fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

P u t o v á n í    t ř e t í

Do země jménem Hunza

(11. 7. -22. 8.)

Hunzové patří k velmi tolerantní muslimské sektě ismailitů, mohou pít alkohol a jejich ženy jsou na pákistánské poměry velice emancipované

V nepříliš přístupných horách severního Pákistánu prosperovalo až do poloviny minulého století několik samostatných královstvíček. V krásném údolí severně od Gilgitu byly hned tři: Hunza, Nagar a Godžal. Staré legendy tvrdí, že místní obyvatelé jsou potomky armády Alexandra Velikého, která těmito místy kdysi prošla. Mluví se zde jazykem buruša ški, co neuslyšíte nikde jinde na světě. Muži nosí i v létě tradiční vlněné čepice, ženy mají pod tenkým šálem na hlavě pestře vyšívané "taburetky".

Hunzané jsou ismailovci, sice muslimové, ale velmi liberální. Ženy se na veřejnosti ani nezahalují ani nestydí a místo aby se před vámi schovávaly, dají se s vámi klidně do řeči. Pije se tu dokonce alkohol, ale za plechovku piva po nás chtěli tři sta rupií, takže jsme si radši nechali zajít chuť.

Z údolí je krásný výhled hned na několik sedmitisícových hor. Už z Gilgitu je vidět majestátní vrchol Rakapoši a čím víc se blížíte k hlavnímu městečku v Hunze, Karimábádu, tím hezčí je pohled na masiv Ultaru a kamennou jehlu šestitisícového Bublimatingu.


Podél minapinského ledovce
do základního tábora Rakapoši
(14. 8. 2001)

Ve vesničce Minapin jsme přespali ve škole. Přijeli jsme sem večer za úplné tmy a to se těžko hledá místo na kempování. Ujal se nás ale minapinský pan učitel a netrvalo dlouho a spokojeně jsme oddechovali na terásce před učebnami.

Ráno je krásné počasí a nás čeká několikahodinový výstup podél minapinského ledovce. Vydáváme se na další výpravu, tentokrát do základního tábora sedmitisícového obra Rakapoši. Jsme asi padesát kilometrů severně od Gilgitu a jak silnice KKH stoupá do hor, jsou zasněžené hory a ledovce blíž a blíž k cestě a vesničkám. Stačí pár hodin pochodu prudkým kopcem nad Minapin a otevřou se nám krásné výhledy na rozlámané bílé plotny obřího minapinského ledovce.

Ostré špice Minapinského ledovce
Ostré špice Minapinského ledovce

Druhý den při svítání zahlédneme krásně nasvětlený vrchol Rakapoši (7790 m.) tyčící se čtyři tisíce metrů nad námi, ale brzy se nad horami vytvoří mraky a není vidět nic. Čeká nás další asi dvouhodinové stoupání podél ledovce až do údolíčka, kde základní tábor leží. Výhledům nahoru brání oblačnost, ale ledovec vedle nás je vidět báječně. Zmrzlá řeka ze špičatých ledových zubů se táhne kamsi nahoru, kde tušíme hlavní hřeben, a nehybná se zdá jen na první pohled. Co chvíli je slyšet praskající led a padající kameny. Při pohledu na lámání ledu jsem docela ráda, že mám pevnou půdu pod nohama.

Základní tábor leží v miniaturním údolíčku vklíněném mezi skály a boční morénu ledovce. Plácek je krásný, rovný, travnatý, ale není z něj vidět zhola nic. Výhledům na ledovec brání boční moréna a Rakapoši by bylo vidět pouze, kdyby někdo odstranil skalnatý kopec nad námi.

Když se vydrápeme na morénu, otevře se před námi ledové království. Napravo bílá hradba hor, před námi sněhový kužel Díránu (7270 m.) a mezi námi a ním úplné ledovcové moře. Připadám si jako někde v Antarktidě. Celou noc mě budí hučící sesuvy sněhu a praskání v ledovci vedle nás. "No, to bych tak chtěl viset za skobu, kterou jsem si kladívkem přitlouk do toho ujíždějícího svahu," komentuje ráno sesuvy Mýra. Stejně jako nechápal řidič kamionu, co nás vezl z Gilgitu, co v tom chození po horách hledáme, není zcela jasné mně, co je tak silné, že táhne odvážné horolezce tam nahoru.

P. S. Zaručeně nejhezčí pohled na masiv Rakapoši není ani ze základního tábora ani z cesty do něj, ale z kempu na Karákoram Highway ve vesničce Aliabád na protější straně údolí a máte to i s fotogenickými topoly v popředí.


Záhon mariánky pod oknem (17. 8. 2001)

Nevěřím svým očím. Přímo před oknem našeho pokoje se tyčí záhon asi metr a půl vysokého porostu něčeho, co i při mých nepatrných znalostech biologie nemůže být nic jiného než marihuana. Chvíli přemýšlím, jestli mě náhodou nešálí zrak, ale hoteliér, který nám právě nese klíč do pokoje, mě nenechává na pochybách: "Čaras, čaras!" hladí láskyplně rostlinku. "Ale ještě není zralý," zubí se vesele.

Zahradu před hotýlkem tvořil vysoký záhon konopí
Zahradu před hotýlkem tvořil vysoký záhon konopí

Dávám se do zkoumání keře s nedůvěřivým zájmem člověka, v jehož zemi vás za květináč marijánky za oknem klidně šoupnou do vězení. Tady si majitel hotelu pěstuje před ubytovnou celé políčko.

Pomalu mě přestává mrzet, že nebydlíme spolu s Mirkem a Blankou v dolní budově, odkud je krásný výhled na údolí. My sice z údolí nic moc nevidíme, ale komu by to vadilo, když mu stíní konopí! Trošku zalituju, že nejsem stoupenec kouření a alespoň si jeden lístek vylisuju do deníčku na památku.

Z terásky nad recepcí je krásně vidět masiv Rakapošidírán nasvětlený ranním sluncem. Konečně máme štěstí na krásné počasí. Dokonce i vrcholky jsou úplně bez mraku. Když se otočím, zahlédnu nad domky Karimábádu tmavou siluetu Baltitské pevnosti a nad ní téměř kolmo se tyčící zasněžený obrys Ultaru (7388 m.), Hunzy (6270 m.) a Bublimatingu (6000 m.). Skoro se mi zamotá hlava, zdá se, že hory jsou přímo nade mnou. Operativně měníme plán, abychom využili krásného dne a místo odjezdu směrem na vesničku Passu, necháváme věci v hotelu a jen tak nalehko vyrážíme směrem k té kamenné hradbě za námi.


Údolí vertikál (17. 8. 2001)

Městečko Karimabád, zvané původně Baltit, tvořilo celých dlouhých sedm set padesát let centrum hunzkého království. Nad domky ve stráni vysoko nad řekou vyrostla malebná pevnost, majestátní sídlo královské rodiny. Její nejstarší části pocházejí prý už z 13. století, a když v polovině století dvacátého pohltila karákoramská královstvíčka pákistánská republika, tibetsky vyhlížející budova osiřela. V osmdesátých letech byla už tak zanedbaná, že hrozilo dokonce její zřícení. To, že před ní dneska stojím a se zálibou si prohlížím dřevěné vyřezávané detaily zárubní, je zásluha velkolepého britsko-pákistánského projektu, podle něhož byla stavba vpodstatě rozebrána na kameny a pomocí moderních metod památkové péče znovu sestavena dohromady. Výsledek je báječný.

Přímo pod Ultarskými pastvinami se tyčí šestitisícová kamenná jehla Bublimatingu a zasněžený Hunza Peak (6270 m), napravo je vidět část Ultaru (7388 m).

Pákistánci k mé smůle ale zřejmě cítí potřebu získat peníze investované do opravy zpět, protože cizincům napálili 300 rupií (= 200 Kč) vstupného. Takto se asi dovnitř nepodívám.

Městečko pod pevností mě přivedlo do rozpaků. Jeho jediná pořádná ulice je jeden krámek se suvenýry za druhým, vypadá to tu jako ve vesničce pod Karlštejnem. Rádi mizíme v malé uličce podél jabloňového sadu, vycházíme na cestu za městečkem, která záhy začíná prudce stoupat proti proudu ledovcového potoka. Následuje několikahodinový strmý výstup kamenitou soutěskou, cesta je špatná, vede suťovými poli, kde nám pod nohama ujíždí kamení a prach. Výsledek ale stojí za to. Za vysokou muldou najednou pěšina končí a my stojíme na místě zvaném Ultarské pastviny a okolo nás je jedna z nejkrásnějších a nejzajímavějších přírodních scenérií, kterou jsem zatím v Karákoram viděla. Údolíčko je poměrně malé a obklopují ho obrovité skalní stěny končící kdesi nahoře v nadýchaných cárech mraků. Ideální místo, pokud chcete mít intenzivní pocit, že v přírodě může být taky občas všechno hrozně vertikální.

Asi nejkrásnější z hor nad námi je mohutný kamenný hrot zvaný "Dámský prst" nebo místně Bublimating, sídlo horského ducha Bubli. Alespoň to nám tedy tvrdil domorodec, kterého jsme cestou potkali. Říkal taky, že výstup na jehlu se zatím žádné expedici nepodařil - tomu docela věřím - a že pokud chcete, aby byla vaše výprava úspěšná, musíte se vyvarovat kouření a pití alkoholu, jinak vás rozzlobení horští duchové potrestají - tomu už věřím míň.

Bivakujeme nahoře přímo uprostřed té krásy a bavíme se fotografováním sesuvů ledových ploten v majestátním ledopádu Ultarského ledovce.


Akrobatem na zavlažovacích kanálech (18. 8. 2001)

Asi v půlce stoupání na Ultarské patviny odbočuje z ledovcové řeky zavlažovací kanál. Podél něj vede pěšinka a obojí mizí za zatáčkou v téměř kolmé skalní stěně. Cestička nás zláká. Během chvíle máme pod sebou dobrých sto metrů ničeho a snažíme se koukat před sebe, aby nás nechytala závrať. Kanál je vysekaný přímo do skalní stěny, stejně jako velká většina ostatních zavlažovacích kanálů tady v horách. Některé jsou prý dlouhé až osm kilometrů! Jak obrovskou práci je třeba vynaložit, aby se životodárná voda dostala k vesnicím a lidským políčkům!

Ze zavlažovacích kanálů je nádherný výhled široko do kraje
Ze zavlažovacích kanálů je nádherný výhled široko do kraje

Cítím se trochu jako akrobat, ale pěšinka vedle kanálu je naštěstí dostatečně široká, aby se po ní mohli procházet i neakrobati, jenom je občas třeba se trochu sehnout, když je průchod skálou nízký. Za pár minut dojdeme až do místa, kde se úzká soutěska napojuje na hlavní údolí Hunzy, výhled na údolí je nádherný. Cesta je teď hodně hluboko pod námi a v hloubce dole je dokonce vidět jabloňový sad, od kterého jsme vycházeli. Vzdálenost, kterou jsme teď ušli asi za deset minut, jsme se zezdola drápali dvě hodiny. Začínám chápat Mýru s jeho Nízkými Tatrami.


Jedlíci brambor (20. 8. 2001)

Když vidím Blanču s Pavlem, jak se noří ze zatáčky s asi pětikilovým pytlem brambor, jdou na mě mdloby. To byl zas nápad, že každý sežene nějaké bramborky a zpestříme si jídelníček! Vedle batohů, u kterých s Mirkem sedíme, už leží asi dvoukilová taška. Co si počneme se sedmi kily brambor, to opravdu netuším.

Vesnička v Hunze
Vesnička v Hunze

Cesta nahoru od vesničky Kamaris nám díky našemu zeleninovému nákladu dává zabrat. Dneska vyrážíme na naši poslední společnou výpravu, asi dvou - až třídenní výlet k jezeru zvanému Borit. Tentokrát už ne pustými suťovými svahy, ale příjemnými stinnými pěšinkami přes několik vesniček. Na kamenité a sněhové hory se tentokrát jen koukáme. Brzy se ukáže, že lidé ve vesnicích jsou ismailové. Ženy nemají zahalené hlavy a s chutí se s námi dávají do řeči. Od jedné slečny dokonce dostáváme tašku jablek. To aby se nám ty batohy nezdály moc lehké.

Jídelníček několika následujících dní si můžete snadno představit: bramborová kaše, šťouchané brambory s cibulkou, bramborová polévka a zlatý hřeb jídelníčku - brambory s bramborovou omáčkou. Skoro už cítím, jak mi z uší vyrážejí čerstvé naťky.


O cestě přes ledovec, katedrálách a jednom pořádném zapadákově (23. 8. 2001)

Na výletu k jezeru Borit nebylo kupodivu nejzajímavější jezero samo - vyklubala se z něj bahnitá zelená louže - ale cesta k němu a výhledy od něj. Za vesničkou Gulkin začala pěšínka šplhat na boční morénu Gulkinského ledovce a za chvíli se před námi otevřela pláň rozlámaného špinavého ledu a kamení. Přechod nebyl nijak náročný, jenom se občas špatně hledala cestička a museli jsme si dávat pozor, aby nám na ledových plotnách neujely nohy.

Až téměř na hranici s Čínou se vysoko nad řekou tyčí mohutný masiv zvaný Katedrály.

Z druhé boční morény už bylo vidět jezero a za ním se tyčily žulové věže obrovského masívu trefně nazvaného Katedrály. Přímo pod Katedrálami by mělo ležet Passu, hlavní turistické středisko horní části Karákoram. Ubytujeme se v hotýlku. Dáme den volna, zajdeme na kebábky a na slavnostní rozlučkovou večeři. Už se mi sbíhají sliny!

Jaké bylo naše překvapení, když jsme konečně do Passu došli! Pár domečků, asi tři značně turistické hotely, jediný obchod s baječně širokým sortimentem: sušenky, cigarety, coca-cola, po nějaké útulné místní hospůdce s kebábky ani památka. To jsme se tedy zas někam dostali! Ani náš pokus ubytovat se v jednom z hotýlků neskončil moc slavně. Majitel chtěl za postel v jakési kůlně asi čtyřikrát víc než bychom mu byli ochotni dát. Je mi trochu smutno, protože jsme se chtěli s Mýrou a Blančou nějak hezky rozloučit a takhle to vypadá, že se prostě zítra ráno vydáme po karákoramské silnici každý jiným směrem.

Spíme za vesničkou v opuštěném domku bez střechy a náš klidný spánek hlídá psík, ve kterém zřejmě troška drbání v kožíšku probudila ty nejušlechtilejší psí city.


Jak nakonec opravdu byla slavnostní večeře (23. 8. 2001)

Ráno vypadá optimističtěji. Asi padesát kilometrů na sever by měla ležet vesnice Sost, v níž má být podle mapy v průvodci několik obchůdků, hospoda a dokonce i pošta. Přestože Mirek s Blankou původně chtěli z Passu jet zpátky na Ráwalpindí, dneska se rozhodli, že pojedou s námi nahoru do Sostu, abychom se mohli nějak hezky a slavnostně rozloučit.

Nejdřív se snažíme stopovat, jenže silnička zeje prázdnotou a projede kolem nás jen několik džípů-taxíků. Pak bereme zavděk přecpaným minibusem a vsedě na střeše, křečovitě se držíce zavazadel, máme asi hodinku možnost pozorovat dozadu ujíždějící krásy nehostinné a téměř neobydlené severní části Karákoram.

Společná fotka. Zleva: Pavel, Lucka, Mýra, Blanča
Společná fotka. Zleva: Pavel, Lucka, Mýra, Blanča

Sost opravdu vypadá civilizovanější než Passu. Nacházíme hezký hotýlek, kde se Mýra s Blančou ubytují v čistém pokojíku a my domlouváme kempování pod jabloní. Hned objednáváme večeři - kuře s hranolky, aby bylo všechno večer včas připravené. Netušíme, že jídlo nedostaneme v sedm, ale v deset a až po několika urgencích, a že když nám vyhladovělým konečně začnou nosit na stůl, objeví se na našich talířích hrstka hranolků a dvě kosti se stopovými prvky tuhéo slepičího masa. To máme z toho, že jsme vlezli do restaurace pro turisty, jako bychom nevěděli, že zásadní cestovatelské pravidlo, které jasně říká, že: čím horší "díra", tím lepší jídlo! platí i naopak.

Ráno je smutné. Vždycky je těžké loučit se s někým blízkým, zvlášť když máte namířeno každý na úplně jinou stranu zeměkoule a není úplně jisté, kdy se znovu uvidíte.

"Tak co, kde se zas potkáme?"
"No co takhle příští léto v Nízkých Tatrách!" navrhuje nadšeně Mýra a my přikyvujeme.

Šlapeme chvíli společně po silnici, pak si podáme ruce, řekneme ahoj a zatímco oni vyráží dolů na jih do své vysněné Austrálie, kousek před námi leží hranice Země Středu.

Rychle navrhuji Pavlovi, že ještě na cestu koupíme chleba, aby nebylo vidět, že se mi chce brečet.


Z labyrintu světa - Supermarket u snědeného krámu

Supermarket a hospoda v jednom
Supermarket a hospoda v jednom

K životu stačí málo. U nás doma si to tak neuvědomíte, stačí zajít přes náměstí do supermarketu a můžete třeba půl dne vybírat nejrůznější laskominy a pak si jich naložit plný vozík nebo klidně plné auto. Pákistán je velmi chudý i v porovnání s Čechami. Jen málo lidí tu trápí supermarketové problémy typu: koupíme radši tortelíny nebo hotovou pizzu? Zatraceně, kde je ten hloupý regál s plněnou čokoládou? Ty housky jsou snad včerejší! Atd. atd.

Lidé tady - a v horách zvlášť - žijí jen z toho nejzákladnějšího. Mouka, rýže, čočka, cukr, brambory a nějaká ta zelenina. Krámky s potravinami jsou sotva větší než naše liberecká koupelna. A mezi policemi s mýdlem, sušenkami, provázky a ponožkami stojí na zemi režné pytle plné čočky, cukru nebo rýže.

Evropské potěšení z rozmanité stravy se pro nás v horských údolích změnilo na "Pane Bože, díky že máme teplou večeři" a tabulka čokolády byl pravý poklad. Existuje velmi starý indický princip zvaný aparigraha, který v podstatě znamená to, že člověk je tak bohatý, kolik je věcí, bez nichž se dokáže obejít.

Souhlasím.


Závěrečná zpráva z pákistánských hor

O horách:

Karákoram jsou jedny z nejkrásnějších hor, co znám. Hodně se liší od známých pohoří v Evropě - údolí a nižší části hor jsou úplně pusté, stromy a tráva začínají až asi ve 3000 metrech, a to jen tam, kde je živí voda z ledovcových potoků. Všude jinde je nefalšovaná měsíční krajina. Trochu je problém s vodou. Často není vůbec a pokud je, je kalná a špinavá jak potoky vymílají prach a kamínky ze země. Čistá voda je jen nahoře v lesích a pastvinách a stejně se vyplatí ji převařit nebo chemicky upravit. V nižších údolích dokáže být v létě velmi horko, přestože jste třeba ve dvou tisících, vyprahlé svahy sálají teplem a místo jako v horách se cítíte jako v dobře vytopené peci.

O lidech:

Neznám milejší a pohostinnější národ než Pákistánce. Jste-li jejich hostem, snesou vám první poslední, málem vás nosí na rukou a když odcházíte, ještě vám poděkují.

Na druhé straně mají blíž k násilí než Evropané, v horách je zřejmě dost zbraní a v určitých oblastech se dodnes dochoval zvyk krevní msty. Poté, co tu byli v dubnu zavražděni Gabriela Gubičová a Petr Polášek, doporučujeme vždycky spát u někoho (tedy pokud se nacházíte v obydlených oblastech). Vzhledem k pohostinnosti místních to není žádný problém. Nemusíte spát přímo v domě, stačí na pozemku vedle domu nebo u "hospody". Nahoře v horách je spaní venku v pořádku. KKH je přes den zcela bezpečná, ale v noci už ne. My sami jsme se s žádným násilím nesetkali, výše uvedené nám radili sami místní.

O vybavení:

Pokud plánujete delší výpravy do hor, potřebujete být zcela samostatní. Nahoře v kopcích často není nikdo a nic, vezměte si sebou stan, dobrý spacák, vařič, zásoby jídla a pokud plánujete přechod ledovce nebo horolezení, pak výbavičku na to.

O dopravě:

Po KKH jezdí autobusy, po menších cestách džípy. Chcete-li někam, kam se normálně nejezdí, můžete si džíp pronajmout. Po KKH se výtečně stopuje. Rychlost nic moc, ale jestli chcete poznat lidi a užít si krásných výhledů, tak to určitě zkuste.

O vízech:

Pákistánská měsíční turistická víza hravě dostanete přímo na hranicích s Indií (a možná i na íránských), jinak je možné je zdarma získat v Zahedánu (íránské město u pákistánských hranic), nebo v Dillí. Vízum vám na počkání bezplatně prodlouží na tři měsíce na "Passport office" v Islamábádu.

Mapa

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 21. ledna 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz