fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    p a t n á c t á

V roce čínského hada

(střední a jižní Čína)

Socha v chrámu
Socha v chrámu Wen Shu v Chengdu

Rok hada začal podle tradičního čínského kalendáře pěkných pár měsíců předtím než jsme do Země Středu vjeli. Ale ani teď vlastně v té "správné" Číně nejsme. Xinjiangu by mnohem spíše slušel název Ujgursko nebo Východní Turkestán (tak zní návrh na jméno samostatného ujgurského státu) a právě teď máme namířeno do západních hor, které jsou kulturou mnohem blíž Tibetu než Číně. Čeká nás jeden z největších budhistických klášterních komplexů - Xiahe, devítipodlažní tibetský palác v Hezuo, travnaté pláně v okolí Zoige a pak cesta dolů z hor do velkoměsta Chengdu v provincii Sečuán.


Vrzavé modlitební mlýnky (23. 9. 2001)

Labrang je jedním ze šesti hlavních tibetských klášterů sekty Gelukpa. Sídlí zde buddhistická univerzita, kde mniši studují teologii, astrologii, právo i esoterické nauky.

Babičky s dlouhými copy zapletenými do sebe, v huňatých zimnících s rukávy až ke kolenům, šupajdí rychlými kroky po cestě, v levé ruce růženec, pravou se letmo dotýkají dřevěných mlýnků. Mumlají si cosi pro sebe a sviští okolo mne, která se rozhodla, že si poutní stezku užije pořádně a pečlivě roztočí všech 1440 mlýnků. Ještě nejsem ani v polovině a už mě pěkně bolí rameno. Mlýnky jsou velké, dřevěné, jdou značně ztuha a při otáčení báječně vržou. Míjím člověka, který odměřuje svatou pouť okolo kláštera vlastním tělem. Klekne, položí se na břicho, natáhne ruce a udělá značku kam nejdál dosáhne. Pak vstane, dojde k označenému místu a odtud začne znovu. Toho bude zaručeně bolet nejen rameno.

Labrang je jedním z šesti nejdůležitějších klášterů tibetské sekty žlutých čepic (= následovníci Dalailámy). Postavili jej počátkem 18. století a byly doby, kdy tu žilo skoro 4000 mnichů. Jenže pak přišli komunisté a ještě mnohem hůř - kulturní revoluce, z jejíchž následků se posvátné budhistické místo vzpamatovává dodnes.

Ubytování nacházíme přímo v areálu kláštera. V pokojíku noclehárny je sice stejná klendra jako venku, ale neprší tu a to je hlavní. Chvíli rozmrzáme u horkého čaje, sušíme věci navlhlé během stanování v lese a pak vyrážíme na obhlídku. Klášter je obrovský.

Modlitební mlýnky na poutní cestě kolem kláštera
Modlitební mlýnky na poutní cestě kolem kláštera

Vedle církevních budov s nádhernými malbami, sochami buddhů osvícenými plamínky z olejniček plných žluklého másla, pestrými "deštníky" z barevných latěk, obětin v podobě penízů, jablek, bonbónů a bílých stuh, stojí domky mnichů, ubytovny pro poutníky, školy i bílé stůpy ověšené praporky. V jednu chvíli se ze střechy rozezní tibetské trubky, zezdola jim odpoví činelky s bubny a je slyšet monotónní prozpěvování mnichů. Ze všeho nejlepší je ale poutní stezka okolo kláštera. Procházím ji jednou s Pavlem, který nadšeně fotí babičky poutničky, a pak znovu sama. Abych si mlýnky, vrzání i slavnostní atmosféru pěkně užila.

Večer je zima. Na trhu kupujeme brikety a snažíme se roztopit malá kamínka v rohu pokoje. Komín táhne dobře, ale brikety se nám nepodaří zapálit ani naštípaným starým prknem, které jsme za tímto účelem ztopili na dvorku. Jediným výsledkem naší úporné snahy je hutný dehtový dým, který větráme ještě druhý den odpoledne.


Svět se zbláznil (24. 9. 2001)

Internetové dráty dorazily i do takového konce světa jako je Xiahe. Zatímco čekáme až se počítač prochroustá na stránky Yahoo, bavíme se sledováním mladého mnicha před námi, co se pustil do jakési brutální počítačové hry. Než jeho mírumilovné buddistické dušičce došlo, že jediná šance jak vyhrát je střílet do všeho, co se pohne. Prohrál asi deset kol, ale nakonec se otrkal a celou naši surfovací hodinku pak provázel nepřetržitý hluk dávek ze samopalu.

Kočovníci na pláních
Kočovníci na pláních

Poštovní schránka se konečně otevřela. "Jak jistě víte, co se stalo v New Yorku ." začínal první dopis od kamarádů. "Po té hrůze v Americe . .", "Apokalypsa, co se odehrává v New Yorku . . " psali další. Otevíráme dopis od rodičů: "Nevíme, jestli lety do Thajska nezruší . . ."

Koukáme jak spadlí z višně, bez nejmenší potuchy, co se mohlo stát, a proč by někdo měl rušit letecké spojení do Bangkoku. Klikáme na zprávu od Lucky nazvanou "No comment" a na obrazovce se objeví fotografie boeingu narážejícího do budovy World Trade Center v newyorském Manhattanu. Ježíšmarjá, co se tam stalo? Spěšně se snažíme proklikat k nějakým konkrétním informacím a pak už jen bez dechu čteme. Domů jdeme s pocitem, že svět, nebo alespoň někteří jeho obyvatelé, přišli úplně o rozum.


Deštivé pláně (25. 9. 2001)

Po bouřce
Po bouřce

Podle nejnovějších informací se naštěstí zdá, že se světový konflikt zatím daří držet v rozumných mezích, a tak zanecháváme brouzdání na internetu a vyrážíme do planin Sangke podívat se na tibetské vesničky, kočovné pastevce a jejich stáda. Chvíli dokonce přestává pršet a mraky se roztrhají, ale sotva se vyvlékneme z šusťákových bund a teplých mikin, objeví se na severu vysoká hradba černých mraků. Z průtrže mračen nás zachrání nejprve ochotné autíčko, co se vynořilo v zatáčce za námi a pak něco, co považujeme za lokální vesnickou nálevnu. Hostinskému je při pohledu na nás všechno jasné. Beze slova nás posadí přímo ke kamnům a nalévá nám velké sklenice horkého slaného čaje. Když se pak ukáže, že jsme nejen mokří a zmrzlí, ale i hladoví, objeví se před námi dvě misky sladké rýže s oříšky. V místnosti sedí okolo velkého stolu skupina urostlých chlapů v huňatých ovčích kabátech s rukávy skoro až na zem. Kouří, popíjejí pálenku a koukají na nás. Jsou stejně vysocí jako my - je zvláštní potkat po měsíci v Číně někoho, kdo vám je výš než po ramena - mají dlouhé zacuchané černé vlasy a plstěné klobouky. U dveří do kuchyně postává hlouček dětí a žen v tradičních šedých šatech se strakatou tkanou zástěrkou a dlouhými černými copy.

Zaparkovaní koně před hospodou
Zaparkovaní koně před hospodou

Když dojíme, rozpoutá se známá hra. My hrozíme peněženkou, jako že chceme zaplatit, osazenstvo hospody se zuby nehty brání, že prý jsme jejich hosti. Aby nebyla naše porážka tak zjevná, lovíme alespoň z batohu jablíčka a dáváme je dětem.

Jak pak cestou na travnaté pláně míjíme na návsi zaparkované osedlané koně, tak už si ale vůbec nepřipadám jako v Číně.


Hezuo (27. 10. 2001)

Palác Ando Hezuo Mila Riba připomíná zvenku ze všeho nejvíc panelák. Sedm pater hladkých stěn, uprostřed něco co vypadá jako výtahová šachta. No, představovali jsme si to trochu jinak, ale když už jsme se sem tím náklaďákem dokodrcali, tak asi dovnitř půjdeme.

Palác Ando Hezuo Mila Riba
Palác Ando Hezuo Mila Riba

Vevnitř okamžitě přestáváme litovat stovky za vstupné a odpouštíme i rudým gardám, které původní palác z konce 18. století zdemolovaly během kulturní revoluce. Díky rekontrukci v roce 1988 je totiž celý interiér vyzdobený nádhernými malbami v sytých zářivých barvách, jejichž odstíny za těch pár let ještě nestačily vyblednout, na rozdíl od většiny původní výzdoby ve starých klášterech.

Zlověstný Mara, bůh smrti, svírá v rukou kolo života, kde v pekle šlehají plameny, řezají se údy, koušou jedovatí hadi. Svět nešťastných duchů je plný žíznivých zoufalců, jejichž krky jsou tak úzké, že se nemohou napít, tichý bódhisatva moudrosti sedí v lotosovém sedu, v jedné ruce knihu, v druhé meč ničící nevědomost. Sloupy zdobí osm symbolů dobrého štěstí a nahoře u stropu zahlédneme dokonce prastarou sanskrtskou mantru "všemocných deset".

Jsme nadšení. Ještě nikdy jsme neviděli tibetské malby v takové kráse. Jediné, co trochu kazí naši euforii, je výhled ze střechy paláce na šedivé panelákové budovy, kterými Číňané "zkrášlili" městečko okolo. Navíc je, hrůza hrůzoucí, obložili těmi svými příšernými kachlíčky.


Bláto (29. 9. 2001)

Krásná výzdoba interiéru v Hezuo
Krásná výzdoba interiéru v Hezuo

Jako by ten kohout nahoře nemohli aspoň na chvíli zavřít! To jsou jen řeči, že sem člověk nemá jezdit v létě, kdy pořád prší, ale na podzim, kdy je hezky. Je tu maximálně hezky, mokro a to nejen okolo nás, ale voda se nám začíná stěhovat i dovnitř do věcí v batohu a představa mokrých diapozitivů a foťáků se nám nelíbí ani trochu. Silnička připomíná rozorané pole a za Hezuo jsme si museli pěknou chvíli počkat než buldozery natolik srovnaly pás rozoraného bahna připomínajícího tankodrom, že začal znovu fungovat jako silnička a mohla se rozjet dlouhatánská kolona čekajících aut. Jedním z nich byl obrovský poštovní kamion, z jehož prostorné kabiny byl hned mnohem veselejší pohled na liják venku. Za šedivým závojem ubíhaly mokré zelené pláně s tmavými siluetami nomádských stanů a volně se popásajícími stády huňatých jaků, kterým byly proudy vody ze shora úplně jedno.Večer kempujeme u řeky a zahříváme se nudlovou polévkou.

Ráno se tam nahoře rozhodli, že už jsme vymáchaní dostatečně, a my se probudili do nádherného bezmračného rána. Na sluníčku nám krásně uschl stan i deky a po chvíli líného pochodu se před námi objevila vesnička Langmusi. Je to prý jedno z nejtibetštějších míst mimo Tibet.

Klášter v Langmusi
Klášter v Langmusi

V ranním slunci se krásně lesknou špičky a střechy dvou velkých klášterů, po ulici jezdí pastevci na osedlaných jacích, babičky točí modlitebními mlýnky, mezi školními dětmi se proplétají mniši ve fialovožlutých hábitech. Krajina je ve slunci mnohem krásnější a když už máme vesničku prochozenou, zláká nás skalnatá soutěska za jedním z klášterů, velmi podobná těm, které jsme viděli v Baiyanggou. V jejím ústí je zřejmě nějaké svaté místo, stromy jsou tu ověšené praporky, na skále je několik maleb a dole ústí jeskyně. Potkáváme pár poutníků, kteří ukazují, že máme jít za nimi. V jeskyni jsou další praporky a několik míst, kam je třeba strčit hlavu a pořádně zahoukat. Houkají poutníci, houkám taky, bez nejmenšího tušení jakého zlého ducha právě asi vyháníme.

P.S. Člověk se nemá radovat předčasně. Pršet sice přestalo, ale jak se vyjasnila obloha, začalo pěkně mrznout. Další den ráno si myjeme obličej ledem.


Plížení přes město (30. 9. 2001)

Dnešní den byl moc krásný. Skoro celý jsme jej strávili v langmuských klášterech a až navečer zkusili stopovat dál. Vzal nás náklaďák na korbu plnou keramických střešních tašek a jízda byla báječně vyhlídková. V zapadajícím slunci se leskly střechy klášterů, ve vesnicích bíle svítily posvátné corteny ověšené modlitebními praporky, lidé na loukách sekli a sušili trávu a za námi se na cestě zvedal hustý oblak rozvířeného prachu.

Jedeme stopem na náklaďáčku s taškami
Jedeme stopem na náklaďáčku s taškami

"Mei guo, mei guo!" volá za námi někdo do tmy. "Kdybych byl Američan, tak se tu takhle neplížím," zamručí nespokojeně Pavel. Teď zrovna se nám vůbec nehodí, aby si nás někdo všímal. V Zoige si totiž místní policejní stanice vymyslela speciální poplatek pro turisty. Samozřejmě jenom zahraniční. Nemáme vůbec v úmyslu, aby z nás někdo takhle hloupým způsobem tahal peníze, a tak využíváme toho, že jsme přijeli v noci a pokoušíme se městečko za tmy přejít. Uvidí­me jak jsou policajti bdělí.

Zdá se, že poliši mají naštěstí v noci jiné starosti než honit unavené zápaďany s batohem. Město je skoro za námi a mě už pořádně bolí nohy.


Hledání mizející Číny (2. 10. 2001)

Konečně máme aspoň trochu pocit, že jsme v té správné Číně. V takové, jakou jsme si představovali podle knížek a starých fotografií. Krásné dřevěné domy s pavláčkami jsou bohužel pro současnou čínskou kulturu znamením chudoby a zastaralosti, ve většině míst je buldozery dávno srovnaly se zemí a místo nich vyrostly ohyzdné betonové kostky s kachličkovými fasádami.

Mešita v Songpanu
Mešita v Songpanu

Songpan je jedno z mála měst, kde tradiční domy ještě stojí. Kostra z nahrubo otesaných kmenů je obitá prkny, přízemí domku tvoří často jen sloupy bez stěn, bydlí se v patře, do kterého vede krkolomný žebřík. Podkroví už je zase prázdné a protože jsme přijeli v době sklizně, začínají se pod střechami hromadit kupky slámy a sena. V přízemí bydlí spolu s traktory, sekačkami, jinou mechanizací, prkny, různým harampádím a všemožným šubruňkem také koně, kravky, kozy, ovce, psi, kočky, myši, slepice a jiné domácí zvířectvo. Do jednoho z domečků jsme pozvaní na návštěvu. Divíme se, že stěny z prken nemají žádnou vnitřní izolaci, některými škvírami je dokonce vidět ven. Napadá nás, že v takovém domě musí být přes zimu velmi chladno a marně očima pátráme po nějakých kamínkách. Trámy pod našimi kroky vržou a když došlápneme prudčeji, cítíme jak se celý dům chvěje.

Přijde nám líto, jak Číňané všechno staré považují za špatné. Honza z Kašgaru vyprávěl, jak z celého pekingského starého města zbyla už jen jediná ulice, tedy vlastně jenom fasády průčelí domů. A to jen proto, že obchodníkům vlastnícím krámky v přízemí slíbili, že je zbourají až úplně naposledy.

Kde je tradiční konfuciánská úcta ke všemu starému? Nemůžu se zbavit dojmu, že než Číňanům dojde jakou škodu si bouráním způsobují, nezbyde ani v Songpanu po dřevěných domech ani památka.


Z labyrintu světa - Lámání jazyka

"Kam chcete jet?" vyklání se z okénka kamionu zvědavá hlava.
"My jedeme na Dujiangyan!" smolím s námahou čínskou větu.
Nechápavý pohled.
Pomalu se nadechuji. "Tu t´jang jan!" tak nějak by se to mohlo vyslovovat.
Nic.
"Tů t´ank ian - tu tiang jian - tůů ť jank ján!"
Pořád nic. Zatracená mandarínština.
"Du d´jang jan - tut´jankian - túút´jakkyank - túúúúňakt´an - túú - tu..." jsem se silami v koncích.
Hlava z náklaďáku neví, co si o mně má myslet. Nám asi není souzeno do toho praštěného Ťuťanťanu dojet.
Najednou se šikmé oči rozzáří: "Tu t´jang jan!" a my jsme šťastní, že nemusíme do konce života vytvrdnout v západočínských horách.

Holčička se učí psát
Holčička se učí psát

Wolfgang ze Šanghaje tvrdí, že Číňané s oblibou všechno strašně komplikují. Nevím jak jinde, ale s jazykem si to zamotali dokonale. Historie čínské "obecné řeči" - "putonghua", jinak zvané "mandariština," sahá pěkných pár tisíc let zpátky a s jazyky, které běžně slýcháváme v Evropě, nemá mnoho společného. Těžkostí je hned několik. Čínských slabik je totiž ve srovnání třeba s češtinou neuvěřitelně málo - prý ani ne pět set. Jenže věcí, které je třeba pojmenovat, je tisíckrát víc, a tak se každá slabika dá vyslovit čtyřmi různými způsoby, podle toho, jak klesáte nebo stoupáte hlasem. Pokaždé samozřejmě znamená něco jiného. I když ale slabiku vyslovíte jedním tónem, může označovat různé věci, takže kupříkladu takové "shi" může být: vzor, rituál, cesta, okolnosti, jídlo, práce, příležitost, kámen, ornamenty, semeno, život, město, čas, učitel, historie, pokoj, skutečnost, období, armáda, chyba, vliv, zodpovědnost, trh, čekat, sloužit, pozorovat, ztratit, zanedbat, vykonat, použít, poslat, zaměstnat, ukázat, prodávat, znát, začít nebo také mrtvé tělo a to mám jen ten nejmenší slovník, co se dá v Číně koupit. A aby toho nebylo málo, tak má každá slabika s tónem svůj vlastní znak, kterým se píše. No hurá, řeknete si, alespoň se podle znaku pozná, co to vlastně znamená. Ale ono se může i stát, že jeden znak zastupuje víc slabik. Zkrátka a dobře, když se v Babylóně rozhodli, že lidem zmatou jazyky, tak na Číňanech se vyřádili dokonale.


Zkrocení zlé řeky (6. 10. 2001)

Při pohledu na mapu připomíná Min kořeny stromu. Dolů z hor se hlubokým údolím vine modrá stužka divoké vody a hned na začátku nížin se rozprskne do svazku tenkých kořínků klikatících se mezi poli. Řeka živená vydatnými dešti v západních horách působila potíže odpradávna. Když pršelo hodně, zaplavovala Min nížinu, když náhodou pršelo málo, rýže a obilí na políčkách uschly.

Ve 3. století před Kristem! přišel prefekt jménem Li Bing s odvážným regulačním projektem. Řeka byla uměle rozdělená do zavlažovacích kanálů, které se pak kontrolovaly mnohem lépe než jeden prudký tok a které navíc velmi pomohly rozkvětu zemědělství a zajistily prosperitu západní části provincie Sečuán.

Cestou dolů z hor
Cestou dolů z hor

Inženýrem Li Bingem však krocení vody pouze začalo. Když se dnes procházíte městem Dujiangyan, narážíte každým krokem na další a další větvení kanálů, regulační propusti, hráze, stavidla, mostky, celé staré město připomíná jeden velký vodohospodářský komplex. Vody Min dnes zavlažují tři milióny hektarů orné půdy a na památku chytrého prefekta stojí nedaleko Jižního mostu chrám s jeho sochou.

Sedíme v malé čajovně na břehu jednoho z kanálů a mě napadá, co tak asi bylo u nás v Čechách v době, kdy v Sečuánu uskutečnili jeden z největších technických projektů asijského starověku.


Rebelové v tichých čajovnách (8. 10. 2001)

Osmého října dopoledne jsme po více než dvou týdnech vandrování po velmi nečínsky vypadajících horách dorazili do hlavního města sečuánské provincie Chengdu. Jak jinak než zmrzlí a zmoklí. Celkem luxusní trojlůžkový pokoj se vmžiku proměnil v prádelnu a sušárnu, takže když dorazil náš spolubydlící Angličan, měl se na co koukat. My jsme radši rychle zmizeli do města, vrhli se na prohlídku budhistického kláštera Wen Shu i neméně krásného taoistického chrámu Qing Yang a nakonec spokojeně zaparkovali v útulné čajovně městského parku.

Nápis v čínstině

Cha dian neboli čajovna je pro Sečuánce něčím podobným jako pro Čechy hospoda. U dřevěných stolků s bambusovými židličkami se promílá všechno, počasím začínaje a politikou konče. Lidé přicházejí po práci zahrát si šachy, karty, mahožong nebo jen tak posedět u čaje a pokoukat. Komunistům byly čajovny v Chengdu a hlavně jejich svobodomyslní návštěvníci asi pěkným trnem v oku, protože je za kulturní revoluce prohlásili za kontrarevoluční a přikázali jejich zrušení. Bouřlivá šedesátá léta naštěstí už dávno odvál čas, a tak si v roce 2001 můžete zajít na jasmínový čaj a skrz bambusové větve pozorovat, jak se odpolední slunce zrcadlí na hladině klidného jezírka.

Obavy komunistů ale nebyly úplně neopodstatněné. Sečuán se stal kolébkou nedávných ekonomických reforem, které úspěšně proměnily nefunkční komunistický kolos v neuvěřitelně rychle se rozvíjející kapitalistický volný trh s ročním růstem ekonomiky 8!! %. Na počátku stál Zhao Ziyang nejprve první tajemník komunistické strany v Sečuánu, později generální tajemník strany pro celou Čínu. Jeho reformy zavedly takzvaný "systém zodpovědnosti", kdy byly části půdy, doposud spravované neefektivními družstvy, pronajaty jednotlivým rolníkům. Od nich pak stát část úrody odkoupil a se zbytkem si mohli naložit jak chtěli. V polovině 80. let se reformy rozšířily po celé Číně a o něco později začaly velmi úspěšně probíhat i v průmyslovém sektoru.

Člověk je holt takový, že se pořádně stará jen o to, co mu patří. Mao Ce Tung by se divil. Ostatně jeho obrovská socha na hlavním náměstí v Chengdu shlíží přímo na blikající neonové poutače nechutně kapitalistických firem jako je Kodak nebo Microsoft. Nebýt nekonečných sjezdů strany v čínských televizních novinách, ani bych nevěřila, že tu ještě pořád vládne komunismus.


Dlouhý noční pochod (9. 10. 2001)

Je za deset devět a nejede nic. Autobusové nádraží je jak po vymření a my v koncích. Zpátky do drahého hotelu se nám nechce, v levném nás neubytují, v parku spát nechceme, jít pěšky za město je v mnohamiliónovém Chengdu nesmysl, sedět do rána před autobusákem taky. Podezírám komunistickou ideologii s jejím hloupým přesvědčením, že správný člověk má jít po večerníčku spát, aby mohl už ráno před svítáním křepce vyskočit a zapojit se do budování vlasti. Noční život v Číně je spíš nic než moc, tedy pokud nepočítáte takovou zvrhlost jako jsou karaoke bary. Po osmé hezky všechno poslušně utichne, přestane jezdit městská a jak je vidět, tak i ostatní autobusy. Co s námi asi bude?

Sečuánský dvorek
Sečuánský dvorek

Jdeme na nudle. S hůlkama v ruce zvažujeme znovu všechny možnosti. Že bychom . . . Když se v roce 1934 zdálo, že komunisté definitivně podlehnou vítězícímu Kuomintangu, podařila se rudým jednotkám pod Maovým vedením neuvěřitelná věc. Obklíčení v provincii Jianxi se prostě jednoduše sebrali a vyrazili na severozápad. Šli a šli, v horách, v mrazu, blátě, s nedostatkem jídla, vybavení ale s neuvěřitelným odhodláním. "Dlouhý pochod" trval rok a stál 70 000 lidských životů. Zdecimované únavou, nemocemi, dezercí a útoky nepřítele dorazily po 8 000 kilometrech trosky rudých oddílů na podzim 1935 do Shaanxi. Čínští komunisté byli zachráněni.

Dobrá inspirace. Chvíli se radíme nad mapou, naposledy máváme betonovému Maovi na náměstí, nahazujeme bagáž a vydáváme se na jihozápad.

Fakt jsme vyšli z Chengdu pěšky! Náš dlouhý pochod sice trval "pouhých" šest hodin, hlad a nepřízeň počasí nás nesužovaly, nepřítel po nás nestřílel, maximálně na nás pořád troubily taxíky. S únavou to taky nebylo tak hrozné, ale výsledek byl podobný - získali jsme důvěru jednak v sebe, ale hlavně v lidské nohy. Až se jednou někde úplně ztratím, pohltí mě nějaká obludná aglomerace nebo se zamotám přes bludný kořen, vím, že stačí kompas, dobré boty a vytrvalost. Za tuhle zkušenost to rozhodně stálo.


Vypulírovaný Budha (10. 10. 2001)

Kolosální Da Fo je nejvěší sochou Buddhy na světě. Kamenný obr byl vytesán v osmém století a měl chránit rybáře na nebezpečném soutoku řek Dadu a Min. Je 71 metrů vysoký a jen jeho nehty jsou víc než metr a půl dlouhé.

Kde je břízka v uchu? Bože můj, oni ho opravili a natřeli na růžovo! Nevěřícně zírám na Pavlovu vstupenku a chvíli podezírám muže, že si ze mne střílí. Ale obrázek na lístku asi nelže. Teď už mě vůbec nemrzí, že jsem kvůli tučnému vstupnému a nohám bolavým z nočního pochodu radši koukala na Budhu přes řeku z útulné čajovny.

Soutok řek Dadu a Min nebyl příliš šťastným místem. Nemálo loděk se díky záludným proudům nevrátilo nikdy v pořádku na břeh. Zhruba v době, kdy Cyril s Metodějem přinesli do střední Evropy víru v Krista, napadlo budhistického mnicha jménem Haitong, že by nešťastné plavce mohla ochránit socha Budhy. Stavitelé nebyli žádní troškaři. Kolosální "da fo" je díky svým 71 metrům největší Budhovou sochou na světě.

Proudy v řece se skutečně uklidnily. Pochybovačné jazyky sice tvrdí, že hlavně díky obrovskému množství odpadního kamene nasypaného do vymletého koryta, ale to je na každém, čemu věří.

Jak tak po staletí kamenný obr střežil řeku, začal na něm hlodat zub času, respektive oblíbila si ho nezdolná tropická vegetace. Nedávno pak vyšla v National Geographic nádherná reportáž s fotkami, které tahaly za srdce. Pod mechem, trávou a dokonce keříky se z pralesa nořila obrovská hlava a nohy někde daleko dole obklopovala bujná tropická vegetace. Fotka sedmimetrového ucha, z něhož rostla břízka, se stala natolik slavnou, že ji znali všichni zápaďani, které jsme tu potkali. Reakce všech byly stejné: "No to snad. . .".


Hora s vysokým obočím (12. 10. 2001)

Rozhodli jsme se udělat něco pro blaho své duše. Vylezeme na třítisícovku Emeishan - vyslovte Ó - mej - šan - jednu z nejposvátnějších budhistických hor Číny a zajistíme si tak dlouhověkost. Abychom trochu potrápili svá lenivá těla a hlavně se mohli volně procházet po horách, nejdeme úplně nalehko jako většina ostatních poutníků, ale bereme s sebou kromě nadšení, mapy a pláštěnek taky zásoby na tři dny a stan. Nejdeme také nejkratší cestou, ale chceme prošmejdit i méně používané chodníčky a cestičky. Znáte to - za to vstupné!

Lesní zátiší
Lesní zátiší

Na Emeishan se šplhalo snad už od 14. století, kdy přišel budhismus do Číny. Na úpatí, ve stráních i na vrcholcích vyrostly desítky chrámů, klášterů a svatyněk, žilo tu několik tisíc mnichů a po kamenných chodníčcích po staletí stoupali šikmoocí poutníci s holemi a bambusovými kloboučky. Ani přes usilovnou snahu se komunistům nepodařilo tradici úplně vyhubit. Klášterů je dnes sice jen dvacet a většina lidí vyjede nahoru autobusem a lanovkou, ale pořád ještě zůstávají v kalužích na hrbolatých kamenech chodníčků pomíjivé otisky lidských stop.

Emei znamená "vysoké obočí". Nemohli jsme se dohodnout proč. Jestli kvůli tvaru vrcholku nebo proto, že nad mlhu a mraky věčně se povalující na úbočí vyčuhuje vrchol jako oko? Nebo třeba z úplně jiného důvodu. Každopádně mlha, déšť a mraky patří k Emeishanu jako oko k nosu. Šplháme zplavení po nekonečně se vinoucích schodištích a pěšinkách mezi bujnou tropickou vegetací a cokoli je jen pár metrů od nás, zmizí v teplém a vlhkém bílém mléku.

V Pavilónu elegantního zvuku nad soutokem černé a bílé vody se vydáváme úzkou soutěskou mezi skálami. Cesta tu vede nad potokem po mostcích od jedné skalní stěny k druhé. Potkáváme tlupu opic.

"Necháš to!" drzoun se škrábe Pavlovi na láhev od vody. Setřást se nám ho podaří, až když zjistí, že je flaška jednak dobře přidělaná a druhak úplně prázdná. Pavel nadšeně strká opičákům objektiv málem až do nosu a já pištím strachy když se ke mně nějaká začne zlomyslně přibližovat.

Večer začíná pršet. Bivakujeme v džungli nedaleko Terasy tisícletých stromů a do tmy nám o stan pleskají těžké dešťové kapky.


Kde se žádní sloni nikdy nekoupali (13. 10. 2001)

Podzim
Ve vyšších polohách byl úplný podzim

Druhá noc na Emeishanu. Xi xiag chi v překladu znamená jezírko koupajícího se slona, ale není tu ani jezírko a už vůbec si nedokážu představit, že by sem do 2 070 metrů přes všechny ty krpály někdo byl schopný vytáhnout slona. Světla nedalekého kláštera svítí v mlze jako nějaký tajuplný zámek z pohádky. Natahujeme unavené nohy do mokré trávy a pouštíme se do právě dovařené horké polévky s nudlemi, česnekem a čínským zelím. Celý den nás vodil doprava, doleva, nahoru i dolů jeden z postranních poutnických chodníčků a my žasli, jak jsou svahy kolem nás skoro kolmé, prudce padají do tmavých roklí a jejich vlhké kameny obrůstají mohutnými stromy, lijánami, kapradím a mechem. Svět kolem nás se vynořoval a zanořoval z mlhy a nám bylo jako bychom se ocitli v nějaké tradiční čínské malbě. Pomalu začínám chápat, proč se v mandarínštině krajina řekne shan shui - hory a řeky.


Mezi mraky (14. 10. 2001)

Výzdoba jednoho z chrámků
Výzdoba jednoho z chrámků

Poutnický dav zhoustl. Kousek za Hřmící jeskyní se zprava připojila silnice a vedle kamenného chodníčku vyrostlo parkoviště, hotely, restaurace a okolo stánků se suvenýry dusají vymydlení páni v nažehlených oblecích, kravatách, naleštěných lakýrkách a v jejich těsném závěsu povlávají okostýmkované dámy na jehlových podpatcích. Tři dny mlhy a bláta udělaly své, vypadáme jako bramborová brigáda po usilovné práci. No, aspoň je vidět, že to s tou dlouhověkostí myslíme poctivě.

Mezi stánky se suvenýry kralují prodavači prašivek. Znalci tradiční medicíny by mi to asi měli za zlé, ale už letmý pohled na kupky plesnivě vypadajících chuchvalců, choroše a různé druhy nevábných hub a mechů neznámého původu stačil na to, abych si představila ježibabí sluj s kouřícím kotlíkem. Fuj tajbl. Chápu, že se člověk raději uzdraví než aby pojídal tyhle zvrácenosti.

Konečně jsme nahoře. Udýchaní a prokřehlí se snažíme prokouknout mlhou na slibovaný nádherný západ slunce, ale vidíme maximálně rozmazanou siluetu televizní věže za chrámem Zlatého vrcholu.

Větvička

Večer si přeci jen příjdeme na své. Tak jako na počátku oddělil Bůh vody nahoře od vod dole, tak se my na chvíli ocitneme mezi mořem mraků pod námi a stejným druhým nahoře na obloze. Vody se rozdělily. Na pár okamžiků zahlédneme hluboko dole strmé lesnaté hřebeny, podzimně zbarvené listí stromů vypadá jako pestrobarevný koberec, zahlédneme i malou červenou tečku lanovky jak se šplhá po ocelových lanech k nám nahoru. Netrvá dlouho a přes výhled se nám přeleje vlna bílé mlhy, připadáme si jako nad skutečným mořem, mléčná kaše pod námi se vaří, vlny se přelévají jedna přes druhou, víry se točí a voda zaplavuje a odhaluje kousky pobřeží. Jak se stmívá, začínají mraky šednout a drobně a studeně se rozprší.


Expresní přesun směrem na Bangkok (19. 10. 2001)

Naše dva měsíce v Číně se pomalu ale jistě chýlí ke konci. Do vypršení víz zbývá týden a to by mělo tak akorát stačit na to, abychom zdolali asi tisíc kilometrů přes Sečuánské a Yunnanské hory do Kunmingu, požádali o víza do Laosu a Thajska a co nejrychleji si to metelili k laoským hranicím.

Plni elánu vstáváme za rozbřesku, natěšení na rychlý a pohodový stop. Jenže nám to jde jak psovi pastva. Nic moc nejezdí, co jede je plné až po střechu a když už nám konečně něco zastaví, šine se to desítkou a končí v první vísce. Odpoledne jsme celých úžasných třicet kilometrů od místa, ze kterého jsme ráno vyjeli. Počáteční nadšení nás pomalu opouští. Takhle rodiče na letišti asi nestihneme.

Dáma se zvláštním účesem
Dáma se zvláštním účesem

Most. Za ním cedule zakazující vstup cizincům. Chvíli tiše zíráme, pak hlasitě nadáváme, ale pokutu nechceme riskovat. Odbočujeme malou silničkou přímo do hor. Za chvíli končí asfalt, řídnou vesničky a slábne provoz. Už skoro za tmy jdeme úvozovou cestou kamsi vzhůru nádherným opuštěným údolím, jehož krásu si ale nedokážeme užít. Pane Bože, kam jsme se to dostali! Nocleh ve vesnici, kde jsme snad prvními cizinci vůbec. Ženy nosí na hlavě obrovský zamotaný chumel z (asi umělých) vlasů, velké pestré korále a zvláštní čepičku z malého koberečku.

Ráno pokračujeme pěšky. Cesta je čím dál menší, plná bahnitých kaluží. Vesničky zmizely, pořád stoupáme. 14:00, ještě neprojelo ani jediné auto. Vcházíme do lesa a do mlhy. Ticho, jenom občas je slyšet jak stékají kapky z mokrého listí. K prvnímu osídlení je to podle mapy šedesát kilometrů. Mlha houstne. Začínáme být unavení. Sedáme si na kraj cesty a Pavel si zapaluje doutník na uklidněnou. Pěšky do Kunmingu, to je ale pitomost. Cesta je tichá a prázdná. Připadám si na úplném konci světa.

15:00 - auto! Ze zatáčky vyjíždí policejní džíp. Tušíme poslední životní šanci a zuřivě gestikulujeme, aby zastavil. Spoutaní zločinci na zadním sedadle se poslušně smrsknou a my dostáváme na cestu sušenku. Šťastně pak nadskakujeme nad výmoly a kalužemi, blažení, že na kilometrovníku zase nabíhají čísílka rychleji.


Uvězněni v bahně (21. 10. 2001)

Člověk nemá pospíchat, zvlášť ne v Asii. Když my se na rodiče, teplíčko a koupačku do Thajska tak těšíme! Další závora. Opravují silnici a jezdit se smí akorát od 13:00 do 14:00. Teď je deset. Tohle máme naschvál.

Bahno
Když zaprší, je bahno úplně všude

Několik desítek kilometrů za rozkopanou silnicí zastavujeme v koloně. V blátivé cestě před námi vězí v bahně dva náklaďáky. Ale jak! Po zadních kolech není ani památka, hnědavá louže končí těsně pod korbou. Fíha, no to jsem zvědavá, co s tímhle provedou. Navíc jsou obě auta vrchovatě naložená uhlím. Všichni zúčastnění berou situaci s typickým asijským klidem. Zdá se, že jsou tu podobné podívané na denním pořádku. Řidiči pokuřují, baští v hospůdkách večeři nebo jen tak sedí na bobku, klábají a pozorují záchranné práce. Akční tým zabahněných šoférů a vesničanů vybírá vodu z louží, nosí klacky a kamení, odstraňuje krumpáčem ztvrdlou hlínu, pobíhá s tyčemi a šajní baterkami. Skládají uhlí, snaží se bezvýsledně vytáhnout zapadlé auto jiným náklaďákem. Bez úspěchu. U nás by dávno už všichni propadli panice, tady vládne pohoda. Objet se to nedá, jednou je stejně vytáhnou, tak co. Jdeme na večeři.

Po pěti hodinách se za mohutného řevu motorů pomocí dvou prázdných zapřažených kamionů podaří se zapadlíky pohnout a úctyhodně dlouhý štrůdl vyčkávajících aut se dává po pohybu. Tak zas o kousek dál.


Slasti a strasti sečuánských silnic (22. 10. 2001)

Ne, Panzhihua ne! (Pan či chua) S hrůzou v očích se blížíme na první z velkých osvětlených předměstí. Podle mapy má být odbočka na Kunming kus před městem, ale kde nic tu nic a řidič nám už asi poosmé trpělivě vysvětluje, že musíme přes celé město. Krátce před půlnocí nás vysazuje na velké křižovatce u řeky. Vypadá to na další dlouhý noční pochod. Autobusy dávno nejezdí, všude samý taxík a vůbec nevím, jak bychom vysvětlili kam chceme. "Vemte nás prosím na výpadovku za město," čínsky říct neumím.

Už skoro hodinu pochodujeme bezvýsledně městem. Směrové tabule nikde nejsou, řídíme se tím, co nám řeknou domorodci, bolí mě nohy a začínám mít všeho dost. Těžkého batohu, bahna, deště, rozoraných silnic, cedulí se zákazy, závor, fakt všeho.

Poslední zbytky starých domů v Číně
Poslední zbytky starých domů v Číně

Pavel potmě stopuje prázdný autobus. Ten nás vykládá někde, nevíme kde, u jiné řeky. Město končí, ale všude samé zeleninové záhonky, v přelidněné Číně se někdy i ty čtyři čtvereční metry na stan hledají těžko. Nemáme srdce postavit náš domeček do láskyplně opečovávaného salátu, jediné místo, kde bychom ničemu neuškodili, je kupka něčeho připomínajícího hnůj. Zatnu zuby a pomáhám stavět, aby nám nenavlhly věci, když už zase prší. Jestli já mám tohle zapotřebí! Jsem normální slušný člověk a pytlíkuju se tu jak trestanec na útěku. A ke všemu spím na hnoji!

Ráno je líp. Ještě pořád někde v koutku duše doufáme, že se nám třeba podaří ujet zbylých tři sta kilometrů do Kunmingu dneska. Zítra nám končí víza. Přestože je silnice všude značená jako hlavní tah mezi dvěma několikamiliónovými městy, asfaltu se příliš nedostává, šineme se jako slimáci. Dvacet kilometrů za hodinu je úspěch. První výměna píchlé pneumatiky. Doléváme vodu do chladiče. Přestávka na oběd (jako již tradičně jsme pozvaní, marně se snažíme zaplatit). Oprava rozpadajícího se pérování. Druhá výměna pneumatiky. Hoří nám elektrika. Rezignuji. Za tu dobu, co stopujeme po Asii, jsem už viděla takových oprav, že bych si skoro mohla pořídit autoservis. Znovu doléváme vodu, chladíme hadicí nestíhající kotoučové brzdy. Do Kunmingu cesta dlouhá.


Překvapení (22. 10. 2001)

Zřejmě i tam nahoře došli k názoru, že už toho moc nevydržím a karty se obrátily.
"Kde chcete vystoupit?"
"Vy končíte ve Wudingu?" (Vu ting)
Šofér kývá, ale z dálnice neodbočí. Jiskřička naděje.
"Kunming?"
"Mohli byste nám prosím zastavit asi deset kilometrů před městem? Přespíme ve stanu a dojedeme to zítra."
"Proč nespíte v hotelu?"
"Nás v normálním neubytujou," líčíme trable s policií a řidič jen kroutí hlavou. Asi se mu nás zželelo a zahrnuje nás téměř mateřskou péčí. Staví na kraji města, doptá se na první místní hotýlek, kde se policajtů nebojí, usmlouvá nám cenu na českou stovku za oba, což je vzhledem k vybavení a čistotě pokoje skoro neuvěřitelné, zjistí, kde je nejlepší hospoda a pořád se ptá, jestli ještě něco nepotřebujeme. Nemám téměř slov. Počítám s další nocí v blátě a dešti a zatím mě čeká měkká postýlka, veřejné lázně, výtečná večeře a usmívající se paní domácí s termoskou horké vody.


Prázdniny v Kunmingu (24. 10. 2001)

Centra velkých měst jsou velmi podobná
Centra velkých měst jsou velmi podobná

Běhání mezi ambasádami, které mají střídavě státní svátek, polední přestávku, náhlou změnu úředních hodin nebo náhradní volno, a psíma očima, co děláme na policajty, aby nám alespoň o pár dní prodloužili naše oficiálně neprodloužitelná víza, si zpříjemňujeme novou zábavou - oblézáním prodejen s cédéčky. Seženete skoro všechno, made in Hong Kong, kus za čtyřicet korun. S nadšenými výkřiky se vrháme na regály. "Eric Clapton, B. B. King, Scorpions, Jimi Hendrix, U2!" třímá Pavel v ruce stoh krabiček. "Bože, oni mají Dvořáka h - moll s Berlínskou filharmonií a Karajanem, Brahmsovy houslové koncerty, Missu Solemnis od Beethovena!" Okamžitě zapomínám, že doma nemáme CD přehrávač. "Že se nestydí prodávat to za čtyry pětky!" Jak se sbírky našich oblíbenců rozšiřují, začíná být jasné, že naše domácí hudební chvilky nebudou zcela bez problémů. "Ty tvoje Cranberries jsou tuctový, hloupý pop!" zlobím se já. "Opovaž se ty svoje opery pouštět doma. Muzika ještě ujde, ale jak do toho ta ženská kvílí! Hrůza!" vrací mi to Pavel, když se krámkem rozezní Mozartovo Laudate Dominum.

Nejdřív cédéčka jen tak okukujeme, pak se rozhodneme, že bychom mohli jedno nebo dvě koupit, v krabici od lékárny se třeba nezničí. Ani jedno ani dvě, za tři dny jich máme jednačtyřicet. Přes celý pokoj máme výstavku, donekonečna ožmouláváme nejoblíbenější tituly, když už si je nemůžeme pustit, a odpředu odzadu pročítáme přiložené sešítky. Máme z nich pěknou psinu, v Hong Kongu to práskají jako Baťa cvičky a s anglickým pravopisem si hlavu příliš nelámou. Na celé čáře vede písnička Whitney Houstonové "I´m saving all my love for you", ve které místo "love" napsali "loan", a tak Whitney namísto "všechnu svou lásku šetřím pro tebe" vlastně zpívá: " a já spořím celou půjčku, spořím celou svoji půjčku pro tebe!"

Pouliční jídelny
Pouliční jídelny nabízí velmi chutná jídla

Náhlý vznik rodinné mediatéky nastolil zásadní životní otázku: Kam s ní? Sehnat kartonovou krabici 30x20x15 cm nebyl zas až takový problém jako propašovat ji do jednoho z našich čtyřicetilitrových batohů. Nakonec jsme vyhráli, dodnes pořádně nechápu jak. Pavel dostal lékárnu a pár knížek a do drobného prostoru, který tím vznikl, se krabice kupodivu vměstnala celkem bez problémů. Pavel tvrdí, že existují dvě přijatelná vysvětlení: buď se stal zázrak nebo neumím pořádně balit batoh a už rok úspěšně simuluju, že se mi tam už nic navíc nevejde.

Pět dní, které v Kunmingu trávíme, jsou jako balzám na duši. Dobrůtky, čerstvé ovoce, kohoutek s horkou vodou, teplá a měkká postýlka, ráno jasmínový čaj a pár zdvořilých slov s panem domácím. Pak asi hodinová cesta do centra (připomíná mi dojíždění do školy ve středu Prahy), povinný okruh po ambasádách, zmrzlina, internet, hodiny trávené poslechem a výběrem cédéček, večeře v malé hospůdce, která začala dvěma porcemi nudlí se zeleninou a skončila moc milým posezením s farmářskou rodinou u místní speciality "horkého kotlíku", velkou kovovou mísou, pod níž hoří oheň, v které se přímo před vašima očima vaří různé laskominy. Připadám si zase jako normální člověk.


Z labyrintu světa - Kapitoly z čínské etikety

a) Kapesníky jsou imperialistický přežitek. Ať jste žena či muž plivejte, chrchlejte, flusejte vždy a všude. Chrchel si hezky chyťte už dole v krku a pak ho za doprovodu zvuku, který zvedá všem přítomným žaludek, vytlačte nahoru do pusy a hlasitě vyplivněte. Nebojte se, že nebudete mít co chrchlat. Studené a vlhké čínské podzimní klima vás rádo obdaří permanentní rýmou.

b) Kdo nekouří s námi, není náš. (Za celé dva měsíce v Číně jsme potkali dva!!! nekuřáky, míním tím člověka, který si nezapaluje jednu cigaretu za druhou. Dokonce i můj nekuřácký muž byl ovlivněn všeobecným nepřetržitým dýmáním. Pořídil několik doutníků, které pak kouřil ve vypjatých situacích.)

Přestože je Čína na první pohled velmi světská země, jsou chrámy po celé zemi vždy plné poutníků a před oltáři vždy hoří obětní svíčky a vonné tyčinky.

c) Ideálním oblečením pro muže i ženy na doma i do společnosti je ošklivý bleděmodrý bezpohlavní kostýmek "maovská uniforma". S obutím si nelamte hlavu, místní se brodí všudypřítomným blátem buď v holinách nebo ve vietnamkách s kalhotami vykasanými nad kolena.

d) Čínská žena nikdy neodkládá pletení. Štrikuje při chůzi, na zápraží, při práci v obchodě i při kojení dítěte.

e) Nikde jsme neviděli tolik karbaníků jako v Zemi Středu. Karetní, šachové i mahdžongové stolky jsou v permanentním obležení gemblery a jejich obecenstvem, některé ženy při hře dokonce zapomenou na pletení.

f) Svou zavírací sklenici s čajem (no jasně, tu, kterou nosí povinně každý z celé miliardy Číňanů) nikdy neodkládejte a nedopusťte, aby byla třeba jen chvíli prázdná. Stejně jako ostatní si pořiďte futrálek s ouškem, ať se vám lépe nosí.

g) Potkáte-li cizince a on vám nerozumí, určitě pomůže, když mu své sdělení začnete psát v čínských znacích na papír.

h) K jídlu používejte zásadně hůlky. Pomocí nich sníte všechno, klidně i polívku. Vyjíte pevné části, zbytek vypijete.

i) Rychle zapomeňte na to, jak vypadá záchod u vás doma. Myslela jsem, že po roce v Asii mě hned tak něco neporazí, ale čínské veřejné záchodky byly moc i na mě. Po čuchu se dají identifikovat už z dálky, z blízka má člověk co dělat, aby se nepozvracel. Budka, v ní podélný suchý žlábek, u kterého sedíte na bobku v jedné řadě s ostatními potřebnými. I vylučování je věc veřejná.

j) Ze všeho nejdůležitější je disciplína, sebekázeň a pilná práce. Toto tradiční vnímání hodnot se ale pod vlivem západní civilizace pomalu začíná měnit.

k) Ráno choďte cvičit do parku tai-či nebo sestavy s vějíři, meči nebo stuhami.

l) Okolo dveří si vyvěste papírové pruhy s nápisy pro štěstí.


Brána do Jihovýchodní Asie (29. 10. 2001)

Na vízovém oddělení nám milostivě napsali ještě týden, asi jim došlo, že když neprodlouží, zůstaneme jim na krku. Máme co dělat, k hranicím je to ještě pěkná štreka. Navíc ten, kdo kreslil naši úžasnou mapu německého původu, se občas sekl při udávání kilometrů, bohužel vždy v náš neprospěch, takže to, co má být dvě stě kilometrů se ve skutečnosti ukázalo jako pět set a to člověka nepotěší.

Krajina s rýžovými poli
Krajina s rýžovými poli

Jako už tradičně je zima a prší, ale nějak si na všudypřítomnou vodu začínám zvykat, člověk se konec konců deštěm nerozmočí. První den máme štěstí jak na auta, tak na silnici, pět set kilometrů v kuse se nám už dlouho nepodařilo. Natrefíme také na několik neuvěřitelně milých lidí, jsme hosty u slavnostního oběda a večer dostáváme pozvání na nocleh, vůbec poprvé za dva měsíce v Číně. Druhý den se silnička zúží, zklikatí a párkrát čekáme, než buldozery odhrnou bahnité závaly způsobené vytrvalými dešti, ale se včerejším náskokem jsme krátce po setmění v Jinhongu (T´in chong) a pod našima nohama se zablesknou tmavé vody řeky Lancang, Evropanům známé pod jménem Mekong. Pořád ještě prší, ale je tepleji, v ulicích rostou palmy a batohy, hlavu i unavené nohy skládáme v dřevěném domku s pavláčkou. Dýchne na mě sladké volání dálek, před námi leží nová, krásná neznámá - Jihovýchodní Asie.


Závěrečná zpráva z Číny

V PRC (People´s republic of China) uplynulo šedesát osm dní našeho pomíjivého života. Obecně se dá říct, že cestování v Číně je komplikovanější a náročnější než v ostatních asijských zemích. Není tu tolik turistů jako jinde po Asii a podle toho to tu vypadá. Hlavním úskalím jsou:

Zátiší

JAZYK - pokud jedete do Číny na vlastní pěst a nehodláte bídně zhynout hlady nebo na prasklý močový měchýř, budete muset propašovat do mozkových závitů alespoň pár mandarínských vět. Anglicky nerozumí nikdo ničemu, ani takovým slovům jako "passport", "police" nebo "o. k. ," a když nevíte, že se čínsky řekne záchod "c´suo", nezbyde vám nic jiného, než svou potřebu naznačovat pantomimicky.

Na druhou stranu, v případě, že projevíte snahu a pokusíte se "kvokat" po místním, vždycky se najde někdo, kdo vám bude trpělivě naslouchat tak dlouho, až z vašich podivných zvuků pochopí, o co vám jde, lidé vám ochotně poradí a pomůžou.

NÁKLADY - Čína je obecně dražší než ostatní asijské země. Levné je jídlo (nudle se zeleninou od 10 - 20 Kč, rýže + omáčka od 20 - 30 Kč), drahé je ubytování a doprava (počítejte asi 1 Kč/1 km, na západě levnější, na východě dražší). To se nemusí zdát tak drahé, ale při čínských vzdálenostech je konečná suma za dopravu znatelná. Nás stály dva měsíce asi 20 000,- Kč na oba, ale pozor: jezdili jsme stopem! Pokud chcete jezdit komerčními dopravními prostředky, vynásobte částku alespoň dvěma.

UBYTOVÁNÍ - cizince oficiálně ubytují jen drahé hotely (200 - 400 Kč za pokoj), čím větší město, tím pravděpodobnější, že se bude nařízení dodržovat. Doporučujeme nejezdit do centra, ale zkusit sehnat hotel někde na předměstí. V malých městech na barvu vaší pleti tolik nehledí.

Ve stanu se prý oficiálně spát nesmí, jste-li poblíž civilizace, počkejte se stavěním stanu až se setmí, ráno vstávejte brzy. Žádné problémy jsme neměli, pod plátěným domečkem jsme strávili víc než 3/4 našich čínských nocí.

Šípek

DOPRAVA - párkrát jsme jeli autobusem (na dlouhé trasy doporučujeme "sleeper"), jinak stopem. Stopuje se velmi dobře, ale v odlehlejších oblastech potřebujete dost času, protože silnice jsou špatné a aut jezdí málo. Prý se za svezení platí, ale až na jednu výjimku po nás nikdo peníze nechtěl. (Touto výjimkou byla čínská strana Karakoram Highway). Podmínkou pro stop je znalost alespoň pár čínských vět.

JÍDLO - nejlepší kuchyně co znám; snědí všechno včetně jetele a ropuch.

PAMÁTKY - neklidné 20. století smetlo co se dalo, u zbylých pamětihodností počítejte s ne vždy šetrně provedenými rekonstrukcemi a vysokým vstupným. Oficiálně se prý neuznávají mezinárodní studentské karty a pro získání slevy musíte mít čínskou průkazku, nás ale pustili na Emeishan za polovic na tři roky propadlý ISIC a Pavlovu kartu do menzy podepsanou mým jménem.

SUMA SUMÁRUM:

Pokud jste nikdy v Asii nebyli, zajímají vás památky, toužíte po pohodlné dovolené, nemáte dost peněz a nemluvíte čínsky, jeďte někam jinam.

            

Toužíte-li po dobrodružství, opuštěných horách, nekončících pouštích, nevadí-li vám nepohodlí a neděsí vás komplikace, nebojíte-li se neznámé řeči a chcete-li utužit své cestovatelské schopnosti, je Čína vaše.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 22. února 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz