fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    o s m á

Nesourodé střípky světa

(Pákistán: Lahore, ortodoxní svatba, Islamábád ...)

V poslední době nás potkalo tolik naprosto rozdílných věcí, které ve mně zanechaly velice silné a velice rozporuplné dojmy, že se to všechno dá jen těžko složit do smysluplného celku. Už skoro nevěřím, že jsme pořád v jedné zemi a ve stejné době.

Když je člověk doma, má pro něj svět předvídatelný řád. Události se dějí podle logického sledu, situace se opakují, život má do velké míry stereotypní charakter. Cestování, potkávání nových lidí a kultur, vžité chápání světa relativizuje a oživuje.

V jednom týdnu můžete zažít víc než za celý rok doma. Většinou jsou nové zážitky příjemným osvěžením, ale když je toho moc a mozaika světa se začne rozkládat do nenavazujících částí, člověk si skoro přeje, aby už ho nic nového nepotkalo a když, tak něco co mu pomůže obrázek složit.

Hostem v senátorově domě
(2. 1. 2001)

Je až neuvěřitelné, kam všude se dá dostat jen proto, že máte bílou kůži. Je to takový správný rasismus naruby. Ale všechno popořádku.

Dilbarův dědeček s Bushem a Bhuttovou
Dilbarův dědeček s Bushem a Bhuttovou

2. ledna se scházíme na indické ambasádě s Ondřejem a Terezkou, oni si víza vyzvedávají, my o ně jdeme požádat. Společně si na poště přebíráme balíček originál supr domácího cukroví od mojí maminky a v parku naproti uspořádáváme vánoční hody. Nutno podotknout, že cukrátka došla ve výtečném stavu a navíc se jedná o výkvět naší domácí kuchyně, takže všichni labužnicky pomlaskáváme a krabice se rychle prázdní. Z došlé korespondence vyplývá, že balíčky měly být dva. Ten druhý s čokoládou a oříšky v jogurtu od Pavlových rodičů. Na poště ale tvrdí, že žádný další balík nedorazil, kluci si chvíli zkouší stěžovat, ale nikam to nevede. Vypadá to, že nám čokoládičku někdo po cestě s odpuštěním - sežral.

Ondra s Terkou se v Pešawáru seznámili s Dilbarem z jedné velmi bohaté islámábádské rodiny a teď jsou již několik dní jejich hosty. Ondra neváhá a dojednává nám návštěvu i nocleh.

To jsme se zas někam dostali. Vstupní průčelí obrovské vily tvoří dva mohutné antické sloupy a masivní schodiště. Kazetové dveře vedoucí do haly se spoustou koberců, křesel, závěsů nám otevírá uctivý sluha. Za chvíli už sedíme v pokoji pro hosty, pijeme čaj a sluha oznamuje, že večeře bude až se pán vrátí z projížďky. Jsem jak v říši divů. Luxusní sídlo do Pákistánu, jak jsme jej zatím viděli, nijak nezapadá. Všechny ty vesnice, domy z hlíny a dřeva, špinavé děti, žebráci, to všechno se zdá neskutečně daleko a nereálné.

Na stěnách v hale visí fotografie Dilbarova dědečka, který se za Benazir Bhuttové stal senátorem, přestože neumí číst ani psát. Rozsáhlou paštůnskou rodinu zvládl přestěhovat z příhraniční vesnice nejprve do Karáčí, a když tam pak začala být půda horká, do nově vystavěného hlavního města. Na jedné fotografii si třese rukou s Georgem Bushem, vedle něj se usmívá Benazir, na jiné tvoří doprovod afgánskému princi, na další je se spoustou nám neznámých, ale jistě velmi důležitých státníků.

Ondra s darovaným afgánským turbanem
Ondra s darovaným afgánským turbanem

Většina rodiny odletěla dnes ráno do Karáčí na svatbu, takže večeříme jen v úzkém kruhu. Okolo velkého stolu v luxusně, ale nepříliš vkusně zařízené jídelně si připadáme poněkud nesví, ale výborná večeře to napraví. Když v nás zmizí rýže i kuře s omáčkou, následuje přehlídka zbraní. Už jsme slyšeli o tom, že v oblastech poblíž iránských a afgánských hranic má kalašnikov téměř každý, ale že budeme nějaký držet v ruce, to nás fakt nenapadlo.

Rodina je očividně velmi hrdá na to, že si dokáže svou bezpečnost bránit sama. Kdykoli prý muži vychází z domu, mají s sebou alespoň revolver. Když doprovázejí dědečka, klidně i něco většího. Náš pojem bezpečí se zjevně nekryje s jejich představou, že klidný může být jen ten, kdo vlastní pistoli a dokáže ji ovládat. Dokážu si živě představit, že dostat se v příhraničních oblastech do maléru, není vůbec žádný problém.




Mlžné hory (5. 1. 2001)

Chtěli jsme vidět Karákoram, abychom věděli na co se v létě těšit, ale večer je opar a ráno se mlha dá krájet, takže vidíme sotva pár metrů před sebe. Jinak je malá vesnička nad Tarbelskou přehradou příjemným osvěžením po rušných městech a není daleko od místa, kam jsme pozvaní zítra na svatbu, prostě ideální místo na víkend. Pavel, Ondra i Terka prošli dneska ráno zásadní změnou, když si v rámci svatebních příprav nechali ušít salvár kamíz, takže teď už pobíháme v pyžamu všichni. Nejsrandovnější jsou pánské kalhoty. Mají v pase snad dva metry, oba kluci by se v pohodě vešli do jedněch. Rozvíjíme teorii o nové cestovatelské kategorii - milovník folklóru - a pochodujeme s batohy za vesničku rozbít tábor a postavit polní kuchyni.

Naše čtyřčlenná skupinka se těší velikému zájmu vesničanů a za chvíli nás už jeden vlídně, ale rozhodně přesvědčuje, že je strašlivá zima a máme určitě jít spát k němu domů. I když jsme většinou rádi samostatní, dnes se nám nabídka hodí, protože Ondra s Terkou mají místo stanu a spacáků speciální vynález - spacandu - šusťákový pytel s dvěma larisami a moskytyérou a na ten je tu opravdu příliš chladno. Nakonec máme větší problém my s Pavlem. Přesvědčit pohostinné vesničany, že travnatý plácek nad údolím je pro spaní úplně ideální a že nám fakt zima nebude, není vůbec snadné. Zvou nás všechny na čaj, Ondru s Terkou ubytovávají v jednoduchém pokojíku pro hosty a nás vybaví obrovskou prošívanou dekou, to abychom v tom našem bláznivém stanu nezmrzli.

Starý muž před mešitou
Starý pán odpočívá před mešitou

P.S. Pákistánským úřadům zodpovědným za rozvoj měst:

Vážení Bábuové!

Před více než 4 000 let žili na území Vašeho státu lidé, kteří vymysleli a používali krytou kanalizaci! Nejen že ty vaše stoky v ulicích odpudivě vypadají a příšerně páchnou, ale když si člověk nedá pozor a včas se nezarazí, tak tvrdě narazí a hnáty si přerazí, vyrazí zuby a prorazí lebku a navíc zahučí přímo do té močůvky, a to ho porazí a dorazí. Takže s tím milí Bábuové račte něco udělat, ať už nemusíme číst v novinách, že si lidi v Hyderábádu stěžujou, že jim neodtékající kanály přetékají přímo do baráků a že se ten smrad nedá vydržet.

A taky, milí Bábuové, u nás v Evropě existují takové velké plechové bedny, kterým říkáme odpadkový koš a tam lidé hází to, co už nechtějí a ono se to pak neválí všude. Já vím, že házet odpadky za barák je u vás tradice a vždycky to všechno shnilo nebo to sežraly kozy, jenže tohle nefunguje od té doby, co se začaly vyrábět umělé hmoty a kdo se má na ty všudypřítomný obrovský hory igeliťáků koukat. Jestli to takhle půjde dál, nebude za pár let Pákistán nic jiného než jedna obrovská hora zapáchajících igelitových pytlíků.

Se vší úctou

Vaše Evropanka


Paštunaválí (6. 1. 2001)

Aby bylo vůbec možné pochopit následující stránky, přikládám zkrácený překlad mravního zákona Paštůnů, tak jak byl uvedený v průvodci Lonely Planet - Pákistán (s. 259).

Kluk - číšník z Abbotábádu
Kluk, číšník, z Abbotábádu, jeden z mnoha afghánských uprchlíků, kteří našli v Pákistánu nový domov.

Paštůnové jsou velmi hrdý a bojovný národ, který spolu s mnohými podobnými nárůdky obývá severozápadní oblasti hraničící s Afgánistánem. Jedná se v podstatě o autonomní oblasti, které si nepodmanili ani Britové ani současná pákistánská vláda a ve kterých platí kmenové zákony mnohem víc než nařízení z Islámábádu. Nad aplikací zákonů kmene v jednotlivých případech bdí rada starších - džirga, pokud dotyčný džirgu neposlechne, je jeho dům spálen a on musí kmen opustit.



Melmastia - pohostinnost prokazovaná všem návštěvníkům bez výjimky a bez očekávání jakékoli odměny. I kdybyste byli hledaný kriminálník, váš hostitel je povinný vás přijmout, postarat se o vás lépe než o sebe sama a je-li nutné, položit za vás třeba život.

Badal - v podstatě znamená povinnost krevní msty. Jakékoli bezpráví a urážka - byť neúmyslná - musí být pomstěna smrtí viníka nebo někoho z jeho rodiny, třeba i po uplynutí mnoha měsíců či let po "trestném činu". Protože je v případě vykonání trestu povinná krevní mstou zase rodina potrestaného, vzniká nekonečný řetězec odvetných vražd a vražd za vraždy.

(Teď už je možná pochopitelnější, proč má senátorova rodina tolik zbraní.)

Nanwatai - se týká poraženého v boji a přikazuje mu zcela se podřídit vítězi a se vší pokorou ho poprosit o odpuštění. Ve chvíli, kdy to udělá, získá zpět svou důstojnost. Vítěz by se vzhledem k poraženému měl chovat milosrdně.

Malé holčičky ještě mohou pobíhat venku bez omezení
Malé holčičky ještě mohou pobíhat venku bez omezení

Nang - je synonymem pro čest ženy. Povinností všech mužů v rodině nebo klanu je bránit počestnost svých žen. Ke zneuctění ženy stačí pouhý pohled cizích očí. Dojde-li k rozhovoru mezi ženou a cizincem, smaže poskvrnu rodiny pouze smrt obou. Ji zabije otec nebo bratr, jeho otec nebo strýc. Vražda ze sexuálních důvodů je jediná, která nevyžaduje krevní mstu.

Teď by možná bylo zajímavé napsat, že poměr pákistánských mužů:žen na veřejnosti odhaduji tak 50:1. Když už žena na ulici vyjde, tak v doprovodu manžela, jiné ženy nebo alespoň dětí a s výjimkou velkých měst z ní nevidíte vůbec nic, kromě obočí, očí a kořene nosu. Na to, že mi žádný pořádný muslim nepodá ruku ani mne nepozdraví, jsem si zvykla docela rychle, ale pořád mi dělá problémy, že se mnou nikdo nesmí mluvit (samozřejmě s výjimkou Pavla a žen, které ale sedí doma). Jako cizinka mám sice trochu jiný status než místní ženy, a tak se se mnou spousta mužů baví. Ale někdy je to velká psina. Tedy byla hlavně ze začátku, kdy Pavel urdů skoro vůbec nerozuměl, a když se někdo na něco ptal, tak to tichou poštou šlo přeze mne k Pavlovi a pak zas zpátky. Teď už Pavel docela mluví = naučil se mých několik základních vět, jenomže jak je má odposlouchané ode mne, mluví o sobě zásadně v ženském rodě, ale to už je jen maličkost.


Ortodoxní svatba (7. 1. 2001)

Kluci zůstávají venku, nás s Terkou odvedou do vnitřní (ženské) části domu, kde posedává a povídá asi padesátka svátečně oblečených žen. Na posteli s červeným lesklým přehozem sedí nevěsta v rudých šatech s těžkým zlatým vyšíváním, velkým množstvím mohutných zlatých šperků a bohatě zdobeným zlatým závojem.

Hned co vejdeme, je u nás chumel žen a dětí. Všichni chtějí vědět co jsme zač a odkud jsme. My se na oplátku dozvídáme, že nevěsta na posteli není ta správná, ale manželka ženichova bratra, která měla svatbu minulý čtvrtek a dnes jen kvůli sváteční události oblékla své svatební šaty. "Dnešní" nevěsta je prý v domě rodičů a přivezou ji až večer.

 Nevěsta ve svatebních šatech
Nevěsta ve svatebních šatech

Je krátce před polednem, zatím se nic moc neděje. Největší atrakcí jsme tu my dvě. Už máme dlaně levých rukou pomalované henou, na zápěstí nové skleněné náramky, kolem sebe chumel zvědavců, až nám je líto "čtvrteční" nevěsty, že sedí sama a všichni se starají o nás. Tak si aspoň přesedneme k ní, aby byl chumel i kolo ní. Přicházejí dvě cikánské muzikantky, ale hudba žádná nebude, protože před několika měsíci v rodině někdo zemřel a drží se roční smutek. (Moc do toho nevidím, ale vzhledem k početnosti rodin a délce smutku, se snad musí truchlit úplně pořád.)

Servíruje se výtečný oběd - rýže s masem a několika omáčkami a sladká rýže jako zákusek. A pak k našemu překvapení většina žen odchází. Sbíráme odvahu a vstupujeme do mužské části, abychom zjistily, jak se věci mají a kdy bude ta svatební ceremonie. Kluci toho moc nevědí, prý se pro nevěstu jede ve čtyři, zatím se docela nudí, protože se nic neděje a muži jsou ve vyptávání a tvoření zvědavých chumlů mnohem rezervovanější.

Ve čtyři nasedají všichni muži do aut a odjíždějí. Až téměř do dveří ženské části zajede dodávka. Ženské se totálně zahalí do čádorů, naštosují se do auta a jedeme pro nevěstu taky. Cestou předjíždíme mužský průvod. U nevěstina domu se vyhrneme z auta a nahrneme dovnitř. Důležité je, aby nás žádný z mužů neviděl! Nevěsta sedí v krásných rudých zlatě vyšívaných šatech na posteli a tváří se smrtelně vážně, jak velí tradice islámských svateb. Příbuzní se s ní loučí, dávají jí peníze, zahalí do burky a pak naloží do kovových nosítek vzdáleně připomínajících psí boudu a přehodí přes ně spoustu zdobených látek, takže z nevěsty ani nosítek není vidět vůbec nic.

Následující část známe z vyprávění kluků: před domem stojí značně omšelý náklaďák s věcmi nevěsty - postele, nádobí atd. Na korbu nakládají nosítka i s nevěstou, náklaďák odjíždí. Chvíli po něm odjíždíme v dodávce i my. Muži jedou nakonec, poté co ženicha přivítala nevěstina rodina, dala mu napít mléka a strčila do ruky spoustu stočených ruliček bankovek.

Nevěsta opouští v nosítkách dům rodičů
Nevěsta opouští v nosítkách dům rodičů

Od chvíle, kdy nosítka překročila práh ženichova domu, neříkají už dívce dúlán (nevěsta), ale bíví (manželka). Ženy z manželova domu ji vítají, dávají další peníze. Ona líbá korán a přendává z misky do misky cukr, máslo a mouku. Pak ji posadí na manželskou postel a dál se o ni příliš nestarají a tím je svatba u konce.

Nic nechápu. Chvíli ještě povídám s ženskými a pak dlouho ležím v posteli vedle Terky a nemůžu usnout, zatímco vedle v pokoji se dívají naši kluci se ženichem a jeho kamarády na americký akční film. A o několik zdí dál sedí na obrovské posteli novomanželka a čeká, až většina rodiny usne a ona poprvé spatří svého muže.

Kluci neviděli nic. Kromě nás dvou neviděli jedinou ženskou, natož nevěstu. Neviděli dokonce ani její nosítka!! Ve chvíli, kdy je vynášeli z domu, obklopovala je hradba příbuzných mužů, aby je někdo cizí pohledem neznesvětil. Když se Pavel bavil se ženichem a namítal, že neviděl nevěstu, dozvěděl se, že kdyby ji spatřil, tak by ho ženich musel pravděpodobně zabít.

Ženské z ženichovy rodiny nemohly pochopit, že nás kluci nebijou. Nám zas připadal neuvěřitelný osud jedné z nich, kterou provdali za alkoholika, který bil ji i děti. Ona se s ním nemohla rozvést. (V Pákistánu smí o rozvod požádat jen muž, žena dokonce nesmí k soudu ani jako svědek, protože její svědectví je neplatné.) Když se nakonec rozvedl on s ní, musela se s ostudou a bez dětí vrátit do domu svého bratra.

Požehnání pro ženicha
Požehnání pro ženicha

Žádné citové vztahy mezi manžely se tu očividně neřeší. Žena je prostě něco, co si muž koupí za spoustu peněz spolu s věnem, co pak chodí navštěvovat v noci a porodí mu v pákistánském průměru devět děti, o které se postará stejně jako o jídlo a ostatní ženské práce.

Tak a teď mi řekněte, jak má tohle pochopit ženská vychovaná v Evropě na konci dvacátého století. Nijak. Jo a navíc - představa, že bych svého muže poprvé spatřila o svatební noci a předtím ani potom nesměla vidět žádného jiného muže kromě svých nejbližších příbuzných, nikdy nechodila do školy a všechno, co se týká manželského života by pro mě bylo tabu právě až do chvíle, kdy mě posadí na tu širokou postel a decentně si ke mně přisedne jedna ze starších žen, aby mě připravila na svatební noc a pak by ráno nosili vesnicí prostěradlo a kdyby na něm proboha nic nebylo, tak by mě zas poslali domů.
(S tím prostěradlem je to nepodložená informace. Všechno ostatní je bohužel pravda!)


Hambatý film (8. 1. 2001)

Já fakt vůbec ničemu nerozumím. Byli jsme v kině na pákistánském trháku. Film se jmenoval Barood (čti barúd) podle hlavního hrdiny a byla to neuvěřitelná splácanina komedie, kriminálky a dramatu se špatným zvukem, špatnou kamerou a špatným střihem, za to s velmi jednoduchou zápletkou, kterou pochopíte, aniž byste porozuměli jediné větě. A hlavně: děj byl tu a tam proložen naprosto nesouvisející taneční sekvencí výtečné kvality, která měla se zbytkem filmu společné jen hlavní hrdiny. Videoklipy zjevně točil někdo jiný než zbytek filmu a na mnohem kvalitnější materiál, aby se daly vysílat v televizi jen tak. A do filmu je volně vložili, když se jim nějaká scéna zdála příliš dlouhá.

Filmové plakáty
Filmové plakáty

Kdykoli muzikálová část začala, divácký dav složený téměř výhradně z mladých mužů, se rozburácel. Spoře oblečené tanečnice se kroutily ve všech možných polohách, pozadím vrtěly přes celé plátno a prsa jim nadskakovala z levého dolního rohu do pravého horního. Prostě v Evropě něco naprosto nepřípustného a obscénního, tady údajně součást každého filmu. Diváci výskali a jásali, kdykoli se dáma na plátně zavlnila. Někteří se dokonce s pomocí laserového ukazovátka snažili kopírovat její kypré tvary. Alan, Angličan z Multánu tvrdil, že se všichni pákistánští muži chovají jako by jim bylo 13 a právě s nimi začala mávat puberta. Myslím, že má pravdu a na jedné straně mi je místních kluků trochu líto.

Kino je pro ně jediným místem (tedy pokud nemají video), kde můžou vidět před manželstvím holku jinak než v čádoru. A svatba pro ně přichází v úvahu až tehdy, když mají práci a dostatek peněz, aby zabezpečili ženu i děti. To je pořád řečí, jak je islám ideálním náboženstvím. Mně třeba tohle moc ideální nepřipadá.


Kamna plná borových šišek (10. 1. 2001)

2700 metrů vysoký hřeben s nádhernými borovými lesy je daleko a vysoko od všech nelogičností světa. Je tu už sníh, a když zrovna nestojíme přímo na slunci, mrznou nám tváře. Do hlubokých údolí pod námi strmě padají úzké rokle vonící pryskyřicí a jehličím. Autobusu "bjůtiflákovi" trvalo pěknou dobu, než se po klikaté silničce, která připomínala spíš trochu širší cestu pro pěší, vyšplhal z Abbota-Bádského údolí až do sedla k vesničce Thandiání.

Autobus
Přenádherné silniční výzdobě podléhají i autobusy, tenhle dokonce v noci barevně blikal. Řidič v tradičním salvár kamízu a muslimské čapce čeká na své pasažéry.

Mohutný stroj vypadal na první pohled jako pixla strašlivá, ale na tenoučkém pruhu asfaltu s neuvěřitelným stoupáním a mnoha zatáčkami podal takový výkon, že strčil všechny ty naše moderní a luxusní neoplány hravě do kapsy. Zatímco já jsem křečovitě svírala držadlo, kdykoli se při pohledu dolů z okýnka objevilo místo krajnice a lesa jen hluboké prázdno, ostatní cestující v klidu podřimovali a z chraplavého reproduktoru se linula veselá pákistánské hudba.

Ubytování jsme našli rychle. Vesnici tvoří jen kamenný kostelík a několik domků a prapodivných bud, které jsou většinou obydlené jen v létě. Takže jsme neváhali a u první otevřené hospody domluvili přespání v zadním pokojíku. Sice bez oken a bez elektřiny, ale s malými plechovými kamínky. Tak snad v noci nezmrzneme.

Procházíme se po hřebeni po travnatých pěšinkách mezi borovicemi. V údolích pod námi se mezi malými políčky krčí jednoduché vesnické domky. V dálce ukončuje obzor mrazivá hradba bílých hor. Jedna z nich je prý Nangá Parbat - osmitisícová "nahá hora" ležící podle indických map v Indii, podle pákistánských v Pákistánu, na území, o které vedou oba státy již půlstoletí nekonečný válečný konflikt.

Za nižšími horami tušíme hřebeny Karákoram, hraničních hor se západní Čínou.Jestli všechno dobře dopadne, měli bychom začátek letošního léta strávit právě tam.

Po západu slunce přituhuje, bereme nasbírané borové šišky a křupavým sněhem odcházíme domů. Všechny nás láká vidina klidného večera u rozpálených kamen, ale to ještě nevíme, co nás všechno čeká. První pokus o zažehnutí ohně končí hustou dýmovou clonou a přidušením všech přítomných. Nakonec se ukáže, že kamna hoří jen v případě, že se sundá horní plát a plameny mohou volně šlehat ven. Na vině je jednak technický stav kamen a jednak speciální model komína - trubka vystrčená kolmo ze zdi - no prostě naše představa, že když kamna rozhicujeme, nebudou kouřit, bere rychle za své. Odhlasujeme, že je lepší kouř než zima. Sundáváme horní plát a děláme průvan. Dřevo, které jsme na topení dostali, spíš dýmá než hoří, zato po našich smolných šiškách šlehají jasné plameny a létají chomáče jisker. Radši přikládáme jen po troškách. Připadám si trochu legračně. Ještě nikdy jsem nedělala táborák v kamnech, ale domorodci sedí vedle v kuchyni taky u ohýnku a navíc nevymysleli důmyslný systém odvodu kouře a mají mnohem víc nadýmáno než my, takže se vlastně nic neděje.

Topíme v kamnech
Topíme v kamnech

Kamna se nakonec rozpálí, šišky téměř přestanou kouřit a my můžeme zavřít dveře a nechat zimu venku. Vaříme rýži a poslední českou omáčku z pytlíku. Dojde i na pešavárskou specialitu - čaj z citrónové trávy. Zkrátka a dobře večer začíná vypadat přesně tak, jak jsme si přáli.


Návrat do koloniálních dob (13. 1. 2001)

Po příjezdu z hor se nám zdá všude teplo, přestože v severozápadních provinciích i v Pandžábu jsou nižší teploty než obvykle a hlavně je tu už několik dní studená, hustá a vlezlá mlha.

Vyzvedáváme indická víza, loučíme se s Ondřejem a Terezkou. Znovu se potkáváme s Belgičany, co známe z Istanbulu a třemi Francouzi na cestě kolem světa, které jsme potkali tamtéž. Čeká nás velmi příjemný večer v rodině mladého pákistánce mluvícího česky, protože pět let pracoval v Praze. A když už to vypadá, že konečně vyrazíme směrem na jih a do Indie, je zase všechno úplně jinak. Následující večer, místo abych za bledého svitu měsíce obdivovala hradby pevnosti Rohtas, sedím v pohodlném evropském křesle v prostorném evropském domě v Islámábádu a upíjím ze sklenice Martini.

S našimi Francouzi jsme se domluvili, že v sobotu vyrazíme společně na Rohtas. Jenže se po pěti dnech nepřetržité jízdy z Iránu přes celý Pákistán cítí unavení a místo pevnosti nás zvou na návštěvu. Za chvíli už sedím ve zmíněném křesle, poslouchám Beatles a listuji evropskými časopisy, zatímco v kuchyni se všechno naše špinavé prádlo převaluje v bezva moderním vynálezu zvaném pračka.

Dům patří britské ambasádě. Bydlí v něm přechodně anglická slečna, která na konzulátu pracuje, jenže tenhle víkend je zrovna v Karákoram, a tak dostali kluci klíče a mají celý dům pro sebe.

K obědu je kuře, salát a francouzské víno. K našemu velkému překvapení a potěšení se pod kuchyňským stolem nachází krabice s exportním budějovickým Budvarem, které se ke kuřeti samozřejmě náramně hodí. Vysoký plot kolem celého objektu dá lehce zapomenout, že jsme uprostřed Pákistánu a večer s borovými šiškami se zdá neskutečně daleko, stejně jako rušné ulice, prosté domky ve vesnicích, blechatí psi a umolousané děti.

Xavier se pouští do práce na svých akvarelech, Filip vytahuje kytaru a Lorenc dokončuje na počítači článek pro francouzské noviny. Pavel prohlíží čerstvě vyvolané diapozitivy a já bych měla asi něco napsat o Islamábádu.

Islámábád
Rezidence Benazír Bhuttové v Islámábádu

Před padesáti lety nebylo na planině na sever od Rawalpindí nic. Nejprve přišlo rozhodnutí přesunout hlavní město z dalekého a horkého Karáčí víc na sever, pak se pod rukama architektů a urbanistů začal rýsovat odvážný plán moderního města v obrovských čtvercích oddělených od sebe širokými pruhy dálnic a parků. Domy ve čtvercích připomínají Pákistán jen vzdáleně, u každého je prostorná zahrada opečovávaná domorodými zahradníky, evropský interiér a vybavení, kuchař, uklízečka atd. Do města nesmí zvířata ani rikšákové. Všichni tu jezdí auty nebo minibusy. Zlé jazyky tvrdí, že nejlepší na hlavním městě je, že je jen 15 kilometrů od Pákistánu. Paradoxně mezi luxusními domy pomalu vyrůstají nefalšované asijské slamníky z plátěných stanů a domků z hlíny a vlnitého plechu. Jedno takové báječné seskupení je přímo naproti honosné rezidenci Benazir Bhuttové. Úředníci v kvádrech chodí na oběd do pouličních jídelen, kde se jídlo připravuje na ohni přímo na ulici a jí se na dřevěných lavicích pod střechou z plátna a hadrů.

Máme sice už průpravu z rezidence senátora, ale pořád nám přijde divné, že by po nás měl někdo uklízet, mýt nádobí, vařit nám a otvírat dveře. Od dob britského impéria se vztah k cizincům příliš nezměnil. Přestože doma jsme jen dva obyčejní študáci po škole, tady jsme a zůstáváme váženými bílými sáhiby.


Z labyrintu světa - O vlnkách, tečkách a hadovi co honí tyč

Arabské písmo
Arabské písmo jako ozdoba na mešitě

Estetické obliny arabského písma mají jednu velkou chybu - nedají se přečíst. Tedy samozřejmě pokud za sebou nemáte trénink, který by vám tuto schopnost propůjčil. My žádný trénink nemáme, a tak rozpačitě postáváme před cedulemi s odjezdy autobusů. Nerozhodně louskáme jídelní lístky s pocitem, že i kdyby se nám snad náhodou podařilo něco přečíst, stejně přečtenému neporozumíme. Zbývá obrazová paměť a fantazie.

Je ale jedno slovo, které bychom přečetli snad i probuzení o půlnoci. Nachází se na mešitách, domech, knihách, na nejrůznějších cedulích, na nejnepravděpodobnějších místech. Potkali jsme jej dokonce i jako dopravní značku v iránské solné poušti - vypadá jako svislá tyč, kterou honí zvlněný had a čte se v arabštině, perštině i urdú stejně - Alláh.


Závěrečná zpráva z Pákistánu

- pro ty, kdo mají pocit, že jsou evropské ženy málo emancipované

O lidech:

Svatý muž
Svatý muž ve vesničce Jungšahi nedaleko ústí řeky Indus.

Do Pákistánu nejezdí příliš západních turistů. Kamkoli přijedete, jste něco extra. Lidé se kolem vás shlukují a otázky odkud jste a jak se jmenujete neberou konce. Pákistánci jsou zároveň jako všichni ostatní muslimové velmi pohostinní, takže jejich neutuchající zájem o vás má i pozitivní stránku. Dostanete se, kam místní nesmí, neustále vás bude někdo nezištně zvát na návštěvu nebo alespoň na čaj. Batůžky se vám budou vesele plnit nejrůznějšími dary. Většinou je pozornost místních příjemná, ale někdy máte pocit, že byste ze všeho nejradši byli na nějakém odlehlém místě a sami. Pokud se chcete stát "vtírkou nesmrtelnou", Pákistán je pro vás ideálním místem.

Pozor na decentní oblečení. Je vhodné mít dlouhý rukáv a noháv, šátek pro ženy není podmínkou.

Ještě bych měla upozornit na jednu věc. Jak již bylo napsáno, nemá většina mladých pákistánců téměř žádný kontakt s opačným pohlavím. Připravte se na otázky jako: "Smíte se políbit před svatbou?". A hlavně na to, že díky podřadným západním filmům, které se tu promítají si místní muži o evropankách myslí, že mají velmi volné mravy a půjdou kdykoli s kýmkoli. Může se vám tedy stát, že se k vám ve vlaku, autobusu nebo tlačenici ze zadu nebo z boku připlíží hladový prstík, který se vás bude "nenápadně" dotýkat. Většinou na naprosto neškodných místech jako je bok nebo rameno. Nemusíte se bát, většinou jde skutečně jen o prstík. Člověku to připadá spíš směšné než pohoršující. Co si pamatuju, tak se takhle chovali naposledy kluci ve čtvrté třídě. Poproste svůj mužský doprovod, ať houkne a zle koukne, případně ztropte povyk a umístěte mezi sebe a dotyčného svého partnera nebo jinou fyzickou překážku. Nebojte, veřejné mínění je vždy na vaší straně.

O cestování:

Dlouhé trasy jsme překonávali vlakem. Velkou pomocí nám byl kompletní jízdní řád pákistánských drah, protože informace obdržené v informacích obvykle za moc nestojí. Pozor na to, že asiati radši kývnou, jen aby vám nemuseli říct ne. Jízdní řád se dá prý zakoupit na každém větší nádraží, my jsme dostali darem exemplář z informačního okénka v Kvétě. (Podle čeho tam teď asi informují?) Pokud na nádraží ve velkých městech zastihnete přednostu, je možné si vyřídit pro konkrétní trasu slevu: cizinci - 25 %, studenti z ciziny - 50 %. Vlaky jsou ale levné, i když jedete bez slevy.

Populární turistka
V Pákistánu nebudete nikdy sami

Stopem jsme jeli jen výjimečně. Většinou stopujeme proto, abychom se potkali s lidmi. V Pákistánu jsme se spíš snažili před lidmi uniknout. Neplatili jsme, ale prý se obvykle za stop platí.

O jídle:

Pákistánské hospody jsou levnější než české. Připravte se na pálivé omáčky + chlebové placky a čaj vařený z mléka. Jídlo ± 20 Kč, čaj ± 3 Kč.

Ubytování:

Dvoulůžkový pokoj ± 70 Kč, doporučujeme stanování a v menších městech nádražní čekárny (hlavně když přijedete večer vlakem).

Památky:

Kromě Mohendžodára a Lahore Pákistán památkami příliš neoplývá. Ceny za vstup jsou velmi lidové, jen málokdy překročily 5 Kč.

Náklady:

Za 45 dní jsme utratili 5 100 Kč + 800 Kč za víza na jednoho a Pákistán se tak stal naší zatím nejlevnější zemí. Z těch 5 100 Kč připadlo na běžné výdaje 4 200 Kč, 900 Kč stálo vyvolání filmů + salwár kamízy.

Nejvíce se nám líbilo, jak je Pákistán "původní" neturistický se spoustou zajímavých lidí - Balůčové, Afhánci… A moc, opravu moc se těšíme v létě do Karákoram.

Alláh akbar!

Mapka
Mapka


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20.října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz