fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    č t r n á c t á

Hedvábná stezka

(severozápadní Čína)

Nic takového jako Hedvábná cesta už samozřejmě dávno neexistuje. Ty tam jsou karavany putující ze země dynastie Chan až k břehům Středozemního moře. Poušť Taklamakan už dávno není děsivým "místem jisté smrti", nehoří v ní signální ohně navigující pohyb karavan a v pustých údolích Karákoram a Afganistánu nečekají tlupy banditů na náklady vzácného zboží. Pokud se zamýšlíte vydat z Turecka do dalekého Xianu, Pekingu a zpět, nebudete potřebovat šest až osm let jako obchodníci před dvěma tisíci lety, hravě vám postačí pár dní dovolené a zpáteční letenka. Dávnověcí cestovatelé by se asi náramně podivili, kdyby v obchodě v středoevropském Liberci objevili mražená kuřata z Číny. Mě už to překvapilo jen trošku, svět se mění.

Silnice pouští Taklamakan
Tisíce let stará Hedvábná stezka má dnes asfaltový povrch. V západní Číně překonává mnoho tisíc kilometrů pouští Taklamakan
- "Místem bezodkladné smrti".

Je ale příjemné připomenout si odvahu a vytrvalost těch, kteří kdysi dávno projížděli stejnými místy jako my. Z jihu z Afgánistánu nebo Pákistánu bylo třeba překročit horský uzel Hindukúše, Pamíru a Karákoram a přes západní Kun Lun a Pamírské pláně sestoupit do největší vnitrozemní prolákliny na světě, Tarimské pánve. Tytam byly hory, voda a chlad. Karavany čekal několik tisíc kilometrů dlouhý úmorný přechod pouště Taklamakan přes oázy Kašgar, Kuča, Turpan, Hotan a jiné, které dávno zavál písek. Pak mohli poprvé spatřit plazící se hradbu čínské zdi a čím blíž byli Lanzhou a Xianu, tím zřetelněji ustupovala kultura středoasijských nárůdků jedné z nejvyspělejších civilizací starověkého světa - Říši Středu.

My jsme se na Hedvábné stezce poprvé ocitli na pákistánské Karákoram Highway (silnice prý zhruba kopíruje starověkou trasu) a budeme ji sledovat víc než tři tisíce kilometrů západní Čínou až do města Lanzhou v provincii Gansu.

Zatímco karavany zdolávaly nekonečně pusté planiny Tarimské pánve téměř rok a možná i déle, nám bude muset stačit na letmý vhled do krajiny a kultury západní části čínské Hedvábné cesty jeden měsíc. Zítra bychom se měli ocitnout na hranici s Čínou.


Autobus za všechny prachy (25. 8. 2001)

"My opravdu nechceme jet žádným autobusem! To je přeci naše věc, jak se dostaneme přes hranice!"
Celníci jsou zjevně jiného názoru:
"Podívejte, nejdřív si koupíte lístek na autobus a pak teprve dostanete výstupní razítko do pasu."
"Proč nemůžeme jít pěšky?"
"Číňani to nepovolují. Loni jsme pustili přes hranice lidi na kolech a Číňani pak vydali zákaz pro cyklisty, když vás pustíme, pošlou nám zákaz pro pěší."
Co je tohle za logiku! "Můžete nám ukázat nějaký oficiální dokument zakazující pěší přechod hranic?"
"Jste snad můj nadřízený, abych vám něco musel ukazovat?"

Hranice mezi Pákistánem a Čínou
Hranice mezi Pákistánem a Čínou vede sedlem Khundžeráb ve 4700 m nad mořem.

To je s odpuštěním jak u blbých. Přes sedlo Khundžeráb nesmíte pěšky, stopem, na kole . Jediné, co smíte, je koupit si za osm českých stovek lístek na speciální autobus, který vás do Číny doveze. 800 korun za 200 km, asi nejdražší autobus co mě kdy vezl. Když už se člověk vyvzteká, vynadává, uklidní se, poddá se hamižnému nařízení, koupí si lístek, dostane kýžené razítko do pasu a vleze do autobusu, může ho o pár kilometrů trefit šlak podruhé. Silnice projíždí Khundžerábským národním parkem a policisté u závory chtějí po každém cizinci 4,- USD za vstup do parku! To, že je vám jejich debilní park úplně ukradený a potřebujete jenom projet po silnici, je samozřejmě vůbec nezajímá. Nikdo z pákistánských spolucestujících si samozřejmě lístek (pro ně za 20 rupií) koupit nemusí. My musíme všichni. Hlavou mi proletí, že Khundžeráb - "Krvavé údolí" - vděčí za své jméno tlupám banditů přepadávajícím v sedle unavené karavany. To, co se tu děje dneska, je v podstatě totéž, jenom v trochu sofistikovanější podobě. Dnešek nás stál to samé, jako dva týdny cestování po Pákistánu.


Zasněžená hranice (25. 8. 2001)

Mezi pákistánskou celnicí v Sostu a čínskou v Taxkorganu leží dvě stě kilometrů hor. Na karákoramské straně jsme kromě výběrčích policistů nespatřili živou duši, i skalnaté hřebeny se zdály ještě nehostinnější než kdy předtím. Svět se zjednodušil na modrou oblohu, kamení a sníh. Nahoře ve 4700 metrů vysokém sedle je pěkně frišno. Spíš než o sedle se dá mluvit o mělkém údolí lemovaném z obou stran jemně pocukrovanými kulatými kopci, uprostřed něj není nic než malá policejní budka, dva hraniční kameny a pár pobíhajících lidí, kteří se před nimi zubí do fotoaparátů.

Silniční provoz pod kunlunskou sedmitisícovkou Muztag Atašan
Silniční provoz pod kunlunskou sedmitisícovkou
Muztag Atašan.

Na čínské straně hory změnily jak jméno tak podobu. Napravo od nás je pohoří Kun Lun a nalevo se zvedají modravé hřebeny Pamíru. Před námi leží mělká a široká pláň, na níž se popásají stáda koní, velbloudů a dobytka mezi bílými jurtami kočovníků.

Popravdě řečeno, necítím se zrovna nejlépe. Moje pocity kolísají mezi radostí, že jsme konečně tady, zvědavostí, nejistotou a hrůzou z toho, co nás čeká. Zprávy od lidí, kteří Čínu projeli, nejsou zrovna optimistické. Nikdo tu prý neumí anglicky, místní nemají rádi cizince, jsou na ně nepříjemní a na vše jim účtují mnohonásobnou přirážku. Doprava a ubytování jsou drahé, většinu památek smetla komunistická éra, stopovat se nedá, za spaní ve stanu skončíte na policii. Jak se blížíme ke Taxkorganu, vítězí nad všemi pocity čirá panika. Čína bude tak drahá, že s naším směšným rozpočtem bídně zahyneme hlady uprostřed pustin Xinjiangu, bez šance koupit si lístek na autobus. Provalí se, že neznáme zpaměti jediný citát velkého kormidelníka Maa. Vypukne nová kulturní revoluce a my coby imperialističtí špioni budeme za svůj původ doživotně pykat úmornou dřinou v pověstných lágrech provincie Qinghai. Do Taxkorganské celnice vstupuji v očekávání nejhoršího. Kamenné tváře úředníků moje obavy zrovna nerozptýlí a po prohlídce batohu je nám zabaveno cenné půlkilo sušeného mléka, původně zásoba na cestu stopem do Khundžerábského sedla. Chci zpátky.

Hned za celnicí prodávají lístky na autobus do Kašgaru a k jezeru Karakuri, kam bychom se chtěli podívat. Řešíme dilema, jestli koupit lístky a celých těch 100 km krásných hor jen tak profrčet, nebo jestli zkusíme stopařské štěstí, abychom si to tu hezky pomalu prohlédli a zastavili, kde budeme chtít.

Abychom to neměli tak jednoduché, Brezinovi v Cestě na východ píšou, že se po čínské straně Karákoram Highway rozhodně nemá stopovat, protože řidiči chtějí za odvoz neuvěřitelné peníze a Lonely planet uvádí, že se tu mnohým cestovatelům nepodařilo zastavit ani linkový autobus, který by vás normálně měl na odmávnutí vzít. Tedy žádné veselé vyhlídky. Jenže jak říká Zorka Šachlová, ze všeho nejhorší je smrt z přeplašení. A tak opouštíme nevlídnou budovu s rudými nápisy a za městečkem vaříme v poli nudlovou polévku. Při nejhorším se dá sto kiláků ujít i pěšky.


Senoseč v tádžické vesnici (25. 8. 2001)

Náš první stop v Číně
Náš první stop v Číně.

Jak tak sedíme nad hrncem nudlovky, přijde se na nás podívat člověk, kterému pole patří. Vůbec se netváří nepřátelsky, usmívá se a zcela v rozporu s našimi představami nám posunky nabízí, že můžeme přespat u něj doma. Čína získává první pozitivní bod. Třeba to nějak půjde. S díky odmítáme, nahazujeme batohy a pěšky vyrážíme po silnici nad níž se daleko před námi tyčí krásný zasněžený masiv sedmitisícovky Muztag-Atašan.

Jedeme! Na korbě malého modrého náklaďáčku to pěkně hází a fouká a jak zapadá slunce, tak už taky není nejtepleji, ale radost z toho, že nám zastavili, je silnější než vítr a nepohodlí.

Svezeme se jenom kousek. Rychle se stmívá a za jednou zatáčkou se objeví krásná travnatá pláň s několika domky, takže se rozhodneme vystoupit a přespat tady. Taky bychom nejdřív chtěli zkusit stopovat na menší vzdálenost, aby nás případné placení nezruinovalo.

Náklaďáček staví, my děkujeme, vystupujeme a řidič nic nechce. Druhý bod pro Zemi Středu.

Tádžické slečny sklízí seno
Tádžické slečny sklízí seno.

Z domku, ke kterému jsme se vydali napříč plání, se vyklubal statek, před nímž jezdí skupinka lidí na koni. Prosíme je o vodu a rukama nohama naznačujeme, že bychom tu na měkoučké travičce rádi přespali. Nikdo z mužů nic nenamítá, dívají se, jak stavíme stan a pak přijmou pozvání na čaj. Sedíme v kruhu okolo vařiče, podáváme si hrnek silného sladkého čaje, kolují cigarety. Dozvídáme se, že lidé ve vesnici jsou Tádžikové, oni se pomocí posunků snaží zjistit, kdo jsme my. Překvapí nás, že znají Československo, hodiny zeměpisu v komunistické Číně zřejmě kladly důraz na bratrské státy. Když odchází, ukazují, že aby se nám prý líp spalo, máme si pod sebe dát seno z nedaleké kupky.

Ráno je na louce rušno. Sotva vykouknu ze stanu, projede kolem mne kůň s člověkem třímajícím obrovskou kosu. Pláň je plná ženců a holek v barevných šátcích, které pokosenou trávu hrabou. Mezi tím vším se prohání pár lidí na koních a jezdí několik valníků, co seno nakládají a odvážejí.

Pavla okamžitě zaujme, že se tu jezdí do práce na koni, já se dozvídám, že skutečný Tádžikistán leží támhle za kopcem a jdu zkusit vyfotit ženy v barevných šátcích. Ženské se hihňají, ale focení jim nevadí. Upraví si šátky a zapózují mi i s hráběmi, které mi vzápětí vrazí do ruky, ať prý jim taky pomůžu. A tak na pastvinách mezi Kun Lunem a Pamírem, hluboko v horách střední Asie, chodím bosky po louce a shrabuji voňavé stonky čerstvě pokosené trávy.

Senoseč pod sedmitisícovkou
Senoseč pod sedmitisícovkou.

O jezeře mezi dvěma horami a hamižném Kyrgízovi (26. 8. 2001)

Každý si občas vyslechne něco o svém vzhledu. K tradičním poznámkám, že jsem dlouhá, hubená a hubatá, tady v horách přibylo, že vypadám jako kolchoznice. Za větru nebo nepřízně počasí totiž k mé dlouhé cestovatelské sukni a triku přibyl šátek na hlavu a já musela poslouchat, že si ho tedy aspoň mám dát nad čelo, abych snad neděsila kolemjdoucí a že mi do sousoší "rabočij i kalchoznica" chybí akorát srp do ruky.

Kyrgyz na koni
Kyrgyz na koni na vysokohorských pastvinách u jezera Karakuri. Nejzápadnější část Číny je domovem mnoha národnostních menšin.

Sotva jsme se přehoupli přes čínské hranice, je najednou všechno v pořádku. Ženy v hornaté části Xinjiangu chodí v dlouhých sukních, halenách a šátcích, které mají uvázané podobně jako já. Jenom na nohách nosí boty na kramflecích a ne treková bagančata, jinak mezi ně krásně zapadám.

Chvíli trvá, než se na prázdné silnici objeví kromě osobních aut a džípů, které se zatím neodvažujeme stopovat, první modrý náklaďáček. Necháme se popovést asi patnáct kilometrů, pak jdeme kus pěšky, potom zase pár kilometrů jedeme. Bílá hora Muztag-Atašan se přiblížila, pastviny skončily, pláň je teď kamenitá a prázdná. Najednou vidíme, jak se po ní žene velké stádo ovcí. Malé chundelaté tečky na velkém šedém poli.

Další auto, které nám staví, by nás možná mohlo vzít až k jezeru. Když se i s batohy usadíme na korbě, přijde řidič a říká si o peníze za svezení. Částka, kterou chce, je o dost vyšší, než by stál lístek na stejně dlouhou trasu autobusem, a tak vrtíme hlavou, že radši půjdeme dál pěšky. "Tak kolik dáte?" kývá řidič na nás a ukazuje na peněženku. "Né, to my radši půjdem pěšky," říkáme my česky, ukazujeme na sebe, silnici a zvedáme batohy. Řidič na nás chvíli kouká, pak mávne rukou, že je to v pořádku a auto se i s námi pomalu rozjíždí směrem na Karakuri.

V Cestě na východ se píše, že je jezero Karakuri jedním z nejkrásnějších míst v Asii. Nejsem si úplně jistá, že tohle je to nejnádhernější, co jsme na kontinentu viděli, ale krásně tu opravdu je. Jezero střeží z každé strany mohutná sedmitisícovka a na zelených loukách okolo se popásají koně, ovce a velbloudi.

Necháme si zastavit kus před jezerem a pomalu jdeme přes větrnou pláň směrem k vodě a vesnici nedaleko břehu. Docela postrádáme mléko zabavené na hranicích a třeba by se dalo ve vesničce trochu koupit.

Hned u prvních domků se nás ujímá agilní domorodec, že jako mléko má, ať jdeme s ním. Kyrgyzské domky vypadají zvenku stroze, rovná střecha, stěny omazané hlínou, ale sotva vstoupíme dovnitř, dojem se změní. Uprostřed místnosti stojí kamínka, okolo je dřevěné pódium s barevnými koberečky a polštáři, na zdech visí pestré látkové tapety.

Jezero Karakuri
Jezero Karakuri.

Paní ve stejně červeném šátku a stejně krajkové červené sukni jako všechny ostatní vesničkanky, nám nalévá slaný mléčný čaj a podává misku jogurtu a chleba. Následuje přehlídka vyšívané látky, krystalu a jiných příšerných suvenýrů, které bych nebrala ani zdarma. Nabízí nám je samozřejmě v tučných cenách a ještě v dolarech. Snažíme se domluvit, že opravdu nechceme nic jenom mléko a asi za 5 yuanů (= cca 25 Kč) a podáváme umělohmotnou láhev. Pán naznačuje, že plná láhev by stála 10 a za 5 nám dá půlku. Pětijuanovka zmizí v punčoše paní domu a nic se neděje. No, my bychom chtěli to mlíko! Dožadujeme se po delší chvíli ticha. Žena naznačuje, že mléko není a penězi jsme prý zaplatili pohoštění. Tak, to ani náhodou! Chvíli na ni koukáme, ale nezdá se, že by byla šance získat peníz zpět. Já jim dám "mehmán, mehmán", to bylo řečí, že jsme hosti, když nás lákali dovnitř. "Koukej sehnat mlíko nebo nám vrať peníze!" Říkáme klidně česky, nepochybuji o tom, že nám rozumí. "No, to mlíko!" Máváme flaškou. Paní se neochotně sebere a naleje nám zbytek jogurtu. V láhvi je po dně. Tak teď už jsme docela naštvaní! Zdá se ale, že další jogurt není a naše protesty skončí tím, že nám láhev dojejí vodou. Znechuceně odcházíme. Podle našich představ by ke kyrgyzským pastevcům patřila spíš pohostinnost než vypočítavost.

U jezera je chladno a fičí, hory zmizely v mracích, voda je zelenošedá a vítr na hladině honí vlnky. Zdá se, že bude pršet. Zachumláme se do spacáků a mně, kromě toho, že jsem ještě pořád rozmrzelá z příhody s mlékem napadne, jaké to bude báječné, až se mě někdo zeptá, kde jsme s mužem bydleli po svatbě, a já budu moci odpovědět, že jsme první dva roky spali ve stanu!


Pamírské pláně (27. 8. 2001)

Připadám si strašně nicotně. Zvlněné hřebeny hor se táhnou od obzoru k obzoru, pastevci se stády se nezdají větší než špendlíkové hlavičky. Celá Česká republika by se v téhle středoasijské krajině mohla schovat a nemyslím, že by ji hned tak někdo našel. Přijeli jsme na pamírské pláně.

Pamírské pláně
Pamírské pláně.

Na korbě se stádem ovcí (28. 8. 2001)

Měkký vlhký čumáček mi očmuchává nos a korálkové oči mě upřeně pozorují. Zvíře se ke mně tiskne teplým heboučkým kožíškem a je na něm vidět, že má strach. V tom najede auto na výmol, všichni nadskočíme a jak řidič zatočí volantem, doklouže ovečka spolu se všemi ostatními proti své vůli na druhý bok náklaďáku, v rohu zůstávám jen já, křečovitě svírající kovový konec sajtny.

Jízda s ovcemi nebyla nic moc
Jízda s ovcemi nebyla nic moc.

Dneska to na velké přesuny moc nevypadá. Na silnici téměř nic nejede, a když něco jede, tak nestaví. Pěší pochod je při těhle vzdálenostech docela beznadějný. Naštěstí je krajina kolem nás tak krásná, že nám výlet po vlastních nohou tolik nevadí. Řeka, podél niž jdeme, se kroutí jako hádek, zrcadlí se v ní nebe a bílá ledovcová pole masivu Konguršan (7719 m), který postupně obcházíme. Za mostem se říčka rozlije po pláni do mnoha malých pramínků mizících napravo v údolí mezi dvěma ostrými hřebeny. Obzor nám ohraničují pravidelná žebra kunlunských hor. V jedné z jurt u silnice si dáváme studený slaný čaj s mlékem, chvíli odpočíváme a pak zas pochodujeme dál. Když nám konečně zastaví náklaďák, jsme už celí uondaní a nasedáme i přesto, že je celá korba plná ovcí a jediné místo je úplně vzadu v rohu, kde to bude zaručeně pěkně házet.

A taky hází. Navíc pěkně fičí a celý náklaďák je slušně zadělaný od ovcí. V každé zatáčce kloužu i s bahotem do strany a na výmolech můžu málem vypustit duši. Celou tu parádu vydržíme asi pět kilometrů a dál radši pokračujeme zase pěšky.


Ujgursko (29. 8. 2001)

Je to paradoxní, ale máme teď spoustu času. Přestože na obrovské přejezdy přes celou Čínu máme zatím jen měsíční víza, v Kašgaru bychom nechtěli minout slavný nedělní trh a dneska je teprve středa. Zaparkovali jsme v opuštěném údolí a užíváme si sluníčka a tepla, kterého nahoře na pláních moc nebylo. Pavel je docela unavený, protože ho už několik dní sužuje nepříjemný průjem, a půlden odpočinku mu dělá dobře. Dojde i na opalování jen tak nalehko. Co si pamatuji, tak jsem se v plavkách naposledy slunila před půl rokem v jižní Indii.

Muslimský děda
Ujgursko sice oficiálně patří k Číně, ale jeho muslimští obyvatelé mají vlastní jazyk, kulturu i náboženství a přáli by si i nezávislý stát.

Jsme zpátky v kamenitých horách, jaké známe z Pákistánu. Zelené vysokohorské pastviny obklopené oblými kopci a v jednom místě dokonce písečnými dunami, nám sice krásně hrály na city, ale teplo je teplo, a tak se oba těšíme dolů.

Náš příjemný pěší výlet po silničce ukončí Pákistánci, co si vyjeli do Číny na prázdniny. Naloží nás na korbu a sviští s námi zatáčka nezatáčka, výmol nevýmol. Hory jsou čím dál menší, až se promění v mírně zvlněnou krajinu a nakonec se i poslední vlnky kopců úplně narovnají a přijíždíme na okraj Tarimské pánve.

Podél cesty rostou aleje topolů, za nimi je z obou stran pás polí, objevily se první větší vesničky. Jediné místní jméno, které známe, je Upal, a tak prosíme Pákistánce, jestli by nás nevyložili tam. Šikovně zastaví přímo před hospodou a ještě nám pomohou se zeptat, co to stojí. Od stolku na verandě s porcí kebabu a výborného muslimského chleba potom pozorujeme dění okolo.

Velkou změnou je pro nás oblečení žen. Namísto pákistánských plandavých "pyžam" a zamotaných hlav se tu dámy procházejí v krátkých sukních, přiléhavých tričkách a botách na vysokých podpatcích. V kurzu jsou i šaty s cingrlátky nebo z barevných krajek. Ujgurci vyznávají islám, a tak jejich ženy nosí zahalené hlavy. Na rozdíl od Pákistánek, ze kterých často vidíme jen oči, mají však místní pokrývku hlavy spíš symbolickou. Nosí tenké průsvitné šátky kryjící jim vlasy spíš naoko.

Pod horami leží poušť a země jménem Ujgursko
Pod horami leží poušť a země jménem Ujgursko.

Ujgurci nemají s Číňany mnoho společného. Jejich tváře nesou středoasijské rysy, mají vlastní jazyk, kulturu, historii a přáli by si i vlastní stát. Jenže Číňané jsou silnější a Ujgursko považují za své. Hrdě je nazvali Xinjang, tedy "nová území". Přes probíhající snahy o osamostatnění šance národnostní menšiny vidím jako mizivé. Co Čína schvátí, hned tak nevydá.

Když se chystáme zaplatit, ukáže se, že zelený čaj co jsme celou dobu popíjeli, dostanou hosté gratis a číšník se nás navíc ptá, jestli nechceme nějaký s sebou do láhve. Před hospůdkou je spousta krámečků s ovocem, bereme zavděk velkým žlutým melounem a sladkým hroznovým vínem, které pak večer spokojeně zajídáme čerstvým chlebem a zapíjíme darovaným čajem, velmi spokojeni s prvním dnem pod horami.


Boj s hůlkami (30. 8. 2001)

Změna jídelníčku nám velmi prospěla. Rádi jsme vyměnili pákistánské masové omáčky za smažené nudle se zeleninou a masem a talíře rýže. Ne že by v Pákistánu vařili špatně, ale po dvou měsících se i dobré věci přejí.

Placky ujgurského chleba byly skutečně výtečné
Placky ujgurského chleba byly skutečně výtečné.

Moc nám zachutnal ujgurský chleba. Velké placky z kynutého těsta se potisknou různými vzory, posypou semínky sezamu a pečou se v hliněných pecích nad žhavými uhlíky. Ve stejné peci se připravují taštičky plněné masem a zeleninou, výtečná pochoutka, zvlášť jsou-li ještě horké. Všude tu je k dostání také osmažená rýže s kousky žluté a oranžové mrkve, skopové maso pečené na špejli a přímo před očima vám připraví misku nudlí s masem, fazolkami, cibulkou a jinými plody zeleninové zahrádky.

Jedinou komplikací jsou pro mě hůlky. Zoufale šermuji dřívky v usilovné snaze uchopit alespoň část čehokoli a zdárně to dopravit do úst. Nevím, kdo vymyslel, že se budou klouzavé nudle pojídat dvěma špejlemi, ale docela bych ho chtěla potkat, abych si to s ním mohla vyříkat. Ostatně nabírat tímtéž zrnka rýže, zvlášť té omaštěné, je taky pěkný nesmysl. A navíc, místo aby ostřílení čínští zápasníci moje úsilí podpořili, nosí mi po mých prvních soustech soucitně lžíci.


Kašgar (31. 8. 2001)

Kašgar byl kdysi jedním z nejdůležitějších míst na hedvábné stezce. Přepřahalo se tu z oslů a koňů na velbloudy nebo z velbloudů na osly a koně, podle toho, jestli jste mířili nahoru do pouště Taklamakan nebo dolů do hor.

Město leží přímo na okraji gigantické středoasijské pouště a hedvábná stezka se tu rozdělovala na severní větev, která Tarimskou pánev obcházela přes Aksu, Kuču a Korlu, a větev jižní vedoucí přes Hotan.

Ulička starého Kašgaru
Ulička starého Kašgaru.

Dnes už slávu doby karavan připomíná jen staré kašgarské město. Větší část oázy zvládla komunistická éra okrášlit socialistickou výstavbou a obrovskou betonovou sochou Mao Ce Tunga. Nezdá se, že by spolu staré a nové město příliš ladily. Z široké třídy s moderními supermarkety, bankami a restauracemi zahnete prostě doleva a jste v úzké uličce mezi patrovými domky s hliněnou omazávkou, skoro středověkými dílničkami kovotepců, truhlářů, ševců, pákistánsky vyhlížejícími pekárnami, obchůdky se zdobenými noži a vyšívanými muslimskými čepičkami a spoustou pouličních prodavačů čehokoli.

Kašgarský bazár je pověstný nejen svým sortimentem, ale i lidmi, kteří sem přijíždějí nakoupit a prodat. Obchodníci z Kazachstánu, Kyrgízie, Pákistánu, Ruska, Tádžikové, Uzbekové, Ujgurové z okolních vesnic, pár procházejících se zápaďanů. Ti všichni tvoří pestrobarevný dav míhající se v ulicích a krámcích.

Přes polední horko zalézáme do jedné krásně ošuntělé čajovny a ze stínu pozorujeme cvrkot na bazaru. Zeleného čaje vypijeme celou obrovskou konev.


Kluci Afgánci, Honza čínštinář a slavné výročí (1. 9. 2001)

V Kašgaru se mi moc líbí, a to nejen kvůli barevnému starému městu. V Číně smí cizince ubytovat jen vybrané hotely a ty nejsou ani zdaleka ty nejlevnější. Jednou z možností noclehu tady ve městě je luxusní hotel Seman, který ale naštěstí pro mladé cestovatele s batohem přes léto promění několik větších místností v noclehárny s rozumným standardem i cenou. Hotel sídlí v budově bývalého sovětského konzulátu a bohatě dekorovaná hala v nás okamžitě budí dojem, že tohle není naše cenová. Díky chytrému nápadu s letní dormitory jsme ale v mžiku ubytováni a s potěšením se rozvalujeme na jednoduchých kovových postelích.

Sprchuji se s rozkoší člověka, který se čtvrnáct dní pořádně nemyl. Zkouším v batohu vylovit něco aspoň trochu čistého a vyrážíme do města pro něco dobrého na zub. Baštíme, až se nám dělají boule za ušima a já po návratu zapluju do koupelny s obrovskou hromadou špinavého prádla. Teče báječně horká voda a s kusem fungl nového ujgurského mýdla se mi úspěšně daří vyhánět i starou špínu zapranou studenou vodou v Indii a Pákistánu. Dokonce i na Pavlově kostkované košili začíná znovu prosvítat bílá. Probudí se ve mně správné hospodyňské nadšení a během následujících dní se ve špinavém prádle ocitne téměř všechno co máme s sebou.

Kluci Afghánci z Prahy
Kluci Afghánci z Prahy.

Když se celá uvařená vrátím z koupelny, najdu Pavla v živé konverzaci s jedním docela normálně vypadajícím člověkem a třemi bizarními zjevy v šedivých muslimských salvár kamízech, s plnovousy a afgánskými turbany. Dva mají oholené hlavy, třetí dredy do půl zad. K mému úžasu se s Pavlem všichni baví česky. Ze tří strašidelných postav se vyklube pražská výprava do Afganistánu a z normálně vypadajícího kluka Honza ze Zlína, vystudovaný čínštinář. Pokud nepočítám Mirka s Blankou, tak už je to pěkně dávno, co jsme naposledy potkali někoho z Čech. Tak se zaberu do rozhovoru, že málem zapomenu pověsit své báječně vyprané prádlo. Kluci Afgánci jsou pěkně praštění, už od Čech pěstují vousy a ve všech muslimských zemích se prohlašují za vyznavače islámu. Říkají - a docela tomu věřím - že mají takhle možnost mnohem lépe poznat lidi i kulturu a mimo jiné jim to dává šanci na získání víz do Afganistánu. Žádají o ně coby poutníci toužící poznat jednotlivé muslimské země. Honza jel jako průvodce se zájezdem z Pekingu do Honkongu a teď to bere přes Karákoram dolů do Indie a pak přes Tibet zpátky do Číny. Od cestování se rozhovor stočí na počítače a fotoaparáty a celá pánská společnost odchází na pivo. Já dám přednost lenošení a u hrnce jasmínového čaje a knížky s příběhy Harryho Pottera se těším na večer.

Dneska je to totiž přesně rok, co jsme vedle sebe s Pavlem stáli na liberecké radnici, a tak horlivě přikyvovali na dojemnou řeč oddávajícího, že se zeshora ze sálu ozýval smích. Já si pak dlouho nemohla zvyknout, že se jmenuji jinak a přišlo mi komické, když mi paní, z jejíž dílny jsem měla půjčené svatební šaty, při jejich vracení říkala "slečno."

Přátelé nás varovali, že cesta bude prubířským kamenem našeho vztahu, ale zatím jsme oba v pohodě. Možná je to tím, že se známe hodně dlouho a není už moc věcí, čím bychom se mohli navzájem překvapit. Já jsem si jen musela zvyknout, že se na Pavla nesmí mluvit před snídaní a on se vyrovnal s tím, že jeho žena zašívá mnohem pomalejším tempem než se rozpadají naše věci.

Slavnostní večeře se skládá ze smažených nudlí s masem a zeleninou v hospůdce pod širým nebem. Šermujeme hůlkami, upíjíme horký zelený čaj, usmíváme se na sebe a tváříme se oba náramně spokojeně.


Nedělní trh (2. 9. 2001)

V půl sedmé ráno koukáme všichni jako čerstvě vyvoraná myš, s výjimkou Honzy, který má na hodinkách oficiální pekingský čas a vstává tudíž o půl deváté. Pod jeho velením doklopýtáme na správnou autobusovou zastávku, nastoupíme, koupíme lístek a začneme se pomalu probouzet. Čeká nás kašgarský nedělní trh.

Nedělní trh v Kašgaru
Nedělní trh v Kašgaru.

Zprvu vypadá všechno docela obyčejně, podél cesty postávají zelináři s horami melounů a majitelé různých malých krámků, mezi rozestavěnými socialistickými budovami neurčitého účelu se přes noc objevil trh se zeleninou, obnošeným oblečením a potřebami pro vyšívání. Jak se ale blížíme k řece, dav houstne a brzy se každý vydáme na jinou stranu. Ondra, Břéťa a Alenáš díky svým hábitům vmžiku splynou s muslimskými středoasijci, Honza jde rovně, Pavel doleva a já se ho usilovně snažím neztratit z dohledu. Uhneme z hlavní ulice a rázem se ocitneme v obrovském krytém bazaru s domácími potřebami. Proplétám se mezi regály a hustou změtí kupujících, až mě to vyplivne na ulici mezi stánky s občerstvením. Z pultíků na mě zírají vařené ovčí a kozí hlavy, v bambusových pařácích kynou knedlíky, v koších se vrší chlebíky různých velikostí. Hned za stánky je obří dobytčí trh. Ještě než k němu dojdu, padne mi do oka patrová budova, o níž je opřen žebřík. S dovolením kluka, který do toho asi nemá moc co mluvit, jsem v mžiku na střeše, odkud se trh jako celek fotí samozřejmě mnohem líp než z té tlačenice dole. Za mnou se nahoru drápe dalších asi šest lidí s fotoaparáty a než se najde osoba kompetentní k našemu vyhození, máme už každý pár moc pěkných fotografií.

Prodavačka zeleniny
Prodavačka zeleniny.

V kovotepecké uličce prodávají čínští lékárníci hady, žáby, prášek z rohů a jiné poklady tradiční medicíny nevzbuzující ve mně pražádnou důvěru. Zato u místních se tyhle krámky zjevně těší velké oblibě. Prodavač tu právě zákazníkovi odřezává kousek z něčeho, co vypadá jako srnčí parůžek.

Ovoce, zelenina, pálivé studené nudle, látky, koberce, provazy, kyblíky, ovce, krávy, vozíky tažené osly, to celé plné zmatku tisíců nejrozmanitějších lidských postav proplétajících se tou melou s taškami, pytli a brašnami plnými nakoupených věcí, prostě ideální místo, pokud máte pocit, že je svět šedivý a jste v něm sami.

Když krátce před polednem doklopýtáme do hospůdky, kde máme spicha s ostatními, s chutí se pouštím do konvice zeleného čaje a kynutého knedlíku s omáčkou a jsem ráda, že sedím. A zatímco pak odpočívám na "své" kovové posteli, pokračuje gigantický trh až do večera.


Z labyrintu světa - Jak se luxují nudle

Hůlkami se dá sníst i polévka
Hůlkami se dá sníst i polévka.

Guth Jarkovský by se asi náramně podivil, kdyby se ocitl v čínské hospodě nad miskou nudlí, s dvěma tenkými dřívky místo příboru. Ne že by se špagetky jedly jednoduše po našem, ale když si je příborem nakrájíte na kousky nebo je točíte do klubíček pomocí lžíce a vidličky, docela to jde. Jenže jak na ně vyzrát jídelními hůlkami? Následuje krátký návod pro případ, že byste se ocitli v podobné situaci a chtěli to vyřešit originál po čínsku: Zalovte tyčkami v misce a uchopte část nudlí. Hůlky i s úlovkem pomalu přesouvejte směrem k ústům a pak je lapte do dutiny ústní. V tomto okamžiku sedíte shrbení nad stolem a od pusy dolů vám visí chumel těstovinových špagátků. Vzpomeňte si na princip domácího luxu, začněte vsávat a pokračujte dokud poslední nudle nezmizí uvnitř. Nenechte se zmást tím, že vás konečky špaget ohodí omáčkou, ani tím, že vydáváte zvuky, které by u nás neprošly ani ve čtvrté cenové bez větráku. A vůbec ať vás netrápí jak při jídle vypadáte. Mohu vás ujistit, že celá miliarda Číňanů vypadá u nudlí úplně stejně příšerně jako vy. No, jak říkám, Gutha Jarkovského by švihlo.


Spací autobus (3. 9. 2001)

Kdyby mi někdo tvrdil, že dokážu prospat čtyřicet hodin v kuse bez toho, abych předtím byla nějak zvlášť unavená, asi bych mu nevěřila. Ale ono se to opravdu stalo. Sotva se náš linkový koráb Kašgar - Urumči vymotal z města, vzpomnělo si mé tělo zřejmě na dobu nejútlejšího dětství a kombinace měkkých peřin a pravidelného pohupování zafungovala spolehlivě - s malými přestávkami za účelem otočení na druhý bok, jídla nebo toalety jsem se prospala až do Urumči. Jenom mi trochu vadilo, že jsem z celých těch 1500 kilometrů pouští neviděla téměř nic a taky mi přišlo líto Pavla, který si mi v jednom z krátkých okamžiků, kdy jsem byla vzhůru, stihl postěžovat, že se cítí osamělý.

                 

Z Kašgaru se mi nechtělo. Bylo to po hodně dlouhé době první pořádné město, se všemi výhodami, které z toho plynuly. Postel, horká sprcha, spousta dobrot a mimo jiné i evropsky zásobené obchody, do kterých jsme po víc než půl roku v chudé Indii a Pákistánu chodili na procházku okukovat, co všechno to vlastně na světě existuje. Navíc jsme se tu sešli príma parta a mrzelo mě, že se každý zas rozjedeme úplně jinam.

                 
Benzínka v poušti
Benzínka v poušti.

Den "D" přišel v pondělí třetího září. Honza a kluci Afgánci odfrčeli směrem na Pákistán a my s Pavlem se vydali koupit lístek do Urumči. Na nádraží se ukázalo, že paní u okénka mluví obstojně anglicky a že už zrušili 100 % přirážku pro cizince. Obojí bylo pro nás velmi milé překvapení a během chvilky jsme se stali majiteli dvou lístků na lůžkový autobus. Za 1500 kilometrů jsme platili asi 750 korun za jednoho, tedy výrazně méně, než jsme čekali, a tak byla naše spokojenost úplná. Původně jsme uvažovali i o tom, že pojedeme stopem, jenže cesta je dlouhá, moc frekventovaně nevypadá a první týden z našich drahocenných měsíčních víz je pryč. A navíc, ani jeden jsme nikdy nejeli spacím autobusem.

Na nádraží jsme o předepsanou hodinu dřív, celí zvědaví, jak takový autobus asi vypadá. Překvapí mě, že se nespí po jednom v kójích napříč autobusem, ale na otevřených dvoulehátkách podél oken. Nečeká nás taky žádná dřevěná pryčna, jak by dával tušit název "hard sleeper", tedy tvrdé lůžko, ale měkká proleželá postel s polštáři a dvěma velkými měkkými dekami, které se nám neustále všude pletou. Naše lehátko je v horní řadě a problémy nastanou, sotva se tam vyškrábeme. Je o něco užší a kratší než by si normálně rostlý Evropan přál. Větší část prostoru zabírají výše zmíněné deky a zbytek rozkrojený meloun, který se neustále překlápí. Nakonec se ale nějak poskládáme, autobus se rozjede a zbytek už víte.

P. S. Něco si přeci jen z cesty vybavuji. Když se setmělo a zvenku nebylo vidět nic, jenom jsme cítili, jak silný boční vítr žene závoje písku, začalo si několik lidí ujgursky zpívat. Zpívali krásně, znělo to hrozně starobyle a byly v tom cítit nekonečné středoasijské dálky.


Netrapte se tím, co má přijít . . . (5. 9. 2001)

.. . . cituje Ježíšova slova zástupům má kniha proti trudomyslnosti, dál pokračuje tím, že existuje někdo, kdo má spočteny i vlasy na naší hlavě a stará se nejen o polní květiny a vrabce, ale hlavně o naše životy. Nakonec dodává, že má každý den dost svých vlastních starostí a není tedy dobré trápit se těmi zítřejšími zbytečně už dnes.

Tuhle biblickou kapitolu jsem četla nahoře v horách nad Kašgarem a od té doby mi leží v hlavě. Co jsme vjeli do Číny se mi hlavou honí různé věci. Jsem v zemi, kterou neznám, lidé tu mluví jazykem, kterému rozumím jen trochu a stojí mě hodně námahy vůbec něco říct a ještě mnohem obtížnější je porozumět, co ostatní mluví na mě. Ten tam je báječný pohodový Pákistán, kde vás i policie zve na čaj a na přespání. Máme měsíční víza a nevíme, o kolik se nám je povede prodloužit. Chceme přejet šest tisíc kilometrů napříč Čínou a nejsme dost bohatí na to, abychom mohli nad cenou jízdenek jen tak mávnout rukou. Ještě pořád se tu necítím úplně "doma" a často se trápím tím, co nás čeká.

Urumči je moderní čínské velkoměsto
Urumči je moderní čínské velkoměsto.

Dnešek byl docela stres. Ráno nás to vyplivlo na autobusovém nádraží v Urumči, které je nově postavené a bohužel na úplně jiném místě než uvádí naše tři roky stará mapka. Než jsme to zjistili, podařilo se nám v jeden a půl miliónovém městě totálně zabloudit. Nesedělo nám žádné jméno ulice, lidé, kterých jsme se ptali, nám nerozuměli nebo odpovídali tak, že jsme nerozuměli my. Když jsme konečně dobloudili k něčemu, co vypadalo jako hlavní pošta, ukázalo se, že tam dopisy od rodičů nejsou. Následovalo asi hodinové zoufalé hledání lidového parku, mezi mrakodrapy na moderních bulvárech jsem si s batohem a v trekových botách připadala úplně ztracená. Už byl skoro večer, když se na nás konečně usmálo štěstí v podobě slečny, co znala pár anglických slov a posadila nás na ten správný autobus. Dočista utrmácení a uplahočení jsme dorazili k parku, jen abychom zjistili, že autobus do Nebeských hor stojí dvěstě padesát korun a za jeden den vás dovezou tam a zpět, zatímco my jsme tam plánovali několik dní pobýt.

Bezradně sedíme na batozích uprostřed města většího než Praha, bez potuchy, kde tu budeme spát a jak se dá dostat nahoru do hor.

Vzpomenu si na výše zmíněnou kapitolu z Bible, pouštím se do čerstvé placky ujgurského chleba a pak si všimnu, jak je park osvětlený zapadajícím sluncem krásný.


Události nabraly nečekaný spád (5. 9. 2001)

Na Ježíšovo kázání jsem si ten den vzpomněla ještě několikrát.

Hotýlek, který nás zachránil
Hotýlek, který nás zachránil.

Jak jsme tak seděli před parkem, našli jsme se v mapě a posléze natrefili na skutečnou hlavní poštu, kde na nás čekaly dopisy. Pak se nám souhrou neuvěřitelné náhody a naší intuice podařilo dojet na jakýsi okraj města, kde se před námi zčista jasna objevila odbočka na Baiyanggou, tedy přesně tam, kam jsme chtěli jet. Jak jsme u odbočky šli požádat do hospody o vodu, abychom si večer za městem mohli uvařit, skamarádila se s námi jedna paní a poradila nám, že do hor jede zítra dopoledne místní autobus a přespat že prý můžeme tady v hotelu. Hotel se vyklubal z nevábně vypadající patrové budovy nad hospodou, ve které bych ubytovací zařízení nehledala ani omylem, byl velmi místní za příjemnou cenu, ale majitel se nás coby cizinců bál jako čert kříže. Ukázalo se ale, že o kus dál je ještě jeden velmi podobný hotýlek, v kterém se opletaček s policií nebáli, takže jsme, světe div se, usínali ve vlastním pokojíčku dokonce s barevnou televizí. Ráno v deset autobus opravdu jel a protože jsme na zastávce mávali cedulí "Baiyanggou" v čínských znacích, tak nám i zastavil a za pětatřicet korun a asi po hodině pohodové jízdy pouští a vesničkami s topoly jsme se ocitli v Nebeských horách.


Ohně v pohoří Tian Shan (9. 9. 2001)

Kempování v soutěskách bylo krásné
Kempování v soutěskách bylo krásné.

Čtyři dny strávené v soutěskách Baiyanggou byly jako balzám na duši. Na úpatí hor leží turistické letovisko z kyrgyzských jurt a výletníci z Urumči si sem jezdí zajezdit na koních. Dál se dá jít podél potoka až k vodopádu, kde na první pohled cesta končí. Když se ale člověk podívá pozorněji, vede po jedné boční stráni klikatá pěšinka směrem nahoru. Docela jsme se zadýchali, ale za odměnu se před námi otevřela krásná soutěska s vysokými bílými skálami, měkkou trávou, obřími smrky a spoustou žloutnoucích jeřábů. Připadali jsme si spíš jako ve Slovenském ráji nebo Belánských Tatrách než uprostřed ujgurských pouští.

Tři dny jsme šli proti proudu potoka úzkým údolím plným skal, které se tak klikatilo, že se nám několikrát zdálo, že cesta končí neprostupnou skalní stěnou. Pak se ale potok i pěšinka stočila prudce za roh a kamennou průrvou se dalo projít do dalšího údolí. Večer jsme dělali oheň ze smrkového dříví, pekli chleba, vařili zeleninu, povídali si a dívali se, jak nad liduprázdnými horami, kterým Číňané říkají Nebeské, září obloha plná hvězd.

Listy na stromech a keřích se už pomalu začaly barvit do žluta a oranžova a jeřabiny i šípky ve stráních dostaly tu správnou tmavočervenou barvu. Tohle je náš druhý podzim na cestě, došlo mi najednou s notnou dávkou sentimentu a vzpomněla jsem si na jasně žluté aleje topolů v horách východního Turecka.

Hřebeny pohoří Tian Shan
Hřebeny pohoří Tian Shan.

Zpátky do civilizace by se nám bývalo vůbec nechtělo, kdyby se čtvrtý den dopoledne nezkazilo počasí a místo sluncem zalitých dolin se nám krajina proměnila ve studenou a vlhkou šeď za dešťovou clonou. Ještě než se rozpršelo úplně, stihla jsem vyšplhat na jeden z hřebenů, jen tak pro představu, jak vypadají hory dál. Nahoře mě málem odfoukl vítr a přede mnou se na jedné straně otevřel výhled zpátky na několik hřebínků a žlutou pouštní pláň směrem na Urumči a na druhou stranu se až k horizontu táhly světlé skalnaté hřebeny padající do hlubokých travnatých údolí, ukončené na jihozápadě vysokou zasněženou hradbou hor.


Návštěva u ujgurského zubaře (11. 9. 2001)

Před odjezdem do Asie jsem si svědomitě nechala opravit zuby a odvážela si na cestu tři krásné nové bílé plomby. Dvě z nich neměly bohužel dlouhého trvání. Jedna se částečně vylomila už v Turecku, druhá nedlouho potom. Představa, že se mi bude nějaký zákeřný asijský zubař vrtat v puse, mě děsila natolik, že jsem se rozhodla radši jezdit s vykotlanými stoličkami než si bolestivě pořídit zas nějakou plombu, co nevydrží.

Všechno bylo relativně v pořádku až do Himálaje. V horských podmínkách se jeden z děravých zubů rozbolel a píchalo mě od něj až v uchu. Jak to zjistil Pavel, začal mi tak hrůzostrašně líčit, co všechno mi budou dělat až tam budu mít zánět, že jsem se radši rozhodla zkusit nějakého doktora než bídně zhynout s hlavou plnou zhnisaných nervů.

Poslali jsme e-mail asistenční službě naší zdravotní pojišťovny a oni nám obratem zařídili luxusní a velmi kvalitní lékařské ošetření v jedné z honosných vilových čtvrtí v Dillí.

Doktor zub vyčistil a protože jsem odmítla návrh na složitou operaci odstaňující nerv, zakryl mi obě stoličky provizorní výplní, že se uvidí. A vidělo se. Zoubek přestal díkybohu bolet, což považuji za hlavní vítězství, ale plomby byly skutečně jen provizorní. Při odjezdu z Karákoram po nich nebylo ani památky.

Návštěva u zubaře
Návštěva u zubaře.

Zubní anabáze měla pokračování. Znovu jsme mailovali asistenční službě a dohodli se na Urumči. Hned v pondělí po návratu z Tian Shan šupajdíme na e-mail a tam nic. Jsme docela naštvaní, protože kdybychom to věděli, nevracíme se do Urumči, ale zkusíme projet napříč horami směrem na oázu Turpan. Píšeme pojišťovně a během pár minut přijde odpověď, že je jim to líto, ale poslední zprávu od nás nedostali. Prý se pokusí do zítřka do oběda lékaře sehnat. To jsem tedy zvědavá.

Ve 12:00 máme ve schránce zprávu s adresou a jménem lékaře a časem 15:30. Nemocnici kupodivu najdeme docela snadno, před vstupem už čeká slečna tlumočnice a za chvíli už se nade mnou i s lékařkou naklánějí jako tři králové a sledují, jak se mi hrozivý nástroj zavrtává do zubu. Tak upřeně mě pozorují, že kdybych neměla natolik otevřenou papulu, že se mi málem vykloubil pant, musela bych se rozesmát. Pavel se na mě celou dobu usmívá a kontroluje, jestli mi v puse ještě něco zbylo. Všichni tři se tváří tak mile, že mi vrtání ani moc nevadí. Brzy mám díry zapláclé amalgánem a těším se, že se mi Pavel konečně přestane smát, že vypadám jak králík, když kousám pořád jen předními zuby.


Kachličkové šílenství (12. 9. 2001)

Já se vždycky někde zabydlím a pak se mi odtamtud nechce. Ošuntělý místní hotýlek na okraji Urumči mi taky nějak přirostl k srdci. Vůbec nejvíc mě fascinuje, že máme kdykoli k dispozici termosku s horkou vodou a že jsou v suterénu veřejné lázně. Ne že by termosky nedávali ve všech čínských hotelech, ale my si jich tolik neužijeme, když spíme většinou ve stanu. Je to hotová balada, hned máte hrnek čaje, horkého mléka nebo instantních nudlí a ani nemusíte sáhnout na vařič.

Přišel ale čas z města odjet, a tak naposledy smutně míchám sojové mléko zalité vodou z termosky a zase nevím, co na nás číhá dál.

Stará ulička Turpanu
Stará ulička Turpanu.

Na nádraží slavím malý osobní úspěch, protože se mi povede zjistit, kdy nám jede autobus a dokonce i koupit lístky. A to prosím celé v čínštině. Pak vznikne menší problém, jak vtěsnat dlouhé evropské nohy do sedadel pro trpaslíky, ale nakonec jakž takž sedíme a autobus s námi uhání směrem na Turpanskou pánev.

Turpan, čínsky Tulufan, byl kdysi velmi významnou oázou na hedvábné stezce, nedaleko ležící Gaochang se stal v 9. století dokonce hlavním městem Ujgurska. Dnes z něj zbyly jen trosky v poušti, zato Ujgurové, původem z Mongolska, tu žijí dodnes.

Oázu obklopují vinohrady a pole s kukuřicí, zavlažované důmyslným systémem podzemních kanálů, které přivádějí vodu z nedalekých "božských" hor, jak by se snad dalo přeložit jméno Bogdashan. První kanály byly postaveny už na počátku našeho letopočtu a jejich dnešní délka prý přesahuje tři tisíce kilometrů. Voda z Bogdashan dává oáze život. Turpan je nejteplejším místem v Číně s nejvyšší naměřenou teplotou úctyhodných 49,6 stupňů Celsia!

Déšť se tu prakticky nevyskytuje a jen tak pro zajímavost - Turpanská pánev leží pod hladinou moře, místy dokonce o sto padesát metrů a je tedy po Mrtvém moři druhým nejnižším místem na zemi.

Polední siesta
Polední siesta.

Na autobusovém nádraží jsem jak v Jiříkově vidění. Místo nízkých pouštních domků s úzkými klikatými uličkami a dvorky stíněnými vinnou révou přede mnou leží sídliště. Obrovské jakoby náměstí zeje prázdnotou a panelákové stavby okolo jsou navíc z nepochopitelného důvodu obložené kolem dokola příšernými bílými kachličkami. Čirá hrůza. S kachličkovým mořem jsme se setkali už v Kašgaru a Urumči, ale nikde mi to nepřišlo tak obludné jako tady.

Jdeme prázdnou kolonádou (kde všichni jsou?) směrem, kde by podle mapky mělo ležet staré město, ale když tam dojdeme, je před námi rozestavěné sídliště. Jdou na mě mrákoty. Nikde ani krámek ani hospoda, nic. Vracíme se do města, rozhodnutí neumřít tu hlady, a na hlavní třídě zahneme doleva. Po pár stech metrech betonové město končí a my se ocitneme na správném asijském bazaru se všemi těmi boudami, krámky, bincem, davem lidí a kouřícími hrnci plnými dobrot. Zaplujeme do první hospůdky a od talíře výtečných kynutých knedlíků pozorujeme lidské hemžení okolo.


Noc pod vinnou révou (12. 9. 2001)

Zúčastnili jsme se přebírání rozinek
Zúčastnili jsme se přebírání rozinek.

Chtěli jsme spát v poušti. Jenže vinice a políčka sahají mnohem dál, než jsme původně odhadli, už je tma a konec civilizace pořád nikde. Do velkého nočního pochodu se nám ani jednomu příliš nechce, zvlášť když chceme zítra ráno zase do městečka. Vinice podél cesty jsou vysoké tak akorát aby se pod ně vešel sedící člověk, listy tvoří střechu a hlína pod nimi je rovná. Zláká nás to. Ještě nikdy jsme nespali na vinici. Leháme si jen tak pod širák, aby to bylo správně romantické, v poušti přeci neprší.

A pršelo. Dokonce docela silně, ale jen po tu dobu, co jsme se v tom nizkém houští mordovali se stanem. V okamžiku, kdy jsme měli postaveno a věci natahané dovnitř, déšť přestal.


Přebírání rozinek (13. 9. 2001)

Na celém turpanském bazaru se vyskytuje naprosto neuvěřitelné množství rozinek. Žluté, oranžové, zelené, hnědé, malé, velké, tenké, tlusté leží roztříděné v obrovských hromadách na ulicích, nakládají se do pytlů, prodávají, třídí, na konci bazaru je dokonce skládají lopatami! z valníku.

Pro nakládání rozinek posloužila i lopata
Pro nakládání rozinek posloužila i lopata.

Přijeli jsme akorát včas. Rozinky jsou z velké části sklizené a usušené, rozinková sezóna je v plném proudu. Staré domy mají na střeše veliké sušárny, čtverhranné nástavby lapající chytře vítr ze všech světových stran. Uvnitř visí celé trsy hroznů tak dlouho, až vzduch šťávu vysuší a na šťopkách zbydou usušené plody. Pak se víno odnese do jakési mlátičky, která třesením, foukáním a klepáním oddělí jedlé rozinky od nejedlých stonků. "Vymlácené" plody potom putují na veliké plachty v ulicích a dvorech, kde lidské ruce přeberou dobré od špatných, nasypou je do pytlů a pošlou do světa. Obrazně i doslova. Turpanské rozinky jsou slavné nejen v Zemi Středu, ale i za jejími hranicemi. Taky jsme se zapojili do práce a pomohli jedné skupince žen třidit. Třeba až v Čechách objevíte balíček rozinek s "made in China", budou některé od nás.


Z labyrintu světa - Všechny milujeme Ráhula

Už to bude skoro čtyři roky, co jsme zavítali do slavného džaipurského kina v západní Indii. Film byl zjevně šlágr. Obecenstvo jásalo, tleskalo, hrozilo a pískalo, to podle toho, jestli mělo zrovna navrch dobro nebo zlo. Hlavní hrdina Ráhul, ztělesněn "božským" Sharuh Khanem mi hned padl do oka - malý, poněkud obtloustlý a se zvláštní schopností úžasně krčit čelo. Prostě jasně můj typ. Domů jsem si odvážela kazetu s písničkami z filmu, aby mé horoucí city nevychladly. Pavel naznačil něco v tom smyslu, že se takovým bambulou necítí ohrožen, a já mohla klidně slzet u kazeťáku.

Vůbec mě nenapadlo, že bude mít příběh pokračování. Že si tehdy v Indii hitovky z filmů prozpěvovali všichni všude a dokolečka nám skřípaly do uší z nekvalitních přehrávačů v autobusech, mi přišlo docela normální. Že ale od okamžiku, kdy tři roky nato překročíme íránsko-pákistánské hranice se budou písničky z "dil to pagal hai" ještě pořád hrát v Pákistánu i Indii, lidé si je budou zpívat a dámská část populace se něžně rozvzdychá nad jménem "Sharuh Khan", to jsem opravdu nepředpokládala.

No alespoň bylo o čem s holkami povídat. V jednom vlaku jsem dokonce dostala láskyplně omamlaný obrázek Sharuha a dozvěděla se, že se mu před nedávnem narodilo druhé dítě.

Ještě víc mě překvapilo, že sláva indické kinematografie zasáhla i jazykově zcela odlišnou Čínu. Hned v první vesnici pod Kun Lunskými horami pouštěli v hospůdkách a čajovnách na plné pecky z videa indické trháky v původním znění bez titulků a turpanské putyky - dobrých patnáct set kilometrů dálkových a ještě mnohem víc kulturních od Indie - nemohly zůstat stranou. Posadili jsme se v jedné z hospůdek na bazaru v Turpanu a netrvalo dlouho a z reproduktoru za námi se začala chrchlavě linout stará známá melodie "srdce je poblázněné láskou" zazpíval Ráhul a mé srdce zjihlo.


Disneyland u minaretu z 18. století (14. 9. 2001)

Číňané mají zvláštní postoj k památkové péči. Posvátná evropská úcta z odpovědných ochranářských úřadů ke starým šutrům, prknům, hřebíkům, zdem, malbám, střechám a já nevím jakému všemu harampádí dotčenému zubem času, se zdá současné čínské civilizaci zcela cizí. Dvacáté století a jeho intelektuální revoluce zavrhující tradiční konfucianismus, éra kuomintangu, socialismu a nakonec brutální kulturní revoluce smetly téměř dokonale všechno, co připomínalo dávnou říši císařských dynastií.

Emínův minaret
Emínův minaret a betonová socha.

Celosvětová vlna masového turismu však v posledních letech zasahuje i sem. Bohatší čínské rodiny vyzbrojeny fotoaparáty, termoskami s čajem a pištícími dětičkami v basebalových čepičkách obléhají těch málo zbylých památek a okolo historických míst pro ně vyrůstají restaurace, obchůdky se suvenýry a zábavní parky, které nám Evropanům ze všeho nejvíc připomínají Disneyland.

Emínův minaret v Turpanu obrostl kýčovitý park s majestátní plechovou vstupní branou, betonovými skalkami, parkovištěm a skrumáží stánků s občerstvením. Zkoušíme nevnímat všechen ten nevkus a představit si jak asi původně vypadalo okolí téhle krásné cihlové stavby. Minaret i mešitu nechal roku 1777 postavit místní panovník Emín Hodža a náš průvodce uvádí, že je v jednoduchém afgánském stylu. Homolovitá věž minaretu je krásně ozdobená obrazci z různě vyskládaných cihel a prostý sál mešity s dřevěnými sloupy osvětluje vyřezávaný dřevěný světlík. Když je člověk v tom tichu uvnitř, skoro zapomene, co je venku. Přišlo nám jen trochu líto, že byly během důkladné rekonstrukce mnohé původní části mešity (například dřevěné sloupy) zcela nahrazeny novými. Tohle by u našich památkářů taky neprošlo.

Uvnitř mešity
Uvnitř mešity.

Sugongta, jak se místně minaretu říká, není jediným zajímavým místem v okolí Turpanu. Pojedete-li se zájezdem, provezou vás po troskách dávného města Gaochang, Jeskyněmi tisíce Budhů, Údolím hroznů, Atsanským pohřebištěm a možná i okolo Hořících hor a bude to dlouhý turistický den. Jenže Číňané oblažili své památky tučným vstupným, takže jsme si coby študáci z Čech museli vybrat. Afgánský minaret zvítězil.


Dieselové karavany (16. 9. 2001)

V Turpanu nad talířem kynutých knedlíků proběhla válečná porada. Rozhodli jsme se, že když už si budujeme pověst stopařů po Asii, nemůžeme Čínu jen tak profrčet autobusem. Navíc z malých okének stejně nic nevidíte, nohy si nenatáhnete, s nikým se neseznámíte a je to nuda vždycky přesně vědět, kdy se kam dojede.

Třeba to je jen fáma, že se v Číně nedá stopovat. Když může bláznivý vandrák Svoboda ve své knížce psát, že si to náklaďákem "práskal na Urumči", proč bychom si to my dva nemohli práskat na Peking. Došlapeme z Turpanu na hlavní silnici a snažíme se ignorovat cyklisty a motorkáře, kteří se u nás zastavují, aby nám vysvětlili, že autobusové nádraží je jinde. Však se uvidí!

Následuje výsledná zpráva našeho stopařského experimentu:

Hospůdky pro řidiče podél cesty
Hospůdky pro řidiče podél cesty.

Ten, kdo napsal, že se tu nedá stopovat, je pěkný bambula. Za dva!!! dny jsme v Jiayuguanu u Velké čínské zdi, 1200!!! kilometrů od Turpanu. Kamionáři jsou báječní, stopuje se tu líp než v Čechách. Hned jak se nalodíte a usadíte, začnou vám nabízet cigarety a případně mlsky, co mají s sebou. Pavel trpělivě odmítal nepřetržitý proud kuřiva, mlsky jsme si dali a snažili se oplácet vlastními laskominami. Druhý večer jsme byli dokonce pozváni na výbornou večeři, kterou se nám ani po vynaložení veškeré přesvědčovací námahy nepodařilo zaplatit. Stejně tak ti, co tvrdí, že se v Číně za stop platí, tady asi nikdy nestopovali. Když jsme prvnímu řidiči nabízeli peníze, tvářil se jako že jsme spadlí z višně. Je ale možné, že se platí za svezení malými auty, to my nevíme, my jsme kamiónoví. Ta pohoda, když zaplujete do měkké sedačky, batohy zaparkujete dozadu v prostorné kabině, pustí vám pěknou muziku, přes celé velké přední sklo máte rezaté písky pouště a dieselový koráb se s vámi pohupuje a ujíždí tím správným směrem!


Spousta malých velkých zdí (17. 9. 2001)

Knížky pro děti lžou. Už od Turecka v sobě nosím velkou křivdu. Všechny mé obrázkové knížky v poličce píšou, že oslíci dělají: "í-á, í-á" a já, městské dítě, jim bezmezně věřila. Není to ale nic než tahání za nos a klamání důvěřivých dětí. Osel nedělá žádné způsobné "i-á", ale vyluzuje naprosto příšerné skřípavé zvuky podobné vrzajícímu čerpadlu, zvířecí extázi nebo vraždění neviňátek. A když se rozhýká, člověk by myslel, že ubohému zvířátku právě někdo strašlivě ubližuje.

Nevím, kdo vymyslel, že se tyhle skřeky budou do dětských knížek přepisovat nevinným "í-á".

Pozůstatky velké zdi
Pozůstatky velké zdi.

Druhou ránu dostal můj obraz světa v Jiayuguanu. Docela přesně si pamatuju, jak má malá černá encyklopedie psala o čínské zdi. To samé v rozšířeném vydání mě čekalo ve vyšších ročnících základní školy. Univerzita, která obvykle zrelativizuje všechno, co vás do té doby naučili, měla jiné starosti, než se zabývat nějakou zdí. A tak mi má představa celistvého tisíce kilometrů dlouhého obranného valu z Pekingu přes celou Čínu zůstala.

Samá lež. Zeď není jedna, ale jsou jich desítky a byly stavěny dlouho před tím, než je tyranský císař Qien Shihuang dvě stě let před Kristem nechal pospojovat. Stavební práce tehdy trvaly deset let a stály bezpočet lidských životů. Ostatky těch, co při stavbě zemřeli, byly podle legendy zabudovány přímo do zdi. "Velká" hradba prý nikdy pořádně neplnila svou obrannou funkci a s výjimkou rozsáhlé rekonstrukce za dynastie Ming se pomalu rozpadala zpátky v prach. Části byly zbourány, nemálo rozebrali lidé na stavbu domů a nebýt turistického průmyslu, rozhlodal by starou severní hranici asi dokonale zub času.


Brána na divoký západ (18. 9. 2001)

V Jiayuguanu si děláme malý svátek. Pořídíme všechny možné laskominy, na které si vzpomeneme a večer vyrazíme do města. Ulice centra jsou v noci moc pěkně osvětlené a dokonce ozvučené příjemnou pohodovou muzikou. Kousek od místa, kde bydlíme, je krytý trh plný pouličních hospůdek s kebaby, rýží, nudlemi na sto způsobů, kynutými plněnými knedlíky, kde se můžete procházet, nakukovat pod pokličky a dát si co se vám zlíbí.

Večeři o několika chodech završujeme zmrzlinou a filmem "Legenda o vášni", který zrovna dávají v televizi, když se vrátíme do hotelu. Je srandovní slyšet Breda Pitta mluvit čínsky.

Ráno nás čeká pevnost a Velká zeď. Ačkoli čínské impérium sahalo ještě mnohem dál na západ, faktická moc Chanů končila tady. V soutěsce pod horami Qilian kontrolovala pohyby na hedvábné stezce čínská pevnost a u ní končila obranná hradba Velké zdi. Za ní byly už jen divoké pláně obývané středoasijskými barbary.

Obránce čínského impéria
Obránce čínského impéria.

Pevnost je vůbec první stavbou v tradičním čínském stylu, kterou v Číně vidíme. Zpoza hradeb vykukují pagodovité stříšky a před vchodem se fotí turisté na koních ve zbroji a s mečem. Celá stavba je však bohužel zrekonstruována značně necitlivým způsobem a nepůsobí ani tak starobyle - spíše uměle.

To samé se dá napsat o zdi za ní. Původní val je téměř v troskách a jedna jeho atraktivně položená část byla koncem osmdesátých let znovu postavena pomoci levné studentské pracovní síly. Klasická scenérie - zídka jako z cukru, u ní parkoviště a suvenýry, celé obehnané plotem, okolo pobíhají turisté a cvakají fotoaparáty.

Mnohem víc nás zaujmou opršelé hliněné trosky skutečné zdi s pravoúhlými stavbami hlásných věží. Překvapí mne, že není příliš vysoká ani široká, ale je možné, že vítr pouště a občasný dešť značnou část hliněného zdiva odrolil.

Kempujeme kousek od zdi a k našemu údivu se v noci vydatně rozprší.


Deště v poušti Gobi (19. 9. 2001)

Co tady má co pršet! Geograficky se nacházíme na jižním okraji mongolské pouště Gobi, člověk by tedy čekal, že tu bude pěkně suchoučko a ono leje jako z konve. Pršelo celou noc, pršelo i ráno, cedí i teď a je docela chladno. Čínská zeď se rozplynula v šedivé mlze.

Tihle kluci nás zachránili před deštěm
Tihle kluci nás zachránili před deštěm.

Konečně nám někdo zastavil a my ve vyhřáté a suché kabině pomalu pookříváme. Za oknem ubíhá krajina ve studené vodní lázni. Už vidím články Ladislava Kryzánka: "Severní Čínu pohltila voda", "Ničivé záplavy v poušti Gobi" . . .

Spolujezdec řidiče by si s námi rád popovídal, jenže moje slovní zásoba dojde rychle. Kluk si chytře půjčí naši malou konverzaci a ukazuje prstem na věty, které by nám chtěl říct. Tak se dozvídáme mimo jiné, že:

a) byl letos v Pekingu a už tam nepojede, protože je tam hrozně draho
b) není vůbec spokojen s průběhem ekonomických reforem v Číně (nesouhlasně se zašklebí a energicky zamává rukou)
c) tady ještě nikdy nepršelo
d) a je moc rád, že nás potkal a může si s námi povídat (tuto skutečnost dokládá tím, že Pavlovi nabízí cigaretu a nám oběma ovoce z pytlíku)

Vezou nás až do noci a když už je skoro úplně tma, konečně přestává pršet.


Perný den (21. 9. 2001)

Z čínské nedůvěry a nepříliš přátelského vztahu k cizincům ještě přeci jen něco zůstalo. Z nějakého (jistě hlubokomyslného) důvodu smějí cizince ubytovat jen vybrané hotely. Samozřejmě zdaleka ne nejlevnější.

V malých městech nebo na okrajích civilizace se vám občas podaří proniknout do nějakého toho místního ubytovacího zařízení, ale ve velkých městech si policie svá nařízení pečlivě hlídá. Ať se v Lanzhou snažíme sebevíc, stejně nakonec skončíme na recepci luxusního hotelu přímo v centru města. Noc předtím jsme strávili v kukuřičném poli a navíc pršelo, takže se sem hodíme jako pěst na oko. Vezmeme to ale s grácií, všechny zabahněné věci odkládáme v našem nóbl pokoji, dáváme si horkou sprchu a vyrážíme na večeři do města.

Pouliční hospůdky nabízí mnoho dobrých jídel
Pouliční hospůdky nabízí mnoho dobrých jídel.

Ráno nás čeká perný den. Po neděli nám končí měsíční víza a doufáme, že nám je (pokud všechno dobře dopadne) na zahraničním oddělení policie ještě o měsíc prodlouží. Na vrátnici nás ale pošlou jinam, že tu dnes zodpovědná osoba není. Když dobloudíme do jinam, tak tam všichni jsou, ale pro změnu jim nefungují počítače a máme se stavit v pondělí. Vyvineme všechen svůj osobní šarm a přesvědčovací um, až nám nakonec úředník vypíše víza ručně. Heuréka!

Potřebujeme vyměnit peníze, ale banka má zavřeno, rádi bychom napsali domů, ale po internetové kavárně ani vidu ani slechu. Navíc máme hrozné dilema, protože chceme do Sečuánu dojet přes hory a všichni svorně tvrdí, že potřebujeme speciální pojištění, jinak nás nevezmou autobusy. My sice žádnými veřejnými dopravními prostředky jezdit nezamýšlíme, ale co když na těch horských silničkách nepojede nic, co by se dalo stopnout? Přeci nepůjdeme osm set kilometrů pěšky jen proto, že nemáme nějaký papír!

Nakonec najdeme pojišťovnu a nesmyslnou bumážku pořídíme, otevřou nám v bance, natrefíme na internet a dokonce i na hlavní poštu, kde na nás čekají dopisy z domova. Když konečně nasedneme na městský autobus směrem na nádraží, máme toho oba tak akorát dost. To ale netušíme, že nás dneska ještě jedno dobrodružství čeká.


Jak jsme se pohádali v autobuse (21. 9. 2001)

Ještě před nádražím se na nás vrhnou naháněči soukromých autobusů. Můžou se o nás přetrhnout a slibují málem modré z nebe. Snažíme se uniknout, ale marně, celý ten pořvávající roj se nás drží jako klíště.

Nakonec se dohadujeme s jedním, že nás do Xiahe vezme za šedesát korun na jednoho (překvapivě nízká cena), jsme nasednuti do minibusu a naše zavazadla končí v zamykatelném prostoru na konci auta.

Pohled na klášter v Xiahe
Pohled na klášter v Xiahe.

Za městem se naháněč pustí do vybírání jízdného a téměř do krve se u toho pohádá s několika pasažéry. Zdá se, že jim nasliboval levnější jízdenky než po nich chce teď. Tak to jsem zvědavá, co čeká nás. Navíc to vypadá, že jede jenom do městečka Linxia, asi na půl cesty do Xiahe. Výběrčího podporuje skupinka celkem urostlých chlapíků, kteří se shlukli kolem řidiče. Argumentující cestující nemají šanci.

Konečně je výběrčí u nás. Najednou chce 120 korun za jeden lístek.

"My vám zaplatíme až v Xiahe ".
Chlap se brání, že chce peníze hned.
"Vy jedete akorát do Linxie!"
"No, v Linxie přespíte a ráno pojedete dál".
"Takže zaplatíme lístek jenom do Linxie!"
"Jo, dáte mi 20 yuanů (cca 100 korun).
Začíná mi být jasné, proč se cestující tak rozčilovali.
"Tak to teda ne! Sliboval jste za tu cenu jizdenku až do Xiahe. Zastavte, my s vámi dál nejedeme!"
Máme tu výhodu, že řidič netuší, že s naší cestovní výbavičkou jsme schopni přespat téměř kdekoli a zastavuje uprostřed polí, přesvědčený o tom, že je v našem zájmu se s ním dohodnout. Přeci turisté ze západu nevystoupí ve tmě uprostřed ničeho!

Za námi se ven vyhrne fan klub naháněče i většina cestujících. Kamenem úrazu se stanou naše zamčené batohy.

Buddhistický mnich
Buddhistický mnich.

"Zaplaťte, a my kufr odemkneme!"
"Dejte nám věci a my vám zaplatíme!"
Spor nemá konce. "20 yuanů, 20 yuanů" hrozí urostlé postavy fanklubu.
"On říkal, že nás odveze do Xiahe za 12 yuanů", ukazuji já hystericky na výběrčího.
"Podívej, dej nám ty batohy, já ti zaplatím", vysvětluje Pavel klidně.
Nějakým zázrakem se najednou najde člověk s klíči, vyndá naše milované batůžky, my předáme prskajícímu a protestujícímu výběrčímu 10 yuanů, tedy původně dohodnutou cenu, zmenšenou s ohledem na to, že nás odvezl ani ne na půl cesty. Odcházíme do tmy, za námi vyráží hlouček pronásledovatelů. Naštěstí jim to dlouho nevydrží.

Ještě pěknou chvíli co jdeme polní cestou cítím, jak mi poplašeně bije srdce až v krku. To tak, zas někdy pojedu autobusem! Takhle dávat v šanc svůj mladý život. Hezky budu dál jako slušný člověk jezdit stopem.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 9. února 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz