fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d e s á t á

S batohem na jedno rameno

(jižní Indie - Karnataka, Kerala)

Několik dní si hrajeme na novináře a fotoreportéry a když se nám konečně podaří přesvědčit líné indické telefonní dráty, že opravdu chceme připojení na internet a odešleme mailem pár krátkých článků pro arcidiecézní charitu, máme sezení u počítače tak akorát dost.

Děti v centru Bala Pragathi Kendra
Děti v centru Bala Pragathi Kendra se chystají do pelíšku

Program si zpříjemňujeme návštěvou divadelního večera, procházkou po městě a hraním se sirotčími dětmi, které Marie porůznu posbírala a ubytovala u sebe Bala Pragathi. Děcek je asi dvacet a je s nimi legrace. Zvlášť když je zaujme Pavlův fotoaparát a všechny najednou se snaží podívat okénkem hledáčku. Větší holky zase děsně zajímá, cože to doma v Evropě děláme. To, že já překládám, pochopí snadno, ale na slovo architekt se tváří docela nechápavě. Zkouším stavebního inženýra, netuším, co tím způsobím. Holky vyvalí oči: "On je inženýr?" Asi ještě žádného neviděly. Taky mě mohlo napadnout, že v Indii není inženýr jen tak někdo. "Pavle, prosím tě, pojď sem," volám majitele cenného titulu, aby si ho holky mohly prohlédnout zblízka. "A je ženatej?" teď už se opravdu rozesměju. "Já jsem jeho žena." "To je fakt ženatej?" nevzdávají se holky a obdivně k mému mužskému vzhlíží. Pořádně fotíme taky nově otevřenou technickou školu, protože velká část peněz na stavbu pocházela z Čech. V celém projektu jde v podstatě o to, umožnit dětem, které ukončí základní školu a nejdou dál studovat, získání výučního listu. Struktura indické společnosti se od Evropy hodně liší. Lidí s vyšším vzděláním je docela poskrovnu, zato nevzdělaných nekvalifikovaných dělníků je nepočítaně. Děti ve venkovských oblastech vychodí (v lepším případě celou) základní školu a tím skončí. Pak se zařadí mezi výše zmíněnou nekvalifikovanou většinu s velmi malou šancí sehnat slušnou práci.

Procházíme jednotlivé učňovské třídy a fotíme švadlenky, opraváře televizorů, elektrikáře a i moderně vybavenou učebnu počítačů. Celá škola má asi šest set studentů a mimo praktických oborů se tu vyučuje i klasický indický tanec, výtvarné techniky a hra na tradiční i moderní nástroje, jako jsou bubínky tabla, harmonium, klávesy nebo kytara. Funguje tu také divadelní kroužek, jedno představení jsme ostatně předevčírem shlédli. Jsme spokojeni a věříme, že lidé, kteří v Čechách na stavbu přispěli, budou také.

Indické děcko
Zvědavé mrně

Poslední noc v široké posteli s moskytiérou, poslední rybí kari s rýží (nakonec přeci jen vzali vážně naše přání jíst to co ostatní a jídelníček se ustálil na rýži s omáčkou a kousky ryby, k mírné nelibosti Pavla, který ryby moc nejí a jen špatně snáší, když na něj z omáčky vykukují uvařená rybí očka). Chvíli si ještě hrajeme s dětmi a pak už se jen se všemi loučíme a vyrážíme na dvouměsíční putování po jižní Indii.

Turniketem procházíme bez problémů, včera večer došlo na veliké třídění zavazadel a většina teplých "zimních" věcí včetně spacáků a goretexových bot skončila v krabici s cedulí ´Pavel a Lucie´ a bude hezky čekat ve skříni, až se pro ně za dva měsíce vrátíme. Máme teď s sebou jen to, co jsme prohlásili za absolutní minimum - karimatky, vnitřek od stanu, vařič, hrnec a talíř na pečení čapátí, jedno náhradní oblečení, bibli, průvodce a dvě flašky na vodu. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsme na jednodenním výletu někam na Kokořín a pořád hledám, co mi kde chybí. Jinak je to ale báječné, batoh přestal být hroudou, kterou je třeba neustále někde odkládat, aby si člověk nepřipadal jako soumar. V pohodě se nám teď zavazadla vejdou na postranní police v autobusu, nepřekáží v přeplněných vlacích a hlavně netíží unavená ramena a propocená záda.

Teď je nám hej, ale za dva měsíce se nám vůbec nebude chtít nabalit všechny ty krámy zpátky a pak se s nimi v nejteplejším indickém měsíci - květnu - plahočit přes celou Indii nahoru do hor.


Hoysalské chrámy (3.3.2001)

V době, kdy v západní Evropě klekali rytíři před dvorními dámami a v soubojích zkoušeli svoje zápasnické schopnosti, kdy mniši z kláštera v St. Gallenu pečlivě opisovali latinské a řecké kanonické knihy, dávno před tím než byl Matyáš z Arasu povolán stavět svatovítskou katedrálu, dokonce dřív, než ve Francii nastalo období, které nazýváme vrcholnou gotikou, byly v jižní Indii postaveny chrámy, jejichž sochařská výzdoba se kvalitou vrcholné evropské gotice hravě vyrovná.

Hoysalské chrámy
Kamenná božstva v hoysalských chrámech patří k nejkrásnějším ukázkám indického sochařství. Postavy vypadají jako živé. Muzikanti vyhrávají, tanečnice tančí, vojska bojují a nebeští vládci pečlivě sledují všechno dění.

Jednomu z mnoha malých jihoindických království vládla mezi 11. a 13. stoletím evropského letopočtu dynastie Hoysalů, roku 1110 dosedl na hoysalský trůn král Bottiga. Původně džinista, konvertoval k hinduismu a stal se nadšeným uctívačem boha Višnua a do dějin se pak zapsal pod novým jménem Višnuvardhána. Nebýt Višnuvardhány, upadla by hoysalská dynastie asi časem do zapomenutí. Zbožný král však nechal za své vlády vystavět v jižní části Karnataky několik chrámů, které se dnes řadí k tomu nejkrásnějšímu, co lze v Indii vidět.

Vnější vlysy zaplňuje neuvěřitelné množství postav v nejrůznějších polohách. Chrámové tanečnice vlní boky, mnohorucí bohové bojují s netvory, buh Šiva drží v náručí svou ženu Parvátí, muzikanti hrají, lukostřelci kosí nepřátelská vojska, mladý pár se k sobě vášnivě tiskne...

Uvnitř chrámů je příšeří, mihotavě svítí olejové lampičky a lidé přicházejí s obětinami, které předávají knězi-brahmínovi.

Nejsem žádný expert ani fanda přes umění. Po několikaletém tréninku ze strany mého muže rozeznám dórskou hlavici od korintské (občas), ale to je tak zhruba všechno. Přesto mě hoysalské sochy fascinují. Chodím od jedné k druhé a přestože cedule zakazují se jich dotýkat, neodolám a kopíruji prsty záhyby kamene, jako bych se chtěla přesvědčit, jestli nejsou postavy náhodou živé.

Gópuram chrámu v Beluru
Vstup do chrámu v Beluru střeží mnohaposchoďová brána - gópuram - se sochami bohů, démonů, lidí i zvířat.

Hoysalské chrámy jsme navštívili tři. Nejdřív jsme přijeli do Beluru, dopoledne chodili okolo chrámů a přes polední horko pekli čapátí u vodojemu kousek za chrámem. Čekali jsme, že místní budou očumovat, cože to tam vyvádíme, ale všichni se naštěstí drželi stranou, kromě jedné paní. Ta byla ale moc milá a když se nám ucpal vařič, přinesla nejen kleště, aby jej Pavel mohl rozebrat a vyčistit, ale také vlastní vařič na petrolej, abychom mohli případně chleba upéct na něm.

Další den trávíme v nedalekém chrámu v Halebidu, který má okolo sebe krásně udržovaný park a tak, když se nám omrzí studování detailů na fasádách, uléháme pod obrovský strom a pozorujeme stavbu z povzdálí.

K třetímu z hoysalských chrámů, jedinému dokončenému, se kodrcáme rozhrkaným přeplněným autobusem. Když se pak konečně ve vesničce Somnathpur protlačíme davem lidí z pojízdné plechovky ven, ukáže se, že chrám už slouží jen jako muzeum a po cizincích chtějí u vstupu pět dolarů. Chrám je za zdí, takže z něj nevidíme téměř nic a zatímco naštvaně sedíme vedle zdi, sbíhají se k nám místní děti a vytvale na nás volají "one pen, one rupee, one chocolate!"

Cloumá mnou vztek, nejen na archeologický spolek, který nehorázné vstupné zavedl, ale i na žebravá děcka, co si kdoví proč myslí, že mám kapsy plné čokolád a tužek. A zatím, co po mně chtějí za prohlídku jednoho maličkého chrámku dvě české stovky, všichni místní prcci mohou do areálu zdarma a vesele pobíhají v parku před chrámem. Jak ze strany archeologů, tak ze strany dětí je to vlastně všechno jeden způsob uvažování - máš bílou kůži a tudíž kapsy plné dolarových bankovek. Taková hloupost. Jsou chvíle, kdy Indii nesnáším.

Vztek me trochu prejde vecer, kdy za vesnicí nacházíme krásné místo na spaní. Štěstí, že má aspoň příroda rozum a je pro všechny stejná.


Mnich od bílého jezírka (5.3.2001)

Skalnatý kopec je vidět už z daleka. Batohy zůstávají dole v hospodě, sandály o kousek dál pod prvním schodem. Tmavý kámen hřeje do chodidel a čím jsme výš, tím hezčí máme výhled na městečko Sravanabelagola s posvátným jezírkem dole i palmová pole okolo. Schodů je tentokrát jen pět set, takže jsme nahoře za chvilku a do západu slunce, který by se Pavlovi hodil kvůli osvětlení na fotografiích, zbývá ještě spousta času. Sedíme pod podloubím okolo chrámového nádvoří a pozorujeme skupinu džinistických kněží, kteří se o chrám starají. Jeden stojí přímo u obrovských chodidel sochy a za drobný bakšiš žehná poutníkům posvěcenou vodou a květinami. Ostatní posedávají okolo nádvoří, povídají si a pozorují návštěvníky.

Nohy sedmnáctimetrové sochy Gómatešváry
Brahmín provádí rituály u nohou sochy džinistického světce Gómatešváry ve Šravanabélgóle. Na indických chrámech je krásné, že jsou stále živými místy uctívání a ne jen prázdnými muzei. Nikdy nás neomrzelo pozorovat davy poutníků, kněží a chrámové ceremonie.

Podle nápisů nalezených poblíž chrámu, byl Gomatešvára synem Purudévy, prvního ze dvaceti čtyř džinistických proroků. Mezi ním a jeho starším bratrem vznikly po otcově smrti těžké neshody o následnictví trůnu a v boji, který se rozpoutal, Gomatešvára vyhrál. Přesto se ale rozhodl vzdát se všech lákadel světa, přenechal trůn bratrovi a vydal se hledat osvícení. A našel.

Slunce se konečně začíná zabarvovat do oranžova a světlý kámen sochy dostává měkký, teplý nádech. Nahý kamenný světec s úzkými boky a širokými rameny soucitně shlíží na lidské hemžení tam dole už od roku 981 po Ježíšově narození. A po staletí se sem lidé chodí klanět, pokládat obětiny, nebo se jen tak podívat, protože sedmnáct metrů vysoký kolos ze světle šedé žuly je údajně největší monolitickou sochou na světě. Na rozdíl od hoysalských bůžků a tanečnic se všemi jejich záhyby a kudrlinkami je džinistický světec vytesán velmi prostě a bez oblečení, aby bylo zdůrazněno jeho zřeknutí se všeho světského.

Kněží zacínají uklízet chrámové pokladnicky a pomalu se stmívá. Žula je už zase jen šedá, poslední poutníci odcházejí, brahmín u obřích chodidel pomalu skládá misky s květinami.

Cestu dolů absolvuje Pavel sjezdem po zábradlí a já hopkáním po schodech. Poutníci na nás mávají a nezdá se, že by jim naše klukoviny nějak vadily, někteří si ostatně zpříjemňují cestu dolů sjížděním skály po zadku, tak co.

Sravanabelagola
Sravanabelagola

Přímo naproti kopci s Gomatešvárou přes městečko, které se podle sochy jmenuje - Sravanabelagola znamená mnich od bílého jezírka - je druhý skalnatý pahorek. Mimo skupiny chrámků je možné na něm navštívit také jeskyni světce Bhadrabáhu. Svatý muž sem podle legendy přišel s početným průvodem, v němž nechyběl ani slavný císař Čandragupta z dynastie Mauryjců, která vytvořila v severní části indického subkontinentu mezi třetím a prvním stoletím před naším letopočtem mocnou a jednotnou říší.

Panovník se, stejně jako Gomatešvára, vzdal všeho pozemského a připojil se ke skupině výše zmíněného světce. Když skupina dorazila do Sravanabelagoly, pocítil svatý muž, že se dny jeho pozemského putování chýlí ke konci, svým učedníkům přikázal putovat dál na jih. Zůstat dovolil pouze císaři Čandraguptovi, uchýlil se do jeskyně, přestal jíst a věnoval se pouze duchovním cvičením přesně podle prastarého džinistického rituálu umírání. Smrt na sebe nenechala dlouho čekat a Čandragupta zůstal v jeskyni sám. Po několik let pak zde žil jako asketa, uctíval otisky chodidel svého mistra a když přišel jeho čas, zemřel stejným způsobem jako on.

Jeskyňka je malá, před ní jsou v kameni vytesaná Bhadrubáhova chodidla, posypaná červenou tikou a ozdobená květinami, uvnitř právě kněz dokončuje půdžu, hlasitě zpívá a upravuje talíř se zrníčky rýže, kokosem a kvítky jasmínu. Sotva odejde, objeví se v rohu jeskyně myška, nedůvěřivě se nás prohlíží a pak opatrně přiběhne k obětinám a začne si na nich pochutnávat. Vzpomeneme si na chrám v Dešnoku, světce převtělené do krys a potichu odcházíme, abychom myšku nerušili.


Z labyrintu světa - O ranním vstávání a poledním horku

Museli jsme radikálně změnit denní režim. Doposud jsme byli zvyklí vstávat kolem osmé, udělat si ráno pohodu, uvařit čaj, pak pomalu sbalit a vyrazit. Jenže všechno tohle nám zabere tak hodinu a půl a to už je půl desáté a začíná být horko. Přes poledne, kdy všichni místní odpočívají ve stínu, se pak uvařeně plahočíme světem. Naše přání a potřeby se smrskávají na láhev studené sodovky, sklenici džusu z cukrové třtiny, roztocený větrák a kousek stínu. Žádná z nádherných památek nenadchne náš otupělý mozek víc, než vidina odpoledního spánku.

Lis na třtinu
Prodavači šťávy z cukrové třtiny

Rozhodli jsme se, že to takhle dál nejde. Vstáváme teď sotva se rozední. Ne, že by byla ráno zima, ale s trochou nadsázky se dá říci, že je chladno. Každopádně vám po zádech netečou potůčky potu a máte před sebou několik dopoledních hodin, než začne být ten správný pařák. Přes poledne buď odpočíváme nebo cestujeme, protože ve vlacích i autobusech jsou všechna okna otevřená a příjemně tam profukuje. Když se k tomu ve vlakovém kupé pustí ještě naplno všechny větráky, tak vám sice pravděpodobně uletí noviny, které čtete, ale alespoň si nebudete připadat jako doma pod peřinou, když se snažíte zbavit chřipky.


Jihoindický Tibet (9.3.2001)

Dva dny zůstáváme v Majsůr, světově známém výrobou santálových tyčinek a vonných olejíčků. Čekáme ulice s alejemi stromů a vůní santálu na každém rohu, ale aleje už stihly vykácet a na vůni narazíme jen přímo tam, kde se tyčinky rolují, při návštěvě v jedné z mnoha rodinných továrniček. Prohlížíme si maharadžův palác z počátku minulého století, který nám trochu připomíná secesní budovu hlavního nádraží v Praze, zajdeme si do kina a večer znovu k paláci, na němž se mezitím rozsvítilo devadesát sedm tisíc žárovek a vypadá jako z Disneylandu.

Městským autobusem zajedeme také k místní specialitě - továrně na santálový olej, kde k našemu překvapení nejsou skoro žádné stroje, zato se nám naskytne úchvatný pohled na dva chlapíky, kteří kusy santálového dřeva ručně štípají sekyrkami. O kus dál stojí továrna na výrobu hedvábných sárí a ta mně zaujme mnohem víc. Cítím se trochu jako v pohádce o krtečkovi a kalhotkách, když se klubka hedvábí před mýma očima barví, motají do silnějších nitek a nakonec se na stařičkých strojích pomalu proměňují ve zlatě vyšívaná sárí. Je legrační, že se člověk vypraví do města proslaveného vzácným olejem a tyčkami a nakonec má nejhlubší zážitek z textilní továrny, podobné té, co stojí v Liberci sotva pár minut chůze od jeho domu.

Naše další cesta vede na západ.

Když Čína počátkem padesátých let napadla Tibet, opustily spolu s prchajícím Dalajlámou vysokohorské království desetitisíce lidí. Hlavní cíl emigrantů, severoindické městečko Dharamsala, praskalo ve švech. Indická vláda, v té době s nepříliš přátelskými vztahy s Čínou, se rozhodla utečencům pomoci a věnovala jim několik hektarů půdy v hornaté části jižní Karnataky.

Nástěnné malby v klášteře Sera
Malby ochranných duchů na stěnách kláštera Sera

Čekáme pár vesniček a hodláme se zdržet maximálně jeden den. V Kušalnagaru nás ale překvapí směrová tabule s nápisem "Zlatý chrám, klášter Nyigma". V městečku potkáváme snad na každém rohu budhistického mnicha. Chvíli jdeme pěšky směrem, kterým ukazuje cedule, když před námi zastaví rikša, ze dveří se vykloní copatá Angličanka a mává na nás. "Je to ještě osm kiláků, přece to nepůjdete pěšky!" Rikšák bude stát každého jen deset rupek! A tak jsme se ocitli v Tibetu. Kdyby nebylo asi třicet pět stupňů ve stínu a všude nerostly palmy a banánovníky, nebylo by těžké uvěřit, že jsme se skutečně v zemi za Himálají ocitli. Chrámy okolo nás jako by z oka vypadly budhistickým chrámům v nejvyšších horách světa a mnichů tu musí být snad několik tisíc.

Sotva se stihneme ubytovat, je čas večerní půdži. Ve shromažďovacím sále sedí na dlouhých kobercích asi pětistovka šarlatově oblečených mnichů, od malých kluků, kterým je sotva pět let, až po staré představené kláštera. Ten, co vypadá nejstarší, sedí se zkříženýma nohama na vysokém křesle a zrovna něco předčítá. Služba u dveří nás nasměruje na postranní koberec u okna, a když se do sálu nahrnou malí mníšci s konvicemi horkého tibetského čaje, pošlou je s miskami také k nám. Srkáme mastnou slanou tekutinu, posloucháme monotónní prozpěvování přerušené občas tlesknutím a vzpomínáme na jedno podobné shromáždění, které jsme viděli v severním Nepálu. Bylo to v klášteře Tengboče v oblasti Solo Khumbu asi patnáct kilometrů od hranice s Tibetem. Zpívání znělo podobně, mniši, klášter i čaj vypadali stejně, jenomže bylo asi pět pod nulou a zatímco teď spokojeně sedíme pod roztočeným větrákem, tehdy jsme stáli bosýma nohama na promrzlé dlažbě.

Po skončení půdži se všichni přesunou na prostranství před chrámem a přihlížejí vášnivé debatě mezi skupinou mnichů ve vysokých žlutých čepicích a několika jiných bez čepic, kteří stojí před nimi. Dozvídáme se, že se jedná o závěrečné doktorandské zkoušky z budhistické filosofie, tedy vlastně jejich část, protože celé zkušební období trvá šest měsíců a předchází mu víc než dvacet let studií. Klášter Sera, ve kterém se právě nacházíme, patří ke čtyřem největším exilovým tibetským klášterům a hostí mimo jiné obrovskou budhistickou universitu.

Když jdeme spát, ozývá se z pokoje pod námi dětský hlas, vytrvale předčítající svatá tibetská písma.


Šťastný nový rok (11.3.2001)

Máme neuvěřitelné štěstí. Den po našem příjezdu začínají velké třídenní oslavy ukončující slavnosti tibetského nového roku. Je trochu obtížné získat informace o tom, co se bude dít, protože jen málokdo z mnichů mluví anglicky a navíc je to přeci naše věc, že jsme sem přijeli, tak se starejme.

Nakonec potkáváme anglicky mluvícího člověka, který nám průběh oslav vysvětlí a rozepíše po dnech. Tak alespoň víme, na co se máme těšit.

Buddhistický mnich
Buddhistický mnich

Když ve čtvrt na sedm začne pípat budík na hodinkách, je ještě tma jak v pytli. Rozespale se štracháme z postele a klopýtáme přes věci v pokoji, protože zase vypadl proud a svíčka moc světla nevydá. Venku je líp. Je chladné ráno a polní cesta, po které jdeme, voní vlhkou hlínou. Po asi půlhodince chůze přicházíme ke klášteru Nyigma. Dvůr mezi klášterními budovami, kde se dopoledne roztančí masky zlých a dobrých duchů, je ještě prázdný. Zato o kus dál, před dveřmi Zlatého chrámu se tísní dav lidí. Stoupáme si na špičky, abychom něco viděli. Sál připomíná interiéry slavných budhistických chrámů, jak je známe z obrázkových knih o Barmě a Thajsku. Proti nám sedí tři monumentální zlaté sochy Budhů, okolo nich spousta menších sošek a všude na stěnách, stropu i sloupech nádherné pestré malby se symbolikou, které příliš nerozumíme. Shromáždění je podobné tomu včerejšímu, ale vypadá mnohem slavnostněji. Dole pod lesknoucími se zlatými budhy sedí na dlouhých kobercích několik tisíc mnichů, tentokrát v hábitech ze šarlatové a jasně žluté, před sebou svaté texty a misky s čajem a předčítají nebo prozpěvují. Prostorem sálu se nese neuvěřitelně hluboký dunivý hlas a předříkává. V evropských pěveckých sborech by asi měli problémy ho zařadit, v sekci kontra-kontrabasů by byl určitě sám. Zavírám oči a jen poslouchám. Zpívání přehluší zvuk bubnů, tibetských trub, od malých pisklavých, přes tenorové, basové až po obrovské kontrabasové trouby, které měří několik metrů. Pak zacinkají činelky a znovu je slyšet předříkávání mnichů a hluboký hlas, který celé shromáždění měkce podbarvuje. Atmosféra je nádherná.

Pavel zůstává až do konce, já ve chvíli, kdy se zvednou první mniši vstávám také a jdu na dvůr zabrat místa. Dobře dělám, protože za chvíli je prostranství plné lidí. Mniši přinášejí trouby, bubny a činely a za chvíli se za mohutného troubení a cinkání objeví první masky. Pomalu přeskakují z nohy na nohu, otáčejí se a předklánějí. Mají vysoké čepice, barevné masky přes obličej, mnoho vrstev širokých sukní a přehozů sahajících až na zem. Správně tančit vůbec není jednoduché, občas se prý stane, že někdo zakopne nebo si přišlápne dlouhou sukni. Úplně problémy tanečníků chápu, my co chodíme v sárí, víme své.

Masky se střídají, lidské obličeje s vysokými čepicemi vystřídali mnohorucí a mnohohlaví duchové, modří, černí, červení, žlutí a zlatí. Blíží se poledne, slunce začíná pražit a z tanečníků v tradičních tibetských sněhulích tečou potůčky potu. V půlce března je holt v Tibetu, kde dostaly masky svou podobu, o poznání chladněji.

Další den odpoledne se pálí zlí duchové. Obřadu předcházejí modlitby lámů, které přivolají škodlivé démony a vtělí je do sošky z másla. Tu pak ve slavnostním průvodu odnesou za klášter a za nám již známého zvuku klášterních nástrojů podpálí stoh slámy a sošku do něj hodí. Kéž by se dalo všechno zlo vymýtit takhle snadno.

Od Tibeťanů se nám nechce. Je tu krásný klid, nikdo na nás nevyžaduje rupku ani čokoládu, ani se nás tisíckrát za den neptá, jak se jmenujeme a odkud jsme. Zůstáváme ještě pár dní. Pobyt si zpříjemňujeme návštěvami klášterní knihovny, kde se hezky začtu do knížky o nejčastěji používaných symbolech v budhismu a pak vláčím Pavla od jednoho chrámu k druhému a nadšeně do něj hustím, co to znamená. Spřátelíme se také s Yiorgošem a Marilou z Řecka, propadneme tradiční řecké hře bagamon a večer si u šťouchaných brambor s cibulkou a zeleninového salátu vyprávíme o lahodných specialitách řecké a české kuchyně.


Stopem po kávových plantážích (16.3.2001)

To, co právě čtete, má být deník. Když ale listuji stránkami zpátky, nenacházím ani jednu typicky deníkovou kapitolu. Píšu spíš o zážitcích a myšlenkách, než o tom, jak ubíhaly naše dny. A tak je asi nejvyšší čas něco o tom, jak vypadá náš všední cestovatelský den, napsat. Dnešek se zrovna krásně vydařil, a tak si pár řádků určitě zaslouží.

Probouzíme se v rýžovém poli. Tedy přesněji - ve strništi, které po rýžovém poli zbylo. Než stačila bahnitá zem úplně vyschnout, přešlo po ní ještě stádo krav a zanechalo hluboké otisky kopyt . A tak jsem si v noci připadala trochu jako pohádkový obr, který omylem zalehl Krkonoše. Umývám naše krásné nové struhadlo, kterým jsme večer vyrobili výtečný mrkvový salát, zdravím kolem jdoucí vesničany a pomalu balím věci.

Jsme v horách nedaleko Madhikeri, okolo nás tropické lesy. Plantáže s kávou a kardamonem. Během dne bychom se tu chtěli trochu porozhlédnout a pokud možno se přesunout co nejblíž k pobřeží.

Jihoindické thálí
Jihoindické thálí

Snídáme sušenky, banány a mango a za chvilku už šlapeme malou silničkou nahoru nad vesnici. Všude samé kávovníky. Nízké keříky kávy se pěstují v podstatě v lese, aby je vysoké košaté stromy chránily před přímým sluncem. O kus dál kávovníky kvetou. Větvičky jsou obsypané trsy malých bílých kvítků, vonících podobně jako jasmín. Pavel přelézá plot a květy fotí za velkého zájmu kolemjdoucích domorodců.

Ještě chvíli šlapeme pěšky, ale pak začíná být horko a přestane nás to bavit. Rádi bychom něco stopli, ale těch málo aut, co okolo projede, jede jako na potvoru obráceným směrem. Konečně vyjíždí ze zatáčky dodávka. Zastaví na jedno mávnutí. Svezeme se do první větší vesnice, nabídneme řidiči, že mu za jízdu zaplatíme - jak je v Indii zvykem - ale on vrtí hlavou, že nás prý svezl jen tak.

Kafíčko v malé hospůdce nám dělá dobře - ne, že bychom byli nějací milovníci kávy, ale když jsou všude ty plantáže, a navíc Indové vaří kávu v mléce, stejně jako čaj, takže výsledkem je něco mezi naší bílou kávou a kakaem, zkrátka sladká mléčná mňamka.

Do batůžku přibydou další dvě manga - když to holt člověk doma nemá. Máváme na náklaďák a pak už se řítíme po úzké a klikaté silničce dolů z hor. Plantáže řídnou, tropická džungle houstne. Nejvyšší patro stromů je asi dvacet pět metrů nad zemí, pod nimi o místo na slunci bojuje hustý porost nejrůznějších stromů, keřů, lián a rostlin. Když se zrovna křečovitě nedržím tyče na palubní desce a nemyslím si, že právě nastala moje poslední hodinka, pokouším se prohodit pár vlídných slov s řidičem Sebastiánem a dostatečně si užít podívané na krásný les.

Vystupujeme v malé vesničce, o které nevíme ani jak se jmenuje. Od jednoho domku na nás mávají, že máme přijít blíž a hostí nás kousky ovoce džak. V chrámku nedaleko zrovna probíhá nějaký hinduistický svátek a čtyřka bubeníků předvádí to nejlepší, co umí.

Koupel pod vodopádem
Indky se koupou oblečené

Nacházíme malou vesnickou hospůdku, spořádáme máslové chlebové placky paroty s omáčkou a odcházíme se projít podél lesa. Další stop k mostu přes řeku a je čas na polední odpočinek. Scházíme k řece, já se pouštím do praní a nakonec se i vykoupu. V šatech, stejně jako ostatní ženy u řeky a vůbec všechny indické ženy. Holka v evropských plavkách je tu za nemravu a exota. Pavel to má lehčí, pro muže není mytí a koupání ve spodkách nic nestydatého.

U řeky doluje skupinka chlapů písek a převáží ho na voru, když s prací skončí, povozí po řece děti a přiberou i mě. Odpolední horko se pomalu mění v teplý podvečer a my máme štěstí a zastaví nám muslimský náklaďáček, co jede až do Mahé, rybářského přístavu na západním pobřeží. A tak se ubytujeme v kokosovém háji kousek od moře. V hospůdce večeříme rybí kari s rýží, u přístavního mola spořádáme veliký meloun. Spát jdeme brzy, protože naše zítřejší cesta do Kočínu k čínským rybářským sítím začne vláčkem osobáčkem v sedm ráno.


Kočín (18.3.2001)

Včerejší nocleh stál za to. Do Kočínu jsme přijeli večer, do hotelu se nám nechtělo a tak jsme si na mapě vyhlédli opuštěně vypadající ostrůvek nedaleko města, že tam přespíme na nějaké hezké pláži. Pak jsme asi hodinu a půl jezdili po ostrově autobusem a beznadějně hledali mezi hustou zástavbou alespoň kousek místa na stan. Přišlo mi, že minimálně polovina z celé té miliardy Indů musí bydlet tady. Nakonec se ukázalo, že tu přeci jen jedna pláž je a tak jsme se zmoženi uložili na asi dvacet metrů širokém plácku mezi domky a mořem. Teď jsme konečně opravdu v Kočínu, těšíme se na sprchu, na rybářské sítě a zítra na poštu pro dopisy od rodičů.

Pokoj s koupelnou zas není taková výhra jak by se mohlo zdát, protože stačí, aby se člověk osprchoval a má v pokojíku jako v sauně. Jsme zhruba na desáté rovnoběžce a po příjezdu z hor je nám tu pěkný hic. Čelo mám v trvalé potní lázni a poledne trávím zásadně pod větrákem. Venku je o poznání méně vlhko a tak vyrážíme na nábřeží.

Rybářské sítě v Kočínu
Rybářské sítě v Kočínu
©Foto: R. Hanzal

Lidé žijící v Kočínu věděli o Kristu spasiteli dávno před tím, než do Indie počátkem šestnáctého století dopluli Portugalci pod vedením Vasco de Gamy. Křesťanství se do jihozápadní Indie dostalo přímou apoštolskou misí, když roku 54 našeho letopočtu připlul sám apoštol Tomáš. Portugalští misionáři na lodi Vasco de Gamy byli nemálo překvapeni, že Indové o ukřižovaném Ježíši vědí, a možná velmi zaskočeni faktem, že domorodcům neříká nic slovo papež. Apoštol Tomáš nebyl jediným cizincem, který se kolem přelomu letopočtu vylodil na indických březích. Poté co roku 587 dobyl babylónský císař Nebukadnezar Jeruzalém, dorazila do Kočínu skupina židovských uprchlíků, jejichž potomci tu žijí dodnes. Během staletí následovali Římané, Arabové, Číňané. Po posledních jmenovaných tu zbyly zvláštní rybářské sítě. Obrovská dřevěná vahadla se zátěží z kamenů na jedné straně a velikou vodorovnou sítí na straně druhé. Nejdřív pozorujeme, jak se sítě ponoří do vody a rybáři je po chvíli pomocí vahadla a provazů vytahují ven, pak neodoláme a opodál si ve stánku kupujeme rybu, o které místní tvrdí, že to je losos. V malé hospůdce vedle si ji necháme upravit s rýží, a celou ji pak, chudinku upečenou, sníme.

Večer jedeme trajekterm do Ernakulam na taneční představení tradičních kéralských chrámových tanců Kathakálí a s napetím sledujeme souboj mezi sebevedomým lovcem Ardlunou a bohem Šivou, jak jej popisují dávné epické verše Mahábháraty.


Mezi mořem a pevninou (21.3.2001)

Se Západní Kéralou je to trochu jako s pohádkou o chytré horákyni. Ani, ani. Pevná země je tak protkána hustou sítí sladkovodních i mořských kanálů, že spíš připomíná soustavu ostrůvků, ale žádné ostrůvky to nejsou a pevnina vlastně také ne. V Kottayam nasedáme na večerní loď do Allepey a na obou březích kanálů, kterými projíždíme, se lidé koupou, perou prádlo, myjí nádobí po večeři, vracejí se po úzkých cestičkách z polí, na nichž právě probíhá sklizeň rýže. Některá z políček už jsou zase pod vodou a tak je z pevné země vidět jen tenký chodníček a na něm malé vesnické domky. Zajímalo by mě, co tihle lidé dělají, když přijdou monzunové záplavy. Kousek dál projíždíme okolo skupinky mužů nakládajících hromadu pytlů s rýží na vratce vypadající štíhlou dřevěnou loďku.

U schůdků do vody drhne starý pán hřbety vodním bůvolům, malí kluci se koupou, žena v sárí si myje vlasy.

Na krajinu padá tma, domky jsou teď poznat jen podle světýlek mihotavě se odrážejících na temné hladině.

Vodní kanály v Kérale
Vodní kanály v Kérale
©Foto: R. Hanzal

Z labyrintu světu - jak být Indem

Zde prosím následuje několik upřímně míněných rad, jak co nejrychleji zapadnout mezi místní domorodé obyvatelstvo:

1. Zapomeňte na dobré vychování
- když něčemu nerozumíte, otevřete pusu, vyvalte oči a udělejte "hé?"
- zásadně neděkujte, druzí si dobrými skutky stejně jen vylepšují svoji karmu
- když potkáte někoho neznámého, nezapomeňte se ho ihned vyptat na co nejvíc intimních záležitostí, od jména, věku, pohlaví až po výši platu
- chrchlat, krkat a plivat je povoleno kdykoli a kdekoli, je velmi vhodné dělat toto všechno během rozhovoru s cizí osobou
- ignorujte fronty. To, že někdo stojí před vámi ještě neznamená, že nakonec nemůžete být u okénka první
- když něco chcete udělat, tak to prostě udělejte - pokud vám v tom někdo překáží, odsuňte ho jinam.

2. Při jídle nepoužívejte příbor, ale pravou ruku, kterou si pokrm na talíři co nejvíc rozhňahnějte a pak co nejrychleji cpěte do pusy.

3. Jste-li žena, omývejte se zásadně oblečená. Nebojte, při místních teplotách na vás prádlo stejně hned uschne.

4. Mějte vždy na paměti, že každý cizinec má kapsy napchané dolary, sladkostmi a tužkami, a pokud nějakého potkáte, jednoduše natáhněte ruku a řekněte "tužka!" , "čokoláda!" nebo "rupie!", případně všechno najednou.

Tlačenice do autobusu
Tlačenice do autobusu

5. Do autobusů a vlaků nastupujte dřív než vystoupí ti, co jsou uvnitř. Svým počínáním sice totálně ucpete dveře, takže nemůže nikdo ani dovnitř ani ven, ale aspoň vás nikdo nepředběhne.

6. Zapomeňte na evropské logické uvažování, které do vás hustili ve škole, věci se dějí náhodně a netvoří systém, zvláště ne na úřadech, v jízdních řádech a informacích.

7. Cokoli odhoďte kamkoli. Zapomeňte, že existuje něco takového jako odpadkový koš.

8. Pokud si někoho chcete prohlédnout, stoupněte si deset až dvacet centimetrů od něj abyste co nejlépe viděli, pokud vás zaujme nějaká věc, vemte si ji bez dovolení do ruky, pořádně ji ohmatejte a prozkoumejte.

9. Neustále žvýkejte bételové listy a rudé nesmyvatelné plivance pravidelně rozmisťujte kolem sebe.

10. Nikdy se nevměšujte do starostí druhých - ať si každý hasí, co ho pálí.


Den s rybáři a potulným filosofem (23.3.2001)

Mani nás budí ještě za tmy. Ostatní rybáři jsou už vzhůru, čistí sítě a připravují vesla do lodě. Na první výlov mám s nim prý jet já. Vlny jsou vysoké, muži zabírají ze všech sil, voda stříká všude, já sedím uprostřed na sítích a snažím se uchránit před všudypřítomnou slanou vodou Pavlův milovaný fotoaparát. Pevná země se vzdaluje svižným tempem, udávaným záběry několika párů tenkých dřevěných vesel.

Rybáři přebírají úlovek
Rybáři přebírají úlovek
©Foto: R. Hanzal

Návštěvu Varkaly jsme původně neplánovali. V průvodci vesničku popsali jako plážové letovisko oblíbené zápaďany, s hotýlky, obchody a turistickými atrakcemi, tedy nic, co bychom extra museli navštívit. Turistická loďka spojující Alleppey a Quilon via vnitrozemské kanály nás ale vyložila těsně po západu v přístavišti a mnohatisícové město nevypadalo, že oplývá romantickými zákoutími pro případné nocležníky. Kodrcavý autobus nás pak po asi hodině a půl dovezl až téměř k plážím ve Varkale.Jak tak chodíme po písku a hledáme místo na stan, osloví nás kdosi ze tmy velmi kultivovanou angličtinou, jestli tady prý chceme spát, ať jdeme s ním, že tu pracuje se skupinou rybářů, přespat že můžeme u nich a ráno nás vezmou na moře.

Tempo vesel se zpomaluje, přes bok lodi padají do moře první sítě. Objíždíme veliký půlkruh, sítě mizí pod hladinou, všichni pracují rychle a soustředěně, hlavně se žádný z provazů nesmí zamotat. "Alláh-o-Akbar!" ozve se mocný pokřik, když přes Sysifova kolena přeletí do vody poslední chumel provazů. První část práce je úspěšně za námi a můžeme se vrátit k pobřeží.

Rybářské komunity jsou na pláži dvě. Jedna přímo z Varkaly, druhá, "naše", je tu vlastně hostem, protože jejich vesnice leží o kus jižněji. Mezi oběma panuje mírná rivalita a ti "druzí" teď měli po několik dní víc štěstí na velké ryby, snad Alláh dá a dneska budeme mít štěstí my.

Je čas začít vytahovat sítě. Muži se rozdělí do dvou skupin a začínají tahat konce provazů. Zapojuje se i Pavel a za chvíli z něj leje pot a od těžké dřiny ho bolí svaly.

Trvá pěknou chvíli než provazy skončí a objeví se první záhyby sítě. Muži zabírají ze všech sil, ještě posledních pár vln a velké břicho sítě, nacpané plácajícími se rybami, se pomalu sune do písku.

Očistná koupel v moři
I voda v moři je svatá

Samé malé. Tisíce drobných lesklých rybek marně lapají po vodě, než jsou sítě rozpleteny a srovnány, je většina z nich mrtvá. Ženy s ošatkami je roznášejí po pláži a rozhazují do horkého písku, kde je žhavé sluneční paprsky usuší během jediného dne. Také nosím ošatky a rozhazuji až mě bolí za krkem a ruce mám spálené do červena a plné písku a rybích šupinek.

Je poledne, stíny téměř zmizely a po rozpálené pláži se bosky nedá přejít. Zalézáme do stínu přístřešku z palmových rohoží a rybáři se s námi dělí o oběd.

Pak ležíme ve stínu a povídáme si s Manim o jeho cestách po Indii, Nepálu a Thajsku. O tom, že nikdy nechodil pořádně do školy a anglicky se naučil jak šel život, o Budhovi, o křesťanství, o lidském snažení, o Nietzschem a o jeho knížce "Tak pravil Zarathustra", která Maniho nadchla.

Navečer je čas sklidit usušené ryby a připravit se na slavnostní páteční motlitby za velké ryby a boží požehnání vůbec.


Jižně od mysu Komorin (25.3.2001)

Dál už žádná Indie není. Jenom moře, moře a zase moře a někde dole v dálce ledové moře Antarktidy. A tam my nechceme, a tak je nejvyšší čas otočit zpátky na sever.

Poutníci v chrámu Kumárí Amman přinášejí obětiny z květin a kokosových ořechů, brahmíni dolévají olej do olejových lampiček a žehnají příchozím tikou.

Autobus se stáčí na silnici směrem k severu a mys, chrám, moře i Antarktida se začínají vzdalovat.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz