fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

P u t o v á n í    t ř e t í

Pěšky a stopem po druhé nejvyšší silnici světa

(23.5.-1.6.2001)

Hromada mrtvých těl (23.5.2001)

Z Manálí do Lehu je to 485 km. Silnice začíná v úrodném údolí Kullu, šplhá přes pusté hřebeny Zanskarských hor až do sedla Taglang La (5 328 m) a pak dolů do údolí řeky Indu, uprostřed kraje jménem Ladakh, vysokohorské pouštní oblasti, náležející geograficky i etnicky k tibetské náhorní plošině a někdy také přezdívané Malý Tibet. Silnička je údajně druhou nejvyšší cestou světa, sjízdnou pro motorová vozidla a dá se jí projet jen během krátkého ladakhského léta, zhruba od konce května do začátku října . Po celou tu dobu se na ní pilně pracuje, stovky mužů a žen! s krumpáči a lopatami napravují, co napáchala tvrdá himalájská zima.

Pustý je celý Ladákh, kraj ležící mezi Tibetem, Karákoramem a Himálajem.

Celá cesta se dá ujet autobusem za dva dny a za lístek zaplatíte pětistovku. Představa dvou dnů strávených nepřetržitým kodrcáním se nahoru a dolů nás nijak nelákala a navíc bychom pak z hor nic moc neviděli. A tak jsme se rozhodli jet stopem. Teď zpětně (psáno asi o tři týdny později za krásného podvečera na hausbótu ve Šrínagaru) musím napsat, že deset dní strávených mezi Manálím a Lehem patří k tomu nejkrásnějšímu, co nás zatím na cestě Asií potkalo.

První den začal nevesele. Cestou do sedla Rohtang nám samy od sebe zastavily dva mladé páry v pronajatém džípu, jestli prý nechceme jet s nimi. Byli z Bombeje a v Manálí trávili líbánky. Nahoře v sedle je takzvaný "Snow point", místo, kam se Indové jezdí dívat na sníh. Patří k bontonu novomanželů z dobrých rodin najmout si v Manálí džíp, nechat se ke sněhu dovézt, cestou si v jedné z mnoha barabizen-půjčoven pořídit kožich a holinky, nahoře se nechat vyfotit před obrovským růžovým srdcem ze sněhu s nápisem "Happy honeymoon", či před nějakou jinou sněhovou obludností.

Dnešní ráno slibovalo krásný slunečný den, takže se silničkou nahoru vinul nepřetržitý proud bílých pronajatých džípů. Jedna taková cesta v džípu přijde na tisíc! rupií. Člověk by skoro nevěřil, kolik je v Indii bohatých lidí. Nahoře dojde k trapné situaci, kdy po nás řidič džípu požaduje dvě stovky za "pronajmutí auta". Bráníme se, že jsme si žádné auto nepronajali a že tisícovku za cestu dostane přece od manželů z Bombeje. Šofér má pocit, že jsme škrti, kteří mu nechtějí dát dvě stovky, přestože mají kapsy plné dolarů. Nám je to hrozně hloupé, protože nás vezl necelých padesát kilometrů a dvě stovky jsou pro nás docela velká suma a hlavně nám svezení nabídli oni sami. Nabízíme menší obnos, ale řidič odmítá, takže se rozcházíme ve zlém, pevně rozhodnuti, že už do žádného bílého džípu-taxíku nevlezeme.

Indové skotačí v sedlě Rohtang
Indové skotačí v sedlě Rohtang

Rohtang je jméno tibetské a znamená "hromada mrtvých těl". Jak dává název tušit, před tím, než postavili silnici, se zdaleka ne všem cestovatelům podařilo ve zdraví projít. Sedlo je téměř ve čtyřech tisících a pěší cesta nahoru je jedno dlouhé a namáhavé stoupání. Dneska je to autem hračka a při pohledu na všechny ty Indiány v holinách a kožiších, výskajících na plácku neuvěřitelně špinavého sněhu, prodavače coca-coly, brambůrků a komické postavy snažící se na těch asi dvaceti metrech čtverečních sjezdovat na lyžích mě napadá, že by možná nebylo od věci sedlo přejmenovat třeba na "hromadu směšných těl".

Sotva projdeme sedlem, je okolo nás pusto a ticho, otevře se nám nádherný výhled do údolí Láhavl a obří zasněžené hřebeny nad ním. Do řádného fotoalba ze svatební cesty asi obrázek hor nepatří, protože tu není ani noha, tedy abych upřesnila, ani gumák.


Noc u ledového jezera (25.5.2001)

"Zastav, zastav!" Šlapeme už asi hodinu po silnici a tohle je první kamion, co jede. Cesta vede sice malebným údolím, ale do kopce a už začínáme mít plahočení dost. Benziňák si všiml nás, našeho mávání a brzdí. Soukáme se i s batohy do kabiny, děkujeme a pak už jen vesele sledujeme, jak patníky svižně ubíhají dozadu.

Ze sedla Rohtang jsme předevčírem sešli po ostrých serpentinách asi dvacet kilometrů dolů, kochali se nádhernými výhledy, čerstvým vzduchem a tím, že jsme sami. Chvílemi na nás svítilo slunce, chvílemi sněžilo a chybělo jen málo do tmy, když jsme stavěli stan u potoka nad vesničkou Khoksar.

Frajeři šoféři a stopařka
Frajeři šoféři a stopařka

Jak tak peru následující den ráno u vody propocené ponožky, vynoří se zpoza šutru Ind v kšiltovce a chce si půjčit mýdlo. Vždycky mi přišel indický zvyk chodit na záchod na břehy potoků a řek odporný, nicméně chlapovi mýdlo na ruce půjčím. Prý kdo jsme a kam jedeme, že je řidič kamionu a vezme nás s sebou. A tak jsme dojeli až do městečka Keylong, prohlédli si budhistický klášter nad řekou, pak nemohli najít místo na spaní, protože byly kolem nás všude samé strmé svahy a nakonec kempovali na přistávací ploše pro helikoptéry, kde nám silný vítr málem odnesl stan.

Po silnici docela často jezdí kolony náklaďáků hlavně s benzinem pro indickou armádu, působící v Kašmíru. Ale dneska ráno nikde nic. Cesta vede zásekem ve skále vysoko nad řekou Bhaga, svahy okolo nás jsou zelené a krčí se v nich malé domky s plochými tibetskými střechami. Cesta nejdřív hezky ubývá, ale po chvíli se nám údolí okouká a jsme rádi, když nám zastaví výše zmíněný kamion.

Jak jedeme, začíná se krajina kolem nás pozvolna měnit. Ubývá zeleně i domků, přibývá holých skal a suťových polí. V osadě Darča je dnešní první policejní kontrola.

Stoupání do sedla Baralača la
Stoupání do sedla Baralača la

"Musíte si hned vystoupit, v kabině můžou být maximálně dva lidi," sděluje nám důležitě se tvářící člověk v uniformě. "Ale vždyť tu místní jezdí, jak chtějí." "Je to zakázané, vystupte si. Dál můžete jet autobusem." Nechceme dělat problémy a vyndáváme z kabiny batohy. Sotva je bagáž na zemi, úředníkovi dojde, že dnešní autobus už dávno projel a mění názor: "Tak já vám to tedy povolím." Milostivě ukazuje směrem k autu, vezme stranou našeho řidiče a začne mu vysvětlovat, že nás teď musí vzít, když to máme úředně povolené a zaštítěné. Strkám batohy zpátky dovnitř a myslím si cosi o srážce s blbcem.

Čím jsme blíž k sedlu Baralača La, tím je krajina pustší a my si připadáme nepatrněji. Na obrovských kamenitých polích vypadají kamiony jako hračky na dětské autodráze. Ochlazuje se a začíná sněžit. Kamenitá pole brzy mizí pod sněhovými jazyky a v sedle, v úctyhodných 4897 metrů nad mořem, je všude kolem už jen bílo. Řidič chvíli nechápe, proč chceme vystoupit v takové pustině, když navíc hustě sněží, ale nakonec přeci jen zastaví. Chumláme se do svetrů a bund a vyrážíme dál pěšky. Projede kolem nás několik nákladních aut a každé přibrzdí a nabízí odvoz. S úsměvem odmítáme a tvrdíme, že jdeme do Lehu pěšky.

Sněhový mrak se přehnal a pod námi leží jako na dlani krásné zamrzlé jezero. Během chvíle je obloha úplně modrá a od sněhových polí se jiskřivě odráží večerní sluneční paprsky. Spokojeně si vykračujeme pohádkovou krajinou, teď už úplně sami, protože dnešní nákladní konvoje už přejely a ticho kolem nás ruší jen vítr prohánějící se na pustých pláních.

Na břehu jezera vaříme v kalné vodě čočku s cibulí, a když pak s postupující tmou začne měnit klesající teplota vodu zpátky v led, zavrtáváme se do spacáku těsně vedle sebe, abychom si připadali méně ztracení a opuštění, a kvůli nadmořské výšce trvá ještě pěknou chvíli, než se nám podaří usnout.

Nocleh u ledového jezera
Nocleh u ledového jezera

Krajina s barevnými mraky (26.5.2001)

Náš způsob pohybu po horách - nahoru autem, dolů pěšky - se nám začíná zamlouvat. Všechno kolem je tak rozlehlé, že máme pocit, že po vlastních nohou nemůžeme nikam dojít, vydat se na blind některým z bočních údolí si netroufáme, sedět pořád v autě se nám taky nechce, tak to prostě volně kombinujeme. Silnice má výhodu, že se na ní nedá zabloudit, nemusíme se brodit sněhovými poli, a navíc na ní nic moc nejezdí, takže se po ní krásně chodí pěšky. Kolem nás jsou nádherné šestitisícové vrcholy a tak máme stejně krásné výhledy, jako kdybychom trekovali údolím středního Zanskaru.

Údolí řeky Tsarap je pusté. Přes pětitisícová sedla Velkého Himálaje se sem dostane jen málo dešťových mraků, a tak tu chybí jak rostliny, tak lidé.

Ráno chvíli prokřehle vykukujeme ze spacáků než se nám podaří vstát, ale po hrnci teplé polévky se nám vrací optimistický pohled na svět. Vydáváme se zkratkou dolů podél potoka a když asi dvacet kilometrů před Sarču křižujeme silnici, jde zrovna okolo Sikh s cisternou benzinu a sám od sebe staví a ptá se, jestli nechceme svézt.

Údolí, do kterého sjíždíme, je opět neuvěřitelně pusté, ale úplně jinak než pláň s ledovým jezerem, u kterého jsme spali. Hory tu jsou oblejší a nevypadají tak vysoké (mylný dojem vyvolaný skutečností, že jsme na náhorní plošině), uprostřed rozlehlé planiny, na níž není vůbec nic jiného než kamení, kamení a zase kamení, je hluboký zářez řeky. Břehy zdobí útvary z kamene a podemletého písku, připomínající slavný kaňon řeky Colorado. Vjíždíme do Ladakhu, do hor, kterým se říká Zanskarské, jedné z nejsušších krajin světa, kam přes vysoké hřebeny středního Himálaje doputuje jen velmi málo dešťových a sněhových mraků.

To, že vesnici Sarču tvoří asi čtyři vojenské stany, nás po zkušenosti s Čhikou ani tolik nepřekvapí. Jen těžko si dokážu představit, že by v takovéhle měsíční krajině někdo bydlel. Jdeme se projít k řece a trvá nám to o dost déle než očekávám. Vzduch je tak čistý, že se tu všechno zdá na dosah ruky. Přebrodíme jedno z bočních ramen a dostaneme se zpátky na silnici. Jsou asi tři hodiny odpoledne a rádi bychom ještě něco stopli. Jenže nic nejede. Šlapeme po silnici a hodiny ubíhají, krajina, v které nejsou údajně téměř žádné srážky, se zahalí do mraků, začíná foukat a chumelit.

Tisknu se ke skále alespoň trochu v závětří a najednou mi je úzko. Svět, co mě obklopuje, je najednou hrozně tichý a cizí. Vločky sněhu mě zasypávají a vzápětí tají, zanechávajíce po sobě mokré mapy neexistujících území. Poslouchám svůj dech a s bázní se dívám, jak sněhovou clonou strašidelně prosvítají šedivé obrysy hor.

Přestávka na oběd v Zanskarských horách
Přestávka na oběd v Zanskarských horách

Když chumelení zeslábne, vydáme se dál. Jdu prázdnou silnicí těsně vedle Pavla a najednou jsem hrozně ráda, že je tady se mnou.

Pod sněhový mrak zasvítí slunce a před našima očima se začne odehrávat jedno z nejvelkolepějších představení světel a stínů, které jsem viděla.

Mlhavé kontury krajiny jsou chvíli modré, chvíli růžové a oranžové, pak do jednoho místa v údolí zasvítí přímý kužel slunečního světla a hned vedle z malého mraku hustě sněží. Scenérie se neustále mění, mraky odhalují a zahalují skály, slunce, řeku i nás, poletující sníh během chvilky střídá blankytně modré nebe, barvy přecházejí jedna v druhou a vzápětí se rozplynou v šedi. Červánky ještě zintenzivní barevné odstíny. Jako bychom si to celé měli dobře zapsat do paměti dřív, než se svět i my dva ponoříme do černé tmy noci.


Když skály nechtějí udělat místo vodě (27.5.2001)

Jsem zvědavá, kolikrát se ještě krajina cestou do Lehu změní. Projeli jsme sedlem Lačlung La. Náklaďáčky vypadaly na obrovských kopcích, které sedlu předcházely, směšně maličké a plazily se vzhůru tempem vskutku slimejším. Stoupání bylo spíš dlouhé než prudké a tak mě napadlo, jestli nemá pětitisícová nadmořská výška negativní vliv na výkonnost motoru, třeba se řídký vzduch ve válcích špatně stlačuje. Jsem ale v záležitostech týkajících se motorů naprostý laik, dodnes si pamatuji, jak mě při závěrečných zkouškách v autoškole překvapilo, že je v motoru jakýsi olej, takže může být celá má úvaha o řídkem vzduchu úplně bludná.

Pískovcové věže za Lačlung la
Pískovcové věže za Lačlung la

Za Lačlung La vjedeme do údolí, které se postupně zužuje a končí nádhernou soutěskou. Nad divokou řekou je úzká průrva z rozlámaných skal, končící kdesi nahoře nebem. Sotva se vymotáme z kamenného hrdla, objeví se před námi poušť. Obrovité duny ze žlutých kamenů přes celý obzor a aby toho nebylo málo, vykukují z jejich svahů tu a tam komínky s čepičkami z tvrdých kamenů odolávajících erozi. Připadám si jako Alenka v říši divů.

Říčka vytvořila v jednom místě pod soutěskou malý meandr s travnatým pláckem. Tráva! Tady! Mohu s klidným svědomím napsat, že dnes kempujeme na jednom z nejmalebnějších tábořišť indických hor.


O bramborách, čočce a kávě (28.5.2001)

Než se nám podaří několik uměleckých fotografií kamionů, vyjíždějících ze soutěsky, sjíždějících od soutěsky a odjíždějících mezi dunami, jsou všechna auta pryč a my můžeme jít pěšky. Do sezónní osady v Pangu je to asi dvanáct kilometrů a naštěstí mírně z kopce, tak to snad nebude tak hrozné.

Kousek před Pangem nás míjí malý vojenský náklaďáček, a tak zkusmo máváme. Brzdí. Není moc jednoduché se s batohy do kabiny podobné české tatrovce vejít, protože v ní sedí už dva lidé. Končím zaklesnutá mezi sedlo řidiče a spolujezdce, s šaltrpákou mezi koleny a řvoucím, chrchlajícím a praskajícím kazeťákem pode mnou. Za každým výmolem se propadávám níž a níž, jestli tam brzy nebudeme, propadnu se úplně a tu strašlivou věc rozdrtím svým pozadím.

Šéfkuchař a smažené placky
Šéfkuchař a smažené placky

K naší velké radosti tu vyrostl asi tucet tibetských stanů s občerstvením. Jsme v horách už docela dlouho a náš jídelníček je velmi prostý, limitovaný ani ne tak našimi finančními možnostmi, jako spíš nabídkou místních obchůdků. Brambory s cibulí, čočka s cibulí, čínské nudlové polévky, placky z mouky a občas zelenina, když je k dostání. Největším mlsem je sladká moučná kaše, to ale jenom když seženeme mléko. Naštěstí je nejlepším kuchařem hlad a při chození s batohem po horách dobře vytráví, takže baštíme naše jednotvárná jídla s velkou chutí.

U jednoho stanu v Pangu si dáváme misku zeleniny s čapátím a nakonec jako desert sklenici sladké kávy se spoustou mléka. Tak, jak by mi to doma nepřišlo nijak zvláštní, tak si tady připadám jako na hostině.


Z Labyrintu světa - Vyznavači bezmocného čudly

Na náhorní krajině Rupšu, výš než 4500 metrů nad mořem, jsme potkali kočovné Tibeťany.

Nechali jsme se inspirovat obyvateli horské vesnice Malána a rozhodli se vytvořit vlastní náboženství. Jeho hlavním představitelem budiž božstvo Čudla.

Toto jméno skrývá zajímavou etymologii. Nemá nic společného s českým slovem čudlík. Vychází z hindského názvu pro vařič - čůlhá. Protože často vysvětlujeme, že si vaříme sami na vlastním vařiči, slovo "čůlhá" u nás zdomácnělo. Jenom jsme si ho trochu předělali a zkomolili na "čudla" a tímto pojmenováním obohatili českou slovní zásobu. Teď jsme jej použili při tvorbě náboženství. Božský Čudla nemá samozřejmě s vařičem nic společného a v tom je ta mystika.

Podle hinduistického pravidla, že božstvo je tak mocné, kolik je jeho uctívačů, a vzhledem k tomu, že o Čudlovi zatím víme jen my dva s Pavlem, deklarujeme, že Čudla je zcela bezmocný, nikde nepřítomný a nic nevědoucí, přesto uděluje požehnání. Co se týče způsobu žehnání, rozdělili se čudloisté záhy na dvě nesmiřitelné sekty. Jedna tvrdí, že používá zlaté tyčky, kdežto druhá je přesvědčena, že Čudla žehná zásadně jen pomocí žehnacího talířku.

(Poznámka ke vzniku sekt: sekta zlatých tyček vznikla, když mě Pavel při stavění stanu omylem praštil po hlavě tyčkami, sekta žehnacího talířku, když jsem se ho já snažila trefit leknínovým listem na dlouhém stonku)

Ó, Čudlovi nezdar!


Jak voní pražená ječná mouka (28.5.2001)

Skoro to vypadalo, že v Pangu přespíme. Protože všechny kamiony zaparkovaly před sklopenou závorou vojenské kontrolní hlídky a pojedou až zítra ráno. Když už jsme to chtěli vzdát, vyjel z armádního kempu náklaďáček co nás vezl ráno a zastavil nám. V kabině teď byli tři, takže dalo docela práce nás tam vecpat a batohy skončily na korbě mezi barely asfaltu. (Pro ty, kdo si pamatují poznámku o podvečeru na hausbótu: právě spustili všichni šřínagarští muezzíni "Alláh-o-Akbar", a to znamená, že co nevidět začne svítat).

Stan kočovných Tibeťanů
Stan kočovných Tibeťanů

Náklaďáček vyšplhal po ostrých serpentýnách nahoru na hřeben a hory znovu zcela změnily svou tvář. Ocitli jsme se na travnaté pláni s mělkým vyschlým jezerem a několika nízkými oblými kopci, o které se zachytily cáry mraků. Tak takhle jsem si vždycky představovala Tibet.

Ze zatáčky proti nám vyjede armádní gazík, stavíme a posádka salutuje. Muž v gazíku - zřejmě vyšší šarže - milostivě pokyne rukou a pokračuje v jízdě. Sotva velitel odjede, vyskáčou všichni z auta, vybalí cigarety a poloprázdnou láhev brandy. Když dojde mok i kuřivo - také jsme přispěli - jede se dál.

Aby byl můj pocit, že jsem v Tibetu, úplný, je planina před námi bíle tečkovaná nomádskými stany, mezi kterými se pasou stáda koní, ovcí, koz a jaků. Prosíme našeho mírně podroušeného řidiče, aby zastavil.

Chvíli běháme jako správní lovci záběrů mezi kozami a pastýři a spoušť fotoaparátu cvaká o sto šest. Jsme asi jedni z prvních cizinců co se tu objevili, protože pastevce jsme zaujali jak my, tak technický zázrak. Nezdá se, že by jim namířený objektiv fotoaparátu nějak vadil.

Pozvání na čaj a tsampu
Pozvání na čaj a tsampu

Pozvání na čaj na sebe nenechá dlouho čekat. Kun Sangovi je asi tolik let co nám a mluví trochu hindí a anglicky. Nabízí, že můžeme zakempovat vedle jejich stanu, a zve nás na návštěvu. Uvnitř je příšeří, uprostřed stojí malá kamínka s velkou konvicí na plotně, okolo na ovčích houních posedává několik lidí. Usadíme se vedle starého pána, který motá z vlny provázek a zvědavě se rozkoukáváme. Paní s dlouhými černými copy si nás chvíli vlídně prohlíží a pak nasype do porcelánových misek praženou mouku a zalévá ji kalným horkým čajem. "Tsampa, no, jen si vemte!"Misky se ocitají v našich rukou. Hmota je slaná a trochu připomíná syrové těsto, ale mám hlad a je mi mírně zima a tím pádem mi jídlo přijde k duhu. když dojíme, paní misky znovu naplní čajem. Je mastný a slaný a sotva dopijeme, blíží se naběračka s přídavkem. Kun Sangův otec nám zatím ukazuje domácí oltářík s modlitebním mlýnkem a fotografií tibetského lámy Ringpoče. Než obrázek vrátí zpátky, několikrát si ho obřadně přiloží k čelu.

Tibeťané jsou velmi zvědaví na vybavení, co máme s sebou. Prohlíží si naše kožené boty a šusťákové bundy, a když se začne smrákat, pomáhá nám Kun Sang stavět stan. Pak sedíme s ním, jeho otcem a několika sousedy před naším stanem a předvádíme, jak se na petrolejovém vaříku připravuje polévka s nočky.

Paní domu dojí jaka
Paní domu dojí jaka

Na Kun Sangově otci je vidět, že by si s námi rád popovídal, ale my umíme tibetsky tak akorát pozdravit a s tím se moc parády nenadělá. Černovlasá paní vyjde ze stanu s plechovým hrncem a namíří si to k jačímu stádu. "Jé, podívej, dojí jaka" sděluji Pavlovi a starý pán pokyvuje hlavou a opakuje česky: "dojí jaka, dojí jaka".

Dostáváme hrnek čerstvého mléka. Je husté a mírně slané, stejně jako jačí máslo, které mi paní přinesla spolu s chlebovou plackou.

Pastevci sehnali stáda ke stanům, přejí nám dobrou noc a uléhají v kožešinových kabátech na ovčí houně vedle kamen. My se štracháme do našeho nylonového příbytku a zatímco usínáme zachumlaní do spacáku a dek, zavoní až k nám čerstvě pražená ječná mouka.


Sibiř (29.5.2001)

Čím výš stoupáme, tím přibývá sněhu a mlhy. Začínáme si libovat, že jsme si stopli právě vojáky, protože, ačkoli je Indie chudá s odpuštěním jako kostelní myš, penízky na zbrojení se vždycky najdou a vojsko tak disponuje mimo jiné nejlepšími automobily v celé zemi. Stroj, co nás veze, je turbodiesel a otočením knoflíku na přístrojové desce se dá změnit na 4WD. Pro ty, kdo tomu stejně jako já nerozumí - 4WD znamená pohon na všechny čtyři kola. Kombinací s velmi silným motorem pak taková armádní mašinka projede téměř vším.

Dobytí Taglang la
Dobytí Taglang la

Cestou nahoru se od řidiče dozvídáme, že sloužit profesionálně indické armádě je na pytel, deset měsíců u posádky, dva doma, to celé 17 let. Když to ale přežijete, čeká vás pak doživotně vyplácená penze. Pán je muslim a ve Šrínagaru má ženu a tři děti a dá-li Alláh, bude mít už za dva roky od armády pokoj.

Taglang La (5328 m) je druhé nejvyšší silniční sedlo na světě. Nahoře je pěkná zima a díky mlze vidíme z krásných výhledů kulové. Přehoupneme se přes hranu do dalšího údolí a pak to začne. Ocitáme se na návětrné straně, vítr fouká sníh proti nám, sněhem pokrytý asfalt splývá s příkrou bílou strání. Není vidět vůbec nic, všude jen bílé prázdno. Řidič staví a vytahuje sněžné řetězy. Naproti nám smutně stojí několik zachumelených kamionů. Budou tu muset počkat, než vánice přejde. Jejich šoféři pobíhají okolo aut v tričkách a sandálech a snaží se podkládat pod kola staré hadry. Sněží ale příliš hustě a sjeté pneumatiky prokluzují.

Severní stěna sedla je pod sněhem
Severní stěna sedla je pod sněhem

Než jsou řetězy nasazené, sahá sníh po kotníky. Řidič startuje a když přidá plyn, zadní kola se jen několikrát protočí naprázdno. Stačí ale otočit knoflíkem a mohutným záběrem předních kol se rozjedeme. "Dobré auto," pochvaluje si muslim a pomalu projíždí brázdu do hlubokého sněhu.

Ještě pěknou dobu trvalo, než jsme dojeli do první vesnice. Jeli jsme krokem, protože silnice místy vůbec nebyla vidět a svahy byly tak prudké, že by stačilo nedávat chvilku pozor a ocitli bychom se dole hned. Po tom všem musím napsat, že vojenský nákladní automobil značky Ashoka Leyland - typ Stallion se vedle trabanta Rosničky a naší báječné žluté Škodovky 105 jménem Jaguár stal třetím autem v mém životě, ke kterému jsem získala kladný citový vztah.


Ladakh (1.6.2001)

Oblast ohraničená na severovýchodě čínskou provincií Aksai Čin , na jihu zelenými svahy Himáčal Pradéše a na západě Kašmírským údolím, patří k nejpustším krajinám světa. Jen málo mraků si najde cestu přes hlavní himálajské hřebeny, a tak je z Ladakhu poušť.

Jen tam, kde žijí lidé a vodou z potoků nebo řek zavlažují půdu, je možné spatřit stromy. Mezi nízkými tibetskými domky s plochou střechou se otáčejí modlitební mlýnky, popásá dobytek a roste obilí. Všude okolo jsou jen pusté skalnaté hřebeny, mizející za obzor.

Mniši ve vnitřním nádvoří kláštera Hemis. Podle ladácké tradice odejde do kláštera alespoň jeden ze synů z každé rodiny.

Naprostou většinu obyvatel tvoří Tibeťané. Přišli sem asi v sedmém století po Kristu a od desátého století je tu jejich kultura dominantní. Vyznávají mahájánový budhismus a tradičně posílají jednoho ze svých synů, aby se stal mnichem v některém z četných klášterů.

Klášterů je tu mnoho. Od maličkých, v nichž sídlí jen několik mnichů, až po obrovské stavby, tyčící se na skalnatých kopcích jako středověké hrady. V jejich interiérech najdete nádherné nástěnné malby, knihovny, uchovávající po staletí svaté spisy zachycené na podlouhlých arších papíru, usměvavé mnichy v temně rudých hábitech a pokud máte štěstí, můžete se zúčastnit některé z budhistických bohoslužeb, působivé kombinace hlubokých předčítajících hlasů, zvuku činelků, bubnů, trub a neustále dolévaného slaného čaje.

Přírodní podmínky v suchém kraji za Himalájem tříbí všechno živé, takže přežijí jen ti nejschopnější. Osm měsíců zimy s teplotami hluboko pod nulou, v létě slunce tak ostré, že vám během chvíle spálí obličej, řídký vzduch, který činí namáhavou i chůzi po rovině a častý silný vítr, ženoucí bez překážky po pláních oblaka písku a prachu. Navzdory nehostinným podmínkám lidé v Ladakhu žijí. A nejen to. Jejich kultura prosperuje od dob Hedvábné stezky až dodnes. Kdosi prý dokonce prohlásil, že po tom všem, co v Tibetu napáchali Číňané, je Ladakh tibetštější než sám Tibet.


Mozaiky z údolí Indu (3.6.2001)

Meditační shromáždění v klášteře Hemis
Meditační shromáždění v klášteře Hemis

Klášter

"Tak to zkus!"
"To je blbý."
"Třeba jim to nevadí."
"Já nevím, mně to přijde hloupý."
"A nešlo by to odsud?"
"Jsme moc nízko a je tu sloup a stejně nemáme stativ, to bych jim musela vlízt až do obličeje."
"Když to je škoda to nevyfotit, zkus to!"
"Stejně neudržím dlouhej čas z ruky."
"Tak to o něco opři!"
"Mohli bychom se zeptat toho mnicha, co sedí u dveří, třeba by jim to opravdu nevadilo, já to zkusím."
Odchází ke dveřím, a tak vznikla krásná série fotografií z meditačního shromáždění mnichů v klášteře Hemis.

Řeka mnoha tváří

Uprostřed údolí, do kterého jsme sjeli, je řeka studená, modrozelená, zakousnutá do sypkých písčitých břehů. Její vody mají počátek nedaleko posvátné hory Kailáš, sbírají sílu z himalájských potoků a říček, za městečkem Kargil zcela neomaleně emigrují přes palebnou čáru do Pákistánu, kde pak dávají život rozlehlým polopouštním planinám Pandžábu a Sinohu. Svou pouť napříč celým územím Pákistánu dokončí ve slaných vodách Arabského moře, aby je horké slunce proměnilo znovu v mraky a jižní vítr je hnal zpátky k himalájským kopcům.

Hospoda

S tím, že v Ladakhu neprší, je to pěkná kamufláž. Jsme zalezlí na lavici vedle plynové lampy a venku cedí jak z konve. Dalbhát už jsme dávno snědli, ale v malé hospůdce je mnohem útulněji, než v té slotě venku. Tibetské paní hospodské dva zmrzlí zápaďané, co už si asi hodinu nic neobjednali, nevadí.

Konečně přestává pršet, zvedáme se a spolu s námi se od vedlejšího stolu zvedá řidič taxíku a chce zaplatit. Hospodská se na nás obrátí:

Údolí Indu
Údolí Indu

"Jestli chcete jet do Karu, tak můžete jet s ním."
Po zkušenostech z Rohtangu nechceme mít s taxíkem nic společného:
"To dobrá být, voda skončit, my jít nohami." - rozhovor se odehrává v hindí.
"Ale jen jeďte, za chvíli je tma."
"U nás nebýt mnoho peníze, nejezdit ve taxík."
Paní chvíli něco rozhodně vykládá řidiči.
"On vás vezme zdarma."
"Nám nechtít zdarma jezdit ve taxík, my rádi jít nohami", vysvětlujeme horlivě.
Ne, že bychom se džípem nesvezli, ale neradi si hrajeme na žebráky. Bereme batohy a snažíme se odejít. Představa rázné Tibeťanky je ale jiná.
"Tady si sednete, počkáte na něj a on vás odveze", říká tónem, který nedá šanci ani nám ani taxikářovi.
A tak jsme jeli zadarmo taxíkem.

Topoly v poušti

Královský palác v Lehu
Královský palác v Lehu

Ležím na posteli a pořád trochu nevěřím svým očím. Za oknem pokoje je alej vzrostlých topolů. Dnes jsme po víc než týdnu poprvé spatřili zblízka stromy. Sytě zelené listy vypadají v téhle vyschlé zemi neuvěřitelně a topolová kůra mi taky trochu voní domovem. Jsme v hlavním městě Ladakhu v Lehu, kdysi důležité oaze na hedvábné stezce, dnes obklopené rozsáhlými vojenskými tábory. Neoficiální hranice s nenáviděným Pákistánem je blíž, než by si mnozí přáli.

Ve staré části města je ale klid. Na skále stojí trosky paláce, pod ním se klikatí uzoučké uličky mezi hliněnými domy. Okolo hnědavého města v hnědavém kopci je zářivý prstenec sytě zelených polí a alejí.

A tak tu ležím a nemůžu se vynadívat.

Odvaha jít až na kraj světa

Byli jsme v kostele. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby kostel nepatřil Jednotě bratrské - církvi, která vznikla na území země České a k níž shodou okolností oba s Pavlem patříme. Bohoslužba byla moc příjemná, kostelík nacpaný Indy, Tibeťany, cestovateli z nejrůznějších koutů světa. Kázání hezké a hned ve dvou jazycích - hindí a angličtině. Ale úplně ze všeho nejvíc mě fascinovaly tibetské babičky v lavici přede mnou. Stály oblečené tradičně tibetsky, s čepicí na hlavě, copy a dekou přes záda, v rukou držely zpěvníky se znaky připomínajícími klínové písmo a odhodlaně prozpěvovaly tibetské chvály židovskému bohu, jehož poselství přišlo do kraje za nejvyššími horami světa od nás z Čech.

Děti ze školy Jednoty bratrské
Děti ze školy Jednoty bratrské

Cestou domů přemýšlím nad lidmi, kteří sem křesťanství přinesli. Pro nás není dnes problém dojet třeba na druhou stranu z nejrůznějších koutů světa. Máme letadla, vlaky, silnice, telefony, zdravotní pojištění, platební karty, cestovní šeky, angličtinu, prášky na úpravu vody, antimalarika, antibiotika a já nevím co všechno, to co v dnešní době umožňuje v podstatě bez větších problémů vycestovat kamkoli.

Oni nic z toho neměli. Ale měli svou víru, příkaz šířit ji až na samý konec světa a zcela jistě neobyčejnou odvahu.

A tak teď na vrátkách kostelíka na konci světa visí velká cedule se znakem beránka a anglickým názvem pro Jednotu bratrskou "Moravian church "- Moravská církev.

Nekonečná válka

Mezi Indií a Pákistánem nebyl klid nikdy. Při dělení Indie na výše zmíněné státy se stal jablkem sváru mimo jiné hornatý himálajský stát s poetickým názvem Kašmír. Kašmír nebyl součástí britské Indie, ale "samostatným "státečkem s maháradžou v čele. O tom, jestli se stane součástí hinduistické Indie nebo muslimského Pákistánu, měl rozhodnout právě maháradža - sám hinduista.

Pohled na město Leh
Pohled na město Leh

Vladař země s muslimskými obyvateli neměl rozhodnutí vůbec lehké. Dlouho váhal, a když se konečně vyslovil pro Indii, stála už na hranicích pákistánská vojska s rozhodným přesvědčením, že má Kašmír, tak jako ostatní muslimské oblasti, připadnout Pákistánu. Od té doby se v Kašmíru, jehož součástí je i Ladakh, víceméně neustále bojuje. Oficiální palebná hranice zůstává už léta beze změny, ale do situace se koncem 80.let vložily různé extrémistické skupiny, požadující buď připojení Kašmíru k Pákistánu, nebo vyhlášení úplné samostatnosti. Aby to celé nebylo málo, napadla v roce 1962 Ladakh Čína a od té doby považuje oblast Aksai Čin za své území. Když srovnáte kašmírské hranice na mapách vydaných v Indii, Pákistánu a Číně, budou pokaždé jiné.

Kde je válka, jsou i vojáci. Celé údolí Indu mi přišlo jako jeden obrovský vojenský prostor. Nekonečné plechové budovy ubytoven, skladišť, garáží, cvičiště, ploty z ostnatého drátu. To všechno působí v pouštní krajině velmi absurdně. Mezi tím vším jezdí desítky, možná stovky nákladních aut, přepravujících tisíce ozbrojených vojáků.

Zvlášť kontrastní je vyspělá vojenská technika vedle tradičního způsobu života místních lidí. Oráčům s volky a dřevěnými pluhy létají nad hlavami několikrát za den moderní stíhačky a po obou přístupových cestách do Lehu neustále proudí kamiony s benzinem pro armádní účely, mezi kterými se v horských serpentýnách proplétají bosí pastevci se stády koz.

Ale ješitnost a chamtivost všech tří zemí bosé pastýře nevidí, a tak to vypadá, že si lidé žijící v Kašmíru na úplný mír budou muset ještě chvíli počkat.

Mlýnky

Děda s příručním modlitebním mlýnkem
Děda s příručním modlitebním mlýnkem

Mlýnky jsou spolu s modlitebními praporky všude. Ty nejmenší nosí lidé v rukou, a zatímco jdou po ulici, mlýnky se otáčejí a modlitby napsané na papírku uvnitř se točí s nimi. Větší jsou v řadách na zdech před kláštery nebo stúpami. Projdete kolem nich a pravou rukou je uvedete do pohybu. Zvenku napsaná písmenka posvátné mantry "Óm mani padme hům "vám spolu s mlýnkem splynou v šedivou šmouhu a vy můžete mít pocit, že jste udělali něco pro blaho své duše. Ty úplně veliké modlitební mlýnky jsou v klášterech, u silnic a na návsích. Obrovské zdobené válce se točí okolo svislé tyče a často cinknou při každé otočce do zvonečku. Můžete mlýnek krásně pomalu obcházet a roztáčet ho rukou jako dětský kolotoč. Ne jako já, které zprvu nedošlo, že je možné otáčet jím rychle bez toho, abych kolem něj lítala jako splašené tele, s rukou křečovitě svírající madlo.

Obyčejné radosti

Jak už jsem jednou psala, naše vysokohorská strava neoplývala ani rozmanitostí ani kulinářskými taji. Stále se opakující kombinace nedovařených brambor, čočky a čápátí nás nicméně udržela naživu až do příjezdu do Lehu. A to je hlavní.

Po sedmnácti dnech strávených nomádským kočováním v horách jsme se ubytovali v opravdickém domě s postelí!, tekoucí vodou!, velkými okny a dokonce kobercem. Jen pomalu si zvykáme na to, že se každodenní život obejde i bez neustálého stavění a bourání stanu, vybalování a zabalování věcí, vyndávání a skládání vařiče a že chodit se dá i bez batohu na zádech. Návrat do civilizace slavíme gurmánskými hody. Kupujeme čerstvou zeleninu a v evropském obchůdku zcela neasijský sortiment - máslo a mazací sýr, v pekárně za mešitou nám do novin zabalí čerstvé placky, jako sladkou bodku pořizujeme med a balíček kávy a pak sedíme na posteli s výhledem do aleje topolů a pořádáme malou soukromou hostinu. A tak mě napadá, že užít si těch úplně nejobyčejnějších věcí je velký dar.


Z labyrintu světa - Stesk po íránském chlebu

Chelbové placky se pečou přímo nad uhlíky
Chelbové placky se v Íránu pečou přímo nad uhlíky

Křupavé chlebové placky, pečené v úzkých uličkách za lehskou mešitou, oživily naše vzpomínky na Írán. Jednou z nejkouzelnějších věcí v Íránu byl pro nás chléb. Peče se v pecích vytápěných uhlím, elektrikou, plynem nebo horkými oblázky a prodává se horký v obřích voňavých plackách, které si musíte před pekárnou vychladit a poskládat, abyste je vůbec mohli donést domů. Spořádat takovou placku na posezení není snadné ani pro zdatného jedlíka. Cena chleba je stejně neuvěřitelná jako jeho rozměry. I za sebemenší obnos jsme si vždycky odnášeli vrchovatou náruč a dlouze vymýšleli, jak nákup zabalit do batohu. Jednou si mě ve frontě před pekárnou upřeně prohlížel jeden z pekařů a když jsem přišla na řadu, tedy lépe řečeno, když mě jako obvykle všichni pustili dopředu, zabalil mi za mou minci do velkého archu novin dvacet křupavých sloních uch! Placky z lásky od neznámého íránského chlebodárce.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz