fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d v a c á t á

Vítězství nad býkem z Jávy

(Indonésie - Sumatra)

Vůbec se necítím oprávněná psát o tak obrovské a rozmanité zemi jako je Indonésie. Tvoří ji tisíce ostrovů a stovky nejrůznějších národů, nárůdků a kultur, od civilizací téměř nedotčených indiánských kmenů na Iryan Džaya, přes zanícené muslimy v sumaterské provincii Ačeh, hinduisty na Bali, bývalé kanibaly u jezera Toba až po moderní obchodníky na Jávě. My jsme viděli jen malý zlomek celé té barevné skládanky a jen letmo nahlédli pod pokličku indonézského dění. Z 13 677 ostrovů jsme si vybrali jeden - Sumatru - a ani tu jsme vlastně neviděli úplně celou. O měsíci, který jsme tu prožili, lidech, co jsme potkali a nádherné sumaterské přírodě je tahle kapitola.

Začnu legendou jednoho z ostrovních národů:

Před šesti sty lety si dělal na Sumatru nárok mocný král z Jávy. Vyslal na ostrov posly, aby s jeho záměrem seznámili místní vládce. Těm se samozřejmě jávanské požadavky vůbec nelíbily a vypadalo, že celý konflikt skončí válkou. Sumaterští si ale krveprolití nepřáli a místo lidských bojovníků navrhli býčí zápas. Jávanský král souhlasil.

Když do arény přivedli obrovitého jávanského býka, všem se zatajil dech. Jaké bylo ale překvapení přihlížejících, když sumaterští vypustili do zápasiště malé telátko. Copak může tele zápasit s dospělým býkem? Zdálo se, že i býk váhá. Kdo neváhal vůbec, bylo tele. Držené několik dní o hladu, rozeběhlo se hned k býkovi a začalo u něj hledat struky s mlékem. Ostré kovové hroty připevněné k jeho rohům se přitom zabořily hluboko do býčího břicha a silně krvácející zvíře zápas vzdalo. "Minang kabau! Minang kabau! - býček zvítězil!" volali sumaterští a od té doby si na domech staví střechy podobné býčím rohům. A sami sebe nazývají podle slavného zápasu - Minang kabau.


Jak jinak na ostrov než lodí (30. 1. 2002)

Ukázalo se prozíravé, že jsme si lístky z malajské Melaky do Indonésie nekoupili od žádných turistických šizuňků ve městě, ale došli si pro ně přímo do přístavu. Přestože na jízdence psali 150,- ringitů (asi 1 500 korun), paní po nás z nepochopitelných důvodů chtěla jenom 120,- a to člověka potěší.

Naloďuji se se zvláštními pocity. Najednou mi přijde, že jsem hrozně daleko od domova a že jedu někam ještě dál a pryč. Jako by skutečnost, že jsme doteď byli pořád na té "naší" kontinentální placce, znamenala že Čechy pořád ještě nejsou tak daleko a i kdyby se všechno schrulo, domů se nějak dostaneme. Teď mi tohle vědomí chybí. Necítím se vůbec blízko a mezi mnou a domovem leží slušně široký pruh moře.

Smutek zaháním nejnovějším indickým filmovým trhákem s mým milovaným Sharuh Khanem v titulní roli a porcí smažených nudlí. Obojím nás zásobuje lodní společnost a pasažéři vypadají spokojeně, protože nudle se hodí, Sharuh je hvězda a pohled z okýnka na nekonečnou vodní hladinu je poněkud jednotvárný. Mélacká úžina je ovšem pro několikahodinový bollywoodský film příliš úzká a v Dumai jsme dřív než stihnou pustit poslední třetinu. První pohled do indonézských video-CD půjčoven mě ale uklidní. Jakkoli je film z evropského pohledu kýčový a banální, v Asii je to trhák a zdá se, že je v Indonésii stejně populární jako všude jinde. Tak to snad někde dokoukám.


Zpátky v Indii (30. 1. 2002)

V porovnání s vyspělou Malajsií působí Sumatra chudě. Nepříliš vyspělé hospodářství ochromila nedávná jihoasijská krize natolik, že se místní ekonomika téměř položila. Pro nás je to samozřejmě výhodné, jsme tu za boháče, ale lidé, co tu žijí asi tak nadšení nebudou. První rozdíly mezi Malajsií a sumaterským ostrovem vidíme už cestou z přístavu. Domečky jsou omšelé a vyspravené čím se dalo, silnice prašná a většinu dopravního provozu obstarávají motorky, kola a pěšáci. Lidé vaří na ohních před domy, vodu nosí od studní, všude pobíhají umatlané děti, po mobilních telefonech a počítačích ani památky. Jako kdybychom byli najednou zpátky v Indii.

V obchodě na hlavní třídě měníme peníze. Hlavní třída je mimochodem značně honosný název pro prašnou umolousanou ulici, nicméně, když se člověk trochu snaží, objeví tu co potřebuje, třeba například takovou směnárnu v papírnictví.

No panenko skákavá! Za padesát dolarů dostáváme skoro půl milionu indonézských rupií! To zas budou počty! V hospodě si pak dáváme za 14 000 slavnostní večeři, na počest našeho úspěšného vylodění na rovníkovém ostrově.


Jak jsme se stali váženými hosty jazykové školy (31. 1. 2002)

"Promiňte prosím, já jsem z jazykové školy," oslovuje nás po setmění na hlavní dumaiské třídě člověk s mopedem. "Kdybyste měli trochu času, naši studenti by si s vámi moc rádi popovídali. A já také. Můžete přespat u nás doma," pokračuje a tváří se upřímně nezáludně. "Moc by nás to potěšilo," dodává nakonec, aby nám ulehčil rozhodování.

Chvíli váháme, ale chlap nevypadá, že nás hodlá zamordovat, tak to asi riskneme. Třeba se aspoň dozvíme o Indonésii něco zajímavého.

Dozvěděli. V soukromé škole pana Muchsina jsme nakonec zůstali ještě celý další den a bylo to moc príma. Krásné přivítání od Indonésie. Vpodstatě je to tak, že se tu anglicky učí spousta lidí, ale bez šance potkat nějakého živého Angličana. Asi jako u nás před revolucí. Politická situace v některých částech země není úplně stabilní, a přestože sem ještě před pár lety jezdila spousta cizinců, teď tu nejsou skoro žádní. Když se pak na obzoru konečně objeví nějaký ten běloch, vrhnou se na něj nadšení konverzanti a jen málo jim záleží na tom, jestli je skutečně z Anglie nebo z nějakého zapomenutého koutu světa, kde nemají o angličtině moc ponětí.

Rozhovor na večerní hodině. Ptáme se na koníčky. Kluci chodí rádi na ryby, holky nakupovat do města. "Já nemám čas chodit po obchodech," říká vážně Yanti, nejlepší studentka v ročníku. "Proč ne?" divíme se. "Protože většinu času strávím na autobusovém nádraží." ??? "Čekám, jestli se neobjeví nějaký cizinec, abych si s ním mohla povídat anglicky." Všichni se smějeme, ale na Yanti je vidět, že to myslí vážně. "Spousta z nich se se mnou vůbec bavit nechce," smutně vrtí hlavou zamotanou v muslimském šátku.

Přestože většina holek má maminky v domácnosti a spoustu sourozenců, o svém životě mají jinou představu. Kvalifikovaná práce a dvě - tři děti, shodují se všichni. Až na Thamrina, který chce mít čtyři syny.

Jiná hodina. Ptáme se sympatického mladého muže na zaměstnání. Vrtí hlavou, hospodářská krize připravila spoustu lidí o práci, on není výjimkou. Je inženýrem ekonomie, volný čas vyplňuje angličtinou a doufá v obrat k lepšímu.

Všichni doufají. Ještě před třemi roky se tu žilo dobře. Snad za pár let zas bude líp.

"Jaké je u vás teď počasí?" ptají se děcka. "U nás sněží a mrzne." ??? "To jako že je celá země pokrytá ledem." Smějí se: "v Indonésii je led něco, co si dáváme do pití!"

Jazykovou školu v Dumai si budu asi dlouho pamatovat. Usměvavou Titin od sousedů, Yanti i pana učitele a jeho tři malé copaté princezny. Když odjíždíme, umiňuji si, že nebudu suchar a neodmítnu, když si se mnou bude chtít někdo anglicky povídat. To ještě netuším kolik takových žádostí bude.


Močáliska (1. 2. 2002)

Východní část Sumatry není moc obydlená. Podmáčené planiny se táhnou od obzoru k obzoru, země je porostlá keři a nízkými stromy. Zvláštní pohled. Od pobřeží k západním horám vede na místní poměry docela obstojná silnice, a tak zkoušíme štěstí. Nejdřív to vypadá špatně, když si odmyslíme motorky, cyklisty a minibusy, které nám kdoví proč neustále zastavují, rovná se provoz vpodstatě nule. Pak nás konečně někdo vezme, ale jede akorát do sousední vesnice a tam zas čekáme dál. V poledne jsme už úplně hotoví, máme ujeto neuvěřitelných 54 kilometrů, a to prosím asi na šestkrát. Tak tímhle tempem nedojedeme za měsíc ani do Bukittingi. Začínáme zvažovat variantu autobus. A pak nám zastavil. Velký náklaďák - benzínová cisterna, sen všech stopařů. Jel sice pomalu, ale pořád a z jeho vysoké kabiny se krásně koukalo na nekonečná rovinatá rašeliniště.


Vesnická sociální hierarchie (1. 2. 2002)

"Můžete přespat u nás doma," naznačuje napůl pantomimicky náš spolustopař z náklaďáku, spolu s kterým jsme právě vystoupili kousek za městečkem Bangkinang. Je už tma jako v pytli, všude kolem domky, a tak pozvání přijímáme. Kluk je starý asi jako my a bydlí spolu se svou ženou a dětmi v malém domku vedle mešity. Posadí nás na koberec v přijímacím pokoji a za chvíli přináší čaj.

Jsme tu asi hodinu a náš příchod způsobil slušný rozruch. Zvenku se na okna tlačí kupa dětí, postupně přicházejí další a další dospělí, sedí, pokuřují a prohlížejí si nás. Jeden z návštěvníků má na hlavě čepici a tváří se důležitě. Ostatním něco vypráví a podle tónu hlasu to nebude nic příjemného. Natáhne kouř z cigarety, zatváří se jako by byl nejmíň indonézský president a pokračuje v proslovu. Zaslechneme slovo "passport" a začínáme tušit nějakou neplechu. "Budete muset odejít," tlumočí nám výsledek řeči člověk sedící vedle nás. "Proč? Jsme slušní lidé a neděláme tu nic špatného!" Hledáme pomoc u našeho hostitele, ale ten mlčí. "Tady spát nemůžete," pokračuje tlumočník a důležitý muž lhostejně vyfukuje cigaretový dým. "To není moc přátelské, vyhodit v noci hosta z domu! Proč tu nemůžeme zůstat? Máte nějaký důvod?" "Není zvykem, aby cizinci spali v takhle malé vesnici." Začínáme toho mít dost. "Vadí vám, že tu jsme?" obracíme se na člověka, co nás pozval. "Ne, vůbec ne," říká vážně, ale nezdá se, že by tu měl jeho hlas nějakou váhu. "Pojedete autobusem do města a přespíte v hotelu," pokračuje tlumočník, kterému dělá důležitá role zjevně dobře. "Podívejte, nám nebude nikdo říkat kam máme jet a kde máme spát!" Jsme už slušně naštvaní. Dál se hádat nemá smysl, nechceme přidělat mladé rodině problémy. Bereme věci a odcházíme, důležitý muž se tváří spokojeně. "To je teda pohostinnost! Idiot!" ulevujeme si cestou k silnici. Za námi dobíhá náš hostitel a omlouvá se nám. "To je dobrý. Na tebe se nezlobíme. Dík za pozvání!"

Když o kus dál stavíme na travnatém plácku stan, vzpomenu si, jak jsem četla o striktní sociální hierarchii panující v tradičních indonézských vesnicích. Něco pravdy na tom asi bude.


Kaňon s vodopády a rohatými domy (2. 2. 2002)

Pořád nás překvapuje, jak je tu v noci příjemně chladno. Máme ještě živé vzpomínky na noci v Indii těsně před příchodem monzunů, kdy nám bylo takové horko, že jsme měli problém usnout jinde než pod naplno puštěným větrákem. Teď jsme mnohem jižněji, sotva pár kilometrů od rovníku a i dole na planinách v Dumai jsme spali v noci hezky přikrytí spacákem.

První indonézská přírodní krása, která nás na cestě čeká, je kaňon Harau. Plně naloženému kamionu dává klikatá stoupající silnice docela zabrat, ale výhled na krajinu je překrásný. Nízké keře močálisek pomalu přešly v bujnou džungli na nízkých kopcích a čím stoupáme výš, tím prudší jsou svahy a neprostupnější lesy na nich. Kolem poledne jsme konečně na místě.

Široké údolí obklopují strmé kopce končící někde před námi výše zmíněným kaňonem, dno údolí vypadá jako záplatovaný ubrus se světlezelenými čtverci mladé rýže, žlutými poli dozrávajících rýžových klasů a hnědými bahnitými rybníčky, kde půdu na nové sazeničky připravují oráči se zapřaženými vodními bůvoly. Tady neexistují roční období a jen co klasy rýže dozrají, je možné pole znovu osít.

Necháváme si zastavit ve vesnici a dál pokračujeme po svých. Nadchnou nás dřevěné domy s obrovskými střechami zahnutými do tvaru býčích rohů. Mají krásně zdobené štíty, některé jsou celé omalované a vyřezávané, takže domky vypadají jako chaloupky z pohádky. Přijeli jsme do země lidí Minangkabau a podobných "rohatých" domů uvidíme asi ještě víc.

Údolí se najednou prudce zúží a napravo je vidět první vodopád. O kousek dál je další, obklopený spoustou stánků a parkovištěm. Původně jsme tu chtěli přespat, ale vypadá to tu docela komerčně. "O víkendech sem jezdí spousta mladých lidí. Hlavně na rande. Schovají se někam do lesa, aby měli soukromí, protože na veřejnosti se nesmí vzít ani za ruku." Vysvětluje jeden z místních. "Nebudete mít problém sehnat místo na spaní." Neměli jsme. Akorát nás celou dobu stopoval kluk s baterkou a dal si záležet, aby přesně věděl, kde budeme spát. Nejdřív mi to nešlo na rozum. Když jsme pak pod velikánským stromem vařili před stanem večeři, ozval se z roští zvláštní šramot. "Zmizte odsud!" zahrozil směrem k roští rychleji chápající Pavel. Sotva se zvedl, byl slyšet mohutný dusot směrem k silnici a pak několikahlasý klukovský smích. Kluci šmíráci! Museli jsme jim připadat s tím naším vařením a povídáním pěkně nudní!


Z labyrintu světa - Sukně na sto způsobů

Sárong, nebo sárung chcete-li, je pruh barevné látky asi metr široký a dva metry dlouhý. Nosí jej muži, ženy, i děti po celé Jihovýchodní Asii, od jižní Číny, přes Laos, Malajsii až do Indonésie a možná i dál. Zajímavé jsou na něm nejen rozmanité variace barev a motivů, ale hlavně to, k čemu všemu se taková věc dá použít. Jeden jediný sárong může ve vaší domácnosti sloužit jako:

SUKNĚ - tak se nosí nejčastěji. Jednoduše si omotejte zamotávku okolo pasu a máte elegantní splývavou sukni. Když si ji nařasíte jedním velkým záhybem, bude se vám v ní dokonce i dobře chodit. Že jste chlap? Nevadí. Můžete si sukni ze sárongu nosit alespoň doma.

KOUPACÍ ODĚV - koupe-li se dáma, nikdy ne v plavkách. To by tak hrálo, aby ženy pobíhaly na veřejnosti v něčem tak okatě připomínajícím spodní prádlo! Hezky si omotejte sárong do roury zakrývající vás od prsou po kolena a hurá do vody.

ČEPICE - že vám svítí na hlavu pálivé tropické slunce? To se dá lehko napravit. Kokrhel ze sárongu na hlavě vám bude určitě slušet.

PROSTĚRADLO A PŘIKRÝVKA - pokud máte pocit, že je tu v noci takové vedro, že se nevyplatí se přikrýt, asi jste ještě nepotkali pisklavé sumaterské komáry.

FUSAK - svažte k sobě protilehlé rohy a hned máte batůžek.

NOSÍTKO NA DÍTĚ - obšťastnila vás příroda děckem, které ještě samo nechodí? Posaďte si ho obkročmo na bok a převažte sárongem směrem k protilehlému rameni.

HOUPAČKA - chce se vašemu děcku spát? Zavěste sárong mezi dva stromy a kolíbka je hotová.

HADR - toto je konečné použití starých sárongů. Bez takového všestranného hadříku se žádná hospodyňka dlouho neobejde.


Město na vysokém kopci (4. 2. 2002)

Bukittingi znamená indonézsky vysoký kopec a jmenuje se tak město, které leží na vysokém kopci pod ještě mnohem vyšší sopkou zvanou Merapi. V městečku se kromě nádherného obřího trhu, kde se dá bloudit hodiny, nachází také moc pěkné muzeum minankabauské kultury.

Na kopečku nad mešitou stojí krásně zrekonstruovaný dřevěný dům se střechou připomínající obrovské býčí rohy, vnější stěny krásně pomalované, uvnitř jeden jediný veliký prostor. Platíme vstupné ve výši čtyř korun českých a uvnitř se dozvídáme, že domu se říká rumah gadang a kdyby nestál v muzeu ale v tradiční minangkabauské vesnici, tak by to vypadalo asi následovně: v domě bydlí matka rodu, všechny její dcery a synové mladší šesti let. Kde že bydlí muži? Přes den pobývají v hospodě nebo domě vyhraženém modlitbě a teprve když padne tma, mohou vstoupit do domu své ženy. Ovšem jenom na přespání, když přijde ráno, nemají tam už co pohledávat. Do rodinných záležitostí nemá chlap co mluvit, zato se od něj očekává pilná práce na poli, ne na svém - mužům žádná pole nepatří - ale na poli své matky. Matka se o syny také stará pokud onemocní, a když náhodou zemřou, pohřbí je na půdě patřící matčině rodu. Jméno i majetek se dědí samozřejmě po mateřské linii. Prostě matriarchát jak má být. (Kdyby se nenabízely nevhodné souvislosti a nebránilo mi slušné vychování, napsala bych "matriarchát jako kráva".) Není divu, že přestože Sumatru už před mnoha stoletími úspěšně dobyl islám, nemají v sobě místní ženy nic z nesmělosti a podřízenosti jejich muslimských sester Předního Východu.

Matriarchální kultura nás okamžitě zaujme, mě samozřejmě víc než mého tradičněji smýšlejícího muže. Docela rádi bychom se dozvěděli něco víc, ale z muzea ani jeho indonézsky mluvícího muzejníka už asi nic víc nevydolujeme.


Turistické služby bez turistů (4. 2. 2002)

Batůžky se nám začínají plnit špinavým prádlem, které nestíhám prát jako domorodé ženy v řekách podél cesty. Zastesklo se nám po měkké postýlce, lampičce na čtení a navíc je Bukittingi příliš velké na kempování, zkrátka a dobře přišel čas vyzkoumat jak vypadají levné indonézské hotýlky. Je mi docela jedno kde budu spát, jenom po zkušenostech z Thajska nechci, aby měl hotel vlastní restauraci. Když má majitel i hospodu, trpí neoprávněným přesvědčením, že jsou hosté povinni se u něj stravovat, a navíc považuje svoje jídlo minimálně za božskou manu a ceny tomu bohužel odpovídají. A taky bych dala přednost nějaké echt místní ubytovně před podniky vyhrazenými západním turistům. No vida, takže mi to vlastně až zas tak jedno není.

Ani nemusíme moc hledat. Na ulici Ahmad Yani nacházíme přesně to, co chceme. Majitel si pokoj v patře cení na 25 000,- rupií, tedy téměř rovných sto korun českých. Zkoušíme, jestli by mu stačilo 20 000,-, na Indonésii je i tohle dost peněz. Pán se na chvíli zamyslí a pak se starostlivě zeptá, jestli je pro nás problém zaplatit těch dvacet pět tisíc. Zarazí nás to, takovouhle smlouvací strategii jsme ještě nepotkali. Opatrně zkoušíme říct, že by nás dvacet tisíc potěšilo víc, pán chvíli přemýšlí a pak kývne.

Do užívání jsme dostali nejen pokojík s výhledem do stráně s neuvěřitelným množstvím zamilovaných koček, ale také velký společenský pokoj se stařičkou pohovkou, velikánským psacím stolem a balkónem do ulice. Psací stůl jsme okamžitě zaplnili haldou papírů a knih a na balkón vystrčili naši přenosnou kuchyni za účelem uklohnění nějaké té dobrůtky k večeři. Pan domácí kupodivu proti zapálenému vařiči nic nenamítal a když šel okolo, tak si ho dokonce se zájmem prohlížel.

Hotel je až na pár domorodých pocestných téměř prázdný. Prázdnotou zejí i turistické kavárničky, cestovní kanceláře a přestože jsou ulice města plné turistických hotýlků a penzionů, neviděli jsme za celý den ve městě jediného zápaďana. Vybaví se mi rozhovor se smutným provozovatelem krásného penzionu s tradičními dřevěnými domy ve stylu minangkabau v údolí Harau. "Ještě před pár lety jezdila na Sumatru spousta turistů," líčil mi nad sklenicí kávy, kterou jsme si u něj dali, aby měl alespoň nějaký kšeft. "Pak přišla ekonomická krize, studentská povstání v Džakartě, muslimští extrémisté v Ačehu a teď sem nejezdí skoro nikdo. Lidé se bojí," vrtěl smutně hlavou a vysvětloval, že tu přitom nikomu žádné nebezpečí nehrozí.

Taky doufám. Už dvakrát jsme od různých lidí slyšeli, že hospodářská recese přinutila ty nejchudší krást, aby měli vůbec co jíst, ale všichni nás ubezpečují, že cizinců se nikdo nedotkne.Tak jen doufám, že mají pravdu. Každopádně v porovnání s Malajsií a hlavně Thajskem tu opravdu nejsou skoro žádní turisté. Dokonce i informační kancelář na náměstí kvůli nedostatku zájmu zavřeli. Pro nás je taková situace samozřejmě příjemná - tedy s výjimkou zrušených informací - široká nabídka a malá poptávka drží ceny při zemi, cizinec je tu vzácný, lidé si ho považují, volají na něj přes ulici, mávají...

Ti, co tu žijí, asi tak nadšení nejsou. Zvlášť podnikavci v oblasti cestovního ruchu.


Jezero Manindžau (7. 2. 2002)

"Šizuňk jeden! Takovejch peněz za patnáct kilometrů!" Stojím u cedule s nápisem Lawang - 6 km a nadávám směrem za odjíždějícím autobusem. Tři a půl tisíce rupií nám přišlo moc i za cestu až k jezeru a on nás ještě vyhodí napůl cesty, že dál nejede! To je víc než koruna za kilometr, horší než v Číně. No jo, to máme z toho, že jsme cizinci a neumíme pořádně smlouvat.

Uklidním se až vytrvalým pochodem směrem na vesničku Lawang, během kterého vyvstane další zásadní životní otázka - kde tady budeme spát? Osázená rýžová políčka jsou sice krásný námět pro fotografy, ale pro vandráka hotová noční můra, protože rýže se jako napotvoru pěstuje ve vodní lázni a hrázky mezi políčky jsou široké tak na dvě chodidla. Naštěstí se mezi rýžovými lány najednou objevil kopec a na něm trávník spasený kravkami, takže jsme usínali pěkně v suchu a měkkoučku.

Ráno pokračujeme pěšky směrem na Lawang, silnička vede malebně zvlněnou krajinou s terasovitými políčky jasně zelených rýžových rostlinek, domky ve vesnicích jsou dřevěné s plechovými střechami a vrásčitými babičkami na zápraží. Čím jsme výš, tím víc je polí kukuřice i cukrové třtiny a míň rýže, na stráních nad domy rostou borovice, fouká chladný vítr.

Kolem poledního jsme konečně na hraně kráteru. Svah najednou padá prudce dolů a několik set metrů pod námi se leskne tmavě modrá jezerní hladina. Podívaná jako z pohádky. Sedíme nahoře na vyhlídce a užíváme si pohledu na jedno z největších kráterových jezer na světě - Manindžau.

Dolů se dá buď po silničce okolo anebo přímo pěšky lesem. Statečně volíme pěšinku a pak se asi dvě hodiny škrábeme hustým porostem prudce dolů. S batohy na zádech a v pravé poledne, netrvá dlouho a pot z nás jen leje. Děláme pauzu a žíznivě upíjíme vodu z láhve. Pavel si utírá pot z čela. "No vidíš, máme saunu a zadarmo." "Jenže se nedá vypnout!" Však ono se nám pak doma v zimě a plískanicích po teplíčku ještě zasteskne.


O sušení kávy, skořicové kůry a bezstarostném lenošení (10. 2. 2002)

Už před vyloděním na indonézských březích jsme se rozhodli, že si tu na nějakém krásném místě pěkně zalenošíme. Manindžau by mohl být ten správný kout. Je tu krásně, klidno, ani horko, ani zima, přímo na břehu jezera spousta levných penzionků. Vybíráme jeden, který vypadá příjemně omšele, dostáváme bez smlouvání pokojík s koupelnou za šedesát korun a majiteli ke všemu vůbec nevadí, že u něj nebudeme jíst, naopak nám ještě nabídne k použití vlastní kuchyni. "Hlavně abyste se tu cítili jako doma!" sděluje s bezelstným úsměvem a ukazuje kde jsou nafouknuté duše od náklaďáku, to kdybychom se chtěli trochu povozit po jezeře.

Dny plynou krásně líně. Pavel čte Penězoměnce od Artura Haileyho, já se snažím vší silou propsat v deníku skrz Malajsii, z mešity opodál vyvolávají pětkrát denně jak veliký je Bůh, slunce vychází a zapadá nad strmou hranou kráteru a jezerní hladina je pořád stejně nehybná, jako by se jí běh světa okolo ani nedotýkal.

Při procházkách do okolních vesniček objevíme vedle domku sušící se skořicovou kůru a zvláštní bobule, které schnou na slunci na velkých plátnech podél cest. Copak to asi je? Rozlouskáváme zelenobílou slupku a uvnitř leží světlezelené kávové semínko. Kafíčko! Odpoledne si pak zkouším dát u našeho ubytovatele kávu s mlékem. Hm, hm! Přestože nejsem žádný zvláštní kafomil, tak na tohle by mě asi dostali. Kam se hrabou všechny nescafé a zrnkové kávy dovezené do Evropy. Čerstvě usušené, opražené, rozemleté a krásně voní, takovéhle pití to je jiný kafe!


Královská stodola (11. 2. 200)

Ať se nám to líbí nebo ne, přišel čas jet zas o kus dál. Tak trochu se nám ještě chce zůstat, ale už nás zase tlačí toulavé boty. Sumatra je veliká a náš čas omezený. Dáváme poslední kávu s mlékem a vyrážíme zpátky do hor. Představa několikahodinového škrábání se džunglí nahoru zpátky na hranu kráteru nás moc neláká, zkusíme jet stopem po silničce.

To jsme si dali! Začalo to dobře. Zastavil nám moc milý manželský pár v džípu a než jsme se pořádně rozkoukali, už autíčko svižně šplhalo serpentýnami nahoru. Zatáčky se točily téměř o 180 stupňů a bylo jich víc než čtyřicet. Co vám budu povídat, už v půlce nám bylo tak zle, že to vypadalo, že se smažená rýže k obědu vystěhuje na potahy na sedačkách. Vší silou jsme se snažili udržet jak přátelskou konverzaci s řidičem, tak jídlo v žaludku a v Bukittingi jsme pak hodnou chvíli leželi zelení ve stínu pod stromem než jsme sebrali odvahu jet dál.

Ve vesničce Batu Sangkar jsme až v podvečer. Mezi námi a Bukittingi dýmá 2 891 metrů vysoká sopka Merapi, která není díky momentálnímu oparu ani trošku vidět, ale s trochou fantazie si představujeme, jak její strmý kužel mocně ční nad rýžovými políčky. Ke královskému paláci ve vesnici Padaruyung to máme ještě pěkných pár kilometrů a po dnešních pestrých zkušenostech se rozhodneme zdolat je raději po svých.

Podél silnice se střídá džungle s terasovitými políčky rýže a malebnými dřevěnými domky ve vesničkách, skrz mlhu občas prosvitnou homolovité kopce porostlé zelení a mezi normálními domky se tu a tam objeví krásně malované tradiční minangkabauské domy s rohatými střechami.

Stmívá se rychle. Od hodné stařenky dostáváme převařenou vodu na pití a ještě dřív než na travnatém plácku pod vesnicí postavíme stan, zahalí celou krajinu tmavá, mokrá a teplá mlha.

Ráno jsme u paláce jedni z prvních návštěvníků. Istana Basa sloužil za sídlo jednomu z místních králů a je to třipatrová dřevěná stavba, vpodstatě zvětšený model klasických minangkabauských domů. Připomíná - pan král snad odpustí - přerostlou stodolu. Stejně jako ostatní místní domy stojí na kůlech, má jediný veliký vnitřní prostor a špičatou střechu. Aby měla královská rodina přeci jen něco navíc oproti svým poddaným, jsou vnější stěny nádherně vyřezávané a malované, hlavní místnost zdobí barevné a zlatem vyšívané závěsy, střecha je asi čtyřikrát větší než na domech okolo a je z tradičních "došků" z pevných palmových vláken. Nejvíc se mi líbí masivní dřevěné sloupy vedoucí od základů skrz všechna tři patra až do střechy. To se to staví s tvrdým tropickým dřívím, které se nesesychá ani nekroutí! Však oni věděli dávní obchodníci, kam se plavit za voňavými a zázračně tvrdými stromy. Nebýt jich a ostatních Evropanů, co šli v jejich stopách, třeba by tu královská rodina žila dodnes.


Znovupřekročení nulté rovnoběžky (12. 2. 2002)

Bukittingi je nejen příliš veliké na kempování, ale i na to, aby se dalo přímo z města odjet stopem. Bereme minibus do asi čtyřicet kilometrů vzdáleného Bondžolu a zakoušíme na vlastní kůži to, o čem mluví snad každý cestovatel v Indonésii - útrapy hromadné dopravy. Počet sedadeĺ se tu okázale ignoruje, kam se vejdou tři, vejdou se i čtyři, kam se vejdou čtyři... Znáte to, navíc jsou místní asi o hlavu až dvě menší než my a výrobce automobilu to bohužel zohlednil. Celou cestu nám pouštěli hlučný indonézský bigbít, my se snažili vydržet ve zkroucených pozicích, ignorovat houstnoucí cigaretový dým a přes malá, nálepkami polepená okénka zahlédnout alespoň něco z té krásné scenérie venku. Vzpomínala jsem na naše kamarády Radka s Gábinou, kteří nedávno podstoupili mnohahodinovou cestu z Bukittingi do hlavního města Indonésie Džakarty. Asi jeli něčím větším a pohodlnějším než je tahle plechovka, ale stejně mají můj obdiv. Tohle není cestování, ale zkouška vytrvalosti.

V Bondžolu jsme asi za hodinu a máme toho tak akorát dost. Sotva vystoupíme, vrhnou se na nás prodavači triček s nápisem "překročil jsem rovník", přes silnici je nakreslená bílá čára a vedle stojí malá betonová koule, na které zabírá většinu zeměplochy nápis "equator". Tak jsme tady. Cestou do kaňonu Harau jsme už jednou rovník přejeli, ale ani nevíme přesně kde, štěstí že mají aspoň tady pořádnou ceduli, vždyť bychom se jinak neměli ani s čím vyfotit. Pilně dokumentujeme historický okamžik naší cesty a prohlížíme i přilehlé muzeum, které ale kupodivu není věnované rovníku, ale nějakému místnímu buditeli.

V muzeu nám nabízejí nocleh a když říkáme, že radši zakempujeme někde v přírodě, nabídne se kluk z pokladny, že nás zavede k vodopádu, že prý je tam moc hezky a je to odsud kousek.

To, co z počátku vypadalo jako nevinná procházka vesnicí a posléze malebnými rýžovými políčky, začalo postupně nabírat dobrodružnější ráz. To když cestičky skončily a my se skoro hodinu prodírali džunglí, brodili proti proudu potokem nebo přeskakovali z kamene na kámen s plnou polní na zádech a botami v rukou. Když se před námi konečně objevila skalní stěna s vodopádem, byli jsme už slušně utahaní, propocení a špinaví.

"Já už musím jít zpátky," říká náš průvodce a přestože cestou tvrdil, že se nebojí lesních duchů jako ostatní vesničané, je na něm vidět, že se ve stmívajícím lese úplně necítí.

"Fakt tu budete spát?"
"Neboj, my se duchů nebojíme."
Ještě jednou se otáčí: "Já jen, kdyby se vám něco stalo, tak já za to nenesu žádnou odpovědnost."

Tak to mě moc nepotěšil. Trochu strachu přeci jen mám, ještě nikdy jsme nespali tak hluboko v džungli. Zaháním obavy, pomáhám stavět stan, vařit večeři a pak se jdu vykoupat kousek pod vodopád.

Je tu nádherně. Voda padá přes skalní hranu do temné tůně, její šumění se mísí s křikem opic, ptáků, cikád a jinými zvuky noční džungle, které mám tak ráda. Mezi hustou sítí stromů, keřů, trávy a rostlin poletují zářivé tečky světlušek, voda je studená, kameny kluzké, přestože ještě před chvílí bylo zataženo, teď je obloha nad námi plná hvězd. Po večeři sedíme u svíčky, povídáme a cítíme se jako správní robinsoni. Když usínám, ještě se trochu bojím, ale na druhou stranu, nikdo neví, že tu jsme, a kdo by takovou dálku v noci chodil!


Noční návštěva (12. 2. 2002)

Probudí mě světla. "Pavle vstávej, někdo jde!" tiše posloucháme. Oheň se blíží, je slyšet mužské hlasy. Co tady kdo může chtít? Kroky se zastaví, náš stan obklopí asi tucet vesničanů se zapálenými palmovými pochodněmi. Mám strach.

"Hallo mister!"
"Já jdu ven, ty tu buď potichu! Nikdo nemusí vědět, že je tu holka," dostávám instrukce a cítím jak se mi stahují půlky.
"Hallo mister, how are you?"
Pavel leze ven: "Co chcete?"
"Přišli jsme na ryby."
Deset chlapů, o půlnoci a sem? V hlavě se mi odvíjí ty nejkatastrofičtější scénáře a úpěnlivě prosím nebesa o ochranu.
"Na ryby? Tak prosím pokračujte!"
Nezdá se ale, že by společnost chtěla odejít.
"Jak se jmenuješ?" ptá se mluvčí skupiny a Pavel na oplátku vyzvídá jména vesničanů.
"Odkud jsi a kdo je vevnitř?"
Skulinou ve stanu pozoruji dění venku a snažím se zapamatovat jednotlivé obličeje. To pro případ, že bychom přežili. Hlavně ať je nenapadne zapálit těmi pochodněmi stan. Strach má velké oči.

Venku se zatím odvíjí docela přátelská konverzace. Že by přeci jen přišli na ryby? Jak čas plyne, docela se uklidním.

"Zazpívej něco," přejí si chlapi. Pavel zpívá a oni pak na oplátku spustí "Indonesia song."
"Indonesia, Indonesia, Indonesia . . ." spustí sborově a mně dojde, že to bude nejspíš státní hymna. No, to je hlína!
"Čeko song, čeko song," vyžadují, když dozpívají, a Pavel spustí: "Kde domov můj . . ." Mám co dělat, abych se nahlas nerozesmála. To je poprvé, co ho slyším zpívat hymnu.
Čas běží, mužští povídají, já pomalu usínám.
"Mister, fish!" Od potoka přinášejí úlovek a Pavel dostává tři rybky na památku. Aby utvrdil přátelství, věnuje nočním rybářům umělohmotnou láhev na vodu. Vypadají potěšeně, už předtím se jim líbila.
"Good night, mister!"
Kroky i světla se začínají vzdalovat. V nastálém tichu je skoro slyšet, jak mi ze srdce padá kámen.

A tak nakonec jediný, pro koho ten večer skončil špatně, byly naše tři malé rybky. Nejdřív jsme je chtěli pustit zpátky do vody, ale přišlo nám to nevděčné vůči rybářům a navíc vypadaly už docela lekle. Tak jsme je ráno osmažili k snídani a snědli s instantní nudlovou polévkou. A to je konec strašidelné historky.


Z labyrintu světa - RAMBUT KERINTING

Nejsem si úplně jistá, jestli tahle kapitola projde rodinnou cenzurou, ale risknu to.

Než jsme odjeli z Čech, zařekl se Pavel, že neostříhá vlasy dřív, než se zase vrátíme domů. Jestli vám na tom nepřijde nic divného, je to nejspíš proto, že nevíte, co mu roste na hlavě.

Husté hnědé vlasy nosil doma vždycky nakrátko a stejně se kroutily tak, že mu vysloužily přezdívku - Kudrnáč. Od té doby, co jsme odjeli, prošla jeho vlasová pokrývka několika fázemi.

Nejdřív vypadal jako sluníčko - tedy pokud jste ochotni připustit, že slunce může mít fousy. Dobromyslné zatočené vrtule mu trčely do všech stran a vesele poskakovaly, když otočil hlavou. Občas se mu podařilo vlasy rozčesat a pak nabral image arabského překupníka.

Byli jsme zrovna v Pákistánu, tak se to hodilo.

Jenže kudrny rostly dál a ze sluníčka se pomalu stal loupežník. Vlasy bohužel nejevily žádnou ochotu splývat dolů podél hlavy jako u normálních lidí. Každá spirála rostla vlastním směrem, povětšinou nahoru nebo do stran.

Pak přeci jen přišel zlomový okamžik a i ty nejkolmější vrtule se začaly díky zemské přitažlivosti ohýbat směrem dolů. Kudrnáče jsem překřtila na květináče, protože ze všeho nejvíc připomínal palmu, a pak jsem musela rychle utíkat, když mě rozzlobená vlasatá postava honila po čínských kopcích.

Jednoho dne přišla na řadu gumička do culíku, kterou jsem dostala od Terky, a poté, co se Pavel pečlivě prohlédl v zrcadle, poznamenal, že vypadá jako špatně udělaná bambule. Proti tomu se nedalo nic namítnout. Ne všechny kudrny byly dost dlouhé na culík a ty zbylé se zase kroutily kam chtěly.

Projeli jsme Thajskem, Malajsií a po každé zemi na délce vlasů přibylo. Neposedné kudrny dorostly a nechaly se poslušně svázat do culíku, slunce - k mužově nelibosti - vyšisovalo některé pramínky do blonďata a Pavel získal podobu "frajer - svéráz."

"Kenny g., kenny g," volali na něj, sotva jsme vystoupili v Dumai z trajektu a smáli se, že je rambut kerinting, tedy kudrnaté vlasy. Kdykoli přijdeme někam na návštěvu, vytvoří se závidějící ženský pakt a probíráme kolik práce a peněz by tak asi stálo vytvořit uměle to, co má Pavel na hlavě od přírody. Nevím přesně, ale určitě dost. Prstýnková trvalá a ještě melír, prostě žádná levná věc. I já jsem se zařadila do řady nakrátko ostříhaných rovnovlasých obdivovatelek.

Občas, když se Pavel snaží to svoje afro rozčesat hřebenem, říká, že nevím, co chci. A asi má pravdu. Šťastný člověk, který je spokojený s tím, co má.


O horkých pramenech, prázdné dálnici a nočním expresu (13. 2. 2002)

Transsumaterská dálnice vypadá jako všechno jiné jen ne hlavní silnice napříč celým ostrovem. V líném poledním horku po ní pobíhají psi a pochodují slepice, jen občas projede po jediném úzkém pruhu asfaltu osamělá motorka nebo minibus. To je provoz. K jezeru Toba je to víc než pět set kilometrů a vypadá, že to snad půjdeme pěšky.

Konečně jede okolo pick-up a staví. Má namířeno sice jen do prvního městečka, ale dneska je i dvacet kilometrů dobrých. Silnička se točí v zákrutách okolo zelených kopců, na korbě pěkně fouká a je odsud mnohem lepší výhled než včera z minibusu. Jsme v horách západní Sumatry, mohutném pohoří, které běží jako páteř napříč celým ostrovem. Jako hrby na hřbetě pravěkého ještěra vyrůstají z vysoko položených planin kužely sopek. Je jich tu prý čtrnáct a některé jsou dodnes aktivní, třeba Merapi, kterou jsme viděli nad Bukittingi. Jiné už dávno vyprskaly svá magmová srdce a zbyly z nich jen kamenité krátery trčící vysoko nad krajinou. Jedna musela být zvlášť obrovská. Po sérii mohutných výbuchů před asi sto tisíci lety zůstalo její kdysi žhavé nitro prázdné. Skořápka praskla, sopka se zhroutila sama do sebe, nově vzniklý kráter zalila voda a největší indonézské jezero bylo na světě. O mnoho tisíc let později mu lidé začali říkat Toba a pár set let nato jsme se k němu vypravili my. Jenže zatím tempem hlemýždím. Snad to stihneme dřív, než si příroda usmyslí udělat na místě vodní plochy zas něco jiného.

Odpoledne se přesuneme přískoky vpřed o dalších pár kilometrů. Utěšujeme se, že je to pořád rychlejší než pěší pochod, ale moc to nepomáhá. Pěkný zapadákov, tahle dálnice.

"Air panas!" ukazuje před sebe na ceduli člověk v uniformě, který nás právě veze. "Bagus!" dodává stručně, asi tuší, že naše slovní zásoba moc hluboko nesahá.

Jsme tu už dost dlouho, abychom rozuměli, na co nás to láká. Hm, koupel v přírodních horkých pramenech. Proč ne? Když už nám není přáno nikam dojet, tak se aspoň vykoupeme.

Ochotně nás zaveze až na místo a ještě nám zamává. Dá trochu hledání najít klíčníka, ale pak už to je rajská lábuž. Protože jsme v horách, není tu takové horko, jak by člověk od rovníku čekal, a horká koupel dělá našim unaveným a zaprášeným tělům náramně dobře.

Říká se, že štěstí je blbec a občas sedne i na vola. Dneska jsme zřejmě přišli na řadu my. V podvečer jsme odmávli prázdný náklaďák jedoucí napříč Sumatrou až do Medanu, roztáhli si na korbě karimatky a spacáky a dvě hodiny před svítáním šťastně a spokojeně dorazili ke břehům jezera Toba. Tři sta padesát kilometrů na jeden zátah.


Jezero Toba (14. 2. 2002)

Ne každý se dívá na původ jezera tak jako autoři teorie o zhroucené sopce. Batákové, národ, který u jezera po staletí žije věří, že Toba vzniklo ze slz manželky bájného rybáře Burguse, vyplakaných nad porušením jeho slibu. Žena se narodila z ryby a Burgus to věděl. A věděl taky, že to nesmí nikdy nikomu říct. Ale znáte chlapy! Jen co se žena o jeho prořeknutí dozvěděla, dala se do usedavého pláče, plakala a plakala, až slzy zatopily celou krajinu, pohltily i ji a narodilo se jezero Toba.

Ať mají pravdu páni vědátoři nebo stará legenda, jezero tu prostě je a ti, co tvrdí, že je to jedno z nejkrásnějších míst v Indonésii asi nebudou daleko od pravdy. Vodní hladina leží ve výšce 900 metrů nad mořem, na březích neroste žádná džungle ale borovicové lesy, uprostřed jezera leží velký ostrov - Samosir. Kdybychom se chtěli plavit po jezeře od severu k jihu, čeká nás skoro devadesát kilometrů cesty, ale my se chceme jenom podívat na ostrov a to je trajektem kousek.

Většina turistů má namířeno do vesnice Tuk Tuk, plné hotýlků, restaurací a krámků se suvenýry, kde teď - stejně jako v Bukittingi - nabídka zdaleka překračuje poptávku. Pokoj s koupelnou a teráskou dostáváme bez smlouvání za 40,- korun a těšíme se na prozkoumávání ostrova.


Zbožní kanibalové (17. 2. 2002)

Když v roce 1847 dorazil k břehům jezera Toba první Evropan, uviděl něco, co my známe už jen z dobrodružných knížek! Polonahé divochy v opevněných vesnicích, odhodlané bojovníky, kteří sílu poraženého nepřítele přebírali tak, že ho zasyrova snědli, důležité věci se řešily přes mocné šamany a za divokých zvuků bubnů promlouvala lidská média s duchy zemřelých předků. Není divu, že první misionáři následovali sotva dvacet let po holandských objevitelích, vyzbrojeni Kristem na kříži a upřímným odhodláním udělat z divochů nejdivočejších poslušné ovečky křesťanského stáda. Nebyli první, před nimi se o něco podobného pokoušeli jiní misionáři ve jménu Alláha. Kdoví proč Batákové odolali muslimům a křesťanům podlehli. Dnes je v každé vesnici na Samosiru minimálně jeden kostel a každou neděli ráno, právě tak jako to dnešní, se z domků postupně trousí slavnostně oblečení vesničané. Když spustí zvony, je už kostelík plný. "Haleluja, haleluja," prozpěvují bývalí lidojedi z plných plic.

Naše přítomnost na bohoslužbě neunikne pozornosti, pan kazatel se nás ptá odkud jsme a nakonec pro nás celé batácké kázání shrne v angličtině.

Přestože tu lidé už víc jak sto let chodí do kostelů, zbytky původní animistické víry úplně nevymizely. Kult duší zemřelých předků tvořil jeden z pilířů tradiční batácké společnosti. Po smrti člověka opustil "tondi", tedy duch života a zůstal jen lidský stín "begu". Říše mrtvých, do které begu sestoupil, byla trochu podobná té lidské. Stíny pracovaly, jedly, ženily se podobně jako lidé. Jejich svět ale přeci jen nebyl asi tak příjemný jako říše živých, protože stíny lidem záviděly a ze závisti škodily jak jen mohly. Přinášely na svět zlo, bolest, nemoci, neúrodu a proto je bylo třeba chlácholit a uctívat, obětovat jim jídlo a peníze nebo jiné věci, co by stíny mohly potěšit. Čím víc bylo mužských potomků, kteří předka uctívali, tím váženější byl jeho stín v říši mrtvých. Když bylo synů a vnuků opravdu hodně a byli mezi nimi významní a bohatí lidé, mohl být předkův duch povýšen z prostého begu na vyššího ducha - ochranitele nazývaného "sumangot". Po konzultaci s šamanem byly kosti zemřelého vykopány, očištěny a znovu pohřbeny, tentokrát do mnohem honosnějšího hrobu připomínajícího mausoleum. Poctěný a spokojený sumangot už lidem neškodil. Chránil rodinu a přimlouval se za ni v říši vyšších duchů.

Přes intervence církve, které se taková duchařina samozřejmě nelíbí, jsou ostatky předků přepohřbívány dodnes. Hrobky "sumangotů" jsou roztroušené po celém ostrově, některé mají i několik pater a jejich betonové stěny a výzdoba vypadají komicky honosně v kontrastu s prostými dřevěnými domky ve vesnicích.

"Haleluja, haleluja!" zpívají Batáci v kostele, ale v jejich žilách koluje asi pořád ještě trochu jiná krev než by si misionáři přáli.


Život ve vesnicích (18. 2. 2002)

Rozhodli jsme se přejít ostrov napříč. Ve vesnici Ambarita jsme si prohlédli rituální popraviště, originální kopie šamanských holí i kalendářů a dostali sugestivní výklad o kanibalských obřadech. O kus dál v Simanindo zase měli krásně zachovaný královský palác, a tak jsme mohli vidět tradiční batacký dům v celé jeho kráse. Narozdíl od minangkabauských rohů mají batacké domy veliké střechy s vysokými zkosenými štíty. Dům připomíná loď a to je prý správně. To aby Batáci nezapomněli, že do Indonésie kdysi dávno připluli ze své pravlasti někde v Laosu či Barmě.

Krásné vyřezávky na štítové stěně paláce nejsou jen pro okrasu. Nad padacími dveřmi visí maska ducha ochranitele, lví hlava na dlouhém postranním trámu představuje bájného udržovatele vesmíru, hada Naga. Když had zafuní, rozfouká se vítr, když se pohne, přijde zemětřesení. Jak prosté.

Uvnitř domu je jedna jediná nevelká místnost, tady prý původně žily až čtyři rodiny. Jak asi vypadal jejich život? V minangkabau vládly matky, tady šéfovali otcové. Ženy neměly valnou cenu, a zatímco muži se věnovali politice, peněžním záležitostem, řešení majetkových sporů a hlavně válčení s okolními rody, bylo povinností ženy postarat se nejen o děti a domácnost, ale také obstarat většinu polnohospodářských prací. Synové byli požehnáním, rodina, kde vyrůstaly pouze dcery, se považovala za nešťastnou a bezdětnost byla prokletím. Vždyť pak nebyl žádný potomek, který by otce po smrti uctíval!

Cestu do kopce si pak krátím úvahami o výhodách a nevýhodách batáckého života a popravdě řečeno jako žena těch prvních moc nevidím.


Jak jsme šli po špatné cestě a zachránil nás jogurt (19. 2. 2002)

Nějak nám to pochodování přijde zdlouhavé. Nejdřív to byla příjemná změna, namísto neprostupných džunglí rozhlehlé otevřené planiny porostlé trávou a borovicovými lesy. První noc jsme spali na skoro pohádkovém kopci nad vesničkou. Pod vzrostlými borovicemi ležel koberec nadýchaného jehličí, po pláních okolo se proháněl vítr a modré zrcadlo jezerní hladiny mizelo na obzoru v mlhách. I košile jsme vytáhli, jak se po západu slunce ochladilo.

Další den stoupala silnička pořád výš a výš, kolem travnatých planin a políček s kávovníky a hřebíčkovými stromy. Půda na ostrově není moc úrodná, písčitým podložím uteče všechna voda dolů a kromě kukuřice, kávy a hřebíčku se tu zemědělství moc nedaří. Tu a tam se pase vodní bůvol a kolem domků u cesty pobíhá drůbež. Čím jsme výš, tím míň je domků i políček a víc trávy. Kdybych to tu teď vyfotila a ukázala doma, bude si asi většina lidí myslet, že jsme někde ve Skotsku a ne v Indonésii kousek nad rovníkem.

Okolo poledního přícházíme do větší vesnice. A jéje. Rangurnihutta. My hluponi cestou někde špatně odbočili. To se nám ten přechod pěkně natáhne! A taky natáhl. U obchůdku jsme zbaštili prehistorické sušenky a se směsí úžasu a odporu pozorovali, jak před obchodem prašivý pes oblizuje kapající kohoutek barelu s olejem na prodej a vedle dýmá hořící hromada odpadků. No, asi ještě nejsme vůči místní hygieně úplně imunní.

Sušenky zmizely, pes to vzdal, asi třicet dětí v obnošených školních uniformách stálo němě u dvěří krámku a nemohlo se vynadívat na dva s bílou kůží a táákovými nosy (děti se snaží na svých plochých asijských obličejích napodobit naše evropské frňáky). Přišel čas jít dál.

Stoupáme, stoupáme, tráva přechází v listnaté lesy, cesta ztratila asfalt a vesničky zmizely úplně. Od jihu se valí černomodrá hradba bouřkových mraků. Kdoví, jak je to ještě daleko a kam tahle cesta vlastně vede. Rozcestí. Intuitivně volíme cestu vlevo a přejeme si, aby se objevil nějaký domorodec, kterého bychom se mohli zeptat. Jenže nikdo nikde. Cesta i my mizíme v lese. Obloha se zatáhla úplně, vypadá to na déšť. Najednou slyšíme motorku a k našemu velkému překvapení se ze zákruty vynoří Kurt z Belgie, kterého jsme potkali včera na druhé straně ostrova.

"Jé, hele Jogurt!" Okamžitě se mi vybaví přezdívka, kterou jsme Belgičana pokřtili. "Co ten tady dělá?"

Ukáže se, že nadšený motocyklista měl v plánu dojet k jezírku Sidihoni uprostřed ostrova, od čehož ho náruživě odrazujeme, protože to je za a) ještě pěkně daleko a za b) tam stejně není nic k vidění, protože to je obyčejný kačák.

Jogurt chvíli přemýšlí, a protože se už připozdívá, rozhodne se jet radši zpátky.

"Cesta dolů je hodně špatná a do Tuk-Tuku je to ještě dvacet pětkilometrů," ukazuje na displeji "džípíesky," chytré mašinky velké jako mobilní telefon, která přes satelit určí vaši polohu. Ať jste kdekoli na zemi.

Dvacet pět kilometrů předčilo i naše nejpesimističtější odhady. Tak to dneska v Tuk-Tuku spát nebudeme ani náhodou.

"Já vás kus odvezu," navrhuje ochotně Jogurt, který asi neví, co to je naložit nás dva s batohy na motorku.

Motokros dolů asi dlouho nezapomenu. Ukázalo se, že Jogurt je ještě lepší řidič než o sobě tvrdí, cesta je výrazně horší, než si já představuju. Ve velkých výmolech všichni nadskakujeme, v zatáčkách Pavel i s batohem odpadává dozadu a v prudkých klesáních já ječím. Každopádně jsme se tímhle dobrodružným způsobem přiblížili o víc než deset kilometrů, než se cesta zhoršila natolik, že opravdu nešlo jet dál ve třech. Jogurt nás vyložil na hraně útesu, skrz mlhu a mraky prosvítal hluboko pod námi poloostrůvek Tuk-Tuku a po dalších několika hodinách usilovného pochodu jsme nakonec opravdu dorazili do Tuk-Tuku, s jazykem na vestě a nohama tak bolavýma, že jsme měli problém dojít z pokoje do koupelny.


Další sopka na obzoru (20. 2. 2002)

Poslední den na Tuk-Tuku léčíme bolavé končetiny a povídáme s Jogurtem. Náš belgický kamarád využil nabídky půlročního placeného! volna (některé země poskytují svým zaměstnancům neuvěřitelné výhody) a vyrazil do Asie. Moc se mu tu líbí. Život v Belgiii mu přijde příliš konzumní, anonymní a omezený institucemi. A tak Kurt vypadá smutně z toho, že se musí za pár dní vrátit domů. Není první člověk z Evropské unie, který takhle mluví. Třeba má i ta naše vysněná západní Evropa nějaké ty mouchy.

Ještě než úplně opustíme sumaterské hory, čeká nás jedna zastávka. Původně holandské městečko Berastagi ležící ve výšce 1 300 metrů nad mořem mezi dvěma dýmajícími vulkány a několika vesničkami kmene Karo.

Nejdřív jedeme osobním autem, které se v okamžiku, kdy vystupujeme, tváří jako taxík, a pak nás už za tmy nakládá prázdný kamion jedoucí až do Berastagi. Cestou několikrát stavíme a nabíráme na korbu pytle brambor, přičemž přijdou k užitku i Pavlovy svaly a když těsně před půlnocí přijíždíme do města, pozve nás pan řidič k sobě domů na přespání.

Bydlí v neuvěřitelně maličkém domku spolu se čtyřmi dětmi a ženou, které kupodivu vůbec nevadí, že mají o půlnoci hosty. Dostáváme sklenice horkého čaje se spoustou cukru a pak se natahujeme na karimatky v obýváku, nohy se dotýkají jedné zdi, hlava druhé a dřív než stihneme usnout, roztančí se o plechovou střechu těžké kapky tropického deště. Tak snad se přes noc vyprší, zítra máme v plánu výstup na sopku Sibayak a uvítali bychom spíš slunečno.


Čertův kopec (21. 2. 2002)

Počasí nám nakonec přálo. Dopoledne sice přišla bouřka, ale schovali jsme se před ní pod stříšku u cesty. Pak déšť ustal a zůstala jen mlha povalující se po kopcích okolo.

Cesta pozvolna stoupá sytě zelenou džunglí, jejíž neskutečné odstíny zeleně vypadají po dešti ještě intenzivněji. Berastagi, se všemi těmi lány zeleniny okolo, zůstalo v mracích pod námi a s ním i hluk, nepořádek a shon. Tady v lese je ticho a klid.

Jsme asi 1 500 metrů nad mořem a vegetace se začíná měnit. Vysoké stromy lesa přechází v nižší keře a rostliny, stráně teď pokrývá hustý koberec kaktusů, kapradí, pokroucených dřevin a trav. I cesta se mění, místo široké štěrkové silnice šplháme uzoučkou pěšinkou klikatící se nahoru zeleným porostem. Mezi potrhanými cáry mlhy vypadají svahy sopky pohádkově, kapradí i ostnaté šlahouny kaktusů se objevují a mizí v mracích a kromě občasného ptačího zpěvu slyšíme jen vlastní dech.

Cestička se narovná a husté keře přejdou v kamenitou pláň. Na chvíli se mraky roztrhnou a zasvítí slunce. "Tady to vypadá jak v Roháčích!" napadne mě okamžitě a vychutnávám si volnost prostoru před sebou.

Na několika místech vystupuje ze země pára a kameny kolem průduchů svítí zářivě žlutě. Síra. Když přijdeme blíž, musíme ucuknout, jak je vzduch nad prasklinou horký a překvapí nás, jakou silou ho z nitra země vyfukuje ven. Je to jako dobře roztopená parní lokomotiva. Oba jsme v opravdové sopce poprvé, a tak máme z průduchů i zapáchajících sírových usazenin velkou radost. Zvlášť já jsem jak Alenka v říši divů. Pobíhám mezi fukary, zkouším, jak jsou horké a dlouze obdivuju pohled dolů do kráteru, odkud stoupá sírové páry nejvíc. Sibayak už sice dávno nesoptí - to dá rozum, jinak bychom sem nelezli - ale ještě pořád tam hluboko dole někdo přikládá na pekelný ohýnek a jeho komíny ústí zrovna sem.

Večer přituhuje. Sopka je vysoká 2 450 metrů a rovník nerovník, je tu pěkná zima. Chumláme se do větrovek a spacáku a jak usínáme, doléhá k nám vzdálený hukot čertovských komínů a štiplavý zápach síry.


Sirná koupel (22. 2. 2002)

Ráno se věnujeme dalšímu prozkoumávání kráteru. Svítí nám na to krásně sluníčko, v jeho paprscích vypadají krystalky síry ještě zářivěji. Prostředkem kamenitého údolíčka protéká potok, samozřejmě s horkou sirnou vodou. Zkouším v něm umýt hrnec od snídaně a ouha! Místo aby se saze a mastnota v mýdle rozpustily, nalepí se všechno na moje ruce a vypadám jak kominík. Nepomáhá ani usilovné čištění dlaní kapesníkem, zdá se, že síra saze pěkně zakonzervovala do kůže.

Je sotva pár hodin po svítání a už se zase kupí mraky. Na rovince nad kráterem objevujeme skupinku mladých Indonézců. Připomenou mi naše vandrácká léta. Na plynovém vaříčku před stanem klohní rýži a instantní nudle. Na sobě bundy a čepice, sedí na karimatkách, smějí se a povídají si. Mávají na nás a my na ně.

Ještě dřív než začneme sestupovat, zatáhne se úplně a vidíme sotva na pár kroků. Cesta dolů nám dává zabrat. Svah je pěkně strmý a hlína rozmoklá a klouzavá, s batohem na zádech to není jednoduché. Když sejdeme pod hranici lesa, jde se líp, člověk se aspoň může chytat větví a liján. Běda ale, když se chytne něčeho ostnatého.

Dole pod sopkou leží vesnička. Je tu pár domků, hospod a hlavně sem z čertovské hory teče horká voda, takže sirné lázně mají snad u každého domku. Parkujeme v první hospůdce u cesty a za chvilku se už rozvalujeme v bazénku s mléčně kalnou vodou a výhledem na kouřící kopec a masírujeme naše unavené svaly. Voda je tak horká, že nám ani nevadí, když se na nás z nízkých šedivých mraků spustí studený déšť.

"To není možný!" Nevěřícně kroutím hlavou. "Honza!" Sedíme zpátky v hospůdce a za oknem zrovna jde Honza ze Zlína, kterého jsme před půl rokem potkali v Kašgaru v západní Číně. Svět je vážně malý. A tak místo abychom to odpoledne odjeli směrem na Medan, vracíme se všichni tři do Berastaqi a dlouze povídáme o tom, kde kdo byl, kam jedeme, jak je teď doma, jak tam bude až se vrátíme...

To by mě zajímalo, kde se s Honzou potkáme příště.


Z labyrintu světa - Na čem si pochutnávají ostrované

Snad se na mě indonézští kulinářští odborníci neboudou moc zlobit, když napíšu, že mi místní kuchyně přišla vcelku prostá. Hlavně u chudších lidí, ti jedí rýži, rýži a zase rýži, dvakrát denně a celý život. Když je zelenina, ryba nebo vajíčko, tak je podusí, uvaří nebo opečou a sní s čím jiným než zase s rýží. To docela odpovídá české představě o Asiatech, ne? Velmi oblíbené jsou tu také čínské instantní nudle, tady prodávané pod značkou "indomee", v jedné rodině je dokonce jedli jako přílohu k rýži.

Abych ale Sumatře nekřivdila, mají tu i spoustu speciálně dobrých specialit, z nichž některé jsme měli tu čest ochutnat i my. Tak třeba knedlíčková polévka bakso. Masové kuličky, které v ní plavou, náramně připomínají své české kolegy, a tak jsme si bakso dávali, když se nám zastesklo po maminčině kuchyni.

Moc nám chutnalo mí rébus, nudle v husté omáčce ze zeleniny a sóji, prý původem z Jávy, sliny se nám sbíhaly nad kuřecími špízy saté ayam, ke kterým se podávají matlavé bílé knedlíčky a výtečná buráková omáčka.

V Dumai jsme ochutnali místní specialitu sómai, zvláštní mišmaš vařených brambor, knedlíčků, vajíčka a omáčky. Když nechcete vajíčko, dají vám místo něj zelný závitek, ale výsledek vypadá pořád stejně podivně.

Ještě podivněji vypadá es čampur, indonézská obdoba zmrzliny, kdy vám do misky nasypou nasekaný led a z řady sklenic jej zalévají děsivě barevnými tekutinami, v kterých plavou kousky želé, oříšků a někdy i kukuřice. To celé vypadá hrozivě, ale chutná bezkonkurenčně. Nejlepší mix nám namíchali v krámku u silnice nedaleko městečka Baungan a chutnal po karamelu. Ještě teď se mi sbíhají sliny!

Sladkůstek mají na Sumatře víc než jen chladivý es čampur. V pouličních stáncích se prodávají palačinky murtabak, plněné burskými oříšky nebo malými zelenými fazolkami, smažené banány pisang goreng a neméně dobré smaženky ze zeleniny a těstíčka.

A ještě jednu specialitu jsme tu objevili. Hřebíčkové cigarety. Kouří je tu všichni a pořád. Říkají jim kretek, a když si přičuchnete k otevřené krabičce, zavoní vám přímo pod nos vedle tabákového listí ještě intenzivní vůně čerstvě namletého hřebíčku.


Orangutani (24. 2. 2002)

Sedíme a ani nedutáme. Pohyb ve větvích stromu nedaleko nás dává tušit, že první zvířata jsou už poblíž. Z listů se vynoří chlupatá zrzavá koule a ladně ručkuje na konec větve. Pak si nohou přitáhne větvičku sousedního stromu a než se nadějeme, šplhá už dolu po jeho kmeni. Pak chvíli váhá a nakonec skočí. Na okamžik letí vzduchem, potom se šikovně zachytí další větve a akrobatická exhibice pokračuje dalším ručkováním, skákáním a šplháním, pořád blíž k místu, kde sedíme. Elegance, se kterou se opice pohybuje, skoro bere dech. Doposud jediní orangutané, které jsem viděla, byli zavření v malých klecích zoologických zahrad a na pohyby, které tady vypadají tak přirozeně, neměli prostor ani náladu.

Opice je už téměř u nás a teprve teď si všimnu, že se jí na boku drží malé střapaté opičátko. "Snažte se jim uhnout z cesty a nedělejte prudké pohyby," radí nám člověk v pracovním mundůru orangutaního centra, ale pro mě už je pozdě. Ztuhle sedím a vyděšeně pozoruji, jak si to opičí samička mašíruje po lavičce přímo ke mně. Ve stejně konsternované pozici se nacházím i o chvíli později, kdy milá opičáková, s klidem a grácií, přeleze přímo přeze mě a pokračuje ve své pouti, na jejímž konci čeká kyblík s mlékem a trs banánů. Ještě dřív než se stačím vzpamatovat, sedí už zrzavé zvíře vedle zřízenců a bere si od jednoho z nich plastový kelímek s mlékem.

Bukit Lawang je jedno ze tří rehabilitačních orangutaních center na světě. Stará se o zvířata, která vyrostla z role domácích miláčků a majitelé už je nechtějí, i o opice držené jiným způsobem delší dobu v zajetí a snaží se vrátit je zpátky přírodě. Orangutani procházejí nejdřív karanténou a pak se pomalu učí žít v pralese. Aby jim to lidé...


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 30. dubna 2002          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz