fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d e v á t á

Žádná řeka není podruhé stejná

(Indie - Amritsar, Bíkaner, Dešnok, Džaisalmer)

Na pákistánské straně hranic je ráno hustá mlha. Ale než se prokoušeme všemi těmi úředníky do Indie, je mlha ta tam a na cestu nám vesele svítí sluníčko. Náš"návrat" do země posvátných řek na mně dělá značný dojem. Pavel se mi směje, že je tu pro mě tráva zelenější a stromy rovnější a asi má pravdu. Celou cestu si zakazuji se na Indii těšit. Tři roky, co jsme tu nebyli, je dlouhá doba. Kdo ví, co se změnilo. Třeba už je všechno jen pro turisty a ty milé, pokojné a pohostinné lidi v dhotích a sárích stihl už neúprosný západní vliv proměnit na majitele obchůdků se suvenýry nebo na vystresované uspěchance s džínami, tričkem od Nike a mobilem.

Hinduistický svatý muž - sádhu
Hinduistický svatý muž - sádhu.

Chtěli bychom, aby naše cesta byla jiná než ta předchozí. Přáli bychom si být spíš poutníky než turisty. Podívat se i tam, kam se obvykle moc nejezdí, cestovat s lehkým srdcem, lehkou myslí (a v ideálním případě i s co nejlehčím batohem).

Máme velké štěstí, že jsme minule skoukli většinu z nejdůležitějších turistických atrakcí v severní části Indie, protože od loňského října je u vybraných památek dvojí vstupné. V praxi to znamená, že jako cizinci zaplatíte 40x!!! víc než místní. Prostě to, co bylo v rupiích, je teď v dolarech. Docela dobře si pamatujeme, jak jsme za lístek do Červené pevnosti dali šest rupií (cca šest korun). Dneska vás tam pustí za dvěstě čtyřicet. Za Tádž Mahal chtějí dokonce tisícovku. Člověk se až stydí za to, kam může dojít snaha vytáhnou z turistů co nejvíc peněz.

Jak už bylo napsáno, sever jsme viděli. Míříme tedy na jih přes rádžastánské pouště, džinistické chrámy v Palitaně dolů do Góy a pak ještě dál až k mysu Komorin, nejjižnějšímu místu indického subkontinentu, kde vody Bengálského zálivu a Arabského moře splynou v nekonečnou hladinu Indického oceánu.



Jezero nektaru (19. 1. 2001)

Zlatý chrám v Amritsaru
Noční pohled na nejsvětější místo všech sikhů
- Zlatý chrám v Amritsaru.

Mramorová dlažba studí jako led. Cítím, jak mi postupně promrzají chodidla a chlad stoupá ke kotníkům. Vymysleli jsme si ale, že chceme vidět uspávání knížky, a tak se nedá nic dělat jen přešlapovat z nohy na nohu a doufat, že cestou bude alespoň kus koberce. Omýváme si chodila v malém bazénku a po několika schodech sejdeme na vnitřní nádvoří Zlatého chrámu v Amritsaru. Přímo před námi se v černé vodě jezírka lesknou zlaté kupole chrámu. Nad hladinou se tichým nočním vzduchem nese prozpěvování veršů ze svaté knihy doprovázené hrou na harmonium a bubínky tabla. Lidé se procházejí po ochozu okolo vody a po dlouhém mostě chodí až k chrámu samotnému, menší pozlacené stavbě uprostřed jezera. Máme štěstí a podaří se nám dostat až do vnitřního sálu k muzikantům a knize. Tiše se posadíme do kouta zvědaví, co se bude dít.

Za chvíli muzika a zpívání přestane. Lidé se začnou modlit a kněží obřadně sundávají jeden rudý přehoz za druhým, až se konečně objeví mohutný exemplář bible sikhského náboženství, kniha jménem Grand Sahib. Zabalí ji do čistých bílých přikrývek, naloží na nosítka a za hlasitého zpěvu, modliteb a troubení na velký slavnostní roh pomalu nesou přes most směrem k honosné budově sikhského parlamentu, kde ji stejně obřadně uloží do zdobené"postele" a přikryjí dekou. Kniha je totiž živá.

Velkovýkrmna pro poutníky
Velkovýkrmna pro poutníky

Sikhové měli deset guruů. První, Guru Navak, nespokojený s kastovním systémem hinduistů a netolerancí islámu, začal hlásat, že všichni lidé bez výjimky jsou si rovni a k jedinému všudy přítomnému neviditelnému bohu může přistoupit každý bez rozdílu kasty, pohlaví či náboženství. Na jeho kázání slyšeli mnozí. Čím víc bylo příznivců, tím neliběji nesli nové náboženství islámští panovníci a Sikhům nezbylo nic jiného než poopravit své mírumilovné vidění světa a začít cvičit první vojáky. Jejich armády pak po staletí prosluly svou neohrožeností a bojovými schopnostmi a každý Sikh má u sebe dodnes meč na obranu slabých, byť jen v miniaturní symbolické podobě. Jejich bojovnost se nevyplatila Indiře Gandhiové, která ve snaze potlačit sikhské separatistické tendence nechala indickou armádu znesvětit a pobořit Zlatý chrám a o několik týdnů později byla zastřelena sikhským příslušníkem své osobní stráže.

Když umíral poslední, desátý guru, nechal se slyšet, že po něm už žádný další nepřijde a od této chvíle je jediným a nejvyšší guruem soupis učení předchozích guruů - kniha Grand Sahib. Knize je prokazována veškerá úcta. Ráno ji probudí před východem slunce, přenesou do chrámu, celý den předzpěvují její texty a večer uloží ke spánku.

Teď to možná vypadá, že jsou Sikhové jakási militantní poblázněná sekta uctívající neživou knihu, ale ve skutečnosti tvoří jednu z nejbohatších vrstev indické společnosti, vzdělané a úspěšné obchodníky s velmi silným sociálním cítěním. U každého chrámu provozují"dharamsala" - bezplatnou ubytovnu pro poutníky s takzvanou"svatou kuchyní", kde kdokoli jste a v kteroukoli hodinu přijdete, postaví před vás talíř s čočkou a čapátím. Kuchyně amritsarského chrámu tak denně zdarma vydá údajně až čtyřicet tisíc! jídel. To vše placené z darů věřících.

Sikh
Sikhy poznáte na první pohled. Nestříhají si vousy ani vlasy a nosí barevné turbany.

Neodolali jsme a ubytovali se v amritsarské gurudvaře v místnosti pro cizince a na jídlo si zašli do jídelny. Ve velkém sále sedí asi stovka strávníků, pánové v kravatě vedle žebráků, dámy v sárích vedle fousatých sadhuů, přesně podle rovnosti hlásané svatou knihou. U vchodu nám vrazí tác a misky, nadirigují nás na úzký dlouhý koberec k ostatním. Sotva si sedneme, už je tu člověk s kbelíkem čočky a druhý nám do nastavených dlaní hází čapátí. Do jídelny neustále přichází další a další lidé. Číšníci s kyblíky se mají co ohánět. To je správná velkokapacitní výkrmna!

Zůstáváme tři dny a téměř celé je trávíme na nádvoří chrámu. Je tu krásný klid. Z chrámu je slyšet harmonium, tabla a zpěv. Sedíme mezi sloupy, vyhříváme se na slunci - poprvé po dlouhé době v krátkých rukávech - čteme a povídáme s poutníky. Sikhové o své víře vypráví velmi rádi a nás zase těší, že se něco dozvíme.

Je nám tu krásně, mně nemalou měrou proto, že pro sikhy jsou ženy naprosto rovnoprávné s muži, navštěvují univerzity a chodí do zaměstnání. Na chování věřících je emancipace znát. Žádné nenasytné pohledy a hladové prstíky. No prostě úplný balzám na duši.

Odjíždíme čtvrtý den, spíš kvůli pocitu, že bychom měli, než že by se nám chtělo. Do pokladnice v Gurudvaře házíme peníze, aby si čočky a přístřeší mohli užít i ti, co přijdou po nás.


Království krys (23. 1. 2001)

Naše původně dvoučlenná výprava se opět úctyhodně rozrostla. V amritském pokoji pro cizince jsme se nejprve srazili s Petrem a Sárou z Belgie, které už jsme na naší cestě potkali čtyřikrát, naposledy v Islámábádu a krátce potom s Ondrou a Terkou, takže jsme alespoň mohli Ondrovi popřát k narozeninám. Myslím že obavy, aby nám na dlouhé cestě nebylo smutno, se hned tak nenaplní.

Shodujeme se, že by nás všechny lákalo velbloudí safari v Džaisalmeru, i když je to s odpuštěním pěkná mastňárna, a společně vyrážíme na jihozápad.

Krysí chrám v Dešnoku
Krysí chrám v Dešnoku

První zastávka nás čeká v Bíkaneru, kde si prohlížíme nádherný maharádžův palác v pevnosti - dovnitř mě pustí za poloviční vstupné na Pavlovu kartu do menzy - a prohlídka opravdu stojí za to. Krajkové mramorové záclony propouští do honosných interiérů jen náznak slunečního světla. Na vysokých polštářích není těžké představit si mahárádžu a jeho dvůr pozorující tanec krásných dívek a uzobávající vybrané laskominy ze stříbrných podnosů. V jednom z horních pokojů jsou na stropě zrcadla a ve stěnách velká otvírací okna, aby mohl panovník v klidu vleže pozorovat život venku. Velmi zajímavá životní náplň!

Třicet kilometrů na jih od Bíkaneru leží Dešnok. Legenda praví, že bůh podsvětí kdysi odmítl prosbu bohyně Karni Mata a nevzkřísil mrtvého syna truchlícího mystika. Nespokojená bohyně na oplátku nechala vtělit duše všech mrtvých mystiků a sadhuů do krys, aby nad nimi ztratilo podsvětí moc.

Oltář pro krysy
Oltář se sladkým prasadem pro krysy

Opatrně bosky hopkám chrámem, abych žádného ze sadhuů nepřišlápla, co kdyby mě pak kousnul! Na zemi se hemží celá hejna malých šedých hlodavců s dlouhými ocásky. K mému překvapení vůbec nejsou tak odpudiví, jak bych čekala. Vybíhají ze všech koutů, vyhřívají se na sluníčku, pospávají na zábradlí. Ale nejvíc jich je ve vnitřní svatyni, kde jim poutníci obětují sladký"prasad". Mísa s kašovitou dobrotou není pod změtí chlupatých tělíček ani vidět.

Fuj! Jeden ze chlupáčů mi právě očichává palec. Je to zrovna starý opelichaný exemplář se zduřenými uzlinami v ocásku. Určitě jsem se právě nakazila nějakou hroznou exotickou chorobou. Štěstí, že máme v báglu tetracyklin.

Znamením zvláštního požehnání prý je, když vám krysa přeběhne přes nohu. A co teprv když se vám podaří sníst trochu prasadu smíseného s krysí močí! Jsou asi věci, které se mohou stát opravdu jen v Indii.

Ještě chvíli bloumáme chrámem, pozorujeme krysí hemžení a oklepáváme bobky nalepené na naše chodidla. Pak se pomalu vracíme k bráně, kde jsme - stejně jako ve všech ostatních chrámech v Indii - opustili naše boty.

Přestože si myslím, že jsem docela bytelné konstrukce a snesu téměř cokoli, při odchodu z chrámu svatých krys vytrvale drhnu nohy pod kohoutkem vody, zatímco na trubce u kohoutku zkoumavě sledují moje počínání dvě korálkové černé oči.

Krysy
Svatí odpočívají

Ještě než jsme poprvé nasedli nedaleko Džaisalmeru na velbloudí hřbety, čekala nás jedna krásná podívaná. Ve vesnici Kičan nedaleko Phalodi hnízdí přes zimu tisíce sibiřských jeřábů a lidé je tam chodí každé ráno a večer krmit.

Sibiřští jeřábi
Sibiřští jeřábi

Prokřehlí sem dorážíme ještě před východem slunce a už je vidět na okolních písečných dunách, kam oko dohlédne, malé černé tečky vyčkávajících ptáků. V ohradě vyhrazené pro krmení zatím ženy rozhazují zrní z pytlů a první jeřábi se zvednou a přilétnou trochu blíž. Jsou velmi plaší a než se odváží až k ohradě, je už slunce pěknou chvíli na obloze. Nalétávají v obrovských kruzích a vždy se posadí o kus blíž k nám. Za chvíli už jsou tak blízko, že létají přímo nám nad hlavou. Celá obloha je pak plná černých křídel a ptačího křiku. Konečně se první odváží a velikým obloukem se snesou do ohrady, po nich další a další. Za chvíli už u snídaně není téměř k hnutí.

Nasycení pak vzlétají a ve velkých kruzích míří zpět do pouště.


Hra na karavanu Marca Pola (28. 1. 2001)

Všechno se seběhlo takhle: ve vlaku do Džaisalmeru jsme dostali nabídku na ubytování. Pokoj pro nás šest za šedesát rupií, zjevně lákadlo na safari, ale nevemte to za tu cenu. Pokojík ústí na terasu s krásným výhledem na město a pevnost. Má docela luxusní vybavení a prostornou koupelnu. Takový komfort už se nám dlouho nepoštěstil. Užíváme si ho s obrovským hrncem zeleninového salátu k večeři. V Džajsalmeru snad není člověka, co by neprovozoval velbloudí safari a náš hoteliér není výjimkou. Původně jsme chtěli sehnat jen velbloudáře, jídlo a všechno ostatní si zařídit sami s tím, že za velblouda dáme denně plus mínus sto rupií dalších padesát až šedesát rupií za jídlo a pití. Jenže pro podnikavého hoteliéra je šest lidí lákavý úlovek, a tak nám po chvíli smlouvání nabízí kompletní servis - cestu džípem do pouště, kde nasedneme na velbloudy, pět dní v sedle, přikrývky, tři jídla denně. Prý budeme jako mahárádžové a to celé za dvě stě rupií na jednoho (zhruba sto osmdesát korun). Takže po chvíli váhání souhlasíme. Bude to pro nás jenodušší než organizovat vaření pro šest lidí.

Dnes je třetí den, co se jako správní turisti kolébáme v sedlech pouštních velbloudů, necháváme si servírovat snídani, oběd i večeři a staráme se jen o to, aby nám horké sluníčko nespálilo nos.

Safari
Polední pochod

Odpolední pochod je dlouhý, horké slunce a málo stínu. Jednotvárná pouštní krajina se zvolna houpe, podle toho, jak velké dělá Bublina kroky. To tupé zvíře naprosto ignoruje moje pokusy jet jinudy než zbytek karavany a v pravidelných intervalech upouští vzduch zadní částí těla a probublává tlamou, čímž si vysloužilo výše zmíněnou přezdívku. Nejdřív jsme si mysleli, že bublání způsobují zažívací procesy, ale velbloudáři nám vysvělili, že je právě čas říje a naši kluci velbloudi by rádi okouzlili nějakou sličnou velbloudí slečnu. Při pohledu na velký nafouklý jazyk vysící z tlamy a chomáče pěny mě napadá, že musí mít samičky docela zvláštní vkus, když na ně tohle udělá dojem.

Přetahuji si šátek - dupatu, součást mého oranžového oblečku - přes hlavu, aby mě příliš neožehlo slunce a pouštím myšlenky na špacír. Jsem člen karavany Marca Pola a už měsíce uplynuly od chvíle, kdy jsme opustili Evropu. Teď je před námi Thárská poušť a pak už jen cesta na sever vysokými hřbety Pamíru přes neúrodné planiny západní Číny a severního Tibetu. Jak nás asi přijme jeho výsost císař Země Středu? Bude nám věřit, že přicházíme s pokojnými úmysly? Dojedeme vůbec? Místní obyvatelé vypadají mírumilovně, ale všechna jejich města mají mohutné opevnění a vysoké hradby se přeci nestaví bez pořádného důvodu. Budeme vůbec schopni dostat se přes horské průsmyky dřív než jen na dlouhch osm měsíců přikryje sníh? A když uspějeme, co všechno musíme s sebou do Evropy přivézt, aby považoval náš král výpravu za úspěšnou?...

Večer v poušti
Večer v poušti

Bolí mě zadek a cítím, jak mi slunce připaluje tváře. Omotávám dupatu podle modelu "ctnostná pákistánská žena v čádoru", takže mi okoukají jen oči a kořen nosu. Vyslechnu si, že vypadám jako strašidlo, popoženu trochu Bublinu, kterému zachutnal trnitý keř u cesty a vracím se ke svým doborodružstvím.

Tentokrát jsem zahalená pouštní žena prchající z harému sultána Sulejmána. Kotníky mám ozdobené zvonivými náramky, na sobě spoustu šperků ukrytých pod černým čádorem, za sebou luxusní ale nesvobodný život v paláci, před sebou volnou ale velmi nejistou budoucnost...

Než stihnu vymyslet, kam tak asi prchám, zalíbí se Bublinovi do běla vyšisovaná kost. Přes můj odpor "sušenku" sebere a spokojeně pochroupává.

Při pohledu na šťastně žvýkající zvíře se musím zasmát, protože se mi vybaví, co všechno dnes ráno vyváděl milovník "sušenek" František. Tedy přesněji velbloud, co na něm sedí Ondra. Franta táhl na jednu stranu, Ondřej vší silou na druhou. Velbloud vypadal, že si vykroutí krk a nakonec klesl předníma nohama a k vyhlídnuté "sušence" se doslova po kolenou doplazil, to celé s Ondrou na zádech a k našemu vydatnému obveselení.

Táboříme pod širým nebem na písečné duně. Velboudáři vaří čaj a večeři. My chvíli sedíme okolo ohýnku, a když pak po západu slunce začíná rychle vychládající písek studit, zachumláme se do spacáků a dek, pozorujeme hvězdy a posloucháme vytrvalé velbloudí bublání.

Rádžastánské ženy
Rádžastánské ženy

P.S. Když se země pohnula

Zatímco jsme v pátek 26. 1. dopoledne stáli kus za Džeisalmerem vedle silnice a čekali, až nám přivedou velbloudy, udělalo se mi najednou špatně. Podlamovala se mi kolena, pokoušely se o mě mdloby. Zkrátka měla jsem doslova a do písmene pocit, že ztrácím půdu pod nohama. Než mě stihlo napadnout, co se děje, všimla jsem si, že se mdloby pokouší také o mé přátele a - co mě překvapilo nejvíc - i o džíp stojící vedle nás. Když otřesy přestaly, vypukla nadšená debata. Pro většinu z nás bylo "houpání" země něčím úplně novým, a zatímco jsme povídali, nasedali na velbloudy a pomalu se rozjeli směrem do pouště, nikoho z nás ani nenapadlo, že o sedmset kilomerů níž v Gudžaratu dosáhlo zemětřesení 7,9 stupňů Richterovy stupnice, způsobilo největší katastrofu v Indii od vyhlášení nezávislosti a než se stihneme vrátit do Džaisalmeru, zemře v západní části země, především v krásném historickém městě Bhudž pod troskami sto tisíc lidí.


Barevná města (2. 2. 2001)

Džaisalmer
Kupecký dům v Džaisalmeru

Po návratu ze safari spěšně odpovídáme na vyděšené e-maily z domova a pomalu zjišťujeme, co se vlastně stalo. Všechny zprávy z Čech popisují hrůzostrašné záběry v televizi, zřícené domy, hromady mrtvých těl. My se snažíme koupit alepoň noviny. Jenže už je pět dní po katastrofě a všude už jsou jen analýzy a úvahu o kvalitě nově stavěných budov, tak se toho moc nedozvíme. Z místních toho taky moc nevypadne, jen to že to bylo hrozné. Naše další cesta měla původně směřovat přes jižní Rádžastán právě do Gudžaratu. Asi si to necháme ještě projít hlavou.

Bloudíme spletí středověkých uliček "Zlatého města", jak se někdy Džaisalmeru říká a nevycházíme z údivu nad nádherou starých "haveli", domů bohatých obchodníků a měšťanů. Nedokážu odhadnout, jak dlouho musela trvat výzdoba fasád, detailně propracované "záclonky" z pískovce a všechny ty kamenné kudrlinky a ozdobičky. Klidně bych si typla, že jeden takový dům zaručil kamenické dílně práci na několik let.

Před žlutými pískovcovými domky posedávají ženy v nádherně barevných sárích, přehlídka nejrůznějších zářivých barev je pastva pro oko i čočku fotoaparátů.

Modré město Džódhpur
V modrých uličkách Džódhpuru se budete cítit příjemně chladně i za největšího horka.

Nejkrásnější na tom je, že město zůstalo téměř celé zachováno ve středověké podobě, žádná sídliště ani velké křižovatky. Kdyby nebyla na každém druhém domě anglická cedule nabízející internet, Coca-Colu nebo ubytování, člověk by málem zapomněl, že se píše rok 2001.

Další pouštní město, kam přijíždíme, je modré. Má také pevnost stejně jako Džaisalmer, a když jsme se na ní za poledního horka vyškrábali, bylo dole pod námi moře modře omítnutých stěn, terásek a střech. Džodpur je mnohem větší než Džaisalmer. Historické centrum obklopuje úplně normální hlučné, prašné, přelidněné betonové město současné Indie, ale když bloudíte starými křivolakými uličkami s modými a zelenými zdmi mezi lidmi oblečenými do barev, o kterých byste někdy ani nevěřili, že můžou existovat, připadáte si taky trochu jako v pohádce.

Jenom nevím, kdo naučil všechny místní děti volat místo pozdravu "one pen, one rupee!". Člověka z toho až brní uši.


O opravdových lehkonohých poutnících (4. 2. 2001)

1. Nezabiješ žádnou živou bytost
2. Nebudeš lhát
3. Nepokradeš
4. Nedotkneš se osoby opačného pohlaví
5. Smíš vlastnit pouze jednu přkrývku, dvoje oblečení, tři dřevěné jídelní misky, smetáček a polštář
a budeš chodit pěšky, protože auta a vlaky zabíjejí spoustu zvířat a nebudeš jíst ani pít po setmění, abys omylem nespolkl nějaký hmyz a přes den se budeš modlit za pokoj všech živých bytostí.

Mramorové sloupy
Mramorové sloupy

V Ranakpuru nás bez problému ubytují v ubytovně pro poutníky, dharamsale, přestože nejsme džinisté. A my máme celé odpoledne na očistu mysli, těla a na praní, protože do chrámu Čtyř tváří mohou pohané až po dvanácté hodině. Vyzvedáváme si také stravenky na oběd a já si při pohledu na ně vybavím červené a modré papírky schovávané vzadu v deskách Žákovské knížky, abych je nepoztrácela. A napadne mě, jestli nás taky budou kontrolovat, jak jsme si před jídlem umyli ruce a jestli nepředbíháme ve frontě.

V jídelně žádné soudružky učitelky nehlídkují a ke cti ranakpurského chrámu musím napsat, že thálí je výborné: dvě misky s omáčkami, jedna se zeleninou, smažené chlebové placičky púrí, vaječná placka pápad a kopec rýže. Všechno systémem, sněz co můžeš. Bříška se nám rychle a spokojeně plní.

Pohled do kupole chrámu
Pohled do kupole chrámu

Chrám je nádherný. Mramorovou střechu podpírá 1444! sloupů s krásnými reliéfy. Žádný z nich prý není stejný. Když procházíte uvnitř, připadáte si jako v obrovské kamenné jeskyni. Uprostřed se čtyři sochy džinistických bohů dívají do čtyř světových stran a poutníci před ně kladou obětiny, uklánějí se a modlí. Když se sem vrátíme po setmění na večerní půdžu, je hlavní sál osvětlený svíčkami. Sloupy vypadají jako kmeny obřích stromů, jejichž koruny mizí ve tmě a zpívání posvátné slabiky óm se zvučně nese nad zpěvnými molitbami. Takhle nějak si museli připadat Hobiti na návštěvě v lesním království Elfů. Okouzleni prostředím a atmosférou seděli a neodvážili se ani hlesnout. Já taky sedím a hlesnu, až když se mně Pavel asi po půl hodině zeptá, jestli už se mi chce jít spát.

Mám životní lingvistický zážitek. Osobně jsem se potkala s někým, kdo umí číst sanskrt a prakrt. Pokud vám není známo, o co se jedná, představte si, že na vás v Čechách někdo začne mluvit plynulou latinou nebo starořečtinou. Prastaré jazyky náboženských indických textů sice používají stejné písmo jako moderní hindí, ale když rozpačitě překoktám pár vět, musím přiznat, že nerozumím ani slovo. Jeptišky se hihňají, až se jim nadzvedávají roušky před ústy. Asi už dlouho nepotkaly někoho, kdo neumí číst. Bosé nakrátko ostříhané postavičky se smetáčkem, kterým zametají zem, aby nezašláply a nerozsedly žádný hmyz, jsou stejně zvědavé na dva vybledlé zápaďany jako my na ně. Povídáme, odkud jsme. Dostává se nám základního výkladu o džinismu, jednom z nejstarších a nejmírumilovnějších náboženstvích světa.

Džinistická jeptiška
Jeptišky nosí roušku ,
aby omylem nespolkly
nic živého.

Dozvídáme se, že z nekonečného koloběhu reinkarnací je možné vysvobodit se pouze dodržováním zásad ahinsy - striktně nenásilného přístupu ke světu. To že jsou jeptišky úplné vegetariánky, mne ani tak moc nepřekvapuje, ale jen pomalu si zvykám na papírovou roušku před ústy, která má zabránit nechtěnému spolknutí hmyzu a hlavně na směšně malou hromádku osobních věcí.

"Není vám pod jednou dekou zima?"
"Když bůh dá zimu, tak je zima, když dá horko, je horko."
"A to trávíte celý rok na cestách a chodíte jen pěšky?"
"Čtyři měsíce, co jsou monzuny, zůstáváme na jednom místě, pak se zase vydáváme na cestu."
"Když teď jdete do Udaipuru, jak dlouho vám cesta potrvá?"
"Asi čtrnáct dní."
"Je zvláštní, jak moc si dáváte pozor, abyste neublížili žádnému zvířeti."
"Každá živá bytost cítí bolest stejně jako člověk. Vy jste vegetariáni?"
Úplně se za svou masožravou kulturu stydím: "Víte, Evropani snědí skoro úplně všechno." Jako bych se mohla za naše tradice schovat.
Jedna z mnišek mezitím pečlivě nabírá na smetáček mravence, co se do pokoje zatoulal a odnáší ho pryč.
"Co znamená to, že se nesmíte dotknou osoby opačného pohlaví?"
"Přesně to, co to říká. Nedotýkáme se ani malých dětí, pokud jsou to chlapci."
"Co vlastně celý den děláte?" (Klasická otázka Evropana, který nedokáže pochopit, jak může někdo žít hodnotný život, aniž by denně obohatil společnost osmi a půl hodinami své práce, odpoledne navštívil kroužek leteckého modelářství, pak vyzvedl děti z družiny, zašel do posilovny, na fotbal, na výstavu Františka Drtikola, do banky, nakoupit do hypermarketu a na pivo a zbytek večera strávil vyčerpaný v křesle s tupým pohledem upřeným na televizní obrazovku, případně surfováním po internetu.)
"Vstáváme ráno v pět, modlíme se, děláme duchovní cvičení. Přes den prosíme za pokoj pro všechny živé bytosti..."

Jedna z jeptišek vytahuje růženec a začíná odříkávat sanskrtskou modlitbu.

Kdo ví, jak to všechno je a co je vlastně v lidském životě důležité a přínosné. Třeba dají toulavé jeptišky svým klidem, laskavostí a neubližováním světu víc než my s celým tím pokrokem a shonem.

Každopádně, když se večer vrátím do našeho pokojíku, zkoumavě se dívám na všechny ty krámy, co s sebou taháme a přemýšlím, co člověk opravdu potřebuje.


Výšlap na Svatý kopeček (7. 2. 2001)

Svatá hora Girnár
Svatá hora Girnár

To jsme si zas dali! Deset tisíc schodů v takovémhle vedru! Ti co vědí sice doporučují začít s výstupem na horu Girnár časně zrána, kdy ještě není takové horko. Jenže než jsme sbalili stan a věci a našli dole v městečku někoho, kdo nám přes den pohlídá batohy, je už jitřní chládek ten tam a slunce vesele praží do vyprahlých strání i skal nad nimi. Pot ze mně leje proudem a s láskou vzpomínám na zasněžené svahy Thandiání. Většina poutníků už je na cestě dolů. Optimisticky na nás mávají, zdraví nás a říkají, že nahoru je to ještě pěkný kus a že je na skalách nahoře slušné vedro. To mě tedy opravdu povzbudilo. Aby toho nebylo málo, pouští se Pavel do úvah, jestli by si dal radši Budvar nebo Plzeň. Před očima mi defilují všechny ledové jeskyně, které jsem navštívila a napadne mě, jaké by to bylo báječné jet do Jizerek na lyže. A to je prosím začátek února. Co tu budeme dělat v květnu ve čtyřicetistupňových vedrech, to opravdu nevím.

Zatím to vlastně s horkem nebylo tak žhavé. Až do konce Iránu nám bylo většinou spíš mírně chladno. A když na nás pořádně zasvítily teplé sluneční paprsky, snažili jsme se jich co nejvíc užít. V severním Pákistánu vládly mlhy a vlezlá zima. Bundy a svetry jsme téměř nesundali. Oteplilo se teprve od Amritsaru, i když v poušti byla v noci taky pěkná zima.

Ještě v Liberci jsem do batohu nabalila tlustý šedivý svetr, kdysi exkluzivní huňáč vhodný do společnosti, dnes už jen sepraný odlesk někdejší slávy. Původním záměrem bylo zahodit jej v Istanbulu, dál už přeci bude teplo. Koho by napadlo, že v Iránu v zimě mrzne! Už to skoro vypadalo, že mě svetřík neopustí, ale čím víc jsme se blížili ke kathiawarskému poloostrovu, tím se klima více přibližovalo naší původní představě a kousek před Ahmedábádem konečně nastala ta správná chvíle. Ochotný nádražák nás za drobný bakšiš ubytoval v čekárně pro první třídu, přinesl vaječné omelety k večeři a když nám přál dobrou noc, ukázal ke stropu a řekl: "Jo, a kdyby vám bylo v noci horko, pusťte si větrák."

A tak jsem druhý den ráno svetr láskyplně položila na schody před nádražím - proč zrovna já musím tolik lpět na všech starých krámech - a dřív než jsem stihla vypít čaj, prošla kolem mě spokojeně stará žebračka s šedivým balíčkem v podpaží. A mně naplnil hřejivý pocit, že by to koneckonců takhle na světě mělo fungovat.

Čím víc se blíží poledne, tím větší je horko a nikde ani kousek stínu. Ještě že občas zafouká. Jinak by ze mně byla za chvíli úplná velbloudí sušenka. Schválně, Pavel říká, že do normálního patra běžného činžáku vede asi dvacet pět schodů. Deset tisíc děleno dvaceti pěti je, pokud umím dobře počítat, čtyři sta. Tak si představte, že jdete v parném létě v pravé poledne na slunci pěšky do čtyřstého patra!

Chrámy na vrchol
Chrámy na vrcholu

Konečně se nad námi začínají pomalu objevovat střechy prvních chrámů. Proud poutníků a bosých džinistických mnichů na cestě dolů téměř ustal. Svatou poutní horu máme skoro celou sami pro sebe. Poslední strmý úsek ve skále a stojíme před první bránou. Nahoře je ticho a horko. Mezi kamennými chrámy se prohání vítr. Hluboko pod námi je vidět město a plochou krajinu jižního Gudžaratu. Unaveně si sedám do stínu zdobeného portálu a prohlížím si chrámový komplex pode mnou. Džinisté věří, že stavbou chrámů získávají věčné zásluhy. Jak velkou milost asi člověk získá, když bohům postaví příbytek na takhle nepřístupném místě? Úplně na vrcholku je chrám jménem Amba Mata, kam chodí novomanželé s obětinami, aby si zajistili šťastný společný život. K vrcholku vede ještě pěkných pár schodů. Radši zůstávám tam, kde jsem s výhledem na chrámové město i Amba Matu a doufám, že bude naše manželství šťasné i tak.


Dřevěné zámořské lodě z Veravalu (5. 2. 2001)

Nikdy by mě nenapadlo, jak je v jižním Gudžaratu krásně. Nevím, proč jsem si Kathiawarský poloostrov vždycky představovala jako neúrodnou, nezajímavou, bahnitou planinu a zatím teď za oknem lokálky ubíhají zelená políčka s obilím lemovaná vysokými kokosovými palmami. Vláček to s rychlostí moc nepřehání, ale na rozdíl od expresů je relativně prázdný a my zas tak nikam nepospícháme. Vlastně jsme sem vůbec nechtěli jet. Na programu bylo vyzvednout poštu v Rádžkotu, navštívit džinistické chrámy v Palitaně a pak přes Ahmedabád a Bombej odjet rovnou na jih do Goy. Jenže na rádžkotské hlavní poště vypadali, že pojem poste restante slyší poprvé a nic nepomohlo naše přesvědčené tvrzení, že tam ty dopisy někde přeci musí být. A zatímco jsme smutně seděli před poštou a ukusovali ananas, napadlo nás, že když už jsme se sem dvě stě padesát kilometrů harcovali zbytečně, tak je hloupost jet hned zpátky. Tak jsme se večerním osobákem vydali na jih, do kraje zvaného Saurástra. Po prohlídce města Džůnágarh a hrdinném výstupu na svatou horu Girnár teď zase sedíme v lokálce, tentokrát směrem na jeden z největších rybářskch přístavů Indie - Verával.

Veravalské loděnice
Veravalské loděnice

Na nádražích ve větších městech fungují takzvané "retiring rooms". V podstatě normální placené hotelové pokoje jenom musíte mít platný lístek, aby vás ubytovali. Ve Verávalu nádražní hotýlek mají. A tak nás napadne, že bychom si jednou mohli zahrát na správné turisty a místo spaní v čekárně se ubytovat tam. Přednosta vyslechne naši žádost a prohlásí, že člověk, který má hotýlek na starosti, je už doma. A strčí nám do ruky klíč od čekárny (pro první třídu, samozřejmě). Dál se o nás nezajímá. Ach jo, nám jsou ty čekárny asi opravdu souzené. Pokoj je prostorný a čistý se záchodem a bíle vykachlíčkovanou koupelnou. Studená sprcha nám dělá dobře a za chvíli už spokojeně spíme uprostřed čekárny zalezlí ve vnitřní části stanu, která teď výborně slouží jako moskytiéra.

Prvním dojmem z přístavu je neuvěřitelný smrad. Hory hnijících odpadků mají v Indii na každém rohu, ale tady se k zápachu rozkládajících se zbytků potravin a nefunkční kanalizace připojuje ještě puch ze zkažených ryb, nepopsatelný odér zahnívající vody, nafty a laků na dřevo. Mezi vším tím bordelem pobíhají spokojeně prašiví psi a prasata. Jedno se dokonce rochní v louži fekálií. Jakkoli jsem si myslela, že už můj otrlý nos nic nerozhází, teď si docela přeju, abych nic necítila.

Verával kdysi býval jedním z velkých přístavů, odkud vyjížděly lodě na dlouhou plavbu do Saudské Arábie s vyznavači proroka Mohameda na palubě na cestě za jejich svatou povinností - poutí do Mekky. Dnešní muslimové už z Verávalu nejezdí. V přístavu kotví převážně jen místní rybářské lodě.

Stavba zámořské lodi
Stavba zámořské lodi

Procházíme se po nábřeží a pozorujeme lodě. Některé vypadají docela bytelně, jiné vzbuzují dojem, že je nad vodou drží jen vůle majitele. V severní části přístavu se lodě staví. Obrovské dřevěné trámy a prkna montují dělníci doslova na koleně s pomocí kladiv, seker, dlát a pil. Pomalu se blížíme ke kostře veliké lodi připomínající docela věrně obrázky Archy Noemovy v knížkách pro děti. Chvíli okouníme zvenku, až na nás dělníci mávají, že se máme jít podívat dovnitř.

Vylezeme po žebříku do břicha obludy a rázem si připadáme o několik století zpátky. Asi dvacítka chlapů tu s nářadím domácího kutila staví zámořskou loď. Dva řežou obrovský trám pilkou, jeden osekává jiný trám sekyrou, další zatlouká kladivem obrovské hřebíky. Kdybych tohle vyprávěla někomu doma, tak mi neuvěří. Člověk v bílém - zjevně šéf - nás zve na čaj a vysvětluje, že stavba celé lodi trvá asi čtrnáct měsíců a že to celé je na objednávku z Dubaje. Dopíjíme čaj, ještě chvíli pozorujeme dělníky, pak se loučíme a odcházíme. Při vší úctě k jejich práci, stejně bych se asi při cestě ze oceán nalodila na něco bytelnějšího.


Pět set let po Portugalcích... (10. 2. 2001)

... přijíždíme na ostrůvek Diů my. Při pohledu na ospalé polední ulice městečka, pláž a malý přístav se dá jen těžko věřit, že ostrov byl kdysi důležitým obchodní přístavem a strategicky významnou námořní základnou, která pomáhala Ottomanským Turkům kontrolovat severní část Arabského moře. Turky vystřídali Portugalci, Portugalce Britové, a když Britové roku 1948 opouštěli Indii, zbyla po nich v Gudžaratu hustá železniční síť s kolejemi vedoucími málem až na ostrov.

V městečku nám je horko, takže jenom měníme peníze a dokupujeme zásoby a pak vyrážíme k moři. Na pláži Nagoa je nějaký turistický komplex, ale záliv je tak veliký, že stačí kousek popojít a máme moře jen pro sebe. Spřátelí se s námi jeden místní pes, a když chvíli nedáváme pozor, sežere nám chleba k zítřejší snídani. Čímž nám sice vznikne nenahraditelná ztráta ve výši asi sedmi rupií, zato však získáme doživotní vděčnost psíka, který si může uvrtět ocásek, kdykoli se mu alespoň trošku věnujeme.

Na pláži se údajně spát nesmí, a tak večer balíme věci a přesouváme se do nedalekého palmového háje. No prostě báječné prázdniny.


Velká cesta na jih (13. 2. 2001)

Palitana
Džinistické chrámy v Palíitaně

Když se nám omrzelo koupání u Diů, čekal na nás výstup ještě na jednu svatou horu. V Palitaně naštěstí vede k džinistickým chrámům jen tři tisíce schodů. Po tréninku z Girnár nám to přijde jako příjemná procházka. Mimo nás a poutníků supějí nahoru také nosiči se staršími, tlustými, nemohoucími nebo prostě bohatými a línými lidmi, kteří si věčné zásluhy z návštěvy chrámového města získávají s pomocí cizích nohou. Vždy dva nosiči mají na ramenou silnou bambusovou tyč, na niž je zavěšeno sedátko, ve kterém se houpe výletník. Zatímco z těch dvou leje pot proudem, rozhlíží se výletník po kraji nebo se ovívá novinami, aby mu nebylo horko. Tak nevím, pohled na dlouhé schody, líné výletníky a propocené šaty nosičů mi přijde nehumánní. Ale na druhou stranu, kdyby všichni chodili pěšky, tak nosiči přijdou o práci a sehnat jinou nemusí být v Indii zrovna jednochuché.

Na vrcholku se nám otevře nádherný pohled na chrámové městečko. Chrámků je údajně osm set šedesát tři a nejstarší pochází ze šestnáctého století. Pavel je džinistickou architekturou nadšen a v pravém poledni stráví asi hodinu a půl podrobným zkoumáním staveb (patří mu můj upřímný obdiv). Já si prohlédnu dvě chrámová nádvoří z devíti a pak usedám do stínu mohutného banyánového stromu. Poslouchám ptačí štěbetání a pozoruji chrámy z povzdálí.

Chrámová tanečnice
Jedna z krásných tanečnic

Cestou dolů se dostáváme do sporu, jestli máme jít rychle - to chci já, protože mám hroznou žízeň - nebo pomalu, jak chce Pavel, kterého z obhlížení chrámů bolí nohy. Je s podivem, kvůli jakým neuvěřitelným prkotinám se lidi dokážou pohádat.

Noc z Ahmedábádu do Bombeje si budeme asi dlouho pamatovat. Rozhodli jsme se, že pojedeme nočním vlakem - jak je naším dobrým zvykem bez rezervace - snad se dovnitř nějak nacpeme. Expres z Ahmedábádu vyjíždí, takže máme slušnou šanci.

V indických vlacích můžete jet první třídou s klimatizací nebo bez, klimatizovaným sedadlovým vagónem, druhou lehátkovou třídou, výjimečně druhou s rezervací sedadla - takových vagónů moc není. Všechny tyto lístky vyžadují rezevaci předem a smutným faktem je, že druhá třída lehátková i sedací bývá často několik dní předem vyprodána. Aby ukonejšili ty, co rezervaci nesehnali nebo si ji nemohou dovolit, připojí ke každému rychlíku dva tři vagóny obyčejné druhé třídy. Pokud se vám podaří do takového vagónu vmáčknout, čekají vás neobyčejné zážitky. Druhou, obyčejnou třídou nechodí průvodčí. Stejně by neprošel a nebudu, myslím, daleko od pravdy, když napíšu, že zdaleka ne všichni mají něco takového jako platnou jízdenku.

Chvíli zvažujeme možnost zarezervovat lehátko, ale cena je téměř dvojnásobkem obyčejného lístku, a tak nás to rychle přejde. Už jsme si koneckonců dlouho nezahráli na sardinky.

Tlačenice
Pohled dolů ze zavazadlové police

Tak tohle je "maso". V kupé pro deset lidí už nás je třicet sedm a snaží se vmáčknout další. Obě police na zavazadla jsou plná lidí, což teprve sedadla pod nimi. Zdá se, indická skladnost nezná mezí. Úplně cizí lidé sedí téměř v objetí. Fascinuje mne muž sedící na kraji levé zavazadlové police s nohama křížem a dítětem nějaké cizí ženy na klíně. Pravou rukou přidržuje dítě a spí. Pavel zůstal dole a dělí se o sedadlo s dalšími třemi lidmi. Jeden z nich mu usnul na rameni. Taky jsem nejdřív seděla dole, ale když tam začalo být nedýchatelno, vyškrábala jsem se za veselého zájmu celého vagónu na zavazadlovou polici v uličce. Na té nikdo neseděl, protože je téměř u stropu a je široká asi padesát centrimetrů a navíc nevypadá, že by člověka unesla. Chvíli to vypadalo, že se zřítím i s policí, ale naštěstí šrouby držely pevně. Jenom mně nenapadlo, kam bych mohla umístit přítomná zvazadla, a tak jsem se musela napresovat mezi ně. Žádná postel s nebesy to tedy nebyla, ale lepší než být v tom presu dole.

Pohled do uličky
O cestování vlakem je v Indii opravdu zájem

V Bombeji, pět set kilometrů jižně od Ahmedábádu, jsme v sedm ráno a jen s námahou rozdýcháváme plíce a protahujeme končetiny. Po čaji a evropských toustech k snídani se nám vrací optimistický pohled na svět. Nálada se nám ještě zlepší poté, co seženeme cirkulační polarizační filtr systému Cokin, který jsme před dvěma měsíci nešťastnou náhodou utopili v jižním Pakistánu.A v jedné postranní uličce najdeme krásné modré sárí, které mi určitě bude moc slušet.

Zbývá problém, jak urazit dalších pět set kilometrů na jih do Góy. Nejprve se zdá, že je jedinou možností noční rychlík, ale ani jeden z nás nemá chuť hrát si znovu na hromadnou dopravu.Asi zkusíme rezervaci. Žádný osobák nikde napsaný není, tak Pavel vykoumá že existuje turistické okénko s malou frontou, postaví se do řady a mě pošle k obrazovkám zjistit, jestli jsou ještě nějaká volná místa. Bohužel to vypadá, že je vyprodáno na několik dní dopředu.To opravdu nevím, co budeme dělat. Jak tak smutně stojím, naskočí na obrazovce osobní vlak do Ratnagirí, asi napůl cesty do Góy, který odjíždí za třičtvrtě hodiny z nádraží v Dadaru. Rychlý sprint s batohem, dvacetiminutová jízda načerno příměstským vlakem, další úprk a hledání nástupiště, než si stačíme pořádně vydechnout, vláček už ujíždí směrem na jih.

Konečná bilance dopadla výborně. Do Góy jsme sice přijeli místo v 10 dopoledne až v šest večer a museli jsme jednou přesedat, zato jsme si mohli za jízdy klidně natáhnout nohy a noc jsme spokojeně pospali na planině kousek za Ratnagirským nádražím.


Z labyrintu světa - když jsou krávy svaté

Není těžké si všimnout, že na místních silnicích neplatí ani tak pravidla silničního provozu, jako zákon silnějšího. Pěšák uhýbá cyklistům, cyklisté volským potahům, volové autům, auta autobusům,autobusy náklaďákům a všichni udělají téměř cokoli, aby se vyhnuli kravám.

Nevím, jestli jsou krávy skutečně"svaté", ale každopádně jim nechybí svatá trpělivost. Klidně stojí přímo uprostřed frekventované silnice, nerušeně přežvykují a upouští koblihy. Kde berou tu jistotu, že se jim nic nemůže stát? Už několikrát jsme s autobusem téměř skončili v příkopě jen proto, že se tupé zvíře nehodlalo z vozovky hnout. Že si dovolí stát na asfaltové silnici - budiž. Ale řekněte mi, jak taková kráva, pokojně požírající odpadky v kolejišti železniční stanice pozná, že za pět minut po kolejích profrčí projíždějící expres? Má nějaký šestý smysl nebo rozumí hlášení z ampliónu?

Kravský potah
Krávy se tu těší veliké úctě

Přestože se svaté bytosti věnují obvykle pouze meditacím a hledání duchovního blaha, vykonávají indické krávy taky jednu důležitou společenskou funkci - sežerou na co přijdou. V celé Indii najdete jen velmi málo odpadkových košů. Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli, ale teď již s klidem zahazujeme po vzoru místních odpadky přímo na zem nebo z okna a pozorujeme, jak si na nich pouliční zvířata pochutnávají. Pokud je sousto zvlášť lákavé, dojde dokonce někdy k bitce mezi hladovými vránami, psy , prasaty a kozami, ale stejně jako mezi vozidly na silnicích, krávy mají i tady absolutní přednost.

Je jedna výjimka, kdy se k nim lidé nechovají pěkně. Když na zeleninovém trhu drze okusují mrkev přímo na stánku, mlátí je zelinářky bambusovými holemi a šťavnatě jim nadávají.

Mám jeden osobní veselý zážitek. Za poledního horka dojídáme na nádraží ananas zrovna ve chvíli, kdy se k nám blíží skupina tří krav. Vezmu ovocné slupky a jdu jim naproti, abych si dobrým skutkem trochu vylepšila skóre nebeských zásluh. Bohužel zrovna ve chvíli kdy se zvednu, se ze dveří vyřítí paní, mává rukama, nadává, že jí kravky ožírají ve stanici květiny a žene zvířata rychle pryč. Klušu za nimi se šlupkou v ruce, snažím se krávy dohnat, přeci nepůjdu zpátky s nepořízenou. Prchající čtyřnožci nemají o mých dobročinných úmyslech ani páru, vidí jen dva lidi, jak za nimi běží a tak zrychlují čím dál víc. Když jim zkusím slupky aspoň hodit, považují to za součást zaháněcího rituálu a pouští se do cvalu. Ach jo, někdy opravdu není nic horšího, než dobré úmysly.


Návraty (20.2.2001)

Gudžarat zůstal daleko za námi. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale kromě jednoho spadlého kamenného zábradlí jsme za celou dobu nepotkali jedinou známku zemětřesení. Podle zpráv českých televizních stanic si určitě doma myslí, že je poloostrov srovnaný se zemí a všichni lidé buď mrtví nebo zranění. Je zvláštní, že se vždycky nejlépe prodávají senzace a někdy mi přijde až smutné, jak rádi se díváme na cizí neštěstí. Televizní kamery v celém Bhudži zaručeně natočily ty nejkatastrofálnější záběry, nejvíce poničené domy, mrtvé nebo plačící lidi, přestože o pár ulic dál plyne život v obvyklých kolejích . Nechci nijak zlehčovat utrpení postižených, jen by mě zajímalo, jestli někdo z českých novin napsal, že se naprosté většině obyvatel poloostrova vůbec nic nestalo.

Bazilika Bom Jesus
Bazilika Bom Jesus

Ve Staré Góe se poprvé naše cesta protne s trasou naší první asijské výpravy před třemi lety. Sedíme v bazilice Bom Jesus, napadá nás, jak už jsme vlastně daleko od domova , přemýšlíme o cestování a pak se jdeme podívat do boční kaple na ostatky slavného evropského misionáře šestnáctého století - Františka Xaverského. František strávil deset let svého života neúnavným kázáním evangelia pohanským národům v jihovýchodní Asii a 2.prosince 1552 vydechl naposledy na čínském ostrůvku Sancian. Svou smrtí se paradoxně stal mnohem slavnějším než svým celoživotním působením. Ačkoli jeho duše okamžitě opustila tělesnou schránku, tělo samo se s pozemskou existencí rozloučit nechtělo a odmítlo zetlít. Když čtyři roky po Františkově smrti zkoumal tělesné ostatky lékař indického vícekrále, byl nucen uznat, že přestože nedošlo k balzamování ani jiné konzervaci, je tělo včetně vnitřních orgánů v perfektním stavu. Zázrak! O sto let později prohlásila církev netlejícího Františka za světce a na tělo se vrhli sběratelé náboženských relikvií. O pravou ruku se podělili jezuité v Japonsku a v Římě. Části vnitřních orgánů vesele putovaly do různých míst v jihovýchodní Asii. Jenže tím se kouzlo jaksi porušilo a svatý František se konečně začal rozkládat. Jezuité tělo uzavřeli do skleněné rakve a jednou za deset let je vystaví.

My jsme se zrovna do výstavy netrefili, a tak nám musel stačit pohled na náhrobek a skleněnou rakev kdesi nahoře a pár fotografií na stěně v chodbě. Františku, Františku, kdybys tak věděl, za jaké zásluhy tě prohlásili svatým!

Pláž v Benaulim
Pláž v Benaulim

V Benaulim jdeme najisto. Cestu si ještě docela pamatujeme a domek v zarostlé zahradě je pořád na svém místě. Jenom paní domácí se prý vrátí až zítra, takže domlouváme pronájem pokojíku na ráno a jdeme spát na pláž. Moře je krásně teplé a čisté, obloha plná hvězd a kokosové palmy jen kousek od pobřeží. Vlny narážejí na písek a na jejich bílých hřebínkách se odráží bledé světlo měsíce. Pobřežní kavárničky se také nezměnily a v jedné z nich dokonce hrají stejný saxofonový slaďák jako před třemi roky.

Ubytujeme se v tomtéž pokojíku jako minule, všechno vypadá nezměněně , jen se paní domácí podařilo vyhubit kolony mravenců, což přijímáme s povděkem. Zůstáváme čtyři dny, sluníme se na pláži, procházíme po vesničce a jeden večer jdeme na žraločí stejk s hranolkami do restaurace přímo na pláži.

Kousek od pobřeží vyrostl nový turistický komplex , možná trochu přibylo západních turistů, ale místní rybáři pořad ještě vyplouvají každé ráno na moře v dřevěných loďkách a vesničané suší před domky kokosové ořechy a večer pečou čapátí na ohništích, vaří rýži a rybí kari. My zaznamenáváme první pekařské úspěchy a z mouky a vody plácáme svá první čapátí, pečená nad vařičem na talíři, který jsme pro tento účel zakoupili v Íránu. Placičky krásně voní, jsou moc dobré , ale i kdyby nebyly, budeme z nich mít radost jako z každého chleba upečeného doma.


Ráj na zemi (21.2.2001)

.... nacházíme na nádherné opuštěné pláži poblíž pevnůstky Cabo de Rama. Obtížný přístup k moři uchránil zátoku s bílým pískem od davů výskajících výletníků a jak to tak bývá, kde nejsou hotely, restaurace a krámky se suvenýry, tam netrefí ani klimatizované autobusy ani břicháči v květovaných šortkách s videokamerami na krku.

Pláž Cabo de Rama
Pláži Cabo de Rama na západním pobřeží se zatím masový turistický ruch vyhýbá. Písek je tu jemný, moře teplé a čisté a na březích rostou háje kokosových palem.

Přímo na pláži je vysoká skála z červeného porézního kamene, ve svahu rostou střapaté kokosové palmy naklánějící se nad vodu. Pruh písku mezi skalami a mořem je úzký, při přílivu dokonce na několika místech úplně zmizí a vlny se tříští o červené balvany rozházené po pláži. Rozbalíme ležení pod jednou z palem, přes den se koupeme a když slunce nehorázně kýčovitě zmizí za modrým obzorem, rozděláváme přímo v písku oheň z palmových listů a z mouky,soli a vody plácáme chlebové placky, které pečeme na žhavých uhlících. Robinsonskou idylu nám překazí příliv. Jazyky vln se svižným tempem blíží k naší kuchyni a nám nezbyde nic jiného než provést rychlou evakuaci a za tmy se vyškrábat roštím přes balvany o pár metrů nahoru, kam - jak doufáme - už voda nedosáhne. Výstup potmě křovím nám dává značně zabrat. Než najdeme aspoň trochu rovný plácek na spaní, jsme propocení od hlavy až k patě a zralí na další pořádnou koupel. Dolů houštím a přes kameny se nám ale už nechce, stavíme náš stan-moskytieru, ležíme na karimatkách a posloucháme zvuky tropické noci, přehlušené občas silnější příbojovou vlnou.


Šance pro Gulabi (23.2.2001)

Marie Goretti na nás přátelsky mává, sotva se objevíme v dohledu. Kovová vrátka u vchodu nahradila podivná věc, připomínající otáčecí turniket. Její autor zjevně nepočítal s tím, že by lidé mohli mít na zádech něco takového jako batoh, a tak nám chvíli trvá, než se protlačíme dovnitř. Naše nadskakování a natřásání rozesměje nás i Marii, takhle důstojně si náš příchod určitě nepředstavovala.

Do projektu sponzorujícího vzdělání chudých indických děti jsme se s maminkou zapojily před pěti lety. Na arcidiecézní charitě v Praze nám ze seznamu potřebných přidělili copatou holčičku ze západní Karnataky a nám dělalo dobře, že naše čtyři tisíce korun za rok pomohou rodině Ambigových se zaplacením školních poplatků, uniformy, pomůcek a lékařské péče pro naši malou školačku Gulabi.

Marie Goretti s dětmi
Marie Goretti s dětmi

Když jsme byli s Pavlem před třemi roky v Indii, zajeli jsme se do Karnataky podívat. Zvědaví i trochu nedůvěřiví. V Bala Pragathi Kendra (BPK) - tak se jmenuje sociální centrum, které sponzorský projekt organizuje - jsme zůstali týden a odjížděli nadšení. V Čechách pak následovalo několik článků v novinách, pozvali nás dokonce do rozhlasu a do televize. Nevěřila bych, jak velký ohlas vzbudí zprávy o karnatackých dětech. Z několika stovek před třemi lety vzrostl počet sponzorovaných dětí na dva tisíce a zájem stále pokračuje. Je zvláštní, že většinu českých"adoptivních" rodičů tvoří lidé na naše poměry relativně chudí - rodiny s více dětmi, dělníci, důchodci, studenti. Asi jsou ti, co sami pocítili nedostatek, ochotnější slyšet na potřeby druhých.

Duší celého projektu je energická jeptiška v modrém hábitu - sestra Marie Goretti. Spřátelily jsme se už během naší první návštěvy a já měla pak tu čest doprovázet ji během několika oficiálních cest po české republice. Jako protestantka si moc nepotrpím na katolické svaté, ale jestli si někdo zaslouží svatořečení, tak Marie určitě. Je jedna z mála lidí, o kterých opravdu vím, že myslí víc na druhé než na sebe. Teď sedí proti nám , sleduje jak v nás mizí večeře o několika evropských chodech a nenechá si vysvětlit, že jsme skutečně nechtěli, aby kvůli nám vařili něco speciálního, když všichni okolo baští rybí kari s rýží.

Domlouváme prohlídku nově dokončené technické školy, nového projektu pro děti nucené pracovat, rozhovory se sponzorovanými dětmi a velmi rádi přijímáme pozvání na hinduistickou svatbu pozitří v Udupi.


Když se vdává dcera Brahmínova (25.2.2001)

Minibus se úspěšně zaplňuje vyfintěnými lidmi, dámy mají exkluzivní zlatě vyšívaná sárí, jeden z přítomných mužů dorazil dokonce v elegantním dvouřadém obleku a vysloužil si tak nadšené ovace. Všichni přítomní se navzájem znají, pracují jako učitelé v nové technické škole a jejich ředitel se dnes žení.

Svatební sál
Svatební sál

Mojí marnivé dušičce dělá dobře, že se mohu také blýsknout , protože mi včera hodná učitelka šití spíchla blůzku k mému krásnému modrému bombejskému sárí a tak už zase honím parádu a sklízím obdiv místních, jak prý mi to sárí krásně sluší a kdeže jsem se ho naučila nosit. Pavel je také spokojen, protože od této chvíle může ráno spát o půl hodiny déle, tak dlouho mi totiž trvá, než se mi podaří okolo sebe šestimetrový pruh záclony řádně omotat a na správných místech nařasit.

Cesta do asi sto kilometrů vzdáleného Udupi ubíhá vesele. Učitelský sbor prozpěvuje z plných plic, poznávám jeden kostelní nápěv v češtině "Vše jsi stvořil nádherné v čase svém" a u jedné písničky jsem si téměř jista, že to byl pokus o indickou hymnu. Krajina ubíhající za okýnkem je neuvěřitelně krásná, palmové háje, rýžová políčka, skály z červeného kamene, spousta širokých ústí řek a modrých zátok Arabského moře.

V Udupi se nahrneme do velkého sálu, v kterém sedí už několik stovek lidí a než svatební obřad pořádně začne, jsou všechna místa obsazena a hosté postávají i podél stěn! Typuji, že nás tu je tak tisícovka, na hinduistickou svatbu prý běžná účast.

Obřady se odehrávají na pódiu, kde se zatím kromě dvou slavnostních křesel, ženicha, brahmínského kněze a rodičů motá spousta dalších osob, zřejmě příbuzní a blízcí přátelé . Máme štěstí a získáváme tlumočníka, který je ale upřímně nešťastný, protože každá část složitého obřadu zahrnuje spoustu drobných náboženských úkonů a symbolů, které by se možná daly vyložit během dvousemestrálního kursu na universitě, ale je absolutně nemožné shrnout je do pár stručných vět.

Svatební ceremonie
Hinduistické ceremonie zaberou několik hodin

Nad pódiem bliká spousta barevných světýlek a velký nápis "Dineš si bere Sunítu". Kousek vedle vyhrává kapela- bubeník, saxofonista a hráč na harmonium. Pan tlumočník vysvětluje, že hudba neslouží k pobavení hostů, ale k vyhnání zlých duchů, což mu , podle zvuků linoucích se z kapely, docela věřím.

Ženich prochází na pódiu procedurou rituálního očištění, teď teprve můžeme ocenit divadelní uspořádání hlediště, být svatba někde venku, neuvidíme při tomhle množství lidí z obřadu vůbec nic. Když očišťování skončí, přivádí prostředkem sálu nevěstu. Drobná silnější slečna není pod záhyby svatebního rudozlatého sárí téměř vidět. Vlasy má ozdobené bílými květinami a tlustý černý cop jí sahá až pod zadek (závidím). Před ženichem zatím drží velký kus bílé látky, Sunítu před něj postaví a pak látku pomalu sundávají a oba snoubenci se poprvé ve svatební den spatří a navzájem si předají náhrdelníky z květin. Z dalších obřadů si pamatuji hlavně okamžik, kdy brahmín sváže snoubencům ruce stužkou a rodiče dcery symbolicky předají zodpovědnost za její život do rukou novomanžela. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že polonahý člověk v bílém lungí (dlouhá zavinovací sukně) a bílou látkou omotanou kolem hlavy je nejen jeden z brahmínů, ale zároveň také Sunítin otec. Když se k nám postavil zády, bylo krásně vidět posvátnou šňůrku vedoucí od ramene napříč celými zády.

Nevěsta dostává od ženicha náhrdelník zvaný mangalsútra, který bude nosit celý zbytek života na znamení toho, že je vdaná. V naší řadě vypukne trochu pozdvižení, všechny vdané ženy mi ukazují své mangalsútry a já se snažím vysvětlit, že mám místo přívěsku na krku kroužek na ruce.

Naši další debatu přerušuje rozdávání zmrzliny a za chvíli už z pódia oznamují, že zvou všechny přítomné na oběd, který se servíruje o patro níž. V nastálém zmatku se snažíme držet "našich" kantorů, ale sotva se dostaneme ven, volají nás, že nás uvnitř shání Marie Goretti. Ukáže se, že nás hodlá představit novomanželům a přes náš mírný odpor oficiální fotograf postaví Pavla vedle ženicha a mě vedle nevěsty. A tak se asi dostaneme do rodinného alba jako speciální svatební hosté. Oba mladí se spokojeně usmívají, docela mě těší, že hinduistická tradice nepřikazuje nevěstě a ženichovi tvářit se smrtelně vážně jak je zvykem na muslimských svatbách.

Svatební hostina
Svatební hostina

Zatímco se novomanželé připravují na sedmeré obejití svatého ohně, přesouvá se většina hostí do suterénu do jakési velkokapacitní jídelny. Servíruje se na čerstvém banánovém listu a jako příbor slouží pravá ruka. Mám co dělat, abych stíhala polykat všechny možné chody, které se mi na stole hromadí a když mi úplně na závěr kydnou naběračkou na banánový talíř mou oblíbenou mňamku - rýžový pudink páis- jsem tak trochu nešťastná, protože v žaludku už skoro není skulinka, kam by se dobrota vešla. Po obědě většina hostí odjíždí, ženy dostávají na cestu pytlík s kokosovým ořechem a kusem látky, prý na náboženské účely. Nevím, co uděláme s látkou, ale kokosák asi zcela nenábožensky sníme.

Možná ještě pár slov k indickým svatbám.

Sňatek mezi dvěma hinduisty není vůbec žádná laciná ani jednoduchá věc. Potenciální partnery vybírají rodiče a hlavní roli hraje mimo vzhledu a osobnosti snoubenců také sociální a ekonomické postavení rodiny, kasta, vzdělání a často i horoskop. Od dívčiných rodičů se očekává, že zajistí svatební slavnost hodnou postavení svého i rodiny ženichovy a mimo jiné poskytnou dívce dostatečné věno. Kdybych byla Indka a chtěla si vzít někoho takového jako je Pavel, to znamená absolventa zahraniční university s předpokladem vyššího sociálního postavení a slušným příjmem, museli by mí rodiče zaplatit na věnu asi devět set tisíc korun. Teď je asi dobré napsat, že příjem bankovního úředníka se pohybuje okolo třech tisíc korun na měsíc. Kde na to rodiče berou, nevím. Má-li rodina více dcer, mohou ji svatby doslova a do písmene zruinovat. Není divu, že si tu všichni rodiče přejí syny. Pokud dívka očekávané věno nepřinese, dává manželova rodina svou nelibost často jasně najevo a pokud si v Indii koupíte noviny, velmi pravděpodobně se dočtete alespoň o jedné "náhodné" smrti mladé manželky s nedostačujícím věnem. Myslím, že bych se zrovna v Indii vdávat nemusela, přestože všechny dnešní svatební ceremonie byly náramně zajímavé a vypadaly krásně.

Novomanželé
Novomanželé

Z labyrintu světa - O dobrém bydle

Když je člověk doma, neváží si toho co má. Málokdy ráno vstávám s radostným pocitem, jaké to bylo báječné spát v měkké postýlce, jak se těším na teplou vodu z kohoutku, dobrůtky z lednice a jaké je úchvatné, že stačí otočit knoflíkem a za chvíli se vám v konvici vaří voda na čaj. Nepamatuju, že bych strkala prádlo do pračky šťastná, že automatický vynález udělá práci za mě, to mě spíš štve, že pak musím všechno ručně pověsit.

Jsme na cestě šestý měsíc a určitě si nemůžu stěžovat na nedostatek komfortu. Spát ve stanu mě rozhodně baví mnohem víc, než shánět nějaký zaplivaný hotelový pokoj. Není nic krásnějšího než když vás ráno probudí svítání, ukřičení tropičtí ptáci a halekající opice, vzduch je ještě chladný a svěží a žlutý sluneční kotouč zatím jen slabě prosvítá mezi větvemi stromů. Políčka s jasně zelenými rostlinkami rýže jsou už počátkem března napuštěna vodou, leskne se v nich modré nebe a sem tam je vidět štíhlé siluety bílých volavek.

Západ slunce
Tropický západ slunce

Stejně krásné jsou tropické večery. Kýčovitě oranžové slunce pomalu zaplouvá do moře zelených stromů a celá obloha se mění od bledě modré přes červenou až do syté černi a přímo nad námi napíná svůj luk střelec Orion. Pak většinou sedíme před stanem, pečeme placky chleba, vaříme čaj a zeleninu a odháníme neodbytné komáry.

Po týdnu takového kempování nám přeci jen začne scházet civilizace. Když pak dorazíme do velkého města a řádně se ubytujeme, nejdřív mě chytne labužnická nálada. Rozvaluju se na posteli, mydlím se pod sprchou, kontroluju v zrcadle jestli pořád ještě vypadám tak jako vždycky, vyperu všechno aspoň trošku špinavé prádlo, zajdu si na čaj a na něco dobrého na zub, zalezu do křesílka s knížkou, spokojeně lenoším a pak. Pak se mi zničeho nic zasteskne po pohodlí domova. Člověk je nepoučitelný. Myslím na všechny taje české kuchyně (dneska mám zrovna ukrutnou chuť na svíčkovou), mrazivé počasí a mamčinu marmeládu, horkou koupel s pěnou a makové buchty.

Vím ale úplně najisto, že až se vrátím domů, budu sedět ve velikém ušáku v kuchyni, baštit svíčkovou a cpát se marmeládou, bude se mi strašně stýskat po tropických jihoindických nocích, jasném večerním nebi, bůvolech rozvalujících se v bahnitých jezírkách, po kokosových palmách a nočních lovcích netopýrech.

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20.října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz