fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d v a c á t á     d r u h á

Smích a slzy Kambodži

(Kambodža)

Novodobá historie země mezi Mekongem a jezerem Tonlé Sap je hodně smutné čtení. Léta křehké stability po získání nezávislosti v roce 1953 ukončil válečný konflikt v Indočíně, neslavně známý pod jménem Vietnamská válka. Americké bombardování začátkem sedmdesátých let, vojenský puč, pět vyčerpávajících let občanské války, pak vítězství Rudých Khmérů, které zemi přineslo tři šílené roky genocidy a zvěrstev, z nichž běhá mráz po zádech dodnes. Když konečně roku 1979 Rudí Khmérové padli, nebyla rodina, která by neoplakávala své blízké - ze sedmi miliónů obyvatel téměř čtvrtiná budování komunismu nepřežila. Další tisíce životů stála vleklá gerillová válka táhnoucí se dlouho do druhé poloviny devadesátých let. Vypálené vesnice, ozbrojené přepady, milióny nášlapných min schovaných podél cest a v rýžových polích. Zdálo se, že utrpení obyčejných lidí a odhodlání komunistických teroristů je bez konce.

Naštěstí nebylo. Poslední Rudí Khmérové se vzdali v prosinci 1998 a v Kambodže je konečně zase mír. Dlouho očekávaný, vytoužený mír. Ke stabilnímu politickému systému a rozvíjejícímu se hospodářství má země sice ještě daleko, ale už se v ulicích nestřílí a vesničané se nemusí bát, že by osetá pole nedorostla. Je klid, a to tu znamená mnoho.

Po tom všem, co se tady za poslední půlstoletí dělo, by se dalo očekávat, že nálada bude neveselá. Možná to zní neuvěřitelně, ale od okamžiku, kdy jsme v Poipetu překročili hranice, nás po celý měsíc v Kambodže provázely úsměvy. Žádné povinné zdvořilostní pousmání! Neskutečně bezelstný, upřímně šťastný úsměv od ucha k uchu - něco, co se snad nedá vidět nikde jinde na světě, jen tady. Většina Kambodžanů je neuvěřitelně chudá a žije ve velmi špatných podmínkách bez vyhlídky na brzké zlepšení. Pitná voda, elektřina, léky, dostatek jídla tu vůbec nejsou samozřejmostí. Polovina khmérských dětí trpí podvýživou a každé páté zemře dřív než by se vůbec mohlo začít těšit do školy. Z deseti miliónů obyvatel země chodí čtyřicet tisíc! lidí o berlích, protože přišli o nohu díky nášlapným minám. Každý měsíc k nim přibyde dalších osmdesát obětí. To je jako kdyby byla polovina liberečanů beznohá. Strašná představa.

Přes to všechno vykouzlí místní lidé na potkání ten nejkrásnější, hluboce lidský úsměv, na který se nedá odpovědět jinak než stejnou mincí a který vás v duši zahřeje jako malé sluníčko, záblesk lidskosti, úcty a naděje, kterých je tu tolik potřeba.


Hranice (19. 3. 2002)

Ještě před pár lety bylo letadlo jediným způsobem, jak se do Kambodži dostat. K našemu velkému štěstí se ale situace v zemi uklidnila natolik, že se v městečku Poipet thajsko-kambodžské hranice otevřely jak pro místní tak pro cizince. Z thajské strany je asfaltový koberec a vypiglované domečky, za mostem začíná prašná cesta a končí svět. Mezi zvláštní skrumáží rozestavěných a nepříliš vzhledných domů vládne čilý dopravní ruch. Obstarávají jej většinou dřevěné káry tlačené nebo tažené lidmi, naložené až po okraj zbožím putujícím do Thajska nebo z Thajska. Mezi pěším mumrajem občas s troubením projede přetížený pick-up s hroznem lidí visícím do všech směrů a tu a tam se rozeběhnou všichni do stran, aby uvolnili místo projíždějícímu kamionu. Je poledne, pěkné horko a rozvířený prach se lepí na všechny a všechno.

Na celnici stojí dlouhá fronta cizinců vracejících se do Thajska. "Ty lidi se na cestu ani slušně neoblečou!" hodnotím kritickým okem umolousané a ušpiněné šaty čekajících. To ještě netuším, jak budeme večer po prvních čtyřiceti kilometrech kambodžských cest vypadat my.

"Peníze neměňte, tady se platí thajskýma bachtama," dostáváme instrukce od celníků a po chvíli smlouvání už se snažíme zúčastnit místní hromadné dopravy. Spolu s dalšími dvaceti lidmi a mnoha balíky šampónů a mýdel z Thajska jsme vecpáni na korbu pick-upu a jízda kambodžským "autobusem" může začít. Auto se rozjíždí a Poipet, hranice i poslední záblesk Thajska mizí v husté cloně prachu.


Země angkorských chrámů, tří měn a nebezpečných cest (19. 3. 2002)

Naprostá většina cizinců se v Kambodže příliš nezdrží. Z hranic přejedou do Siam Riep, kde si prohlédnou světoznámé chrámy Angkor Watu, pak se nakrátko zastaví v hlavním městě Phnom Penh a pokračují buď do Vietnamu nebo zpátky do Thajska. Důvodů je víc. Některé cesty ještě pořád nejsou tak bezpečné, jak by si majitelé cestovních kanceláří přáli, v zemi je stále ještě dost zbraní, ozbrojené přepady už sice nejsou tak časté, ale nebezpečí bohužel pořád ještě hrozí a lidé na cestě mohou být snadným terčem.

Dalším důvodem je to, že kromě Angkoru toho tady k vidění až zas tak moc není. Většinu z tří tisíc budhistických chrámů a klášterů pobořili a poničili rudí khmérové a život v nich se teprve pomalu vrací do starých kolejí. Navíc se tu ani nikam moc chodit nedá. Kambodža má smutné prvenství nejzaminovanější země světa, a tak platí základní cestovatelské pravidlo: nikdy!, nikdy, za žádných okolností nešlápnout kamkoli jinam než na dobře vyšlapanou cestu.

Popravdě řečeno jsem trochu bezradná a trochu se bojím. Normálně spíme většinou ve stanu a rádi chodíme po horách a nic z toho tady asi nepůjde. Na autostop budu taky ještě potřebovat sebrat nějakou tu odvahu. Ale logicky - řidiči kamionů nás nepřepadnou a banditům může být jedno v čem jedeme. Každopádně podnikáme bezpečnostní opatření a většina naší hotovosti mizí v tajném úkrytu ve spodním prádle. To by člověk neřekl, k čemu se může hodit podprsenka s vycpávkami. Teď mám tedy ňadra za všechny prachy!

První večer končíme v Sísophonu, asi padesát kilometrů za hranicemi. Asi by se dalo dojet až do Siam Riep, ale rádi bychom se aklimatizovali a trochu se tu rozkoukali dřív než spadneme do chřtánu angkorského turistického byznysu. Neznajíce jediného khmérského slova pantomimicky smlouváme s majitelem levného hotýlku. Ukazujeme rukou na sedmdesátku na vývěsní ceduli, tváříme se odhodlaně a pán se přitom krásně bezelstně usmívá. Na špinavém dvorku za domem pak dostávám od milé, anglicky mluvící slečny první lekci khmérštiny a vyzbrojená pomocným papírem vyrážím na trh.

Kromě tradičního asijského tržištního zmatku se všemi těmi krámky, obchůdky, stánky, vozíky a zbožím rozloženým přímo na zemi, kupujícími, prodávajícími, okounějícími, dětmi, slepicemi, bincem a rozvířeným prachem mě zarazí dvě věci. Ve velikánských košících se tu prodává čerstvý francouzský chleba - bagety, vzpomínka na 99 let francouzské koloniální nadvlády. Je to už pěkně dlouho, co jsme naposledy jedli chleba a s pusou plnou křupavé čerstvoučké bagety se hned líp kouká na svět.

Ještě zvláštnější než francouzský chleba jsou peníze, kterými se tu platí. Kromě inflačních kambodžských riálů, tu vesele kolují thajské bachty a stejně samozřejmě lidé platí i americkými dolary. Je legrační pozorovat obchodníky se svazky různorodých bankovek v rukou. Zaplatíte Lincolnem a vrátí se vám směs thajských a kambodžských králů. Zlé jazyky tvrdí, že si teď lidé vynahrazují sedmdesátá léta, kdy v zemi rudí khmérové zrušili peníze, ale mnohem spíš bude trojí měna záležitost ryze praktická. Vpodstatě cokoli je stabilnější než riál - americké dolary zvlášť - a mnohem líp se vám za jídlo platí drobnou desetibachtovou mincí než deseti kambodžskými stovkami. A to nemluvím o tom, že byste chtěli koupit třeba dům, to pak s ničím jiným než dolary ani nechoďte. Docela by mě zajímalo, co na to Spojené státy americké.


Náš první Kamaz, aneb jak jsme jeli a nedojeli (20. 3. 2002)

Afriká Normální Afrika. Suchá travnatá pláň od obzoru k obzoru, z políček trčí žluté chomáče rýžové slámy, tu a tam štíhlé vysoké siluety cukrových palem, polední horko, nad vyprahlou hlínou se tetelí rozpálený vzduch. Takhle nějak musí vypadat africká savana. Nadechnu do plic trochu horkého větru a snažím se vejít do malého stínu vrhaného kamiónem. Měníme duši. Ne tedy my s Pavlem, ale řidič a závozník báječné ruské rachotiny značky Kamaz, která nás před chvílí naložila. Po prašné cestě, jinak národní dálnici číslo 6, jsme se přeslimejšili asi o dvacet kilometrů, když se zezadu ozvala rána a z posledních dvou zadních kol zbyl chumel zčernalé gumy a potrhaných drátů. Není ostatně divu. Myslela jsem, že už jsme toho během našeho stopování po Asii viděli dost, ale kambodžské pneumatiky předčily všechno očekávání. Když jsem si poprvé všimla, co má náš Kamaz na kolech, přemohl mě němý úžas. Pláště nejen že neměly dávno žádný vzorek, ale zely v nich díry jako dlaň, kterými lezla duše ven. Některé byly posešívané nebo poslepované z různých kusů gumy a koukaly z nich dráty výztuže. Na tom se přeci nedá jezdit! Nebo by možná dalo, kdyby byl na cestě hlaďoučký asfalt. Kdyby, kdyby. Tohle je Kambodža. Dálnice číslo 6 vypadá ze všeho nejvíc jako tankodrom plný ostrého kamení. Za dalších pět kilometrů píchneme podruhé.

Ze všeho nejhorší jsou mosty. Nikdy by mě nenapadlo, že se po něčem takovém dá přejít pěšky, natož přejet náklaďákem. Kombinace zkroucených plechů, volně položených klád a metrových děr, kterými je vidět voda pod námi. Kdykoli přes nějaký jedeme, mrazí mě v zádech.

Při třetí ruplé pneumatice definitivně dojde počet rezervních duší i naše trpělivost. "Jste moc hodní, že jste nás vzali kluci, ale my půjdeme radši dál pěšky."

Krajina je rozpálená, plochá a barvy vybělené sluncem. Je konec období sucha, nejteplejší část roku, hlína puká horkem. Za půl roku bude zemi pokrývat světle zelený koberec mladých rýžových rostlinek, teď převládá žlutá a šedá. Monotónní horizont roviny občas přeruší nepravidelná skvrna stromů stínících vesnici. Domky stojí na vysokých kůlech, střechy mají z listí palem, stěny z palmových rohoží. Před každým stojí velký betonový džber, kam ženy nosí vodu z nedalekých studní. Stavby jsou úplně jednoduché, nábytek nahrazuje pár rohoží, vaří se na ohni, pere u džberu, spí na zemi. Jak málo stačí k životu. Kambodža sice patří k nejchudším státům Asie, ale štěstí tu asi není dáno mírou bohatství. Lidé odpočívající přes polední horko ve stínu pod domky na nás přátelsky volají, mávají a usmívají se od ucha k uchu. Děcka piští, sotva nás uvidí, a vytrvale hulákají haló, haló! Bodejť by ne, kdy se jim zase povede vidět turistu jak jde pěšky a ještě v pravé poledne!


Kamenná sláva dávných králů (21. 3. 2002)

Slavná historie je báječná věc. Každá země si mnohem raději připomíná doby, kdy byla silnější, větší a mocnější než všichni okolo, než své slabiny, prohry a léta útisku, která mnohdy dobu rozkvětu předcházela i následovala. Škoda jen, že toho ze slavné minulosti většinou mnoho nezbyde. Tu a tam nějaká katedrála, pár zbořených zdí a mapy v učebnicích historie. V tomhle ohledu má malá země na Mekongu štěstí. Tak jako patří k Egyptu pyramidy a k Římu Coloseum, tak se při slově Kambodža vybaví chrámy Angkor Watu.

Obrovské impérium angkorských králů se začalo formovat v devátém století a jeho největší slávu pamatuje století dvanácté. Obrovská města, paláce, stovky chrámů, rozsáhlé zavlažovací projekty, území sahající od jižního Vietmanu a středního Thajska, přes Laos až do provincie Yunnan v Číně. Jména panovníků - Bohů znala celá tehdejší Asie a z jejich moci i vojenské síly šel strach.

Čas na hodinách civilizace ale běžel dál a po staletích slávy a rozmachu začalo angkorské slunce pomalu zapadat. Dnes je Kambodža natolik malá a nevýznamná, že by o ní toulavé boty cestovatelů snad ani nezavadily. Jenže dávní králové moc dobře věděli, jak pomíjivá je paměť lidských dějin, a své touhy po nesmrtelnosti svěřili kameni. Tisíce trpělivých rukou řemeslníků vytvarovaly z pískovcových bloků věže, portály, stěny obrovitých chrámů, daly tváře kamenným nymfám, i tisícehlavým zástupům bojovníků, budhům, mnoharukým hinduistickým božstvům a jako skládánku vytesaly majestátní obličeje shlížející na měnící se svět z výšky bayonských věží.

Kámen khmérské krále ale zradil. Místo aby hlásal věčná jména mocných, sklízí všechnu slávu sám. A není jí málo! Angkorské chrámy jsou prý jednou z nejkrásnějších a nejmonumentálnějších památek na zemi a počty těch, co se na ně jezdí dívat, jdou do statisíců. Kambodžané, Japonci, Němci, Francouzi, Američané, kunsthistorici, laici i fotografové, starobylé město Angkor Thom po staletích spánku uprostřed džungle znovu ožilo. Každé ráno za úsvitu obsadí nadšený fotografický zástup vstupní bránu u hlavního chrámu, a když se slunce konečně vyhoupne za tmavou siluetou pěti angkorských špicí, cvakají závěrky o stošest. Každý z návštěvníků si domů kromě vzpomínek odváží také nemalou sbírku fotografií. A tak všichni svou malou troškou pomáhají šířit slávu angkorských chrámů ještě dál.


Cesta na počátek věků (22. 3. 2002)

Při kupování lístků prskáme, že to je nejdražší vstupné našeho života, dát skoro 1 600,- korun za třídenní vstupenku nám přijde víc než dost. Já se ale odmítám plížit areálem načerno, a tak jen tiše doufáme, že to bude stát za to.

Vstáváme před rozedněním, půjčujeme kolo a vyrážíme na východ slunce na hlavní chrám jménem Angkor Wat. Posledních několik dní jsme strávili pilným studiem jedné historické příručky, pořídili podrobné výpisky a poznámky, půdorysy jednotlivých chrámů známe skoro nazpaměť. Teď jsme napjatí očekáváním.

První dojem ze stavby, která je občas nazývaná šestým divem světa, je docela rozpačitý. "Tohle má být to nejkrásnější, co lze na světě vidět? Taková hromada šedivého kamení!" Všude kolem nás se tlačí davy turistů, není jednoduché najít klidné místo, odkud bychom mohli pozorovat východ slunce, rozčarovaně pozorujeme, jak se nad obzor vyhoupne oranžový sluneční kotouč.

Pak ale zájezdové davy odběhnou a v komplexu zůstáváme skoro sami. Šplháme na třetí terasu, odkud je krásný výhled na celý chrám a kouzlo místa začíná pomalu působit i na nás.

Angkor Wat postavil v první polovině dvanáctého století král Suryavarman II. a jeho nádherně pravidelné architektonické rozložení nevzniklo náhodou, ale odráží představu hinduistické mytologie o uspořádání světa. Chrám je obrazem posvátné hory Meru stojící v samém středu vesmíru. Meru prý obklopuje pás vysokých hor, tady představovaný skoro čtyři kilometry dlouhou vnější zdí, a ještě dál pak vody nekonečného oceánu, který překonáváme po čtvrt kilometru dlouhé přístupové hrázi. Všechno je tak veliké, že není divu, že si Kambodžané mysleli, že Angkor je dílem bohů.

Procházíme vstupní bránou a před námi leží první nádvoří. Právě jsme opustili čtvrtý věk, věk lidí, a vydali se nazpět v čase. Velikost jednotlivých dvoran prý odpovídá délce klasických věků podle indické mytologie. Následují schody, brána, další nádvoří a příkré vysoké schodiště vedoucí na hlavní terasu, do svatyně svatých. Vstupujeme do míst, kam měli přístup jen nejvyšší kněží a král a kde kdysi majestátní socha boha Višnua připomínala věk první - stvoření vesmíru.

Je tu ticho, nad námi se tyčí majestátní věže, na kamenných reliéfech na zdech půvabně tančí nebeské nymfy a kněz zapaluje ve svatyni svazek vonných tyčinek. Višnuova socha vzala dávno za své, a když v Kambodže budhismus definitivně nahradil zbytky jihoindických tradic, stal se pánem chrámu kamenný Budha.

Zapalujeme svíčku, stavíme ji vedle doutnajících tyčinek a v duchu prosíme o šťastný návrat domů. Tropické slunce se zatím vyšplhalo vysoko nad chrám a celá krajina se halí do bílého poledního oparu.


Bayon (22. 3. 2002)

Z dálky jsme měli pocit, že před námi leží jen kupa kamení, ale teď už jsou jasně vidět jednotlivé zdi i věže. Tváře! Ten chrám je plný tváří! Několik stovek obrovitých kamenných obličejů nás pozoruje ze všech stran. Za každým rohem vykukují další, před pískovcovýma očima není kam utéct. Snažíme se schovat ve spleti tmavých chodeb a soustředit se na nádherné reliéfy na stěnách, ale marně. Všudypřítomný shovívavý úsměv Avalokitešváry o nás moc dobře ví a každá naše myšlenka, každý náš pohyb i čin je pečlivě zaznamenáván do nebeských knih.


Opuštěné město (23. 3. 2002)

Někdejší slávu hlavního města Khmérské říše už lze jen tušit. Chrám zlaté věže, kam podle legendy musel král docházet každý večer, aby utišil touhu hadí ženy. Tajemná paní měla prý moc ukončit jeho život, kdyby král přijít zapomněl, třeba jen jednou jedinkrát.

Zbytky královských lázní, stúpa Baphuon, obrovská kamenná terasa, odkud panovník shlížel na slavnostní procesí, reliéfy se slony a jezdci, socha pětihlavého koně i všudypřítomné balustrády ze zvlněného těla posvátného hada Naga. Ti, kdo město navštívili ve 13. století, době jeho největší slávy, by se asi podivili, jak málo z něj zbylo. Dochovaly se hlavně chrámy, z domů a královského nezbylo skoro nic. Lidé totiž sídlili ve stavbách z pomíjivého dřeva. Právo přebývat v kameni bylo vyhrazeno bohům.


Jak si ukvrdlat nesmrtelnost

Na chrámových reliéfech se objevují různé mytologické výjevy. Pod Hannumanovým velením mašírují opičí vojska osvobodit unesenou královnu Sítu, poslové sviští v lehkých kočárech, asketové meditují v lotosovém sedu. Jeden několikrát se opakující výjev nás obzvlášť zaujal. Jmenuje se "kvrdlání oceánu mléka", pochází z hinduismu a vypráví asi následující příběh:

Svět neobývají pouze lidé se zvířaty, ale i různí nesmrtelní démoni a bohové. Jejich nekončící život jim my můžeme jen tiše závidět. Málokdo z lidí ale ví, jaká to byla fuška nesmrtelnost získat! Bylo třeba vytvořit kouzelný elixír z věčného oceánu mléka. Po dlouhých tisíc let se o elixír pokoušeli bohové, aby mohli konečně zvítězit nad démony, a o to samé usilovali i démoni, aby mohli jednou provždy zamést s bohy.

Postupem času se ale ukázalo, že jedni bez druhých nic nesvedou, a tak se dali dohromady. Obtočili posvátného hada Naga okolo hory uprostřed mléčného oceánu, jedni ho chytli za hlavu, druzí za ocas a jali se kvrdlati. Kvrdlali a kvrdlali, až se chudáku hadovi udělalo zle a zcela neposvátně se poblinkal.

Vypukla panika. Had totiž vyzvrátil louži smrtelného jedu, který hrozil zničit celý stávající vesmír, samozřejmě včetně bohů a démonů. Všemocný Šiva se ale hned sklonil a jed vypil. Teď by se dalo logicky čekat, že vzápětí zemře, když byl jed tak strašlivý, ale kdepak. Šiva úplně zmodral, ale nic se mu nestalo. Na hinduistických plakátech se kreslí modrý dodnes, možná proto, aby lidé na jeho hrdinský čin nezapomněli.

Svět byl zachráněn, hadovi se ulevilo a mohlo se kvrdlat nanovo.

Chrámové reliéfy jsou jako živé. Na jedné straně stojí řada démonů se zarputilými výrazy v obličeji, za opačný konec hada tahá zástup bohů s mandlově se usmívajícíma očima. Uprostřed se kroutí tam a zpátky homolovitá hora podepíraná Višnuem, převtěleným do obrovské želvy a šplouchají zčeřené mléčné vlny.

Tak jako každé jiné mléko, i věčný oceán se nakonec po dalších tisíci letech kvrdlání poddal a všichni unavení účastníci si užili doušek otevírající jim cestu k věčnému životu.

Co z toho vyplývá pro nás? Máte-li k dispozici partu nadšenců, dostatečně dlouhého hada, trochu toho mléka a tisíc let volného času, proč se o nesmrtelnost nepokusit? Na podrobné schéma výrobního procesu se můžete zajet podívat třeba do Kambodži.


Nezdolná síla přírody (23. 3. 2002)

Dva z angkorských chrámů byly ponechány ve stavu, v jakém je v 19. století našli francouzští objevitelé. Kamennými stěnami tu prorůstají kořeny pralesních stromů, rozvaliny obaluje mech a kapradí. Příroda se snaží získat zpět, co jí lidé vzali, a tak tam, kde není dost nadšených restaurátorů, pohlcuje budovy zpátky džungle.

Ta Prohm i Preah Khan patří prý k nejnavštěvovanějším a nejvíc fotografovaným místům celého komplexu. Není divu. I my se tu cítíme moc krásně a romanticky, prolézáme pobořenými chodbami, zarostlými dvory a pak odpočíváme ve stínu obřích stromů. Obdivuji jejich tichou a vytrvalou životní sílu. Zpočátku nenápadně se proplétají tenké větvičky a kořínky spárami ve zdech, pak strom sílí a mohutní, zdi se rozestupují a klenby boří. Nakonec se strom stává hlavním pilířem, který udržuje rozklíženou stavbu pohromadě. A když odumře, zbyde z chrámu jen hromada popadaných kamenných bloků. Tichá připomínka pomíjivosti lidského snažení.

Po třech dnech oblézání a objíždění památek jsme už úplně uchrámovaní. Bolí nás nohy, otlačené zadky od kol a o hopsavých apsarách i létajících garudách se nám už i zdá.

Navíc se nám trochu stýská po té "opravdové" Kambodže, bez turistických naháněčů, obchůdků se suvenýry a hospod, kde vám udělají hamburgra podle vaší chuti. Balíme věci, jdeme se naposledy projít na nábřeží, kupujeme čerstvé bagety a další den ráno vyrážíme po vlastních směrem na jihovýchod, vstříc matce řek - Mekongu.


Děvče s kusem papíru (25. 3. 2002)

Výsledek celodenního stopování je vcelku obstojný. Posunuli jsme se asi o stopadesát kilometrů, dosyta se vynadívali na krásnou kambodžskou krajinu, přežili jednu bouřku a břicho si nacpali slaďoučkými vaflemi, co prodávala jedna paní u cesty. Zadky máme natřesené z nekonečného nadskakování na hlubokých výmolech a pod vrstvou prachu skoro nejsme vidět. Kambodžské silnice jsou asi to nejhorší, co jsem doposud viděla a to jezdíme jenom po silnicích první třídy, jak vypadají ty ostatní, si radši ani nepředstavuju!

Teď už je tma a kousek před námi leží městečko Kompong Thom. Řešíme dilema, jestli přespat ve městě v hotelu anebo se nechat vysadit tady na vesnici a zakempovat poblíž nějakých hodných lidí. Je příjemná teplá tropická noc, kdyby tu nebyly miny, dalo by se spát prakticky kdekoli. Jenže ony tu jsou a my nevíme kde! Touha po noci pod hvězdným nebem zvítězí a řidič kamiónu se nestíhá divit, cože budeme teď v noci v takovém zapadákově dělat.

Co jsme dělali? Komické představení u jednoho domku, který sousedil s velkým uježděným prostranstvím, přes den zřejmě parkovištěm pro silničářská auta. S baterkou a papírem v ruce jsem se nejdřív prodírala roštím, pak málem zašlápla čuníka a nakonec slabikovala před poněkud překvapeným osazenstvem domečku pár zdvořilých khmérských vět kdo a odkud jsme, kam jedeme, jestli můžeme dostat vodu a jestli by jim nevadilo, kdybychom vedle přespali ve stanu.

"Kňom deit kraom tang!" koktám odhodlaně a snažím se co nejvíc huhňat, aby to znělo trošku khmérsky.

K mému překvapení mi zřejmě lidé rozumí, dostávám vodu, svolení i doprovod zpátky na parkoviště. Všichni se chtějí seznámit s Pavlem, prohlédnout si náš vařič i stan, pořád se smějí a něco nám vykládají. Na to ale už můj chytrý papírek nestačí.

Do spokojeného usínání nám pak cvrčí cikády a na tmavém nebi nahoře visí velký kulatý měsíc.


Na kopečku v Kambodže stojí pěkný klášter (26. 3. 2002)

Před mnoha a mnoha tisíci lety tu žádná Kambodža nebyla. Kam oko dosáhlo ležela velká mořská zátoka obývaná dračími králi - nagy. Jednoho dne připlula do zátoky loď indického brahmína Kaundinya a přivítat ho přijela v malém člunu jedna z dcer dračích králů. Jak ji brahmín zahlédl, vystřelil do jejího člunu magický šíp a dívka se do něj v tom okamžiku zamilovala. Dračí otec proti svatbě nic nenamítal, a aby mohl dát princezně nějaké to věno, vypil celou zátoku a vzniklou pevninu věnoval novomanželům.

Ještě než začneme nad starou khmérskou legendou pochybovačně kroutit hlavou, poslechněme, co říkají vědci: kdysi dávno tu opravdu nebyla pevnina ale moře a až teprve naplaveniny, po tisíceletí trpělivě přinášené Mekongem, mořskou zátoku proměnily v pevnou zem. A navíc byla stará khmérská civilizace pod silným indickým vlivem, jak obchodním tak kulturním. No vida, tak ona ta legenda zas až tak nesmyslná není.

To, že tvoří centrální část Kambodži říční naplaveniny, není tak těžké uhodnout. Krajina je tu neuvěřitelně placatá, kdyby občas nudný horizont nepřerušoval nějaký dům nebo strom, skoro by se zdálo, že tu někdo ukradl třetí prostorový rozměr. Jednou za čas, asi nějakým geologickým nedorozuměním, vyčuhuje z roviny pomenší kopec. Kambodžanům to možná přišlo stejně podivné jako nám, protože tyhle kopce považovali za něco neobvyklého a posvátného a rádi na nich staví budhistické kláštery i stúpy. Kopečky jsou také oblíbenými poutními místy, jak se o tom budeme moci přesvědčit o novoročních oslavách, ale o tom až později.

Teď je zrovna pravé poledne a my se snažíme na jednu svatou hroudu jménem Phnom Suntok vyškrábat. Být to doma, jsme nahoře cobydup, tady nám dává výstup docela zabrat. Po tváři mi teče pot proudem a mimoděk si vybavím zimní závěje na Ještědu. Pěkná lumpárna, tyhle čtyřicítky! Jsou dobré tak na sušení prádla, chodit se v tom nedá, zvlášť do kopce.

Nahoře nás čeká stín a skupina nejrůznějších chrámů, chrámečků, oltářů a svatyněk a pár mnichů v oranžových hábitech, kteří se o místo starají. V porovnání s nádhernýmni pestrozlatými thajskými pagodami působí kambodžské chrámy hodně omšele. Spousta sloupů a soch je jen narychlo uplácaná z betonu, malby vypadají neuměle.

Není se moc čemu divit. Komunistický režim rudých khmérů sice do ústavy zapsal větu, že "... každý občan má právo uctívat v souladu s jakýmkoli náboženstvím nebo neuctívat v souladu s jakýmkoli náboženstvím..." Hned vzápětí ale dodal, že nikdo rozhodně nesmí následovat žádné náboženství, které je "reakční". V očích rudých khmérů budhismus mezi reakční náboženství jasně patřil, stejně jako islám nebo křesťanství, a tak byli budhističtí mniši i jejich stoupenci tvrdě pronásledování. Mniši byli buď postříleni nebo nahnáni do pracovních táborů, tam trpěli ještě víc než ostatní, protože jim jejich víra bránila chytat a pojídat žabky, slimáky a ještěrky, kterými by aspoň trochu zahnali hlad.

Ze tří set chrámů v zemi toho také mnoho nezbylo. Mladí revolucionáři netrpěli zábranami, co šlo rozstřílet rozstříleli, sochy budhů rozmlátili a zohavili, kláštery zrušili.

Tisíciletá víra měla ale hlubší kořeny než se komunisté domnívali. Jejich zběsilý režim vzal po třech letech vlády zasvé a budhismus v Kambodže začal znovu ožívat. Lidé opravují chrámy, navštěvují poutní místa, mladí muži opět rozšiřují řady mnichů. Vzhledem k chudobě v zemi asi ještě dlouho potrvá než tu budhismus získá lesk a slávu sousedního Thajska, ale možná to ani tolik nevadí. Důležité je, že starobylá víra v něco lepšího a vyššího znovu dává lidem naději.


Pojídači pavouků (27. 3. 2002)

Lidé jedí různé věci. Hady, žáby, slimáky, kočky, psy, králíky - to ještě pochopím, na tom je aspoň nějaké to maso a třeba může čerstvé psisko chutnat líp, než ti naši pašíci. Jenže lidé baští i věci, nad kterými zůstává můj český rozum stát. V Laosu jsou na jídelníčku včelí larvy, v Bangkoku si můžete koupit sáček křupavých osmažených brouků a ve Skuonu v Kambodže tvoří místní specialitu pavouci. Ale jací! Já se pavouků nebojím, ale tyhle tlusté chlupatice mají snad patnáct centimetrů a potkat je doma, tak prchám.

Moc se neví, jak skuonští ke své pochoutce přišli, jedno z možných vysvětlení říká, že je tu začli pěstovat, když za rudých khmérů nebylo co jíst. Po přečtení působivé knihy o khmérské revoluci jsem nakloněná tomu i věřit. Ať to bylo tak nebo úplně jinak, pavouci tu jsou, pěstují se v tmavých dírách a před cestou na trh je ještě pořádně osmaží.

"Stejně to nesníš!" komentuje Pavel můj zájem nad pavoučí kolekcí jedné trhovkyně. Hecovat mě nemusí, zájem je silnější než pocit hnusu a odporu. Jak říkám, doma bych na to nesáhla, ale tady už si vítězně odnáším jednu potvoru v dlani. Chlupaté tlusté nohy má od oleje, a když do ní kousnu, pěkně zakřupe.

"Ten zadeček se nejí, jsou v něm střeva a někdy i vajíčka" sleduje mé počínání muž, který se v pavoučí etiketě vyzná zřejmě lépe.

Tak to měl říct dřív. Odhodlaně žvýkám a snažím se polknout. Přední půlka jde líp. Pod krunýřem dokonce objevuji stopové prvky nějakého masíčka, představuji si, že pojídám kuře s křupavými bramborovými lupínky.

"Opovaž se mi dát dneska pusu!" dostává se mi uznání, když ve mně zmizí poslední nožička. Popravdě řečeno, smaženého pavouka už si asi nedám. A jakže taková věc chutná? No, upřímně, úplně jako smažený pavouk.


Francouzské město s japonským mostem (28. 3. 2002)

Ve Skuonu se napojujeme na silnici z Phnom Penh, postavenou spřátelenými Japonci, a po hladkém asfaltovém koberci ubíhá jízda jako po másle.

Zastaví nám pick-up s uniformovanými příslušníky jakési organizace, z které se vyklube společnost pro odstraňování nášlapných min. Vykládají nás na začátku města vedle louky, kde už pilně pobíhá jiná skupinka ve stejných uniformách. Copak tam asi hledají?

Kompong Čam je třetí největší kambodžské město, ale vůbec by to do něj člověk neřekl. Široké ulice s francouzskými koloniálními domky působí omšele a ospale, trochu živěji je snad jen u hlavního trhu. Tam také nacházíme ubytování v sympatickém hotýlku s pochybnou pověstí. Protekčně dostáváme nejhezčí pokoj, dokonce s oknem! Růžová záclonka, zrcátko ve tvaru srdíčka, temně rudé prostěradlo i namodralá trošku připlesnivělá zeď mě rozněžní - no, nepořiďte si takový rozkošný kutlošek za šedesát korun! Domácí si neláme hlavu s našimi jmény, čísly pasů ani placením, vrazí nám do ruky klíč a krásně po kambodžsku se na nás usměje.

Nejvíc času trávíme na trhu. Mám moc ráda asijský nákupní zmatek a khmérská tržiště jsou opravdu krásně chaotická a malebná. Jeden stáneček vedle druhého, často je zboží vyloženo volně na zemi, snad každý v davu chce něco koupit, prodat nebo aspoň projít s nějakým objemným nákladem.

Na dřevěném pultu řeže paní pilkou obrovský kus ledu, vedle visí na hácích podřezané slepice, o kus dál prodávají ve velkých koších čerstvé květiny.

Khmérové nejsou takoví vykutálení obchodníci jako třeba Vietnamci nebo Indové, jejich poctivou duši jen málokdy napadne chtít po cizincích víc než co platí místní. Kupuju malou pečenou rybku s rýží a skoro se stydím za ni zaplatit opravdu jen čtyři koruny, o které si prodavač řekl. Na rohu objevujeme pojízdný kastlík s plněnými bagetami. Paní vám ji nahřeje, rozřízne, naplní kousky tlačenky a kyselého zelí. Baštím až se mi dělají boule za ušima - nepamatuju, že bych v Asii kdy jedla něco tak připomínajícího domov!

Navečer přichází poctivá tropická bouřka s naplno puštěnými kohouty deště. Baví nás dívat se jak se trhovci horempádem pakují a máme to jen taktak, abychom doběhli domů dřív než déšť spustí naplno. Paní domácí nám zatím sundala ze šňůry prádlo, aby nezmoklo. Kambodža je možná zaplivaný a chudý kout světa, ale lidé tu jsou hodní.

Večer se jdeme projít. Temnými ulicemi dobloudíme až ke krásně osvětlenému velkému mostu přes Mekong, který tu před nedávnem dostavěli Japonci. Zatímco město už usnulo, tady panuje čilý ruch. Sem a tam chodí zamilované párky, u zábradlí postávají skupinky mladých s motorkami, slavnostně oblečené rodinky se procházejí s dětmi. Podle evropských měřítek sice most není žádný technický zázrak, ale tady se na to dívají jinak. A navíc - je to jediná část města s pořádným veřejným osvětlením.


Wat Nokor (29. 3. 2002)

Kousek za městem stojí budhistický chrám Wat Nokor. Vypadá docela legračně, původní angkorský chrámek z 11. století obestavěli moderní betonovou budovou, na jejíchž stěnách září pestré fresky s výjevy z Budhova života. Na rohožích na zemi polehává pár pochybných existencí, vytrvale nás doprovází skupinka loudivých dětí a navíc je pěkné horko, takže nakonec nejpozitivnější zážitek poskytuje sklenice ledové třtinové šťávy, kterou si dáváme před vchodem.

Cestou zpátky jdeme po silnici podél louky, kde včera pracovala odminovávací četa. "Haló, haló," zdraví nás nadšeně od jednoho z domků jednonohá holčička s berlemi a vesele nám mává. Máváme taky a mě je trochu smutno. Jen tu louku pěkně vyčistěte, kluci! Je smutné, v co se může zvrhnout ideologie o celosvětovém míru, rovnosti a štěstí.


Z labyrintu světa - Jak odvézt školní třídu na motorce

Máte-li ženu a dvě děti, pořídíte si u nás nejspíš osobní auto. V Kambodže na to samé stačí obyčejný velocipéd. Muž řídí a šlape, jedno děcko sedí před ním a druhé drží v náručí manželka sedící na nosiči. (Takový muž musí mít pěkně vypracované lýtkové svaly!)

Potřebujete-li odvézt někam v Čechách školní výlet, nic menšího než autobus vám asi nepostačí. V zemi nad Mekongem je autobusů jako máku (tedy skoro žádné), ale přesto nemusejí páni učitelé zoufat. Stačí sbouchat dlouhý dřevěný vozík, přivázat napříč řadu prken coby sedátek, zaháknout to celé za motocykl a může se jet. Pokud nepospícháte, dá se místo motorky použít i traktůrek.

Už jsme v Asii docela dlouho, ale přesto jsme občas kroutili nechápavě hlavou nad tím, co všechno místní zvládnou na motorce odvézt. Já mít dvě stokilová prasata, tak si s nimi nevím rady, tady je nacpou do úzkých bambusových futrálů a šup s nebohými pašíky na nosič. Mezi ně a řidiče se ještě klidně vejde spolujezdec. Stejně báječná je přeprava slepic. Příčně přivážete na nosič několik klacků, slípkám svážete nohy a pak je hezky hlavou dolů pověsíte za svázané pařátky na klacek. Takových třicet až čtyřicet se vám jich na nosič hravě vejde. Zajímalo by mě, co si o takové jizdě myslí slepičky, ale možná je to jedno, stejně nakonec skončí na pekáči, tak co.

Při použití přímé úměrnosti není tak těžké odhadnout, co se asi všechno vejde na korbu pick-upu. Pick-upy tu jezdí namísto autobusů a nedělám si iluze, že by do nich odvážní majitelé nenacpali celé osazenstvo jednoho evropského neoplánu.

Pasažéři, kteří přijdou první, jsou na tom relativně nejlépe, sedí sice v těsném chumlu, ale vevnitř v kastlíku. Ti ostatní visí jako hrozen okolo korby, jakto, že během jízdy neodpadnou, to netuším. Každopádně, když se auto rozjede, zmizí v hustém oblaku prachu jak ti první, tak ti druzí.

Západní civilizace, ve které žijeme, nám otvírá spoustu možností, o kterých se Kambodžanům ani nezdá. Na druhé straně nás trochu omezuje, odnaučila nás spoustu dovedností, které jsou méně vyvinutějším kulturám vlastní. Většině zápaďanek (s výjimkou skautů a otrlých členů turistických oddílú) by dělalo problém přečkat noc v lese a uvařit si na ohni večeři, pomalu si odvykáme chodit pěšky, bez automatické pračky to u nás už taky nejde.

Podobné je to s komfortem cestování. Zvykli jsme si na určité pohodlí a těžko z něj slevujeme - ne, že bych si myslela, že je nějaká výhra jet v šesti na motorce, ale chovám upřímný obdiv k těm, kteří to dovedou.


Po Mekongu na lodi s nábytkem (30. 3. 2002)

Ten chlap si snad dělá srandu! Jsme ochotni zaplatit za lístek stejně jako místní, ale pět dolarů z nás nikdo nedostane. Už z principu odmítáme platit "turistickou" cenu, když jedeme na stejné lodi a ve stejných podmínkách jako ostatní pasažéři.

"Já vám lístek za místní cenu neprodám!" tváří se neústupně vydřiduch z lodní společnosti.
"My ti víc jak šestnáct tisíc riálů nedáme!" Už tak je to víc, než by nám přišlo vhodné a nalodili jsme se jen proto, že jsem si já strašně moc přála svézt se po Mekongu. V přístavu tvrdili, že pomalé lodě už nejezdí a tohle je jediné spojení na Phnom Penh. Samozřejmě kromě japonské silnice, díky jejímž vylepšeným kvalitám tu už skoro žádné lodě nejezdí.
"Zaplatíte mi každý pět dolarů!" trvá pán na svém. Tohle nemá cenu.
"Tak nám tady zastav, my si vystoupíme!" Nechceme se ani dohadovat, ani přispívat k systému dvojích cen.
Loď zastavuje u opuštěného bahnitého břehu a výběrčí nás uraženě popohání k výstupu, aby několik desítek ostatních cestujících nemuselo dlouho čekat.

Štíhlá bílá loď se pak spěšně odlepí od břehu a uhání směrem na Phnom Penh. Z mizející paluby nám mává náš spolucestující z Německa, který si nedokáže představit, co v takové pustině budeme dělat.

Jasnou představu popravdě nemáme ani my. Všude okolo samá tráva a pole (minová?), po cestě ani památky. Kdoví jak se nám teď podaří dostat zpátky na silnici. Hlavně ale že je nepříjemný konflikt za námi. Však ono to nějak dopadne.

Všimneme si, že nedaleko kotví starší dřevěná loď. Vytahujeme náš chytrý papírek a jdeme zkusit štěstí. Třeba zrovna jedou tam, kam potřebujeme.

Jeli. A byli tak milí, že jim nevadili dva pasažéři navíc.Uvelebili jsme se na palubě, odmítli pozvání na oběd a pak už se jen dívali jak příď pomalu čeří vlnky veliké řeky.

Loď jede odněkud zeshora z Kratie a rozváží po vesnicích dřevěný nábytek vyrobený na objednávku. Paluba je z oprýskávajících prken, všude leží kusy postelí a skříní, mezi nimi pospávají lodníci v zavěšených houpacích sítích. Celá atmosféra připomíná kolesové parníky na Mississippi z počátku minulého století.

Posádka je podobně spektakulární jako plavidlo samo. Na přídi svírá kormidlo bodrý chlapík, co má neustále cigáro úplně v koutku pusy. Kdykoliv se na něj podívám, zachvátí mě intenzivní pocit, že mu musí každou chvíli upadnout, ale léta praxe jsou léta praxe. Takže kapitán spokojeně bafá a jistou rukou vede loď říčními meandry.

Pak tu jsou tři mladí pomocníci starající se o vykládání nábytku. Vypadají hubeně a šlachovitě, ale sílu teda mají. V jedné vesnici se jim Pavel snažil pomoct, a přestože vedle nich vypadal jako obr Goliáš, zvládl odnést sotva poloviční náklad co oni.

Zbytek mužstva tvoří sedm žen. Jedna postarší paní se stará o finance, jiná připravuje na ohništi v podpalubí jídlo. Co dělají zbylé, nevím. Asi jsou součástí příbuzenstva nebo prostě patří k inventáři lodi.

Odpoledne líně plyne, mekongské vody poklidně tečou ve skoro kilometr širokém korytě, vzduch se vlní horkem a z obou břehů zůstaly tenké zelenožluté linky oddělující bílomodrou oblohu nahoře od modrozelených vod dole.

Stavíme skoro v každé vesnici a zatímco rychlé lodi stačily na plavbu do hlavního města dvě hodiny, my kotvíme krátce po soumraku snad napůl cesty někde kdoví kde u vysokého bahnitého břehu.

V nedaleké vesnici slaví jakýsi svátek. Připojujeme se k vyšňořené dámské části posádky a jdeme oslavy obhlédnout. Chlapi zatím vyndají ze skříně televizi a střední část paluby se proměňuje v obývák.

V osvětleném areálu kláštera je plno lidí. V hlavní síni chrámu drží zrovna řeč nějaký ctihodný mnich. Nakukujeme dovnitř, ale hned radši odcházíme, protože se pozornost všech přítomných posluchačů, fotoaparátů i jedné videokamery okamžitě stočí k nám. Není divu! Tahle vesnice možná ještě živého cizince nikdy neviděla. Zůstáváme raději venku, kde se pilně věnujeme ochutnávání mlsot u různých stánečků a obzundování u malého kolotoče.

Před spaním vaříme polévku z nefalšované mekongské vody a pak usínáme spolu s ostatními nahoře na palubě. Nad námi hvězdy, pod námi řeka, vedle nás jedenáct lidí, pro které znamená tahle stará dřevěná loď domov.


Čtyři budhové a paní Penh (31. 3. 2002)

Následující den kolem poledního potkáváme spřátelenou dopravní loď a jsme na ni přesednuti, neboť ta prý dojede do Phnom Penhu ještě dnes!?!

A opravdu, netrvá dlouho a doplujeme na soutok Mekongu s řekami Bassak a Tonlé Sap, do hlavního města kambodžského království. Místo klidných vod jsou tu samé rušné a prašné ulice, motorky, auta a spousta lidí. Psychický šok zmírňujeme bagetou s tlačenkou a salátem nakyselo, kterou do sebe úspěšně natlačíme u jednoho pobřežního stánku. Dost o jídle, teď špetka kultury.

Ke vzniku města se váže krásná legenda. Koncem 14. století se prý na břehu Mekongu procházela paní jménem Penh. A podívejme, co voda vyplavila. V písku na břehu ležely čtyři sošky budhů. Penh byla zbožná žena, vzala sošky a na nedalekém kopci pro ně postavila svatyňku. Takový dar od řeky, to nebylo jen tak samosebou. Kolem chrámku vznikla vesnice, pak městečko, potom město a dnes má Phnom Penh (tedy "Kopec pani Penh") jen o málo míň obyvatel než Praha. Na rozdíl od Prahy ale působí spíše jako přerostlá francouzská vesnice, s evropsky vypadajícími domy z francouzské koloniální éry a prašnými cestami, které mezi nimi často vedou místo ulic.

Dále se vypráví, že když se 1975 dostali k moci rudí khmérové, hodili milé budhy zase zpátky do vody. Sošky mají prý velkou moc a takové zneuctění se hned tak neodpouští. Možná i proto skončila komunistická éra tak rychle a neslavně. Když bylo po všem, lidé budhy opět vylovili a dali zpátky do chrámu. Abychom kulturně úplně nezakrněli, vyrážíme na obhlídku královského paláce. Tam se mi vybaví název jedné knihy, co má Pavel na poličce: Architektura, svědectví dob. Kambodža byla po většinu své historie ovlivňována, ohrožována, okupována a využívána dvěma svými silnými sousedy - Vietnamem a Thajskem. Tradiční kambodžská hudba a tanec náramně připomínají thajskou produkci a královský palác je - kdo by to čekal - ne úplně precizně provedená kopie svého bangkokského kolegy. Na rozdíl od přeturistovaného Bangkoku tu ale není skoro ani noha, takže si můžeme celou prohlídku krásně v klidu užít.

Kopie nekopie, stejně je tu nádherně.


Tuol Sleng (1. 4. 2002)

Je zvláštní, že všechny totalitní režimy potřebují nepřítele, proti němuž by mohly bojovat. Často to odnesou národnostní menšiny a v případě komunistů nezřídka inteligence, která je přeci zpátečnickou a reakční hrozbou osvícené a pokrokové diktatuře proletariátu!

To, co se odehrálo v Kambodže, ale nemá ve světě obdoby. Hned po nástupu komunistů byla do posledního člověka vysídlena všechna!! města, včetně tehdy dvoumiliónového Phnom Penhu, většina větších vesnic a jejich obyvatelé byli nahnáni do pracovních táborů kopat zavodňovací kanály. Podle hesla "poručíme větru dešti" tam za šílených podmínek často holýma rukama hrabali příkopy, které měly zemi přinést prosperitu v podobě mnohanásobných výnosů rýže.

Ještě předtím než v lágrech začali pracovat, museli všichni sepsat svůj životopis. "Každý napište přesně, co jste za starého režimu dělali, potřebujeme vojáky, učitele i inženýry, aby nám pomohli vybudovat nový stát," povzbuzovali je rudí khmérové, z nichž většina neuměla číst ani psát. Co ale chtěli, bylo střílet. Každého, kdo si napsal do lejstra cokoli jiného, než že je dělník nebo rolník, vzápětí prostě zastřelili.

"To přeci nemůže být pravdá," řeknete si teď. Však tomu také dlouho nikdo nevěřil. Ani novináři ani vlády jiných komunistických států ani Kambodžané sami. "Nemůžou nás přeci všechny vystřílet!" mysleli si tisíce vojáků, úředníků, lékařů,... Mohli. Zastřelili. "To je autogenocida" volal svět, ale novým khmérským mocipánům pramálo záleželo na tom, co si o nich kdo myslí. Budují přeci ideální společnost, kde všichni žijí v míru, prosperitě, štěstí­ a harmonii, a se zrádci a kontrarevolucionáři je třeba řádně zatočit.

Jakou měli Pol Pot a jeho soudruzi představu o tom štěstí a prosperitě, to nevím, ale tuším, co si myslely milióny lidí, které "s revolučním nadšením a pod osvíceným a spravedlivým vedením revoluční organizace" budovaly zářnou budoucnost. Při otrocké práci od slunka do slunka nesměli s nikým ani promluvit, bydleli v chatrčích bez pitné vody, léků a moskytiér. V jednom z interview se Pol Pot prořekl, že 80 % "pracovníků" trpí malárií. Denní příděl jídla se zpočátku skládal z 80-ti gramů rýže a trochy soli. (Fyzicky pracující člověk potřebuje minimálně 500 - 800 gramů denně). Pak se ale ukázalo, že bez inženýrů a odborníků se kvalitní zavlažovací systém vybudovat nedá, že revoluční nadšení samo o sobě nestačí. Přišla neúroda a potravinové příděly byly zrušené úplně. Hladoví lidé chytali žáby, hlemýždě, ještěrky, jedli listí stromů... Teď už se možná šílená čísla statistik uvádějící, že komunisté připravili o život 1,7 miliónů lidí, nezdají tak nereálná.

Jako by nestačilo, že se stal z celé země jeden velký gulag, založili komunisté několik vězení pro "kontrarevolucionáře". Jedno z nich je přímo v Phnom Penhu, jmenuje se Tuol Sleng a v letech 1975-78 tu bylo vězněno 12 000 lidí. Vězněno, mučeno, zabito. Osvobození Phnom Penhu se z nich dožilo sedm. Na stěnách visí dlouhé řady lidských fotografií, jsou tu cely, kde byli vězni přidělaní řetězy, aby se nemohli pohnout. Nezletilí dozorci je mučili elektrickým proudem a ubíjeli k smrti lopatkami, aby nemrhali cennými náboji. Lidský život jim nestál ani za kulku, která by ho ukončila. Mučírny s fotografiemi, ze kterých se chce zvracet, a další a další fotografie. Už ze tváří je poznat, jací to byli kontrarevolucionáři, zvlášť ty děti!

Zbývá otázka. Pro koho měly být ty zářné a šťastné zítřky? Když ne pro ty zastřelené, uvězněné a udřené milióny lidí v lágrech, tak kdo zbývá? Komunistické kádry? Nějací fiktivní lidé budoucnosti? Možná v tom neměli příliš jasno ani rudí khmérové.


Výprava na jižní pobřeží (4. 4. 2002)

Zatracená práce s minami! Jsme tu už týdny a zatím jezdíme po samé civilizaci. Začínají nás tlačit vandrácké botky a stýská se nám po přírodě, lesích, potocích, horách... Jenže v Kambodže se kvůli minám a nedobrým bezpečnostním podmínkám ve východních hornatých provinciích trekovat téměř nedá. Nevzdáváme to a pilně slídíme v průvodci, jestli by se přeci jen pro nás nějaký ten kopeček nenašel.

Dole u jižního pobřeží objevujeme národní park Bokor, kde jsou sice taky miny, ale nahoru do hor vede silnička, po které by se třeba dal udělat malý výlet. Tak uvidíme.

Cestou na jih se zastavujeme u malého ale velmi pěkně udržovaného angkorského chrámku Tonlé Bati. Místní platí za vstup pár riálů, po nás chtějí u brány nějaký bláznivý obnos v dolarech. Bereme to zadem dírou v plotě a ani mě moc nehryže svědomí, do kambodžských památek už jsme investovali víc než dost.

Aby nám stopování nepřišlo dlouhé, zastavujeme se ještě u Phnom Čisor, dalšího z mnoha posvátných kopců se stúpami a krásným výhledem do kraje. Vyškrábeme se nahoru v pravé poledne a místo obdivování scenérie upadáme do spokojeného spánku ve stínu jednoho z chrámů. To horko, to horko!

Pak už nás čeká městečko Kampot, nákup proviantu na pět dní a hurá na kopec!


Sloní hory aneb o vymláceném kostele, krásných výhledech a dešťových mracích (6. 4. 2002)

U brány do národního parku nás mají za blázny, že chceme jít těch třicet kilometrů nahoru do Sloních hor pěšky. Ostatní zápaďani sem jezdí na jednodenní výlet na motorkách a případně s průvodcem, my nemáme ani motorku ani průvodce. Ale zato batohy plné jídla a místo jednoho dne čtyři. Na paní u vrátnice udělá asi naše poutnické odhodlání dojem, protože nám na obligátní otázku, jestli mají na vstupné studentskou slevu, nabízí jeden lístek pro oba dva.

Problém bude s vodou. Paní se dušuje, že cestou pramen nikde není a na vrchol je to minimálně dva dny prudkého stoupání. Nabíráme kolik uneseme, ale nemyslím, že by nám to v tomhle vedru dlouho vydrželo.

První kilometry jsou asi nejhorší. Cesta je suchá, prašná a stále stoupá. Není divu, vždyť musíme od hladiny moře vylézt o víc než tisíc metrů výš. Pomáhá mi představa, že mě tam nahoře čekají travnaté pláně, mlhy a chladno. Stoupáme, stoupáme, silnička se klikatí, polední vedro se změní v podvečerní o trochu snesitelnější horko a stíny se začínají prodlužovat. Suchou trávu a keře pomalu začínají střídat vyšší stromy, jejich listy jsou zelené a kolem kmenů obrůstá kapradí. Hned se nám zlepší nálada a líp se nám jde.

K našemu překvapení se za jednou zatáčkou objeví domek. "Dál už nechoďte, za chvíli se setmí a podél cesty byste nemuseli najít místo na spaní," vítá nás majitel hospůdky a ukazuje na dřevěnou terásku, že tam prý můžeme přespat. "A klidně si uvařte, mně to nevadí," řeší naše rozpaky s tím, jak to uděláme s večeří. Dostáváme navíc kbelík s vodou na umytí, z čehož mám velkou radost, protože půlden pochodu do kopce na nás měl podobný účinek jako pobyt v dobře roztopené sauně. Jinak měli dole pravdu, voda tu není a pan hospodský si ji v barelech vozí zespodu.

Další den odpoledne se vyhoupneme nahoře na pláních. Je tu hustá mlha, příjemné chladno a deštné lesy, co rostly na bokorských svazích, se změnily v koberce trávy a porost nižších stromů. Krásné ticho a mlha i chlad nám připomíná daleké předaleké pláně Jizerských hor. Netrvá dlouho a na obzoru zahlédneme obrysy staveb. Katolický kostel vypadá z dálky docela přívětivě, ale z blízka z něj jde strach. Vymlácená okna, počmárané zdi. Prázdným sálem se prohání vítr a okny foukají nevlídné cáry mlhy.

Kostelík asi pamatuje věci! Nejdřív elegantní slávu francouzského horského letoviska, dámy v kloboucích a gentlemany s vycházkovými holemi, pak válku, střílení, vietnamské vojáky a nakonec ostré boje mezi jednotkami rudých khmérů a jejich konečnou zhoubou - Vietnamci. Ti prý obsadili nedaleký Palace Hotel a odtamtud to pálili přímo na kostelík, kde se rudí khmérové skrývali. Smutné místo.

Palace Hotel vypadá ještě depresivněji. Nad rozpadlými stěnami porostlými oranžovým lišejníkem visí černočerné mraky, prší, hřmí, prázdnými místnostmi se valí mlha.

Rozbíjíme tábor opodál a já dlouho nemůžu usnout. Najednou to na mě všechno dolehne. Vymlácený kostel, fotografie z Tuol Sleng, zaminované cesty... Kolik lidí tady na Bokoru asi přišlo kvůli pochybným ideálům o život?

Ráno není po mlze ani památky. Krásně svítí slunce, opuštěné domy už nevypadají tak strašidelně. Když se vrátíme k hotelu, je hned jasné, proč si tohle místo Francouzi vybrali pro odpočinek a proč se pak o ně vedly tak prudké boje. Z terasy je nádherný výhled do tří světových stran. Přímo pod námi padají prudce dolů zalesněné svahy a v hloubce je vidět suchá rýžová políčka, skvrny vesniček a dál moře, moře, moře. Je to jako kdybychom se dívali z letadla. Kdo byl pánem Bokoru, mohl strategicky kontrolovat celý záliv.

Jen tak mimochodem: výhled zahrnuje kambodžské pobřeží a nedaleký ostrov patřící Vietnamu, záliv se jmenuje Thajský a jeho vody patří do Jihočínského moře.

Vítejte v Indočíně!


Z labyrintu světa - Cestovatelská zašívárna

Mladých lidí s batohem už jezdí po světě tolik, že si kolem sebe vytvořili vlastní subkulturu. Pokud máte v ruce toho správného průvodce, není problém projet většinu Jihovýchodní Asie, aniž byste museli mluvit jinak než anglicky a bříška si plnit něčím jiným, než na co jste zvyklí doma.

Spousta lidí jezdí od jednoho cestovatelského "houstlu" k druhému, v přilehlých kancelářích si nechávají zařizovat víza, organizované treky a jízdenky směrem k dalšímu podobnému místu. Všechny tyhle Guest housy jsou si velmi podobné: evropské jídelníčky, evropská muzika, přístup na internet, bambusová křesílka a zavěšené houpací sítě. Snad moc nepřeháním, když napíšu, že můžete projet Jihovýchodní Asii aniž byste vůbec nějakou Jihovýchodní Asii potkali a zdá se mi, že to tak spousta lidí dělá. Průvodci Lonely Planet se občas přezdívá "bible" a skoro všichni jsou ubytováni v místech, která "planetka" doporučuje, a chodí na jídlo do restaurací uvedených tamtéž. Přitom často stačí zahnout za roh a jste z cestovatelského světa pryč. Zpátky v Asii, mezi ušmudlanými domky, pestrými lidmi, živými trhy a stánečky s jídlem, o němž byste možná nevěřili, že se dá normálně sníst. Ne každý ale chce nebo má odvahu tohle udělat.

Jsme zpátky v hlavním městě a právě jsme zaparkovali v jedné podobné cestovatelské zašívárně. Ležíme v houpací síti na terásce, upíjíme limonádu, posloucháme zápaďácké slaďáky a pozorujeme nehybnou jezerní hladinu s lekníny. Kambodža, se vším tím horkem a prachem, se zdá na míle daleko.

Tak jako patří půda ambasády zemi, kterou zastupuje, tak i tyhle hotýlky jsou mnohem spíš Evropou (Amerikou?) než Asií, cestovatelům připomínají domov. A někdy je tak příjemné si odpočinout.


Noc v klášteře (11. 4. 2002)

Phnom Penh jsme opustili důstojně jako slušňáci autobusem, protože se nám nechtělo šlapat pěšky přes město na stop. Daleko jsme ale nedojeli. Asi čtyřicet kilometrů za městem stojí posvátný kopec Phnom Udong, před několika stoletími tu leželo hlavní město Kambodži a dnes tu z něj zůstalo posvátné místo se stúpami. Zde byli korunováni kambodžští králové a někteří z nich jsou ve stúpách i pohřbeni.

Celý den je pěkné dusno a když vystupujeme v Udongu z autobusu, všimneme si černé clony mraků visící nad obzorem. No nazdar. Tropických bouřek už jsme tu pár zažili a nejsme si úplně jistí, že je to nejlepší počasí na kempování. Tradičně prý ve vesnicích poskytuje nocleh klášter a tak jdeme vyzkoušet, jestli by nás nenechali postavit stan v areálu. Kdyby to pak náhodou vypadalo na potopu světa, měli bychom se kam schovat.

Tak jako máme občas pocit, že naší khmérštině někdo rozumí, tak teď tedy vůbec. Mníšci na nás koukají jako na zjevení a situaci zachrání až postarší pán, který nás překvapí velmi plynnou francouzštinou.

"Normálně bydlím v Phnom Penhu, ale má rodina pochází odsud. Přijeli jsme sem se ženou oslavit novoroční svátky. Pojďte, přespíte u nás."

V domečku vedle hlavní klášterní budovy nás vítá jeho paní. Už dlouho jsem neslyšela nikoho mluvit tak dobře francouzsky. Oba se nám omlouvají, že sem jezdí jen na chalupu, a tak je domek malý a nezařízený. My se zas na oplátku snažíme vysvětlit, ať si s námi hlavně nedělají žádné starosti, že rádi přespíme vedle domku ve stanu a večeři, že s sebou máme. Večeře nám projde, stanování ne.

"Proč byste spali venku, tady je pro všechny místa dost!" připravuje paní domácí rohože na spaní. A pak všichni usínáme hezky po kambodžsku přímo na podlaze pod zavěšenými moskytiérami.

Idyla netrvá dlouho. Náš spánek přeruší dešťová kanonáda dopadající na plechovou střechu. Bouřka trvá skoro celou noc, několikrát se vrací a voda padá v přívalech, které se zdají bez konce. Ležím, poslouchám a jsem vděčná našim frankofonním hostitelům za přístřeší.

Ráno je všude plno bahna, políčka, která ještě včera pokrývala rozpraskaná hlína, jsou dnes plná vody. Zdá se, že se monzuny začínají hlásit o slovo. Máme nejvyšší čas posunout se zas o pár rovnoběžek na sever.


Benátky na jezeře Tonlé Sap (12. 4. 2002)

Pomalu se blíží novoroční svátky. Přáli bychom si je strávit v druhém největším kambodžském městě, Battambangu, a tak po obchůzce udongských stúp a rozloučení s našimi milými hostiteli vyrážíme dál na severozápad.

Silnice je na místní poměry docela obstojná a stopuje se příjemně. Rozveselí nás člověk z jednoho náklaďáčku, co nám zastavil. Na korbě má nataženou houpací síť a během jízdy vesele chrní.

Znovu svítí naplno sluníčko, kaluže ze včerejšího deště začínají vysychat, od té doby, co jsme opustili Sloní hory na pobřeží, je krajina už zase placatá až hanba. Z vodorovných rýžových políček vyčuhuje tu a tam dlouhý hubený kmen cukrové palmy korunovaný střapatou kšticí listů. Vedro, prach, žlutohnědý horizont. Přestože už za pár týdnů tu začne pořádně pršet a všechno bude růst a kvést jako o závod, pro nás dva zůstane Kambodža asi navždycky v odstínech béžové a šedé, vysušená horkými paprsky neúprosného slunce.

V Krakoru si jdeme hrát na turisty. Nedaleko odsud leží totiž prapodivná vesnice. Její domky pod sebou nemají pevnou zem, ale vznášejí se na jezerní hladině. Jsou tu hospody, holičství, obchody, kostel a dokonce i plovoucí benzínka, zkrátka všechno, co by se dalo od normální vesnice čekat. Akorát to všechno plave v loďkách. Vesničané také nejsou úplně obyčejní. Na rozdíl od svých suchozemských sousedů na sebe totiž nemluví kambodžsky, ale jazykem sousední země, odkud pocházejí - vietnamštinou.

Za pět imperialistických jedno-dolarovek pronajímáme lodičku s benzínovým motorem a usměvavým kormidelníkem a vyplouváme na jezero.

Je legrační, jak jsou některé loďkodomky maličké. Jedna jediná místnost, na zádi pak kousek místa pro ohniště. Víc nic. "Haló, haló," mávají děcka a my zatím projíždíme širokou (vodní) třídou s řadou loděk na obou stranách. Mezi domky proplouvají krámky s košíky, ovocem, zeleninou i čerstvými bagetami. Benzínky tu mají dokonce dvě a to i s typickými firemními cedulemi, mimo kostela zahlédneme i budhistický chrám. Život tu jinak probíhá normálně, ženy perou a vaří, muži opravují lodě, hrají karty nebo polehávají v houpacích sítích. V loďkách se batolí děcka, tu a tam nějaká slepice a zahlédneme dokonce i plovoucí prasečí chlívek.

V tomhle horku musí být příjemné bydlet na vodě. Když přijde období dešťů, je to možná horší, jedna voda zezhora, druhá zespoda, utéct není kam. Na rozdíl od skutečných Benátek se ale vesničané stoupající vody bát nemusejí, loďky plavou vždycky jen na hladině. Jenom to pak mají lidé dál do města na trh. Jak hlásá cedule na břehu "Kompong Luong je odsud 2 - 7 kilometrů."


Z labyrintu světa - "Kňom, kňom, mňam, mňam!" aneb co se skrývá pod pokličkou

Musím přiznat, že nám oběma v Kambodže velmi chutná. Nechápu jak je to možné, ale nedorazila sem všeobecná asijská záliba v čili, takže nám jídla náramně připomínají vzdálený domov.

Velmi jsme si oblíbili "rendlíkárny", rozšířený typ pouličních hospůdek, ze kterých se na vás už z dálky směje vyrovnaná řada rendlíků. V každém najdete jiný druh dušené zeleniny s masem, stačí nahlédnout pod pokličky a vybrat si. Co se jí jako příloha k omáčkám, nebude asi těžké uhodnout.

Máte-li trochu štěstí a jste-li v alespoň trochu větším městě, můžete si dát výtečné grilované kuře s rýží. Do jedné takové "slepičárny" v Phnom Penhu jsme si chodili pravidelně pro večeři a neméně pravidelně tam obzundovaly místní žebravé děti. "Kňom, kňom, mňam, mňam!" volaly, kdykoli někdo něco koupil a natahovaly upatlanou dlaň. Z toho vyplývá jednak, že kuřata jsou oblíbená nejen mezi turisty z České republiky, ale i to, jaká je khmérština srandovní řeč. "Kňom" znamená "já", "mňam" je "jíst". Mimochodem, když chcete někomu pochválit jídlo, že bylo výborné, řeknete: "Mňam čňaň ná"

Kromě "rendlíkáren" a "slepičáren" se khmérové živí především rybami s rýží. Často obojí zkombinují a udělají z toho polívku, té pak říkají samlá a moc rádi ji baští k snídani. Existují i jiné druhy samlá, třeba nudlová polévka temně zelené barvy s různým lupením a kousky bambusového květu. Vypadá divně a chutná taky tak.

Když už jsem u té snídaně, tak by mi Pavel asi neodpustil, kdybych nenapsala o jeho oblíbené rýži se slaninou, vajíčka s kyselou zeleninou. Je to údajně typická kambodžská snídaně a chutná to velmi, velmi evropsky. Tedy až na tu rýži, samozřejmě!

No a úplně nakonec si nechávám rozpečenou bagetu s masovým nářezem a zeleninou. Když člověk trošku, jen trošku přimhouřil oko, chutnalo to jako chleba s tlačenkou a cibulí a kyselým zelím. Ó, sladký domove!

Po celou dobu naší návštěvy khmérského království se teploty pohybovaly o hodně výš než by nám, a možná i Kambodžanům, přišlo milé. Žízeň jsme měli pořád. Hasili jsme ji buď výtečnou šťávou z cukrové třtiny nebo čajem s ledem, který vám k jídlu rádi nalejou v každé hospodě. V Kompong Čam jsme byli dokonce tak uvaření, že jsme do velkého hrnce navařili litr a půl čaje a na trhu zakoupili za čtyři koruny několikakilovou kostku ledu, kterou nám z velkého ledového kvádru uřízli pilkou. Pak jsme zapůjčili kastrol z kuchyně, posadili led do čaje a osvěžovna byla na světě. Jak led postupně odtával, měnil se silný čaj ve slabší a slabší, až nám nakonec v hrnci zbyla jen obarvená voda. Ať čaj nebo voda, hlavně že to bylo studené.


Řeka, která teče chvíli tam a pak zase zpátky (13. 4. 2002)

Už několikátý den projíždíme podél jezera Tonlé Sap. "Velké jezero", jak se dá jméno přeložit, je srdcem Kambodži a pro tisíce lidí znamenají jeho ryby hlavní, často jediný, zdroj obživy.

Ještě zajímavější než jezero samo je řeka, která z něj vytéká. Nese stejné jméno jako jezero a od října do května teče poslušně z jezera ven, v hlavním městě se vlévá do Mekongu a vůbec se tváří jako každá normální a slušná řeka.

Běda ale, když začnou Mekong sytit tající himálajské sněhy a letní monzunové deště. Jeho hladina stoupne a na soutoku s Tonlé Sap se stane prapodivná věc. Jezerní řeka změní svůj tok a místo z jezera teče do jezera. A to prosím po celé léto až do října, kdy hladina Mekongu klesne a vše se vrátí do starých kolejí.

Jezeru se vrtošivá slečna řeka zamlouvá. Hladově polyká její vody, až je skoro dvakrát tak veliké jako v období sucha. Žije v něm díky tomu prý také nevídané množství nejrozmanitějších sladkovodních ryb.

Co se ale stane s řekou, jestli dojde ke stavbě kaskády přehrad na Mekongu, jak je plánuje vláda? Co bude s jezerem bez letní dávky čerstvých vod? Co bude s rybami? A s lidmi, kteří z nich žijí?

Mezinárodní ekologičtí aktivisté zatím volají naprázdno. Vládu zajímají potenciální příjmy z elektráren víc než nějaké hloupé jezero. Škoda, že se nedokážeme poučit z cizích chyb. Rybáři od Aralského jezera v Rusku by mohli vyprávět.


Šťastný a mokrý Nový rok! (14. 4. 2002)

Po soškách budhů stéká voda, do pískových kopečků na nádvoří chrámu přibývají další a další papírové vlaječky. Co je staré a špatné, musí pryč a co je jednou symbolicky zapíchnuté v pískové "stúpě", už člověka nemusí trápit. Přišel Nový rok. Čas zastavit se, uklidit v domě i v duši, navštívit přátele i poutní místa a s modlitbou polévat svaté sošky posvěcenou vodou.

Přišel čas obléknout si sváteční šaty, ozdobit novoroční "stoleček" svíčkami, sladkostmi, ovocem a vonnými tyčinkami a čas bezstarostně stříkat po kolemjdoucích kyblíky s vodou nebo jim tváře patlat bílým práškem dětského pudru.

Svátek je svátek, přerušení koloběhu neměnné všednodennosti, kdy se může, co je jinak zakázané. Není třeba vstávat do práce a do školy, a přestože kdykoli jindy by vám cákání vodou po lidech neprošlo, teď se to plně smí a dokonce doporučuje. Děti běhají po ulicích s pytlíky vody a dlaněmi plnými pudru, my jako téměř jediní cizinci ve městě jsme snadná kořist a po celé tři dny svátků jsme bílí od hlavy až po paty.

Kolem řeky vyrostly stánky s pamlsky, večer na pódiu vyhrává místní populární kapela, před jedním z chrámů hrají mladí lidé tradiční khmérské novoroční hry. Většina ze soutěží vyžaduje smíšené páry, věc, která se v Kambodže jinak moc nevidí a dává tedy mladým šanci blíže se seznámit bez káravého zakročení okolí. Svátek je svátek.

Nejvíc se nám líbí vodní bitvy. Třetí den svátků odjíždíme z Battambangu směrem k hranicím, takže si cákání užijeme. Podél cest stojí hloučky vyzbrojené stříkacími pistolemi, pytlíky, džbery, kyblíky a hadicemi, voda lítá všude. Do toho zmatku se plete spousta mladých lidí na motorkách, házející po sobě i po ostatních vodní "granáty" v igelitových pytlících. Nejvíc se nám líbí pán s naplno puštěnou hadicí. Stojí u krajnice a s klidným úsměvem kropí plným proudem všechno, co mu přejede přes nosem. Chcete-li projet, vyhnout se mu nedá. Mokří jsou všichni zúčastnění a všechno okolo, ale nikomu to příliš nevadí. Aby taky vadilo, když se rtuť teploměru šplhá ke čtyřicítce.

Svor s´dai č´nam k´mai! Tedy Šťastný Nový rok!


Rozloučení s Kambodžou (16. 4. 2002)

Jsme zpátky na hranicích s Thajskem. Chvíli trvalo než jsme se dohodli s majitelem osobního auta, co nás vezl poslední úsek cesty, a pak si řekl o peníze za svezení. Byl to vůbec první řidič, který po nás za celý měsíc stopování v Kambodže něco chtěl, a snažili jsme se s ním vyjít po dobrém. On slevil, my přidali a pak mu zaplatili směsí toho, co bylo zrovna v peněžence: část v kambodžských riálech, kus v thajských bachtech a přihodili jsme i jednu jednodolarovku, prostě hezky po kambodžsku.

Když na celnici vyplňuji nudná úřední lejstra, přemýšlím, co pro mě tenhle měsíc cestování znamenal. Příjeli jsme sem především za angkorskými chrámy. Byly krásné, ale kupodivu větší dojem na mě udělala Kambodža sama a hlavně její lidé. Nikde jinde jsem nepotkala tak zdvořilé, milé a ohleduplné lidi jako tady. Jejich úsměvy mě budou ještě dlouho hřát u srdce.

Dostáváme výstupní razítka a přes most se naposledy ohlížíme. Sbohem Kambodžo. A hodně štěstí!


Z labyrintu světa - o nelogičnostech tradičních medicín

Pořád mi leží v hlavě rozhovor, který se odehrál během návštěvy kláštera v Udongu. Seděli jsme večer s našimi francouzsky mluvícími hostiteli a podívat se na nás přišla skupinka mladých mnichů z kláštera. Všimli jsme si, že jeden z nich ma divné fleky na hrudníku.

"To je tradiční khmérská medicína," vysvětluje paní domu "když vás něco bolí, třeba hlava, namažete určitá místa na těle olejem a uleví se vám. Nejlépe funguje benzín."

No to je zas pěkný nesmysl. Jakou může mít spojitost to, že si po hrudníku patláte benzín s bolestí hlavy! Vybaví se mi choroše, mechy a prašivky prodávané v Číně jako součást tradiční medicíny. Všechny tyhle lidové způsoby jsou jen pověra.

"Co děláte vy v Čechách, když vám není dobře?" vyzvídají naoplátku místní.

"Zalezeme do tepla a pijeme horký čaj s medem."

Hned jak to dořeknu, napadne mě, že tohle musí připadat Kambodžanům, vynakládajícím značné úsilí na to, aby utekli před všudypřítomným vedrem, přinejmenším stejně praštěné jako mně ten benzín.

Jen tak mimochodem: až si zas budeme stěžovat, že nás z té naší zimy pěkně bolí kolena, tak Kambodžané mají prý s klouby úplně stejné problémy jako my. Asi to nebude jen tou zimou.


Noční jízda (16. 4. 2002)

Nějak mě ty kulturní skoky zmáhají. Ještě dneska v poledne jsme se kodrcali po prašných kambodžských cestách necestách, teď je chvíli po setmění a příjíždíme do Bangkoku.

Kousek za hranicemi nám zastavil svižný pick-up a tři sta kilometrů do hlavního města uběhlo, ani jsme se nestačili divit. Všude samé koberce asfaltu, ručička na tachometru se hravě přehoupla mezi trojmístná čísla, krajina sviští okolo, za hodinu tu ujedeme tolik jako v Kambodže za celý den.

Asi padesát kilometrů před Bangkokem najedeme na expresní nadzemní dálnici. Po šestiproudé rychlodráze pak svištíme vysoko nad krajinou, dole pod námi pomalu houstne zástavba až nakonec stromy a nízké domky vystřídá bangkokský jehelník mrakodrapů. Dálnice se vlní jako had nad osvětleným čtrnáctimiliónovým městem, rozděluje se, znovu připojuje, míjí další nadzemní dálnice, někdy vedou i tři rychlodráhy nad sebou. Řidič se toho nebojí, a tak se řítíme jako blesk mezi svítícími mrakodrapy. Připadáme si značně neskutečně, jako v nějaké sci-fi počítačové hře. Takového betonu a asfaltu není v celé Kambodže dohromady.

Máme štěstí, naše formule projíždí centrem a vyhodí nás přímo u Památníku demokracie, pár metrů od Centrálu. Ve sprše smývám kambodžský silniční prach a usínám s pocitem, že jsem se ocitla na jiné planetě.


Rozpálené město (20. 4. 2002)

Povinné kolečko po ambasádách. Tentokrát je na řadě Laos a Čína, oboje formality nám přijdou značně jednoduché, je vidět, že nás Rusko naučilo. Jinak je opravdu načase začít se vracet domů, za chvíli se nám do pasů už nic nevejde.

Celá Khaosan je bílá, chodníky, auta, domy i popelnice. Ti, co tu novoroční oslavy zažili tvrdí, že to nebyla žádná psina ale lítý boj. A skoro se nedalo chodit venku. Thajci prý na rozdíl od svých khmérských sousedů bílý prášek do vody přímo zamíchají a popravdě řečeno to připomínalo spíš vápno než nevinný dětský pudr.

Jako by Nový rok nestačil, slaví se zrovna výročí založení města. Jak jinak než slavnostním provomájovým průvodem po třídě Ratčadamnoen a večerní estrádou před královským palácem. Průvod se nám moc líbí, účastní se jej snad každá složka státní správy, vedle uniformovaných ministerstev a státních podniků pochodují za zvuku kapel zástupci ambasád, nechybí ani státní metaři s košťaty a alegorickým vozem z popelnic. Průvod je opravdu mohutný, napadne nás, že snad jediný kdo v procesí není, ale krásně by se v něm vyjímal, je delegace hipíků a cestovatelů z Khaosan. Jejich bláznivé oblečky a vlasové kreace by k maskám a alegorickým vozům krásně ladily.

Vrcholí horká sezóna, nad městem visí smog a nehybný rozpálený vzduch. Teploty se drží čtyřicítky, přes poledne je nedýchatelno. Přestože normálně nejsem citlivá na počasí, udělá se mnou týden v téhle špatně větrané prádelně své. Kašlu jako tuberkulózník v posledním tažení, bolí mě hlava, břicho a mátožím se jako lazar. Už aby začalo pršet!

Poslední den krátce po poledni se obloha setmí, vzduch zhoustne a spustí se potopa. Nejdřív jen padají proudy vody, pak na nás zezhora začnou házet kroupy. "Eis, eis!" běhají Thajci po dvorku a nadšeně sbírají do dlaní kousky ledu. To je počasí! V 41 stupních Celsia padá z nebe zmrzlá voda. Pryč odsud!


Když po létu přijde jaro (25. 4. 2002)

Jsou tu. Temně modrošedé načechrané monzunové mraky plné deště. Zatím ještě neprší pořád, po většinu dne je obloha blankytně modrá, potom přijde bouřkový mrak lemovaný bílými beránky. Svět nachvíli spolkne hustý dešťový závoj a pak je zase krásně. Obloha je plná fantasticky barevných a tvarovaných oblak, do kterých svítí slunce. Tisíce odstínů modré a šedé doplňuje bílá a paleta oranžové, červené a fialové při západu slunce, pak že malíři přehánějí.

Stejně nádherná jako obloha je krajina kolem nás. Přestože jsme kousek odsud projížděli před týdnem, téměř to tu nepoznávám. Jako by tráva a stromy soutěžily, jestli dokáží vytvořit více odstínů zelené než je modrých tónů na obloze. Všechno roste a zelená se o stošest, až nás oči přecházejí. Nejen pro lidi začal nový rok, své každoroční znovuzrození si teď prožívá i příroda. Ochladilo se, vzduch se vyčistil, země nádherně voní vlhkou hlínou a čerstvou trávou, rýžová políčka se začínají plnit vodou. U nás přichází jaro po zimním spánku, tady po letním. Skončily novoroční oslavy a pro milióny lidí tady v Jihovýchodní Asii přišel čas práce. Je čas orat, zasít, přesadit, nechat dozrát a až deště odejdou, přijde čas sklízet. Teď je načase probudit život rýžových semínek.


Závěrečná zpráva z Kambodži

Kambodža ubrala 12 000,- korun z našich ztenčujících se zdrojů a věnovala nám 29 krásných usměvavých dní. Stopy války jsou tu místy velmi patrné, nedá se jet libovolně, kam by člověk chtěl, natož chodit jinam, kde nejsou cesty. Kromě Angkor Watu je tu turistů pomálu. Oba dva nás Kambodža vzala za srdce - zvláštní krajinou, kulturou, historií, ale hlavně neuvěřitelně milými lidmi.

Náklady: v porovnání s ostatními zeměmi nás khmérské království vyšlo draho. Největší podíl na tom mělo nelidské vstupné na Angkor Wat ve výši 40,- dolarů / 3 dny za osobu. Existuje také jednodenní lístek za 20,- USD a týdenní za 60,- USD. Na lístek vám přilepí fotku, takže není možné, aby si víc lidí jeden půjčovalo. Za víza jsme zaplatili každý 900,- korun. Díky nášlapným minám jsme málo kempovali a chodili po horách, a proto byly výdaje za ubytování vyšší než je u nás obvyklé.
- do národního parku Bokor vybírají 5,- USD vstupného
- 1 000 riálů = plus mínus 10,- Kč

Památky: Největší lákadlo je Angkor Wat, pěkné je hlavní město Phnom Penh, turisty lákají i místa připomínající krutosti rudých khmérů, třeba vězení Tuol Sleng nebo blízká popravčí pole. Z budhistických chrámů toho díky rudým khmérům mnoho nezbylo. Jinak tu zas až tak moc památek není.

Jídlo: Levné, dobré, nepálivé. Pokud jste trochu skromní a stačí vám rýže s dušenou zeleninou, najíte se za 15 - 25 Kč bez problémů. Plněná bateta stojí 20,- Kč, grilované kuře s rýží 30,- Kč.

Ubytování: Pokoj pro dva kolem 100,- Kč, v neturistických hotýlcích i méně. Pokud se ocitnete v místě bez turistických ubytoven, je možné přespat v klášteře (ten je v každé vesnici minimálně jeden).

Doprava: Příšerná. Místo autobusů jezdí ve většině země pick-upy, kde sedíte na korbě natlačení v chumlu, vystavení slunci, dešti a prachu. Čím horší a odlehlejší silnice, tím dražší jízdné. Jezdili jsme téměř výhradně stopem, hlavně kamiony a náklaďáky. Ostatních aut tu jezdí málo a většinou jsou placená. Kamioňáci zastaví rádi, ale občas si pěkně počkáte, než na prázdné silnici vůbec něco jede. Vzhledem k velmi špatnému povrchu silnic se dá ujet tak 150 km denně. Jestli ale spřátelené Japonsko vytrvá v budovatelském silničním úsilí, situace se brzy zlepší.

Lidé: Snad nejzdvořilejší a nejohleduplnější lidé Asie. A umí se krásně upřímně usmívat.

Suma sumárum: Záleží na tom, co hledáte. Pokud vás zajímají hlavně památky, jeďte na Angkor a pak zpátky do Thajska nebo dál do Vietnamu. Jinak je Kambodža moc krásný, romantický, chudý a zapomenutý kout zeměkoule. Kdybych měla celou zemi vystihnout jednou větou, sáhla bych asi po oblíbeném khmérském přísloví: "Nevadí, že je domek trochu rozpadlý, hlavně když má člověk pohodu v srdci!"


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 8. července 2002          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz