fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

P u t o v á n í    d r u h é

Přechod Deosaiských plání

(30. 7. - 6. 8.)

Kluk z vesničky Tato
Malý obyvatel vesničky Tato v tradiční vlněné čepici. V nepřístupných horských údolích mají i dodnes větší váhu zákony jednotlivých kmenových společenství než nařízení centrální pákistánské vlády.

Odpočinuli jsme si v Gilgitu, přejedli se karbanátků, kterým se tu říká čapál kebab, čerstvých broskví, chlebových placek a masa na špejli, nakoupili zásobu oříšků a sušených meruněk a vydali se na další výpravu - přechod Deosaiských plání.

Nejdřív nás čeká cesta do městečka Skardu. Inšalláh - tedy když Bůh dá - stopem a pak asi týdenní pěší pochod. Nejdřív nahoru údolím jezera Satpara až na čtyři tisíce metrů vysokou náhorní planinu. Podle údajů, které máme, by přes ni měla vést džípová cesta, pro nás příjemná možnost, jak v horách nezabloudit, aniž bychom si museli najmout průvodce.

Ze Skardu do Čilamu, kde pláně končí je to asi sto kilometrů, a když to všechno zvládneme, dorazíme až do údolí Astore z druhé strany Nangá Parbat.


Meruňkové údolí (31. 7.)

Pákistán je stejně rájem stopařů. O nějakém čekání na krajnici, zatímco vás míjí štrůdly nestavících aut, nemůže být ani řeči. Stačí mávnout a už jedete. Ze všeho nejlepší je stopovat náklaďáky, protože většina z nich má na střeše dřevěný kastlík, kam se v pohodě složí čtyři lidé s batohy a je odtamtud náramný výhled. Cestovní rychlost sice v horách není nic moc - odhadli jsme průměr asi 15 km v hodině - zato způsob cestování je to naprosto spektakulární, zvlášť v kombinaci s pověstnou pákistánskou pohostinností.

Cesta do Skardu nám uběhla rychle. Napůl v sedě, napůl vleže na matraci a plachtách se krásně povídalo, koukalo po krajině, fotily se dramatické průhledy kaňonem Indu a pohledy na klikatící se silničku vystřílenou do skal. Občas jsme se museli shýbnout, když byl průjezd skálou příliš nízký nebo šly přes cestu dráty elektrického vedení. Pozdě večer se úzká údolí rozevřou a před námi se otevře mělká prohlubeň, na jejímž konci svítí světla městečka. Naše dnešní jízda je u konce.

Následující den odpoledne vyrážíme do hor. Po chvíli stoupání do poměrně prudkého kopce pod jezerem Satpara zastavuje auto a nabízí odvoz. Chvíle smlouvání a pak nasedáme a stoupání nám hned ubíhá mnohem rychleji.

Krajina u jezera Satapara
Krajina u jezera Satpara

Jezero leží sevřené z obou stran skalnatými horskými hřebeny a v jeho temně modrých vodách se bíle odrážejí mraky. Zakempujeme mezi keříky a sotva se začne stmívat, přihrnou se dva kluci, že prý tady je to jejich kemp a za každý stan zaplatíme 150 rupií. Následuje vášnivá, asi hodinová debata o tom, co to je kemp, o právech vlastnit půdu a cenách za ubytování. Pak se náhodou zeptáme na to, kolik jim je let. Patnáct. "Tak v tom případě pánové odcházíte!" A máme klid.

Druhý den ráno začal nevesele. Kousek za jezerem je policejní kontrola a závora s cedulí Národní park Deosai, u které sedí tři chlapíci a od cizinců vybírají čtyři dolary vstupného. Že by měli vybírat také od Pákistánců a to dvacet rupií, je zjevně netankuje. Balíček vstupenek za dvacku je netknutý a projíždějících pákistánských džípů si nikdo ani nevšimne. Zato nás si všímají všichni až do té doby, co z nás vypadne výše zmíněný obnos, tedy podle jejich kurzu dvě stě šedesát rupií za každého. Pěkná lumpárna!

Občerstvení cestou na Deosaiské pláně
Občerstvení cestou na Deosaiské pláně

Tím se zřejmě naštěstí naše míra smůly naplnila, protože sotva zajdeme za roh, objeví se před námi malebná vesnička se stromy obsypanými meruňkami. První tašku kupujeme od dětí u cesty, misku dostáváme u čaje v hospodě a další tašku trháme za vesnicí. Nacpaní výborným ovocem pak vesele šlapeme dál nahoru.

Za rohem se objeví další policejní checkpost. To jsem zvědavá, co si na nás zas ti šizuňkové vymyslí! Pánové jsou ale moc milí. Hostí nás šálkem bylinkového čaje tumuro a chtějí po nás jenom adresy a čísla pasu. Než se zvedneme, přinášejí nám talíř výtečného tvarohu (kozího nebo ovčího?), kterému říkají burus. Pochází údajně zezhora z Deosai, takže se máme na co těšit.

Spíme na kamenitém plácku u potoka a vaříme hrách, který nikdo z nás už pomalu nemůže ani vidět. Štěstí je, že od oběda zbylo ještě pár meruněk.


První srpnový den (1. 8. 2001)

... stoupáme stále vzhůru údolím. Odpoledne se před námi konečně objeví travnaté pláně Deosaiské náhorní plošiny.


V království zlatých svišťů (2. 8. 2001)

Travnatá, mírně zvlněná krajina, která se před námi otevřela, jako by vůbec nepatřila do severního Pákistánu. Namísto suchých skalnatých hor a pustých kamenitých údolí je tu do nekonečna se táhnoucí zvlněná travnatá země. Jiný svět. Ve výšce 4000 metrů nad mořem rostou zelené koberce trávy, kvetou trsy krásných modrých hořců a chlupaté hlavičky alpských protěží.

Celá oblast byla roku 1993 prohlášena za národní park o rozloze více než 3000 km2, mimo jiné kvůli posledním dvaceti šesti kusům medvědů hnědých, kteří na Deosai kdysi žili v hojném počtu, ale dnes jim hrozí vyhubení.

Pastevci se stády v národním parku Deosai
Pastevci se stády v národním parku Deosai

Na tibetsky vyhlížejících pláních žijí také vlci, sněžní leopardi, červené lišky, "horský kozorožec" Ibex a spousty krásně chundelatých zlatých svišťů. V létě tu najdete pastevce se stády ovcí, koz a huňatých horských krav. Během dlouhé zimy od listopadu do května zmizí všechno pod sněhem a na bílých pláních se prohání jen vítr.

Asi tři až čtyři dny pěší cesty směrem na jih leží Indie. Kdybychom šli na severovýchod a dokázali překonat hlavní "páteřní" hřeben Karákoram, skončíme v Číně. Kdybychom měli hodně sil a zásob k dlouhému pochodu na severozápad, dojdeme přes Hindukúš do Afganistánu. Nás ale podobné ambice nechytly a ze všeho nejvíc chceme chvíli pobýt tady.

Džípová cesta konečně přestala vést do kopce a klikatí se mezi pastvinami. Náš dojem, že tu jsme sami, přeruší ostré hvízdání. Nedaleko nás stojí na zadních tlustá žlutohnědá koule a signalizuje příchod vetřelců. Vzápětí zmizí do nory a je klid. Sotva popojdeme kousek dál, ozve se další pískání. A takhle to jde celý den. Pohyb naší skupiny je přesně sledován sviští komunitou a hlídky si nás předávají jako při štafetovém běhu. Někteří zmizí, jen co zapiští, jiní jsou zvědaví a nechávají nás přijít téměř až k noře a pečlivě si náš prohlížejí, stejně jako my je. Překvapuje mě, jak jsou velcí. Výšku typuji tak na padesát centimetrů, malá hlavička přechází v tělíčko s tlustým kožichem a když zvířátko mizí v úkrytu, poslední, co je z něj vidět, je mohutný huňatý ocas.

Musejí jich tu být tisíce. Země je děravá norami. A když se pořádně rozhlédneme, sluní se na pláních spousta hnědozlatých kožíšků.


Zima (3. 8. 2001)

Celý včerejšek krásně svítilo slunce a bylo tak příjemně, že došlo na trička a polední slunění u potůčku. Dneska nemáme na žádnou lenošicí pauzu ani pomyšlení. Od rána je zataženo, prší a silně fouká. Tedy nic příjemného někde dole, natož tady ve čtyřech tisících. Zahaleni v pláštěnkách, proti větru a studenému dešti, jdeme spíš ze setrvačnosti než pro potěšení. Navíc část výpravy už několik dní kosí průjem a zbytek zmáhá únava z chůze ve vysoké nadmořské výšce. Přecházíme most a začínáme stoupat. Kopec není ani vysoký ani prudký, spíš taková velká mulda, ale dává mi pořádně zabrat. Batoh mi přijde moc těžký, vítr moc silný, nohy moc slabé a náladu mám blbou. Každou chvíli končím na "odpočinkovém kameni" a vypadám asi značně zničeně, protože se Pavel uvolí odlehčit mému batohu o příděl rýže. Pomoc je to spíš psychická než fyzická, ale šlape se mi o něco lépe.

Jezero Čáčor
Jezero Čáčor

Asi v půlce stoupání nás dojíždí džíp. Už předtím nás několik terénních aut minulo, ale všechna byla plná pákistánských nebo jiných turistů a naše stopování nebrala vážně. Tenhle je prázdný a staví. Chvíli nám trvá než přesvědčíme řidiče, že turistickou cenu nezaplatíme a že stejně neprodělá, když k jezeru Čáčor už tak jako tak jede. Končíme na 60 rupiích za všechny - asi 40 Kč - a můžeme jet. Nakonec se ukazuje, že jsme dobře udělali, protože k jezeru je to ještě dobrých dvacet kilometrů a to bychom určitě dneska neušli.

Jezero leží těsně před stejnojmenným sedlem, které tvoří svými 4266 m nejvyšší místo naší deosaiské výpravy. Mimo nás zastavil u jezera ještě jeden džíp a kuchař pákistánské posádky se pouští do přípravy večeře. Procházíme okolo právě ve chvíli, kdy dolévají petrolej do vařičů a zkoušíme, jestli by se od nich nedalo trochu koupit. Jídla máme ještě dostatek, ale petrolej nám skoro dochází a to díky tomu, že se v takhle velké nadmořské výšce mnohem déle vaří. Pákistánci jsou moc hodní, čepují nám téměř litr a zcela typicky si za něj nenechají zaplatit. Z doplnění paliva mám jakožto hlavní provianťák výpravy velkou radost, už to skoro vypadalo, že brzy dovaříme.

Přestože je teprve odpoledne, stavíme stany. Kluci jdou hrát šachy a já mizím pod dekou a spacákem a jen škvírkou pozoruji, jak se venku honí těžké šedivé mraky.


Tajemství klasické perské hry

Neumím hrát šachy. Vůbec. Když dojde na šachovou strategii, jsem zaručeně ten nejneschopnější člověk na celé planetě. Nejen že nejsem schopná naplánovat ani jediný tah dopředu, ale pletou se mi zároveň všechny figury a nepamatuji si ani, že bílé pole je vždy v pravém rohu dole.

Pavel s Jitkou mastí v Íránu zeleninové šachy
Pavel s Jitkou mastí v Íránu zeleninové šachy

Pavel je ze mne nešťastný. Sám nadšený šachista a vezme si takové trdlo. Nejdřív měl snahu mě hru naučit a trpělivě komentoval každý můj tah. Jenže já se a) nedokážu rozhodnout, jestli je lepší táhnout dámou na D5 nebo věží na E7 a za b) mě hrozně rozčiluje, když mi do něčeho někdo mluví. Zkrátka a dobře jsem v současné době vůči šachám značně rezistentní.

První naděje Pavlovi svitla, když se k nám v Istanbulu přidala Jitka. Briskně vyrobili šachovnici z papíru a figurky z dostupné zeleniny a mastili šachy o sto šest. Já byla ráda, protože jsem měla pokoj a mohla se v klidu věnovat studiu perštiny. Jenže Jíťa nás v Karáčí opustila, zeleninoví pěšáci se seschli a šachovnice osaměla.

Když Mýra v Ráwalpindí vytáhl z batohu asi dvoukilový set nádherných perských šachů s vykládanou šachovnicí, v Pavlových očích zasvitla jiskřička naděje. "Budeme hrát šachy!" A hráli. Jenže Mýra bohužel nejevil nejmenší ochotu vzít své báječné herní vybavení s sebou do hor. Jak je ale známo, kdo něco hodně chce, nějak si poradí. A tak Pavel během stoupání na Deosaiské pláně vyřezal z březových proutků jednoduché figurky, na kus papíru nakreslil síť černých a bílých polí a mohlo se hrát.

Jenomže Mýra trochu postrádá pravý šachový zápal a navíc většinu prvních partií s Pavlem prohrál. A tak šachovnice osaměla podruhé, my si vyslechli, že s námi není žádná zábava a nemáme rádi společenské hry.

Kdo ví, třeba jednou konečně potkáme někoho se stejným nadšením pro šachy jako má Pavel a pak se ti dva budou moci ponořit do kouzelného světa garde, matů a rošád a bude to to pravé ořechové. Moc bych to Pavlovi přála.


Ovčí tvaroh s plackami, meruňky a guláš (5. 8. 2001)

Burus, tedy tvaroh, který jsme dostali na policejní kontrole nad vesničkou Satpara na Deosaiských pláních, opravdu měli. V malé boudě s občerstvením se nám k němu podařilo koupit taky pytlík brambor, takže večeře ten den byla výtečná - brambory s tvarohem, solí a česnekem. Baštili jsme až se nám dělaly boule za ušima.

Cestou dolů z plání se nám podařilo sehnat burus ještě jednou. Tentokrát byl taky s česnekem a s vlastnoručně vyrobenými smaženými chlebovými plackami.

Slunečnice v zahradě jednoho domu
Slunečnice v zahradě jednoho domu

První den sestupu do sedla Čáčor byl přímo pohádkový. Travnaté pláně se vinuly dolů údolím, cesta mírně klesala, slunce krásně svítilo, po včerejším psím počasí ani památky. Přespali jsme za vesničkou Čilam u řeky a ráno zkusili své stopařské štěstí. V Čilamu se úzká džípová cesta mění v prašnou silničku, po které občas projede nějaký ten náklaďák. Jeden z nich nám zastavil a my jsme se spokojeně vyškrábali do kastlíku na střeše. Výhledy krásné, cesta rychle ubíhala (tedy v porovnání s pěší chůzí) a naše ušmajdané nohy si hezky odpočinuly.

K polednímu projíždíme první větší vesničkou, kde je dokonce obchůdek a malá místní hospoda. Typicky asijsky se tu sedí na dřevěném pódiu s koberci a polštáři a stejně typicky tu k jídlu mají "goš", pákistánskou obdobu guláše s chlebovými plackami. Zatímco u nás dostanete flák masa a plný talíř omáčky, kterou jíte lžící nebo v ní omáčíte knedlík, tady si i více lidí najednou objedná jednu porci - malý talířek s třemi až čtyřmi kousíčky masa, množství u nás tak pro kočku - každý popadne jednu chlebovou placku, uždibuje z ní kousky a těmi pravou rukou sahá do talířku, namáčí je v omáčce nebo nabere kousek masa. Množství masa se dá zanedbat - sníte maximálně dvě sousta - a tak výsledkem bývá placka s gulášovou příchutí. Najíte se chlebíkem a omáčku máte na chuť. Místním to stačí a my jsme si zvykli.

Pákistánský chleba se peče v hliněných pecích nad žhavými uhlíky
Pákistánský chleba se peče v hliněných pecích nad žhavými uhlíky

Jídelníček v místních horských hospůdkách taky stojí za zmínku. Goš, zelenina v omáčce nebo čočka v omáčce, ke všemu placky chleba a na zapití voda v nerezovém kalíšku. Omáčky dostanete přidat, jeden nebo dva nášupy bývají v ceně, ovšem už bez kousků masa. K jídlu automaticky přinesou salát - cibuli nakrájenou na tenké proužky. Po jídle si většina lidí dává šálek čaje s mlékem.

Může se vám zdát severopákistánský jídelníček poněkud fádní. Mně ale po týdnu v horách chutnaly gulášové placky jako rajský pokrm.

Z hospůdky jdeme pěšky. Nalákají nás meruňky v jedné ze zahrad. Zabočíme mezi domky a zkoušíme své štěstí. Nejen že dostáváme plnou tašku slaďoučkých sluníček, ale majitelé zahrady nás pozvou na návštěvu a naservírují nám jablíčka, švestky a další meruňky. Marně se snažíme za ovoce zaplatit.


Smyčka u Raikotského mostu (6. 8. 2001)

A jsme zase zpátky dole v pustých kamenitých údolích
A jsme zase zpátky dole v pustých kamenitých údolích

Jsme tam, kde jsme byli. Hodný paštúnský řidič nákladního auta nás naložil ve vesničce Gudai a svezl zpátky do údolí Indu k Raikotskému mostu pod Nangá Parbat. Auto bylo plné prázdných sudů od benzínu, zásoba pro pákistánskou armádu u hranic s Indií, stejně nesmyslné jako štrůdly kamionů vezoucí benzín do Lehu pro armádu indickou. Hodní indičtí řidiči nás ochotně brali, stejně jako nás berou hodní pákistánští řidiči tady a obojí vozí nesmyslně vysoko do hor zásoby paliva, aby spolu obě země mohly nadále zůstávat ve válečném konfliktu. Bláznivý svět.

U Raikotského mostu jsme potřetí. Odtud jsme před třemi týdny vyráželi na trek pod Nangá Parbat, a když se teď zapisujeme na policejní kotrole, je to už čirá rutina. Za pár hodin jízdy bychom měli být zpátky v Gilgitu.

Patníky teď ubíhají báječně rychle, protože jsme se v Raikotu napojili zpátky na vyasfaltovanou Karákoram Highway. Ty tam jsou šťavnaté zelené pláně, hořce, čiré potůčky i upištění svišti. Jsme zpátky v nehostinné pustině černých hor - Karákoram.


Potěšení z civilizace (10. 8. 2001)

Na první pohled není na Gilgitu nic zvláštního. Pár zaprášených ulic lemovaných nehezkými šedivými kostkami nízkých domů, auta, pěšáci, špína a psi. Největší městečko, nebo spíše "středisková vesnice" v Karákoram má ale své kouzlo, zvlášť když sem přijedete z hor. Pestrá směsice středoasijských lidí mluví jazyky, o kterých se vám ani nezdálo, přijíždějí sem obyvatelé okolních vesnic prodat právě dozrávající broskve a jablka a nakoupit mouku, cukr a rýži. Ženy si vybírají látky na šaty, řidiči kamionů pospávají v pokojích levných hotelů, zatímco se z jejich aut skládá rýže dovezená z Ráwalpindí a zítra se na ně naloží pytle brambor a cibule ze zhora z Hunzy. Majitelé obchůdků vyhlížejí zákazníky. Zákazníci nakupují pytle sušených meruněk, místní specialitu, nejlevnější stojí až dvacet korun kilo. Hádejte, co jsme celý měsíc a půl v horách jedli. V dopoledních hodinách pečou přímo před krámky s masem na žhavém uhlí kostky ostře kořeněného masa a jater na špejlích - kebaby. O kus dál vám pod nos zavoní placky chleba právě vyndávané z hliněných pecí. K obědu si můžete zajít na čapal kebab, karbanátek z mletého masa, a když se vám placky přejedí, nechte si karbanátek zabalit a doma si ho snězte s vařenými brambory. Úplná česká kuchyně.

Výtečné jídlo v jedné z Gilgitských hospod
Výtečné jídlo v jedné z Gilgitských hospod

Rozhodli jsme se zajít na slavnostní večeři a dát si další z místních specialit - kuře karájí, kořeněné kousky masa osmažené se zeleninou, které se jí s plackami chleba nebo s rýží, čerstvou cibulkou a pálivou jogurtovou zálivkou. Jídlo bylo výtečné a završili jsme je neméně výtečným mléčným čajem.

Zítra můžeme klidně vyrazit na další výpravu nahoru do hor.


Z labyrintu světa - Už zase mluvím čurdů

Asi před třemi roky jsem se začala učit hindí. Ne že bych byla nějak zvlášť pilný student, ale na běžnou konverzaci moje znalosti stačí. Docela dost práce mi dalo zvládnout systém časování sloves, jen abych po prvních dnech v Indii zjistila, že jej nikdo nepoužívá. Mezi mluveným jazykem a pravidly uváděnými v gramatikách je velký rozdíl, a to mi nikdo neřekl. Ale takový už je život.

Hindí jako jazyk dostalo svou podobu na dvoře velkých mughalů (největší slávu zažilo jejich impérium zhruba v 16. století). Oficíři císařského dvora byli buď vyznavači hinduismu nebo islámu, a každý z nich si společný jazyk dvora zapisoval po svém. Hinduisté v dévanagárském písmu sanskrtu, muslimové v obloučcích arabštiny. A tak z mughalské linguy franky vznikly dva jazyky - indické hindí a pákistánské urdů. Obě řeči jsou tak podobné, že se u lidí, kteří jazyk ovládají tak mizerně jako já nepozná, čím že to vlastně mluví.

"Vy umíte báječně urdů!" chválili mě nadšení Pákistánci sotva jsme překročili hranici. Nejdřív jsem se snažila vysvětlit, že tedy o žádném urdů nemám ani ponětí, ale lidé to nechápali. Styky s nepřátelskou Indií jsou na bodu mrazu a většina obyvatel Pákistánu vůbec netuší, že se za hranicemi mluví stejně jako u nich a navíc je děsí představa, že by nenávidění Indové mohli mluvit tak podobnou mateřštinou.

Spousta vzdělaných lidí, jak v Indii, tak v Pákistánu, často prokládá své věty anglickými výrazy. Jim to připadá moderní. Mluvčí tím naznačuje své vyšší sociální postavení a prezentuje svou znalost angličtiny. Nám to přišlo směšné. Asi jako kdyby někdo v Čechách říkal: "Cvakni to off, můj friend, už se na tu ´tíví´ stejně nikdo nekouká".

Většina lidí má alespoň základy angličtiny, a tak když jsem se svou slovní zásobou v koncích, zkouším to říct anglicky. Když už vůbec nevím kudy kam, spustím prostě česky, protože půlka věcí, co chcete říct, se dá odhadnout a ta druhá je často zbytečná. A Pavel se mi pak směje, že mluvím čurdů.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 21. ledna 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz