fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

P u t o v á n í    p r v n í

Z království boha Džamlu přes sedlo Čanderkání do letoviska Manálí a k horkým pramenům

(14.-18.5.2001)

Cvoci (14.5.2001)

Malána
Malána

Že mně vždycky vydrží výletnické nadšení akorát tak do prvního kopce. Říčka zůstala hluboko pod námi a s ní i obrovské staveniště vodní elektrárny, které proměnilo malebné divoké údolí mezi strmými svahy v nevzhledné oraniště.

Plazím se kozí stezkou kamsi nahoru a vzpomínám na báječný sikhský oběd o mnoha chodech a na liják, co nás pak chytl cestou do Džarí a byl tak silný, že to jednu chvíli vypadalo, že odplaveme i s autobusem. Konečně se nade mnou objeví první domky a za chvíli už s hlasitým funěním vstupuji do jedné z nejpodivnějších vesnic v Himalájích.

Krasavice z Malány
Krasavice z Malány hrdě pózuje v tradičních šatech a ozdobách.

Maláná byla vždycky - tedy až do stavby elektrárny - stranou od všeho okolního dění. V izolaci mezi vysokými horskými hřebeny se během staletí vyvinula svérázná lidská komunita, uctívající horského boha Džamlu. Ve vesnici se vytvořil také velmi pevný kastovní systém, do něhož my, jako cizinci, samozřejmě nezapadáme a jsme tedy lidé bez kasty - nedotknutelní. V praxi to znamená, že sice vesnicí smíme projít, ale nesmíme se nikoho a ničeho dotknout. Místní to berou velmi vážně a obloukem se nám vyhýbají, aby se kontaktem s námi nepošpinili. Velká legrace je s nakupováním v obchůdku, kdy my stojíme venku a nakláníme se dovnitř a prodavač se zase vyklání ven a opatrně nám věci podává, jen aby se nás nedotkl.

Kdoví proč jsem si myslela, že když jsme"nedotknutelní", budou nás místní považovat za něco špatného , co do království jejich boha nepatří a nebudou s námi vůbec komunikovat. Jenže je to jinak. Sice se nám fyzicky vyhýbají, jako bychom byli malomocní, ale pokukují po nás, povídají si s námi a dokonce jim nevadí, když se večer vypravíme do vesnice s fotoaparátem. Uprostřed dřevěných vyřezávaných domů je volný prostor, který je teď plný lidí. Muži i ženy vytvořili velký kruh, pomalu tančí a zpívají, vedle sedí muzikanti a postává spousta přihlížejících. Dozvídáme se, že to je oslava boha Džamlu a že se smíme z povzdálí dívat. Rádi bychom zvláštní slavnost vyfotili, ale potřebujeme o něco opřít fotoaparát a přitom se nesmíme ničeho dotknout. Nakonec se ukáže, že telegrafní sloup není až zas tak svatý a Maláňané nad námi přimhouří oko.

Shromáždění na návsi
Shromáždění na návsi

Bivakujeme kus nad vesnicí a ještě dlouho do noci k nám zezdola doléhá zvuk bubnů a zpěv.


Zdolání sedla Čanderkání (15.5.2001)

Ještě ráno docela váháme, jestli se z Malány nevrátit stejnou cestou, jakou jsme přišli. Do sedla je to prý strašný krpál. Kilometrové převýšení, leze se tam po čtyřech, špatně se hledá cesta a sami to nezvládneme. To všechno ale tvrdí dva mladí Indové, kteří sedlem včera prošli. Tak to snad nebude tak zlé.

Stoupání do sedla
Stoupání do sedla

Kopec je opravdu prudký, po čtyřech chvílemi lezeme, ale jinak to není nijak hrozné. Snažíme se postupovat rychle, protože už několik dní je vždycky dopoledne hezky, v poledne přijdou mraky a odpoledne by psa nevyhnal.

Po čtyřech hodinách stoupání jsme konečně nahoře. Ještě stihneme zahlédnout alespoň trochu ze slibovaných krásných výhledů, ale pak všechno zmizí v mracích a začíná hřmít. Cesta dolů připomíná spíš úprk, než vysokohorskou turistiku. Svah je severozápadní, pokrytý rozbředlým sněhem, do kterého silně prší. Pořádně fouká, pláštěnky nepláštěnky, za chvíli jsme pěkně mokří a zmrzlí. Do pochodu mi hezky cvakají zuby a sestup mi přijde pomalý a nekonečný.

Když sejdeme z kamenitých zasněžených plání mezi první rododendrony, míjíme školní výpravu. Děcka v teniskách, bez pláštěnek, vypadají dost prokřehle a některá brečí, že dál nepůjdou. Rádi bychom pomohli, ale nevíme jak.

Přestává foukat a mezi keři se objeví několik sezonních stanů čájvaláhů (prodavačů čaje). Dáváme si čaj u jednoho z nich a docela rádi přijímáme nabídku na nocleh.

Stan našeho  zachránce
Stan našeho zachránce

Amar - tak se náš čájvaláh jmenuje - má o několik kilometrů níž pastevecký stan, ve kterém v létě bydlí a nechává za třicet rupek přespat zmoklé a zmrzlé trekkery, jako jsme my.

Sedíme u kamínek, ždímeme svršky a spodky, vaříme nudlovou polívku, díváme se, jak přestalo pršet, roztrhaly se mraky a přímo proti nám se vysoko k nebi tyčí nepřístupné zasněžené hřebeny a docela se těšíme dolů.


Sebekritická poznámka ohledně nenakrémovaných bot

Naše báječné goretexové boty - svatební dar od rodičů - jsme naposledy pořádně nosili v severním Pákistánu. Pak už stačily sandály a botky hezky odpočívaly v batohu. Dnes jsme je samozřejmě vzali na sebe, tak jak byly. Sedlo projdeme a v Manálí botky pěkně nakrémujeme. Jenže nenakrémované kožené boty, byť goretexové, jsou úplně nahouby. Po necelé hodině pochodu v dešti a mokrém sněhu mám levou botu navlhlou a v pravé malé ledové jezírko. Když pak večer u kamínek botky sundám, mám nehty na obou palcích úplně černé. No, tak to mi před velkou cestou přes Himálaj opravdu chybělo! (Nenechte se prosím vyděsit mou příhodou s prostydlými nehty. Zčernaly a asi po l4 dnech přestaly bolet, odlouply se. Toť vše. Prsty jsou v pořádku.)


Koupel s příchutí síry (18.5.2001)

Koupele ve Vašištu
Koupele ve Vašištu

Další cesta dolů proběhla v pohodě, scházíme po travnatých pastvinách mezi vonícími obřími smrky, proti nám ženou pastevci stáda ovcí a koz, na čerstvé trávě se popásají koně, když sejdeme ještě níž, voní všude kvetoucí kaštany a ještě o kus níž, nad vesnicemi, rozkvetlé stromy třešní. Po celou dobu máme krásné výhledy na údolí Kullu dole pod námi a horské hřebeny nad ním. Jedinou zápornou věcí v celé té kráse jsou moje omrzlé nehtíky. Oba prsty při chůzi z kopce docela bolí a tak jsem nakonec ráda, když sejdeme do vesničky Rumsu a klikatá kozí stezka přejde v horskou silničku a my po ní sejdeme do údolí.

Největším"městem" celého údolí je Manálí, sloužící od počátku problémů Kašmíru místo Šrínagaru čerstvě oddaným párům jako oblíbené místo líbánek. Koncem května je už celé letovisko plné, kdo může, prchá z horkých plání, ať už na svatební cestu, nebo jen tak na prázdniny. Vyřídíme nutné nákupy a poštu a rádi z přelidněného městečka odjíždíme.

Těšíme se na další výlet do hor, ale než vyrazíme, rádi bychom smyli špinu, co se na nás vytvořila během toho minulého. Ve vesnici Vašiši, kus nad Manálím, jsou horké sirné prameny. V nádvoří krásného dřevěného chrámku stojí veřejné lázně. Za zdí pod širým nebem ze sebe spolu s místními ženami a poutnicemi - pamatuju si hlavně jednu hubeňoučkou tibetskou babičku - smývám báječně horkou sirnou vodou všechnu svou vnější i vnitřní špínu.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz