fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    s e d m n á c t á

Sanúk - Velká lekce malých radostí

(Thajsko)

Socha ležícího buddhy
Socha ležícího buddhy

Thajsko patří k nejnavštěvovanějším zemím světa. Je pravda, že takové davy turistů jsem viděla naposledy v Praze nebo Paříži. Nese to s sebou některé výhody a některé nevýhody. Nespornou výhodou je snadné cestování. Skoro všichni mluví anglicky, z každého rohu na vás jukají turistické informace s letáčky a cestovní kanceláře, které vás za peníz odvezou vpodstatě odkudkoli kamkoli. Asi to nebude znít moc uctivě, ale Thajsko je neuvěřitelně blbuvzdorná země a strávit tu prázdniny zvládne i ten největší zelenáč. Všichni vám ochotně poradí, jsou na vás milí, ale . A tady začínají nevýhody. Čeho je moc, toho je příliš a cizinců v Thajsku je snad ještě víc než makových hlaviček v sousední Barmě. Všichni turistům vycházejí vstříc a určitě se jim to vyplatí. Těch šest miliard amerických dolarů, které cestovní ruch zemi ročně přinese, mluví samo za sebe. Jenže cizinec už tu dávno není hostem, stal se součástí všedního života a Thajci nás tak berou. Málokdy se vám stane, aby vás někdo zastavil na ulici nebo pozval na čaj a chtěl si s vámi povídat. Abych se přiznala, tak mi to chvílemi docela chybělo, a možná i proto mi Thajsko, se všemi nádhernými chrámy a kouzelnou přírodou, nepřirostlo k srdci tolik jako země, které jsme projeli předtím.

Je ale jedna věc, kterou na Thajcích velmi obdivuji. V thajštině se jí říká "sanúk" a znamená radost nebo potěšení. V ničem, co člověk dělá, by sanúk neměl chybět, ať už pracujete na poli, v úřadě, perete zrovna prádlo nebo jen tak odpočíváte. Cokoli člověk dělá bez vnitřní radosti, ztrácí smysl. Vzpomínám si, že jsem v jedné knížce o Budhismu četla, že pokud něco děláme, není až zas tak důležitý výsledek naší práce, ale to, abychom si průběh té činnosti dokázali pěkně prožít a užít. Možná je v tom hodně moudrosti a zvlášť my splašení Evropané, snažící se rychle udělat to či ono, abychom pak mohli..., se můžeme mnohému přiučit. Je hezké na Thajcích vidět, že sanúkem opravdu žijí. Stačí se jen nachomýtnout k sázení česneku. Ale to předbíhám událostem.


Když onemocní slon (12. 12. 2001)

Začalo to před víc než třiceti lety cestou do Udorn Thani v severovýchodní části země. Na silnici ležel slon poražený nákladním autem, ještě žil a možná by ho bylo možné zachránit, kdyby bylo čím a kam ho odvézt. V té době ale žádné nemocnice pro slony nebyly, a tak nezbylo než zvíře utratit.

Tenhle zážitek si Soraida Salwala pamatuje dodnes. Pod jejím velením funguje od roku 1994 nedaleko města Lampang sloní nemocnice, která už ošetřila víc než šest set zvířat. Číslo pozoruhodné hlavně když se člověk dočte, že celkový počet slonů v Thajsku se pohybuje už jen kolem šesti tisíc.

Sloní oko
Sloní oko

Ještě před sto lety tu bylo slonů dvacetkrát víc. Jak se ale vyvíjí lidská civilizace, mizí lesy tvořící přirozené útočiště divokých zvířat a práci domestikovaných slonů nahrazují stroje. Díky tomu je dnes Asijský slon na vyhynutí. Soraida a její pomocníci se snaží zachránit co se dá. V roce 1993 založili organizaci "Přátelé Asijského slona" a mimo nemocnice provozují také výcvikové středisko pro slony, kteří přišli díky postupující mechanizaci a zákazu těžby dřeva o práci a nemají kam jít.

Díky ochotnému stavebnímu inženýrovi na cestě autem do Čiang Mai jsme ve sloním centru coby dup. Večer chvíli okukujeme nemocnici a spatříme dokonce i nejslavnějšího Soraidina pacienta slonici Motalu, která nešťastnou náhodou šlápla na minu a díky složité operaci se ji podařilo zachránit.

Ráno se pak vydáváme na sloní show, kdy cvičení sloníci tahají a nakládají kmeny, předvádějí tělocvik, hrají na xylofon a dokonce i malují. Za odměnu je pak smíme krmit banány, což, jak někdo vtipně poznamenal, připomíná krmení vysavače. Okoukneme si taky sloní koupání a turistické osazenstvo několika zájezdových autobusů se po skončení podívané vydává na projížďku džunglí. A kdyby měl někdo velkou touhu poznat sloníky víc a vyzkoušet si, jaké to je se o ně starat, může si zaplatit ne zcela levný třídenní pobyt přímo v centru, navléknout se do modrých mundůrů a stát se na chvíli slonovodem - mahoutem.


Výprava na divoký západ (14. 12. 2001)

Pokus o dobytí nejvyšší hory Thajska ztroskotal na dvou stovkách, které vyžadovali v budce u silnice po každém z nás za vstup do národního parku. Navíc se ukázalo, že nahoru se dostane akorát po silnici autobusem a cesty pro pěší tu moc nepěstují. Tak jsme se rozhodli, že jezdit po silnici můžeme klidně někde jinde, přespali na romantickém místě pod vodopádem a ráno odfrčeli do městečka Čom Thong pyšnícího se jedním z nejkrásnějších chrámů v severním Thajsku.

Wat Phra That Si Čom Thong postavili v 16. století v barmském stylu, zdobí ho krásné dřevořezby a pozlacená stúpa. Zouváme boty, vydáváme se dovnitř, kde je v hlavním prostoru správné thajské "skladiště" Budhů všech možných tvarů a velikostí.

Tropický motýl
Tropický motýl

Před centrálním "budhovištěm" klečí lidé a uklánějí se se svazkem zapálených vonných tyčinek v ruce. Dnes je jich tu víc než obvykle, protože je zrovna wan phra, tedy den vhodný k návštěvě chrámu, připadající na úplněk a novoluní. Budhisté nemají bohoslužby v křesťanském nebo islámském smyslu slova, návštěva chrámu je osobní věcí a jak často a kdy k ní dojde, záleží na soukromé volbě.

Jak tak sedím se zkříženýma nohama na tmavočerveném koberci, všimnu si, že kromě posvátných předmětů je v chrámu slušné množství věcí světských. Police s papíry, košťata, lednice, automat na studenou vodu, televize a vitríny se starými zbraněmi.

Když se dostáváme na odbočku do hor směrem na Mae Sariang, je už podvečer. Zastaví nám starý pickup a vyhlídkovou klikatou silničkou nás na korbě odváží přes krásné lesnaté kopce směrem na západ. Čeká nás hornatá provincie Mae Hong Son, divoký západ u hranic s Barmou, obydlený kromě běžných Thajců také mnoha pralesními nárůdky, utečenci z Barmy a živený vedle zemědělství a turistiky i nelegálním obchodem s opiem.


Jak jsme zabloudili aneb cesta tam a zase zpátky (15. 12. 2001)

"Podívej, odbočka na vodopád!" Je ještě po ránu, první den v horách, elán nám rozhodně nechybí, a tak si za chvilku už vesele vykračujeme po silničce směrem, kterým ukazovala šipka. Jenže jako napotvoru se cesta záhy roztrojuje, cedule žádná, domorodci taky ne. Chvíli nerozhodně bloudím po jedné z tří cest, jenže už jsem určitě dál než ty tři kiláky, co psali na šipce, tak se rozhodnu vrátit. Druhá cesta vede dolů do vesničky, ale ještě dřív, než se po ní stihneme vydat, uslyšíme ze zatáčky náraz. Pickup se netrefil do vlastního jízdního pruhu a předním blatníkem narazil do protijedoucí malé motorky. Co do motorky - do dvou lidí, co na ní seděli! Auto i motocykl jeli pomaličku, takže se jim nic nestalo, ale holka na skútru má ošklivě poraněnou nohu. Když Pavel rozřízne nohavici, aby mohl ránu stáhnout, pokouší se o mě mdloby. Jsme ale zjevně jediní, kdo vlastní aspoň nějakou lékárnu a mají potuchu o první pomoci, tak se snažím vypadat neotřeseně a poslušně podávám další obinadla. Teprve pak si všimneme, že řidičovi skútru, který se doposud hlavně staral o svoji zraněnou spolujezdkyni, stříká krev z velmi nepěkně poraněného kotníku. Obvazy už ale došly, aspoň mu nohu stáhneme tričkem a pak už pickup spěšně odjíždí do nemocnice v Mae Sariang.

Musím si chvíli sednout a hluboce dýchat. Vypadáme oba s Pavlem jako řezníci, chvíli nám trvá, než ve vesnici smyjeme krvavé fleky z kalhot a bot. Celou cestu pak jako beránek slibuju, že už nebudu tropit neplechu a chodit přes ulici jak se mi zlíbí, jak je mým špatným zvykem, provždycky budu chodit pěkně při kraji a pečlivě se rozhlídnu než vstoupím do vozovky, abych taky takhle nedopadla.

Pavel fotí v džungli
Pavel fotí v džungli.

Rozumováním o nejvhodnějších typech ošetření při různých poraněních nám cesta příjemně ubíhá, ve vesnici nám odkývali, že tímhle směrem leží když už ne ten vodopád, tak aspoň Mae Sariam, tak snad někam dojdeme.

Nedošli. Cestička se větvila a úžila a nakonec nás nechala na ostrohu nad hlubokým údolím, přes které byla vidět v dálce silnice, na kterou jsme se chtěli dostat. Opatrně začínáme klesat, les houstne a pěšinky mizí úplně. Lidské i zvířecí. Navíc je stráň čím dál tím prudší. Tak to prr! To už se nám jednou stalo a dodnes na to mám hlubokou vzpomínku. Tam dole bude s největší pravděpodobností rokle s řekou a houští se spletí trnité a bahnité tropické vegetace, kudy se ani při nejlepší vůli nedá jen tak projít. Oni lidé i zvířátka vědí, proč tam nechodí.

Chvíli váháme, tedy hlavně já, která se nerada vrací, přeci jen jsme ušli pěkných pár kilometrů, ale pak se rozhodnu, že jeden důkladný zážitek denně stačí a že bych mohla konec konců taky jednou poslechnout svého moudřejšího muže, a tak se otáčíme nazpět. Nikdy bych neřekla, jak hluboko a daleko jsme sešli. Výstup zpět na hranu kopce mi přijde nekonečný, pot ze mě leje proudem, zatracená džungle!

Nahoře dáváme oddych a pak se pomalu vracíme po malebné hřebenovce s výhledy na krásně zvlněnou lesnatou krajinu okolo nás, slunce se začíná sklánět za barmské kopce na západě, a když nám pak na silnici zastaví ochotní výletníci s autem, cítím, jak mě pořádně bolí nohy. To byl zas den.


Radost nad česnekem a odkvetlé slunečnice (16. 12. 01)

To, na čem spíme, je česnekové pole. Paní, zřejmě majitelka pozemku, vytahuje zpod slámy čerstvě zasazený česnekový stroužek. Jé, tak to jsme nechtěli. Do vesnice jsme přijeli za tmy a nenapadlo nás, že pod udusanou slámou může ještě něco být. Rychle se pakujeme, omlouváme a přesouváme směrem k řece. Cestou přehlédnu miniaturní močálisko a zahučím po lýtka do mazlavého bahna. S těžkým batohem na zádech a hrncem v ruce ztratím rovnováhu a poslední zbytky důstojnosti. No to jsou zážitky hned po ránu. Jak se pak u řeky odbahňuju, skoro si ani nevšimnu, jak je kolem krásně. Po obou stranách údolí mizí v ranních mlhách lesnaté hřebeny, kolem nás je rákosí vyšší než my, vesničané se slaměnými klobouky přicházejí na pole okolo říčky a na všechno jemně svítí slunce, které se sotva vyhouplo nad kopec. Nadšeně fotíme jednu ochotnou babičku, klohníme snídani a Pavel kreslí obrázek dětem, co se na nás přišly podívat.

Cesta zpátky vede znovu přes česnekové pole. Mezitím se zaplnilo lidmi, někteří zapichují stroužky do země, jiní na osázená místa rozhazují slámu, aby slunce hlínu nevysušilo a rostlinky měly dost stínu a vláhy. Přijde nám, že teď je čas odčinit naše noční viny a když už na nás vesničané mávají a volají, že máme přijít blíž, tak rovnou sundáváme batohy a pouštíme se do práce.

Sázení česneku
Sázení česneku

Po pantomimické instrukci jak a kam mám stroužky strkat, se na mě paní zazubí a řekne, že mám dělat tak, abych hlavně měla z práce potěšení. Je pravda, že na to, že jde o úplně obyčejnou zemědělskou robotu, je na poli nebývale veselo. Lidé si zpívají, povídají, dělají jeden z druhého šprťouchlata a pořád se něčemu smějí. Za všeobecného veselí jde práce pěkně od ruky, a když dosázíme prostřední část, loučíme se a vyrážíme za dalším dobrodružstvím.

Asi dvacet kilometrů východně od Khum Yuam by měl být kopec porostlý lány divokých slunečnic. Máme štěstí a stopneme lidi, co jedou přímo ke slunečnicím a z otevřené korby pickupu, kde příjemně fouká, máme báječný výhled na malebná zákoutí severothajské hornatiny a několik vesniček kmene Hmong. Vesničky vypadají značně civilizovaně, s elektrikou, auty, televizemi a obchodem, nevím proč jsem si představovala, že thajské horské kmeny jsou polonazí pomalovaní Indiáni v pralese. To jsem měla přijet tak před sto lety. Současná vláda se snaží lesní nárůdky zaintegrovat mezi většinové obyvatelstvo a aby člověk viděl něco opravdu původního, musí dál od vyasfaltovaných cest. A možná i dál než dojdou davy dychtivých turistů, na cestě za indiánskou exotikou, vlečeni cestovními kancelářemi s dobře namaštěnou kapsou. Jinak máme štěstí, Hmongové dnes slaví Nový rok, jsou oblečeni v tradičních krojích a na hřišti u školy mají děti nějaký program.

Na Tung Bua Tong přijíždíme s křížkem po funuse, slunečnice už stihly odkvést. Štěstí, že už jsme jich viděli tolik dole podél silnic, teď se aspoň můžeme pokochat rozhledem z vyhlídky. Krajina tu připomíná trochu šumavské kopce, jenom jsou hory vyšší, údolí hlubší a vzdálenosti nepoměrně větší. Až na drobné flíčky nemnohých vesnic a k nim patřících políček je celá země přikrytá hustým kobercem lesů, v kterých by se lehce zbloudilo a těžce hledala znovu cesta. Není divu, že se tu po dlouhá léta tajně pěstovalo (a někde ještě pěstuje) opium a že nebylo tak těžké ho přes kopce propašovat do Laosu nebo Barmy.


Jeskyně posvátných ryb (17. 12. 2001)

Tůňka pod skálou je plná ryb. Ale jakých! Namodralí kapříci mají snad metr a jeden by stačil na štědrovečerní stůl i hodně rozvětvené rodině. Ryby se tu ale lovit nesmí. Lidé totiž věří, že jsou svaté, a tak jim místo udice s háčkem házejí kousky ovoce a semínka, na oltář nad tůňkou nosí stuhy, květiny a zapalují vonné tyčinky.

Horská krajinka s políčky
Horská krajinka s políčky

Tham Plá neboli rybí jeskyně je krásné místo. Z pod vysoké vápencové skály vytéká potok do pečlivě udržovaného parku, kde se můžete procházet, piknikovat u stolečků, prohlížet si přirodovědnou výstavu v informačním domečku, nakoupit u několika babek krmení pro rybky, sedět a koukat na kapříky nebo u nich případně provádět nějaké ty animistické uctívačské kejkle a pokud máte elánu nazbyt, plazit se ve stráni po naučné stezce. Protože je místo svaté, je Tham Plá jediný národní park v Thajsku, do kterého se neplatí vstupné a dá se tu dokonce zadarmo zakempovat, což nás velmi potěšilo. Udělali jsme si pěkný večer nedaleko jeskyně a slupli legrační zákusek - rýži vařenou v kokosovém mléce a našťouchanou do zašpuntované bambusové tyčky. Dostali jsme ho od řidiče ještě legračnějšího náklaďáčku, který nás vzal odpoledne kousek za Mae Hong Son, korbu plnou různých potravin, krabic se zeleninou a ovocem, nechyběl mu ani mrazící box. Jak jsme pak svištěli zákrutami vsedě na zmíněném boxu a usilovně se drželi kovových tyčí nad námi, došlo mi, že vlastně ujíždíme v pojízdné vesnické prodejně.

Zatímco večer v kempu vaříme večeři, přijde si postupně celé osazenstvo parku prohlédnout náš zázračný benzínový vařič, ale pak už je klid a my tiše ležíme, díváme se na hvězdy, posloucháme pískot cikád, kvákání žab a přemýšlíme o svatých rybách, pojízdných prodejnách a tajuplných zákoutích světa.


Jeskyňáři (18. 12. 01)

Krajina kolem nás vypadá jako z klasických čínských maleb. Nejen že se vlní nahoru a dolu a klikatí podél potoků a říček, ale občas z ní nečekaně vyrůstají homole s kolmými vápencovými stěnami a střapatou čupřinou stromů nahoře. Kopce vypadají pohádkově i trochu tajuplně a hluboko ve svých útrobách skrývají vlastní svérázný svět.

Jeskyně osvětlená svíčkou
Jeskyně osvětlená svíčkou

Pavel se mi to snažil polopatě vysvětlit, ale stejně nevím, jestli to chápu dobře. V podstatě jde snad o to, že vápenec je měkká usazená hornina, a když jím prosakuje voda, tak se v ní rozpouští. Jak voda skálu vymílá, vzniká dutina, do které dál prosakuje voda, teď kapající ze stropu dutiny na její dno. Vápenec obsažený v kapkách krystalizuje v mnohem tvrdší horninu než byla původní skála a vytváří podivuhodné tvary zvané krápníky. Krápník rostoucí dolů se jmenuje stalagtit, jeho opačně rostoucí kolega stalagmit, no a když kape dost dlouho, voda nevyschne a žádný primitivní turista kamennou parádu neoláme, spojí se to v sloup zvaný stalagnát. V severním Thajsku je jeskyní spousta. Od maličkých komůrek až po mnohakilometrové komplexy s ponornými řekami, velkými netopýřími koloniemi a mnoha bočními dómy, v nichž můžete bloudit hodiny.

Do první jeskyně se vydáváme na vlastní pěst. Zřejmě nad námi bdí nějaký zvláštní cestovatelský anděl, protože vždycky předtím než stačíme na neznačených polních cestách blbě odbočit, vynoří se nějaký domorodec a pošle nás správným směrem. Když pak před vstupem do jeskyně sundáváme batohy, je nám jasné, že sami bychom to tu nikdy nenašli.

Vyzbrojeni baterkou a pytlíkem svíček opatrně slézáme širokým ústím dolů do tmy. Chvíli trvá než si naše oči zvyknou na šero, ale pak už obdivujeme jeskynní zákoutí, krápníkové sloupy, věže, visuté špičky i podivné shluky kamenných "pugétů" z miniaturních růžiček. "Jau!" Jak koukám jinam, praštila jsem se do hlavy, až to zadunělo. Kupodivu ne v mé hlavě ale v krápníku. Ze skály tu visí celý chumel vápencových rampouchů a když do nich ťukneme prstem, zní jako varhany. Spouštíme podzemní koncert, ať mají netopýři taky nějakou kulturu. Potom procházíme klikatícími se částmi jeskyně dolů, kde je velký dóm s rovnou pískovou podlahou a spoustou krásné krápníkové výzdoby. Když Pavel sfoukne svíčku, trochu se bojím tmy i ticha a napadne mě, že by nám dalo pořádnou práci dostat se bez světla zpátky nahoru. Světlo ale naštěstí máme a jeskyně není příliš veliká, takže cestu zpátky nacházíme bez potíží. Když pak sedíme ve stínu před vstupem, cítím se jako správný objevitel. Ačkoli byla jeskyňka v porovnání třeba s Koněpruskými jeskyněmi maličká, je určitě mnohem dobrodružnější štrachat se podzemím s baterkou v ruce než pochodovat ve štrůdlu organizované skupiny. I když po tom, co mi Pavel líčil jeskyňářské zážitky z Anglie, se ze mě - strašpytla - asi správný jeskyňář nikdy nestane.


Civilizované horské kmeny (21. 12. 2001)

Většina zápaďanů se za horskými kmeny vypraví s cestovní kanceláří. Tuhle možnost jsme zavrhli, jednak z důvodů finančních, druhak si ještě živě pamatujeme, jak nám bylo v Indii na velbloudech nepříjemné, že se o nás staralo "služebnictvo" a říkali, kdy co a jak máme či nemáme dělat, a za třetí jsme si nechtěli připadat jako v lidské zoo.

Pole rýže
Pole rýže

Máme teď za sebou třídenní výlet z vesnice Mae La Na směrem na Soppong. Těšili jsme se, že konečně uvidíme ty správné divochy, jenže vesničky, kterými jsme procházeli, vypadaly docela obyčejně malebně, s dřevěnými domky na kůlech, lidmi posedávajícími na verandách a zmatkem dětí, slepic a psů pobíhajících dole. Druhý den navečer jsme měli štěstí. Procházeli jsme okolo vesniček černých Lahuů, požádali o trochu vody a byli pozvaní dovnitř. Moc nás to potěšilo, protože jinak je příjezdová cesta zahrazená kůlovými "vraty" a bez pozvání dál nemůžete, zvlášť když jste bílá kůže. První, na koho jsme natrefili byla paní v sukni přebírající červené fazole. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdyby ta paní na sobě neměla jenom tu sukni. Když si nás všimla, otočila se zády a v klidu se dál věnovala fazolím.

Člověk, co nás pozval, uměl trochu anglicky, posadil nás na terásku před domek a nabídl jídlo a vlastnoručně umotané cigarety z kousku kukuřičného listu. Jídlo jsme odmítli, dýmku míru přijali a aby bylo co dělat, vytáhli fotky z domova. Zatímco oni si prohlíželi obrázky Starého města v Praze, my poočku koukali, v čem bydlí místní. Jednodušší domky jsem snad neviděla. Kostra z kůlů, prkená podlaha, stěny z bambusových rohoží, celý domek tvoří jedna malá místnost s ohništěm a nekrytá dřevěná teráska, ke vstupu se chodí po "schodech" - šikmých kůlech se záseky na nohy.

Peču placky chleba
Peču placky chleba

U příležitosti společné fotografie vytahuje náš hostitel basebalovou čepici a sluneční brýle, aby bylo vidět, že nezůstává pozadu za světovými trendy. Ještě chvíli se navzájem okukujeme, kluci pokuřují kukuřičná cigára, pak už je čas jít. Zašupují se za námi vrata a Lahuové se vrací ke své práci.

Nakonec nejsilnějším zážitkem pro mě nebyly horské kmeny, ale neuvěřitelně nádherné místo na kempování nad vesnicí Yapanee. Byl krásný večer s ostrým sluncem svítícím do šedobílých kup oblaků na jasně modrém nebi, stáli jsme na kopci porostlém borovicemi, s dalekým výhledem do kraje, les voněl smolou, bylo příjemně chladno. Postavili jsme stan, udělali večeři, a potom už jen tak leželi vedle praskajícího ohně a nemohli se vynadívat na hvězdnou nádheru nad námi. Užívali jsme si toho vzácného pocitu absolutní svobody a souznění s přírodou. V tu chvíli mi přišlo trochu líto všech těch, co nikdy nespali pod širákem a za večery u ohně v lese platí cestovním kancelářím. O moc přicházejí a možná o tom dokonce ani nevědí.


V břiše obludy (22. 12. 01)

Množství krásných jeskyní na severu Thajska sem přitáhlo australské jeskyňáře, kteří si poblíž jedné z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších zřídili lodž. Rádi ze sebe smýváme špínu a úctyhodné nánosy jemného rezatého prachu, prohlížíme si fotografie a mapy v hlavní společenské místnosti, večer pak zachumlaní do teplých spacáků posloucháme, jak prudký bouřkový déšť bubnuje o střechu, a moc se těšíme na zítřejší návštěvu Tham Lod.

Je to údajně jedna z největších jeskyní v Jihovýchodní Asii, protéká jí ponorná řeka a k tomu, abyste navštívili její tři hlavní dómy, nepotřebujete nic jiného než si najmout průvodce s lucernou.

Jeskyně Tham Lod
Jeskyně Tham Lod

To je neuvěřitelné, takhle nějak si musel připadat Jonáš v břiše velryby. Tohle je zaručeně největší jeskyně, co jsem kdy viděla. Všechno je tu neskutečně obrovské, ze zhora ze tmy visí obří chuchvalce křivolakých krápníků a po chodníčku dole se jako trpaslíci proplétají skupinky výletníků s lucernami. Rozhodli jsme se, že zkusíme jít jen tak sami bez průvodce, u vstupu proti tomu nic nenamítali, a tak teď tiše sedíme pod majestátním krápníkovým vodopádem a pozorujeme stínové divadlo způsobené pohybujícími se lucernami. Experimentujeme s fotoaparátem a jsme moc zvědaví, co ze snímků bude. Pak využijeme chvíle, kdy proud návštěvníků prořídne a svíčkami nazdobíme jeden pěkný krápníkový průchod místo vánočního stromečku a potichoučku zazpíváme pár koled.

"Hlavně si nenechte ujít ptačí show při západu slunce!" upozornil nás Jacques ze Švýcarska, u kterého jsme byli na návštěvě a já moc nevím, co si pod tím mám představit. Jsme ale zvědaví, a tak se krátce před západem slunce dostavíme do místa, kde ponorná řeka vytéká z jeskyně. Když obloha trochu potemní, začnou nad řekou kroužit hejna ptáků podobných vlaštovkám. Přilétají níž a níž a pak zamíří jako houf naváděných střel do ústí jeskyně. A za nimi letí další a další, jsou jich tisíce, všichni štěbetají a jako šipky se vrhají dovnitř do skály ke svým hnízdům. Podívaná trvá snad půl hodiny a ptáků neubývá, je to jako v nějakém sci-fi filmu, roje černých šipek krouží a pak se střemhlav řítí přímo nad našimi hlavami do tmavého ústí. Jak se setmí úplně, většina ptáků už je doma v hnízdech a jeskyně je plná ohlušujícího štěbetání a pachu ptačích výkalů.


Z labyrintu světa - Na cestách a přeci doma

Taneční maska
Taneční maska

Sedíme nad talířem nudlové polévky v městečku Pai a jak se tak rozhlížím okolo, něco mě napadne. Pai žije z velké míry z turistického ruchu a jezdí sem hlavně nezávislí cestovatelé. S batohem na zádech brouzdají světem, jak jsou si všichni trochu podobní, vozí si s sebou vlastní kulturu a podél jejich cest se vytváří cestovatelská "ghetta". Ulička, ve které sedím, by mohla být klidně v indické Dharamsale, nepálském Káthmándů, pražském Starém městě, nebo tureckém Istanbulu a vypadala by úplně stejně. Stejné hotýlky s podobným vybavením a informačními nástěnkami, stejné cestovní kanceláře nabízející podobné zájezdy a trekování v přírodě, stejné hospůdky s podobnými anglickými jídelními lístky obohacenými pár místními specialitami. Kruciš, tohle přece není Thajsko! Je fakt, že ne každý je takový extrémista jako já, domorodštější než domorodci, které když se řekne, že místní lidé jedí housenky a spí zavěšení hlavou dolů z větví, bude zaručeně s odhodláním chroupat výše zmíněný hmyz, způsobí si bolestivý pád pokusem usnout zavěšená na stromě a bude přitom šťastná. Většina lidí touží po dobrodružství s mírou. Rádi se přes den vypraví do džungle za indiánskými kmeny a večer si ve známém prostředí cestovatelského hotýlku dají horkou sprchu a objednají svou oblíbenou pizzu. Umožní jim to poznat exotickou zemi a být jednou nohou doma, v bezpečí něčeho známého, čemu důvěřují. Nechci říct, že jsem lepší než oni. Jenom mám možná větší strach , že jedlíci housenek a stromoví spáči jednou vymřou.

Napadla mě ještě jedna věc. Před chvílí jsem řekla, že ulice, v které sedím, není thajská. To je asi jako kdybych řekla, že Královská cesta není pražská a Mc Leodganj nepatří do Dharamsaly, tedy úplný nesmysl. Ovlivňujeme prostředí, ve kterém jsme a změny, které se díky nám odehrají, jsou jenom součástí neustálého proměňování světa kolem nás. Kdekoli se rozdílné kultury potkávají, dochází k jejich sbližování a kdybychom chtěli všechno odlišné zachovat, museli bychom se každý zavřít doma a s nikým nemluvit. A to je přeci hloupost. Jestli není rozumnější snažit se, aby vznikající globální kultura byla co nejlepší. No, konec filozofování, jdeme na sklenici coca-coly.


Vánoční přípravy (23. 12. 2001)

Z kopců jsme sjeli dolů po uzounké silničce, která se vlnila a klikatila tak mohutně, že inspirovala k podobným pohybům moji trávicí soustavu a já měla co dělat, aby se přes okraj korby nevydal výborný oběd, co jsme měli v Pai. Poslední noc v horách jsme chtěli přespat na vyhlídce, abychom se mohli naposledy rozhlédnout po malebných lesnatých hřebenech, ale kopec byl moc vysoký a seděl na něm mrak, takže místo romantického západu slunce jsme klepali kosu v mlze a dešti a snažili se na vařiči uklohnit něco teplého k večeři.

 Takhle pěkně jsme se oblékli na vánoce
Takhle jsme se oblékli na vánoce.

Večer před Štědrým dnem jsme dojeli do druhého největšího thajského města, Čiang Mai, a přístřeší našli v pěkném pokojíku ústícím na krytou terásku. Teráska s křesílky a stolem nás moc potěšila, vypadá to na štědrovečerní večeři s výhledem na noční město a osvětlený chrám přímo pod námi. Hm, už teď se těším.

Dopoledne Štědrého dne klohním salát. Dalo docela lítání sehnat všechno potřebné, ale nakonec se to povedlo, až na kyselé okurky, které nahradilo něco jako nakládaná kapusta. Jenom takový vánoční salát není v tropech vůbec levná záležitost, když jsou brambory desetkrát dražší než banány a kilo cibule stojí stejně jako čtyři kila ananasu.

Od paní domácí půjčujeme fíkusovitou kytku v květináči, zdobíme ji bonbóny, střapatým řetězem a voňavými tyčinkami. Na trhu ještě koupíme hromadu ovoce včetně smradlavého durianu, cukrátka, čerstvě grilované kuře a pixlu kakaa. Štědrý večer může přijít.


Štědrý večer (24. 12. 2001)

Na noční obloze krásně svítí Orion - střelec, u fíkusu pomalu dohořívají svíčky, v míse se salátem zbyl jen trošek, co jsme slíbili na ochutnání našim anglickým sousedkám, z hrnků s horkým kakaem se kouří. Pod námi leží rozsvícené město, v chrámu někdo rozezněl zvonečky. Tiše sedíme, upíjíme kakao a když zafouká, obléknu si přes šaty na ramínka košili. "No to je ale zima na Štědrý den," smějeme se a snažíme se zachránit rozfoukaný plamínek svíčky.

Teď bych nechtěla být vůbec nikde jinde na světě. Zjišťuji, že domov pro mne znamená mnohem víc to, že můžu být s člověkem, kterého mám ráda, než jenom místo, kam patřím. Zpíváme koledy, spirituály, čteme si z Bible příběh o Ježíšově narození. Pak pod fíkusem objevujeme "poklady" - dvě knížky, bonbón pro každého, nové sandály, voňavou tyčinku a balíček sušeného mléka, který se tam omylem připletl. Následuje chvíle truchlení pro staré sandály, láskyplně hladím díry v podrážkách a otřepané řemínky, je ale fakt, že takhle zničené boty už jsem dlouho neviděla a nové podrážky by už bohužel nebylo moc kam přichytit.

Thajská tanečnice
Thajská tanečnice

Kolem jedenácté jdeme volat domů. Snad ani ne proto, že bychom jim potřebovali říct něco důležitého, chceme jen, aby věděli, že na ně myslíme, a popřát jim krásné vánoce. "Ahoj, ahoj!" volá Pavel do sluchátka, když se konečně všichni členové rodiny seběhnou u telefonu a jeden po druhém nám přejou krásné svátky. Nešťastně sleduje, jak pádí ručička na hodinkách, "já jsem tak rád, že vás všechny slyším!" řekne rychle a vzápětí položí penězožroutské sluchátko. Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. "Mamí, mamí, to jsem já!" hulákám já, protože skoro neslyším. "Kdo volá?" ozývá se tichý hlas odněkud z hloubi aparátu. "To jsem já, mamí!" "Ty máš úplně jiný hlas, jsi to opravdu ty?" "Mami, věř mi, to jsem fakt já!" v tu chvíli mě nenapadá způsob jak po hlasu prokázat totožnost. Pavel se směje.

Těch pět minut spojení s Čechami nám vystačilo na celý zbytek večera. Dokolečka rozebíráme co kdo řekl a neřekl, představujeme si dvoumetrové závěje sněhu, o kterých všichni mluvili, a napůl nepřítomně bloudíme slavným čiangmaiským nočním trhem. Když pak jdeme spát, vzpomenu si na svá dětská léta a na stolečku u postele uspořádám výstavku dárků. Narovnám knížky vedle bot, voňavých tyčinek a bonbónů a klidně usínám s vědomím, že ty nejkrásnější a nejdůležitější věci v životě můžeme jeden druhému dávat úplně zadarmo.


O vějířích a parapletech z bambusu (26. 12. 2001)

Vesnička Bo Sang leží od Čiang Mai co by kamenem dohodil. Po staletí se tu vyráběly papírové slunečníky a vějíře a dneska je z toho slušný turistický byznys. Díky tomu si ale můžeme zblízka prohlédnout, jak se takové paraple pomalu rodí z dřívek, nití a ručního papíru a jak ho pak zručné tahy štětcem zdobí krajinkami a pestrými motýly.

Podlehneme turistickému duchu místa a v jednom krámku se suvenýry kupujeme za českou dvacku krásný malovaný vějíř a o kus dál nemůžeme pochopit, že pán prodávající bambusové píšťalky za ně chce opravdu jen deset korun. Když potom navečer na korbě ochotného pickupu ujíždíme směren na jih na Bangkok, sviští kolem našich uší nejenom teplý vítr, ale také píšťalkové tóny všech možných písniček, na které jsem si vzpomněla.


Dům u dvou koček (27. 12. 2001)

A jsme zase zpátky. Sedm set kilometrů z Čiang Mai do Bangkoku jsme zvládli stopem za neuvěřitelných šest hodin a o půl druhé ráno nás náš řidič vyklopil naproti bangkokskému letišti. Po rozespalé úvaze co dál, jsme došli k názoru, že sehnat v tuhle hodinu někoho, kdo nás ubytuje, nebude levná záležitost. Po chvíli bloudění jsme našli fotbalové hřiště a protože si Pavel vždycky moc přál přespat jednou v brance, měli se ráno kolemjdoucí na co koukat.

S rozedněním balíme stan a spěcháme do města stihnout úřední hodiny na indonézské ambasádě. Pak zamíříme do staré známé uličky, nepohodlné batohy zahazujeme do pokoje, málem zakopneme o kočku ve svátečních šatičkách a s knížkou v ruce utečeme dusnému pokojovému vzduchu na stinný dvoreček. Nechávám si přinést kafe a pouštím se do řeči se Sakem, který právě douklízel podlahy.

Noční Khao San
Noční Khao San

Bydlíme tu už počtvrté, je to takový náš základní tábor pro objevování thajského království. Když vyjdete z Khao San, musíte párkrát zahnout za roh do čím dál menších uliček, až se před vámi objeví cedule "Central Guest House" s podtitulkem "quiet and clean". Ten, kdo ke jménu připsal, že je to tu tiché a čisté, prokázal notnou dávku důvtipu, protože přijít na jiné výrazné přednosti by nebylo tak jednoduché. Co byste taky chtěli po nejlevnějším ubytování v Bangkoku! Pokoje jsou tak malé, že se do nich vejde akorát postel a větrák, zdi jsou z ušmudlané překližky a celý barák starý dřevěný. U člověka, který hotýlek provozuje, jsme si dlouho nebyli jistí, jestli je to chlap nebo ženská, a když jsme se konečně dohodli, že to je holka, přišla Iveta s tím, že ho omylem viděla na záchodě a je to zaručeně chlap.

Středobodem domu je dvorek. Když je vám na pokoji smutno nebo horko, není lepšího léku než si sednout do stínu ke stolku a dát se do řeči s prvním, kdo si přisedne. To bych nevěřila kolik cestuje zajímavých lidí. Starší pán s bezchybným oxfordským přízvukem, dva šílení cyklisti kdoví odkud, Japonec cvičící každý den s míčky, Jirka z Jablonce s kytarou, harmonikou a manželkou z Nového Zélandu, podivný Američan, který cestuje už šestnáct let a sám si montuje promítačky na diapozitivy.

Nejbáječnější z té společnosti jsou ale kočky. Jsou dvě a o jejich blaho pečuje Sak. Nejenže je krmí všemi možnými laskominami, ale má v zásobě dobrý tucet neuvěřitelných oblečků, do kterých mindy přes jejich mírný odpor obléká. Pak je mňoukající v šatičkách z blyštivé zlaté látky nebo ze starého trička tahá za hřbet, vozí "na trakači" a nakonec nechává spát mezi talíři na recepčním stole.

Možná by se mohla k ceduli "Central Guest House - klidný a čistý" hezky po malostransku pověsit ještě jedna: "Dům u dvou koček."


Plovoucí trh (29. 12. 2001)

Díky prvnímu dílu Pána prstenů, který včera uvedli do bangkokských kin, nám ujel poslední autobus do Damnoen Saduak. Popravdě řečeno, i kdyby neujel, film byl pro mě tak silným zážitkem, že bych asi stejně ten večer nedokázala nic jiného než probírat s Pavlem jednotlivé scény a vzpomínat, jak vypadaly v knížce. S hlavou plnou Morie, elfů a trpaslíků vyrážíme další den na autobus. Pokud nepočítám jízdu s rodiči na Ko Phangan, je to naše první opravdová jízda autobusem v Thajsku. Na nádraží je hrozný zmatek, spousta lidí, lístek stojí skoro dvakrát víc než jsme čekali, ale nějak se z města dostat musíme.

Plovoucí trh v Damnoen Saduak
Plovoucí trh v Damnoen Saduak

Další den jsme na nohou hned po rozednění. Batohy necháváme u lidí, na jejichž pozemku jsme postavili stan, a prcháme směrem k vodnímu kanálu. Slavný trh se odehrává jednak pod dřevěnou halou vedle vody, ale hlavně na vodě samé! Prodávající přijíždějí s lodičkami plnými zeleniny, ovoce, proutěných klobouků, pečou přímo na palubě palačinky, smaží banány ve velkých pánvích, co vypadají, že každou chvíli loďku převrhnou, vaří nudlové polévky a kari s rýží, zkrátka úplně opravdový thajský trh, akorát na vodě. Kdysi byla takových trhů spousta, ale jak se tu všude budují silnice, upadají kanály i vodní trhy postupně v zapomenutí. Trh v Damnoen zachránil před vymřením turistický průmysl. No, alespoň k něčemu jsme my turisti dobří. Však už taky přijíždí první zájezdové autobusy a mezi lodičky prodávajících a nakupujících se mísí dlouhé štíhlé lodě plné nažehlených výletníků s fotoaparáty.

Zaujímáme strategicky výhodnou pozici na mostku a shlížíme na ten šrumec dole s nadhledem. Pod námi projíždějí tam a zpátky hory ostnatých durianů, čerstvá košťata, cibule, hrnce s nudlovou polévkou a skládací klobouky. Když nám z celé té podívané začne kručet v břiše, sejdeme po schodech k vodě a u jedné loďky kupujeme nudlovou polévku s knedlíčky.

Jak stoupá slunce na obloze, přibyde zájezdových turistů natolik, že co do počtu převáží domorodce. Všichni něco nakupují, fotí, filmují, okukují a nám přijde, že přišel čas vyrazit dál na jih.


Silvestr na pláži (31. 12. 2001)

Kdyby bylo pravda že jak na Nový rok tak po celý rok, strávím následujících dvanáct měsíců válením na pláži. Ale to asi půjde těžko a ani by mě to možná nebavilo.

Vymysleli jsme si, že konec roku oslavíme v zátoce Railey nedaleko jihothajského městečka Krabi. Stejný nápad ale dostala minimálně tisícovka dalších zápaďanů, a tak jsme silvestrovské odpoledne bezúspěšně pobíhali od jednoho bungalovu k druhému ve snaze sehnat nějaké přístřeší. Nakonec se na nás usmálo štěstí a majitelům letoviska Co co nevadilo, že na trávníku vedle obsazených chatiček bude stát o jeden stan víc.

Skály nad Railey Beach
Skály nad Railey Beach

Railey je neuvěřitelně nádherné místo, vysoké vápencové skály padají přímo do průzračně čisté modré vody, jako vztyčený prst vybíhá do moře pruh světlého písku ukončený další mohutnou vápencovou skálou. Zátoka je přístupná pouze lodí a na úzkém pásu písku mezi skalami se tísní chatky letovisek přikryté deštníkem kokosových palem. O nějaké romantické opuštěné pláži si tu můžeme už nechat jenom zdát, nejsme první, komu to tu připomíná rajskou zahradu, ale naštěstí zatím nikoho nenapadlo tu postavit mnohopatrové betonové hotely a v ospalém podvečeru k našim uším doléhá jen šumění zpěněných hřebínků vln. Chatičky stojí jedna vedle druhé a některé se dokonce šplhají po strmých vápencových svazích, ale pořád je ještě kryje palmový příkrov, takže když se posadíte do křesílka do stínu a přivřete oči, můžete se cítit jako Robinson na pustém ostrově.

Jak se blíží půlnoc, přichází na pláž další a další lidé. Sedí v písku při svíčkách, procházejí se, připravují rachejtle nebo hopsají v rytmu diskotékové hudby linoucí se z jednoho plážového baru. Nebe je čisté, plné hvězd a pomalu na něm stoupají horkovzdušné svítící lampiónky, výš a výš, až jsou jenom jednou z tisíce světlých teček hvězd.

"Deset, devět, osm . . . tři, dva, jedna, teď!" odříkáváme spolu s ostatními, připíjíme na Nový rok a tmavou oblohu osvítí první světla novoročního ohňostroje. Pavel se mě ptá, co si teď přeju a já ani vlastně nevím. Snad jen to, aby nám spolu bylo pořád tak hezky a abychom se v pořádku vrátili domů. A to není tak málo.


Princezna jeskyně (1. 1. 2002)

Novoroční nicnedělání nám dlouho nevydrželo. Uprostřed trsu mohutných vápencových skal na jihozápadním konci zátoky by měla být ukrytá malebná laguna tajemné mořské princezny. Vedou do ní dvě přístupové cesty. Jedna - prý zatopená - z posvátné Princezniny jeskyně na pobřeží a druhá horem přes skály. Jezírko je prý moc krásné a cesta k němu trochu obtížná, což snad doufám zvládneme.

Západ slunce nad JZ koncem zátoky
Západ slunce nad JZ koncem zátoky

Zvládli. Jenom bylo mírně komické slaňovat několikametrové převisy v téměř kolmé vápencové soutěsce s dolním koncem mých krásných svátečních šatů v zubech, ale zato když jsem konečně celá zpocená s namoženýma rukama dohorolezčila až k vodě, chvíli na mě vyděšeně zíral jakýsi ušmudlaný zápaďan v pohorkách a tričku, pak obdivně prohlásil něco o ženách, které počátkem minulého století zdolávaly himalájské vrcholy ve francouzských kostýmcích s kloboukem a pak se mě opatrně zeptal odkud jsem. Asi si myslel, že jsem ta princezna.

Laguna je neskutečná a krásná. Někde vysoko nad námi dopadá na stěny nepravidelný kužel slunečního světla, ze skal visí bambus a trsy kapradí, klidné vodní oko sevřené prstencem skal rozvíří jen občas kapka z krápníků, které visí jako obrovské polypy kousek nad hladinou. Je tu ticho přerušené jen občas opičím hlasem kdesi ze zhora. Krásné místo si vybrala mořská princezna. A určitě má někde tajný přístup, aby si krajky na šatečkách neumazala lezením po skále. Nebo že by měla rybí ocas jako starověké Sirény?


O pokutě, lízlém celníkovi, kuřeti a francouzských vínech (3. 1. 2002)

"Vy máte ale propadlé vízum!" Škyt.
"Zůstali jste tady o den dýl!" Škyt.
"To není pravda, vízum je přeci na dva měsíce! Přijeli jsme čtvrtého a odjíždíme třetího!" Bráníme se přes sklo celního okénka, ale marně.
"Ne na dva měsíce, ale na šedesát dní," vysvětluje chlapík s dobrotivým, mírně přiopilým úsměvem. A má pravdu. Na vstupním razítku je napsáno, že vízum platí do druhého ledna, jenže my hluponi jsme si toho nevšimli.

Následující scénu si budu dlouho pamatovat. Sedíme v kanceláři a zatímco nám jeden z celníků vypisuje pokutu ve výši 180 korun za každého, tak se nám ten "náš" neustále omlouvá, že předpis je předpis, ale že doufá, že se nám v Thajsku moc líbilo, ať zase přijedeme, že jsme v jeho zemi vždycky vítáni. Aby dodal váhu svým slovům, přeje nám krásný Nový rok, vyjmenovává slavné české fotbalisty a na naši počest nechává přinést láhev francouzského vína s grilovaným kuřetem. "Welcome to Thailand!" nalévá nám přes náš mírný odpor do sklenic a podává kuřecí stehýnko. Odcházíme za hodnou chvíli ne zcela jistým krokem, lehčí o 360 korun a bohatší o krásné rozloučení se zemí zlatých chrámů. Chechtáme se z plných plic ještě u malajské části celnice, a doufáme, že nás v mírně podroušeném stavu do islámské země vůbec vpustí.


Závěrečná zpráva z Thajska

Ze Siamského království jsme odjeli o 61 dní starší a o necelých dvacet tisíc korun lehčí. Je tu poměrně lacino i pro študáky z Čech, ale ze všech koutů na vás jukají penězožroutská lákadla v podobě nádherných památek i nejrůznějších dobrot a laskomin, takže se člověku ani nechce šetřit.

Zlatý buddha
Zlatý buddha

Náklady: Ubytování pro dva kolem 100 Kč, jídlo od 15 Kč (rýže s omáčkou), běžně kolem 20 - 30 Kč, ale pozor na malé porce. Vstupné do památek rozumné - asi 20 - 30 Kč, výjimkou je Královský palác - 180 Kč a národní parky - 180 Kč. Cenami za dopravu nemůžeme posloužit, ale měly by být nižší než u nás.

Památky: Turistických lákadel je dlouhá řada - zlaté chrámy, horské kmeny, tropická džungle, bílé pláže. Každý si přijde na své.

Jídlo: Thajci výtečně vaří, specialit je spousta, většina chutná nasládle a pálivě.

Ubytování: Levný slušný pokoj seženete všude. Některé hotýlky mají vlastní restauraci a těžko nesou, když se stravujete jinde nebo si dokonce chcete uvařit. Dostanete-li hroznou chuť na něco českého, ubytujte se v Bangkoku v Central Guest House, mají kuchyňku.

Doprava: Nejrychlejší a nejlevnější je stop. Čekací doby jsou tak krátké, lidé tak milí a výhled z korby pick-upů tak krásný, že jsme po jiných dopravních prostředcích prakticky nesáhli.

Lidé: Milí, pořád se usmívají. Někdy jsem ale měla pocit, že je na ně turistů přespříliš.

Suma sumárum:

Máte-li jen pár týdnů dovolené a nikdy jste v Asii nebyli, jeďte do Thajska. Budete odjíždět spokojení, se zavazadly plnými suvenýrů, exotických fotografií a s krásnými vzpomínkami.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 8. dubna 2002          Poslední aktualizace: