fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    o s m n á c t á

Země džunglí a mrakodrapů Malajsie

(Malajsie)

Malajsie - země dřevěných rybářských vesniček, malovaných draků, voskových batik a jedněch z nejstarších deštných pralesů na zeměkouli. Země, která prošla v 90. letech obrovskými proměnami, kterým my říkáme prudký hospodářstký růst, země dálnic, počítačů, mobilních telefonů a štíhlých věží lesklých mrakodrapů. Země tří kultur - zbožných pohodových Malajců, tamilských Indů a podnikavých Číňanů. Země, mezi jejíchž dvacet miliónů obyvatel právě přibyli dva trochu vyjukaní a hodně zvědaví cestovatelé s batohem.


Organizovaný útok (3. 1. 2002)

Je mi moc líto, že musím začít tak krásnou a milou zemi jako je Malajsie něčím takovým, ale co se stalo, to se stalo.

Malajské školačky indického původu
Malajské školačky indického původu

Naše první noc v Malajsii. Postavili jsme stan kousek za hranicí na travnatém plácku, noc je krásně chladná, v hrnci se začíná vařit rýže se zeleninou k večeři. Jau! něco mě štípne do nohy. Mravenec. Auvá! Další. Jé, těch je. Pomóc, pomóc! Hopsám po trávě a snažím se kousavé mrňavce setřást. S pomocí baterky zkoumáme trávu. No nazdar! My sedíme snad přímo v mraveništi! Provádíme okamžitou evakuaci na nedaleký asfaltový plácek, kde se pak usilovně snažíme dostat zástupy mravenců z našich těl a zavazadel. "Hnusáci mrňaví!" Zapomínám, že mají všichni tvorové stejné právo na život, a zahajuji hromadný holocaust.

Stavíme znovu stan, Pavel ještě chvíli čte, já jdu spát. "Okamžitě vstávej!" lomcuje se mnou, sotva pořádně usnu. "Našli nás," ukazuje na mravenčí dálnici, která se nám ve čtyřstupech stěhuje dírkou v zipu dovnitř do stanu. To snad není možný, tohle není příroda, tohle je organizovaný zločin!

Máme je úplně všude. Cloumá mnou vztek a bezmoc. Aspoň že nejsou lidožraví. Každopádně tady asi spát nemůžem. Rozespale pomáhám balit věci a šťouchat je do batohů, pak odcházíme po silnici asi kilometr do gumovníkového lesa. Sem snad krvežíznivá armáda nedorazí. Pečlivě zkoumáme zem, potřetí stavíme stan a já konečně v klidu můžu usnout. Co mě ještě v životě potká! No, napadlo by vás, že budete někdy utíkat před mravencema?


Mlžné hory (4. 1. 2002)

Malajsie je muslimská země a muslimové jsou známí tradiční islámskou pohostinností. Nám ale kupodivu obstaral neobyčejně pohostinné přivítání do Malajsie úplně nemuslimský Číňan. Vzal nás kousek za městem Alor Setar, anglicky mluvil podobně jako já čínsky, to znamená příšerně, a tak jsem byla nucená z mozkových závitů vydolovat aspoň pár mandarínských vět, abychom se vůbec domluvili. Pán šéfoval malajské skupině natěračů a poté, co jsme zkontrolovali jejich polední pracovní zápal, nás pozval na oběd a zakázal nám zaplatit. Prý jsme v jeho zemi hosty.

Cesta do Kota Bharu připomíná pohádkovou zemi devatero hor a devatero lesů. Krajina je liduprázdná, hornatá, porostlá hustým zeleným kobercem deštných pralesů, přes horské hřebeny se valí dešťové mraky od východu. Pak přijde prudký slejvák, před kterým se schováváme do hospody na horké kakao. Kopce nakrátko spolkne mlha. Voda cáká všude, stačilo by jen přeběhnout na druhou stranu silnice a člověk by byl mokrý na kost.

K jezeru Temengul přijíždíme už za tmy. Voda je klidná, tichá a zrcadlí se na ní noční obloha. Jsme rádi že neprší, a překvapuje nás, jak je krásně chladno. K vaření večeře si dokonce natahuju triko s dlouhým rukávem. Člověk doma v Čechách by nevěřil, jak příjemná může být zima.


Kota Bharu (6. 1. 2002)

Jsme právě na východním pobřeží, kde zrovna kralují monzunové deště. Probouzíme se do lijáku, je vlhko a horko a neustále nás obletují mračna hladových komárů. Pokouším se přesto všechno uvařit snídani na sabotujícím vařiči, kterému se kdoví proč nelíbí malajský benzín. A místo aby pořádně vařil, vypouští oblaka mastných černých sazí. Přes všechny nepřízně osudu se nakonec kotlík sladkých brambor se smaženou cibulkou povede, a když přestane pršet, utečeme před komáry na silnici a umeju ze sebe černé šmouhy, přijde mi, že je na světě docela fajn.

Krytý trh v Kota Bharu.
Krytý trh v Kota Bharu.

Nacházíme se asi čtyřicet kilometrů před Kota Bharu, hlavním městem nejtradičnější malajské provincie Kelantan. Vládne tu ortodoxní muslimská koalice, která by si přála, aby se "syariah," neboli islámské právo, začlenilo do zákonů platných všude a pro všechny. Ženy tu musí chodit zahalené a podle kluka, který nás právě veze, tady půdu smí vlastnit jen ten, kdo se tu narodil. Už jsme dokonce viděli pár lidí s Bin Ládinem na tričku, no snad se nás nikdo nebude ptát, co si o tom myslíme.

Město vypadá příjemně ospale a je mnohem menší, než jsme čekali. Ani nakonec nejsou všechny holky zababuchané, tu a tam je vidět prostovlasou Číňanku v tričku s krátkým rukávem. V knihkupectví kupujeme průvodce a malý slovníček a takto vyzbrojeni vyrážíme na oběd na starý krytý trh. Kota Bharu by určitě nevyhrálo soutěž o nejkrásnější a nejčistší město naší cesty, ale některé jeho uličky jsou tak mile ušmudlané a oprýskané, až vypadají malebně. Jezdí tu auta připomínající vizáží vozidla 60. let, holky jsou schované v dlouhých sukních a halenách s květovanými vzory, veliká hala novoměstského trhu je plná zeleniny a zababuchaných žen s nákupními taškami. Nejlíp se ten mumraj pozoruje z ochozů vyšších pater, kde kromě koření prodávají také nádherné květinové batiky, kterými je město proslavené. Když nás okukování trhových scén omrzí, jdeme se projít k mešitě, nakoukneme do islámského muzea, kde nás překvapí opravdu nádherné fotky z různých muslimských zemí, a cestou zpátky dokonce zahlédneme několik velikánských tradičních malovaných draků.


Čekání na vlak (7. 1. 2002)

Moc bychom se chtěli svézt slavnou pralesní železnicí. Jenže nočním rychlíkem nic neuvidíme a ranní vlak jede v úplně šílenou hodinu, na kterou když vstaneme, tak zaručeně celou tu romantickou cestu prospíme. Vzniká tedy plán B: jet dneska autobusem na pobřeží porozhlédnout se po kelantanských vesničkách, zítra v poledne v Tumpatu nasednout na lokálku, z Kuala Krai pokračovat lodí a ranní vláček chytit v Dabongu, asi sto třicet kilometrů odsud, kde bude v devět ráno a to je tak akorát.

Rikša
Rikša

No tady je krásně! Přízemní dřevěné domečky. Jsou stíněné vysokými palmami, lak na prknech oprýskává, ale zářivé záclonky v oknech neztratily nic z původních barev. Mezi domky stojí rybářské loďky, běhají umazaná výskající děcka, kvoká drůbež a na schodech nebo na zápraží odpočívají mourovaté kočky a vrásčité babičky s květovanými šátky na hlavách. Všichni přihlížející na nás volají "haló,haló!", děcka mávají a pak piští, když jim zamáváme zpátky.

Proplétáme se vesnicí až narazíme na pobřeží. Moře je kalné a fouká příjemně studený vítr. U jednoho z domků stojí rozestavěná loď. Zatímco si ji prohlížíme, přijede s velkým troubením chlapík se srandovním motorko-vozíkem obloženým pytlíky křupek. Začínají se sbíhat děti, zdá se, že křupky jsou terno, a tak pojízdnému prodavači taky uděláme nějaký ten kšeft. O kus dál domky končí a do moře vybíhá dlouhé molo s vyhlídkovým parkovištěm porostlým kokosovými palmami. Zjevně tu ořechy nikdo nesklízí, stromy jsou úplně obsypané a kokosáky vypadají tak akorát dozrálé. Pavel se mění v Tarzana, šplhá po kmeni nahoru, trhá ořechy a hází mi je dolů, a tak si pak pohled na oceán zpříjemňujeme čerstvým kokosovým mlékem. Je ho tolik, že se na další cestu vydáváme s plně načepovanou dvoulitrovou láhví.


Demokracie s platností omezenou (8. 1. 2002)

Na Kuala Krai je moc pěkně vidět, jak vzkvétá čínský obchod. Hlavní třídu městečka lemují patrové zděné domky s vývěsními štíty v mandarínských znacích a jen málokteří lidé za pultem mají malajské rysy.

První Číňané dopluli do Malajsie už v 15. století, ale hlavní nápor přišel o 400 let později, kdy poloostrov ovládli britští kolonizátoři. Za obchodem a lepším živobytím přijížděly stovky podnikavců z jihočínských provincií, dneska je dokonce každý třetí obyvatel Malajsie původem ze Země Středu. Na rozdíl od muslimských Malajců, spokojených s tím co mají, kde bydlí a kolik vydělávají, jsou Číňané neúnavní podnikavci a schopní obchodníci. Když roku 1957 došlo k vyhlášení samostatné malajské federace, bylo víc než 98 % všech firem v čínských rukou. Malajci začali dostávat z čínské nadvlády strach, vláda přišla s politikou jednoznačně upřednostňující "bhumiputra" - syny země - ať už šlo o vzdělání, právo podnikat, vlastnit majetek a půdu nebo o šanci podílet se na politice země. Napětí mezi rasami rostlo a vyvrcholilo 13. května 1969 ostrými uličními potyčkami, při kterých přišlo o život několik stovek lidí, převážně Číňanů.

Čínský chrám v Malajsii
Čínský chrám v Malajsii

Dneska je situace klidná. Malajci mají ještě pořád přednost, ale hospodářství se rozvíjí tak rychle, že poskytuje dost šancí i ostatním. "Malajci jsou hloupí", vysvětloval s úsměvem majitel továrny na kožené doplňky, co nás vezl nablýskaným bourákem, "potřebují, aby je vláda podporovala. My Číňané si pomůžeme sami". "Když jde o přidělení zakázky, jsou malajské firmy první na řadě. Podepíšou smlouvu a pak celý kontrakt prodají Číňanům", vyprávěl o chví­li později bezvadnou angličtinou šéf čínské stavební společnosti v neméně luxusním autě.

Tolerance čínské menšiny mě udivuje, asi jsem po evropsku příliš citlivá na lidská práva. Ale lidé tady vypadají spokojeně. Jak Malajci, tak malé nosy z veliké země i tamilská indická menšina. Malí, velcí, černí, žlutí, šikmoocí, tmavovlasí, kudrnatí, muslimové, taoisté, vyznavači hinduismu i křesťanství. Všichni se snaží vyjít spolu podobrém a vytvářet kvalitní multikulturní společnost. Hezky to vyjádřila jedna paní, které jsme se ptali, jestli si Malajci mohou brát Číňanky: "Je jedno kdo odkud jsme a jaké náboženství vyznáváme. Chodíme spolu do práce, do školy i popovídat si do hospody. Když se Číňanovi líbí Malajka, proč by si ji nevzal?"

Vzpomenu si na kamaráda z Afriky a jeho neskutečné rasistické zážitky během studií v Praze. Možná bychom se my Češi mohli od Malajsie něco přiučit.


Místo asfaltu vodní hladina (9. 1. 2002)

V Kuala Krai jdeme na nudle a podívat se na smutná zvířátka do zoologické. Spíme za městečkem nedaleko jednoho domku, který nás zásobuje jak vodou, tak taškou výtečného ovoce připomínajícího malé půlměsíčky. Ráno skoro nemůžu dospat, jenom aby nám lodička neujela.

Řeka je široká a kalná, nebe plné šedivých mraků, ze kterých zrovna usilovně prší. Celá krajina je přikrytá hnědošedou vodní clonou, břehy jsou rozbahněné, přístaviště tvoří několik omšelých dřevěných domků plovoucích na svázaných kládách. S námi tu čeká úplně parádní babička se zamotanou hlavou, sedí na prkně vedle svých zavazadel a roluje si cigaretu. Přicházejí další, jeden pán si nese roli vlnitého plechu, majitelé lodí táhnou na zádech barely plné nafty, kterou pak přelévají plechovkami do sudů na zádi. Čas tu plyne pomaleji než voda řeky, vyplouváme až krátce před polednem.

Lodička je malá a štíhlá, cestující sedí na lavičkách za sebou a i kdybychom se smáčkli, nevešlo by se do člunu víc jak patnáct lidí. Kormidelník stojí vzadu u motoru a rukou ovládá dlouhou kovovou tyč s vrtulí na konci, podle které se celé loďce říká "dlouhoocasá."

Bird of Paradise
Bird of Paradise

Břehy kolem nás jsou porostlé hustou džunglí, přerušenou občas gumovníkovými plantážemi. Pod stromy tu a tam stojí malý dřevěný domek, jinak vypadá krajina liduprázdně. Na řece je ale čilý provoz. Ještě dřív než vedla do malajského vnitrozemí železnice a asfaltové silnice, byly hlavními dopravními tepnami kelantanské řeky. Při pohledu na hustou pobřežní vegetaci je jasné, jak mnohem jednodušší je cesta po řece než cesta po souši. Ještě dneska se lidé po vodách Sungai Kelantan plaví, i když by silnice byly možná rychlejší. Asi je ještě pořád dost obyvatel malých domků pod gumovníkovými plantáženi, ke kterým ještě asfaltové silnice nevedou.


Dželawanské vodopády (9. 1. 2002)

Někdy je ze všeho nejtěžší se rozhodnout. Na střechu hospůdky dopadají velké dešťové kapky, my sedíme hezky v suchu u velkých sklenic s horkým kakaem a mudrujeme co dál. Buď můžeme jet do národního parku Taman Negara, což je to, co tu udělají vpodstatě všichni cizinci. Jenže nás to bude stát docela dost peněz a pokud si navíc nezaplatíme vícedenní trek do nitra džungle, tak je naše šance vidět nějaké to divoké zvířátko vpodstatě nulová. Navíc jsem se po návštěvě jednoho dalšího proslaveného národního parku zařekla, že podobnou hloupost už nikdy neudělám. Divoká zvířata mají jiné starosti než pózovat uplahočeným zápaďanům na turistických stezkách. A Pavel má pravdu, že pokud chceme jenom chodit džunglí, tak stačí vyrazit kamkoli tady v okolí. Protiargument je jednoduchý: když už tu jednou jsme .. .

Nakonec rozhodne počasí. Jsme pořád ještě příliš blízko východního pobřeží na to, aby sem těžké dešťové mraky zimních monzunů nedošly. Voda padá v krátkých přeprškách, mlha i mraky visí nízko nad krajinou. Mně osobně je takové počasí moc příjemné, jednak mám moc ráda déšť a hlavně je tu díky monzunům krásně chladno, ale na nějaké velké výlety to opravdu není. Národní park má smůlu. V obchůdku nakupujeme rýží, nudle a zeleninu a vyrážíme na Dželawanské vodopády.


Jak se chodí pralesem (10. 1. 2002)

Přes Sungai Galas most nevede. V domku u bahnitého břehu, kde trávu a keře smetla nedávná velká voda, bydlí převozník. Pamalu se smráká a když přeplouváme řeku, splývá šeď mlhavých mraků s hnědošedou barvou kalné vody. Na druhém břehu rozbíjíme tábor pod opuštěnou stříškou, spokojení, že nám při vaření večeře nekape na nos.

V noci nás probudí mlaskání a chroustání. Vedle naší stříšky leží hromada šišek z olejových palem a na jejich načervenalých semínkách si právě někdo pochutnává. A nám zrovna nesvítí baterka! Potichu posloucháme a snažíme se uhodnout, jakápak zvířátka nás poctila návštěvou. Typujeme buď divoká prasátka nebo malé černé medvědy. Ráno pečlivě zkoumám stopy v bahně a podle kopýtek to vypadá spíš na čuníky. Dál vyrážíme pěšky. Neprší a mezi mraky občas prosvitne sluníčko. Silnička je skoro prázdná, nezdá se, že by tu bydlelo hodně lidí. Nad zelenou hradbou stromů vykukuje 1.421 metrů vysoký Gunung Satong, jak jinak než s čepicí šedivých mraků a už odsud je vidět vodopád na úpatí hory. Vypadá majestátně a krásně, zarámovaný zelení lesa a mlhou mraků. Voda padá v kaskádách po holé skále z víc než stometrové výšky a zdálky připomíná bílou stuhu, kterou kopec někdo převázal.

Na vycházce pralesem
Na vycházce pralesem

Zespoda toho příliš vidět není. Voda se valí přes kameny a výhled nahoru zakrývají stromy. Prý se dá k hlavní kaskádě dojít po pěšině. Ale po které? Jsou tu dvě, jedna nalevo, jedna napravo a obě záhy mizí v lese. Teď babo raď. Volíme pravou. Opatrně přecházíme vetchý visutý most a začínáme stoupat. Nepředstavujte si nějakou úhlednou cestičku upraveným svahem, stezka je široká tak na dvě chodidla a hlavně si to škrábe nahoru bujnou pralesní vegetací skoro kolmým svahem přímo vedle vodopádu. Překračujeme kořeny obřích stromů, proplétáme se pavučinou liján, bambusovými houštími, nohy nám čvachtají v blátivých loužích, pot z nás leje proudem a když se na chvilku zastavíme, abychom si oddechli od namáhavého pochodu, oblehnou nás roje hladových komárů. Přesně takhle jsem si chození pralesem vždycky představovala: horko, vlhko, neprostupno a dotěrná hmyzí říše. Chtěla jsem ale výlet do džungle, teď ho mám. Jenom ty batohy jsme mohli zahodit někde dole.

Jdeme příliš dlouho. Kdepak, tahle cestička nevede tam, co jsme chtěli. Jsme už moc vysoko, hlavní kaskádu tušíme kdesi nalevo pod námi. Výstup na vrchol Satongu v plánu nemáme, takže se otáčíme zpátky. Dolů to jde mnohem snáz, batohy nás teď díky gravitačním zákonům urychlují, štěstí, že se člověk při klouzání mazlavou zemí může chytit liján. Ne nadarmo se jim říká opičí dálnice.

Zpátky u visutého mostu jsme my i naše oblečení tak akorát zralí na pořádnou koupel. Voda je chladná, hluboká a je tak příjemné ze sebe pot a špínu smýt. Zatímco se pak v hrnci vaří rýžové nudle, objevujeme, že k hlavní kaskádě vede levá cesta a netrvá to po ní ani čtvrt hodiny.


Z labyrintu světa - Pamětníci dávných časů

Cítím se být trpaslíkem. Kapradí je vyšší než já, stromy mají listy, které můžu nosit místo deštníku, a nahoru do jejich korun sotva dohlédnu. Housenku, co leze přes cestu, taky někdo zvětšil asi dvacetkrát a obřích mravenců by se člověk skoro lekl. Všechno roste jako o život, po kmenech stromů šplhají lijány, z větví visí chuchvalce cizopasných kapradin, u země svádí tvrdý boj o místo na světle změť křovisek a nižších stromů.

Deštné pralesy v malajském vnitrozemí jsou prý staré 130 miliónů let! Nebyla tu žádná doba ledová, žádné ničivé sopky ani zemětřesení, nic co by narušilo opakující se koloběh rození, růstu, umírání a nového života vyrůstajícího na tlejících zbytcích dřeva. Zatímco v evropských lesích žije na jednom místě jen několik desítek druhů rostlin a zvířat, v deštných pralesích jdou počty druhů do stovek, možná tisíců. V českém lese projdete vpodstatě kudykoli, v deštných pralesích máte bez mačety těžkou smůlu. Hustá spleť rostlin je všude. Pod vámi, před vámi i nad vaší hlavou. To je pořád řečí o lidské civilizaci, o naší kultuře, historii. Tady neznamenáme vůbec nic. Je to svět sám o sobě, mnohem starší než my a mnohem vyváženější a důmyslnější, než jsme možná ochotní připustit. Deštné pralesy se bez nás obejdou, ale zdá se, že my bez nich ne. Dřevo stromů je tu tvrdší a kvalitnější než u nás, láká nás kůže a maso zvířat a půda, na které bychom mohli pěstovat něco rozhodně důležitějšího než jsou neužitečné stromy. A tak už hladové malajské pily spolykaly značnou část ploch původních pralesů.

Osvícených projektů, jako je založení rozsáhlého národního parku s důvtipným jménem Taman Negara - tedy "národní park", je zatím jako zrnek v písku. Jak dlouho nám ještě bude trvat, než přijdeme na to, že je pro nás ekosystém deštných pralesů důležitější než všechny ty plantáže gumovníků, olejových palem a stohy novinového papíru? Škoda, že stromy neumí mluvit. Možná by si někdy s chutí zanadávaly.


Kopec pana Frasera (12. 1. 2002)

Jízda slavnou pralesní železnicí nakonec nebyla zas až takový zážitek, jak jsme čekali. Vláček měl klimatizované vagóny, takže se nedala otevřít okna, a přes ušmudlaná skla toho přílliš vidět nebylo. Navíc na les se nejlíp kouká odněkud zvrchu, zezdola nám pohled na keře a stromy splynul v jednu zelenou šmouhu. Příště zkusím jet vepředu v lokomotivě.

Naše další cesta vede na Bukit Fraser. 1 524 metrů vysoká hora sloužila v koloniálních dobách Evropanům jako útočiště před horkem a vlhkem dole na pláních a dodnes sem jezdí ti bohatší z Kuala Lumpur i odjinud ukrátit si dlouhou chvíli procházkami do džungle, pozorováním tropických ptáků, hraním golfu nebo jen tak sezením v křesle s vyhlídkou do kraje.

Letovisko působí celkem útulně, až na několik nepříliš povedených hotelových komplexů. Většinu hotýlků i penzionů tvoří přízemní domky ovlivněné starou anglickou architekturou, s upravenými zahrádkami a úplně vzorovým trávníkem.

Trošku ošuntělý domek ve vnitrozemí
Trošku ošuntělý domek ve vnitrozemí

V okolí je několik značených turistických procházek džunglí. Panenské pralesy na okolních kopcích fascinovaly už britské biology a v městečku dnes působí přírodovědné centrum, kde vám dají plánek a k některým trasám dokonce letáček s popiskami. Je zvláštní, jak mnohem zajímavější je chodit lesem, když víte, na co se koukat. Připadáme si jako v obří botanické zahradě. Obdivujeme několikametrové stromové kapradiny, zavěšená mravenčí hnízda, cizopasné koláče trav v korunách, lišejníky a mechy na tlejícím dřevě a marně pátráme po zelených "džbáncích" masožravých rostlinek. Dozvídáme se také, že borová semínka sem přinesli až Angličané, a přestože klimaticky by sem borovice patřit mohly, příliš se jim nedaří. Jejich dřevo je mnohem měkčí než u místních stromů a stávají se tak snadnou kořistí dřevožravých živočichů.

Paní v přírodovědném centru je na nás moc milá. Protože hotely v Malajsii nejsou levné a Bukit Fraser není výjimkou, ptáme se jí, jestli by se tu někde dalo kempovat. Ona nám ochotně doporučí plácek u rozhledny a tváří se, jako by bylo naprosto samozřejmé spát ve městě ve stanu.

Nejdřív rozbíjíme tábor na trávníku vedle plechové rozhledny, pak ale přijde vytrvalý slejvák, a tak provádíme evakuaci nahoru na věž. Když jsou konečně všechny věci v suchu a podařilo se nám dokonce nahoře postavit stan, poznamená Pavel jen tak mimochodem, že jestli s deštěm přijde taky bouřka, není nic lepšího než spát na kopci a ještě na plechové rozhledně. Tak to neměl dělat. Trvá pěknou dobu, než se mi podaří usnout, pořád poslouchám, jestli náhodou někde nezahřmí, připravená okamžitě prchnout dolů do deště mezi stromy.


Město na soutoku dvou bahnitých řek (14. 1. 2002)

Panorama Kuala Lumpur
Panorama Kuala Lumpur

"To máš jednoduchý!" líčil mi v Bangkoku kamarád Jirka malajskou geografii. "Na východě malý rybářský vesničky, na západě velký města, uprostřed nic." My jsme právě teď vyjeli z toho "nic" přímo do největšího a nejmodernějšího města Malajsie Kuala Lumpur. Sdílím pocity vesničana, který poprvé přijel do opravdového města. Deset dní v džunglích střední Malajsie udělalo své. S otevřenou papulou zírám na čtyři sta padesát metrů vysoké věže slavných Petronas Towers, zmatená bloudím obrovskými nákupními komplexy a uskakuji před jedoucími auty na širokých ulicích. Jakkoli moderní a prudce se rozvíjející Kuala Lumpur je, jméno má úplně obyčejné - bahnitý soutok. Když sem před 150 lety dorazili prospektoři hledající cín, našli přesně tohle. Bahnitý soutok dvou řek a malarické pralesy okolo. Víc než polovina z nich malárii a jiným tropickým nemocem podlehla, ale cín byl přeci jen nalezen, doly založeny, začali se sem stěhovat lidé, postavili první domy, cesty, železnice.

Dnes má Kuala Lumpur jeden a půl miliónu obyvatel a připomíná všechno jiné než co říká jeho jméno. Z mostu u Centrálního trhu jsou vidět obě řeky, krásná budova Hlavní mešity nad nimi i skleněné věže výškových budov, mezi kterými se proplétají vlaky moderního nadzemního metra. Jestliže říkali staří latiníci "nomen - omen", tak tady to určitě neplatí.


Změna plánů (14. 1. 2002)

"Oh, no!" začíná e-mail od kamaráda Zooa, ke kterému jsme do Kuala Lumpur pozvaní na návštěvu. Ukáže se, že je právě teď v Singapuru a vrátí se až za týden. Vypadá tak upřímně nešťastně, že by nás měl minout, že asi zkusíme vymyslet nějaký náhradní plán a vrátit se sem za sedm dní.

Petronas Towers
Petronas Towers

No jo, co ale s týdnem nečekaného volna? Zpátky do hor se nám nechce a Melaku a Penang máme naplánováno na později. Co s námi? A co takhle vyrazit taky do Singapuru? Chtěli jsme tam sice jet až cestou z Indonésie, ale týden je tak akorát. Ještě chvíli namáháme mozkové závity a nakonec nám vyjde, že bude Singapur asi opravdu nejlepší řešení. Jenže - taková velká věc a tak náhle! Dáváme si raději ještě jeden den k dobru, abychom se stihli psychicky připravit a pořádně začít těšit.

Šupajdíme na hlavní poštu pro dopisy od rodičů a od Mýry s Blankou z Austrálie a pak si je cestou příměstským vlakem důkladně čteme a láskyplně ožmouláváme. Kdyby tak doma věděli...

Singapur, taková dálka!


Stopařský ráj (15. 1. 2002)

Malajsie je skutečně stopařský ráj. V Johor Bahru jsme za půl dne a ještě si přitom stihneme krásně popovídat se sympatickým řidičem kamionu plného počítačů. Jezdí po západní dálnici napříč Malajsií mezi thajskými hranicemi a Singapurem s nákladem výpočetní techniky v různém stupni sestavení. Centrum firmy je v Singapuru, součástky montují v levnější Malajsii a hotové počítače exportují do celého světa. Pán je Ind, jeho manželka Číňanka a jejich tři děti podle fotografie tak něco mezi.

Dálnice je krásná rovná, silniční koráb značky Volvo pluje po asfaltovém koberci podél nekonečných plantáží olejových palem, čísla ujetých kilometrů na počítadle na palubní desce vesele naskakují, s řidičem se krásně povídá, prostě stopařův sen. Stejně jako v Thajsku nám i tady přijde skoro škoda jezdit něčím jiným než stopem. Lidé berou rádi, silnice jsou prvotřídní, auta rychlá, spousta řidičů mluví výtečně anglicky, takže se o Malajsii můžeme dozvědet i něco víc než co píšou v brožurkách pro turisty.

"Nezapomeote se příští týden podívat v Kuala Lumpur na svátek Thaipusam," připomíná nám jako ostatně všichni Indové, kteří nás vezli před ním. "Bude tam spousta lidí a určitě se vám to bude líbit!"

Naše kempování v Johor Bahru, druhém největším městě v zemi, bere správně po malajsku: "No, můžete si postavit stan přímo na pobřeží vedle celnice." To je na nás ale trochu moc. Ptáme se, jestli by nevěděl o něčem klidnějším a odlehlejším. Zvítězí dálniční mýtnice kus před městem, kde je i velké odpočívadlo s toaletami, sprchou a posekaným trávníkem. Zaslíbená země, tahle Malajsie.


Z labyrintu světa - Holky v květovaných krabicích

Muslimská venkovanka v provincii Kelantan
Muslimská venkovanka v provincii Kelantan

Říkat malajskému způsobu zahalování necudných dámských křivek "květované krabice" nenapadlo mě, ale kamarády Ondru a Terezku a báječně to sedí. Muslimské krásky chodí zabalené do široké sukně, volné haleny končící kousek nad koleny, s dlouhým rukávem samozřejmě, a velkého šátku sepnutého pod bradou ozdobnou sponkou. Čím ctnostnější žena, tím volnější oblečení, takže když je nějaká zbožná dáma trochu při těle, vypadá opravdu jako kdyby šla v krabici. Některé moderněji smýšlející Malajky mají sukně úzké a halenky sice dlouhé ale pěkně vypasované, ať se mají mužští na co koukat.

Jedno mají ale všechny "krabice" společné - květiny. Snad nikdy předtím jsem neviděla tolik květinových vzorů. Od malinkých poupátek a kvítků až po veliké voskové batiky s květy velkými jako dlaň. Marně vzpomínám, že bych kdy já nosila něco květovaného. Snad jen s výjimkou růžové flanelové noční košile po babičce, velikosti XXL, ve které s oblibou spím na chalupě. Ta má na sobě spoustu malých červených růžiček. Jinak nic. U nás v Evropě se květiny moc nenosí. Tady ano. Ostatně kytky dějají svět krásnější. Ženy také. Tak proč nedat obojí dohromady.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 10. dubna 2002          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz