fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

P u t o v á n í    p r v n í

Výprava do klína nahé hory

(21.-26.7.2001)

Den první: Od raikotského mostu za vesničku Tato (21.7.2001)

Strašný krpál. Patnáctikilometrové stoupání po strmé džípové cestě zakousnuté do pustého kamenitého svahu. Vysoko nad prudkou špinavou řekou, co vytéká někde hodně nad námi z raikotského ledovce. Připadám si jako plně naložený osel. Spolu s mým podílem jídla na šest dní váží ta odporná hrouda na zádech dvacet kilo. Něco, co se sice dá unést, ale plahočte se s tím po prašné cestě bez kousku stínu a navíc do takového hrozného kopce!

Nejstarší nápisy na skalách v údolí Indu pocházejí
z 1. století našeho letopočtu. Při pozorném prohlížení se na kamenech dají najít dlouhorozí ibexové, výjevy z boje i lovu, stúpy i obrazy ze života Buddhy.

Karákoramská údolí jsou zvláštní. Rozpálené skály, kameny a písek, stromy a tráva rostou jen tam, kde k nim lidské ruce přivedou vodu. V pouštní krajině pak září sytě zelené ostrůvky života, vesničky vypadají malé a křehké v porovnání s gigantickými kopci nad nimi. Údolí Indu není výjimkou. Kalná dravá řeka zeměpisně odděluje Himálaj na svém levém břehu od Karákoram a Hindukúše na břehu pravém. Všechna tři pohoří vypadají ze spoda stejně pustě, a když jsem se včera kolem poledne pokusila sejít až k řece, málem mě to upeklo. Teplota hodně nad čtyřicet stupňů, kameny sálaly tak, že se jich nedalo dotknout, žhavý vzduch se tetelil a já měla pocit, že se mi zevnitř pálí plíce. Je těžké představit si, že jsou v údolích nad námi šťavnaté pastviny. No, uvidíme zítra.

Kopec se zdá být bez konce. Moc nepomohlo, že jsme vstávali v půl páté, teď po třech a půl hodinách usilovného supění už mají sluneční paprsky svou obvyklou sílu. Cítím, jak se mi pálí nos a vysychá patro. Pusté údolí navíc působí docela depresivně a beznadějně.

Pěšky do Tato chodí jen blázni a my. Ostatní jedou džípem - turisté platí za pronájem auta dvanáct stovek!!!, místní za sedadlo ve sdíleném džípu sedmdesát. Na pákistánskou cenu se nedostaneme a do šíleného tarifu pro zápaďany nehodláme investovat, takže nám nezbylo nic jiného než se prostě sebrat a jít. Čtyři Sysifové s osmdesáti pěti kily na zádech . Dobrá vytrvalostní zkouška na začátek.

Zatímco dole je poušť, nahoře  najdete zelené pastviny a les
Zatímco dole je poušť, nahoře najdete zelené pastviny a les

Zezdola se blíží džíp plný vesničanů. V řidičovi při pohledu na nás převáží tradiční pákistánská pohostinnost nad obchodním duchem a auto brzdí. "My vám ale nemůžeme zaplatit!"
Chvíle váhání. "Kolik vás je?"
"Čtyři."
Muž vrtí hlavou: "Vezmu jednoho."

Spolu s Mirkem se nám dovnitř podaří propašovat dva nejtěžší batohy. Za chvíli jede další džíp a skončím v něm já s dalším batohem, nějakou dobu po nás vyjíždí do Tato auto OSN s Pavlem a Blankou.

Vyčerpaně ležím pod stromem u potoka, upřímně vděčná lidem, kteří nás svezli. Cestou se ukázalo, že jsme došli ani ne do poloviny a další tři a půl hodiny pochodu bych asi nezvládla.


Den druhý: Vílí paloučky (22.7.2001)

Anglické "fairy meadows" by se dalo přeložit jako kouzelné loučky, vílí paloučky nebo tak podobně. Podle legendy totiž všechny krásné lesy a pastviny nad Tato stvořily lesní víly.

Když se sem člověk vyškrábe z těch pouští dole, nemá daleko k tomu, aby legendě uvěřil. Husté borové lesy, tráva, kytky, všude potůčky, cesta sice pořád vede do příkrého kopce, ale šlape se mnohem veseleji. Na začátku paloučku je kemp. Tedy přesněji tři kempy a majitelé všech tří se nás snaží přesvědčit, že správný požitek z Nangá Parbat budeme mít pouze, když se ubytujeme u nich. Samozřejmě za tučný peníz.

Raději mizíme a o pár kilometrů dál rozbíjíme tábor na krásném mechovém plácku u jednoho z postranních potůčků. Kluci vyrábějí ohniště, my s Blančou se pouštíme do vaření, a kdyby nad námi při západu slunce oranžově nezářila severní strana parbatského masivu, člověk by si skoro připadal, že je na výletě v Českém ráji.


Den třetí: K moréně ledovce Ganalo (23.7.2201)

Každý má místa, kam se rád vrací. Mýra s Blančou jezdí už několik let každé léto do Nízkých Tater, kde si oblíbili přechod hlavního hřebene. Přesně vědí, za kterým bukem je jaká hospoda, kde rostou borůvky, kde je obří smrk, pod nějž se vejdou klidně dva stany, který mrak přijde zleva, který zprava.

V Karákoram se Nízké Tatry proměnily v zemi zaslíbenou. Mýra si celý předvčerejší a včerejší den bručel pod fousy, proč že sem vlastně jezdil, když jsou Nízké Tatry stejně nejlepší, a není to takový krpál, jako tady. Nejsou tu ostatně ani kynuté knedlíky, ani bylinkový čaj, natož hospoda na Chopku.

Severní stěna Nangá Parbat
Severní stěna Nangá Parbat

Dneska se cesta téměř narovnala a místo prašných strání jdeme po pěšině mezi pastvinami. Nangá Parbat zmizela v mracích, ale na nás občas zasvítí sluníčko. Vytáhli jsme bundy a svetry, šťastní, že je horko za námi.

Nejspokojenější je Mýra. Ráno prohlásil, že to vypadá úplně jako Nízké Tatry, takové ty oblé travnaté kopce a spokojeně si vykračuje navzdory těžkému batohu na zádech a ne zcela zanedbatelné nadmořské výšce.

Po několika hodinách příjemného pochodu se vyškrábeme na morénu ledovce Ganalo a nemá moc smysl jít dál. Útulné pastviny zůstaly dole, před námi je jen šedivá řeka rozlámaného ledu končící bílou ledovou stěnou severního svahu Nangá Parbat.

Než se úplně setmí, vyběhnu ještě na hranu morény a přede mnou se otevře majestátný půlkruh chladných hor. Ganalo (6 606 m.) a Raikot (7 070 m.) trochu zakrývají výhled na hlavní vrchol Nangá Parbat (8 125 m.). Prstenec pokračuje bílým ledopádem raikotského ledovce, sněhovou špicí Čongra (6 830 m.) a úplně nalevo končí bílou čepičkou hory Buldar (5 602 m.) , která mi jako jediná z celého masivu připadá relativně přístupná. Ostatní jsou téměř kolmé lavinové stěny a pokud mě neklame paměť, existuje doposud jediná horolezecká výprava - vedená tuším doktorem Herrligkofferem - které se výstup severním svahem zdařil. Moje dlouhé úvahy o tom, kudy to jenom mohli jít, když nad všemi skalami visí balíky sněhu už už připravené smést cestou dolů všechno, co se jim postaví do cesty, rozčísl plánek kamaráda Joachima. Horolezci celou nebezpečnou severní stěnu přešli velkým obloukem zleva po raikotském ledovci a k hlavnímu vrcholu pokračovali oklikou po hřebeni. Tahle varianta mě nenapadla.

Už je skoro tma, zvedl se studený vítr a z hory jde skoro strach. Vracím se dolů do bezpečí našeho provizorního tábora, přesvědčená, že ze mne asi nikdy horolezec nebude.


Západ slunce u hlavního masivu 8125 metrů vysoké Nangá Parbat, jejíž svahy jsou tak příkré, že se na nich nedrží sníh a vysloužily himálajské dámě jméno "Nahá hora".

Den čtvrtý: Hora se stydí (24.7.2001)

Nangá Parbat znamená v překladu "nahá hora". Říká se jí tak kvůli jižní - Rupálské - stěně, která je tak příkrá, že se na ní neudrží sníh a její skalnaté svahy zůstávají obnažené.

Dneska se zdá, že se hora stydí. Od rána je zahalená v mracích a než dovaříme snídani, začne poprchávat.

Blanča se ještě zcela nezotavila ze žaludeční nevolnosti a uvítala by chvíli klidu, takže se domlouváme na odpočinkovém dni. My dva s Pavlem vyrážíme jen tak nalehko přes kamenitou část ledovce do základního tábora. Sotva vyjdeme, rozprší se pořádně a přes mlhu je vidět sotva na pár kroků, a tak se výprava ruší. Místo obdivování velehorských krás zalézáme do spacáků.

Hlavním světlým bodem dne se stává pastevec s flaškou kysaného kozího mléka, které od něj dostáváme.




Den pátý a šestý: Cesta dolů
(25.-26.7. 2001)

Večer se počasí trochu umoudřilo a na západ slunce se mraky roztrhaly. Věnec hor se ukázal v celé své kráse a večerní paprsky barvily sněhová pole do žlutooranžova. Stála jsem uprostřed té krásy a nemohla se vynadívat. Jenže pak obloha pohasla a znovu přišly mraky. Druhý den ráno nebyla po výhledech ani památka.

Cesta dolů ubíhala vesele. Bez jídla byly batohy o hodně lehčí a z kopce se šlape vždycky líp. Druhý den večer jsme se vyloupli u Raikotského mostu v údolí Indu a talířem hovězího s čerstvými chlebovými plackami v rozpadlé boudě, ze které se vyklubala hospoda pro řidiče, definitivně skončila naše výprava k nestydaté osmitisícovce.


Z labyrintu světa Fanklub Ladislava Kryzánka

Na tomto místě si dovoluji slavnostně oznámit, že došlo k založení prvního fanklubu na naší asijské cestě. Fanklubu Ladislava Kryzánka. Že nevíte kdo to je? To je tím, že nečtete výstřižky z Mladé fronty Dnes, které nám pravidelně posílají Pavlovi rodiče.

Pan redaktor Kryzánek, autor většiny zpráv o Asii, svou práci odvádí se správným žurnalistickým zápalem. Být doma a číst jeho články, nikdy se asi na ten strašlivý kontinent neodvážím vypravit.

Vyprahlá cesta do údolí Indu
Vyprahlá cesta do údolí Indu

V době, kdy jsme spokojeně odpočívali v Dillí, otiskla MFD článek, že indické hlavní město "asi terorizuje opičí muž." "Zděšení a strach se šíří indickou metropolí, desítky lidí již byly pokousány a podrápány záhadným monstrem", psal koncem května pan Kryzánek, coby jednu z hlavních zpráv ze zahraničí, zatím co my v Dillí o ničem neměli ani potuchy. O týden později hlásá palcový titulek , že "miliony Číňanů žízní, země se mění v poušť". "V některých krajích na severu a západě Číny už několik měsíců nespadla ani kapka životodárného deště", oznamuji noviny. Věřím, že je opravdu možné, že severozápadní Čína bojuje s nedostatkem vody, všude jsou "vyprahlá pole, vyschlé studny a žíznící lidé", tak jak píše pan Kryzánek. Škoda jen, že v textu není ani zmínka o tom, že severozápad Číny patří k nejsušším místům na zeměkouli, tvoří jej rozsáhlé pouště, kde za rok spadne sotva pár kapek vody. Takhle je to taková polopravda. Třeba by článek s názvem "Na severozápadě Číny jako obvykle neprší" čtenáře tolik nezaujal.

Noviny se musí hlavně hodně prodávat. Jedna věc jsou fakta a jiná, jak s nimi naložíte. Možná proto pan Kryzánek v jednom ze svých dalších článků, tentokrát o záplavách v jihovýchodní Číně, nenapsal, že monzunové deště rozvodňují jihočínské řeky každoročně. Čtenáři jsou vrtošiví a chtějí senzace a velká slova.

Když se začátkem června psalo o vyvraždění nepálské královské rodiny, nazval pan Kryzánek Nepál "bizarní himálajskou zemičkou". Stejně zvláštní, jako kdyby nepálské noviny psaly o Čechách jako o "absurdním středoevropském státečku". Ostatně uvést, že "hinduistický Nepál" je "zemí modlitebních mlýnků" (které jsou symbolem budhismu), chce také hodně rozmáchlé pero.

Napůl pravda a senzace. Oba s Pavlem se u Kryzánkových článků výtečně bavíme. Proto ten fanklub. Navíc nás do života vybavily jednou velmi užitečnou vlastností - přestali jsme věřit médiím. I tak seriózním jako je MF Dnes, protože si u ranního čaje v jedné z ahmedábádských čajoven můžete přečíst naprosto seriózní článek o tom, jak bylo město, v kterém právě sedíte, před dvěma týdny zcela srovnáno se zemí ukrutným zemětřesením.

Teď už si jen přeji, aby ke stejně relativnímu chápání novin dospěli i naši vystrašení rodiče doma.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 21. ledna 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz