bychom tu zakempovali a trochu se porozhlídli po okolí. Vesnička má uprostřed správné asijské tržiště - shluk bud, bince, lidí, zvířat, much a samozřejmě nejrůznějších věcí a těch, co se je snaží co nejvýhodněji prodat.

V místech, kde již několik let nepršelo
Většinu Pákistánu tvoří pouště a polopouště. V místech, kde již několik let nepršelo, je hlína tak rozpraskaná, že se dá do trhlin vložit celá dlaň.

Naše původní představa, že v klidu nakoupíme a odejdeme za vesnici, bere rychle za své, protože kamkoli se pohneme, doprovází nás obrovský zástup lidí, kteří stojí asi 20 centimetrů od nás a upřeně na nás hledí. Prostě klasičtí asijští čumilové. Ach jo. Docela rádi přijímáme nabídku azylu na policejní stanici, kde se kolem nás shlukuje jen několik policistů. Tolerantně nás nechávají uvařit a sníst jídlo a nabízejí nocleh. (To je ten rozdíl mezi ramadánem v Iránu a Pákistánu: V Iránu nad půstem bdí policie a lidé jsou režimu natruc mnohem tolerantnější, kdežto v Pákistánu je půst vnitřně zakořeněnou povinností a probíhá tedy mnohem ortodoxněji.) Večer přivádí jeden četník na stanici svou ženu a seznamuje nás s dětmi. Jiný se chce taky pochlubit a ráno nám předvádí cvičenou kozu. Přijde nám to docela legrační, ještě nikdy jsem neviděla, že by policie používala k boji se zločinem přežvýkavce, ale četník vypadá hrdě a spokojeně, a tak nešetříme obdivem.

Pákistánští řezníci
Pákistánští řezníci si
s hygienou hlavu nelámou

Druhý den necháváme bagáž v péči policie a vyrážíme na výlet do okolí. Chvíli jdeme vesnicí, pak po železničním mostě přes široké říční koryto, které je převážně suché až na tenký pramínek vody uprostřed. Kopce okolo jsou bezvodé a prašné. Připomínají barevné cukrové homole. Když se vydáme po cestě vedoucí do postranního údolí, narazíme na spoustu štol. Zřejmě důl na černé uhlí. A zase žádná voda ani pořádné rostliny, jenom vyschlé bahnité louže, tak rozpraskané, že se dá do trhlin vložit celý prst.

Navečer u přátelských četníků vaříme špagety a dozvídáme se, že poslední déšť tu viděli před třemi lety.

P.S. Další lekci islámské pohostinnosti jsme dostali před malou mešitou v Mači. Šli jsme okolo těsně před západem slunce a před vraty se tlačil chumel lidí. Tak jsme se se zvědavci taky tlačili a oni na nás hned mávali ať jdeme dál a přinesli nám spoustu jídla a uvařili čaj. A nám až pak došlo, že se přeci o ramadánu rozdává jídlo chudým a my sice nejsme chudí, ale taky jsme dostali.


Z labyrintu světa - cestovatelské kategorie

Třaslavý rosol - sedí doma, respektive v práci, nejlépe před monitorem počítače. Pracuje 10 - 12 hodin denně. Neustále se snaží stihnout nejrůznější veledůležité termíny. Bledá postava se zkaženým zrakem, ohnutými zády a žaludečními vředy. Považuje svou kariéru za věc prvořadého významu. Lidmi bez podobných ambic pohrdá, na cestovatele shlíží s despektem, v lepším případě jim v skrytu duše trochu závidí. Za ideální dovolenou považuje týden na Mallorce, kam odlétá s mobilním telefonem za pasem. Věnuje se systematickému opékání na pláži a poslední dva dny steskem po práci nemůže ani usnout.

Výletník Vyplesklík - měl tolik odvahy, aby opustil svou rodnou hroudu a vyrazil do světa. Všechno je pro něj nové, všemu se diví. Neustále vybíhá z vlaku, aby něco vyfotit. Svět sleduje výhradně skrz optiku své videokamery. Kupuje a pojídá všechny možné exotické mlsy a noci následně tráví na bobku v houští a ukusuje muškátový oříšek, aby průjem trochu přibrzdil. Během cesty s oblibou shromažďuje neužitečné suvenýry, které se mu následně nemohou vejít do batohu. Zlobí se, když vlaky nejezdí podle jízdního řádu a úřady mají z nepochopitelných důvodů zavřeno. Na trhu raději zaplatí několikanásobnou cenu než aby smlouval, protože mu to přijde netaktní. Má bázeň před policií a strach z divoké zvěře.

Čili
Čili, základ rodinného štěstí

Salámista - konečně pochopil, že co není dnes, může být i zítra. Klidně a beze strachu prochází katastrofálně chaotickým provozem v ulicích. Neuskakuje panicky před řítícími se autobusy a nerozčílí ho, když se jeho noha po kotník zaboří do vlhkého kravského lejna. Dokáže, aniž by hnul brvou, sníst obalované čili, které mu předložil vlídný hostitel a případně přátelsky schroupat celý pytlík Pan Masala, pokud to situace vyžaduje. Nepospíchá, vlídně kyne neodbytnému hejnu žebráků. Cestu autobusem považuje za příjemnou a pohodlnou, přestože na jeho sedadle seděli další tři lidé, jedno zvracející dítě a celou dobu mu těsně u ucha vyřvávala hinduistická pop-music. Je rezistentní, přežije cokoliv.

Smrdutý Kojot - většinou přechodná kategorie, častěji se vyskytuje v horách, při dlouhodobě nízkých teplotách, po dlouhé cestě vlakem či autobusem a blízkém kontaktu s hromadou odpadků, hnoje atd. Je zajímavé, že přestože je člověk špinavý až za ušima, má díky asijské zvyklosti používat místo toaletního papíru vodu, prdýlku vymydlenou jako zrcátko.

O cizince je zájem vždy
O cizince je zájem vždy

Vtírka nesmrtelná - kam ji pozvou, tam jde. Kam ji nepozvou, tam se vetře. Sní, co jí dají, u svých hostitelů přespí, znovu všechno sní, pozve do hostitelova domu všechny kamarády, nechá si věnovat domácí specialitu, oblečení, suvenýry, obrázky. Znovu přespí, souhlasí s pozváním na výlet i na večeři v restauraci. To vše je prokládáno nekončící řadou svačinek, čajíčků, buráků, občas nechybí ani ukázky folklórních tanců. Vtírky není možné se ani zbavit ani ji umořit nebo znechutit. Když pak konečně - k velké úlevě hostitelů - odchází, tváří se blahosklonně. Domácí jí se slzami v oku děkují za návštěvu, zdůrazňují, jaká čest to pro ně byla a nesměle se ptají, jestli by vtírka prosím mohla navštívit také jejich bratra, sousedy, babičku, tchána, tetu, místního advokáta, kravín, poutní místo, sestřenici atd. atd.

Role vtírky není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Musí vypadat neustále společensky, usmívat se, požít všechny domácí speciality, prohlédnout všechna alba rodinných fotografií a pokusit se alespoň zhruba vyznat se ve spleti příbuzenských vztahů hostitelů.

------

Aby se člověk protlačil do příslušné škatulky, musí nasbírat dostatečný počet "drsníků", např. za spaní v mrazu, dobytí neschůdného vrcholu, co nejvíc dní odchozených v jedněch ponožkách, najití příjemné rodiny, u které se bude stravovat a bydlet a podobně. Nejvyšší počet drsníků je možné získat za jízdu benzínovou cisternou (uvnitř!), je-li cisterna otevřená, je to za 10 drsníků, pokud je zavřená, dokonce za 15.

V Pákistánu mezi naše škatulky přibyla další, a to velmi oblíbená:


Nádražní povaleč (11.12.)

Pořád ještě jako silná pětka (s Ondrou a Terkou) nasedáme do nočního expresu směrem na Sukkur Rohri a blížíme se k našemu prvnímu historickému cíli - vykopávkám 4500 let starého města Mohendžodara. Vlak nás vyloží ve tři ráno na malém nádraží. Další přípoj jede v sedm. Našich zmatených a rozespalých postav se ujímá vlídný nádražák s klíčem a za chvilku už vesele pochrupáváme v čekárně pro pasažéry 1. třídy. Pod pojmem čekárna si prosím představte na pákistánské poměry velmi čistou a útulnou místnost s postelí, stolem, židlemi, křeslem s komicky dlouhými opěradly, přilehlou sprchou a WC. Prostě hotýlková kvalita. To, že nemáme žádný lístek do 1. třídy, pána s klíčem zjevně vůbec nezajímá. Jsme prostě "angezí" a i kdybychom prolezli kanálem, zůstaneme nóbl.

Mohendžodaro
Mohendžodaro

Mohendžodáro je parádní. Procházíme vykopávkami mezi cihlovými zdmi, na které svítilo stejné slunce jako na Abraháma, Izáka a Jákoba, dávno předtím, než se v Betlémě narodilo Marii nemanželské dítě, než Sokrates vedl se svými žáky rozhovory o hlasu svědomí, mnohem dřív než byly v Saudské Arábii sepsány první Prorokovy sůtry. Před více než 4000 lety byli lidé schopni stavět pravoúhlé ulice, veřejné lázně, vybudovali důmyslný systém kryté kanalizace, používali jednotný systém měr a vah a tajemné písmo, které se doposud nepodařilo rozluštit. Ženy nosily perleťové, zlaté nebo kamenné náhrdelníky a náramky. Jejich děti si hrály s terrakotovými hračkami a nosily vodu v malovaných keramických nádobách od hlubokých zděných studní. Uctívali bohyni, kterou součastní archeologové nazvali Bohyní Matkou. Její figurky s vysokým účesem, vyvalenýma očima a zdůrazněným poprsím, se našly v mnoha nalezištích harappské kultury v údolí Indu.

Ve ztvrdlé hlíně za domy leží spousta střepů. Hlídači se tváří tolerantně, a tak zahajujeme vlastní malé vykopávky. Vzhledem k tomu, že celé naleziště bylo odkryto do vrstvy 2500 let př. n. l. a naše střepy a korálky jsou nachlup podobné nádobám a šperkům v muzeu, stali jsme se právě majiteli zaručeně nejstarších předmětů v celé České republice.

Od jednoho z našich průvodců dostáváme malá keramická pečetítka, kopie pečetí nalezených ve vykopávkách. Jíťa dostává také zvláštní terrakotovou figurku neurčitého významu, nad kterou večer zadumaně hloubá. Příšerka je zřejmě mužského pohlaví, má několik nohou a na hlavě něco jako kulich. Složitou debatu o rituálním významu sošky ukončuje Pavel přesvědčeným tvrzením, že se celá ta banda archeologů šeredně plete. Hlavním božstvem harappské kultury nebyla Bohyně Matka ale Ťulpas Taťka. Figurka je určitě původní a až ji u Jitky v Karáčí na letišti najdou, dostane zaručeně doživotí.

Dívka od jezera Haledži
Vesnická dívka od jezera Haledži ještě čádor nepotřebuje.

Máme vyhlídnutý večerní vlak do Sewanu, ale místo ve vlaku sedíme na nádraží, protože expres kdesi nabral několikahodinové zpoždění a nejede a nejede. Nakonec se dohodneme, že jestli nedorazí do 23:30, půjdeme spát. Nabízená waiting room vypadá parádně a nám se hlavně nechce cestovat celou noc. Dojde k velmi kuriózní situaci, kdy vlak po 4 hodinách čekání přijede ve 23:31, my se podíváme, jak lidé vystoupí, necháme vlak odjet a jdeme k přednostovi pro klíč od čekárny.

Na nádraží v Sewan Šarífu necháváme bágly u přednosty stanice, prohlížíme městečko i hrobku dalšího z nesčetných šíítských světců. Večer chceme odjet k Mančarskému jezeru a zabivakovat tam. Přednosta je ale jiného názoru, odemyká nám čekárnu, že tu máme přespat, zamknout zítra batohy a udělat si výlet k jezeru. Místnost je bez postelí a bez světla, ale s koupelnou a celou armádou zvědavých mravenců.

Večer se vracíme k poutnímu místu, kde má o šesté začít velké bubnování a extatický tanec na nádvoří. Chytře si sedáme hned za velký buben, takže máme nejen báječný výhled, ale také ozvučení přímo z první ruky. Bubeníci bubnují jak o život, poutníci se točí, skákají, vlní se, padají na zem, divoce s sebou škubou, to vše v šíleném tempu udávaném muzikanty. Za chvíli se úplně setmí a náboženská "diskotéka" vesele pokračuje. Nemusím asi moc zdůrazňovat, že když vše utichne a my se vracíme domů na nádraží, mám ještě pěknou chvíli úplně zalehlé uši.


Jezerní lidé (12.12.)

Malý rybář z jezera Mančar
Malý rybář

Obyvatelé jezera Mančar jsou prý přímými potomky civilizace údolí Indu - harappské kultury. Žijí na zvláštních loďkách s širokou zvednutou zádí, napůl ve vodě, napůl na bahnitých ostrůvcích, obklopeni a chráněni mělkým jezerem a vysokými porosty rákosu.

Sotva vystoupíme ve vesničce kus před jezerem, nalepí se na nás skupina lidí, naprosto přesvědčená o tom, že nutně potřebujeme policejní doprovod, protože je v okolí jezera velmi nebezpečno a někdo nám určitě ublíží. Marně se bráníme, marně vysvětlujeme, že nic takového nechceme, sle za chvíli už nám tvoří doprovod čtyři muži se samopalem a upovídaný domorodý učitel.

Nabízejí nám, že můžeme jet k jezeru lodí. Asi si z nás dělají blázny, protože všude okolo je poušť a po vodě a lodích ani památky. Kupodivu se po chvíli chůze objeví mezi poli zavlažovací kanál a naše plavba může začít. Nějakou dobu plujeme mezi políčky, pak krajina pozvolna přejde v rozbahněný mokřad se stádem polomáčených pasoucích se ovcí. Za chvilku na to je kolem nás už jen voda a rákosí. Pomalu se blížíme k prvním loďkám. Pestře oblečené ženy sedí na břehu s dětmi, některé perou prádlo nebo si upravují vlasy, muži loví ryby a nosí veliké snopy čerstvě nařezaného rákosí. U jednoho z kuriózních hausbótů zastavujeme a přijímáme pozvání na čaj, netušíce, že do asi litrového hrnce nasypou čtvrt kila cukru.

Je až neuvěřitelné, jak málo stačí člověku k životu. Ostrůvky jsou dlouhé nudle sotva pár metrů široké. V loďkách leží pod stříškou na zádi složené deky na spaní, uprostřed spí zachumlané novorozeně, na přídi stojí pár hrnců, čajové konvice a jiné kuchyňské nádobí. Paní domu rozdělává ohýnek ze suchých dužnatých trav a kousků dřeva.

Mančar
Lidé na jezeře Mančar

Celou dobu se nemůžu zbavit dojmu, že jsme na lidském safari. Jíťa, Pavel a Ondra fotí jak o život, my s Terkou taky občas něco cvakneme, prostě úplní Američani na návštěvě u exotického kmene. Asi bych se cítila mnohem líp, kdybych tu mohla zůstat delší dobu a spolu s obrázky lidí si odvážela i kousek jejich pohledu na svět. Jenže loďku máme půjčenou jenom na chvíli, a tak se nedá nic dělat. Našeho dobrodince s korábem a bambusovým bidlem necháváme na kraji jezera. Spolu s ozbrojeným doprovodem se vracíme do vesnice, kde se sice ukáže, že do Sewanu už nic nejede, ale naši ochránci ochotně vypraví policejní džíp, který nás zdarma odveze až před naši waiting room.

P.S. Už bychom skoro měli dostat jako stálí zákazníci slevu na fotografické přístroje a doplňky. Na seznamu našich těžce nabytých a lehce pozbytých věcí dnes přibyl cirkulační polarizační filtr systému Cokin a to i s držákem, to vše nešťastnou náhodou utopeno v jednom bahnitém kanále jezera Mančar.


Údolí nejistot (17.12.)

Jak asi museli být zklamáni starověcí cestovatelé, když po týdnech, možná měsících putování pustými tureckými horami, iránskými planinami a nekonečnou Solnou pouští a nebezpečným Balůčistánem konečně došli do údolí Indu a místo očekávaných zelených hájů a úrodných políček, objevili jen další horkou a neúrodnou poušť. Okolí řeky si vysloužilo nepříliš lichotivou přezdívku Nešťastné údolí nebo Údolí nejistot. Složitý systém zavlažovacích kanálů vybudovaný během posledního století, proměnil velkou část povodí v úrodnou krajinu se zelenými obdélníky polí, stromy a nesčetnými čerpadly, která vodu z kanálů téměř bez ustání pumpují na obdělanou půdu. Jenže poručit větru a dešti není nikdy jednoduché. Když se před několika tisíci lety změnilo místní klima z mírného a příjemného mohendžodárského na suchou poušť, znamenalo to mimo jiné konec dešťů. Voda ze zavlažovacích kanálů je tedy jedinou vláhou země, veliká část se jí nevsákne, ale vypaří a na hlíně po ní zůstanou malé krystalky minerálů a soli. Slanost půdy výrazně stoupá a těžce vybojovaná úrodná země se pomalu proměňuje zpět v poušť.

Kupole Šáhdžahánovy mešity
Kupole Šáhdžahánovy mešity

V Thattě prohlížíme krásnou Šáh Džahánovu mešitu i rozsáhlé pohřebiště Makli. V nedaleké vesnici se stáváme hosty vlídné pákistánské rodiny a podnikáme jednodenní výlet k jezeru Haledži, kde přes zimu hnízdí stovky sibiřských ptáků. Loučíme se s Ondrou a Terkou, kteří odjíždí směrem na Islámábád požádat o indická víza a nasedáme na vlak opačným směrem do Karáčí. Jíťa slíbila svému rozsáhlému příbuzenstvu, že bude na vánoce doma, takže máme co dělat, protože nám asi chvíli potrvá, než se nám podaří sehnat levnou letenku. Po iránských zkušenostech s volným čtvrtkem a pátkem nás vůbec nenapadne, že by Pákistánci po evropském vzoru nemuseli pracovat o víkendu, takže do velkoměsta suverénně přijíždíme v neděli odpoledne, jenom abychom objevili, že je všechno zavřené, pošty, úřady, kanceláře aerolinek jakbysmet. Naštěstí objevujeme alespoň otevřenou internetovou kavárnu za slušných cca 26 korun za hodinu a pouštíme se do vyřizování korespondence.

Šáhdžahánova mešita
Šáhdžahánova mešita

Před 150 lety nebylo Karáčí víc než poklidná rybářská vesnice. Příchodem Britů se mnohé změnilo a na břehu Arabského moře začalo růst velkoměsto. V polovině dvacátého století přišlo rozdělení britské Indie na Indii a Pákistán a s ním i obrovská vlna muslimských uprchlíků z hinduistické Indie, která směřovala mimo jiné do Karáčí. Do metropole se stahovaly za prací a lepším živobytím také tisíce lidí z pákistánského venkova, takže během posledních padesáti let stoupl počet obyvatel ze 400 000 na asi 15 miliónů. Mnozí Karáčí popisují jako děsivě přelidněné chaotické a špinavé město, ve kterém máte jedno jediné přání - dostat se co nejdřív pryč.

Podle mne hodně záleží na tom, odkud do Karáčí přijedete. Pro nás, kteří před třemi lety přiletěli do Dillí rovnou z Frankfurtu nad Mohanem, zůstane hlavní indické město asi napořád odpudivým a rozpadlým squatem, přestože Kalkatu, která je údajně horší než Dillí, si budeme pamatovat jako výstavní asijské město, a to jen proto, že jsme do ní přijeli po třech měsících strávených v nefalšované chaotické a špinavé Asii.

S Karáčím to bude podobné. Chápu, že když sem někdo dorazí přímo z vymydlinkované, přehledné a na místní poměry "liduprázdné" Evropy, musí si připadat jako v pekle. My máme za sebou dva měsíce v Turecku a Iránu a dva týdny zemědělského Pákistánu, a tak mám pocit, že jsem se ocitla někde v Paříži. Dlážděné široké ulice, moderní budovy, parky, zkrátka a dobře, cítím se úplně jako vesničan, když poprvé přijede do velkého města.

S Jitčinou letenkou to vůbec není jednoduché. V jedné kanceláři pákistánských aerolinek nám sice nabídnou letenku do Frankfurtu za 22 000 pákistánských rupií ± 14 000 Kč, ale zrovna nemají formulář, a tak máme přijít ve dvě. Ve dvě to nestíháme a dorazíme až v pět a to už mají skoro zavřeno, protože je přeci ramadán. Formuláře nejsou, prý máme jít naproti, ale ukáže se, že už tam mají zavřeno úplně, takže prý máme jet na letiště a koupit letenku přímo tam. No úplná Asie. Na letišti se ukáže, že letenku sice mají, ale za 40 000 rupií a žádnou slevu nám nedají. Jitčino letadlo má letět ráno v půl sedmé, ale do té doby letenku ve městě určitě nekoupíme, protože je deset večer.

Jedna z hlavních ulic v Karáčí
Jedna z hlavních ulic v Karáčí

Chceme postavit stan v jednom odlehlém koutě letiště, ale přijde na nás policie a po chvíli nepříjemné diskuse nás pošle stanovat přímo do parku před letištní halu, to se prý smí. Docela rozpačitě se přesouváme na pěstěný trávník pod palmy. Tohle je zaručeně jedno z nejkurióznějších míst, kde jsme kdy spali.

Ráno jedeme zpět do Karáčí a shánění letenky začíná nanovo. V "naší" kanceláři sice nabízejí letenku nejlevněji, ale formuláře stále nejsou a nebudou. V jiné je letenka o 1500 rupií dražší, ale formulář mají, takže Jitka snad nakonec opravdu odletí. 19. prosince večer nám mává na nádraží při odjezdu expresu na Multán a zatímco nás unáší noční rychlík směrem na sever, ona tráví další noc na letišti a za úsvitu se odpoutává od povrchu zemského a za chvíli už nadšeně fotí skrz tlusté sklo letadla osvětlené hřebeny zasněžené Karákoram.


O svatých místech, Angličanovi a nosorožcích

Noční rychlík je prostě báječný. 800 kilometrů mezi Karáčí a Dera Nawab sahib překonává za 12 hodin přesně podle jízdního řádu a my, kterým bylo v Karáčí docela horko, klepeme ráno na nádraží v Nawab kosu. Velký přesun na sever je citelně znát. Je nám pěkná zima a chce se nám spát. Navíc ještě nezačalo ani pořádně svítat, takže stavíme stan v prostoru za čekárnou a za chvíli už spíme jako zařezaní.

V městečku nad soutokem řek Sutledž a Čenáb žili lidé už 500 let před Kristem. Nazvali jej Uč Šaríf neboli "svaté vyvýšené místo", a přestože jej Alexandr Veliký při svém velkém asijském tažení překřtil na Alexandrii, původní jméno mu zůstalo. V osmém století přišel islám, svaté místo zůstalo, jenom se na něm místo hinduistických bůžků, tiky a květin, začali objevovat klečící postavy s hlavami skloněnými směrem k Mekce. V Uči vzniklo mnoho islámských škol a ve 13. století městečko patřilo k nejvýznamnějším náboženským a kulturním centrům subkontinentu. Velkou slávu Uče odvál čas, ale dodnes sem přichází mnoho poutníků poklonit se před hrobkami slavných svatých mužů a žen.

Hrobka paní Gholam Fatimy
Hrobka paní Gholam Fatimy

My chvíli odpočíváme ve stinném dvoře hrobky a mešity Džalauddina Surkh Bukariho, sufijského světce, který mimo jiné obrátil na islám i velkého Čingischána a obdivujeme krásné dřevořezby na sloupech a oknech, zbytky modrých kachliček a bazének před mešitou, ten je prý obzvláště posvátný. Chrám zasvěcený světcovu vnukovi a hrobka jeho manželky stojí v bezprostřední blízkosti mešity. Chrám vypadá docela zachovale, ale šestiboké hrobky paní Eholam Fatimy stojí jen polovina, obrovské pobořené zdi působí velmi majestátně a propůjčují místu trochu tajemnou atmosféru.

Zpět v městečku řešíme obvyklý problém - jak sehnat někde něco k jídlu nebo alespoň k pití. Nakonec máme štěstí a v jedné čajovně nás schovají do zadní místnosti a uvaří nám čaj s mlékem, který si ale - hříšníci - dají s námi. Když pak konečně zapadne slunce, na obloze se objeví první hvězda a hlasy "meluzínů" ukončí další den svatého postu, kupujeme čerstvé chlebové placky a odcházíme spát do pomerančovníkového háje, kde pod jedním ze stromů vaříme plný hrnec zeleniny, pozorujeme hvězdy na obloze a posloucháme randál poutnické veselice v Džalauddinově mešitě.

Na jedné z mnoha návštěv
Na jedné z mnoha návštěv

Na to, že jsou Pákistánci neuvěřitelně pohostinní, jsme si už docela zvykli, ale když během jediného odpoledne dostáváme v Bhawalpuru čtyři naprosto vážně míněná pozvání na návštěvu, jídlo a nocleh, překvapí to i nás. Původně jsme tu vůbec neplánovali zůstat, ale jeden z našich dobrodinců vypadá tak upřímně nešťastně, když jeho pozvání odmítáme, že nakonec měníme plán a zůstáváme v patrovém domku nad obilným trhem. V několika pokojích žije víc rodin dohromady. Kolik lidí tu skutečně bydlí, to nevíme, protože neustále přicházejí a odcházejí různí příbuzní, přátelé a sousedé, ale typuji tak asi dvacet, včetně dětí.

V pákistánských rodinách je běžné mít až deset nebo dvanáct dětí. Celá rodina pak žije pohromadě, takže je normální, že v malém městečku, které bych já typla tak na 5000 lidí, bydlí stejně obyvatel jako v Mladé Boleslavi. Někde jsem četla, že polovina všech Pákistánců je mladší dvaceti let. Jestli to bude takhle pokračovat, tak fakt nevím, kam se všichni ti lidé vejdou.

Sedíme v pokoji pro hosty s dámskou částí rodiny, pánové někde asi řeší zásadní chlapské otázky. My s ženskými probíráme oblečení, děti, vaření, prohlížíme svatební fotky paní domu a nás s Pavlem. Mám dokonce šanci zkusit uplácat vlastní chlebovou placku, ale vůbec mi to nejde a ženské ze mě mají srandu. Obecně se dá říct, že je s ženskými mnohem víc legrace a když mám to štěstí a dostanu se do dámské části domu, je to vždycky zážitek doprovázený salvami smíchu, módní přehlídkou, líčením a někdy i ukázkami písní a tanců. Jednou jsem se dokonce dostala do prekérní situace, když po mně po zazpívání "Čí že jste, hůsličky, čí že" vyžadovala kopa veselých ženských překlad do urdů. Už jsem majitelkou asi dvou tuctů skleněných náramků, několika parádních sponek, ruku mám pomalovanou hennou, v batohu jeden epesní šátek "záclonku" a jeden naprosto nepoužitelný růžový čádor.

Národní park Lál Sunhara
Národní park Lál Sunhara

Do Multánu chceme přijet až těsně před vánocemi, a tak si volný den zpříjemňujeme výletem do národního parku Lal Suhanra, pozorováním nosorožců, opic a pávů, procházkou podél zavlažovacího kanálu a večer nefalšovaným kempováním v buši.

Vánoce proběhly k naší naprosté spokojenosti. Na Štědrý den jsme připravili bramborový salát, nakoupili chutné cukroví a ovoce. Večer jsme ozdobili lesklými barevnými stužkami malou palmu na dvorku hotelu, připevnili na ni svíčky a za všeobecného zájmu všech místních zazpívali koledy a několik veselých českých písniček. Pavel dostal krásnou velikou šálu, kterou mají Pákistánci místo bundy, čepice, deky a svetru. Já jsem se proměnila v něco mezi princeznou, Mexičanem a popelářem a oblékla na sebe oranžový salvár kamíz - pákistánské oblečení ze všeho nejvíc připomínající pyžamo s neskutečně širokými kalhotami - "bombarďákami" (omlouvám se salváru, ale jinak se to fakt říct nedá).

Zavzpomínali jsme na naše blízké doma, snědli salát a cukroví, pokusili se bezúspěšně zavolat do Čech a nakonec dostali od jednoho člověka v hotelu krásný vánoční dárek - pugét růží.

První svátek vánoční nás čekalo neobvyklé setkání. Zrovna jsme chtěli vstoupit do jednoho ze středověkých mauzoleí, když Pavla anglicky pozdravil starší člověk v salváru. (Teď musím napsat, že salvár nosí muži i ženy, abyste si nemysleli, že běhám převlečená za chlapa.) Ze staršího pána se vyklubal nefalšovaný Angličan trávící v Multánu penzijní léta. Pracoval v Británii jako učitel a do jeho školy chodilo mnoho dětí z rodin pákistánských přistěhovalců, které neuměly moc anglicky, a tak se on začal učit urdů, aby jim dokázal, že když se on může naučit urdů, můžou se oni naučit anglicky. Poté co skončil s prací, přestěhoval se do Pákistánu, kde si užívá teplého podnebí, poklidného životního tempa a poskytuje soukromé lekce angličtiny. Do Anglie prý jezdí jen na červen a červenec, kdy je v Multánu příliš horko. A navíc v Anglii by byl jen osamělý důchodce, zatímco tady ho zná celý Multán.

Národní park Lál Sunhara
Rozsáhlé plochy pouště byly v minulém století proměněny v ornou půdu nebo lesy jako například národní park
Lál Sunhara.

Stanice, kde vlaky nestaví (27. 12. 2000)

"Prosím vás, jdeme správně na Harappu?" Zastavujeme zachumlaného vesničana, abychom vyrazili správným směrem, mohli rychle zakempovat a ráno pokračovat k muzeu a k vykopávkám. Zdá se, že muž naší krásné urdské větě neporozuměl a posílá nás na vlakové nádraží s tím, že přednosta umí anglicky a můžeme tam přespat ve "waiting room". My jsme sice dnes chtěli něco úplně jiného, ale vesničan nás odhodlaně směruje na stanici a cestu na Harappu neprozradí.

Nádražáky naše návštěva zjevně těší, přinášejí nám čaj a cukrátka a vzpomínají na cyklistu ze Španělska, kterého tu před nedávnem taky ubytovali a on s nimi hrál celou noc karty. Moc práce asi nemají, protože stanicí všechny vlaky projíždějí, až na jeden noční courák. Pavel si klade logickou otázku, k čemu že tu zastávka vlastně je.

Pohoštění u nádražáků v Harappě
Pohoštění u nádražáků v Harappě

Před spaním zvládáme ještě prohlídku lokomotivy, a když nás pak se vší parádou ubytovávají v čekárně pro 1. třídu, vysvětlují, že nám neprokazují žádnou zvláštní laskavost, že jen dělají to, co jim přikazuje korán.

Kdybych měla takovou moc a mohla změnit něco na velkých náboženstvích světa, tak bych muslimům zrušila ramadán, protože tu jinak brzy všichni pomřeme hlady a nám křesťanům bych do výčtu osob, které máme ctít, přidala za otce a matku také příchozího do domu svého.

Ještě malá poznámka k ramadánu:

Půst je platný jen pokud člověk vstane ráno před východem slunce a s prvním voláním muezzina v modlitbě slíbí, že se ten den bude postit. Když modlitbu nestihne nebo zaspí, je ten den jeho půst neplatný.

Dnes ráno na přelomu noci a dne nešel proud, a protože současní "meluzíni" volají zásadně prostřednictvím tlampačů na elektřinu, nekonalo se žádné volání, mnozí se nemodlili a přes den vesele baští. To je správná potěmkinova vesnice, už aby byl konec! Žádná spravedlnost neexistuje, protože v Saudské Arábii se nový měsíc objevil už předevčírem a dnes už je tím pádem druhý den po ramadánu, ale pákistánská obloha je zatím černá jak bota a speciální islámská komise pro pozorování měsíce oznámila ve večerních zprávách, že ještě dnes a zítra se v půstu pokračuje.


Z labyrintu světa - "bjůtifl bas"

Přezdobený  pákistánský náklaďák
Král silnic

Kdo neviděl, neuvěří. Pákistánské dopravní prostředky se skládají nejen z kol, motoru, volantu, karosérie a jiných technických záležitostí, ale jejich součástí je také neuvěřitelná a pro Evropana značně nestravitelná přenádherná výzdoba. Odevšad na nás shlížejí pestrá očka, na zelených loukách se prohánějí barevní motýli, posedávají zlatí lvi a slunce zapadá za husté, temně zelené hvozdy. Z nádherných domů vycházejí sličná domácí zvířata a poletují nad nimi mohutní ptáci, to všechno v sytých, zářivých barvách Asie. V bujné džungli vykukuje zpoza keře zlověstná hlava tygra, kousek pod ním cinká nad kolem záclona z blyštivých plíšků.

Náklaďáky mají nad kabinou několikametrový štít pobitý barevnými plíšky a ozdobený malbami. Pojem aerodynamika sem zjevně ještě nedošel. Čím víc vozidlo připomíná pouťovou atrakci, tím líp. Šílená výzdoba zjevně nepostihuje pouze kamiony a autobusy. Viděli jsme už i bjutifl kolo, traktor a dokonce i oslíka.

V jižním Pákistánu jsme náhodou narazili na jednu "výrobnu nádher" a dozvěděli se, že se jedná o ryze ruční malbu a výzdoba jednoho kamionu trvá asi dva měsíce.

A tak se po pákistánských silnicích prohánějí zlaté rybičky, okatí pávi a z korby plné uhlí na vás vesele mává mikymaus, pobleskují plíšky a zrcátka, pohupují se barevné anténky, to vše láskyplně naleštěné hrdými majiteli.


Když se konečně objevil měsíc (29. 12. 2000)

Je tam! Na matném lahorském nebi se konečně objevil tenounký srpek nového měsíce. Ctihodná islámská komise jej spatřila včera v noci a dnes ho vidíme i my. Propuklo všeobecné veselí. Všichni Pákistánci jsou dnes jak ze škatulky, spokojeně se usmívají, přejí si navzájem Eid Mubarak! a baští až se jim dělají boule za ušima.

Nastal konečně první den dlouho očekávaného třídenního svátku Eid, který ukončil měsíc ramadánu. Kdo ví proč jsme si mysleli, že Eid připomíná nějakou hlubokou náboženskou tradici a ramadán je měsíc přípravy na něj. Je to úplně jinak a Eid v sobě opravdu neskrývá nic jiného než oslavu konce půstu.

Pistole jsou populárním dárkem
Pistole jsou pro pákistánské chlapce velmi populárním dárkem

Procházíme se ulicemi Lahore, nesměle ujídáme mandarinku, pořád ještě s provinilým pocitem, že se určitě dopouštíme nějaké nemravnosti, ale nikdo nás nenapomíná, všichni nám mávají a volají na nás "Happy Eid day!".

Největší proměnou prošly děti. Z malých špinavců a usmrkanců se přes noc staly opravdické princezny a vypulírovaní elegáni. Kluci mají kravatky a motýlky, v ruce třímají modely plastikových pistolí, pušek a samopalů, očividně oblíbený dárek. Spokojeně na nás míří a volají "This is our culture"! (To je naše kultura). Holčičky jsou samý volánek, klopýtají na vysokých podpatcích, ruce pomalované hennou, pusu červenou od rtěnky, kabelky přes rameno. Ráno pobíhají všechna děcka čisťounká a nažehlená, k polednímu už je na šatečkách vidět, co kdo snědl. Večer se vrací věci zpět do normálu, maminky zase budou mít co prát a žehlit.

Oslavy v ulicích
Oslavy v ulicích

O Lahore s říká, že je to nejkrásnější město v Pákistánu, s mnoha památkami z doby velkých Mughalů. Třetí mughalský císař - Akbar - udělal z Lahore roku 1584 hlavní město říše, přestavěl do dnešní podoby místní pevnost. Město opevnil a vystavěl několik paláců. Rádi bychom něco z památek okoukli, a tak se vydáváme směrem k pevnosti. Stejný nápad bohužel měla ve sváteční den většina lahorčanů, takže se uvnitř hradeb nedá skoro hnout. Největší atrakcí nejsou mramorové paláce, ale my dva. Neustále se kolem nás shlukuje chumel lidí a otázky odkud jsme a jak se jmenujeme neberou konce. V pákistánských školách se výuka zeměpisu asi moc nenosí, protože se většina lidí na Českou republiku nebo Československo tváří hodně nechápavě. Jeden člověk usuzuje z našeho sousedství s Německem, že jsme z Afriky, několik tazatelů je přesvědčeno, že pocházíme z Japonska, jeden chytrák dokonce při pohledu na naši mapičku Evropy volá "Čína, Čína!" Asi budeme muset založit nadaci pro podporu výuky geografie v pákistánských vzdělávacích institucích.

Davy kolem nás neberou konce, ještě rádi pevnost opouštíme a zamíříme do podhradí, kde je opravdická pouť s kolotoči, houpačkami, stánky plnými "mlsků, se studenou limonádou a teplými párky. Neodoláme úžasné atrakci s názvem "New super flying ship" (nová super extra létající loď), to je něco jako obrovská houpačka ve tvaru lodi pro asi 30 lidí, a taky se svezeme.

Úplně nejbáječnější jsou ale miniaturní ruská kola v uličkách bazaru - na každém konci dvou dlouhých tyčí je otevřená kabinka, ve které se nadšeně pohupuje hlouček výskajících dětí, zatímco provozovatel atrakce ruční silou otáčí tyče, takže je chvíli nahoře jedna kabinka, chvíli druhá.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20.října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz