fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    t ř i n á c t á

Karákoram

Pakistán: Pešáwár, Rawalpindi, Čilas, Karákoram Highway

Prvních deset červencových dní se nestalo nic převratného. Báječně rychle jsme se díky kamionu se slámou dostali od indo-pákistánských hranic až do dvojměstí Islamabád-Ráwalpindí, stali se hosty milého Paštúna s velkým prázdným domem, zajeli se podívat do Pešawáru nedaleko afgánských hranic, do vesničky Darra Adam Khel, slavné výrobou střelných zbraní a přes krásné horské údolí Swat a úzké skalní soutěsky řeky Indu se vrátili zpátky do Ráwalpindí.

Karákoram Highway patří k nejpozoruhodnějším silnicím světa. Protíná nejvyšší hory světa a spojuje hlavní města Pákistánu Islámábád s oázou Kašgar v západní Číně, vzdálené bezmála 1400 km.

Deset pohodových dní, to celé vlastně čekání na Pavlova bratra Mirka a jeho ženu Blanku, kteří se zatím do Pindí vší rychlostí řítili přes východoíránské pouště.

Tak jen pár poznámek:

Domov pro dva milióny Afgánců (6.7.2001)

První Afgánce jsme potkali na dálnici mezi Ráwalpindí a Pešawárem. Otec se synem, majitelé cisterny s benzinem, kteři nás pozvali na limonádu a pak celý zbytek cesty poslouchali z chrchlavého kazeťáku krásně pohodovou afgánskou muziku. Tak jsme dojeli až do hlavního města severozápadní provincie. Pešawár je z velké části jen jedno z mnoha prašných pákistánských měst, ale jenom do chvíle, kdy se dostanete do starého města. Úzké a klikaté uličky bazaru s plátěnými stříškami proti slunci vypadají velmi středověce, nízké cihlové a dřevěné domky mají v přízemí malé obchůdky a dílničky, kde snědí a fousatí muži v turbanech doslova na koleně a před vašima očima vyrábějí všechny možné a nemožné životní nezbytnosti. Je tu čtvrť kovotepců, ševců, trh s látkami, se zeleninou, ovocem, kořením, mezi tím zastrčené miniaturní čajovničky, kde denně uvaří stovky, možná tisíce šálků silného sladkého zeleného čaje "kavy", který se tu pije všude a pořád.

Pešavárský řezník
Pešavárský řezník

Po bazaru se dá bloudit celé hodiny, raději tedy ráno nebo večer, protože přes poledne je pětačtyřicet a navíc už z Indie přišly bouřkové monzunové mraky s nesnesitelně vlhkým a horkým dusnem.

Proplétáme se pavučinou uliček s ševcovskými krámky, jediní cizinci široko daleko. Já snad jediná žena v celém městě. U afgánského krámku s noži, začínáme smlouváním o ceně a končíme nad šálkem kávy debatou o obecných problémech lidstva.

"To kdybyste šla takhle oblečená po ulici v Afgánistánu, zbili by vás a pravděpodobně šoupli do vězení", komentuje absurdní situaci ve středoasijské zemi prodavač, původem Afgánec. Do Pákistánu přišel jako dítě, je jedním z více než dvou milionů afgánských uprchlíků, kteří našli v Pešawáru nový domov.

"To kdybych takhle šla v Evropě, všichni by si mysleli, že jsem blázen", vracím s úsměvem poznámku o svém oblečení. Na sobě mám pákistánský šalvár kamíz a kouká ze mě jen obličej a dlaně rukou. Úctyhodný výkon vzhledem k okolní teplotě, ale na Afgánistán je to pořád málo. Tam bych musela mít burku, nebylo by ze mě vidět vůbec nic a z pod nařaseného pytle bych se na svět dívala vyšívanou síťkou před očima.


Hříšné ponožky (7.7.2001)

To, co se děje v hornaté středoasijské zemi začínající za sedlem Khyber jen pár kilometrů od stolku, u něhož právě sedím, se vymyká jakékoli středoevropské logice.

Dlouho jsem si myslela, že Taliban je v Afgánistánu hlavní rozhodující silou, pak že existuje opozice vládnoucí v severní části země, takzvaném koridoru Wakhan, a to je všechno. Pracovníci afgánského oddělení OSN, kteří nás před časem vezli stopem, říkali něco jiného. Soupeřících sil je prý mnohem víc a Taliban, tedy hnutí vedené studenty extrémních islámských škol, je jen jednou z nich.

To ovšem nemění nic na nelogické absurdnosti talibanských příkazů. V zemi je zakázán rozhlas, televize, hudba a jakákoli zábava, holení vousů, pouštění draků a dokonce i bílé ponožky, které podle teologů vzbuzují hříšné sexuální choutky.

Dáma v burce
Dáma v burce

Nejtvrdší je režim ve vztahu k ženám. Ty nesmí téměř nic, chodit do škol, pracovat, vystupovat před soudem a dokonce ani vycházet na ulici bez mužského doprovodu.

Podívám-li se na současné dění v Afgánistánu očima islámského přesvědčení, že Alláh odměňuje dobré skutky a trestá zlé, zdá se mi, že si lidé odpykávají hříchy mnoha generací. V zemi totiž už tři roky pořádně nepršelo, naprostá většina obyvatel jsou zemědělci, přímo závislí na dešťové vodě. Průmysl téměř neexistuje, snad až na obchod se zbraněmi, velmi vzkvétající výrobu dřevěných protéz (obě odvětví se prý vhodně doplňují) a výnosný export drog.

Taliban je spíš vojenské a politické sdružení než skutečná vláda, která by byla schopná a ochotná udělat něco ve prospěch hladovějících vesničanů, a tak masivní exodus pokračuje. Loni na začátku zimy byly pákistánské noviny plné srdceryvných příběhů zoufalých rodin, které po stovkách utíkaly před hladem do sousedního Pákistánu. Utečenecké tábory v okolí Pešawáru praskaly ve švech a pracovníci UNHCR zoufale sháněli přikrývky a jídlo. Vzpomínám si na jeden článek o muži, kterému během transportu přes afgánské hory do Pákistánu umrzly čtyři děti.

Taliban nepovažuje hladomor v zemi za problém, kterým by se měl zabývat. Jediné, co dělá, je ostrá kritika mezinárodních organizací, že se o hladovějící nestarají, ale že jim před tím zavřeli kanceláře, část vyhostili ze země, ženám zakázali řídit auta a zamezili vstupu několika konvojů humanitární pomoci, s tím přeci nemá nic společného.


Kalašnikov za babku a tři dny (8.7.2001)

Určitě nejsem správný člověk na psaní o vesnici Darra Adam Khel. Střelná zbraň, jakkoli krásně provedená, má přeci jen jeden hlavní cíl - zabíjet. Přijde mi tedy zvláštní obdivovat věc, která vraždí, ať už zvířata nebo člověka. Je mi blízký názor, že nikdo z nás nemá právo brát život, který nedal.

Lucka se samopalem
Lucka se samopalem

To si ale myslím já. A nesouhlasí se mnou nejen většina mužské populace, vidící ve zbraních lesklé hračky, ale jistě také všichni obyvatelé zmíněné vesnice nedaleko afgánských hranic, kteří se výrobou zbraní živí.

Jedinou hlavní ulicí v Darra lemují obchůdky s originály i kopiemi všech možných i nemožných světových střelných zbraní. Ruské kalašnikovy, brokovnice ze Zbrojovky Brno, malé české samopaly přezdívané škorpión, pušky, pistole, dokonce párek prehistorických revolverů a bizarní modely střílejících holí a propisovaček.

Českou republiku tu všichni znají. Do té doby jsem o slávě našich českých zbraní neměla nejmenší tušení, ale dneska prošlo mýma rukama tolik pažeb s nápisem "made in Czechoslovakia", že na tom asi něco bude.

Dopíjíme šálek kávy s místním policistou a vyrážíme do bočních uliček podívat se na zbrojařské dílničky. Profesionálové z brněnských zbrojních závodů by se asi divili. Vousáči se svěrákem, pilníkem a kleštěmi sedí v tureckém sedu a doslova na koleně zvládají to samé, co přesně seřízené evropské stroje. Vyrobit kopii zbraně, kterou v Darra mají, trvá tři až čtyři dny. Pokud si přinesete nějaký nový typ, můžete si duplikát odnést po deseti dnech za mnohem nižší cenu, než vás stál originál.

Vyrobit kopii jakékoli zbraně trvá jen pár dní
Vyrobit kopii jakékoli zbraně trvá jen pár dní

Darra Adam Khel sice oficiálně patří k Pákistánu, ale pákistánské právo tu údajně velkou váhu nemá. Oblasti hraničící s Afgánistánem tvoří velmi samostatné kmenové státečky, prý největší dodnes fungující kmenové společenství na světě. Platí zde vlastní zákony, spravedlnost se vymáhá zbraněmi nebo radou starších a intenzivně se obchoduje s Afgánistánem. Tedy hlavně, co se zbraní týče. Kmenová společenství jsou muslimská a velmi, velmi ortodoxní. Těch málo žen, co potkáte v Pešawáru na ulici, je zcela zamotáno do čádoru nebo burky. Darra je ještě přísnější, na ulici jsem byla jediná. Nebyl to dobrý pocit.


Z labyrintu světa Kouzla s lístky čaje

Taková obyčejná kytka. Keřík s tuhými zelenými listy, za syrova nepoživatelné. Když zkusíte jen tak povařit pár lístků, pít se to nedá. Je třeba provést složitý postup sušení, kvašení, dalšího sušení a já nevím, čeho všeho, než držíte v dlani hrstku zkroucených voňavých hnědavých ruliček, dýchnete do nich, přičichnete a je to on - čaj, čáj, čá, tea, tee . . . Teď už stačí jen zalít horkou vodou a - a tady začíná magie.

V Turecku se čaj vaří nadvakrát. Ve spodní, veliké konvici máte vařící vodu a na ní stojí menší konvička s velmi silným vývarem výborného čaje. Dostanete malou sklenici a do ní ještě menší množství temně rudohnědé tekutiny. Pak vám sklínku dolejí horkou vodou a podají cukr. Je to krásně svobodné, můžete si sami vybrat, jak silný čaj chcete, dolévat si postupně vodu nebo čajový utrejch. Škoda jen, že se turecké čajové konvičky nevejdou do batohu. V PákistA!nu a Indii vaří lístky čajovníku v mléce. Pokud máte štěstí, je čaj pouze z mléka a přidá se do něj kromě cukru také zázvor, skořice a kardamon. Vše se vaří v hrnci nad plynovým vařičem přímo na ulici a čájvalah - tedy ten, kdo vám čaj vaří - dokáže divy. Mléko varem vzkypí, ale nepřeteče, jen je třeba jej včas promíchat sítkem. Musí se pořádně vařit a vzápětí přijít na stůl ne příliš horké . Čájvaláh ho akrobaticky přelévá velkým obloukem do hrnku a zpět, aby zchladlo.

Příprava čaje v restauraci
Příprava čaje s mlékem v restauraci

Tibetský čaj je slaný a plavou na něm velká mastná oka jačího másla. Kašmířané dávají do čaje kromě mléka a soli také prášek podobný sodě. Prý kvůli trávení - a srkáte pak cosi horkého, slaného a růžového.

U afgánských hranic se pije kava. Jménem sice podobná naší kávě, ale nemá s ní nic společného. Je to silný sladký kořeněný zelený čaj, kterého vypije běžný člověk denně snad minimálně litr po malých šálcích, roznášených z četných čajoven v zelených, modrých nebo žlutých smaltovaných konvičkách

Čaj má spoustu tváří. Stokrát jiný a přeci je vždy na počátku hrstka suchých lístků z dřevnatého keře. Jedno z mnoha kouzel Asie.


Setkání po 284 dnech (11.7.2001)

Když jsme byli malí, dávali jsme si s kamarády sraz před domem u tramvaje. Když jsme trochu vyrostli, tak před libereckou radnicí. Pak na Václaváku pod koněm. Pak padla železná opona a necelé dva roky po tom si Pavlův brácha dal s kamarádem Slávkem sraz na londýnském Trafalgar Square. Něco, o čem se našim rodičům před revolucí ani nesnilo.

Blanča a kluci Nováci na stopu
Blanča a kluci Nováci na stopu

Před rokem jsme se dohodli s Mirkem, tak se Pavlův bratr jmenuje, a jeho ženou Blankou, že se potkáme v Karákoram. Kdyby se toho dožila moje babička, spráskla by ruce, jako že Jezus Maria, kam ten svět spěje. Pro ni bylo daleko z Vídně do Prahy a my se chceme potkat na druhém konci světa. Náš svět je mnohem menší, než byl ten jejich. Stačilo pár mailů, kde právě kdo z nás je, a 11. července večer sedíme všichni čtyři v pokoji jednoho z rawalpindských hotelů a překotně líčíme, co se stalo za těch deset měsíců, co jsme se neviděli. Mýra s Blankou jsou na cestě do Austrálie a kromě tradičního Turecka a Íránu mají za sebou šest týdnů v Jordánsku a Sýrii. Po měsíci a půl, co plánujeme strávit spolu v severopákistánských horách, míří do Indie, Thajska a Malajsie a než se my doharcujeme přes severozápadní Čínu do Laosu, budou se oni už procházet u protinožců.

Když jdeme k ránu konečně spát, napadá mě, kde si asi budou dávat sraz naše děti.


Jak jsem se ocitla v růžových šatech se zlatou krajkou, aneb naše další asijská svatba (13.7.2001)

No, my do těch hor snad neodjedeme! Nejdřív se nám asi o čtrnáct dní zpozdil bratr čekáním na australská víza, pak jsme se zdrželi my v Indii, takže místo půlky června se Karákoram posunulo na půlku července. Když už to v Ráwalpindí opravdu vypadalo, že vyrazíme, přišel rozzářený Haroon a pozval nás na bratrovu svatbu, že prý bude o víkendu a jenom malá, asi 150-200 hostí. Jsou věci, které se neodmítají, a tak si na nás karákoramské šutry budou muset ještě chvíli počkat.

---------

Ženich s nevěstou se podle tradice musí tvářit velmi vážně
Ženich s nevěstou se podle tradice musí tvářit velmi vážně

Poznámka jen tak mimochodem:

Já musím napsat, jak jsme potkali Haroona. - Prosincový den loňského roku v muzeu v Taxile. Stojíme před vitrínou, muzeum plné Pákistánců, kteří se s námi chtějí fotit, seznamovat, vyměnit si adresu, nebo nám alespoň vtisknout vlastní vizitku. Jeden člověk se zastaví kousek od nás a upřeně nás sleduje. Klasický čumil.

"To zas máme vobdivovatele" prohodím česky směrem k obžundovi.

Mladý muž promluví. Plynulou spisovnou češtinou se omlouvá že ruší, ale pracoval pět let v Praze a teď si všiml, že mluvíme česky. Kdybychom snad měli zájem a navštívili ho v Ráwalpindí, byl by velmi potěšen.

Kdyby se dalo hanbou propadnout, tak teď po mně v podlaze muzea zeje díra.

---------

Hlavním úskalím naší účasti na svatbě se staly šaty. Když nám Haroon - jako vždy bezchybně oblečen v nažehlené košili a kalhotech - nad hrnkem čaje líčil taje pákistánských svateb, starostlivě si nás prohlédl.

"No, budete muset mít pěkný šaty."

Tomu říkám chvíle pravdy. Koukám chvíli na Pavla, pak na sebe a vím, že má Haroon pravdu. Po deseti měsících na cestě jsme, jemně řečeno, mírně ošuntělí, vhodní k nošení batohu, ale do svatebního veselí nevpustitelní.

Pavel si jde koupit kalhoty a košili a my s Blančou vyfasujeme od Haroonovy rodiny balík slavnostních dámských šatů. Nevím, jestli jsem už zmiňovala pákistánskou módu, ale v podstatě jde o to, aby byla žena co nejzářivější, v pestrých barvách, ověšená blyštivými šperky a ozdobená výrazným make-upem.

V takové parádě jsem šla na svatbu
V takové parádě jsem šla na svatbu

Když řeknu, že stojím před zrcadlem, nebude to pravda. Klátím se v záchvatech upřímného smíchu, zpola navlečená do jakéhosi úžasného růžového oblečku s nášivkami ze zlatých korálků, který je bohužel o pěkných pár čísel menší, ale s tím asi nic neudělám, takové kolohnáty, jako jsem já, v Pákistánu nemají. Bohatě nabírané leskle růžové pumpky mám na půl žerdi, protože se do nich moje lýtka prostě nehodlají vejít, z vrchních šatiček je vkusné mini. Při nejlepší vůli vypadám jako školní dítě chystající se na karneval. Vyjít takhle na ulici v Evropě, šoupnou mě rovnou do blázince.

"No nazdar!" prohlásí můj muž, když mě spatří. "V tom fakt půjdeš?"

Já v tom opravdu šla! Já, v jejímž šatníku jsou jedinou barevnou věcí ručníky a vlněná šála na lyže, jsem vyrazila v růžovém modelu se zlatými cingrlátky, nechala se od místních dam namalovat tak, že bych hladce zapadla do francouzských kabaretů z počátku století. Chybělo mi snad jen paví péro nad čelem. Večerem jsem proplula s pohyby člověka sužovaného revmatickou bolestí kolen a houserem v zádech, se strašlivým tušením, že dřív, než stačím dosednout, změní se mi kalhoty ve zvonáče s rozparky ke kolenům a větracím otvorem na pozadí. Mrkala jsem namalovanými oky, zanechávala na hrníčkách rudé otisky rtěnky, poslouchala komplimenty jak mi to krásně sluší a cítila jsem se šťastná. No, kdy se vám povede vyrazit v takové parádě do světa!


Mehendí (14.7.2001)

Takto oblečené ženy na ulici nepotkáte
Takto oblečené ženy na ulici nepotkáte

Mehendí se říká prvnímu ze tří oficiálních svatebních večerů, dni, kdy se hennou - tedy mehendí- ozdobí nevěstiny ruce. Hosté se sjíždějí po setmění v domě nevěsty, hlavním dějištěm je prostorný vnitřní dvůr. Dámám je vyhrazené přízemí, muži odcházejí do prvního patra. Než se stačím rozkoukat, ujme se mě skupinka holek a mizíme v jednom ze sousedních domů. Holky taky vypadají jako ze šantánu a mrkají namalovanýma očima, docela mezi ně zapadám. Některé mají žlutý bavlněný salvár kamíz, údajně typický pro sestry snoubenců. V první svatební večer rovnáme na velké tácy lampičky olejničky do závěje růžových kvítků, pak zapalujeme knoty a vycházíme temnou ulicí k domu nevěsty. Barevný zástup žen se záplavou barevných světélek. Jsem vážený host, dostávám největší tác a cestou se mi málem podaří zapálit dlouhé rozpuštěné vlasy paní, co jde přede mnou.

p>V domě nás vítají videokamerou a hrstěmi nových lístků růží, které po nás hází špalír dalších žen. Zdá se, že jsou svatební ceremonie především záležitostí ženské části obou rodin. Muži tráví většinu času nahoře v patře, buď jen tak diskutují, nebo přihlížejí dění dole.

Ženy zatím tančí a mou exotickou osobu energicky adoptuje prímová babička nevěsty, stará paní sahající mi ani ne po ramena. Vezme mě "vedle" podívat se na svatební dary. Bohatě zdobené šaty, nádobí, povinná sada masivních zlatých šperků, vedle kterých vypadá můj snubní prstýnek jako dětská hračka. Ostatně Pákistánci stejně nevěří, že je to jediné zlato, které evropská žena dostane při svatbě.

Ruce nevěsty jsou ozdobené hennou
Ruce nevěsty jsou ozdobené hennou

Hodinky, krabice mýdel, skříň, postele a stůl, sada termosek. Všechny dary náležitě pochválím, ale nejvíc se zastavím u velké krabice v rohu za dveřmi. Něco, co už jsem dlouho neviděla a hned tak neuvidím. Láskyplně pohladím víko. Pračka.

Chvíli před půlnocí se konečně objeví nevěsta. Ve žlutém barevném salvár kamízu, schovaná pod čádorem. V křesle na malém pódiu se sklopenýma očima přijímá cukrátka a nechává si mazat vlasy olejem. Když na mě dojde řada, také jí vložím do úst kousek sladkého "mitháí", zanechám mastnou stopu ve vlasech a zamávám kolem hlavy desetirupkou. "Hodně štěstí, nevěsto", popřeju polohlasně, zatímco slečně tečou po tváři slzy.


Požehnaná žena, která umí korán nazpaměť (16.7.2001)

První svatební večer se už nestalo nic dalšího podstatného. Nevěstu odvedli stejně jako přivedli a pak byl na střeše guláš. Na naši zvědavou otázku, kde je ženich, Haroon odpověděl, že má nějakou práci a přijde zítra.

Druhý den večer se všichni hosté scházejí ve velkém sále ve městě, tentokrát i se ženichem a krásně nazdobenou nevěstou. Nevěsta usedá na pódium vedle svých příbuzných, když přivedou ženicha, není žádné místo vedle ní volné. Vousatý mladík v bílém turbanu si musí místo u své ženy vysmlouvat a vyplatit. Konečně je rodina s cenou spokojená a oba mladí zůstávají na pódiu sami. Pak se asi dvě hodiny fotí a filmují s nejrůznějšími kombinacemi příbuzných a známých. My baštíme pohoštění, necháváme se také fotit a filmovat a nakonec sledujeme, jak dívku pomalu odvádějí po mužově boku k autu, které je oba odveze k němu domů.

Nevěstu odvádějí pod koránem do jejího nového domova
Nevěstu odvádějí pod koránem do jejího nového domova

Pokud tomu dobře rozumím, je tímto sňatek uzavřen. Viděli jsme už tři muslimské svatby a všechny si byly podobné. Ani na jedné neproběhl žádný oficiální obřad. Nevěstu prostě s větší či menší slávou přepravili do ženichova domu a tím se stala jeho manželkou. Pokud je komunita velmi ortodoxní a dodržuje "purdah" zakazující ženám mimo jiné vycházet z domu, prožije žena celý svůj život mezi zdmi dvou domů. Domu svého otce, než dospěje, pak ji slavnostně převezou k manželovi, kde mezi dalšími čtyřmi zdmi stráví zbytek svého života. Některé věci se Evropankám těžko chápou.

Haroonova rodina tolik ortodoxní není. Mladá žena má universitní vzdělání a nikdo jí nebude bránit vycházet na ulici. Když nás ale Haroon odváží pozdě v noci domů, neopomene zdůraznit důležitou přednost své nové švagrové:

"To ona je muslimská žena. Ona zná celý korán nazpaměť."

Nemám dost odvahy zeptat se, nakolik přednášenému arabskému originálu rozumí.


Jak zkazit bratra (19.7.2001)

Mýru s Blankou v Ráwalpindí skolila nějaká záludná chřipka a tak jsme se dohodli, že my s Pavlem vyrazíme napřed stopem. Lazaři si ještě den poleží a v Čilasu nás dojedou autobusem.

Hotel v Čilasu vybíráme my. Když bratr, jinak zavedený inženýr, specialista přes matematické modely na počítačích, který v Íránu doposud spal v klimatizovaných hotelech a do Ráwalpindí přijel vlakem 1. lůžkovou třídou s klimatizací se samostatným kupé, spatřil pokoj, chvíli zaraženě stál na prahu a pak se nedůvěřivě zeptal: "A to jako tady budeme bydlet?"

Hotel nakonec přežil. Asi tušil, že ho čekají i horší věci. Chvíli se snažil vyreklamovat nepříliš čisté povlečení a pak si na postel rozprostřel spacák a šátek. Blanča prohlásila, že to je v pořádku, hlavně, že tu nejsou švábi. A já nevěděla, jestli jí mám říct, že jsou, akorát je nevidí.

Pohled z Karákoram Highway na Indus
Pohled z Karákoram Highway na Indus

Máme velké štěstí, že se naši noví spolucestující nebrání stopování. Cestu přes čtvrt zeměkoule z Liberce až sem sice absolvovali klasickými dopravními prostředky, ale teď se škrábou i s batohy na střechu kamionu, co nám zastavil a tváří se docela spokojeně. Uvelebujeme se v dřevěném kastlíku na složených plachtách, auto se pomalu rozjede a závratnou, asi patnáctikilometrovou rychlostí se řítíme vstříc našemu prvnímu karákoramskému cíli - osmitisícovce Nangá Parbat.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 21. ledna 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz