fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d v a c á t á     p r v n í

Ráj stopařů

(z Malajsie do Kambodži)

Tahle kapitola se od všech předešlých trochu liší. Nepopisuje naše putování jednou zemí nebo její částí, ale asi dva a půl tisíce kilometrů dlouhou cestu z jižní Malajsie do Bangkoku a dál na hranice s Kambodžou. Ani nebylo tentokrát naším hlavním cílem projížděné země podrobně prozkoumat, protože jsme tu už byli předtím. Šlo hlavně o to dojet v co nejkratším rozumném čase do Bangkoku, získat kambodžská víza a vstoupit do Kambodži dřív než se tam dubnové teploty vyšplhají nad čtyřicet stupňů Celsia.

Přesto jsme nechtěli pospíchat a navštívili jsme ještě pár pěkných míst v Malajsii a Thajsku. Hlavně jsme potkali spoustu zajímavých a milých lidí, díky kterým byla tahle cesta víc než jen velký přesun o dvanáct rovnoběžek na sever.


Zpátky v nebi (27. 2. 2002)

Jestli existuje nějaké stopařské nebe na zeměkouli nebo alespoň v Asii, jsou jím určitě Malajsie a Thajsko. Obě země oplývají silnicemi, o kterých se většině ostatních zemí na kontinentu může jenom zdát, takže zatímco se normálně plazíte tempem skoro hlemýždím, nadskakujete nad výmoly a usazují se na vás tlusté vrstvy prachu, tady se před vašima očima vlní široké pruhy nádherného asfaltu a ručičky na tachometru hravě překračují stovku. Teď můžete namítnout, že tohle je přeci v Evropě také, a určitě budete mít pravdu. Jenže Evropan v Asii je mnohem pozoruhodnějším zjevem než Evropan v Evropě, a tak přestože domorodci autostop skoro neznají, na vaše zamávání vždycky někdo rád zastaví. A málokdy čekáte víc jak deset minut.

Nejsme s Pavlem zajedno v tom, jestli se stopuje líp v Malajsii nebo Thajsku. Já fandím Malajsii, protože má navíc podél severojižní dálnice moc krásně udělaná odpočívadla, kde se dá levně a moc dobře najíst, odpočinout si, pomodlit se a osprchovat a případně i rozbít nouzový stanový tábor na pečlivě zastřihnutém trávníku.

Pavlovi se zase moc líbí, že většina Thajců jezdí v pick-upech, a tak vás často naloží i s batohy na korbu, odkud bývají naprosto nepřekonatelné výhledy do krajiny, zvlášť když se silnička vine nějakými zajímavými thajskými kopečky.

Náš spor hned tak někdo asi nerozsekne, leda bychom potkali nějaké další stopaře a uspořádali referendum.

Ať už je to ale tak nebo onak, právě jsme se vylodili zpátky na malajských březích a velké tažení na Bangkok může začít.


O historickém komiksu, bouřce a pilotovi policejního letadla (28. 2. 2002)

Stará holandská budova radnice v centru Mélaky hostí rozsáhlou expozici o historii a kultuře města. S dějinami si dal někdo velkou práci, ke každé historické události namaloval obraz a opatřil jej podrobným popisem co, kdo, kdy a jak. Nejdřív pečlivě studujeme plátna i texty, pak ale zjistíme, že obrazy zabírají celé horní patro a člověk by potřeboval několik dní, aby to celé přečetl, a tak čteme jen vybrané pasáže.

O místní historii by se daly točit filmy. Mélaka byla natolik důležitým přístavem, že se o ní po staletí handrkovali asijští mocipáni, Portugalci, Holanďané i Britové. Obrazy jsou plné válek, bojů, přepadení a intrik a stejně jako v jakýchkoli jiných dějinách i tady se vždycky pískalo podle toho, kdo měl větší kladivo, ideály neideály.

Prohlídka nám zabrala většinu odpoledne a než jsme se pak vymotali z města, chytla nás pěkná bouřka s poctivým tropickým lijákem. V dešti a šeru se stopuje špatně, ale přeci jen se našla jedna hodná muslimská duše, která nás vzala. Kluk, jen o pár let starší než my, student policejní školy, se právě vracel domů z mélackého letiště, kde se učí pilotovat hlídkové letadlo cesnu. Dovolenou nedostal jen tak náhodou, jeho žena čeká každým dnem druhé děťátko.

"To první je holčička a lékaři říkají, že druhé bude taky."

"Co Bůh dá to dá," říká smířeně, ale je na něm vidět, že by si jako správný muslim přál radši kluka.

"Já jsem muslim, ale nejsem terorista," ubezpečuje nás vzápětí, jako bychom se snad domnívali, že jsou všichni muslimové teroristé. Je ale pravda, že podle zpráv v malajské televizi a tisku vypadá, že si to všichni běloši myslí. A taky je tu Bin Ládin za největšího hrdinu a udatného bojovníka se světovým zlem. Místní média se o objektivitu ani moc nesnaží.


Setkání s Maxem, aneb jak jsme místo na Kamerunské výšiny dojeli do Ipohu (2. 3. 2002)

V Kuala Lumpur se stavujeme u kamaráda Zooa a vyzvedáváme krabici odložených věcí, které se pak snažíme vtěsnat zpátky do batohů. Je to legrační, člověk třídí každý papírek a pak si polovinu báglu zaplácne trekovými botami. Zoo se nám směje, co všechno s sebou taháme, jenže my bychom tu bez kempování a vaření asi moc dlouho nevydrželi. Je pravda, že když zahodíme stan, spacáky, hrnec a vařič, budou batůžky skoro prázdné. Ale není nám přáno.

Návštěva u Zoovy rodiny se neobejde bez tradiční čínské večeře ve velkém stylu. Chodů je spousta, chutnají výtečně a pod útoky deseti párů jídelních hůlek rychle mizí. Jestli se Zoovi povede ještě někdy přijet do Čech, má u nás předplacené stravování nejmíň na půl roku. I když tak dobré jako čínská kuchyně to určitě nebude.

Na dálnici mezi Kuala Lumpur a Penangem je čilý provoz, jenomže stojíme na pěkně hloupém místě, na dlouhé rovince, kde kolem nás rozjetá auta jenom sviští. To jsem zvědavá, jestli nám tu někdo zastaví.

Zastavil. Řidič malajského auta značky Proton to vzal napříč všemi pruhy a po prudkém brždění zastavil na krajnici kousek od nás. Když nastupujeme, všimnu si, že má pravé zadní sedadlo zarovnané pytli s hračkami. Zatímco okukuju hračky, rozpoutává se vepředu velmi přátelská debata. Možná to znáte, občas člověk potká někoho, s kým si moc pěkně rozumí, přestože jeden druhého vidíte poprvé.

Maxovi je třicet a vlastní v Ipohu obchod s hračkami. Původem Číňan, sedm let pracoval jako kuchař v čínské restauraci v Amsterodamu. "Kdepak" vrtí hlavou, "to, co se servíruje ve světě jako originál čínské jídlo, je vždycky jen upravená verze. Skutečně čínsky se vaří jen v Číně! Nevěřte reklamám!"

Ptáme se, jestli by se chtěl do Evropy vrátit. "Ani za nic, Evropa je studená a nudná. Každý si žije sám pro sebe, lidé přijdou z práce a sednou k televizi, v devět večer je v ulicích jak po vymření. Nechci zpátky, tady drží rodina i přátelé víc pohromadě. Cítím se tu líp."

Asi má trochu pravdu. I nám bude večerní život v asijských ulicích chybět. Zatímco u nás se jde na večeři do restaurace jednou zaobčas, malajští Číňané chodí ven na jídlo snad denně. Po soumraku se ulice zaplní stovkami krámků, stánečků a prodejniček a celé rodiny včetně dětí si pochutnávají na desítkách nejrůznějších specialit.

Milým povídáním a filozofováním o běhu světa nám cesta rychle ubíhá a než se nadějeme, hlásají dálniční návěstí odbočku na Kamerunské výšiny. "No, kdybyste chtěli, můžete přespat u mě doma, teď už je stejně tma, nahoru do hor můžete jet zítra dopoledne," nabízí Max a zní to lákavě. Jenže bydlí v Ipohu a to je dobrých šedesát kilometrů odsud a navíc úplně na špatnou stranu. Váháme. Na Maxovi je vidět, že by ho naše návštěva potěšila, nám je s ním taky moc pěkně, jenže co budeme dělat v Ipohu a jak se pak zítra z takového velkého města dostaneme zpátky sem? No, snad to nějak půjde. Přijímáme pozvání a za chvíli už projíždíme mezi krásnými vápencovými kopci, které město obklopují.

Večer je moc příjemný. Jdeme společně na večeři do jednoho velikánského "jídelního dvora", kde centrální prostor vyplněný židlemi a stolky obklopuje věnec malých jídelních stánků, kde si můžete objednat snad všechny laskominy malajské, čínské a indické kuchyně. Každý stánek vaří něco jiného a tak je tu snad větší výběr než i v té nejlépe zásobené restauraci. Max nás pak ještě proveze nočním městem a když krátce po půlnoci usedají s Pavlem k videu, jsem už tak unavená, že dávám přednost posteli před filmem o životě tibetského Dalajlámy.

Ráno vyrážíme na výlet. V okolí města je několik moc pěkných skalních klášterů. V jednom chovají želvy, symbol dlouhověkosti, v jiných se před sochami vážných i usměvavých budhů klanějí lidé se zapálenými vonnými tyčinkami v rukou a třepou dřívky, aby se dozvěděli, co je čeká, o kus dál obětují zemřelým předkům květiny, jídlo a cigarety. Celý areál klášterních budov obklopuje krásná čínská zahrada s bonsajemi. Je to paradoxní a smutné, ale nejhezčí čínské chrámy nenajdete v Číně, kde je poničili komunisté a kulturní revoluce, ale všude jinde po světě, kam se Číňané odstěhovali.

V klášteře Sam Pong Tong, tedy "Chrámu trojího dobra" také pokouším štěstí. Beru do ruky plechovku s očíslovanými dřívky a třepu tak dlouho, až jedno vypadne na zem. K mému číslu pak dostávám od vykladače papírek s čínskými znaky a povídání o tom, co mě čeká a nemine. Mám prý víc držet na uzdě svou vznětlivou náturu - to by se občas opravdu hodilo - a příští rok v lednu nemám jezdit lodí. To se snad dá dodržet, dá-li Pán Bůh, tak už bychom měli být příští leden dávno doma a kdo by jezdil v Čechách lodí a navíc v lednu!

Zajímavé vápencové formace v okolí Ipohu přilákaly nejen stavitele klášterů a vápenek, ale i průzkumníky, které zajímalo, jestli náhodou není něco uvnitř těch skal. Nedaleko města bylo objeveno několik jeskyní a do jedné z nich, jménem Gua Tempurung - jeskyně kokosové skořápky, se právě jedeme podívat.

Už pěknou řádku století protéká vápencovým masivem ponorná řeka a její vody vymlely v měkké skále obrovský, několik kilometrů dlouhý prostor. Krápníkové výzdoby tu není tolik jako třeba v Koněprusech u Prahy, zato jsou jeskynní dómy tak veliké, že si člověk připadá jako trpaslík. Šplháme nahoru a dolů po dlouhých schodištích, a když nakonec vybloudíme zpátky na denní světlo, jsem ráda, že venku svítí slunce, rostou stromy a zpívají ptáci. Asi bych nemohla žít pod zemí.

Kousek za jeskyní se s Maxem loučíme. On jede za rodiči na nedělní oběd, my zkusíme stopařské štěstí a vyrážíme na Kamerunské výšiny.


Příběh čaje (4. 3. 2002)

O začátcích pití čaje se vypráví legendy. Ráda bych vám o nich pověděla, ale podařilo se mi někam zašantročit papír s poznámkami, takže budu muset vystačit s pár fakty, která mi uvízla v hlavě.

Podle historických zpráv vznikl nápad povařit ve vodě lístky keře Camelia Sinesis v centrální Číně, v provincii Sečuán někdy dávno dávno před počátkem našeho letopočtu. Pití čaje se záhy stalo oblíbené a rozšířilo se nejen v Zemi středu, ale i do jiných končin asijského kontinetu. Do Evropy dorazily sušené čajové lístky o mnoho století později. Asi roku 1610 přistála u holandských břehů obchodní loď z Makaa a na její plalubě se kromě jiného zboží nacházel i čaj. Získal si Evropu stejně jako předtím Asii a dneska byste asi těžko hledali člověka, který čaj nezná.

Na Kamerunských výšinách znají čaj všichni a nejen jako sušené listí, které se zalévá horkou vodou. Tropické hory poskytují ideální podmínky pro růst našeho kouzelného keříku. Je tu celý rok teplo, a když zrovna silně neprší, tak svítí slunce ze všech sil, takže mají rostlinky dostatek světla i vlhka a dobře rostou. Malajské kopce nejsou výjimkou a nejlepší čaj se pěstuje právě tady, na Cameron Highlands.

Jdeme se podívat na plantáže Boh Tea Estate nedaleko městečka Tanah Rata. Tisíc dvěstě hektarů čaje patří rodině pana Russela, který plantáže roku 1929 založil. Většina lidí, co tu pracují, pochází z Indie, a tak uprostřed zvlněné krajiny pokryté světlezelenými koberci čajových keřů stojí mezi dřevěnými domky dělníků malý hinduistický chrámek. Nad kopci se válejí cáry mraků a flekatá zelená krajina vypadá malebně i trochu mysticky. Mezi keříky občas zahlédneme česáče s nůšemi a velikými nůžkami, někteří z nich dokonce táhnou jednoduché stříhací stroje, aby jim šla práce rychleji. Zblízka vypadají keře legračně. Ve výšce asi metr nad zemí jsou sestřižené do vodorovna jako nějaký živý plot na zámku a větvičky mají tak husté, že by se na ně dalo klidně posadit.

Díky sympatické exkurzi po továrničce na zpracování čaje a pozorně shlédnutému videu získáváme základní vědomosti o tom, co je všechno potřeba, aby se daly lístky Camelie Sinesis správně zpeněžit. Tak pro případ, že byste se rozhodli na zahradě nebo za oknem vypěstovat nějakou tu hrstku čaje:

1. Nemám nejmenší tušení, jak přijít v Čechách k čajovému keři. Před několika lety jsme si z Dárdžilingu přivezli semínko z čajovníku, ale zapomněli jsme ho zasadit, takže vám opravdu neporadím. Kdybyste ale náhodou doma nějaký keř měli, tak:

2. Lístky je třeba jednou za dva týdny ostříhat. Ne všechny, to dá rozum, jenom ty čerstvé nahoře. Nejkvalitnější čaje se sbírají ručně, na ostatní vám postačí obyčejné nůžky. V principu je třeba, aby vám keř nepřerostl přes hlavu, to se pak špatně stříhá.

3. Otrhané listy rozprostřete na síto a dvacet hodin sušte proudem vzduchu. V domácích podmínkách by se dal možná použít fén, jenom nevím, kdo by u toho celý den seděl. Během prvního sušení klesne objem vody v lístkách na polovinu, a to je přesně to, co potřebujete pro správnou fermentaci.

4. Teď přichází na řadu prkýnko a váleček na nudle, protože lístky je třeba pořádně rozválet, polámat a roztrhat, aby se uvolnily enzymy z listových buněk. S tím kuchyňským nářadím to myslím vážně, teď se sice všechno dělá už jen strojově, ale ve starověké Číně se "rolovalo" ručně a vypadalo to asi nějak takhle.

5. Následuje zásadní část zpracovatelského procesu. Rozválené lístky se nechají dvě hodiny v klidu, aby mohla proběhnout fermentace (= oxidace přirozených enzymů) a zelené lístky vám díky ní pěkně zčernají a už začnou připomínat čaj jak ho známe z obchodů. Slečna průvodkyně nám bějem prohlídky několikrát zdůraznila, že fermentace musí být kontrolovaná, ale v domácích podmínkách si nedokážu představit nic jiného, než že si k tomu člověk sedne a kouká co se děje.

6. Zbývá čaj dosušit. V továrně zatopí dřevem ve velkých kamnech, nad kterými visí síta s lístky, doma by snad stačila trouba, roztopená na 120 stupňů Celsia. Po pár hodinách nad kamny zbývá v listové tkáni už jen 3,5 % vody a čaj je hotový.

Pak by se měl ještě správně roztřídit podle kvality a velikosti lístků, ale to už doma asi potřebovat nebudete.

Celou dobu prohlídky mi vrtá hlavou reklamní slogan firmy - (BOH - čaj, který má uhmmh.). Nejdřív si myslím, že uhmmh značí nějakou nepovedenou internetovou adresu a až když odcházíme, dojde mi, že to má znamenat takové to spokojené přivonění k šálku čaje.

Tak vám přeju, pokud se do domácí výroby čaje pustíte, aby ten váš čaj měl taky to správné uhmmh!


Úspěšná výprava na kopec jménem Gunung Džasar (5. 3. 2002)

Zelené kopce Kamerunských výšin lákají výletníky nejen čajovými plantážemi. Celá oblast leží o víc jak kilometr výš než pobřežní pláně a v horkých letních měsících poskytuje příjemné útočiště před vedrem. Je tu podstatně chladněji než dole a večer jsme rádi, že s sebou máme teplé spacáky. S klesající teplotou nás zachvátí výletnické nadšení a rozhodneme se podrobněji prozkoumat jednu z místních trekových tras.

Klikatá pěšina vede džunglí, stromy jsou obrostlé vlhkými mechy, z korun visí lijány a cizopasné kapradí. Stoupáme a stoupáme, přelézáme kořeny a padlé kmeny obřích stromů, občas nás zezhora trochu zchladí dešť. Na vrcholku 1 700 metrů vysokého Gunung Džasar jsme chvíli před západem slunce, a když pak po večeři sedíme před stanem a díváme se na hvězdy, snažím se naplno vychutnat hory kolem nás i studený vítr. Teď už nás čeká jen horko, horko a horko, několik dobře vyhřátých měsíců než se nám zas podaří dojet někam, kde na nás studeně zafouká.


Jízda v Protonu (6. 3. 2002)

Za ten rok a půl, co jsme v Asii, jsme už jeli lecčím. Dnešní zážitek ale hned tak něco nepřekoná.

Stojíme už za tmy na dálničním odpočívadle, pomalu obhlížíme místo, kde budeme spát. Kousek za námi zaství veliký kamion a řidič dolévá vodu do chladiče. Moc by se nám hodilo dneska ještě kousek popojet, a tak přemáháme ostych a jdeme se zeptat.

"Promiňte prosím, jedete do Padangu?"
Řidič nachvíli přeruší obhlídku chladiče, prohlédne si nás a kývne.
"Mohli bychom jet s vámi?" Úplně se necítím, nejsme zvyklí žádat o odvoz někoho, kdo nezastavil kvůli nám.
"Ale jó, mohli," konstatuje sympatický řidič.
"V kabině mi spí spolujezdec, posadím vás dozadu."
"Kam dozadu?"
"Do auta," říká pán samozřejmě a odchází do kabiny pro klíčky. Teprve teď si všimnu, že kamion veze na návěsu úplně nová auta přímo z továrny.
"Tady máš klíče, takhle se otvírají okna a tady se zapíná klimatizace. A ne abys to startoval!"

Než se stihneme vzpamatovat, sedíme už v nejnovějším modelu osobního automobilu značky Proton a aniž bychom strčili klíček do startéru pomalu se rozjíždíme. Jsou věci, o kterých bych nevěřila, že se můžou vůbec přihodit.

To, co následuje, připomíná pohádku o pejskovi a kočičce jak sušili prádlo.

"Zapni to, já otevřu okno, mně je horko," prosím Pavla, protože ruční otevírání oken se v Protonu nenosí.
"Prší sem, já to radši zavřu."
"Hele, už přestalo, trochu to pootevřeme."

A tak to jde dál a dál, otvíráme okna, zapínáme a vypínáme klimatizaci a dokonce se nám podaří naladit čínské šlágry v rádiu. To všechno děláme opatrně a s ostychem, abychom autíčko neponičili. Byla bych moc nerada, kdyby měl pan řidič kvůli nám nějaké problémy, když na nás byl tak milý. Někdy mi přijde, že potkáváme tak hodné lidi, že si to ani nezasloužíme. To je panečku cestování!


Z labyrintu světa - Dobře vypečené podnebí

Říká se, že si člověk zvykne na leccos. I na horko. Moje osoba budiž dobrým příkladem toho, kam až může dojít lidská aklimatizace. Jsem od přírody spíš vyznavačem tepla a slunce než mrazíků, ale protože Čechy jsou po většinu roku chladné, nikdy mi zima moc nevadila. V jihovýchodní Asii je to ale jiná. Jedna z mála životních jistot, co vás tu čeká, je vyhlídka na žhavé sluneční paprsky po většinu dne, týdne, roku, života . Člověk se nejdřív hrozně potí, supí a funí a pak si zvykne. Schovává se do stínu, ochlazuje se ledem a má radost, když na něj zafouká chladivý větřík.

Běda ale když se ochladí hodně. Zjistila jsem, že jakmile klesne teplota pod pro mě ideálních třicet nad nulou, začínám klepat kosu. Doslova a do písmene. Vytahuji z batohu triko a ponožky, chumlám se do deky a těším se, až strašlivá zima přejde. Mým úhlavním nepřítelem se stává klimatizace. Šílení Asiaté totiž na termostat s oblibou nastavují naprosto nelidské teploty - kdo to kdy viděl, aby se spalo v 25 stupních Celsia! Když jsme bydleli u Zooa, tak jsem se večer vždycky potají plížila a tajně přecvakávala mašinku na aspoň trochu snesitelnějších 28 stupňů Celsia, to se pak pod jednou nebo dvěma dekami dalo vydržet. Hrozný zážitek mám z Mélaky. Potřebovali jsme se ozvat domů, že jsme pořád naživu, a za tím účelem jsme zašli do jedné z místních internetových kaváren. Jenže to nebyla kavárna, ale zakuklený mražák! Po hodině psaní jsem byla promrzlá na kost a skoro jsem nemohla pohnout prsty, jaká mi byla zima. Kdo to kdy viděl, zapínat klimatizaci na 16 stupňů Celsia!

Jedno mě ale upřímně děsí - co si počnu zpátky doma. Třicet je u nás maximálně v troubě nebo v sauně a tam se nedá být pořád. Budu chodit celý rok v kulichu jako afričtí studenti v Praze? Nebo zalezu za pec a nos vystrčím jenom v nejparnějším létě? Jak dlouho potrvá než si zvyknu zpátky? Pochybnosti mnou cloumají. Mám se stát topičem, pořídit si solárium nebo si uštrikovat zásobu tlustých svetrů? Pěkně mi to zavařil praotec Čech, kterému se zalíbil výhled z Řípu víc než teplé jižní dálky!


Ostrov obchodníků (7. 3. 2002)

Mélaka nebyla jediným obchodním centrem malajského poloostrova. V 18. století vznikl na ostrově Penang přístav spravovaný Brity. Kolonizátoři na to šli chytře: vyhlásili bezcelní zónu a aby přilákali nové obyvatele, dostal každý příchozí tolik půdy, kolik byl schopný vykácet. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zatímco v půlce století byl ostrov takřka neobydlený, roku 1800 tu už žilo víc než deset tisíc lidí. Přicházeli z Číny, Indie, Arábie i Evropy, zakládali obchody, stavěli domy a nové ulice a dnes po nich kromě dynamicky se rozvíjejícího velkoměsta zůstalo moc pěkné historické centrum. Mezi honosnýmni obchodnickými domy vykukují kupole mešit, věže kostelů i zahnuté střechy čínských chrámů, a protože měšťané byli bohatí a měli vkus, je opravdu na co koukat. Tak pěknou čínskou čtvrť s tradičními domy už bohužel v komunistické Číně nenajdete. Zajímavá je také rovnoprávnost, kterou všechny rasy a náboženství užívaly. Dokud člověk platil daně a choval se slušně, bylo jedno, z jakého je konce světa a co vyznává.

Pro nás je Penang posledním rozloučením s Malajsií. Naposledy ochutnáváme místní speciality, bloudíme po malebných uličkách a vysedáváme v nádherně zdobených chrámech mezi sloupy s vyřezávanými draky. Na thajské ambasádě nám bez problémů vlepí do našich už značně zaplněných pasů nálepku s Garudou a nás čeká zítra posledních sto padesát kilometrů na hranice.


Cesta s indonézským uhlím (8. 3. 2002)

Přes půl dálnice na nás přátelsky mává řidič stařičkého červeného náklaďáku. "My ti dáme mávání, koukej nám zastavit," hrozíme naoko a k našemu překvapení se rachotina pustí napříč dálnicí přímo k nám. Kabina je dřevěná a nemá boční dveře, takže pěkně fouká. Jenom spolujezdci se nedaří v tak prudkém větru zapálit dýmčičku. Já, sedíc vlevo úplně nakraji, mám pocit, že každou chvíli vypadnu ven. S rychlostí to moc nepřeháníme, ale nevadí nám to, kdy se nám zas povede jet s takovým muzejním kouskem!

Kus před Alor Setarem odbočí auto z dálnice. "Thailand, Thailand," ukazujeme rovně, ale řidič nás uklidňuje, jako že je všechno v pořádku. Zahne ještě jednou a znovu a místo na sever jedeme přímo na západ, s monumentálním výhledem na právě zapadající slunce. Okresky pokračují až dlouho do noci, až najednou vjedeme do areálu velké cementárny. Pak se ukáže, že jsme celou dobu vezli uhlí, a teď ho velká lžíce rypadla skládá na obrovskou hromadu uprostřed parkoviště. Vysoce kvalitní černé uhlí sem vozí z Indonésie a soudě podle rozměru hromady se nejedná o žádnou malou zakázku. Lesklé černé plošky na kamení se třpytí ve světle lamp.

Proč by si ostatně měly bohaté země drancovat své přírodní bohatství, když se dají suroviny tak levně koupit od chudých sousedů!

Nešťastná rozvojová Indonésie. Mimo uhlí vozí kamiony do Malajsie a Thajska také indonézské dřevo. Obě vyspělejší země už mají dávno přísný zákaz kácení vlastních stromů, ale poptávka po dřevu neklesá, a tak jsou indonézské lesy ve vážném ohrožení.

Z mých chmurných úvah mě vyruší pan Zubir, náš řidič. Máme vyloženo, noční jízda může pokračovat. Snažíme se vysvětlit, že tu někde za vesnicí přespíme ve stanu, ale marně.

"Přeci nebudete spát v poli," vrtí hlavou řidič. "Přespíte u mě a zítra ráno vás hodím na dálnici do Thajska."

Slovo dálnice nás potěší, protože se právě řítíme po jakési naprosto zapomenuté polní cestě, a rádi přijímáme. A tak nám milý šofér archaického náklaďáku a jeho pohostinná rodina připravila to nejhezčí rozloučení s Malajsií.


Jak se nám ani nechtělo ležet na pláži (9. 3. 2002)

Krása thajských pláží je vyhlášená. Palmy, bílý písek a křišťálově čisté moře lákají do země každoročně statisíce vyznavačů slunečních paprsků. My máme sice za sebou dvoutýdenní lenošení na jednom krásném thajském ostrůvku, ale to už je pár měsíců pryč, a tak se rozhodneme, že využijeme poslední šance a vykoupeme se na nějaké romantické opuštěnce. Za městečkem Khok Kloi najdeme ten správný pruh čistého světlého písku a azurové moře, vytáhneme plavky i ručníky, zaplaveme si a... zalezeme do stínu. Oběma nám přijde stejně nesmyslné ležet na slunci, zvlášť v pravé poledne. Začínám chápat, proč nemá žádný tropický národ v oblibě slunění u moře. My jsme v teplých krajích s menšími přestávkami víc než rok a sdílíme spíš místní zálibu v ledu a výletů do chladných kopců než evropskou potřebu vyhřát si kosti. Ty máme vyhřáté dostatečně - někdy až moc. U nás doma v zimě a dešti člověk touží po slunci a teplu. Tady je mnohem větší valutou klimatizace.


Krůček od Barmy (10. 3. 2002)

Raději než jet do Bangkoku po hlavním tahu ze Surathání, který už máme pořádně okoukaný, se rozhodneme pro cestu na západním pobřeží. Hraniční provincii s Barmou tvoří lesnaté kopce, tu a tam vesnice nebo menší městečko a bahnitý pruh pobřeží porostlý mangrovníky. Je to jeden ze zapomenutějších a možná o to malebnějších koutů Thajska. Silnička se klikatí mezi horami a na západě právě nad mořským obzorem zapadá velké rudé slunce.

V Ranongu absolvujeme prohlídku městem, jen abychom zjistili, že tu skutečně vůbec nic zajímavého není, a únavu a prach jdeme smýt do nedalekého kláštera postaveného u horkých pramenů. Koupel je moc příjemná, škoda že zrovna taková studená země jako jsou Čechy žádné termální prameny nemá, možná bychom jich užili víc, než v tropickém Thajsku. Holt musíme vystačit s vodou ohřátou v teplárně.

Měli jsme trochu obavu, aby po silnici dál vůbec něco jezdilo, když jsou to takové kotáre, ale ukázalo se, že je úplně zbytečná. Auta si nás předávala jako štafetu, chvíli jsme jeli na korbě pick-upu, pak v kabinách náklaďáků, čísla kilometrovníků na patnících svižně narůstala. V jednu chvíli jsme projížděli nedaleko řeky a na jejím druhém břehu zahlédli chudě vypadající domečky se slaměnými střechami. Tak to už nebude Thajsko. Aspoň se můžeme před kamarády chlubit, že jsme viděli Barmu.

Odpoledne nám staví obrovský kamion jedoucí až do Bangkoku. Heuréka! Pan řidič nás zve na jídlo a během večeře ukazuje jizvy z vietnamské války. Jeho paní je krásným příkladem poslušných asijských manželek, které neremcají a vždycky v klidu čekají až muž domluví, dojí nebo dokouří. Vůbec se nedivím, že se tolik zápaďanů žení s Thajkami. Kdo to má s námi emancipovanými fúriemi vydržet.

Následující den okolo poledního začne houstnout jak zástavba, tak spleť dálnic i provoz a zanedlouho uvízneme v husté dopravní zácpě. Jsme zpátky v Bangkoku, tentokrát už popáté.


Dům bez koček (11. 3. 2002)

Naše představa, že s rostoucím horkem ubyde v Bangkoku turistů, se ukázala mylná. Centrál je plný až po střechu a Sakovi chvíli trvá, než najde jediný prázdný jednolůžák. "Pokoj je hodně malý," varuje nás předem, ale my jsme rádi, že se vůbec něco našlo. Menší než náš stan určitě nebude.

Nebyl, ale ne o moc. Pokoj je ostatně značně nadnesený název, spíš by se tomu prostoru dalo říkat zazděná postel nebo vestavěná skříň. Zajímalo by mě, co tu bylo dřív, jestli postel nebo stěny, případně jak to kanape dostali dovnitř. K naší radosti zůstala mezi postelí a dveřmi asi třiceticentimetrová ulička, kam se v pohodě vešly oba batohy, věci jsme rozvěsili po stěnách a na šňůru u stropu, to by bylo, abychom se sem nevešli! Do zítřka nějak vydržíme a pak se přestěhujeme.

Další den se nám ale stěhovat nechtělo a následující taky ne. Nějak jsme si v tom našem prádelníku zvykli a stejně trávíme většinu času na dvorku, kde je čerstvý vzduch a pěkně pofukuje větřík.

Necháváme vyvolat diapozitivy, a když je pak na dvorečku prohlížíme a popisujeme, pořád mám takový divný pocit, že je něco v nepořádku. Kočky! Nejsou tu kočky!

"Zrzavá před měsícem umřela," přiznává Sak a je na něm vidět, že je mu hodně smutno. "Mourovatá se každou chvíli okotí. Teď ji mám na jiném místě, šéfovi se nelíbilo, že jsem ji měl tady." "Až bude mít koťátka, tak ti třeba nahradí zrzku," snažíme se Saka potěšit, ale on vrtí hlavnou: "to nebude stejný." Pokrčí rameny a mě napadne, že zvíře může být pro někoho víc než jen domácí mazlíček. Smrt přátel se jen tak lehce zapomenout nedá.


Trable s ruskou ambasádou (13. 3. 2002)

Oba jsme tak okatě mrmlali při vyplňování lejster na kambodžské ambasádě, že se osud rozhodl vystrčit nás na chvíli zpátky na mráz a naučit nás vážit si věcí, které jsme si zvykli považovat za samozřejmé. Ano, kambodžská víza jsou pro nás drahá a je to papírování a shánění kopií thajských víz, ale na druhou stranu, když to všechno sepíšete, přiložíte, ofotíte, doložíte a zaplatíte, za tři dny máte víza hotová a můžete jet.

Do našeho bližšího seznámení se s kdysi bratrským Sovětským svazem sice zbývá ještě skoro půl roku, ale máme nejasné tušení, že jsou s vízy problémy, a tak další den vyráží Pavel za ranního kuropění poptat se na ruské ambasádě.

Vrací se až večer, kdy já si už myslím, že ho cestou někdo ukradl nebo zapíchnul, tašku plnou papírů a neveselých zpráv.

Existují tři typy víz a nemáme šanci získat žádný z nich. Tranzitní víza, která by nám přišla nejlogičtější, platí pouze na 24!! hodin, marně se snažil Pavel vysvětlit bábušce v okénku, že neexistuje dopravní prostředek, kterým by se za tu dobu dala největší země na planetě přejet a že i ten největší expres jede z Irkutsku do Moskvy týden. Nepochopila. Co byste taky chtěli od lidí, kteří to ještě nedávno měli v hlavě tak popletené, že pro ně zítra znamenalo už včera. Dnes je středa. Takže zítra bylo úterý?

Další možná víza jsou turistická a k jejich získání potřebujete zaplacený zájezd u cestovky a rezervaci hotelu pro celou dobu pobytu. "My potřebujeme jenom přejet Rusko vlakem, k čemu by nám byl rezervovaný pokoj, když budeme spát ve vlaku?" argumentujeme logicky, ale soudruhy úředníky logické uvažování asi obloukem obešlo. "Něvazmožno, něvazmožno," vrtí hlavou bábuška.

Kupodivu nejschůdnější se zdají obchodní víza, ale to by nám musel někdo z Ruska poslat pozvání ověřené ministerstvem zahraničí, mít konto s určitou hotovostí a zaručit se za nás. Ale kdo?

Beznaděj, samá beznaděj. Začínám se smiřovat s myšlenkou, že zbytek života strávíme v jurtě, kočováním po mongolských stepích. Zlatá Kambodža.


Panika nechodí po horách ale po lidech (14. 3. 2002)

Zkoušíme co se dá. Obíháme v Bangkoku ruské cestovní kanceláře, mailujeme všem možným organizacím a kamarádům, brouzdáme po internetu. Výsledky jsou nevalné. Buď koupíme zájezd, letenku, hotel a já nevím co nebo nám nezbyde nic jiného než Rusko ilegálně přejít pěšky. Nakonec se přeci jen objeví něco veselejšího. Jeden člověk z ruských aerolinek se uvolí pro nás nějaké pozvání opatřit, jenže za něj chce dvě stě dolarů. Po internetu objevíme v Moskvě cestovku, která je ochotná vydat nám fiktivní potvrzení o zájezdu. Požaduje za ně sice jen sto dolarů, ale samozřejmě předem. Záruka, že nám pak něco pošlou, není žádná. Nelíbí se nám první ani druhé.

Jako by nebylo trablů dost, absolvuji z vlastní vůle výměnu uvolněné zubní plomby. Když mě v jedné z prominentních bangkokských klinik vrtají, netají se s tím, že ze zubu už toho moc nezbývá a jestli mě to bude dál bolet, čeká mě složitá operace zubního nervu. Samozřejmě doma v Čechách. Když zub přijde k sobě, bolí jako čert, večer propadám panice. To abych se začala ohlížet po letence domů.

Do třetice všeho zlého kupujeme nejnovějšího průvodce Kambodžou a dozvídáme se, že nás s největší pravděpodobností cestou přepadnou a okradou, čeká nás řada úplatků celníkům a policii, malárie, průjem, tyfus a cholera a kdybychom to náhodou přežili, určitě šlápneme na nějakou z šesti miliónů!! nášlapných min, které v zemi zbyly po Rudých Khmérech. Panenko skákavá, kam my to zas jedeme!

Panikařím tak přesvědčivě, že se mi podaří vyvést z rovnováhy i Pavla. Dlouze sedíme a vymýšlíme kam zašít naše cenné valuty, aby je banditi nenašli, a zvažujeme, jestli je vůbec rozumné do Kambodži jet.

Nic naštěstí netrvá věčně, ani moje přeplašení. Zub se do rána uklidnil, ozvali se nám z domova, že by šlo ruské vízum možná zařídit v Čechách, a u praní prádla jsem potkala paní, která v Kambodže byla, přežila bez úhony a moc se jí tam líbilo. Pomalu se mi navrací psychická rovnováha a začínám se těšit na slavné khmérské chrámy v Angkor Watu.


Z labyrintu světa - Civilizovaní barbaři a barbarská civilizace

Co si myslíme my o nich:

"No, to je neuvěřitelný jak ti lidi žijou! Taková špína, všude se válí odpadky, oni snad nemají popelnice. Těch švábů a much! A ta voda co pijou, já bych si tím ani nohy neumyl. Jídlo prodávají na ulici, slunce na to svítí, hmyz po tom leze, rukama na to šahají, to by se hygienici divili. To je kultura! Ani toaletní papír neznají, barbaři. Pěkně zaplivaná, tahle Asie. Člověk se bojí na něco sáhnout, aby se nenakazil cholerou!"

Co si myslí oni o nás:

"To je neuvěřitelný, čemu ti lidi říkají civilizace! Pořád mluví o čistotě kolem sebe, ale aby se alespoň dvakrát! (vynechání polední koupele by se snad dalo ještě odpustit) denně pořádně osprchovali, to ne. Nejsou o nic lepší než jejich předkové, co připluli z Francie. Zpocené hlavy pod parukami, vojenské kabáty, kožené holínky a místo mýdla voňavka. To byl odér! Však se o tom vypráví dodnes. Ty lidi se snad vůbec nemejou. A jak jsou zarostlí! Všude samé chlupy, dokonce i na tváři! Že se nestydí takhle chodit, jako opice!"

Možná je to trochu nadnesené, ale v jádru je to pravda. Tak jako my dáváme velký důraz na čistotu vnější, jsou Asiaté - zvláště obyvatelé horkých tropů - úzkostlivě čistotní k vlastnímu tělu. Každý hledáme špínu trochu jinde a druhé posuzujeme očima své vlastní civilizace. Je snadné myslet si o někom dalším, že je to barbar, ale mnohem těžší připustit, že si to samé může myslet on o nás.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 8. července 2002          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz