fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d v a n á c t á

Malá cesta na střechu světa

(indické Himaláje, Ladakh, Kašmír)

Nečekané pozvání (8.5.2001)

Plánování cesty
Plánujeme další cestu

Původně jsme plánovali zůstat v Dillí týden. Ale bez vyhlídky na čínská razítka v pasu to nemá moc smysl. Balíme a nastupujeme do prvního vlaku směrem na sever. Do hlavního města se holt budeme muset za měsíc vrátil. A to jsme to měli tak hezky vymyšlené, jak rovnou z hor vyrazíme přes Amritsar do pakistánského Karákoramu.

Vláček jede jen do Pánípatu. Asi osmdesát kilometrů na sever od Dillí, ale stejně už je večer, takže tam někde zakempujeme a budeme pokračovat zítra.

Jenže všechno zase dopadne jinak. Člověk co sedí vedle nás, nás těsně před Pánípatem pozve na přespání k sobě domů. Chvíli váháme, ale nakonec přikývneme.

Tlačenice ve vlaku
Příměstský vlak

Prvních deset minut chůze od nádraží si pořád ještě myslím, že náš hostitel ve městě bydlí. Když ale začne před jedním z domů startovat malého mopeda, docela ve mně hrkne. Snad si nemyslí, že na něm pojedeme všichni tři. A myslel. Indická důvěra v lidskou skladnost nezná mezí. Pavla posadil za sebe s batohem na boku a na mě zbylo vzadu asi dvacet centimetrů volného místa. V dlouhé a relativně úzké sukni nepřipadal sed obkročmo v úvahu a sednout si bokem taky nešlo, na to mám prostě zadek moc velký. Výsledkem byla krkolomná poloha pánví naštorc a batoh visící na pravém rameni. Takhle dlouho nevydržím, snad to není daleko. Po pěti minutách jízdy cestou s mnoha výmoly mám pocit, že vydechnu naposledy, přetrhnou se mi břišní svaly a upadne mi rameno i s patnáctikilovým batohem. Rezignuji, poprosím o pauzu, sednu si obkročmo - z vykasané sukně mám fešnou mini - a báječná noční jízda může pokračovat. Po dalších asi dvaceti minutách potkáváme jiného člověka na mopedu a Pavel si přesedá k němu. Teď je to teprve správné dobrodrůžo. Se sukní do půl stehen, s cizím chlapem na motorce, noční okreskou. Když už si začínám myslet, že jedeme příliš dlouho a nemůže to dobře dopadnout, vjedeme do vesničky a zabočíme k jednomu z domků.

Paní domácí nás vítá a vaří nám čaj, náš hostitel hrdě ukazuje své tři syny a ubytovává nás v ložnici, že budou dneska se ženou spát venku. Dostáváme talíř rýže a dva hrnky čerstvého mléka, mléko chvíli upíjíme než se ukáže, že se má správně nalít do misky s rýží. Pak se myjeme pod pumpou vedle kravek a nakonec spokojeně usínáme na široké posteli v šedém domku s plochou střechou v malé vesničce kdesi v severní Indii.


Zkratka je cesta delší a obtížnější (11.5.2001)

Až do Kalky jsme dojeli stopem. Tady končí úrodné pláně nížin a zvedají se první strmé hřebeny, předzvěst Himaláje. Nedaleko od nás, nebo spíš nad námi, lelí populární horské letovisko jménem Šimla. Příjemné klima lesnatého horského hřebene si v horkých letních měsících užívali už Britové, a aby se jim nahoru dobře cestovalo, postavili v letech 1903-1904 z Kalky do Šimly úzkokolejku.


Život v horských vesnicích se obejde bez vymožeností civilizace. Voda tu není zavedena do domů, ale končí veřejným kohoutkem na návsi, kam se chodí pro vodu a kde se i pere.

Sedíme v malém dřevěném vláčku, který se kroutí jako hádek a šplhá po příkrých stráních vzhůru k dalším, ještě příkřejším stráním. Čím jsme výš, tím krásnější výhledy se nám otevírají. Než dojedeme do cílové stanice 2100 m.n.m., projedeme úctyhodné množství mostů a tunelů a vzpomeneme si na Michala a Patrika, naše do mašinek poblázněné kamarády, kterým by jízda tímhle legračním vláčkem určitě udělala velkou radost.

Šimlou jen tak proběhneme, je to pro nás, byť pěkné, ale jen jedno z dalších hlučných a lidnatých měst. Oba se už moc těšíme někam do přírody, kde bude ticho a klid.

Vybereme si autobus do horského údolí Kullu, ale nechce se nám to jet celé najednou a rozhodneme se zastavit na nějakém hezkém místě.

"Prosím tě, kudy jede autobus do Kullu?" ptáme se anglicky mluvícího kluka, co by nás rád ubytoval ve svém hotýlku. Mladý muž nezaváhá a ukazuje na mapě:" Tudy přes Tattapání a Karsog." Cesta vypadá rovně a docela logicky a tak za chvíli už sedíme v autobusu směrem na Tattapání.

Pár kilometru za Šimlou autobus odbočí na úzkou okresku a začne v prudkých zákrutách aplhat dolu. Ukále se, le námi zvolená silnicka vede napríc pres horské hrebeny a na mape je kreslena rovne asi proto, le je tak klikatá, le se to nedá vubec zakreslit. Žádné autobusy do Kullu tu samozřejmě nejezdí.

Kempujeme v Seoni nad řekou, jen o pár metrů nad mořem výš než ráno v Kalce a vypadá to,že se cestou do Kullu ještě pěkně projedeme.


Přestanu se bát v autobuse (12.5.2001)

Trh v Kalce
Trh v Kalce

Přemýšlela jsem nad sebou a došla k názoru, že jsem hrozná bačkora, obyčejný strašpytel, bojící se hadů, bouřek, tmy, hluboké vody a kdoví čeho ještě. A navíc se teď bojím v autobuse. Silnička mi přijde výrazně užší než naše vozidlo a kopce jsou tak strmé, že mě při pohledu z okýnka jímá závrať. Před chvílí jsme projeli okolo domku, který stál v takovém svahu, že přestože byl hned vedle silnice, vstupovalo se hlavními dveřmi do třetího patra.

Vždycky když vjedeme do zatáčky a řidič musí ze všech sil točit volantem, aby kola neopustila vozovku, sevře se ve mně srdce. Místo toho, abych se dívala jak je tu krásně, se celou cestu jen bojím. Přitom bát se vlastně nemá vůbec žádný smysl. Strach obvykle mobilizuje, bystří smysly a umožňuje pohotové reakce. Tady je mi tohle všechno nanic. Když řidič udělá chybu, skončíme o pár set metrů níž na kamenech, ať se bojím nebo ne. A tak jsem se rozhodla, že se prostě bát přestanu.


Gurudvara mezi dvěma řekami (13.5.2001)

V malé čajovně v Pandohu se pomalu ohřívá voda s mlékem na čaj. Dneska navečer jsme se konečně vymotali z kopců Suket Hills, kam nás zavedla špatná volba autobusu v Šimle. Nejdřív se mi v lesnatých, velmi příkrých a nepříliš vysokých horách s mnoha vesničkami moc nelíbilo. Hnalo mě přání jet dál a výš k hlavním himálajským hřebenům, ale spěch je málokdy dobrý. Druhou noc jsme spali na krásném místě v polích nad vesnicí Karsog. Přímo vedle nás tekl potok a večer začal foukat z hor chladný vítr. Po dlouhé dlouhé době strávené na horkých pláních mi najednou bylo příjemně zima. Seděli jsme před stanem, pozorovali hvězdy na obloze a pekli chlebové placky a nechybělo nám opravdu vůbec nic.

Teď už jsou suketské kopce za námi, jsme téměř před soutěskou, jíž se vjíždí do údolí Kullu a pohostinný řidič náklaďáku nás pozval na čaj.

Hospůdka v horách
Hospoda na cestě do hor

Voda v konvici se dovařila a sklenky na stole se plní čerstvým čajem. Odmítáme nabízené cigarety, pozorujeme jak se pomalu začíná stmívat a přemýšlíme, kde budeme spát.

"Vy chcete jet až do Kullu? Počkejte, já vám něco stopnu."

Náš řidič dopíjí čaj, vrátí se na silnici a zastaví první projíždějící kamion. Chvíli mluví se šoférem a pak na nás mává: "Tak pojďte, ať tu dlouho nestojí!"

A tak jsme opravdu dojeli až do Kullu.

Vjezd do údolí je monumentální. Řeka Beas si prorazila cestu úzkou průrvou mezi vysokými skalami a silniční inženýři měli co dělat, aby se do téměř kolmých kamenných stěn vešel zásek s asfaltkou. Hluboko pod námi řeka, všude kolem skály a někde vysoko nahoře nebe a mlhavé mraky. Připadám si tu značně nepatrně a nicotně. Navíc je už šero a kolem vody se válí chomáče mlhy, které mystický dojem z místa ještě umocňují. Řidič je sice mladý kluk v tričku a s kšiltovkou od Niké, ale sotva začne padat tma, hezky si po hinduisticku očmudí voňavou tyčinkou volant, pedály, motor a nakonec i sám sebe, aby se mu cestou nepřihodilo nic zlého.

Sikh
Sikh

Vyloží nás v městečku Bhuntar a chvíli se dívá, jak se bezradně rozhlížíme do tmy."Když půjdete tudy asi dvěstě metrů, je tam sikhská gurudvara", mává rukou směrem k řece, startuje a odjíždí.

Do areálu sikhského chrámu vstupujeme poněkud nesměle. Nikde jinde než ve Zlatém chrámu v Amritsaru jsme v gurudvaře nebyli a nevíme moc, co čekat.

"Pojďte dál, pojďte dál, sedněte si,"vítá nás mladý sikhský kněz a to, co následuje, se nedá nazvat jinak, než pohostinná smršť. Končíme v pokoji pro hosty s žaludky plnými výtečné zeleniny, čapátí a čaje a ještě než usneme, přijdou se nás starostlivě zeptat, co a v kolik hodin chceme k snídani, že tu zvyklosti evropských hostů neznají. Korunu všemu nasadí, když nás poprosí, jestli bychom tu prosím nemohli zůstat do zítřka odpoledne, že mají slavnostní oběd pro celou komunitu a místní chudé, že by je moc potěšilo, kdybychom jedli s nimi.

Když usínám, přemýšlím, jestli by nebylo vhodnější, abychom my křesťané, převzali něco ze sikhského způsobu hlásání náboženských pravd.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz