fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    š e s t n á c t á

Blízká setkání na druhé straně zeměkoule

(Laos, Thajsko)

Pěšky deštným pralesem (31. 10. 2001)

Čínsko-laoské hranice. Odbavení proběhne překvapivě rychle na obou stranách, místo tří úhledných stojuanových bankovek vyfasujeme několik centimetrů tlustý pakl laoských kipů, který si nejdřív podezíravě prohlížíme a pak nevíme, kam ho dát. Kousek za hranicemi zmateně kupujeme za pětistovku sušenky (asi 2,5 české koruny) a láhev laoského piva (3 500 kipů = přibl. 18 Kč). Á-ha! Nám bylo hned divné, že je nějak zvláštně zašpuntovaná. Seběhla se snad půlka vesnice podívat se , jak bude kořalenka cizincům šmakovat. Docela to ujde, jenom je toho skoro litr. No, aspoň máme co nabídnout rodičům na přivítanou.

Tropický motýl
Tropický motýl.

Dál jdeme po vlastních. Je chvíli po poledním, do nejbližší vesničky máme necelých dvacet kiláků, silnička zeje prázdnotou, jediný autobus si vymýšlí s cenami a navíc odjíždí až v podvečer. Světe div se, zasvítilo na nás sluníčko. "Potvoro! Kdes byla celý minulý měsíc, lenochu! My už mysleli, že tě někdo ukrad!" Hartusíme na žlutou kouli a z tajných zákoutí batohu dolujeme dlouho nenošené sandály.

Hraniční pásmo mezi čínskou tropickou provincií zvanou Xishuangbanna, po česku "Šisvangbana", severním Laosem a Barmou tvoří jeden z nejpozoruhodnějších ekosystémů na planetě - tropický deštný prales. Po obou stranách naší tenoučké asfaltky je džungle hustá tak, že se jí bez mačety nedá projít. Vysoko nad koruny běžně vysokých stromů ční patro mohutných pralesních velikánů, výšku nejvyšších typujeme na čtyřicet metrů. Po silných kmenech šplhají nahoru za světlem lijány, z větví visí dolů parazitující rostliny, všechno co může, roste jako o závod. Tráva, keře, stromy, lijány, orchideje, mezi tím poletují motýli velcí jak dlaň, na křídlech vzory z neuvěřitelných barev a tvarů. Modrá kola se žlutými kroužky na pozadí sametové černi, tenká linka černé krajky s bílými a červenými poli, zářiví žluťásci, "plachťák" s velkými rudými skvrnami a oble vykrajovanou ostruhou na konci křídel. Někteří svižně poletují tam a zpátky, jiní jenom občas líně poposkočí. Dnes už je to třetí den, co procházíme pralesem, jenže oba dva dny na čínské straně pršelo, takže motýlci spali někde pod listem a vůbec, jak nám kapalo soustavně na nos, tak jsme si sice připadali jako v pořádném deštném pralese, ale dneska je to mnohem větší zábava.

Se stopem nic moc, pohraniční cestovní ruch mezi Čínou a Laosem se omezil na jeden nestavící džíp a funící cisternu, ale příliš nám to nevadí. Tahle přírodovědná exkurze za to stojí. Tábor rozbíjíme v houští nad klikatící se řekou a zatímco stavíme stan, bázlivě se rozhlížím po trávě, jestli na nás někde nekoukají jedovatě zelení a hnědí hadi, co jsme jich v poledne zahlédli pár rozjetých na silnici.


Jak jsme nejeli lodí (3. 11. 2001)

Usilovně pobíháme po městečku Louang Namtha a sháníme další čtyři odvážlivce, co by s námi jeli lodičkou přes provincii Namtha k thajským hranicím. Ještě před pár lety tu jezdila pravidelná lodní doprava, ale teď většina lidí dává přednost rychlejším autobusům. A tak jediná možnost je loďku si pronajmout. Dvoudenní pralesní plavba po řece Namtha je tolik opěvovaná, že bychom, byť za drahý peníz, rádi jeli.

Jak tak lapáme potenciální spoluplavce a snažíme se dobloudit na zeleninový trh, mrzí nás, že neumíme slovo laosky. To je hrůza, lidi si mluví jak chtějí! Takovou práci mi vždycky dá, než začnu aspoň trochu rozumět a sotva se rozmluvím, přijedeme do jiné země a můžu začít nanovo. Jako by Laosané nemohli mluvit třeba čínsky, takový to je pěkný jazyk! Aspoň se ubytujeme u Číňanů, ať se necítíme jako úplní analfabeti.

Dáma na plovoucím trhu
Dáma na plovoucím trhu.

Sčuchneme se s dvěma Američany, kteří by taky chtěli jet, a úplně večer potkáváme postarší novozélandský pár, takže už je nás potřebný počet. Když ráno za úsvitu stepujeme na dojednaném místě, přijde nám říct Novozélanďanka, že má její muž migrénu a na cestu lodí se dnes necítí. Smůla. Jedeme do přístavu a snažíme se loďku usmlouvat s ohledem na to, že je nás míň, ale marně. Pak máme tak akorát čas vrátit se na autobusové nádraží, abychom stihli jediný spoj k thajským hranicím. Sto šedesát kilometrů klikatou bahnitou pralesní stezkou trvá linkovému džípu celý den a když jsme včera naznačovali, že tudy možná pojedeme, pršely ze všech stran slova soucitu a útěchy, prý se z toho drncání a skákání budeme léčit několik dní. Hádejte, kdo s námi v hopsajícím džípu jel! Lháři, já jim dám migrénu!

Nevím, jestli tím, jak nás všichni strašili, nebo našimi zkušenostmi z Pákistánu a Číny, ale cesta nám přišla moc krásná a romantická. Místo asfaltu sice byly louže s bahnem a na každém výmolu jsme nadskakovali vysoko nad sedačky, ale projížděli jsme tak nádherným deštným pralesem a úplně zapomenutými dřevěnými vesničkami, že se mi až tajil dech.

Za Mekongem leží Thajsko. Stihli jsme to. A to už jsem chvíli v Číně pochybovala. Zapadlo slunce, dáváme si grilované kuře a pak z kůže smýváme několk vrstev hutného pralesního prachu, aby celníci neřekli, že jim vyvážíme nerostné bohatství.


Thajsko (5. 11. 2001)

Jedéém! Na korbě pickupu, ležíme na zádech, bágl pod hlavou, slunce svítí, kolem uší fouká vítr, silnice je naprosto neuvěřitelná. Rovná, asfaltová, bez děr a přitom to je okreska, kterou vůbec nemáme na mapě. Auto odbočí jednou, podruhé, potřetí, teď už jedeme po nějaké úplně zapadlé cestičce, když řidič občas přibrzdí, voláme dopředu do kabiny Čiang Rai, aby náhodou nezapomněl, kam jedeme. "Čiang Rai, Čiang Rai" pokyvuje šofér hlavou, přestože se řítíme na úplně opačnou světovou stranu.

To je fakt neuvěřitelné, hlavní silniční spoj, který v Číně vypadal jako rozoraná polní cesta, se tady proměnil v šestiproudou dálnici. Do Bangkoku to je osm set kilometrů a my tam snad budeme ještě dneska! A to jsme plánovali, že pojedeme tři dny. Aspoň si hezky prohlédneme město dřív, než rodiče přijedou.


Spojené výpravy aneb Dlouhý, Široký a Bystrozraký vyrazili do světa (10. 11. 2001)

Zlatý buddha
Zlatý buddha.

"Když vám bude smutno, no... tak za náma přijedete!...třeba do Thajska."
Nedůvěřivý pohled ze strany rodičů.
"Thajsko by se vám určitě líbilo a jezdí tam všichni!"
"Prosim tě...!"

Byl konec léta roku 2000, všude v bytě se kupí hromádky chaoticky vznikající a rozšiřující se v rámci předodjezdových příprav. Pomalu nám všem dochází, že se pěknou dobu neuvidíme. Rodiče si myslí, že jsme trhlí a zase vymýšlíme nějakou koninu, my si myslíme, že je škoda nevyužít možnosti se někam podívat, když už skoro celý život díky železné oponě nemohli vycestovat téměř nikam.

"Pojedete s cestovkou po památkách a pak s námi k moři!"
Reakce veškerá žádná, ale červík už asi začal hlodat.

"Tak jsme se byli podívat po nějakých zájezdech," psali z domova okolo vánoc, zatímco my projížděli Pákistánem.

Na jaře se začaly organizovat přípravné schůzky, vybírat termín a pročítat katalogy. Zdálo se, že se rodiče moc těší a chystají, jako by jeli málem na Měsíc. Přešlo léto, přešel podzim, a když se 9. listopadu večer z ruzyňské letištní plochy odlepilo letadlo společnosti Quantas, seděli na palubě mimo jiné Pavlovi rodiče, moje mamka a paní Zorka Šachlová.

Zatímco oni se spokojeně vznášeli dobrých pět kilometrů nad zeměplochou, my jsme odhodlaně pobíhali mezi oběma terminály bangkokského Don Mueang International Airport, bez nejmenší potuchy, že se charterové lety nepíšou na žádné informační tabuli a že má letadlo už pět hodin zpoždění. Navíc nám v informacích řekli, že Quantas létá jen v úterý a teď byla jako na potvoru sobota. Postupem času jsme došli k názoru, že nám rodiče někdo ukradl, a začali jsme v letištní hale vybírat nové. Líbil se nám jeden pán, co vypadal jako Eric Clapton, ale než jsme k němu došli, tak nám ho někdo vyfoukl.

Nakonec přiletěli! Maminky slzely, tatínek filmoval, připadalo jim to stejně neuvěřitelné jako nám. Prý doma ráno sněžilo, vezou fotky ze svatby Pavlovy ségry, kdy že to pojedeme domů a že jsme hrozně hubení.

Nábřeží řeky v Bangkoku
Nábřeží řeky v Bangkoku.

Cestovka je odvezla na ubytování do hotelu, kam já jsem se málem bála vstoupit, jaký to byl Tádž Mahal, vypadalo to jak královský palác a v hale hrál pán v obleku na bílé koncertní křídlo. No páni, až uvidí, kde bydlíme my, tak je švihne. Absolvovali jsme s nimi a jejich cestovkou slavnostní večeři, která mě velmi potěšila a totálně zmátla. Nestíhala jsem povídat s našima a přitom jíst, natož sledovat promítané diapozitivy a kulturní program na pódiu. Všechno bylo moc dobré, tanečnice krásně tančily a obrázky byly supr, ale nedařilo se mi to zvládnout všechno najednou. Potřebovala bych na to mnohem víc času. Ach ty cestovky.

Po svižné prohlídce zásadních bangkokských památek odfrčeli rodiče v pondělí ráno za krásami severního Thajska a my osaměli s kupou darů a týdnem volného času. Pokojíček se nám zaplnil úctyhodným množstvím českých laskomin. Obrovská krabice svatebních koláčků od paní Jahodové (jsme přeci na svatební cestě!), uzené, nakládané okurky a houby, pecen Maškova chleba, sušené meruňky, trvanlivý salám a další a další pochoutky. Nejdřív jsme měli pocit, že to zaručeně nemůžeme sníst, ale brzy se ukázalo, že to zas až takový problém nebude. To byly hody!


Most přes řeku Kwai (13. 11. 2001)

Po krátké poradě, jak naložit s týdnem volného času, nasedáme na vláček a vyrážíme na západ. Je to pro mě skoro svátek, protože vlakem jsem jela naposledy v Himáčal Pradéši, a to už je skoro půl roku. Za okýnkem se míhá typická thajská krajina s podmáčenými loukami, rýžovými políčky, palmami a domky na kůlech. Tak trošku si připadám jako zpátky v Indii a chytne mě nostalgie. Osobáček to s rychlostí moc nepřehání a v Kančanaburi jsme jen tak tak, abychom stihli západ slunce za mostem.

Rozkvetlý strom na válečném hřbitově
Rozkvetlý strom na válečném hřbitově.

Za druhé světové války byla část Thajska okupována japonskou armádou. Japoncům se podařilo zajmout docela obstojné množství spojeneckých vojáků a protože potřebovali udržet pozemní zásobovací linii s Barmou, rozhodli se zajatce použít pro stavbu železnice mezi barmským Thanbyuzayat a Nong Pladuk v Thajsku. 415 kilometrů úzkorozchodné trati velmi obtížným hornatým terénem odhadli japonští inženýři na pět let práce, ale vojákům se podařilo projekt dokončit za šestnáct měsíců. Za podmínek, které ještě dneska budí hrůzu. Vysilující práce ve vlhkém tropickém podnebí, minimální příděly potravy, špatná hygiena, nulová lékařská péče, tvrdé tresty, to všechno stálo život asi 16 000 zajatých vojáků a 100 000!! námezdních dělníků posbíraných po celé Jihovýchodní Asii. Pokud umím dobře počítat, tak každé čtyři metry kolejí stály jeden lidský život.

Z válečného hřbitova v Kančanaburi je člověku smutno. Dlouhé řady bílých náhrobků:

"H. G. Pearce, zdravotník, zemřel 7. 11. 1943 ve věku 30 let. Milovaný manžel Joany a otec Lindsay a Roberta"

"D. M. Barosley, 20. dělostřelecký batalion, zemřel 7. 11. 1943 ve věku 22 let... "

Kluk mladší než já. Všechny války jsou stejné svinstvo.

Most přes řeku Kwai byl součástí železnice a díky stejnojmenné knize jej zná celý svět. Jak tak sedíme na břehu a díváme se, jak slunce mizí v džungli za mostními oblouky, vzpomenu si na docela trefný citát o válce. "Režimy a generálové přicházejí a odcházejí, ale nezměrné utrpení obyčejných lidí zůstává."


Koupaliště v džungli (14. 11. 2001)

Od Erawanského národního parku příliš nečekáme. Máme ještě dva dny do návratu rodičů ze severního okruhu a Erawan je ze všech místních národních parků nejblíž.

Nejkrásnější koupaliště na světě
Nejkrásnější koupaliště na světě.

U vstupu na nás vesele mrká cedule vyžadující po cizincích asi desetkrát vyšší vstupné než po domorodém obyvatelstvu. Chvíli se snažíme zakoupit thajské vstupenky, ale paní je neoblomná. Když už jsme se sem doharcovali, tak přeci nepojedeme zpátky, zkusíme provést obchvat přes kopec houštím. Porost je celkem prostupný, plný šlahounů a hlavně suchých větviček a spadaného listí, takže sice možná nejsme vidět, ale rámus, co působíme, slyší určitě až v Kančanaburi. Jak to ti Indiáni dělají nevím. Po asi půl hodině usilovného štrachání podle azimutu se vynoříme na silnici uvnitř parku, obalení listím a větvičkami. Lumpové! Ještě před třemi lety stála vstupenka pro všechny stejně. Batohy necháváme v hospodě a u policejní budky nám zabavují svačiny a pití. Plavky si máme nechat, v jezírkách se prý smí koupat. To je nápad! Konečně někomu došlo, že pohozené odpadky od svačiny ublíží přirodě víc, než čvachtající se naháč ve vodě.

Úzký pralesní chodníček se klikatí proti proudu říčky s nádherně průzračnou namodralou vodou. Přicházíme k prvnímu vodopádu. Přes hranu skály přepadává proud a voda v sobě zřejmě obsahuje vápenec, protože tam, kde teče, vytváří krásná bílá mělká jezírka. Teď stojíme u tůně plné modré vody s břehy z vápencových usazenin, před námi stěna vodopádu a nad námi příkrov pralesa s mohutnými stromy, keři a lijánami. Připadáme si jako v pohádce.

O kus dál další malebná jezírka a vodopády, ve vodě plavou ryby, které si nás zvědavě očuchávají. Rychle do plavek a hurá do tůňky. Jako Tarzani pak dovádíme v nejkrásnějším koupališti co znám, plaveme tam a zpátky, necháváme se unášet proudem, skáčeme z horních kaskád do dolních nebo jen tak ležíme v mělké vodě a pozorujeme zelenou pralesní střechu nad námi.


Robinsonáda na tropickém ostrůvku (19. 11. 2001)

Další návštěva bangkokského letiště. Tentokrát je všechno v pořádku a okolo poledního si naše tři výletníky odvážíme do města. Nadšeně líčí zážitky, zdá se, že největší dojem na ně udělala projížďka na slonech a to, že jim bylo v tropickém Thajsku zima na nohy (v klimatizovaném autobuse).

Ubytování v našem Central Guest House nesou překvapivě hrdinně, jenom je srandovní, jak máme každý úplně jinou představu o tom, co je špína. Nám přijde po Pákistánu a Číně celé Thajsko neuvěřitelně vypiglované a moderní a rozesměje nás, když Pavlův táta natáčí na videokameru místo, kde bydlíme a komentuje to: "Tady je taková špinavá ulička."

Konečně máme chvíli času na sebe, rodiče vypráví co je doma nového a ukazují obrázky a nám přijde neskutečné, že se tam za tu stráášně dlouhou dobu, co jsme pryč, nic nezměnilo. Jindřichohradecké náměstí vypadá pořád stejně ospale a z libereckého bytu jako kdybychom odjeli včera. To přeci není možné! Vzpomenu si na návrat z naší první asijské cesty. Měli jsme pocit, že se za toho půl roku změnil celý svět a zatím se změnil jen ten, co nosíme sami v sobě.

Romantický západ slunce
Romantický západ slunce.

Druhý den večer nasedáme společně na autobus do Suratthani a ráno na to nás trajekt odváží na ostrůvek Pha Ngan. Abychom se na palubě nepomíchali, dostáváme na tričko různobarevné nálepky podle toho, kdo kam jede. Na nálepce je obrázek lodi a nápis "joint ticket", tak jsme byli zvědaví, jestli nějakého toho jointa dostaneme, ale kde nic tu nic.

Dle doporučení Pavlova bráchy zamíříme na severozápadní cíp ostrova do zátoky Maehaad, jenže ouha. Mýra tu byl v takzvané "klidné sezóně" a ta už je teď pryč. Od severu fouká silný vítr, nad ostrovem se kupí mraky, moře je kalné. O nějakém korálovém šnorchlování si můžeme nechat jen zdát. Úplné baltické pobřeží, ani se nám do vody nechce jaká je zima a dokonce vytáhnu i svetr.

To jsme tedy nečekali. Rodiče byli připravení na vysilující vedra, i moje maminka, která vydrží opékat se hodiny ve sluneční výhni, zatímco ostatní smrtelníci úpí vedrem ve stínu, si s sebou vezla pokrývku hlavy a dokonce i opalovací krém. A zatím je tu pěkně frišno. Kupodivu ten, komu chladné počasí nejvíc vadí, jsem já, možná proto, že se za průběh dovolené cítím trochu zodpovědná. Naši jsou v tropech poprvé a ať je hezky nebo ne, každý šlahoun bambusu, kytička, palma nebo kokosový ořech je dokáže nadchnout natolik, že to rozesměje i mě.


Konečně ta správná válečka (23. 11. 2001)

Stěhujeme se na jižní cíp ostrova. Nejdřív k jedné paní, které se nelíbí, že u ní sice spíme, ale nechodíme do její hospůdky na jídlo, a potom do letoviska Darin, asi čtyři kilometry na západ od přístavu. Konečně to tu vypadá jako v tropech. Jsme za větrem, mraky se sice kupí dál, ale jen nad horami, které jsou teď už naštěstí severně od nás. Nám na hlavu krásně svítí skoro už prosincové sluníčko a my se tím pádem pěkně potíme a opékáme na pláži, čvachtáme v průzračném a teplém moři, pozorujeme korálové rybičky nebo jen tak lenošíme v houpací síti na verandě.

 Taťka se vyhřívá na sluníčku
Taťka se vyhřívá na sluníčku.

My s Pavlem jeden den půjčujeme motorku a podnikáme dobrodružnou výpravu do odlehlejších koutů ostrůvku, k vodopádům Than Sadet a na poloostrov Haad Rin, známý bouřlivými plážovými večírky za úplňku. Většinu pobřeží tvoří krásné písčité pláže zastíněné kokosovými palmami nebo skály padající strmě do moře. Voda je průzračně modrá, a když se po klikaté cestičce vyšplháme nad útes, jsou pod vodou vidět pruhy barevných korálů.

Pláže lemují letoviska s jednoduchými dřevěnými bungalovy, podél ospale vypadající silničky je tu a tam obchod, hospoda, stánek se zeleninou nebo barely s čerpadlem sloužící coby benzínka. Prudké stoupání palmovým lesem nás vyhoupne na kopec s chrámem Khao Tham a ostrůvek máme rázem jako na dlani. Vpravo od nás se zdvihají příkře zalesněné svahy schované jako obvykle pod čepicí šedivých mraků, dole se vlní ve větru střapaté hlavičky palem a okolo celého toho malého světa se táhne modrý prstenec nekonečných slaných vod.

Cestou k vodopádům se asfaltka promění v uježděnou bahnitou silnici se spoustou rigolů, která každou chvíli prudce stoupá nebo klesá podle toho, jak příkře se stihly vyvrásnit phanganské kopce. Z kopce přes výmoly se bojím, pištím Pavlovi do ucha, kdykoli se smýkneme po udusané hlíně, a s povděkem přivítám zastávku za účelem bližšíiho prozkoumání gumovníkových stromů.

Většina lidí bydlí na pobřeží nebo v jihozápadní rovinaté části ostrova, v hornatém vnitrozemí je domečků málo, a tak jsme moc rádi, když pod jednou z nemnohých stříšek můžeme schovat hlavu před vydatným slejvákem z tmavě šedé oblohy. Domů přijíždíme za tmy a na asfaltové rovince před Thongsalou se nam podaří vyhnat ručičku tachometru až na devadesátku.


Zahrada pod hladinou a svět za zrcadlem (27. 11. 2001)

Dusím se a začínám polykat andělíčky. Navíc ponořím hlavu moc hluboko, naberu si vodu do šnorchlu, vdechnu a rozkuckám se. Štěstí, že je tu moře tak mělké. Stojím v písku, kašlu, plivu slanou vodu, kuckám a urychleně sundávám brýle, do kterých se mi dostala voda. No, žádné začátky nejsou jednoduché. Když se pak uklidním a začnu dýchat natolik pravidelně, že mi vzduch prochazející trubící stačí, rozhodnu se, že přeci nebudu taková bačkora a nevzdám to. Šoupnu hlavu znovu pod vodu a snažím se plavat co nejpomaleji.

Rozkvetlá pumérie
Rozkvetlá pumérie.

Mezi vodními řasami sedí ryba. Ale jaká! Už na první pohled je tlustá a kulatá a jen co mě zmerčí, nafoukne se jako balón, špičaté ostny jí trčí do všech stran, vypadá jak míč pobitý hřebíkama. Poulí na mě oči a je na ní vidět, že by byla radši, kdybych plavala pryč.

O kousek dál řasy končí a v písku se objeví první barevné bobečky korálů. Mezi nimi se prohání pestré rybičky a z korálových jeskyněk hrůzostrašně vyčuhují dlouhatánské bodliny mořských ježků. Ještě dál je voda hlubší, korály větší a rozmanitější. Zelené, modré, hnědé, fialové, červené, některé vypadají jako malé hroudy, jiné rostou do podoby podmořských stromů, jejich větvičky se rozdvojují a proplétají. Jako na přehlídce mezi tou krásou proplouvají korálové rybky. Některé plavou samy, jiné ve velkých hejnech, která se vždy jako na povel otočí a vyrazí najednou stejným směrem. Vypadá jakoby chtěly v barvách soutěžit s korály, některé jsou duhové nebo s falešnými očky a když se člověk podívá proti světlu, je skrz ně skoro vidět.

Zatímco já s brýlemi a trubičkou objevuji podmořskou zahradu, listuje maminka naším deníkem a snaží se luštit stránky mého škrabopisu. Když se dostatečně vymáchaná a vykoukaná konečně vrátím na pevnou zem, říká mi, že je to zvláštní, že naše zápisky teď čte úplně jinak. Už to není exotické vyprávění, které se týká něčeho vzdáleného, ona je teď tady, náš příběh je i její příběh, zahrnuje ji stejně jako nás, stala se jeho součástí.

Zatímco pak na sluníčku osychám, vzpomenu si na Alenku a tajemnou říši za zrcadlem a na báječnou knížku jménem Sofiin svět, kde se realita a vyprávění na papíře tak prolínaly, že nakonec nebylo úplně jasné co je co. Teď to bude teprve legrace, až mamka bude číst, co já jsem napsala o tom, jak ona četla, co jsem napsala o tom, co jsme zažili.


Přátelská návštěva z jižní Moravy (1. 12. 2001)

A jsou fuč! Jak tři týdny společné dovolené, tak i rodiče, které spolklo bangkokské letiště a za pár hodin je vysadí v Praze na Ruzyni. Než se vyspíme, budou oni zpátky doma v Liberci a my pořád tady. Ta letadla jsou ale vynález. No, snad se i my časem domů nějak dokodrcáme. Notnou chvíli je mi smutno, že už jsou pryč, a zasteskne se mi taky po městě pod Ještědem a zasněžených Jizerkách. Ale co, však si příští zimu už taky zalyžujeme, cukroví napečeme, stromek ozdobíme.... Fňuk, smrk...

Hádejte, kde trávíme další den! Naším ctěným rodičovstvem proud návštěv zdaleka neskončil. "Ahój, ahój!" voláme přes kovové žbrlení v druhém terminálu na Michala s Verčou, toho času právě na začátku dvoutýdenní svatební cesty po Thajsku. Večer ucucáváme bílé moravské víno a společně se těšíme na oslavu narozenin pana krále, které propuknou popozítří.


Město andělů a neřesti (4. 12. 2001)

Chrám Wat Phra Kaew v Bangkoku
Chrám Wat Phra Kaew v Bangkoku.

Krungthep, tedy "město andělů" nebo po bělošsku Bangkok založil první král dynastie Čakri sedm let před tím než ve Francii padla Bastila. O sto let později napsal jeden americký cestovatel, že ze Zlatého pahorku uprostřed města vypadá Bangkok jako velká vesnice uprostřed bujné tropické džungle. Dnes ze Zlatého pahorku nevidíte ani vesnici ani prales, ale čtrnácti milionové město kam jen oko dohlédne. Nám přišlo na asijské poměry neuvěřitelně čisté a moderní, z nadzemní pavučiny expresních dálnic vidíte samé blyštivé mrakodrapy, teprve když sjedete dolů, objevíte pod vztyčenými prsty výškových budov správné asijské podhoubí přeplněných uliček, nízkých ne vždy vzhledných domků, mraveniště stánků, obchůdků a pouličních prodavačů čehokoli.

Srdce starého města tvoří ostrov Banglamphu nesoucí na svém hřbetě monumentální královský palác s blyštivými zlatými věžemi chrámu Wat Phra Kaew, obrovskou pozlacenou sochu ležícího Budhy v největším a nejstarším bangkokském chrámovém komplexu Wat Pho a aby bylo jasné, že se pod všeobecným budhistickým kabátem skrývá mnohem starší a původnější víra v duchy obývající věci kolem nás, stojí přímo proti královskému paláci svatyně Ducha města. A pokud si myslíte, že ve vyspělých společnostech už animismus nemůže existovat, stačí do chrámku zavítat a pozorovat dámy v kostýmkách a úspěšné obchodníky, jak přinášejí obětiny z ovoce, květin, vonných tyčinek a dokonce prasečích hlav a hluboce se uklánějí před mohutným pozlaceným pilířem ozdobeným barevnými pentlemi.

Na západ od Banglamphu teče řeka Čao Phraya. Dává život pláním středního Thajska a poté, co se proklikatí hlavním městem, smísí se její kalné vody se slanými vlnami Jihočínského moře. Řeka je páteří Bangkoku a také jeho důležitou dopravní tepnou. Na jednom z mnoha přístavních mol můžete naskočit na říční expres a za pár korun se vozit nahoru, dolů přes celé město, až se vám z toho houpání udělá nevolno od žaludku.

 Strážce chrámu
Strážce chrámu.

Kdybyste měli to štěstí a letěli nízko nad městem v malém letadélku nebo třeba v balónu, všimli by jste si, že je celé město protkané tenkou modrou sítí vodních kanálů. A kdybyste se náhodou vznášeli o pár kilometrů výš, neušlo by vám, že podobné kanály, jezírka a mokřady zdobí valnou část středního Thajska. Možná také proto stojí tradiční thajské domy na kůlech a bangkokské metro sviští na kolejích v úctyhodné výšce nad zemí.

Na západním břehu Čao Phraya naproti ležícímu Budhovi stojí další chrám. Jeho stupňovité věže moc thajsky nevypadají, byly postaveny podle vzoru kambodžských khmérských chrámů. Wat Arun neboli Chrám jitřních červánků vypadá po pravdě řečeno lépe z dálky než zblízka, ti, co jej ozdobili úlomky z čínského porcelánu, neprojevili moc citu pro precizní provedení detailů.

Chrámů v Bangkoku jsou stovky, možná tisíce. Snad za každým rohem vykukují stupňovité střechy zakončené štíhlými zlatými zobáčky ptáků džaofao chránícími chrám před zlými duchy padajícími z oblohy. Člověk se snadno přechrámuje a přebudhuje a pak rád zmizí v některé z tichých uliček starého města a polední horko chladí velkou sklenicí studené limonády a hladové břicho krmí výtečnou thajskou kuchyní.

Když se nad městem setmí, zhoustnou uličky dalšími krámky, tentokrát se smaženým masem, desítkami omáček s rýží, nudlemi stokrát jinak, grilovanými kuřaty s lepkavou rýží, ve všem typicky thajsky nahrazuje sůl cukr a pusa vás pálí, když kousnete do kousku čerstvého čili.

V slavné turistické ulici Khao San je tolik lidí, že se skoro nedá projít. Většinu chodníků i vozovky zabrali prodavači suvenýrů, oblečení, palačinek s banánem, špízů, výrobců dredů a tetování, z každé hospody vyhrává jiná muzika, do toho blikají neóny hotelů a cestovních kanceláří, pletou se cestovatelé nejrůznějšího původu, ověšení cingrlátky, v hippíckých kalhotách a vytahaných tričkách, někteří s tetováním a účesy, nad kterými zůstává skoro rozum stát. V tom všem zmatku se proplétají žebráci a několik droboučkých žen horského kmene Akha v tradičních kostýmech s přenosným obchůdkem tradičních šperků.

Než se člověk tím vším proplete, je docela ohluchlý, umotaný a uondaný a sotva je venku, vrhnou se na něj řidičí taxíků a tuktuků, připomínajících rozšířenou motorku s nabídkou noční návštěvy hambinců v neřestných zákoutích Patpongu. Kdepak, nejlepším lékem na celodenní brouzdání Bangkokem je studená sprcha a postel pod větrákem. A zatím co vy klidně oddechujete, začne nad městem pomalu svítat a do tichých chladných ulic vyjdou mniši v oranžových hábitech za svou ranní almužnou.


Královské oslavy narozenin (5. 12. 2001)

Kéž by všechny národy milovaly své vládce tak jako Thajci krále Bhumibola Adulyadeje. Podobizny Jeho Veličenstva zdobí nejen oficiální budovy úřadů, škol či pošt, ale za celou tu dobu, co jsme v Thajsku, jsme neviděli snad jediný dům, obchod nebo hospodu, kde by na nás ze zdi neshlížel pan král a jeho paní, krásná královna Sirikit. Pro Thajce jsou monarcha a jeho rodina svatí. Doslova a dopísmene. Na nějakou veřejnou kritiku Jeho Veličenstva klidně zapomeňte, zato se každé úterý můžete připojit k davu obětujícímu svíčky, květiny a vonné tyčinky u sochy krále Rámy V., jednoho z Bhumibolových předků a hlavně nezapomeňte vyskočit do pozoru, když se v kině před každým filmem rozezní národní hymna doprovázená obrázky královské rodiny.

 Mniši před chrámem
Mniši před chrámem.

Jedno se králi nedá upřít - je ctěn právem. Narozen v Americe, vzděláván v Thajsku a Švýcarsku, na trůn dosedl jako devatenáctiletý po záhadné smrti staršího bratra v roce 1946, respektive 2489 podle thajského budhistického kalendáře. Ačkoli nemá oficiálně žádné politické pravomoci, jeho autorita je tak silná, že i vojenský převrat roku 1991 potřeboval královo svolení a sporná ústava v témže roce byla přijata jen proto, že se za ni panovník postavil. Hraje na saxofon, skládá džezovou muziku a když v kině nebo každý večer v rozhlase zaslechnete první tóny národní hymny "padající déšť," nemusíte mít žádné pochyby, kdo je jejím autorem. Na spoustě civilních potrtérů má pan král na krku fotoaparát a prý dokonce maluje.

Jak tak my bloudíme novou částí královského paláce, všimneme si na plánku, že v jedné z budov vystavují fotografie Jeho Veličenstva. Chytne nás zvědavost a hned tam zamíříme. Některé fotky jsou fakt moc pěkné, častým motivem je jeho žena a děti. Paní králku obdivuji za trpělivost, se kterou nadšenému fotografovi pózovala. V další vilce si pak prohlížíme královy olejomalby. Tedy klobouk dolů, vaše veličenstvo, vaše obrazy by galerie vystavily, i kdybyste nebyl král.

Jak se blíží 5. prosinec, den králových narozenin, svižně stoupá počet králových portrétů v bangkokských ulicích a třida Ratčadamnoen spojující Památník demokracie s areálem královského paláce, vypadá jak o vánocích. Aleje stromů jsou obaleny světýlky, obrovité fotografie Jeho Veličenstva ozdobené fáborky a květinami září jako sluníčka každých pár metrů.

Sotva ve slavný den ráno otevřeme oči, dolehne k naším uším hudba z ampliónů na ulici, do které nějaký hlas cosi čte. U snídaně se dozvídáme od Angely, že od domácích vyšpijónovala, že hlas patří panu králi a Jeho Veličenstvo prý předčítá seznam dlužníků, kteří nezaplatili daně. No páni! To by se hodilo u nás. Kdyby tak pan prezident jednou za rok veřejně přečetl všechny ty lumpy, co státu neplatí! Chvíli pozorněji posloucháme a asi má Angela pravdu, hlas v rozhlase čte krátké úseky končící vždy slovem "bát", tedy "korun". To je tedy paráda, pan král ví, jak využít své autority. Jak tak snídáme, Pavel chvíli přemýšlí a pak říká, že u nás by bylo možná kratší číst seznam těch, co v pořádku zaplatili, a bohužel má asi pravdu.

Jedna z budov Wat Phra Kaew
Jedna z budov Wat Phra Kaew.

Hlavní oslavy vypuknou se západem slunce. Po Ratčadamnoen pochoduje nefalšovaný prvomájový průvod ve stejnokrojích, před každým oddílem vyhrává dechová kapela, aby měli průvodníci podle čeho rovnat krok. Kluci v uniformách mašírují, dechovky vyhrávají, světýlka na stromech a u portrétů pana krále svítí, všude okolo se tlačí davy lidí a všechno pomalu směřuje k paláci. Na Sanam Luang, thajskou obdobu letenské pláně se vůbec nedostaneme. Přes hlavy lidí koutkem oka zahlédneme estrádní pódium, ale jsme tak daleko, že není moc vidět, co se děje. Páni, to je lidí, jestli by nebylo rozumnější zůstat doma a sledovat oslavy v televizi. Zmateně se proplétáme lidským mumrajem a snažíme se nezašlápnout žádný z krámků rozložených na ulici, nezakopnout, nepřerazit se a hlavně se jeden druhému neztratit.

Najednou všechno ztichne a zastaví se. Lidé poslouchají hymnu a se svíčkami v rukou vzdávají hold králi. Když orchestr dohraje, ozáří noční oblohu mohutný ohňostroj. Lidé ještě pořád stojí, ale teď všichni jako na povel koukají směrem nahoru, aby jim nic neuniklo, a když jsou světla rachejtlí obzvlášť povedená, nese se davem sborové "jéé!" A těsně předtím, než uklopýtaní zahneme do "naší" ulice, proud lidí se znovu zastaví a po ztichlé Ratčadamnoen projíždí kolona aut s Rolls Roycem Jeho Veličenstva uprostřed.


Z labyrintu světa - Duší domečky

Duší domečky jsou jednou z věcí, která vás udeří do nosu hned, co do Thajska přijedete. Pestrobarevná miniaturka chrámu nechybí u žádného domu, úřadu, hotelu, kláštera nebo benzínky po celém Thajsku.

Vypadá trochu jako kýčovitá ptačí budka omalovaná zlatem a polepená cingrlátky, uvnitř najdete malé keramické nebo plastové figurky a lidé to celé zdobí kytkami, pálí vonné tyčky a obkládají pamlsky, ovocem a kelímky s pitím. Nejdřív jsme na domečky koukali trochu vyjeveně a chvíli nám trvalo, než jsme jim přišli na kloub.

Na sošky se pro štěstí lepí plátky zlata
Na sošky se pro štěstí lepí plátky zlata.

Je to přeci úplně jednoduché! Představte si, že chcete stavět dům. Koupíte pozemek a ouha. Na pozemku už odpradávna bydlí různí dušíci a duchové a teď, když si tam postavíte krásný nový dům, bude se jim tak líbit, že se do něj nastěhují a budou tropit neplechu. Pomoc není složitá. Musíte duchům nabídnout bydlení lepší a krásnější než je to vaše. Pořídíte jim vlastní domeček a nosíte jim tam různé pamlsky, aby vám neprovedli nic zlého. Svatyňka by měla být na hezkém místě, nezastíněném domem, a když se rozhodnete své sídlo rozšířit nebo vylepšit, je také čas pořídit větší domek vaším domácím duchům. Starý chrámeček se nedá jen tak zahodit. Doneste jej ke kořenům banyjánového stromu nebo k chrámové zdi, kde na něj duchové bdící nad svatým místem milostivě dohlédnou. Je zajímavé, že přestože se Thajsko rychle mění v moderní zemi západního standardu, víra v duchy a domácí chrámky zůstává. Duší domečky jsou každý den plné laskomin, a když jsme onehdy viděli u nově postavené benzínové pumpy na dálnici, jak se slečna v zaměstnaneckém stejnokroji firmy Shell modlí před domečkem patřícím k té benzínce a obětuje duchovi plechovku s coca-colou, napadlo mě, jak hluboko si Thajci nosí svou animistickou víru v sobě.

A tak teď přemýšlím, jestli bychom k našemu plátěnému přenosnému obydlí taky neměli pořídit malý staník pro ducha. Za svého domácího ochranitele bychom si mohli vybrat třeba Phra Konthan, který prý bdí nad domovy novomanželů.


Draze zaplacená láska (6. 12. 2001)

Prodejná láska patří k Bangkoku stejně jako věžičky královského paláce. Jak jsem vyčetla v průvodci, má v thajské kultuře prostituce dlouhou tradici. Už holandští obchodníci, kteří siamské království navštívili na počátku 17. století, zanechali zprávu o dívkách nabízených hostům jako noční společnost. Pro Thajce nebylo neobvyklé mít vedle "hlavní ženy" ještě několik "vedlejších" a zavržení polygamie sem přišlo až s křesťanstvím. Tradiční prostitutky byly o něco víc, než co si člověk představí dneska. "Sophení", jak se společnicím říkalo, je údajně sanskrtské slovo označující dámu vycvičenou v kámasútře a umění lásky. Jako v mnoha tradičních společnostech byl i tady rozdíl v postavení muže a ženy. Zatímco od slečny se očekávalo, že do manželství vstoupí jako panna, u muže se oceňovaly nějaké ty zkušenosti předem, což poskytlo ideální příležitost pro rozkvět prostituce. I dnes lehké ženy navštíví dvakrát do měsíce tři čtvrtiny všech thajských mužů a noc s prostitutkou je údajně i součástí neoficiálního rituálu přijímání nových studentů na universitu.

První hanbince v dnešním slova smyslu zřídili v Bangkoku Číňané v polovině 19. století, dnes nechybí v žádném městě a dokonce i na vesnicích a podle odhadu statistického úřadu se prodejnou láskou v Thajsku živí víc než 200 000 profesionálních prostitutek. Většina z nich jsou nevzdělané dívky odněkud z vesnice, nalákané vidinou velkých příjmů a snadného života, prodané rodinou nebo jednoduše někde lapené a přivezené do nočního podniku. Málokterá z nich pracuje víc než 10 let, a pokud se jim nepodaří naspořit si dostatečnou částku pro život potom, končí díky tělesným i psychickým poškozením neobvyklou "prací" jako nezaměstnatelné chudačky. A je tu ještě jedna věc. Už v roce 1996 bylo 600 000 z celkového počtu 60 000 000 Thajců nakaženo virem HIV a číslo každým rokem stoupá. Citelnou část z této skupiny tvoří dámy prostitutky. Když v severothajském Čiang Rai provedli lékařskou razii, přišli na to, že 70 % tamějších lehkých žen si už smrtelný virus nosí v sobě. To je vysoká cena za lásku nejen pro ně, ale i pro všechny jejich zákazníky.

Abych nekončila tak smutně, tak se pro zajímavost ještě jednou vrátím ke statistikám. Pokud 200 000 thajských prostitutek pracuje alespoň 25 dní v měsíci a vydělá v průměru 1 000 bachtů na den, je konečná suma jejich měsíčních příjmů vic než dvojnásobkem thajského národního rozpočtu.


Hambince na Pat Pongu (6. 12. 2001)

Váhali jsme dlouho, nejvíc Verča, kterou jsme nakonec museli přesvědčovat téměř násilím. A pak jsme šli. Svatební cesta je koneckonců taky nějaký ten druh sexuální turistiky a navíc, kdy se vám naskytne příležitost zajít si počestně do bordelu.

Ještě před 2. světovou válkou rostly v místě dnešního Pat Pongu jasnězelené listy banánovníkových plantáží. Pak pozemek koupila čínsko-thajská rodina Patponghanit, která dneska z provozu barů měsíčně inkasuje tolik, kolik vydělá průměrný Čech za pět let. První početnou skupinou návštěvníků tvořili zaměstnanci patnácti aerolinek zastoupených v Bangkoku a brzy k nim přibyli američtí a australští vojáci, zotavující se v Thajsku během vietnamské války.

 Bangkok
Bangkok.

Dnes je v neřestných uličkách klidněji. Bary a noční podniky zavírají podle zákona už hodinu po půlnoci a obě hlavní uličky jsou tak přeplněné krámky se suvenýry, že připomínají spíš noční trh. Skutečný život Pat Pongu se odehrává uvnitř. Vstupními dveřmi nahlížíme do barů, jejichž centrální část tvoří pódium se svislými tyčemi jako jsou u nás v autobuse. U každé z nich se do rytmu hudby vlní slečna v plavkách a s číslem na zadečku, aby se dala lépe objednat. Zákazníci posedávaní na barových stoličkách okolo popíjejí předražené nápoje a poočku pozorují lidskou výkladní skříň uprostřed. Jak postupně procházíme okolo několika takových barů, napadá mě, jestli slečny náhodou netrpí profesionální deformací a nevlní se pak i v normálních autobusech cestou do práce.

Kdo zavítá na Pat Pong, nemá si údajně nechat ujít speciální show, kde tmavovlasé dívky předvádějí neuvěřitelné akrobatické kousky. Verča se brání, ale je nás přesila, na ulici vám naháněč slíbí, že vstup je zadarmo a zaplatíte jen objednané nápoje, sotva se vevnitř usadíte, přijdou profesionální vyděračky. Že potřebujete lístek a ten stojí tři stovky. Máte smůlu dámy. Češi, co tu byli před námi, o vás stihli napsat do cestovního průvodce. Zůstáváme neoblomní. Musíme si ale všichni objednat něco k pití, které tu mají paušálně za stovku. No, to jsem zvědavá, jak se za ty peníze vytáhnou s programem.

Na pódium podobné těm dole přichází nahá paní a za všeobecného zájmu si začíná vytahovat zespodu z břicha několik stuh. Následuje další dáma ukrývající tamtéž řetěz umělých květin, a když číslo po ní vykouzlí z téhož otvoru věnec žiletek, nevím, jestli je to víc směšné nebo nechutné. Zdá se, že ani další paní přiliš nepochopila, k čemu jí pánbůh přirození stvořil, právě si do něj zastrčila svazek zapálených doutníků a úspěšně bafá. Když dokouří, pokračuje estráda troubením na trubku, jak a odkud se troubí, si možná už dovedete představit. Opatrně se nakloním k Pavlovi a ne moc směle se ho ptám, jestli mu to přijde vzrušující. "Ne," odpovídá trochu s despektem a na pódium přichází starší paní v Evině rouše a předvádí, jak se dá přirozením vystřelit pingpongový míček do skleničky. U stolku vedle nás se zatím odehrává známá bitva s vymahači vstupného, my dopíjíme a shodneme se na tom, že je čas odejít.

Cestou dolů na schodech si vzpomenu na čísi průpovídku o tom, že zážitek nemusí být ani tak kladný jako důkladný, a cítím, že toho mám pro dnešek docela dost.


Kapitolka z thajské historie (8. 12. 2001)

Podle historiků vzniklo první skutečné thajské království zhruba v polovině 13. století sjednocením několika thajských území v údolí řeky Mekong. Říše dostala jméno Sukothai a pro Thajce znamená asi to, co pro Čechy doba Karla IV. Zlatý věk thajského náboženství, politiky a kultury korunovala vláda třetího sukothaiského krále jménem Ramkhamhaeng, během níž došlo k zavedení abecedy sloužící později jako základ současného písma a ke kodifikaci thajské formy théravédového budhismu.

Ayutthaya
Ayutthaya.

O století později se podařilo sjednoceným thajským silám porazit khmérská vojska ve východní části země a na scéně thajských dějin se objevilo další mocné království - Ayutthaya. Silná říše existovala víc než čtyři sta let a když ji v polovině 18. století dobyli Barmci, bylo věru co oplakávat. Hlavní město království patřilo údajně k největším a nejbohatším městům Asie a jeho nádhera předčila mnohá evropská velkoměsta té doby. Však se také Evropané snažili vycházet s ayutthajskými vládci po dobrém, v hlavním městě bylo dobrých půl tuctu evropských ambasád a thajské slovo "cizinec" - "farang", tedy francouz, se od té doby dochovalo až dodnes.

Obě velké říše dávno svál neúprosný vítr času a jejich slávu můžeme dnes už jenom tušit z kamenných trosek chrámů a paláců.

Procházíme krásně udržovaným parkem a prohlížíme si kamenné vnitřnosti chrámových budov, obnažená žebra sloupů a rozpadající se zdivo mohutných věžovitých stúp. Protože způsob stavby chrámů se tu po staletí příliš nezměnil, není pro nás těžké dokreslit si, jak stavba vypadala. Je zvláštní, že teď obdivujeme věci, které původně vůbec nebyly vidět, schované pod vrstvou omítky, štuku a nástěnných maleb.

a ještě jednou v noci
a ještě jednou v noci

Tam, kde kdysi možná vyplňovaly prostor mezi chrámy domy a rušné ulice, je dnes trávník s cestičkami stíněnými stromy. Je právě období sucha, listí začíná žloutnout, zasypávat trávu i pěšinky a celá atmosféra by připomínala český podzim, nebýt ostrého poledního slunka.

Historické parky jsme nakonec navštívili tři. Ayutthayu, Sukothai a Si Sačanalai a myslím, že si odvážíme docela slušnou představu o tom, jaká byla nádhera a moc středověkých thajských království a s jakou péčí se dnešní Thajci o připomínky bývalé slávy starají.

V Ayutthaye jsme definitivně osaměli. Naposledy jsme u přívozu zamávali Michalovi a Veronice a vydali se na naši další pouť směrem k horám u barmských hranic.


Z labyrintu světa - Chuť cukru a čili

Už delší dobu vedeme spor o to, jestli je lepší kuchyně thajská, jak tvrdí Pavel, nebo čínská, jak tvrdím já. Přestože samozřejmě Číňané vaří mnohem lépe, nedá se Thajcům jejich kulinářský um zcela upřít. Chvíli nám trvalo, než jsme si na místní jídelní zvyky přivykli, hlavně na to, že pokud se chcete najíst a nakoupit čerstvé potraviny, je nejlepší doptat se, kde je tu "talán", tedy trh. V normálních obchodech totiž seženete většinou jen sušenky, bonbóny, konzervy a láhve s limonádami, tedy věci, z kterých velmi pravděpodobně neuvaříte vůbec nic. První dny v Thajsku jsem beznadějně bloudila po ulicích a divila se, kde asi tak normální lidi nakupují. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Prodavačka laskomin na plovoucím trhu
Prodavačka laskomin na plovoucím trhu

Když člověku začne kručet v břiše a stojí před trhem nebo nějakou hospůdkou, čeká ho zásadní rozhodnutí, jestli tam dolů do hladového žaludku poslat nudle nebo rýži. Rýže se většinou podává ke "kari", tedy omáčce s masem a zeleninou. Kari není jedno, ale bývá jich celá řádka, vystavená v kastrolech vedle sebe, takže stačí jen ukázat prstem. Rýže může být normální nebo lepkavá, s kterou je mnohem větší legrace, protože si z velké lepkací rýžové hroudy uždibujete menší kousky, které se pak namočené v omáčce snažíte odlepit od prstů a od zubů a posléze polknout. Pokud máte zápolení s rýží plné zuby, nastal čas nudlí. Ty nejběžnější jsou z rýžové mouky a vypadají jako tenké průsvitné provázky. V nudlárně je na krátkou dobu ponoří do horké vody, do misky vám k nim přihodí nakrájené kousky uzeného, knedlíčků, česneku, zeleniny a fazolových klíčků a zalijí vývarem. Zbytek je na vás. Ze skleniček na stole se na vás směje sušené čili, čerstvé čili v octu, rybí omáčka, sušené krevety, mleté buráky a cukr. Co všechno si do misky nandáte, je jen vaše věc. Thajci také rádi nudle smaží. Říkají jim pak "pad thai" a jedí je čínskými hůlkami. Ať vařené či smažené, nudle, rýže nebo třeba oblíbené grilované kuře, jedno mají všechny společné. Chutnají sladkopálivě. Thajci šetří solí asi tak jako my feferonkami, zato cukru vám do všeho nasypou požehnaně.

Když už jsem u sladkého, nemůžu vynechat cukrátka. Většina z nich se připravuje přímo na ulici jako třeba tenoučké oplatky se sladkým krémem nebo banány smažené v těstíčku, po kterých se kdoví proč můžu zrovna já utlouct. A kdybyste měli náhodou ještě na něco chuť, což se vám při thajských miniaturních porcích snadno přihodí, není problém po celý den ozobávat smažené, pečené nebo grilované všelico nabízené u pouličních stánků.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 8. března 2002          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz