fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    j e d e n á c t á

Psáno slunci a mrakům

(jižní Indie - Tamil Nadu, Hampi)

Jak jsme spali v kostele(25.3.2001)

To je nápad, odběhnout někam do křoví a nechat mě tu takhle! Kolem pumpy kde sedím, se pomalu shlukuje celá vesnice. Stojí, koukají, mluví na mě tamilsky, až mně přijde celé to shromáždění k smíchu.

Je večer, dnes v poledne jsme byli na mysu Komorin a teď jsme asi na půl cesty k léčivým vodopádům v Kuttalam. Rozhodli jsme se, že zakempujeme někde v přírodě a vystoupili jsme z autobusu ve vesnici, která se nám zdála dostatečně malá.

Konečně se Pavel vrací a do zvědavého davu se připojí i majitel místního obchodu, který zná pár anglických slov. Chvíli nechápe, proč chceme spát v poli - teď už to stejně půjde těžko, když o nás ví celá vesnice - a pak nás pošle do místního kostela, že můžeme přenocovat tam. Proč ne, v kostele jsme ještě nespali.

Čumilové
Spíte-li venku, ví o vás celá vesnice.

Když s početným doprovodem dorazíme k modlitebně, právě končí večerní shromáždění. Správce kostela sice neumí anglicky, ale někde pochytil trochu hindí, tak rukama nohama vysvětlujeme kdo jsme a co chceme. Přespat tu prý není problém, jen mají zítra v půl páté ráno mši, takže musíme vstát před tím. Pak se ještě chvíli radí a odemknou nám budovu jednotřídky vedle kostela. Tady můžeme spat, jak dlouho chceme. Dostáváme lampu, svíčku a džbán vody na umytí s tím, že kdybychom cokoli potřebovali, máme se obrátit na pana správce.

PS: Mše v půl páté nás nakonec přeci jen probudila. Tak jako se u nás svolávají modlitebníci zvony, tady pustí na plné pecky z amplionu praskající a chrchlající nahrávku kostelních písní. Vsadím se, že to je slyšet po celé vesnici. Tak tohle je možné taky asi jen v Indii.


Madurai (26.3.2001)

Myslím, že můžu napsat, že léto, které tu začalo počátkem března, zatím snášíme velmi dobře. Přes poledne je tu sice občas pěkný hic, ale dá se to celkem bez problémů vydržet.

Dneska mi ale přišlo, že je tepleji než jindy. Seděli jsme v parku kousek od slavného chrámu Šrí Mínaksí a čekali, až ho ve čtyři hodiny otevřou. Pot ze mě lil proudem, přestože jsme seděli ve stínu, musela jsem si pod sebe dát karimatku, jak byla betonová dlažba rozpálená, nehnul se ani lístek. Pak se najednou zešeřilo, zvedl se silný vítr, písek lítal všude a na západě se objevila hradba černých mraků. Bouřka. Když začaly padat první těžké deš»ové kapky, byl nejvyšší čas schovat se do chrámu. Pokud si dobře pamatuji, tak nám naposledy pršelo v Íránu. Člověk si málem nepamatuje, jak takový déšť vypadá.

Vnitřní nádvoří chrámu
Vnitřní nádvoří chrámu

Šestihektarový chrám postavený v první polovině sedmnáctého století, ale historie svatého místa sahá až k počátkům našeho letopočtu. Podle legendy byla Šrí Mínakší dcerou pandyanského krále (mocná jihoindická dynastie) a narodila se se třemi prsy. Králi bylo řečeno, že třetí ňadro zmizí, až potká toho, kdo se má stát jejím mužem. Když se Mínakší setkala na hoře Kailáš s bohem Šivou, prs zmizel. Šiva poslal dívku zpět do Madurai a o osm dní později ji tam převtělen do prince Sundarešváry pojal za manželku. Zůstává mi záhadou, co dělala Mínakší na hoře Kailáš. Mým odhadem je to z tibetského velikána do Madurai minimálně dva a půl tisíce kilometrů vzdušnou čarou a hlavně, jak se odtamtud dostala za osm dni zpátky. Nicméně legenda rozhodně nepostrádá originalitu.

Na chrámu jsou asi nejzajímavější vstupní brány - gópuramy - vysoké věžovité stavby pokryté neuvěřitelným množstvím pestře malovaných figurek bohů, bůžků, tanečnic, zvířat a já nevím čeho všeho. Madurai má gópuramů dvanáct a nejvyšší měří padesát metrů, impozantnější vstup do chrámu si nemohli vymyslet.

Brahmín
Brahmín rozdává požehnání v jedné z mnoha svatyní.

Prostory uvnitř připomínají labyrint. Z velkých sloupových síní se vstupuje do jednotlivých svatyní, kam ovšem nehinduisté nesmí. Všude kamenné sloupy a šero. Dobloudíme také k vodní nádrži s koupacími gháty, ale voda je vypuštěná a vstupní brány zamčené.

V jednom z předsálí stojí brahmín s chrámovým slonem, když natáhnete ruku s penízem, chobotem vám požehná. Je legrační pozorovat, jak k němu chodí děti, ustrašený výraz, ruku s penízkem, bázlivě čekají, až se jich dotkne obrovský chobot.

Přestalo pršet a na dlažbě okolo chrámu zbyly velké kaluže. Voda v nich je horká od toho, jak zchladila rozpálené kameny. Spěšně se vracíme k západní gópuram, kde zůstaly naše boty a bereme rikšáka na nádraží. Drobný šlachovitý muž musí zabírat ze všech sil, aby se stařičké kolo vůbec rozjelo a já, místo abych byla ráda že se vezu a že chlap má práci, se při pohledu na námahou ohnutá záda cítím nepříjemně.

PS: Z novin jsme se následující den dozvěděli, že se v Madurai před bouřkou sloupek rtuti vyšplhal nad čtyřicítku.


O stanování na kopci, bouřce, strachu a dobrých lidech (29.3.2001)

Škrábeme se hustým porostem mladých eukalyptů na kopec nad Kodaikanalem, abychom si našli nějaké příjemné místo na nocleh. Honí se mraky, občas fouká a v dálce se tu a tam zableskne. Jsme v horách Pálaní, asi 2200 metrů nad mořem a krajina okolo nás připomíná spíš Anglii nebo Skotsko než jižní Indii. Nízké evropské domky, sytě zelený trávník, vysoké borovice a vlhké a chladné lesy plné eukalyptů - ty tedy v Anglii nerostou. Městečko Kodaikanal založili Američané, aby měli v horkých letních měsících kam utéct z rozpálených plání. Dodnes se sem od počátku dubna do konce června sjíždí cizinci i Indové z bohatších rodin.

Přijeli jsme dnes v poledne po klikaté strmé silničce a jen co jsme vylezli z autobusu, ovanul nás chlad. Dole bylo ráno jen málo pod čtyřicet, nahoře je o dobrých dvacet stupňů míň.

Hory nad Kodaikanalem
Hory nad Kodaikanalem.

"Jé, tady je zima, no úplný český léto", rychle na sebe navlékám košili, která už víc než měsíc zahálí na dně batohu. Prošli jsme si celé městečko, obešli malebné jezírko, objevili v tibetském obchůdku krásné vlněné šály, které nás teď zahřejí v noci, když s sebou nemáme spacák.

A tak teď lezeme na zmíněný kopec a těšíme se na nějaké hezké tábořiště. Nacházíme plácek mezi eukalypty a borovicí, stavíme stan a pouštíme se do večeře. Obloha ztemněla a trochu se blýská, ale ještě pořád věříme, že v Indii prší jen o monzunech a včerejší bouřka v Madurai byla jen výjimkou potvrzující pravidlo. Ostatně ani déšť včera v Madurai za mnoho nestál, takovou přepršku v pohodě přežijeme.

Než dovaříme večeři, začne se blýskat pořádně, setmí se a pomalu se rozprší. Leje čím dál víc a víc. Hřmí silněji, za chvíli je bouřka přímo u nás. Světlo přes celou oblohu a hned vzápětí rána, až mi zalehnou bubínky. Muselo prásknout někde kousek od nás. Další záblesk, další řacha, do toho nekonečné proudy vody ze shora. Vnitřek od stanu překrytý pláštěnkou je dobrý tak na běžné mrholení a ne na takovou průtrž mračen. Uvnitř se nám začíná dělat louže, utíráme ji ručníkem. Světlo, prásk. "Pane bože, prosím tě..." Další blesk a třískne, až mi přejede mráz po zádech. Nevím, jestli se mi ruce třesou víc zimou nebo strachem. "Balíme a jdem dolů. Ty dáš venku batohy pod pláštěnku a postaráš se o tyčky. Já sbalím stan", diriguje mě Pavel a škrábe se ven. Klepu se jak osika, ježišmaria, ještě aby do nás uhodilo!

Během půlminuty venku jsem mokrá na kost. Rychle bereme věci a nejkratší cestou padáme dolů. Sotva slezeme z vrcholku, trošku se mi uleví. Prodíráme se eukalypty, nohy nám kloužou po rozbahněné půdě, jen abychom v tom zmatku vyrazili správným směrem k silnici a ne na druhou stranu, kde je jen džungle. V lijáku a tmě se zbloudí lehce.

Pavel v akci
Přestože dole vrcholí období sucha,
nahoře je plno rostlin, vlhka a mechů.

Konečně je dole mezi stromy vidět asfalt. Silnice se proměnila v řeku, voda nám sahá místy do půl lýtek a já si bezděky vzpomenu na to, jak v Bromfieldově románu 'Když nastaly deště' vyplaví silná monzunová bouře z děr zvířata včetně hadů a ti pak neseni proudem uštknou desítky lidí. Není nad optimistické vzpomínky.

Přicházíme k prvním domkům a zkoušíme najít útočiště v hotýlku, kde na nás ale upřímně kašlou a pošlou nás jinam. Konečně přestává lejt, teprve teď si uvědomím, jaká mi je zima. Vypadla elektrika, všude tma jak v pytli, chtělo by to natrefit na domek, kde mluví anglicky, jinak se nám bude těžko vysvětlovat, kdo jsme a co chceme.

Vzpomenu si, že u jednoho z domků jsem si odpoledne všimla cedulky, advokát, tam by snad někdo anglicky mluvit mohl. Rodina sice už spí, ale ochotně nám otevřou, vyslechnou nás a ubytují. Ohřejí i vodu, abychom se mohli trochu zahřát a přinesou dvě deky, aby nám v noci nebyla zima.

Ke slovu přichází obsah velikonočního balíčku, který nám moje báječná maminka poslala poste restante do Madurai. Na nohy oblékáme tlusté ponožky (prý aby nás hřály v Karákoram) a s našimi zachránci se dělíme o výtečnou mléčnou čokoládu. Myslím, že spát na kopci mě teď hodně dlouho nikdo nepřinutí.


Mrkvové hory (1.4.2001)

Mrkvová políčka
Políčka, kde rostla mrkev.

Všude samá mrkev. Doslova a do písmene. V Kodaikanálu jsme zakoupili mapku s turistickými trasami, no, vlastně spíš náčrtek, k českým turistickým mapám to mělo hodně daleko. Naplánovali jsme si několikadenní výletní okruh a těšili se, jak se projdeme. Člověk míní, úředníci mění. Zhruba napůl cesty z Kodaikanálu do Beridžam stála budka se závorou, v budce hráli tři oficíři karty a vedle závory byla velká cedule, že je cesta uzavřená, protože je sucho a průchozí by mohli v lese způsobit požár. Skutečnost, že celou noc lilo, všechno je totálně navlhlé a že člověk, kterému by se za stávajících podmínek podařilo rozdělat oheň by musel být Robinson, na bábuy v budce nedělá žádný dojem. Vládní nařízení je vládní nařízení, i kdyby nastala třeba potopa. Navíc pro vstup do lesa potřebujeme bumážku od oblastní lesní správy. Marně se bráníme, že nechceme do lesa, že půjdeme jen po silnici. Karbaníci jsou neoblomní. Sotva se otočíme, přijede k závoře džíp a úředníci ho bez problému pustí. Asi bumážku s razítkem měl.

Operativně měníme plán a vyrážíme po silničce do Pumbarai. Stopneme náklaďák a po chvíli klikaté jízdy z kopce se mraky roztrhnou a nám se naskytne krásný výhled na mlhu válící se po lesnatých hřebenech a vesničky v hlubokých údolích pod nimi. Další noc pod moskytiérou neriskneme a kousek nad Pumbarai nacházíme malý opuštěný domeček, ve kterém asi dřív bydlely ovce. Ale teď ho obývá jen několik pavouků a vrána, ke kterým se s radostí připojujeme a když v noci začnou o plechovou střechu pleskat dešťové kapky, cítíme se útulně a v bezpečí.

Velké prádlo
Velké prádlo.

Další den pokračujeme směrem na Manna Vanur, kousek za naším ovčím domečkem potkáváme u potoka vesničany s pytli mrkve. S úsměvem nás zdraví a dávají nám svazek šťavnatých kořínků. O kus dál potkáváme jiné zemědělce s mrkví a naše mrkvové zásoby se o něco rozrostou. Vypadá, že k obědu bude mrkvičkový salát.

Další den, ještě lepší. Cestu z Kavundži do Kilavarai lemují terasovitá políčka s mrkví v různých stádiích zpracování. Někde je ještě v zemi (čerstvě vytaženou s naťkou nám přináší copatá holčička, zatímco odpočíváme v kopci), jinde už ji vytahali, zbavili natí a teď ji umývají v potocích nebo strouhách (tou nás obdarovávají nejčastěji) a některá je už zabalená v pytlích. Když jsme si stopli náklaďák vezoucí zeleninu dolů z hor, neváhali pytle rozdělat, jen aby si cizinci mohli na mrkvičce taky pochutnat. Na jedné straně mi taková pohostinnost samozřejmě dělá moc dobře, ale copak jsem králík? Třetí den už mi leze všechna kořenová zelenina krkem. Jenže odmítnout se nedá. Když vidíte, s jakou radostí se k vám vesničané hrnou, tak nejde jen tak říct, že nechcete.

Mimo mrkve dostáváme banán a hrst česneku, který se taky právě sklízí, a když sedíme u potoka a vaříme čaj, stane se nám zvláštní věc. Zastaví džíp, chlapi co v něm sedí chvíli koukají co děláme, pak jeden z nich vystoupí, přijde k nám a beze slova vrazí Pavlovi do ruky placatici značkové tamilské whisky. Zřejmě ji pašují do Kéraly, která začíná za nejbližším kopcem.

I jinak se mi v horách moc líbí. Připomínají mi tak trochu domov. Jednak se tu teploty pohybují zhruba v rozmezí českého léta a navíc lesnaté části s pásy luk vypadají pri trošce fantazie podobne jako jizerskohorské hrebeny nebo Šumava poblíž Kvildy.


Z labyrintu světa - O boží prozřetelnosti

Poslední noc v horách bychom rádi strávili opět v "našem" ovčím domečku, ale už se pomalu stmívá a nám zbývá ještě dvacet kilometrů. Jedinou šancí je, že pojede nějaké auto. Dlouhou dobu je silnice prázdná, ale pak uslyšíme v dálce náklaďák. Opět se potvrdí indické pravidlo, že je občas problém, aby vůbec něco jelo, ale když už něco jede, tak vám to zastaví.

Soukáme se do kabiny nákladního auta vrchovatě naloženého dřevem, vevnitř je teplo a na zadní stěně bliká hinduistický oltářík s obrázky Šivy, Parvátí a Ganéši. Vepředu na kapotě je kovový symbol Šivova trojzubce ozdobený citrónkem a květinami.

Svaté obrázky
Obrázky božstev jsou v Indii všude,
v autech, domech i hospodách.

Když napíšu, že stav vozovky je strašný, nevím, jestli to úplně vystihuje situaci. Díry jsou tak hluboké, že když do nich zajedeme kolem, vypadá, že se auto s celým tím obrovským nákladem převrátí. Místy chybí asfalt vůbec a cesta je jen souhrn různě hlubokých výmolů. Stráně jsou strmé, silnice úzká a klikatá. Docela se bojím. Na kontrolním panelu neustále svítí červená kontrolka, "vyčerpané brzdy", auto nemá posilovač řízení a v prudkých zatáčkách pomáhá volantem točit závozník a i tak mají oba co dělat. Navíc jsem si bohužel stačila všimnout v jakém stavu jsou pneumatiky a množství naloženého dřeva určitě neodpovídá technickým možnostem auta. Prostě tam naložili, co se vešlo. Uleví se mi, když v Pumbarai vystupujeme. Ti dva prý pojedou celou noc, nejdřív dolů z hor - víc než šedesát kilometrů prudkého klesání a zatáček - a pak až do Koimbatore, kde dřevo složí a pojedou zas zpátky. A takhle pořád dokola.

Úplně chápu blikající oltářík i květiny. Aby tihle dva věřili, že v pořádku dojedou, musí mít pevnou důvěru v pomoc bohů.


Chrámové město (4.4.2001)

Maduraiský chrám není jediným chrámovým komplexem v Tamilnádu. Posvátné labyrinty s barevnými gópuramy najdete v každém větším městě a není vesnička, kde by neměli alespoň jeden pestrý chrámeček s oltáři opatlanými tikou a máslem a ověšenými květinami.


Lidé v chrámu
V chrámech je vždy plno lidí.
©Foto: R. Hanzal

Krásné na tom je, že jsou tamilnádské chrámy živé. Některé slouží i víc než tisíc let. Přijde mi neuvěřitelné, že se v nich celá ta staletí každý den ráno znovu rozezní zvonky, rozvoní se santálové tyčinky a brahmíni zapálí knoty v olejničkách. Lidé přicházejí po tisíc let stejně, kupují u stánků ty samé obětiny jako jejich praprapraprapředkové a stejným způsobem je předávají kněžím výměnou za požehnání.

Hinduismus patří k jedněm z nestarších náboženství světa. Jeho kořeny sahají až k civilizaci údolí Indu (2000 př.n.l.) a nejstarší svaté texty byly sepsány ještě tisíc let před tím, než evropský kalendář začal rokem jedna.

Pro Evropany není jednoduché hinduismu porozumět. Já sama se často ztrácím v mnohamilionovém panteonu bohů, bohyň a bůžků, z nichž jsou mnozí jen jinou inkarnací dalších. Setkala jsem se dokonce i s názorem, že hinduismus je možné chápat jako monoteismus s tím, že všichni bohové jsou v podstatě jen různými formami jediného všudypřítomného ducha.

Bůh prosperity Ganéša
Bůh prosperity Ganéša.

S náboženským uctíváním je úzce spojen velmi stabilní společenský systém. Kasty byly sice oficiálně zrušeny v polovině dvacátého století, ale fungují dodnes, i když třeba ne, tak zřejmě něco, co se formovalo víc než tři tisíce let, nelze zrušit jen tak mávnutím proutku. I když kdo ví. Na současnou Indii má neuvěřitelný vliv moderní euro-americká kultura. Většina příslušníků střední nebo vyšší třídy miluje coca-colu, nebo boty Adidas a trička Nike, kšiltovku na hlavě a surfuje pravidelně na internetu. Stará "klasická" Indie mizí a na její místo nastupuje - jako ostatně všude jinde na světě - moderní globální kultura.

Jedním z míst, kam cocacolový vliv proniká jen velmi pomalu, jsou chrámy. Po tisíciletí neměnné rituály jsou stejné i dnes, otázkou zůstává, na jak dlouho.

Tiručirappalský chrám zabírá neuvěřitelných dva a půl čtverečního kilometru. Už z dálky je vidět mohutný sedmdesát tři metrů vysoký gópuram vyvedený v zářivých barvách. Procházíme prímo první branou a ocitáme se uprostřed shluku obchůdků, brahmínských domů, pouličních prodavačů, kol, rikšů, žebráku, psu, krav,... a polonahých kněží. Musíme projít ještě tři další gópuramy, než se dostaneme k chrámu samotnému. U čtvrtého necháváme sandály a jdeme ještě o dvě brány dál, až ke vstupu do vnitřní svatyně, kam už nehinduisté nesmí.

Ubytování nacházíme v jedné z ulic mezi třetí a čtvrtou branou. Posedáváme v chrámu i před ním, pozorujeme lidi a nemůžeme se zbavit dojmu, že takhle nějak musel vypadat starověký Babylon.

Afrikány
Afrikány josu častou obětinou v chrámech.

Hotelové pokoje

Pavel má asi pravdu, že se podle mých zápisků může zdát, že neustále někde kempujeme pod stanem. Není to tak. Udělali jsme si malou soukromou statistiku a vyšlo nám, že každou třetí noc strávíme v hotelu. Asi na mě hotelové pokoje nedělají takový dojem jako táboření, stejně by si ale nějakou kapitolku zasloužily.

Škála ubytování v Indii je velmi široká. Pokud jste americký milionář, olejový šejk nebo úspěšný člen ruské mafie, můžete se ubytovat za neuvěřitelných třicet tři tisíc korun za noc v superluxusním hotelu Taj Mahal Intercontinental v Bombeji nebo zaplatit dvacet tisíc za de luxe apartmá v udaipurském Lake Palace, jenž býval sídlem mahárádži Džagata Singha II.

Většina normálních zápaďanů i slušně situovaných Indů obývá hotýlky střední třídy. Za pokojík zaplatíte asi dvě stě až čtyři sta korun a odměnou je vám čistá postel, stolek s židlemi, vlastní koupelna a záchod.

Náš hotýlek
Pohled z hotýlku nejnižší třídy.

A pak zbývají obyčejní Indové, cestovatelé z postkomunistických zemí a vůbec všichni ti, pro které představuje storupiová bankovka velké peníze. S každou desetirupkou, kterou na ubytování ušetříte, je pokojík menší, neútulnější a umolousanější. Pokud vám záleží opravdu na každé rupii, můžete bydlet v neuvěřitelných špeluňkách, do kterých byste se v Evropě štítili jen vstoupit, pozorovat zajímavý život švábů a plísní a za špinavou postelí obdivovat umné pavučiny.

Doteď si pamatuji svou vůbec první indickou noc. Dillijský pokojík sice patřil do střední třídy a teď by se mi třeba zdál milý a útulný, ale tehdy jsem seděla na pláštěnce uprostřed postele, s koleny pod bradou a intenzivním pocitem, že když se čehokoli dotknu, čeká mě okamžitá smrt špínou. Na pocity v Ravena Palace - tak se ten hotel jmenoval - jsem si před nedávnem vzpomněla v Alleppey. Přijeli jsme za tmy a potřebovali jsme jen někde přespat a ráno jet dál. Hotýlek, co jsme našli, byl za babku a velmi místní. Pokoj docela šel, ale do koupelny jsem se odvážila až napotřetí. A když jsem pak s mírně se zvedajícím žaludkem stála uprostřed malé, neskutečně špinavé, plesnivé a zapáchající kobky, přemýšlela jsem, co tady vlastně kruci vůbec dělám.

Ale ani ten nejzaplivanější pokojík ještě nepředstavuje úplné dno. Když i třeba z té nejupatlanější komůrky vyjdete ráno na ulici a vidíte všechny ty vyzáblé žebráky, chromé, zmrzačené, co bydlí na chodníku a o vaší posteli a sprše si můžou nechat jen zdát, víte, že jste bohatými cizinci ze západu.


Jak se urychluje evoluce (9.4.2001)

Na pochopení Auroville týden nestačí, takže všechno, co teď napíšu, jsou jen a jen moje značně nesourodé dojmy. Nejdřív krátce z historie:

V nedalekém městě Pondičery vznikl v roce 1926 ašrám mule jménem Šrí Aurobindo. Aurobindo nebyl jediným guruem. Po jeho boku stála Francouzka, přezdívaná "Matka". On se zabýval převážně duchovními záležitostmi, její starostí bylo praktické fungování komunity. Ašrám byl od začátku velmi oblíben zápaďany a jeho duchovním úsilím bylo spojit principy a cvičení jógy s moderní vědou.

Experimentální komunita v Auroville z Aurobindova ašrámu vyšla. V roce 1968, kdy byla slavnostně otevřena, se zahajovací ceremonie zúčastnil i indický prezident a do nádoby v amfiteátru byla uložena hlína ze 121 zemí, jejichž zástupci se obřadu zúčastnili. Oficiálním cílem komunity bylo vytvořit místo, kde mohou muži i ženy žít v míru a pokoji, bez rozdílu původu nebo náboženství. Na nástěnce v informacním centru dodnes visí motto Šrí Aurobinda: "Naším cílem je urychlit evoluci."

Asijská provozovna
Indická společnost je o poznání
méně organizovaná než evropská.


Město bylo plánováno původně pro padesát tisíc lidí. Obrovský urbanistický model připomíná pokusy o ideální sídliště z šedesátých let. Několik set metrů dlouhé obytné bloky, průmyslové zóny, obchodní zóny, uprostřed všeho chrám Matrimandir. Megalomanské projekty se neuskutečnily. Nebyly peníze a nebyli ani lidé, kteří by domy obydleli. Dnes žije v Auroville asi jeden a půl tisíce lidí, převážně ze západu a celé místo připomíná spíš hodně roztahanou vesnici. Z porostu mangovníků, palem a stromků s kešu oříšky občas vykukuje přízemní nebo patrový domek, standardem připomínající spíš Evropu než Indii.

Co je dnešním cílem Auroville nevím. Hans z Holandska, který tu žije už deset let, krčí rameny. "To celé je neustálý experiment bez konkrétního směru a cíle." Ptám se, jestli to je to, co zamýšleli Aurobindo a "matka". "To je těžko říct a pro mě osobně to není až zas tak důležité."

Proč sem přišli ti, co tu jsou?

Hans měl v Holandsku pocit, le celá západoevropská spolecnost už je príliš zaběhaná a rozvinutá. Že jediné co může, je zařadit se na jedno z předem vytvořených míst a vykonávat svěřené povinnosti bez toho, aby měl možnost zkoušet něco nového a uplatnit vlastní individualitu. V Auroville je spokojený, protože tady se všechno teprve vyvíjí a on k tomu může tvořivě přispívat.

Sonalim je Indka, vystudovala architekturu v Bombeji a po studiích tam začala pracovat. Kombinace hlučného velkoměsta, špatně placené práce, stresového prostředí, téměř žádného volného času, několikahodinového dojíždění každé ráno a večer a nepříliš optimistických vyhlídek profesního postupu vyústila v rozhodnutí z Bombeje odejít. Na práci v komunitě se jí líbí, že dělá zajímavé věci rozumným tempem, může žít na klidném místě a být tak trochu Evropankou. V Auroville je dva roky, právě jí končí zkušební lhůta - to je doba, kdy pro komunitu musí pracovat, ale za práci nedostává žádné peníze - až lhůta skončí, může se po zaplacení členského příspěvku stát regulérním Aurovilláncem .

Peníze a bohatí návštěvníci

Auroville žije ze sponzorských darů od lidí a společností z "civilizovaných zemí". Pokud jste členem komunity, vykonáváte nějakou práci a odměnou je vám bydlení a jídlo, oblečení a kapesné. Je snaha omezit peněžní styky uvnitř Auroville na minimum, a tak můžete vidět, jak se účty za nákup zapisují kupujícím do jakýchsi sešitků, které zřejmě slouží jako podklad pro pozdější vyúčtování.

Lucka u počítače
Rádi využíváme moderních technologií.

Zvláštní je postoj k návštěvám. V komunitě vás rádi ubytují, můžete se stravovat v solární kuchyni a účastnit se různých akcí, které Auroville pořádá, nakupovat evropské potraviny v evropských obchodech, ale to všechno za evropské ceny, na Indii naprosto nepřiměřené. Storupiové bankovky vám zmizí z peněženky, ani nebudete vědět jak.

Ostatně, jak vám potvrdí každý Aurovillánec, tady to nemá s Indií nic společného. Jste-li bohatí, jste vítáni, nejste-li, můžete se jet podívat jinam. To možná taky vysvětluje, proč tvoří naprostou většinu místních bílí.

P.S.: Na tomto místě patří velký dík Hansovi, který nás ve chvíli, kdy jsme se rozhodli že je pro nás Auroville drahý špás a chtěli odjet, ubytoval za stovku a prohlásil, že se na registrační poplatky (120,- Kč za každý den) máme jednoduše vykašlat, jestli to je pro nás nějaký problém.

Projekty, aneb co nás zaujalo z toho mála, co jsme viděli.

Téměř v centru Auroville stojí solární kuchyně. Moderní budova má na střeše obrovské solární zrcadlo, sloužící k ohřívání jídla. Vaří se opravdu ve velkém, členové komunity mají jídlo bezplatně, návštěvníci obdrží po založení přechodného účtu kartu, kterou při placení jídla použijí. Jídla, strávníci i styl budovy nemají s Indií mnoho společného.

Zajímavé jsou experimenty se stavebními materiály. Viděli jsme ruční lis na cihly, formy na železobetonové prefabrikáty, škála výrobků byla tak veliká, že by se z nich dal postavit celý dům.

Parta nadšených biologů pěstuje na malé farmě stovky léčivých rostlin Jsou v kontaktu s lidovými léčiteli, kteří jim pomáhají květinky identifikovat a popsat jejich účinky. Bloudíme zahradou mezi květináči s neznámě vypadající zelení a cizokrajně znějícími názvy a docházíme k názoru, že se nám biologie a pěstitelský zápal obloukem vyhnuly. Já poznám tak akorát pampelišky a ty tu stejně nemají. Ze všeho největší dojem na nás udělala návštěva u "bláznivé" Margarity, mikrobioložky z jihoamerické Kolumbie. Zkoumá různé houby a bakterie a používá je k naprosto neuvěřitelným věcem. Určité mikroorganismy míchá do stavebního betonu a ten pak neplesniví ani na něm nerostou zelené řasy, nějaký druh hub používá v boji s termity. Houbu vysadí poblíž termitiště, ona proroste dovnitř a když se dostane ke královně, způsobí její neplodnost. Margarita vymýšlí také nejrůznější přírodní hnojiva a závlahové systémy přímo pro místní podmínky. Nejbáječnější je ale její záchod. Vypadá jako klasický český suchý záchod se dvěma dírami. Musíte si vždy předem rozmyslet, jestli potřebujete na malou nebo velkou, a když jste se vším hotovi, nalejete do použité díry odměrku s bakteriálním roztokem. Bakterie exkrementy rozloží, a to prosím tak, že nevzniká žádný zápach. Kdyby mi někdo tvrdil, že existuje záchod, který nesmrdí, myslela bych si, že si ze mě dělá blázny. Teď můžu maximálně nevěřit svému nosu.

Vodní bůvoli
Vodní bůvoli při koupeli.

Matrimandir

Symbol Auroville, meditační místnost v obrovské kouli, fyzické centrum celého projektu, rozporuplná stavba, na které je vidět, že byla plánovaná koncem šedesátých let, ale dodnes není dokončená. Pro některé Aurovillánce je středobodem komunity, jiní tvrdí, že peníze vložené do stavby Matrimandiru mohly být použity na něco důležitějšího.

Parkem přicházíme k otevřenému prostranství a spatříme obrovitou kouli, částečně obloženou zlatými plechovými talíři ve tvaru květů. Rozpačitě vstupujeme dovnitř, velký prostor ve spodním patře je téměř prázdný až na dva dlouhé točité chodníky mizící ve stropě nad námi. Jeden z nich nás dovede až před dveře samotné meditační místnosti. Pohled, který se nám naskytne, vyváží všechny rozpaky z podoby exteriéru.

Matně bílý kulatý sál osvětluje jen tenký kužel světla vycházejícího ze stropu a dopadajícího na velkou křišťálovou kouli uprostřed. Místnost je klimatizovaná a když vstoupíme z vlhkého horka venku, ovane nás chlad.

Rádi se účastníme večerního sezení. Sedíme se zkříženýma nohama na bílém koberci, necháváme myšlenky jen tak plynout a nasloucháme tichu, které na nás uprostřed hlučné Asie působí jako balzám.


Evropanky neumí vařit ani kupovat rýži


Sušení rýže
Sušení rýže na slunci.

"No tak, jakou chcete?"
Pořád ještě stojím jako tvrdé Y v místnosti plné nejrůznějších pytlů.
"Víte, já rýži moc nerozumím, my máme v Evropě jen jednu".
Prodavač se zatváří jako že právě potkal imbecila:
"Chcete...", následuje výčet asi dvaceti mně naprosto neznámých a nevyslovitelných odrůd.
"Já nevím, prostě mi dejte od něčeho kilo."
Muž za pultem toho začíná mít dost:
"Prosím vás, co z ní budete dělat?"
"No, já ji uvařím... se zeleninou," tak teď už jsem tu opravdu za tupce. Prodavač na mě vrhne naštvaný pohled.
"Tak mi dejte kilo téhle," snažím se zachránit situaci a ukazuji prstem na jeden z pytlů a za chvíli si odnáším balík bílých zrníček, zatímco muž za pultem se asi podivuje nad tím, jak se mohla Evropa zařadit mezi civilizované země, když její obyvatelé nerozumějí ani tak základním věcem jako je rýže.

-------------------------------

Koření na trhu
Koření na trhu.

"Ty tam fakt nedáš žádný koření?"

"Já tu zeleninu nejdřív uvařím, dám tam sůl a pepř a nakonec to zahustím moukou", vysvětluji přípravu zeleninové omáčky Stebenově ženě, u které jsme právě na návštěvě. Sedíme obě na dvorku před domem, tedy vlastně v kuchyni, ona přikládá na oheň pod kotlík s rybí omáčkou, já sedím na schodech naproti ní a rozdělávám vařič. Pavel se Stebenem jsou někde pryč a paní nás sice pozvala na oběd, ale nechce se mi je vyjídat a navíc máme nakoupenou zeleninu a ta by se mohla zkazit.

"Můžu si půjčit nějaký nůž?" Zjišťuji, že manžel odešel s oběma našimi nožíky. Paní domu je chvíli v rozpacích, které se záhy vysvětlí tím, že v domě žádný nůž není. Pak přede mne postaví zvláštní věc, na níž před chvílí krájela brambory - prkýnko, z kterého trčí kus zahnutého plechu.

Pak následuje báječná scéna, kdy nejprve ona nechápavě sleduje mé neobratné úsilí oškrábat s pomocí té strašlivé věci brambory, aniž bych si uřízla prsty a já pak stejně nechápavě zírám, jak ona do hrnce s omáčkou vmíchá vrchovatou naběračku čili.

Prodavač zeleniny
Prodavač zeleniny.

Indická kuchyně - tedy u chudých lidí - je velmi prostá. Vezmete hrst brambor a zeleniny, nakrájené je uvaríte a pridáte nekolik naberaček (opravdu!) různého koření, kterým to celé zahustíte. Žádné omáčky z mouky jako u nás se tu nevedou. Místo zeleniny se často používá omáčka z čočky a když k tomu uvaříte rýži, máte z toho dalbhát, neboli čočku-dál s rýží-bhát. Množství koření, které hospodyňka vmíchá do jednoho jídla, vystačí nám s Pavlem na měsíc. Není divu, že si u nás indická strava vysloužila souhrnnou přezdívku "pálivé fujtajbly".

Už při naší první cestě mě překvapilo, jak jsou v Indii potraviny drahé. Ceny mouky, mléka, rýže, cukru atd. jsou v podstatě srovnatelné s Čechami, jenže tady musí několikačlenná rodina vystačit se zlomkem evropských příjmů. Nakupuje se opravdu jen to nejzákladnější a baští se tu třikrát denně rýže s čočkou. Člověk si fakt neváží toho, co doma v Evropě má.

S naším vařením je to legrační, protože domorodci většinou se zájmem pozorují, co to klohníme, ale pak vyděšeně odmítají ochutnat. Bez čili to holt není ono.

Největší sranda je ale s mátovým čajem. Vaříme ho rádi a často, zvlášť když je horko. Na většině tržišť je máta snadno k dostání. Jenže Indové bylinkové čaje neznají a vůbec jim nejde do hlavy, co to vlastně pijeme. A tak, když jdeme po ulici s lahví mátového čaje na batohu, doprovázejí nás výkřiky. "Pivo!", "Benzin!". Jednou na nás dokonce volali "Whisky , whisky!" - to jsme zrovna měli navařené dvě dvoulitrové flašky - a jedna agilní paní na nádraží nám čajíček téměř vylila s tím, že tu zkaženou vodu nemáme pít, že nám přinese čerstvou.


Deštivý týden (13.4. 2001)

Ohniště
Vesnický sporák.

To, že je celá velká kapitola psaná slunci a mrakům, není úplnou náhodou. Slunce jsme tady na jihu očekávali. Není dne, kdy by nesvítilo, a poledne, kdy by všichni nehledali úkryt ve stínu. S mraky jsme, na rozdíl od slunce, nepočítali. Vůbec nás nenapadlo, že by tu mohlo pršet jindy než o monzunech. Období sucha pro nás znamenalo, že neprší vůbec, a období dešťů jsem si představovala v podstatě jako neustálý liják.

Jenže tady na jihu je to jinak. Od deště v Madurai prší téměř každý den, většinou přijde bouřkový slejvák, chvíli leje jako z konve a pak je zase sluníčko.

Prší nám i celý týden v Auroville a dokonce víc, než bychom čekali. Dneska přišla bouřka už dopoledne a ještě pořád leje a leje. Hans říká, že se monzuny asi nějak pobláznily. Krásně se ochladilo a pročistil se vzduch. Jsem v "našem" malém domku s čínsky vypadajícími okny, která mají v dřevěných rámech místo skel červené sítě proti moskytům. Ležím na posteli pod dekou, venku je úplná tma, protože bouřka vyhodila elektriku a tak si zapaluji svíčku a otevřenými dveřmi poslouchám, jak ve tmě šumí chladné dešťové kapky o husté větve stromu.


O chudobě a bohatství (15.4.2001)

V Madrásu, čtvrtém největším indickém městě, jsme strávili necelé tři dny. Paradoxně na mě největší dojem neudělalo velkoměsto, ale jeho obyvatelé.

Indie je chudá, jenže když jezdíte po venkově, ani vám to tolik nepřijde. Domky ze slámy a nepálených cihel vypadají malebně a upraveně, stejně hezká se zdají políčka, volské potahy a hordy ušmudlaných dětí. Ve velkém městě vypadají tytéž děti a domy neuvěřitelně uboze, zvlášť, když hned vedle stojí luxusní moderní hotel.

Nové centrum Madrásu tvoří bulvár Anna Salai, lemovaný budovami západního standardu. Před jednou z obřích staveb sedí špinavá žebračka a na ohýnku ze starých prken cosi vaří. Kousek od nás zastaví nablýskané auto, jehož cena musí několikanásobně převyšovat náklady naší asijské cesty. Přímo vedle něj bydlí na chodníku mladá rodina. Cestou ze starého města je nutné přejet most přes řeku. Její stojatá voda je cítit ještě než na most vůbec vjedete a břehy zaplňují nahuštěné chatrče ohyzdných slamů.

Ševcova rodina
Ševcova rodina bydlí přímo na ulici v Madrásu.

Žádostí o bakšiš je nepočítaně. Některým vyhovíme, jiným ne. Jako obvykle dáváme hlavně starým a nemocným, jenže za chvíli je to na nás moc.

Zatímco čekáme na zastávce na autobus, přijede k nám na podomácku vyrobeném invalidním křesle zmrzačený muž. Často mě překvapuje, kolik je v Indii lidí se zkroucenýma a zchromlýma nohama a pokrouceným tělem. Ortopedická péče tu asi moc dostupná není. Jak málo by mnohdy stačilo pro srovnání kostí u dětí.

Muž zastavil a natahuje ruku. Mám toho dost. Copak jsem chodící peněženka? Mrzáka ignoruji. Chlap má výdrž a stojí před námi asi deset minut. Je mi nepříjemně a přeji si, aby autobus konečně přijel. Mrzák to přeci jen nakonec vzdá a přesně ve chvíli, kdy unaveně roztáčí kola vozíku a míří pryč, mi ho přijde líto. Co by mi asi tak ta rupka udělala?


Pod horou Arunáčalou (17.4.2001)

Chtěli bychom ještě nafotit nějaké hezké chrámové brány - gópuramy - a tak se vydáváme do Tiruvananamalai. Jako na potvoru ale celý chrám opravují a všechny brány jsou pod lešením. A to jsme se sem harcovali celý den. Marnost, samá marnost.

Šlapeme za městečko, snad se nám podaří najít hezké místo na spaní dřív, než bude tma. Stmívá se ale rychle a za chvíli není vidět na krok, a to jsme pořád ještě ve městě. Připojuje se k nám malý kluk, že nám pomůže najít cestu někam ven do polí a pak navrhne, že jestli chceme, mužeme klidne přespat u něj. Žije prý jen s babičkou a té to vadit nebude.

Je to v Indii vůbec první pozvání na nocleh a my rádi příjímáme. Domek je maličký, s doškovou střechou, tvoří jej vlastně jen čtyři malé místnůstky, z nichž jedna slouží coby černá kuchyně. Když se chcete umýt, je za domkem na dvorku mezi krávami zídka a v ní džber s vodou, když potřebujete nedejbože na záchod, nezbývá vám než se s lahví vody vypravit za město.

Vaříme na dvorku
Na návštěvě v Tiruvanamalai.

Za velkého zájmu místních a sousedů pečeme na dvorku čapátí a pak vyrážíme spolu s malým Vindišem do kina na americký trhák v tamilštině. Pak sedíme a posloucháme vyprávění o svatém muži, který kdysi přebýval v chrámu. Když na něj jednou děti házely kamení, tak se z chrámu přesunul až na vrchol Arunácaly, majestátní skalnaté hory nad mestem. Žije tam prý už čtrnáct let, jen sedí a mlčí a skupinka jeho příznivců mu tam každé ráno za úsvitu nosí jídlo a vodu.

Nejdřív jsme se chtěli za slavným poustevníkem vypravit, ale Arunáčala není žádný drobeček a v tomhle vedru se nám nahoru opravdu nechce.

Na spaní je nám přidělena jedna z komůrek. Dlouho nemůžu usnout. Je takové horko, že skoro nemůžu dýchat. Ležím zpocená, vzduch se ani nehne a jediní, kdo mají sílu se hýbat, jsou mračna žíznivých komárů. Je opravdu nejvyšší čas vydat se na sever do hor.


Pozůstatky nové říše (23.4.2001)

Hampi
Chrámy v Hampi.

Kráme hnusnej!

Neuvěřitelná plechová pikslo! Stojíme už půlhodinu mezi poli a já toho mám tak akorát dost. Ať se ta příšerná krabice konečně pohne! V jedenáct hodin jsme byli v Bellary. To znamená asi šedesát kilometrů od Hampi. Teď je půl druhé a my tam pořád ještě nejsme. Asi brzo vyletím z kůže. Tahle líná věc, co si říká vlak, vždycky půl hodiny stojí, pak popojede kilometr a stojí znovu. Je správné tropické poledne, krajina okolo je plochá, šedivá a vysušená horkem, kolik stupňů je v našem "milém" kovovém vláčku se neodvažuji odhadnout.

Po druhé hodině konečně vjíždíme do cílové stanice. Dvě stě kilometrů jsme jeli, prosím, víc než dvanáct hodin, tedy průměrnou rychlostí šestnáct kilometrů za hodinu. Už nikdy nepojedu vlakem!

V Hampi Pavel zkušeně usmlouvá pěkný a čistý pokoj na padesát rupií za den - měla bych myslím poznamenat, že se z něj stal v poslední době zkušený smlouvač. Jen málokdy bydlíme za víc než šedesát rupií. A to je cena naprosto bezkonkurenční.

Dávám si aspoň trochu vlažnou sprchu, pouštím naplno větrák a okamžitě usínám.

Trosky dávného "vítězného města" - Vidžayijagaru - leží v místě téměř mystickém. Kopcovitá krajina je plná bizarních skalních útvarů, obrovité kameny jsou "poházené" mezi poli s palmami a banánovníky. V dobách největší slávy, tedy mezi čtrnáctým až šestnáctým stoletím, tu údajně žilo půl miliónu obyvatel a v případě ohrožení byla prý říše schopna postavit miliónovou armádu.

Reliéfy
Reliéfy.

Dnes zůstaly jen malebné ruiny mezi skalnatými kopci. Samotné Hampi je jen malá vesnička, žijící převážně jen z turistů. Coca-cola a pohledy na každém rohu, ale když chcete koupit zeleninu, je v celé vesnici jen jediný obchod. Získali jsme zřejmě sympatie rázné paní domácí, která když zjistila, že nechodíme do turistických restaurací, ale vaříme si sami, nám pravidelně nosila pitnou vodu, abychom nevařili z užitkové, co teče v koupelně.

Abych se přiznala, jsem tak trochu unavená. Jednak má horké počasí negativní vliv na mou psychiku - jsem neustále mdlé mysli - a jednak jsme tu na jihu už více než dva měsíce a věci okolo nám začínají připadat obyčejné. Mám pocit, že už tu jsme příliš dlouho a uvítala bych nějakou změnu. Kdyby bylo Hampi jedním z prvních míst která jsme v Indii navštívili, určitě by to pro mne byl nezapomenutelný zážitek. Takhle je to sice krásné, ale nějak to nedokážu plně ocenit. Zůstáváme tři dny, touláme se po troskách dávného města a přes poledne odpočíváme ve stínu. Těsně před tím než čtvrtý den odjedeme, jdeme se ještě jednou projít k chrámům a jak tak sedím na kopci před jedním z nich a dívám se na obrovitý góporam pode mnou, přijde mi najednou líto, že z jižní Indie odjíždíme a už se sem třeba nikdy nepodívám. Ve mně aby se čert vyznal.


Jako soumar naložena , v soumara se měním (25.4.2001)

Máme veliké štěstí. Z Hampi do Honnavaru je to přes třista padesát kilometrů a nám se poštěstilo je ujet za jediný den. Nejdřív jsme jeli asi dvacet kilometrů na korbě na pytlech čehosi - výhled nádherný, krásně foukalo, ale tempo slimejší. Pak náš dobrodinec odbočoval do železárny a my zůstali na slunci kousek před Koppalem. Po chvíli stopování nám zastavil kamion s benzinem a ukázalo se, že má namířeno do Mangalore - to znamená, že projíždí Honnavarem. Takže nás kolem půlnoci vyložil na dolní křižovatce pod Balla Pragathi Kendra.

Děti z Bala Pragathi Kendra
Děti z Bala Pragathi Kendra.

U Marie na nás čekaly kromě čisté postele a hovězího kari (křesťané v Indii hovězí jedí) také balíčky od rodičů s čokoládou, čabajkou, sušenkami a oříšky v čokoládě, abychom v daleké cizině nestrádali. Mlsně jsme se pustili do všeho najednou. Což u mé osoby způsobilo záhy mírný břichabol. Balíčky skrývaly k mé velké radosti také námi objednanou majoránku, staročeské a houbové koření. Zkuste vařit bramboračku bez majoránky! Ať tam dáte jaké chcete indické koření, tu správnou chuť z toho nevykouzlíte. Nejbáječnější byly ale oříšky v čokoládě. Díky vysokým teplotám se stekly do jakéhosi poloměkkého knedlíku, k jehož zdolání nám dobře posloužily lžíce.

V Balla Pragathi vládlo živé pracovní tempo, protože Marie Goretti odlétala za dva dny do Prahy na setkání se sponzorskými rodiči a na jednání s arcidiecézní charitou, a tak jsme se snažili moc neotravovat, věnovali se odpočinku, hraní s dětmi a plánováním další cesty.

Ze všeho nejhorší ale bylo balení. Anthony nám přinesl naše dvě velké krabice se zimními věcmi. Nás okamžitě napadlo, že se to do batohu absolutně nemůže vejít. Byl to tvrdý boj. Naše krásné malé, lehké batůžky se proměnily v objemné tvrdé hroudy a my z lehkonohých poutníků ve vzpěrače těžké kategorie. Vzpomněla jsem si na pana Nevrlého: "Kdo je naložen jako soumar, v soumara se mění, nekouká."


Dlouhá cesta na sever (2. - 7.5.2001)

Už to skoro vypadalo, že pojedeme jako slušní lidé lehátkovým vagónem s rezervací, ale pak se ukázalo, že
za a) chtít zarezervovat lístek čtyři dny dopředu nepřipadá v úvahu, měli jsme si vzpomenout minimálně čtrnáct dní předem a
za b) z Honnavaru se stejně nic rezervovat nedá, museli bychom se vydat buď do Mangalore (asi 450 km na jih), nebo do Margaa (stejně daleko, ale obráceným směrem). Nám je asi to sardinkování na tvrdých policích souzeno.

Ve vlaku
Vybojovali jsme zavazadlovou polici.

Kvůli zachování fyzického i duševního zdraví se rozhodneme asi dva tisíce kilometrů dlouhý přejezd rozdělit na tři části. Prvních pět set kilometrů do Bombeje uplyne v pohodě. Těsně před odjezdem vlaku proběhne na peróně blesková akce: zápaďanka vaří na benzinovém vařiči čtyři vejce za soustředěného zájmu několika desítek pasažérů, stojících dvacet centimetrů od ní. A pak uvelebeni na zavazadlových policích pojídáme vejce, čabajku a čerstvý chléb a cítíme se uprostřed celého toho indického davu velmi evropsky.

U Bombeje si dáváme den volna a vypravíme se do údajně krásných budhistických jeskyní v Karle. Kunsthistorické nadšení nás přejde ve chvíli, kdy se ukáže, že vstupné pro cizince přepočítali na dolary 1:1. Zodpovědně zde prohlašuji, že archeologický svaz je spolek neuvěřitelných tupců.

V Bombeji se zdá, že stejný vlak jako my zvolila minimálně půlka celé Indie a končíme napresovaní v uličce asi na půl metru čtverečním spolu se zavazadly a milým dědou, který nás hostí zeleninovou omáčkou. Mimo starého pána nás adoptovala i trochu výstřední parta středoškoláků, jedoucí z Bombeje do Rádžastánu na prázdniny. Marně vysvětlujeme, že si mají své dobroty nechat na dlouhou cestu, v našich žaludcích končí přes náš mírný odpor sušenky, coca-cola, banány, mango, láhev ochuceného mléka a čapátí od maminek. Študáci nám ukazují opalovací krém, který si vezou, aby v poušti moc nezčernali. Není mi moc jasné, jak by se mohli ještě víc opálit, když jsou už takhle černí jak bota a mimoděk si vzpomenu na báječné dny gympláckých prázdnin a na euforii, která provázela jejich začátek a přestane mi rozverné chování kluků vadit.

V Ahmedábádu jsme před půlnocí a po delší úvaze týkající se nocování rozbalujeme stan přímo na nástupišti vedle pospávajících sadhuáků. Svatí mužové se v noci stihnou poprat a přivolat na sebe pozornost policisty s klackem, ale nás naštěstí mine jak rvačka, tak policista a spíme klidně až do rána, kdy nás probudí kolemjdoucí voláním "good morning, good morning!".

Zaplněné kupé
Pohled do kupé pod námi.

Zbývá nám ještě víc než devět set kilometrů a to přes rozpálenou Thárskou poušť. Uvažujeme o zastávce v džinistických chrámech v Mt. Abu. Ale protože základní cestovatelské pravidlo praví, že kdo z druhé třídy vystoupí, se už do ní víckrát nevměstná, riskujeme radši otlačené končetiny, než nedobrovolně strávit zbytek života u chrámů v Mt. Abu, byť proslulých svou krásou. Dobře děláme. Trasa Ahmedabád-Dillí je mezi cestujícími zjevně oblíbená. Od kuliho kupujeme za dvacku jednu polici. Nikdy jsem nepochopila, jak mohou nádražní nosiči obchodovat s místy na zavazadlových policích, ale všichni ve vlaku takto získané "místenky" kupodivu respektují. V kupé pod námi se zabydlela asi dvacetičlenná rodina a jedno z dětí skončilo u nás. Když o tom teď píšu, tak mi to přijde neuvěřitelné, ale víc než dvacetihodinová cesta nám uběhla příjemně a oba jsme se dokonce celkem vyspali - spolu s velkým batohem na pryčně jen o málo širší než moje ramena. Asi si začínáme zvykat.

Mimochodem: při pohledu dolů do uličky by si člověk na tom lóži nahoře málem začal připadat osaměle.


Jak jsme sice našli čínskou ambasádu, ale nepožádali o víza (7.5.2001)

Člověk míní a úředníci mění.

V šest ráno jsme v Dillí. Chvíli si připadám jako úplný trouba, protože se vůbec nedokážu zorientovat a nic tu nepoznávám. Naštěstí se posléze ukáže, že jsme na jiném nádraží, než si myslíme a přestože jsme ještě napůl ve spánku a mysli mdlé, podaří se nám dojet autobusem do čtvrti kam chceme, ale z jiné strany než známe, takže jsem zmatená znovu. Spíš než že my sháníme ubytování bych měla napsat, že ubytování shání nás. Protože na většinu turistů je už moc horko. Sezóna je tím pádem u konce a my dostáváme pokoj v hotýlku střední třídy s výraznou slevou. Následuje klasická letní indická trojkombinace - jídlo, sprcha a postel pod větrákem. Spokojeně usínám, stále ještě bez nejmenší potuchy, kde to vlastně jsem.

Zeleninový trh
Zeleninový trh.

V pondělí ráno vyrážíme do Nového Dillí na čínskou ambasádu. Necháme si špatně poradit číslo autobusu, a tak místo abychom jeli rovnou, absolvujeme asi hodinovou okružní jízdu městem a skončíme u jakéhosi lokálního letiště. Když nakonec najdeme správnou čtvrť, ulici a posléze i velvyslanectví, vyplníme formulář a vystojíme frontu, oznámí nám paní u okénka s úsměvem, že víza platí na třicet dní po dobu tří měsíců od vydání, takže jestli chceme do Číny vstoupit 8. srpna, tak nám propadnou dřív, než se vůbec dostaneme do země. Ach jó.

Na pákistánské ambasádě mají zase zavřeno a potřebují lejstro od českého velvyslance, že nejsme kriminálníci a navíc musíme složit peníze za vízum v bance, ale není jasné v které ani kolik. Mám pocit, že nám Pán Bůh seslal úředníky, abychom nezapomněli, že život není peříčko.


Svět jménem Pahargánž (7.5.2001)

Main Bazar
Večer na Hlavním bazaru.

Čtvrť před novodilliským nádražím pro mne bude mít provždy zvláštní příchuť. Byla to "má" první Asie, místo kde mi poprvé zavoněly santálové tyčinky smísené s vůní prodávaných jasmínových květů, pachem přepáleného oleje, výfuků z motorek, hnijících kanálů a kravinců volně se povalujících uprostřed ulice. Indii nestačí vidět, Indii je třeba cítit. Vařící se mléko v mlékarském obchudku, pečící se čapátí o obchod dál, shluk nejruznejaích lidí a lidicek, zvířat, aut, věcí,....

Truhláři hoblují prkna přímo na ulici, v malé díře podobné garáži sedí za šlapacím strojem krejčí, před jeho dílnou holí na chodníku svého zákazníka holič, z krámku se suvenýry na nás volá snaživý prodavač, do toho se motají špinavé žebrající děti. Všechno je tu správně asijsky nahuštěné, naše oči se mají pořád na co dívat.

A barvy. Teprve, když jsme se v únoru 1998 vrátili z naší první cesty domů, došlo mi, jak neuvěřitelně barevná je Indie. Sytě oranžové oblečení svatých mužů, dámy v sárí pestrých barev, obchůdky s ovocem a květinovými obětinami, blankytně modré nebe a bílé trsy omamně vonících květů na holých větvích stromů.

Druhý dojem nebude nikdy tak silný jako první, ale když jsem se teď znovu ponořila do křivolakých uliček Pahargánže, vzpomněla jsem si, jak mi tehdy bylo. Překvapená, trochu zmatená, okouzlená, ohlušená, s mírně se zvedajícím žaludkem.

Knihkupectví
Prodavač knih.

Z labyrintu světa - o turistech a cestovatelích

Mladá žena v Džódhpuru
Mladá žena odpočívá na dvorku svého domu v Džódhpuru. /td>

My všichni, které polapily toulavé boty, s rancem na zádech a dálkou v očích, si přejeme dojet tam, kde to je jiné než u nás doma, jiná krajina, jiní lidé, jiné zvyky. Chceme být objevovateli exotických krajů, odvážnými cestovateli na cestě za neznámem, těmi, kterým se otvírají nové pohledy na svět. Přijíždíme do dalekých zemí a tam, kde je nás málo, zůstáváme cestovateli a vítanými hosty.

Běda ale, když nás začne být moc. Přestáváme být vzácní a vítaní a stáváme se zdrojem obživy. Chceme někde bydlet, něco jíst a odvézt si domů hezkou věc, která by nám naše výpravy připomněla. Podél našich cest vyrůstají hotýlky, restaurace, krámky se suvenýry a místním lidem se při pohledu na nás v očích občas zalesknou dolárky. A tak chceme dojet ještě dál. Tam, kde budeme jedinými cizinci, kam ještě nedorazily turistické davy, kde to je autentické, původní. Když takové místo najdeme, nadšeně cvakají spouště našich fotoaparátů, stránky deníků se plní a doma se pak s hrdostí dělíme o své exotické zážitky. V našich stopách pak vyrážejí mnozí další, hledajíce to samé co my, a tak všichni společně vytrvale měníme tvář světa.





Mapka
Mapka

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz