fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d e v a t e n á c t á

Lví město

(Singapur, Malajsie)

Cloumá mnou směsice hrdosti, melancholie, nadšení a úžasu. My jsme dojeli do Singapuru! Až z Čech a stopem! Bůh ví, proč pro mě zrovna Singapur znamená něco jako druhý konec světa, ale každopádně se zrovna teď cítím jako velký cestovatel. Jdeme po šíji spojující pevninskou Malajsii se Singapurským ostrovem a před námi stojí vysoké věžáky jedné ze satelitních čtvrtí města pojmenovaného podle starobylé legendy o sumaterském princi a podivuhodném lvu. Tak a jsme tady.


Přístřeší v gurudvaře (16. 1. 2002)

Singapur je velmi vyspělá země. Pro nás z toho plynou některé nevýhody, hlavně to, že je tu na nás pekelně draho. Náš denní rozpočet tady stačí na jeden čaj, sušenky a lístek na metro a to je docela málo. Ceny ubytování jsou obdobně vysoké, ale někde holt bydlet musíme.

Jak tak zkoumáme mapu města, všimneme si indického sikhského chrámu gurudvary. Sikhské chrámy jsou pověstné svou pohostinností, asi zkusíme, jestli by nás nenechali někde v areálu postavit stan. Gurudvara je maličká, vměstnaná mezi benzínku a panelák na obrovském sídlišti ve čtvrti Yishun a na kempování to tu moc nevypadá. V chrámu jsou dva kněží a jako napotvoru neumějí anglicky skoro ani slovo. Štěstí, že jsme byli tak dlouho v Indii. Chvíli trvá než se domluvíme hindí - je prý třeba ještě zavolat šéfovi, zatím dostáváme sušenky a nefalšovaný indický čaj s mlékem. Na oba kněží udělá dojem, že jsme byli v Indii v amritsarském Zlatém chrámu, Mecce všech Sikhů, ve mně zas čaj, obětní sladkůstka prasad i prostředí chrámu vyvolají voňavé i sladké vzpomínky na Indii.

Přijíždí šéf. "Místní zákony nedovolují ubytovat cizince v chrámech," muž v tradičním turbanu a s dlouhými vousy si nás pečlivě prohlíží přes tlustá skla brýlí, "ale tohle je gurudvara a je otevřená pro všechny," pokračuje "můžete tu zůstat, ale nikde o tom nemluvte!"

Za chvíli už jsme ubytovaní v pokoji pro hosty, s měkkým kobercem a matracemi na spaní, velikým oknem do ulice a dokonce s klimatizací, kterou nám v dobré vůli zapnou na 18 stupňů Celsia. Děkujeme moc, milí Sikhuláci, ani nevíte jak moc jste nám pomohli. Vám to asi nikdy nebudeme moci vrátit. Kéž bychom i my dokázali být takhle pohostinní k lidem, kteří zavítají k nám domů.


Velké koloniální hry

Byly doby, kdy si Evropané mysleli, že jim může patřit celý svět. Pohled do dějin jihovýchodní Asie připomíná hru s pravidly "urvi co můžeš". Části Malajského poloostrova okupovali nejdřív Portugalci, pak Holanďané, a když roku 1795 obsadil Holandsko Napoleon, využili situace Britové a vzali holandská území za svá. Jenže Napoleon padl a Nizozemcům se ani za mák nelíbilo, že si na jejich písečku hrají Angličané. Nadšení Angličanů z toho, že musí vyklidit pole, si jistě dovedete představit. Jedním z těch, kteří se nechtěli vzdát snů o britském impériu na východě, byl poručík Stamford Raffles, toho času guvernér na Jávě. Vyžádal si od Holanďanů povolení založit v Malajsii britskou obchodní stanici, chytře využil sporů o Džohorský sultánský trůn a netrvalo dlouho a na ostrůvku v Mélacké úžině začalo růst město.

Dnes, po téměř dvě stě letech, by poručík Raffles Singapur zaručeně nepoznal. Nedaleno místa, kde stojí původní koloniální budovy, vyrostlo supermoderní hnízdo mrakodrapů, ostrov je plný nových čtvrtí s mnohapatrovými věžáky, lidé jezdí do práce hi-tech metrem, nakupují nejnovější techniku v obrovských nákupních centrech, telefonují mobilními telefony menšími než dlaň a v obchodech platí kreditními kartami.

V knihkupectví prohlížím knížku historických fotografií města. Zarazí mě, jak moc se město změnilo za poslední půlstoletí. Během druhé světové války obsadili ostrov Japonci a po jejich kapitulaci nebylo Singapurcům co závidět. Chudoba, inflace, nedostatek potravin, nezaměstnanost, bez nějakých závratných vyhlídek do budoucna. Potom přišla léta prudkého rozvoje, srovnatelná možná s poválečným hospodářským zázrakem v Německu. Vláda drží hospodářství pevně v rukou. Chová se sice mírně totalitně, ale pokud chce jakýkoli stát dosáhnout rychle velkých věcí, tak demokracie není nejrychlejší cesta, že? Průměrný roční růst singapurské ekonomiky za posledních třicet let je neuvěřitelných 9 %. A ani nedávná jihoasijská krize jej příliš neohrozila. Singapur obchoduje s celým světem a už dávno není zapomenutým ostrůvkem kdesi v Indočíně.


Kouzla velkoměsta (17. 1. 2002)

Ještě štěstí, že jsme v Thajsku a Malajsii zainvestovali do obnovy šatníku. V našich starých věcech se sice dalo v pohodě stopovat v Číně a i v Pákistánu, ale do ulic vyspělých jihoasijských zemí se moc nehodily. Pavel má nové tričko a fešácké kraťasy, já dlouhé šaty a elegantní černou košili z butiku, oba zkrátka a dobře vypadáme jako ze žurnálu a zrovna teď se to hodí. Jako správní venkovani se ráno dočista vymydlíme, vyšnoříme a vyrazíme do velkého města. Naši hodní Sikhové nás ještě na cestu vybaví čapátím, čajem a příšerně pálivým mangem nakládaným v čili.

Okolo celého ostrova jezdí supermoderní metro, oficiálně se jmenuje "singapore mass rapid transit" a má úplně báječnou zkratku: SMRT. Ze zkratky máme slušnou legraci, na lístku do metra píšou: "SMRT je nový začátek" a "SMRT je vždy připravena vám posloužit." Což je bezpochyby pravda. Ve vestibulu shlédneme poučný televizní dokument o tom, jak SMRT vyráží do ulic, zatímco všichni ještě spí a u výstupu narazíme na ceduli: "Děkujeme, že jste jeli se SMRTÍ." Jak povzbudivé. Škoda, že tu lidé nerozumí česky.

Vystupujeme na Rafflésově náměstí přímo v centru moderní obchodní čtvrti, všude kolem nás vysokánské skleněné věže, které vypadají, že by skutečně mohly drápat mraky. Až nás z pohledu na ně bolí za krkem.

Pak chodíme městem, objevujeme stará zákoutí arabské, indické, čínské čtvrti i moderní výškové budovy nedaleko Marina Bay. Další den bloudíme podél obchodní třídy Orchard Road, obdivujeme krásně zrekonstruované domky na Smaragdovém kopci a jedeme se podívat na novou stanici metra od architekta Normana Fostera. Nejhezčí je ale procházet se v noci po nábřeží před divadlem a dívat se přes řeku směrem na Boat Quay na řadu starých nizoučkých domečků, nad kterými ční vysoko do nebe obrovité svítící mrakodrapy.


Kdo nedrží pusu a krok, stěhuje se jinam

Život v Singapuru má i své stinné stránky. Demokracie, tak jak si ji představujeme my, má k realitě na Lvím ostrově pěkně daleko. Tady je to jen pro hodné. Když budete hezky pilně pracovat, přecházet ulice na přechodu, nebudete žvýkat a kritizovat vládu, máte zaručený slušný příjem a životní úroveň, kterou vám příbuzní z okolních zemí mohou jenom závidět. Pokud máte ale z nějakého důvodu jinou představu o svém životě než poslušně stoupat po kariérovém žebříčku, chcete si dělat věci po svém, říkat co vás napadne a kouřit kde se vám zachce, bude nejlepší se přestěhovat jinam dřív než si vás všimne místní tajná bezpečnost a všechny vaše viny si pečlivě zapíše. Pak už byste totiž nemuseli mít kde pracovat ani kde bydlet. Pěkná totalita tenhle Singapur.

Nás se místní nesvoboda dotýká jen okrajově. Na vládu můžeme nadávat jak chceme, tedy pokud se přidržíme češtiny, jenom si musíme dávat pozor, aby se na nás nevztáhla některá z mnohých singapurských pokut. A to není zas tak jednoduché. Posuďte sami: odhazování odpadků mimo koše = pokuta 20 000,- korun českých (jestli vás teď napadlo, že Singapur musí být sterilně čistý, tak máte naprostou pravdu, takhle vypiglováno je maximálně u nás doma po jarním úklidu). Pití a jedení v metru = pokuta 10 000,- korun českých (obojí jsme mimoděk porušili). Kouření ve veřejných prostorách = pokuta 10 000,- korun českých, dalších dvacet tisíc zaplatíte za odhození špačka na trávník (není zvláštnějšího pohledu než na člověka, který s dokouřeným špačkem pochoduje přes půl náměstí k odpadkovému koši). Přecházení mimo zebru je poměrně malý zločin, stojí pouze tisícovku! Ani nevím, jestli bych tu dokázala žít. Ne že bych měla zálibu v plivání a odhazování odpadků, ale ten pocit, že můžu, kdybych chtěla, tak tenhle pocit by mi asi chyběl.


Ptačí park (18. 1. 2002)

Jednou z největších atrakcí Singapuru je zoologická zahrada a ptačí park v Džurongu. Obojí by se dalo nazvat skoro rájem zvířat, zoologická se pyšní velikými výběhy, kde zvířata žijí v téměř přirozených podmínkách a od lidí je nedělí mříže, ale jen široké příkopy. S ptačím parkem je to prý podobné. Veliké voliéry umožňují ptákům volně létat a u mnohých výběhů prý dokonce nejsou kovová pletiva vůbec. Obojí ale nestihneme, musíme si vybrat. Vítězí ptačí park.

Hned u vstupu inzerují tučňáky. V tomhle vedru! Vcházíme do klimatizovaného pavilónu, kde je za tlustým sklem ještě klimatizovanější akvárium dokonce se zbytky sněhu. Tučňáci jsou parádní. Jakkoli vypadají na souši neobratně, ve vodě plavou šikovně jako ryby.

Hned vedle jsou obrovští barevní papoušci - pod širým nebem. O kus dál cvičí sokolník dravé ptáky a v pavilónu střední Afriky pochoduje vedle volavek a pelikánů prazvláštní prehistoricky vypadající pták s velkým baňatým zobákem. V obrovské voliéře s vodopádem poletují a prozpěvují pestrobarevní opeřenci a ve voliéře jihovýchodní Asie se přes poledne dokonce spustí umělá bouřka. Ani ne hodinu na to se spustí bouřka opravdická, před kterou se schováváme pod střechu ke kolibříkům.

Končíme navečer, úplně uchození a ušmajdaní ale s pocitem, že hezčí zoologickou jsme ještě neviděli.


Naše první lekce jógy (19. 1. 2002)

Včera večer jsme se v gurudvaře seznámili s dvěma príma kluky študáky a přijali pozvání na dnešní lekci jógy. Alespoň poznáme Singapur trochu z jiné stránky a navíc jsme jógu nikdy nedělali a kde začít jinde než u indického mistra!

Sedíme v tureckém sedu na měkkém koberci v přítmí pokoje jedné předměstské vilky a učíme se správně dýchat. Kluci nás ubezpečili, že nepůjde o žádné krkolomné pozice ani lámání údů, a zatím to vypadá, že mají pravdu. Kundalini jóga není nic, co by vyžadovalo léta cviku. Jde o to se uvolnit, protáhnout, pořádně dýchat, tedy přesně to, co lidé v moderní společnosti potřebují. Jak kluci, kteří seděli celý den ve škole, tak my dva, unavení plahočením po městě. Po hodině a půl cvičení a jednoduchých meditacích se skutečně cítíme mnohem líp.

Cestou zpátky zpovídáme kluky. Ani oni se necítí v Singapuru svobodní. "Všechno je tu dané předem. Vystuduješ školu, najdeš práci, přidělí ti byt, oženíš se, máš děti, děláš kariéru. To je všechno, co tě tu čeká. Příliš organizovaná společnost," říká mladší kamarád Amandeepa a dodává, že by rád zkusil studovat medicínu v Německu. Chápu jeho i jeho rodiče. Oni do Lvího města přišli z Indie. S indickým pasem se nikam moc dostat nedá a v Singapuru se žije zaručeně mnohem líp než v Indii. Pro něj už to takový ráj na zemi asi není, ale se singapurským pasem se může přestěhovat vpodstatě kamkoli na světě. Nebo se rozhodnout tady zůstat a užívat si jednoho z nejvyšších životních standardů v celé Asii.


Přišli jsme, viděli jsme, prcháme (20. 1. 2002)

Tak jsme zase zpátky na silniční šíji mezi Singapurem a Malajsií. Máme nejvyšší čas odjet. Jednak jsme slíbili, že budeme zítra večer v Kuala Lumpur, a navíc nám singapurské ceny i přes milé ubytování u Sikhů docela huntují rozpočet. Nevím, co se dá pochopit za čtyři dny, spíš jsme jen tak trochu nahlédli do prazvláštní kuchyně ostrovního státu. Každopádně to bylo jedno z nejzajímavějších a nejzvláštnějších míst na naší cestě.

Procházíme celnicí, přejdeme s gustem napříč špinavou křižovatku a jdeme na smažené nudle, které jsou tu pro nás rázem o polovinu levnější. Pak se ještě jednou otočíme a vidíme stejné vysoké věžáky, jako když jsme přijížděli, jenže se na ně teď už díváme trošku jinak. Jako ti, kdo aspoň tuší, co je za nimi.


Nechť tvůj talent vzkvétá (22. 1. 2002)

Napsat o někom, koho jsem jednou letmo zahlédla, že je to můj kamarád, je trochu odvážné. Jak byste ale pojmenovali člověka, který, přestože vás prakticky nezná, vám napíše: "Kdybyste měli cestu do Kuala Lumpur, tak tu je domov, který na vás čeká."

Jak jsme přišli k Zoovi a on k nám? Zoo, vlastním jménem Kee Wah Saw, tedy "ať tvůj talent vzkvétá," je malajský Číňan a jeho rodina žije v Kuala Lumpur. Protože malajské vysoké školy požadují na čínských studentech velmi vysoké školné a vůbec je ve svých lavicích nerady vidí, vydal se Zoo, stejně jako naprostá většina malajských Číňanů, na studia do zahraničí. Úspěšně vystudoval v Singapuru čínský jazyk a literaturu a našel tam pak práci coby novinář. Po pár letech měl stresu a povrchnosti novinových článků tak akorát, skončil s prací a vydal se na dva roky poznávat svět. Začal západní Evropou, byl v Čechách, Polsku, Rumunsku a potom přes Turecko pokračoval dál na východ. Někde v Íránu na sebe narazili s Mirkem a Blankou. Pak se potkali znovu v Pákistánu a strávili spolu tři týdny v indické Dharamsale. Když se Zoo dozvěděl, že máme namířeno do Malajsie, poslal nám výše zmíněný e-mail. A zbytek už víte.

Náš hostitel bydlí v luxusním mnohapatrovém věžáku, který je součástí komplexu budov, kterému tady říkají kondominium. V přízemí je krásný plavecký bazén s miniparkem a lavičkami, z našeho okna v 15. patře parádní výhled na panorama Kuala Lumpur. Celý areál kondominia chrání před cizími nezvanci ostnatý plot a dva strážníci v budce. Vstupujeme do menšího, ale na české poměry nadstandartně zařízeného bytu, dostáváme na přivítanou šálek silného čínského čaje a těžké batohy skládáme v útulném pokojíku s výhledem přímo na Petronas Towers.


Roti Tissue, Nasi Ayam, Dim Sum aneb tisíc laskomin malajské kuchyně (24. 1. 2002)

Zoo si předsevzal, že nás nenechá odjet, dokud neochutnáme všechny místní speciality a nepřibereme alespoň deset kilo. Obojí nám přijde nemožné, já ať jím jak chci, stejně nikdy nic nepřiberu a malajská kuchyně je tak rozmanitá, že nemáme šanci okusit všechno, snad ani kdybychom tu byli rok.

Tak jako se na Malajském poloostrově mísí lidé mnoha kultur, potkávají se na jídelníčcích chutě thajské, indické, kantonské, hokkienské, malajské a evropské, vytvářejíce pestrou paletu, kde si každý přijde na své.

Určitě si nepamatuju všechno, co jsme za ten týden u Zooa jedli. Všechno bylo výtečné, něco zvláštní, něco známější, něco z obvyklých přísad s neobvyklou chutí, něco z věcí, které bychom normálně považovali za nejedlé, nechybělo sladké, pálivé, kyselé, šťavnaté, suché, trpké . . . Deset kilo jsme určitě nepřibrali, ale gurmánský zážitek to byl monumentální.

Vybírám jen namátkou:

Dim Sum - kantonská specialita, v překladu znamená "malé srdce". Na talíři se vám objeví spousta malých mističek s různými chody - výtečný knedlík z kuřecího stehýnka a lepkavé rýže, kreveta v těstíčku, klouzavé knedlíčky se zeleninou, kuře pečené v papíru . . . mňam, mňam, po takových dobrotách je v bříšku jako v pokojíčku.

Nagi Ayam - dušené kuře s výtečnou hustou omáčkou a rýží vařenou v kuřecím vývaru. Malajská specialita, můj horký favorit! K jídlu vám ještě přinesou misku s vývarem a zeleninou. Jednoduché a neuvěřitelně dobré jídlo.

Mee třikrát jinak - naše úvodní večeře se Zooem. Smažené nudle se zeleninou, tofu a krevetami. Jedny byly kantonské - tedy původem z Hong Kongu - jedny z čínské provincie Fujian - odkud pochází Zoova rodina - a třetí kualalumpurská specialita.

Kantonská večeře - pokud se chystáte s Číňany na večeři, je prý dobré sehnat co nejvíc lidí, protože se jednotlivé chody jedí společně a každý ochutná od všeho něco. Nás bylo jedenáct a jídelníček následující: mušle v zázvorové omáčce, dušená ryba (jí se i hlava!), obalované kuře s hustou rajčatovou omáčkou, dušená zelenina, rýže a ovocný salát. Těžké vydatné chody se zapíjejí zeleným čajem. Během této večeře jsem se naučila svou první a zatím poslední větu v kantonštině: lala hou sek! - mušle jsou výtečné!

Curry, Banana Rotí a Rotí Tissue - indická kuchyně po malajsku. Chlebové placky s kari omáčkou, ty samé placky plněné banánem (sice totálně neindické, ale proklatě dobré) a místní specialita, smažená placka z těsta tak tenkého, že připomíná ubrousek. Jen co ji osmaží, stočí ji do kornoutu jako ubrousek v lepších restauracích a vy pak odlamujete křupavé kousky tak tenoučké, že se vám rozplývají v puse. Kualalumpurské restaurace prý dokonce soutěží, komu se povede Roti Tissue nejtenčí.

.. . . a další a další. Dušené vepřové na houbách, sépie s rýží, tofu v omáčce . . . Snažili jsme se taky trochu přispět a udělali bramboráky se zeleninovým salátem a palačinky s jogurtem a marmeládou. A jestli Zoo někdy přijede k nám, tak má zajištěno stravování minimálně na měsíc dopředu.


Thaipusam (27. - 28. 1. 2002)

Všichni, kdo nás přesvědčovali, že se na hinduistický svátek u jeskyně Batu Cave máme vypravit, věděli, o čem mluví. A zřejmě nepřeháněli ani ti, co tvrdili, že se oslav zúčastní milion lidí. Při pohledu okolo sebe tomu docela věřím. Celé prostranství před jeskyní je přecpané lidmi, příjezdové silnice včetně dálnice jsou totálně ucpané už několik kilometrů odsud a pořád příjíždějí další a další poutníci. Pánové v nažehlených košilích, dámy v barevných sárích a pandžábích, za ruku vedou ukřičené děti věnující svou pozornost nanuku, čokoládě nebo alespoň kelímku s limonádou. Obrovskou tržnicí, kde můžete koupit všechno od cetek, přes jídlo, šminky, kouzelné mastičky až po hrnce, se téměř nedá projít a u zábavního parku s kolotoči a centrifugou se tísní nekonečné davy odvážlivců i čumilů.

Thaipusam je ale víc než lidová veselice, stánky se suvenýry a hlučná indická muzika. Srdcem celého svátku je jihoindické božstvo Subramaniam a lidské díky za vyslyšené modlitby. Poutníci přicházejí v prostých žlutých šatech s nádobami plnými mléka nesenými na oholených hlavách. Bosí pomalu vystupují po dlouhém schodišti k hlavní svatyni, když se neopatrně pohnou, mléko vyšplíchne a stéká jim po obličeji. Jsou soustředění a dokolečka opakují: "vel! vel! vel! vel!" Některé dvojice nesou na ramenou tyč z cukrové třtiny a na ní zavěšený malý lidský uzlíček ve žluté látce - ti, jejichž touha po dítěti došla naplnění.

Z dálky zaslechneme bubny. Blíží se první opravdový vel kavadi - obrovská dekorace z kovových tyčí, pavích per a květin nesená bosým člověkem, který je pod ní sotva vidět. Obklopuje ho početný zástup, lidé tleskají a skandují do rytmu. Rychlé zvuky bubnů se přibližují, vel kavadi se k nám otočí bokem a davem lidí prosvitnou lidská záda propíchaná dobrým tuctem kovových háků. "Vel, vel!" křičí zástup a my si všimneme dlouhé ocelové jehly propíchnuté napříč mužovým jazykem. Bubny jsou už skoro u nás, lidé skandují, člověk nesoucí kavadi křepčí do rytmu, vyplazený propíchnutý jazyk, oči upřené doprostřed čela, přerývaně a rychle dýchá. "Vel! Vel!" Je v tranzu nebo tak alespoň vypadá, divoce skáče, oči vypoulené, háky na jeho zádech se houpají. "Vel, Vel!" křičí lidé a polévají zpocenou mužovu tvář vodou. Dav přihlížejících se pevně semknul u zábradlí vedoucímu ke schodům. "Vel! Vel!" Přichází další skupina uctívačů, tentokrát ji předchází pomateně vyhlížející žena, divoce tančí s vytřeštěnýma očima, tvář propíchnutou kovovou jehlou, vyplazený jazyk posypaný červeným práškem. Jde z ní strach, připomíná rozlícenou šílenou Kálí, černou mstící se bohyni z obrazů v hinduistických chrámech. Za ní vedou neméně šíleně vypadajícho muže. Z háků zapíchnutých v zádech vedou provazy, které pevně svírá člověk za ním a občas za ně prudce zatáhne. Bubeníci zrychlují, zástup šílí, atmosféra je hustá, vzduch je cítit kouřem, mlékem a lidským potem.

Jeden z poutníků leží polonahý na zemi, nepřítomný výraz ve tváři, válí sudy směrem k svatyni zatímco ho okolostojící polévají mlékem.

Čeho je moc, toho je příliš, odcházím srovnat si myšlenky někam do stínu. Proč? Myslí si lidé, že je bolest přivede blíž k bohům? Že má utrpení moc je vykoupit? Že je oběti očistí? "Vel, Vel!" doléhá k mým uším jako znamení, že davy uctívačů neřídnou. Přijde noc a přijde den a přijde další noc a teprve třetí den ráno zastihne jeskynní svatyni ponořenou do obvyklého ticha. Schody jsou najednou prázdné, ozdoby z pavích per odpočívají někde doma a život se pomalu vrací do všedních kolejí.


Cesta dál na jih, s batohy o trochu menšími a lehčími (28. 1. 2002)

Svátky skončily, máme nejvyšší čas vydat se dál.

U našeho milého hodného hostitele necháváme krabici nepotřebných věcí, co jsme svědomitě vytřídili z batohů, plus jeden spacák a tlustou košili. S lehčími batůžky se nám vykračuje mnohem veseleji, raději ani nemyslím na to, jak budeme za měsíc všechny ty krámy šťouchat zpátky.

Zooa i jeho sestřičku zaujalo, že hodláme jet do Melaky stopem, a byli dokonce tak hodní, že nás naložili do auta a odvezli přes celé město na první dálniční odpočívadlo. Dlouho za nimi máváme a pak neméně tak dlouho vysvětlujeme jednomu pomalu chápajícímu zaměstnanci benzínky, jak se do té Melaky chceme dostat, když sakra nemáme auto a né, autobusem jet nechceme. Trpělivě nám vykládá, že nám tu žádné auto nezastaví a že pěšky je to moc daleko. Ach jo, není nic horšího než když se nám do stopování montují civilisti.

Jasně že zastavilo! A ne jedno ale dvě a na večeři si už pochutnáváme v centru starého melackého města. A na čem jiném než na místní specialitě - kuřeti s rýží.


O obchodnících z Číny, krásných Malajkách a jejich dětech (29. 1. 2002)

I Číňané mají svoje svaté. Jedním z nich je admirál Čeng-ho, slavný mořeplavec, uctívaný jako patron cestovatelů. V roce 1405 přistál u malajských břehů s dary od císaře dynastie Ming a s příslibem chránit melacký přístav před útoky ze strany Siamského království. Jen co byly přátelské vztahy s Melackým sultanátem navázány, následovali ve stopách schopného admirála zvědaví čínští obchodníci, nalákaní bohatstvím a kvetoucím obchodem v zemi napůl cesty lodí mezi Čínou a Indií.

Obchodníků ze Země středu stále přibývalo, Melaka vzkvétala až vyrostla v jeden z nejdůležitějších přístavů jihovýchodní Asie. To celé mělo ale jeden háček. Zatímco čínští muži mohli dle své vůle cestovat kam chtěli, pro ženy platila mnohem striktnější pravidla a jen málokterým z nich bylo dovoleno Čínu opustit. Co udělali Číňané? Náboženství, nenáboženství, kultura nekultura - jsou věci, které jsou přednější. A tak v čínských domech v malajské Melace mluvily matky na děti malajsky, otcové je peskovali úsečnou čínštinou a malí míšenci pobíhali v muslimských šatech před taoistickými a budhistickými rodinnými svatyňkami.

Začalo se jim říkat baba-nyonya. Baba kvůli otcům z Číny a nyonya kvůli malajským matkám. Vytvořili si vlastní kulturu, zvyky a na jejich zdobené domy ve starých mélackých ulicích se lidé jezdí dívat dodnes.

Ani my dva nejsme výjimkou. Čekání na loď do Indonésie si zpříjemňujeme procházkami po malebných zákoutích staré čínské čtvrti, za jedním rohem vykukuje věžička minaretu, o kus dál je krásný čínský chrám, a když se vydáme na opačnou stranu ulice, najdeme na pravé straně chrámek jihoindický. U přístavu stojí holandská radnice a replika dřevěné lodi, která - alespoň podle informační cedule - odplouvala do Evropy s ukradenými malajskými poklady na palubě, a proto ji Alláh potopil.

Večer jdeme na poslední kuře s rýží a díváme se jak slunce zapadá nad naším posledním dnem na euroasijské pevninské desce.


Závěrečná zpráva z Malajsie a Singapuru

Malajsie i Singapur patří k nejvyspělejším zemím Jihovýchodní Asie. Jako všude jinde na světě platí i tady, že čím vyspělejší země, tím tvrdší měna a čím tvrdší měna, tím hůř pro Čecháčky. Po dlouhé době jsme se zase cítili jako chudí študáci z východní Evropy, ale díky báječnému stopování a spaní ve stanu nám obě země zas až tak veliký zub v rozpočtu neudělaly. Je tu asi míň turistických lákadel než v sousedním Thajsku, ale mně osobně se tu moc líbilo, kvůli zajímavé směsi různorodých kultur a hlavně kvůli moc milým lidem.

Jídlo: výtečná kombinace malajské, indické, čínské, thajské a kdovíjaké kuchyně!

Lidé: moc milí, skoro všichni mluví výborně anglicky, vyznávají islám, takže pokud se dostanete do tradičnějších oblastí, je dobré, aby vám nekoukala odhalená ramena a kolena. Šátek na hlavu není třeba.

Doprava: s výjimkou pralesní železnice jsme jezdili pořád stopem - auta rychlá, silnice výborné, lidé ochotní, zkrátka stopařský ráj.

Ubytování: pokoj pro dva 150 - 200 korun nejméně. Vytvořili jsme tu malý osobní rekord: z dvaceti sedmi malajských a singapurských nocí jsme v hotelu strávili jen tři - samozřejmě s vydatnou pomocí Zooa a Sikhů.

Památky: směs thajských, čínských, indických chrámů a mešit, krásná je stará Melaka a moderní Kuala Lumpur se Singapurem. Moc se mi líbila příroda, tedy jmenovitě pralesy ve vnitrozemí. Krásné jsou prý také pláže na východním pobřeží, ale chce to přijet jindy než o monzunech.

Suma sumárum: možná ne tak atraktivní jako Thajsko, ale pokud chcete jet někam, kde je krásně, bezproblémově, nemnoho turistů a slušný životní standard, tak by Malajsie mohla být to pravé.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 30. dubna 2002     &n