fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

P u t o v á n í    č t v r t é

Přes zemi mešit, jablek a samopalů

(4.-14.6.2001)

Obležený klášter (4.6.2001)

Klášter Stakna vyrostl nad řekou Indus na skalnatém kopci, stavitelům připomínal tygra chystajícího se vyskočit vzhůru k obloze. Odtud jméno kláštera
- "Tygří nos".

Z Lehu jdeme pěšky. Klášter Spitok je odsud jen osm kilometrů a cesta je to rozhodně pozoruhodná. Šlapeme prašnou silnicí, po obou stranách vojenský tábor. Plechové sudy, ostnatý drát, muži ozbrojení samopaly a veliké letiště. Ještě nikdy jsem neviděla tolik vojska pohromadě.

Když konečně dojdeme k úpatí kopce, na němž spitocký klášter stojí, uleví se mi. Uvnitř v meditační místnosti je krásný klid a starý mnich suší pod oknem ošatku pšenice. Sochy Budhů za sklem soucitně shlížejí dolů, netušíce nic o té hrůze venku a dávají všem příchozím naději, že existuje cosi lepšího než náš současný svět.

Na terásce nad klášterem sedí několik mladých mnichů a motají z provázků knoty do olejniček. Jak tak stojíme vedle nich, přijde mi celá ta scenerie absurdní. Mír hlásající staletí starý budhistický klášter uprostřed vojenského ležení.


Největší zima v celé Indii (6.6.2001)

Měsíční krajina u Fatu la
Měsíční krajina u Fatu la

Kousek za sedlem Fatu La jsme vystoupili; náš dobrodinný kamion brzy zmizel v klikatých serpentýnách a my zůstali v měsíční krajině sami. Někde pod námi asi bude řeka nebo potok, protože na dně údolí stojí domek s malým zeleným polem. Rozhodujeme se pro sestup dolů, protože by se nám hodilo trochu vody na mytí a vaření a navíc, když postavíme stan na těhle kamenitých oblinách a v noci trochu víc zafouká, skončíme dole tak jako tak. Domek patří pastevci. Co jeho oslíci na pustých svazích žerou, nevím. Každopádně nás potěšilo, že si vypěstoval nedaleko domku kousek krásně zeleného trávníčku, sen každého vandráka v ladackých horách. Děda mluví jakousi nesrozumitelnou řečí, ale nezdá se, že bychom mu na pozemku nějak vadili. Naopak. Zve nás k sobě domů, jenže trávníček je trávníček a tak začínáme stavět stan a vařit večeři. O placky a čočku se pak se starým pánem podělíme.

Další den nás vozí armáda. Vojenské předpisy zřejmě vyžadují, aby se mužstvo a vybavení neustále někam přesunovali, protože po cestě sem a tam projíždějí celé kolony zelených náklaďáků. Oficiálně se to asi nesmí, ale bílou holku s batohem, i když je doprovázena fousatým chlapem, vezmou vždycky rádi.

Jednu chvíli projíždíme údolím bočního přítoku Indu a vedle cesty stojí varovná cedule, upozorňující, že jsme na dostřel nepřítele a máme tedy jet opatrně. Nemám potuchy, jak by nám pomohla opatrnost kdyby , nedej Bože, Pákistánci palbu skutečně spustili a jsem ráda, když z údolí vyjedeme a další cedule oznámí konec nebezpečí.

Malí zvědavci z vesnice Dras
Malí zvědavci z vesnice Dras

Ve vesničce Drass nás vojáčci vyloží, protože o kus dál je stanoviště vojenské policie a stopaři, nota bene z ciziny, by jim nemuseli projít. Drass leží mezi hlavními himálajskými hřebeny, často tu prší a sněží a je to údajně nejstudenější místo v celé Indii. Před několika lety tu naměřili téměř mínus padesát stupňů Celsia. Samozřejmě v zimě.

Chladno nám docela je, ale není to nijak hrozné. Než se stihneme zabydlet na břehu řeky, poctí nás návštěvou valná část vesnice. Mluví na nás Urdů, ženy jsou zahalené od hlavy až k patě a jejich oblečení prozrazuje, že jsme vyjeli z budhistických krajů a ocitli se mezi následníky proroka Mohameda.


Protekční armádní dalbhát (7.6.2001)

Sedíme na kraji silnice, ukusujeme marcipán a pozorujeme dění v údolíčku pod námi. Mezi travnatými meandry řeky, kterou živí vody tajícího ledovce obrovského zasněženého masivu, stojí skupinka bílých stanů. Je začátek června, čas, kdy se pastevci z Kašmírského údolí vydávají se svými stády nahoru do hor. Muži s dlouhými vousy a velkými turbany připomínají Afgánce. Někteří jedou na koních, jiní jdou pěšky a klacky pohánějí ovčí a kozí stáda. Za nimi jdou po silnici ženy a děti s oslíky naloženými jídlem, dřívím a dekami. Ženy nosí spoustu šperků, vyšívané čepičky, oblékají si muslimský salvár kamíz - široké kalhoty s dlouhou blůzou a vlasy si splétají do umných copánků. Jsou velmi nepodobní tibetským pastevcům, jak jsem je potkali na pláni Kar. Liší se náboženstvím, oblečením, jazykem, místem odkud pocházejí.

Na stopu s indickou armádou
Na stopu s indickou armádou

Na kraji silnice máme hezký výhled jak na údolí, tak na kašmírské pastevce. Dneska ráno jsme vyjížděli s přesvědčením, že dojedeme až do Šrínagaru, ale zase je všechno jinak. Za sedlem Zodži La střílejí skálu u silnice a tak všechna auta už v poledne povinně zaparkovala před policejní závorou. Ach jo! A to se Pavel tak těšil na hausbót! No co, do sedla to je necelých 10 kilometrů, aspoň se hezky projdeme a pořádně si prohlédneme pastevce.

Chvíli jsme šli a pak se posadili na výše zmíněnou krajnici. Sedíme a vtom vyjede ze zatáčky bílý džíp. Brzdí.

"Nechcete svézt?"

Neradi bychom způsobili nedorozumění, a tak chceme dát najevo, že jsou pro nás taxíky drahé:

"Když my nemáme peníze," jednoduchá hindská věta. Čekáme, že auto odjede a my budeme moci dále okukovat dění v pasteveckém táboře.

Řidič se ale nevzdává: "Já vás vezmu zadarmo. Já jedu jenom kus nahoru k armádní posádce."

Vidina, že nám deset kilometrů s batohem do kopce zkrátí, nás naláká.

"A jak to, že nemáte žádné peníze? Potřebujete pomoc?" ptá se starostlivě řidič, sotva se naložíme do auta.

A jéje. Teď už se bude špatně vysvětlovat, že jsme ho chtěli jenom odradit.

Cesta dolů z hor
Cesta dolů z hor

"No, víte, my peníze máme, ale není jich tolik, abychom jezdili taxíkem", snažím se zachránit situaci. Zrovna vjíždíme do areálu posádky. Majitel džípu nás zve, abychom tu dnes zůstali, když je silnice neprůjezdná, že nás zítra naloží do autobusu a zadarmo dovezou do Šrínagaru.

To my ale nechceme. Rádi bychom do Zodži La došli ještě dnes.

"Tak si dejte alespoň čaj!"

Přijímáme, netušíce, že se za čajem skrývá také velká porce dalbhátu z armádní kantýny. Schovaní za větrem v odstaveném vojenském autobuse baštíme čočku s rýží, popíjíme čaj a posloucháme vyprávění ze života posádky. Když jsou talíře téměř prázdné, vyjíždí zrovna z kempu auto směrem na průsmyk a nabízí, že nás popovezou aspoň pár kilometrů. Děkujeme za jídlo, loučíme se a za pár chvil už pozorujeme z korby, jak vojenské ležení mizí za hustým závojem sněhu.


Indická armáda, naše máma-táta! (7.6.2001)

Těsně před průsmykem nás staví kontrola vojenské policie. Místo, aby se spokojili s kontrolou našich pasů, nechají nás vystoupit a auto odjíždí bez nás. Policista v zelené uniformě a světle červeném baretu se nejdřív tváří jako by šéfoval celé zeměkouli, ale pak nás najednou přátelsky zve na čaj. Zajímá ho všechno, kdo jsme, odkud jsme, co děláme v Indii a úplně ze všeho nejvíc naše pákistánská víza v pasu. Je pravda, že naše černobílé nálepky nepřátelské země jsou v Ladakhu častým terčem zvědavých otázek. Policajt není výjimkou. Snažíme se vysvětlit, že jakkoli nesympatickou a militantní vládu muslimská země má, obyčejní lidé jsou milí a neuvěřitelně pohostinní, se stejnými radostmi a strastmi jako lidé v Indii nebo kdekoli jinde na světě. Muž v uniformě vypadá s naší odpovědí spokojen a nechává přinést další porci čaje.

Kočovná kuchyně
Kočovná kuchyně

Pak udělám osudovou chybu. Chlap se ptá, jestli s sebou máme dost mouky a zeleniny a já, nic zlého netušíc, odpovím, že sice ne, ale že dokoupíme dole ve vesnici.

Neuplyne ani pět minut a do místnosti vstoupí kuchař se sáčkem zeleniny a obrovitým, asi pětikilovým pytlem mouky. Nevěřícně na něj zíráme. To nemůže myslet vážně.

"Mělo by vám to stačit na tři, čtyři dny ", říká policajt se zjevným uspokojením štědrého dárce. Zkoušíme vysvětlit, že se nám to absolutně nevejde do batohu, ale hádejte se s policistou. Odmítáme pozvání na nocleh a spolu s moukou vyrážíme nahoru do sedla.

Ujdeme sotva kilometr, když se přižene sněhový mrak a ve stráni se před námi vynoří několik pasteveckých stanů. Hlavou mi bleskne, že je přeci nesmysl, s sebou po horách vláčet pět kilogramů mouky. Vezmu pytel a namířím si to ke stanům. Pro chudé Kašmírce je rozdělování mouky shůry velkou událostí. A od každého stanu přiběhne někdo s miskou. Když v pytli zbyde asi kilo a půl, skončím s příděly a přijímám pozvání na čaj.

Stan našich hostitelů je jiný než jaký používají Tibeťané. Nemá obdélníkový půdorys, kolmé stěny a téměř plochou střechu jako tibetské stany, je kulatý, se střechou do špičky, podobný malému indiánskému tee-pee.

Na návštěvě u Kašmířanů
Na návštěvě u Kašmířanů

Uvnitř sedí muž s mohutným turbanem a muslimským vousem. Vedle něj u ohniště vaří pestře ozdobená žena s dítětem v náručí. Čaj, který dostáváme, je slaný, s mlékem a zabarvený do světle růžova. Co my ještě nebudeme pít!

Dozvídáme se, že růžovou barvu má čaj po jakémsi zažívacím prášku - zřejmě sodě - , který se do mléka přidává.

Čaj jsme vypili, sněhový mrak se přehnal, máme nejvyšší čas jít dál.


Strach (7.6.2001)

Ozbrojenci jedou pro vodu
Ozbrojenci jedou pro vodu

Sedlo Zodži La nakonec nebylo nic jiného než široké údolí, které se najednou začalo svažovat na druhou stranu. Kdyby nebylo cedule, vůbec bychom si nevšimli, že jsme sedlem projeli. Stopli jsme si zrovna náklaďáček vezoucí vojáky pro vodu a na každém výmolu nadskakovali na korbě spolu s dvěma sympatickými ozbrojenci. Kluci byli celí v maskáčích, s neprůstřelnou vestou a ještě neprůstřelnější helmou, se samopalem v rukou. Na naši otázku jestli je tu nebezpečno odpověděli, že ne a vzápětí se nás zeptali, jestli se bojíme kašmírských teroristů.

Kluci staví u potoka a my jdeme dál sami. Brzy dojdeme k místu, kde je silnička vytesaná do skály a rozdvojuje se. Okolo je čerstvě nalámané kamení a podél cesty se objeví kovové lanko. Docela ve mně hrkne. Tipla bych, že tohle je ten úsek, kde se má dneska střílet. Marně mě Pavel přesvědčuje, že lanka rozbušky vypadají jinak. Mám pocit, že má strach taky. Instinktivně zrychlíme krok a posloucháme. Všude je ticho. Zahneme do zatáčky a pak ještě do jedné a k naší úlevě se výhled konečně otevře. Máváme a voláme na chlapy u buldozeru a oni mávají nám. Střílení naštěstí už pro dnešek skončilo.

Jak se blíží večer, nad horami se kupí mraky a začíná pršet. Pořád ještě mašírujeme po prázdné silnici, svahy po obou stranách jsou tak příkré, že se nám zatím nepodařilo najít jediný plácek na stan. Už je skoro tma, když konečně serpentýny končí a podél asfaltky se objeví první pastviny s nomádskými stany. Odbočíme doleva po prašné cestě a docela se těšíme, až sundáme batohy, postavíme náš mobilní dům a zalezeme do spacáků. Po celodenním pochodu jsme pořádně utahaní.

Kašmírští pastevci
Kašmírští pastevci

Zastaví vedle nás džíp.
"Jak se jmenuješ?" ptá se bez pozdravu policista v okénku.
"Odkud jste?" zjišťuje arogantním tónem,jen co Pavel odpoví.
"Kam jdete?"
"Tady po cestě," ukazuje Pavel rukou do údolí.
"Tady nemůžete chodit samotní."
"A vy jste kdo?" nelíbí se nám ani policista, ani jeho sebevědomé chování.
"Já jsem tady zodpovědný za vaši bezpečnost. Není dovoleno, abyste se tu pohybovali sami."
"Proč?"
"Kvůli teroristům."
"A co máme dělat?"
"Nesmíte se tu pohybovat sami!" přikazuje policajt.
"Je mi líto, ale já nemám nikoho jiného, kdo by se mnou šel, než moji ženu. Doprovodíte nás vy?" říká značně naštvaně Pavel.
"Tady není dovoleno, abyste tu chodili sami, " ukončuje rozhovor policista. Je krásným příkladem přístupu indických úřadů k obyčejným lidem. Zakázat a nechat být. Pavel krčí rameny a džíp odjíždí.

Ten večer se žádné lebedění nekonalo. V každém domorodci vidím teroristu a neustále se bázlivě rozhlížím po údolí, jestli se k nám neblíží ozbrojenci se samopaly. Mám opravdový strach. Poprvé za celý pobyt v Kašmíru.


Prázdniny na hausbótu (10.6.2001)

Spokojeně se natahuji na kanapi a otevřeným oknem pozoruji, jak mezi lekníny projíždějí šikáry. Když občas některá projede těsně vedle nás a šikárista silněji zabere pádlem, cítím, jak se mnou celý obývák houpe. Na stolku leží vedle hrnku s kávou čerstvé kokosky a ve sklenici s vodou mám kytku z divokých heřmánků, co jsem dostala včera od místních dětí. Otvírám knížku a pouštím se do čtení.

Obyvatelé hausbótů na šrínagarském jezeře Dál nemají do obchodů daleko. Prodavači s lodičkami plnými zboží jim projíždí přímo pod okny, stačí si jen vybrat.

Každý občas potřebuje prázdniny. Cestovatelé taky. Může vám to přijít divné, ti mají přeci volno pořád, ale zkuste někam odjet na delší dobu a pochopíte, co mám na mysli.

Krásné jezero Dál v úrodném Kašmírském údolí lákalo k prázdninám už císaře z dynastie Velkých Mughalů. Dodnes se ve Šrínagaru udržují krásné mughalské zahrady.

Novodobí "císaři" Indie - Britové - si Kašmír oblíbili také. Jak rádi by trávili horké letní měsíce v "indickém Švýcarsku", nazývaném také "Rajské údolí", ale kašmírský mahárádža si to nepřál a Britům jednoduše zakázal vlastnit jakoukoli půdu.

Co udělali Britové? Celou situaci vyřešili elegantním anglickým způsobem: mahárádžův zákaz neříkal nic o šrínagarském jezeře Dál ani o stavbě lodí. A tak vznikly první hausbóty.

Dnes je jich na jezeře víc než tisícovka. Od luxusních, bohatě vyřezávaných ve viktoriánském stylu až po jednoduché mírně rozpadlé a oprýskané. Na některých bydlí místní, většina ale slouží jako hotýlky, jak pro Indy, tak pro cizince. Od počátku teroristických útoků v Kašmíru, tedy, tuším, od konce osmdesátých let, přijíždí do rajské zahrady mnohem méně lidí, než by si majitelé hausbótů přáli. Ceny ubytování značně klesly k radosti turistů, kteří se do Kašmíru nebojí, a nelibosti majitelů loděk.

Jezero Dál
Jezero Dál

Už jsem jednou zmiňovala smlouvačské schopnosti mého muže. Prvnímu majiteli hausbótu, který se k nám hrnul sotva jsme vylezli z městského autobusu, prostě oznámil, že bydlíme za osmdesát rupií a trval na svém i poté, co nás děda provezl po několika luxusních hausbótech a šel s jejich cenou až na sto padesát rupií. Když pak přišel na to, že s Pavlem nepohne, odvezl nás na loď svého synovce, že tedy ta by za osmdesát byla. Snažil se nás přesvědčit, abychom si u synovce alespoň objednali stravování, ale Pavel ho milostivě propustil s tím, že jeho žena je v každém případě nejlepší kuchař pod sluncem a jiné stravy mu netřeba. Tak to jsem tedy zírala. Do té doby by mě nenapadlo, že se dá za necelých osmdesát českých kaček pronajmout loď.


Plovoucí palác . . . (11.6.2001)

. . . tedy náš hausbót zrovna není, spíš taková romantická, mírně rozpadlá plovoucí krabice, ale k naší úplné spokojenosti to stačí. Máme ložnici s koupelnou a obývací pokojík ústící na terásku na přídi. Posedáváme a poleháváme buď v "salónku" nebo na přídi, podle toho, kde je zrovna příjemněji. Čteme si, učíme se čínsky a francouzsky, vyváříme nejrůznější dobroty, které nám v horách chyběly, nebo se v malé dřevěné šikáře jen tak projíždíme po jezeře.

Naše luxusní plavidlo
Naše luxusní plavidlo

Když jsme na projížďku vyjeli poprvé, libovala jsem si, jaké je to báječné, mít za muže vodáka. Za chvíli se bohužel ukázalo, že je Pavel nejen vodák, ale hlavně zadák, kterého rozčiluje pohled na lelkující slečnu - tedy flákajícího se háčka - na opačné straně lodi. Nic nepomohlo moje vysvětlování, že v šikáře pádluje jen ten vzadu. Neopomněl mi zdůrazňovat, jak jsem těžká a jak to kvůli mně jede pomalu.

Na jezeře se v šikárách nevozí jen výletníci, ale také prodavači nejrůznějších nezbytností. Můžete koupit kašmírské šály tak jemné, že se dají protáhnout prstenem, kožené bundy, tašky, pohledy, toaletní papír, šperky, limonádu, hašiš, okurky, rajčata, zmrzlinu, pečenou kukuřici a čerstvé květiny, nebo se nechat vyfotit v kašmírském kroji s nůší umělých kytek na zádech. Ze všeho nejtěžší je ale vysvětlit všem těmhle lidem, že opravdu, ale opravdu vůbec nic nechcete.


Život podle Saturnina (12.6.2001)

Po pěti dnech na hausbótu zjišťuju, že se mi odsud vůbec nechce. Nikdy předtím jsem nebydlela na lodi, ale od teď by nebyl problém mě k tomu přemluvit. Líbí se mi, jak je tu všechno ze dřeva, které navíc krásně sladce voní smolou himálajských smrků, líbí se mi, že za oknem a přede dveřmi není žádná rušná ulice, ale klidná voda jezera, jak se večer všechno krásně zrcadlí na hladině, jak v noci kvákají žabky a tiše kolem nás projíždí šikárová MHD. Líbí se mi, jak se loď houpe a vrže a jak se dá navečer lehnout na příď a okukovat okolní svět. Rozhodnutí, že už je čas odjet, přijímám s krajní nelibostí.

Každý z hausbótů má malou loďku - šikáru, která slouží při cestách do města i při návštěvách sousedů. Většina lidí v Kašmíru se hlásí k islámu stejně jako tato paní v tradičním salwár Kamízu a s dupatou přikrývající hlavu.

Ostře sledované město (13.6.2001)

Dělba práce - žena vaří
Asijská dělba práce - žena vaří

Druhý den po příjezdu do Šrínagaru jsme se chtěli vydat do města a poslat domů e-mail kde jsme a že se máme fajn. Hned ráno jsme se ale dozvěděli, že v nedalekém Gulmargu vybuchla bomba a zabila šestnáct lidí. Tak to asi domů nebudeme psát, kde jsme.

Pořád nevím, jak bezpečně se tu mám cítit. Teroristé se naštěstí Dálskému jezeru vyhýbají, takže je na hausbótech klid. Ve městě ale stojí na každém rohu zamaskovaná budka s ozbrojenými vojáky uvnitř. Vím, že jsou tu kvůli bezpečnosti, ale při pohledu na ně si moc bezpečně nepřipadám.

Pánská část posádky kouří
Pánská část posádky kouří

Zprávy o původu teroristů a jejich záměrech se různí. Jedni tvrdí, že jde o Kašmírce požadující samostatný stát, jiní jsou přesvědčeni, že útočníci přicházejí z Pákistánu a požadují připojení Kašmíru ke své zemi. Docela by mě zajímalo, co si myslí Pákistánci. Každopádně jsou teroristické útoky víc než částé. Nebojím se jen sama o sebe, vždyť my jsme tu jen pár dní, ale co lidé, kteří tu žijí celý život?

Navíc jsme se v novinách dočetli, že se útoky nově zaměřují na kolony vojenských vozidel. Myslím na všechny ty kluky, kteří nás po horách vozili a v duchu jim přeju hodně štěstí.


Noc na policejní stanici (13.6.2001)

Přípravě krupicové kaše k večeři přihlíží početná skupina vesničanů. Krásně - muslimsky - si to rozdělili. Muži se shlukli kolem Pavla, ženy okolo mě.

Jsme zase někde, kde jsme nechtěli být. Silnice ze Šrínagaru do Džammu tu před sedlem Banihál vjíždí do několika kilometrového tunelu, který stihli zavřít dřív, než jsme sem k večeru dorazili. Asi přespíme v sadu u vesnice. Zatím jsme tu vybalili vaření a já se pustila do kaše.

V Indii nebudete ani okamžik sami
V Indii nebudete ani okamžik sami

Mezi vesničany přichází policista, a když zjistí, že plánujeme nocleh, vysvětluje nám, že to není bezpečné. To víme taky. Prý máme spát v hotelu v nedalekém městě. Odmítáme, to radši přijmeme nabídku jedné z žen, že můžeme zůstat u ní doma. Policajt chvíli přemýšlí, pak odchází a za chvíli se vrátí s několika kolegy a oznamuje nám, že budeme spát u nich na stanici.

Večeře byla báječná. Oba se shodneme, že policistům vaří lépe než armádě v horách. Původně jsme se sice snažili jídlo odmítnout s tím, že už jsme večeřeli, ale šéf se samopalem prohlásil naši kašičku za "pouhé mléko" a nechal nám naservírovat hovězí s rýží.

Když jsme pak usínali v ubytovně pro policejní personál, napadlo mě, že tohle je jedno z dalších kuriozních míst, které nás při naší asijské cestě poctilo noclehem.


Všechno je možné, když znáte člověka na správném místě (14.6.2001)

Cestou nahoru k tunelu je několik policejních kontrol a ani jedné se nelíbí, že kamion veze zahraniční stopaře. V autě naštěstí kromě nás sedí i pan inženýr, který u tunelu pracuje. Na každou kontrolu zamává, pozdraví je a oznámí, že je všechno v pořádku.

Další protekce na nás čeká na hlavní bezpečnostní kontrole. Spolu s námi tu zastavuje autobus a jeho pasažéři, zvlášť ti neindičtí, procházejí důkladnou prohlídkou jich i zavazadel. Sotva se ukáže, že přísní policisté jsou naši včerejší hostitelé, prohlídka našich osob se ruší a jsme pozváni na sušenky a čaj. Potom, přestože nám bylo předtím několikrát zdůrazněno, že se tu stopovat nesmí, nám úředně zastaví první projíždějící kamión a přikážou mu, aby nás zdarma odvezl do Džammu.

Celá příhoda mi přijde pro Indii docela typická. Pokud jste obyčejný člověk a nemáte potřebné styky ani peníze na úplatky, je téměř nemožné domoci se na vyšších místech spravedlnosti. V opačném případě, nejlépe máte-li kamaráda někde hodně vysoko, je možné téměř všechno, i když to zákony třeba nepovolují.


Z labyrintu světa Bezelstný čumil

Je pár věcí, kterými Indové dokáží vytočit zápaďany téměř k nepříčetnosti. Chrchlají a plivají bez ohledu na to, kde právě jsou a jak daleko jsou od vás. Neděkují, cpou se do autobuse, kde se klidně posadí přímo na vaše zavazadla, nebo vám na klín a vůbec provozují řadu velmi "necivilizovaných" zvuků.

Čím blíž stojí, tím líp vidí
Čím blíž stojí, tím líp vid

Průměrného Evropana ale ze všeho nejvíc rozčílí, že nikdo nerespektuje jeho životní prostor. Když někoho zaujmete, stoupne si klidně pět centimetrů od vás, upřeně na vás hledí, ošahává všechny vaše věci, váš batoh, boty, hodinky, vlasy, láhev s vodou, . . . to všechno se zaujetím dítěte a bez nejmenšího tušení, že vám působí nějakou nepříjemnost. Poté, co vaše česká knížka okolovala celým davem a všichni se vás patnáctkrát zeptali na jména všech příbuzných, vaše zaměstnání, příjmy a tisíc dalších otázek, na které se vás v Čechách na ulici nikdo nezeptá, se všichni beze slova otočí a odcházejí.

Na druhou stranu když se s tímhle vším dokážete vyrovnat a zapomenete, co vám doma pečlivě vštěpovali, otevře se před vámi nový svět.

Můžete z deseticentimetrové vzdálenosti, beze studu sledovat práci hodináře, ošahat si ševcovské náčiní, vyráběné boty a vše ostatní, co v ševcovně najdete, bez hnutí civět na písmomalíře, okounět v truhlárně, nebo několik hodin pozorovat jak se tisknou noviny a nakonec si kompletně ošmatlat policajtskou pistoli.

A to všechno bude úplně v pořádku. Nikdo se nad vaším drzým chováním nepozastaví, naopak, ještě vás pozvou dál a nabídnou vám čaj.


Slepice na paprice a bezesná noc (15.6.2001)

Pokus vysvětlit milému řidiči, co nás celý den vezl a nedovolil nám zaplatit v žádné z čajoven, kde jsme stavěli na jídlo, že si večeři a nocleh zajistíme sami, skončil lahví indického piva a našimi batohy na střeše kamionu s tím, že tam budeme spát. Zatím, co se zlatavý mok rozlévá do sklenic, odchází spolujezdec pro slepici a když jsou sklenky téměř prázdné, zavoní k nám zvenku dušené kuřecí maso.

Jídlo je výtečné a hrozně nám připomíná českou slepici na paprice. Baštíme, až se nám dělají boule za ušima. Nad naší děkovačkou mávne řidič rukou. To prý, abychom věděli, že jsou v Indii hodní lidé.

Těžké ráno
Těžké ráno po jedné z nejhorších nocí na cestě

Se spaním na střeše je to horší. Indické kamiony mají nad kabinou dřevěný kastlík na zavazadla a za horkých letních nocí se v kastlíku spí. My jsme bohužel o něco větší než průměrní Indové a kastlík zase o něco kratší než dospělý Evropan. Největší radost z našeho místa na spaní mají hejna krvežíznivých komárů, neustále kroužící kolem našich uší. Dostáváme se do neřešitelné situace. Je takové horko, že když se člověk něčím přikryje, ocitne se okamžitě v parní lázni. Poté, co se uvařený a napůl udušený rozhoduje, že komáři jsou lepší než smrt horkem, ocitne se přímo v prostředí letecké bitvy, kde je hlavní trofejí jeho vlastní krev. Nechápu, jak může kluk vedle nás spát jako špalek a červánky na východě jsou pro mne vysvobozením.


Větší bere (17.6.2001)

Dharamsala
Ubytování, mail, telefon, masáž a kurz tibetské kuchyně. Co víc si přát?

Tibeťané měli vlastně štěstí. V době, kdy jejich zemi obsadila čínská vojska, byly zrovna indické vztahy se zemí čínského draka hluboko pod bodem mrazu a Indie byla ochotná přijmout tisíce tibetských uprchlíků. Hlavním cílem exulantů bylo severoindické městečko Dharamsala, kde své sídlo zřídila mimo jiné i tibetská exilová vláda v čele s dalajlámou. S tím, jak stoupal zájem západních zemí o dění v zemi věčného sněhu, tím víc přibývalo i turistů, kteří do Dharamsaly směřovali. Dnes se v městečku kvůli velkému množství turistických restaurací a obchůdků se suvenýry říká "malé Káthmándú" a na ulicích potkáte fantastické "týpky" ze západu, s dredy ve vlasech, santálovými korálky na krku a praštěnými módními kreacemi na sobě. Chodí na meditační kurzy, čtou knížky o východní filozofii, strkají si nohy za krk v jogínských pozicích a v hlavách nosí nejrůznější varianty a směsice všemožných náboženství, zmatených filozofií a spasitelských názorů. Když někdy pozoruji, jací běloši se v Indii vyskytují, napadá mě, co si o nás Indové asi myslí.

Světová popularita nicméně na situaci v Tibetu samotném mnoho nezměnila. Ve světové politice platí ze všeho nejvíc zákon silnějšího a proti mocné Číně si dovolí postavit se jen málokdo. Kdo z nás nemá doma alespoň jednu věc "made in China"? Pusa plná lidských práv, ale skutek utek. Velká hra podle jednoduchých pravidel: větší bere.


Prádelna (21.6.2001)

Definitivně jsme vyjeli z hor. Je nám to trochu líto, ale máme nejvyšší čas. Naší poslední zastávkou byla Dharamsala a pak už jsme z příjemně chladných hor sjeli dolů do tropického počasí nížin. To, co se tu děje, se dá vyjádřit nejlépe hezkým českým slovem "prádelna ". Jednoduše horko, do kterého prší. Sedím úplně zpocená pod naplno puštěným větrákem, a když zavřu oči, vidím mrazivý mlhavý listopadový den v Liberci. Takový, kdy se venku lidé choulí do svetrů a šál a doma pak zimu rozhánějí hrnkem horkého čaje. Najednou si moc přeju, aby byl listopad a já byla na jeden den doma, procházela se pod ojíněnými kaštany a do zčernalého spadaného listí by drobně studeně pršelo.


Cesta za čínskou císařovnou (25.6.2001)

Do hlavního města dorazily monzuny v předvečer mých narozenin. Prší z bouřkových mraků a déšť je na celé té záležitosti to nejpříjemnější. Nejdřív je dusno a horko, pomáhá jen vlézt pod studenou sprchu a pak se bez utření postavit přímo pod větrák. Když dosáhne horko a vlhko vrcholu, objeví se na obloze tmavé mraky a konečně začne pršet. Voda padá v hustých studených kapkách a poskytuje úlevu a pomíjivý pocit chladna. Lidé chodí v promočených šatech a děcka se cákají v kalužích, ulice se změní v rybníky a říčky. Pak déšť ustane, voda se začne odpařovat, netrvá dlouho a je stejné dusno jako předtím.

Každá země má jinou vízovou politiku.

Do Dillí dorazily monzuny
Do Dillí dorazily monzuny

Ambasáda první - Čína:

Řada lidí čeká venku pod plechovou stříškou, horký vzduch se ani nehne, úřední okénko se mělo otevřít před půl hodinou. Když se konečně zvedne roleta, trvá ještě dobrých dvacet minut, než přijdeme na řadu.

"Dvouměsíční víza nedáváme, přepište to na jeden měsíc!"
Přepisujeme.
"Nevím, jestli víza dostanete, zavolejte příští středu ráno."
Zalapáme po dechu: "Promiňte prosím, proč bychom víza neměli dostat?" Všichni v řadě před námi dostali lístek s pořadovým číslem a datem vyzvednutí pasu.
"Vaše víza posoudí příslušné oddělení. Toto je běžný postup." říká netrpělivě úředník a rozhovor je u konce.
Příští středu ráno o našich vízech nic nevědí. Odpoledne zkoušíme přijet a po téměř hodinovém čekání se ukáže, že jsme lustrací prošli a naše pasy zdobí šedivá nálepka za dvanáct stovek ve znacích jazyka Chanů. Ani nevím, jestli jsem víc šťastná nebo unavená.

Ambasáda druhá - Pákistán:

Klimatizovaná hala, u vchodu automat se studenou vodou. Muž za sklem se usmívá.
"Prosím, my už jsme jednou víza dostali, potřebujeme znovu potvrzení od české ambasády?" zkoušíme, jestli by se nedal obejít doporučující dopis, jinak podmínka pro udělení víza.
Úředník chvíli váhá, pak mávne rukou:
"Stačí, když v bance zaplatíte poplatek, ostatní vám odpustím."
V bance se ukáže, že za poslání padesáti rupií chtějí padesát rupií manipulační poplatek.
Vracíme se na ambasádu:
"Promiňte, mohli bychom poslat obě částky na jedno jméno?", vysvětlujeme, jaká je banka šizuňk.
"Dobrá, to nevadí, napište to na jednoho z vás, když přijdete do půl hodiny, je ještě čas to vyřídit."
Vyrážíme znovu do banky a cestou si všimneme, že úřední hodiny na ambasádě skončily před půl hodinou.
Druhý den si spokojeně odnášíme měsíční víza za padesát rupií, která je v Pákistánu možné bezplatně prodloužit na tři měsíce.

Cesta za čínskou císařovnou může začít.


Amritsar expres (27.6.2001)

Kamion s posádkou
Přenádherně vyzdobená kabina kamionu s posádkou

Než stihneme nechat opravit prasklé sklo v Pavlových brýlích a sbalíme všechny věci, je večer. Od nádraží ve starém Dillí by měla jezdit "131" až na výpadovku na Amritsarskou dálnici, ale na místě všichni svorně tvrdí, že žádný takový autobus neexistuje nebo jezdí odněkud odjinud. Nejvytrvalejší je majitel autobusu do Rádžastánu. Neustále za námi chodí a vykřikuje "Džaisalmer, Džaisalmer. "Jako by tam v tomhle vedru nějaký trouba dobrovolně jel. Už téměř hodinu kroužíme kolem nádraží a kdybychom sem byli před týdnem onou "131" nepřijeli, tak skoro propadáme panice. Ve chvíli, kdy už to vypadá buď na nocleh na nádraží nebo pěší pochod za město, se ze zatáčky vyřítí "náš" autobus.

Řidič se sice tváří, že o žádné výpadovce nic neví a za lístek chce nehorázných dvacet šest rupií, ale nakonec se cena ustálí na osmi a pomalu se rozjíždíme správným směrem.

Končíme skutečně na dálnici, ale o několik kilometrů blíž než je odpočívadlo, na kterém jsme chtěli spát. Tma jak v pytli, po dálnici se šinou a čmudí štrůdly aut a vedle nás nevlídně vyhlížející siluety jednoho z chudších dillijských předměstí, prostě naprosto katastrofální místo na spaní.

Zkoušíme stopovat. Snad by nás mohl někdo popovézt na odpočívadlo. Chvíli bezvýsledně máváme, ale řidiči nás buď nevidí, nebo vidět nechtějí. Zastavte někomu v noci na neosvětlené silnici, navíc na nějakém pochybném předměstí!

Stopování vzdáváme a pouštíme se do řeči se skupinkou kolemjdoucích kluků. V tom k nám někdo běží: "Tak jedete nebo ne!" Kousek od nás zastavil na krajnici kamion. Předvedeme, jak nám vůbec nejde běhat s batohem a rychle nastupujeme.

A kam že to kamion jel? Přes noc do Džammu. Uložil nás na postel za řidičem, pustil na nás větrák a ráno nás po rozednění vyložil kousek před Amritsarem. A to jsme prosím na cestu plánovali dva dny!


Loučení s Indií (30.6.2001)

Ubytováváme se v amritsarském Zlatém chrámu, kde před téměř půl rokem naše cesta po Indii začala. Zajdeme si na čočku s čapátím do Svaté kuchyně. Chvíli pomáháme škrábat zázvor, a pak už jen sedíme na ochozu okolo chrámu, posloucháme předzpěvování a přemýšlíme o tom, jak jsme si cestování po Indii představovali a jaké skutečně bylo.

Zlatý chrám v Amritsaru
Poslední dny v Indii - Zlatý chrám v Amritsaru

Spousta přání se nám splnila. Zatímco před třemi lety jsme jezdili hlavně po památkách a městech, přesunovali se autobusem a vlakem a spali po hotýlkách, teď jsme se cítili spíš jako poutníci, než jako turisté. Díky stopování, spaní ve stanu a putování po méně známých městech a vesnicích jsme měli šanci potkat se se spoustou lidí a vidět Indii trochu jinak. Minule jsme se domlouvali hlavně anglicky a v hindí dali dohromady sotva pár holých vět, teď už zvládáme říci co chceme a když se na nás mluví pomalu, docela chápeme, co nám chtějí říct ostatní. Moje krkolomná gramatika je sice často zdrojem všeobecného veselí, ale otevírá cestu k lidem, kterým se angličtina a někdy i školní vzdělání vůbec obloukem vyhnuly - pastýři v horách, lidé na vesnicích, řidiči kamionů, ženy . . .

Když jsme před časem kempovali mezi poli kousek pod Dharamsalou, seděli za tmy před stanem a pozorovali hvězdy a světla nedalekého města, napadlo mě, že kdybych teď seděla někde v Českém ráji, koukala na oblohu a noční světla Mnichova Hradiště, cítila bych se úplně stejně. Bylo to zvláštní. V tu chvíli mi najednou došlo, že se tu cítím doma.


Z labyrintu světa Skrytá Indie

Naši přátelé, kteří před nedávnem navštívili zemi pod Himalájem poprvé, odjížděli zklamaní. Hordy otravovačů, kteří se jim snažili vnutit všechno možné počínaje rikšou, hotelem, jídlem a kašmírskými koberci konče, nehorázně předražené služby pro cizince, davy neodbytných žebráků, místo pohostinnosti touha co nejvíc z cizinců vytěžit. I taková dokáže být Indie, hlavně na místech, kde je turistů nejvíc.

Když se ale vydáte mimo místa popsaná v průvodcích, dýchne na vás tradiční asijská pohostinnost.

Pohostinní Sikhové a stopař z Čech
Pohostinní Sikhové a stopař z Čech

Sedíme v restauraci vedle dálnice a snažíme se vysvětlit neuvěřitelně milým a pohostinným Sikhům, kteří nás vezou, že si výtečný oběd zaplatíme sami. Ten den už v sobě máme coca-colu, broskve, manga, čaj a švestky. To vše darované různými řidiči, když za nás teď ještě tihle zaplatí oběd, budeme se cítit jako somráci. Asi po dvaceti minutách vášnivé debaty vyhráváme a Pavel odchází ke kase. Majitel hospody celou debatu poslouchal, a když se ho teď Pavel ptá na cenu, usměje se a mávne rukou: "Free servis!"

To jako že jsme jeho hosté a jídlo máme zdarma. I taková dokáže být Indie.


Nádherná zálivka

Krásky v sárí
Krásky v sárí
©Foto: R. Hanzal

Propadla jsem kouzlu záclon před víc než třemi lety a na první pohled. Po několika prvních dnech v Indii se mi podařilo přesvědčit Pavla, že jednu takovou taky nutně potřebuju, a nejlépe co nejstrakatější a hned. Následujících několik měsíců jsem klopýtala po indickém světě omotaná od paty k hlavě několikrát dokola a okukovala ostatní ženy, jak že mají to sárí nařasené, že z nich nepadá a že v něm vypadají elegantně. Nosit takovou věc není jednoduché. Celé oblečení je vlastně asi metr široký a šest metrů dlouhý pruh tenké látky, který okolo sebe dáma postupně skládá a obtáčí, až na ní vznikne velmi pěkný a úhledný oděv. Pěkný a úhledný je tedy po letech praxe. Když se pokusíte poprvé, budete zřejmě vypadat jako nešťastník, co se omylem zapletl do pruhu spadlé záclony.

Můj vlastní boj s tradičním indickým oblečením nakonec skončil vítězstvím. Těsně před odletem do Čech mě na ulici v Bombeji zastavila paní, že prý umím sárí nosit lépe než ona a že mi to moc sluší. To potěšilo.

První sárí bylo oranžově červené, druhé koupené při naší současné cestě v Bombeji mělo barvu modrou. Rozhodla jsem se, že tentokrát ho nebudu nosit ve svátek a ve velkých městech jako to první, ale zkusím v něm žít. Jezdit autobusem, nakupovat, prát prádlo, stavět stan a vařit jídlo, stejně jako ostatní indické ženy. A šlo to. Chvíli mi sice trvalo, než jsem se cítila přirozeně a do schodů zakopávám dodnes. Ale zvykla jsem si a sárí ze sebe na celou dobu v Indii téměř nesundala.

Oba s Pavlem jsme se báječně bavili reakcemi okolí. Jen málo cizinek se odváží v sárí chodit, a tak jsem po ulicích budila náležitý rozruch. "Indka, Indka!" volali lidé a mávali. "Sluší vám to!" "Krásná slečna" pokřikovali jiní. Patrioti z jižní Indie se nezapřeli: "Krásné kéralské sárí!" bylo slyšet v Kérale, "tamilská kultura!" v nejjižnějším cípu Indie v Tamil Nadu. Korunu všem obdivným výkřikům nasadil výtečník, který při pohledu na mě a mé oblečení - anglicky dress - přes ulici vesele volal: "Beautifull dressing! ", tedy něco jako "Nádherná zálivka".

Při odjezdu z Indie vznikl problém. Co se sárí? Nechtělo se mi poslat je domů, aby pak leželo složené ve skříni vedle toho prvního. Oblečení se má nosit.

Poslední den v Indii jsem neustále vyhlížela žebračku, které bych svůj balíček věnovala, ale jako na potvoru nikde nikdo. Už jsme seděli v autobuse k pákistánským hranicím a pořád nic. Pak jsem okýnkem zahlédla chudou rodinu, jak jí na ulici. Autobus zastavil na křižovatce a mě napadlo, že to třeba stihnu.

A tak když teď na amritsarském předměstí zahlédnete paní v duhově modrém sárí s černým vzorkem a temně modrým bolerkem, vzpomeňte si na hubenou Evropanku, na kterou volali, že je skvělý dressing.

Obchod se sárí
Obchod se sárí

Závěrečná zpráva z Indie

Mám pocit, že u byla většina věci řečena, tak jen krátce:

O nákladech:

Záleží hodně na vás a vašem stylu cestování. Minule jsme jezdili za 500,- Kč na oba na den a byli jsme spokojení. Teď jsme do Indie přijeli s 300,- Kč na oba na den a rozpočet postupně klesal z 250,- Kč na 200,- Kč a nakonec se ustálil na 150,- Kč s tím, že nejlepší a nejrozumnější investice je do dobrého jídla. A byli jsme také spokojeni. Tak si vyberte.

O jídle:

Levné, pálivé. Když si na čili zvyknete, dá se říct že výborné, když si nezvyknete, chutná všecko jako pálivý fujtajbl.

O ubytování:

Levné, za dvojlůžák od asi 60 rupií (přežijí jen odolní) hezký čistý pokojík asi 100-200 rp. Mimo města se velmi dobře spí ve stanu. Když kempujete někomu na poli, může se vám stát, že si vás majitel s různě početným doprovodem přijde za úsvitu okouknout.

Bicykl

O cestování:

Na dlouhé vzdálenosti vlakem, pohodlná a příjemná je rezervace lůžka, jinak se dá těsně před odjezdem koupit lístek do obyčejné druhé třídy. Pak vás čekají neobyčejné zážitky. Kratší vzdálenosti mírně dražším autobusem. Stopem se cestuje báječně. Ta tam jsou několikahodinová čekání ve střední a západní Evropě, prostě mávnete a jedete. Malá auta fungují často jako taxíky. Je dobré se předem zeptat, jestli je auto taxík nebo ne. Nejraději jsme jezdili kamiony. Řidiči většinou za odvoz nic nechtějí, výjimečně se platí, ale cenu je možné usmlouvat, platili jsme pak cca 2/3 ceny za autobus.

Kdy jet:

Indické hory ideálně červen až září, ostatní části Indie ideálně září až březen.

Mapka
Mapka

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 20. října 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz