fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d v a c á t á     t ř e t í

Milión slonů a bílé paraple

(Laos)

Profesoři laoské historie by mi to asi zazlívali, ale já jsem po přečtení místních dějin získala dojem, že Laos je vlastně takový hornatý kus země, který zbyl mezi Vietnamem a Thajskem a kde nikdy nic pořádného nebylo. Nekonečné lesnaté kopce skrývají dřevěné vesničky horských kmenů, lidé v nich žijí po staletí stejně a s okolním světem příliš nekomunikují. Jakoby se tu zastavil čas.

V učebnicích dějepisu ale přeci jen jedno slavné období zmiňují: s vydatnou pomocí angkorských králů vzniklo roku 1353 samostatné laoské království s krásným jménem Lan Xang Hom Khao - Milión slonů a bílé paraple. Po dvě stě let pak budhističtí králové spravovali rozsáhlou říší sahající od severního Thajska až po Vietnam a v královských městech po nich dodnes zůstaly nádherné zlatem zdobené chrámy.

Následovala staletí rozbrojů, koloniální nadvlády Francie a od poloviny sedmdesátých let minulého století se tu pod vedením komunistické strany povinně budují světlé zítřky.

Mocipáni přicházejí a odcházejí, ale žádnému se nepodařilo překonat slávu středověkého "sloního" království. Z něj zbylo kromě chrámů a stránek v kronikách ještě krásné jméno pro malebnou zemi na středním toku Mekongu i pro tuto kapitolu.


Bílé písky na břehu veliké řeky (28. 4. 2002)

Thajsko-laoskou celnici nám dá docela problém najít. Hranice jsou jeden velký trh a bylo by určitě jednodušší tu zakoupit kompletní sadu rendlíků, zaručeně značkové džíny a pytel čili papriček než se dopídit, kde sedí úředníci s razítkem.

Thajci jsou s námi hotoví raz dva a ještě nám stihnou popřát hodně štěstí na cestu. Na laoské straně se vykloní z okénka chlap v uniformě a zcela bezostyšně si říká o 160,- bachtů za práci přesčas. "Jaký přesčas, vždyť je půl třetí." "To je, ale je neděle," vysvětluje celník chladnokrevně a ukazuje na ceduli na stěně. Tam se píše, že vás o víkendu sice odbaví, ale jen když se jim za to bohatě odvděčíte. To jsme to zas někam přijeli, pěkný kocourkov!

Do nejbližšího města je to čtyřicet kilometrů, vyrážíme pěšky, třeba nám cestou něco zastaví. Zastavil. A dokonce luxusní džíp s klimatizací, takže jsme do Pakse přijeli se vší parádou jako správní zazobaní cizinci. Na trhu měníme thajskou stovku a stáváme se majiteli 22 000 laoských kipů. Inflační šprdle! S výrazem milionáře kupuji za dva tisíce francouzskou bagetu a schovávám se pod stříšku před sprchou dešťových kapek. Kampak dneska asi dojedeme?

Při pochodu přes město se nestačíme divit, v jakých palácích tu mnoho lidí bydlí. Před domy nablýskaná auta, jaká se často nevidí ani u nás v Čechách. Laos údajně patří k deseti nejchudším zemím světa, ale vůbec to tu tak nevypadá.

Krátce před západem slunce jsme o dalších čtyřicet kilometrů jižněji a musíme konstatovat, že přestože se tu stopuje slušně, takový ráj jako Thajsko to není. Když něco jede, tak to sice s velkou pravděpodobností zastaví, ale než to jede, tak si docela počkáte. Vzhledem k místním vzdálenostem a cenám dopravy jsme ale s dnešními osmdesáti ujetými kilometry spokojení. Teď už jen chytnout přívoz a jsme tam, kam jsme chtěli dojet - v Čampasaku.

Člověk míní, převozníci mění. Po západu slunce je padla, na druhý břeh se dostaneme leda tak broděním. Kritickým okem hodnotíme asi půl kilometru široké koryto Mekongu a rozhodneme se raději vyčkat do rána.

Batohy končí v písku na břehu a chladivé vody velké řeky z nás smývají pot a špínu celodenního harcování. Koupu se po asijsku zamotaná v sárongu a když se snažím plavat, bere mi tradiční koupací úbor proud. Opodál absolvují svou večerní koupel ženy rybářů, zatímco jejich muži zapalují svítilny a ve štíhlých vratkých člunech vyráží zkusit štěstí. Modrozelená řeka, široké pruhy světlého písku na obou březích, rybářská vesnička, střapatá křoviska bambusu i vysoká silueta hor nad námi pomalu mizí ve tmě. Je tu nádherně, ticho, na černé obloze září světýlka hvězd.

Usedáme do písku. Netrvá dlouho a v hrnci poslušně bublá vařící se rýže, z omáčníku voní dušená rajčata. Přijdou se na nás podívat místní děti, chvíli postávají okolo, pak sedíme všichni v kruhu a vytváříme improvizovanou kapelu ze zpívání, mlaskání, bubnování na pokličku a prázdnou plastikovou láhev. Jeden z kluků prokáže značné bubenické nadání, flaška duní složitými rytmy a my ostatní se snažíme nevypadnout z taktu. Povídat si není jak, ale muzicírování naštěstí nepotřebuje slova.

Máme nutkání jít spát pod širák, jenže je tu příliš lidí na to, abychom měli nějaké soukromí, a tak nakonec přeci jen dáváme přednost stanu. Do usínání nám pak cvrčí cikády a tichounce šumí vody jedné z největších asijských řek.


Posvátná hora s pramenem ze skály a mangovým hájem (30. 4. 2002)

Horko! Je pravé poledne, slunce stojí přímo v nadhlavníku, žízeň je veliká, stín žádný. Chrám nechrám, mašíruji přímo po slavnostním schodišti, nahoru do stínu voňavých plumérií.

Čampasak byl odpradávna zvláštní místo. Vysoká hora připomínající falus a pramen, který na jejím úpatí vytéká ze skály, byly v centru náboženského zájmu prý už na počátku našeho letopočtu. Pod horou kdysi dávno stálo město a archeologové tu vykopali stélu, na které je uvedeno jeho jméno - Kurukšetra. Kámen je z pátého století a jedná se o nejstarší sanskrtský nápis v Jihovýchodní Asii.

Nejdřív tu byla jen svatyňka, o pár století později byl postaven první chrám, a když sem ve století devátém dorazila angkorská říše, dorostl areál do dnešní podoby.

Není jednoduché odpovědět na otázku, jakému náboženství vlastně Wat Phu Čampasak patří. Z reliéfů na zdech se usmívají hinduistická božstva, posvátný falus v nejsvětější svatyni před mnoha sty lety nahradili kamenní budhové. V únoru se tu každoročně slaví velký budhistický svátek, při kterém tisíce oddaných věřících přináší obětiny jak k sochám budhů, tak ke kamenným zbytkům hinduistických bohů. My Evropané jsme zvklí náboženství striktně oddělovat, Asie je jiná. Tady se víry, mýty i způsoby uctívání prolínají a platí mnohem spíš princip svatého místa, které navštěvují a drží v úctě všichni. Když se přijde sikh pomodlit do hinduistického chrámu, nikdo se nad tím nepozastaví. V Evropě by také asi nešlo, aby byl na zdech svatých budhistických chrámů vymalovaný hinduistický epos Rámájána. Neříkám, že je tu vše ideální, ale co se týče tolerance a poklidného soužití náboženství, se myslím můžeme od Asiatů mnohému naučit.

Z úvah mě vytrhuje mango, které se skutálí do trávy vedle mě. Teprve teď si všimnu, kolik je okolo chrámu mangových stromů. A přestože jejich slaďoučké plody právě dozrávají, není tu nikdo kdo by je sklízel, tedy s výjimkou několika ušmudlaných místních dětí. Jakkoli příjemné je posezení pod omamně sladce kvetoucími bílými plumériemi, mango má rozhodně přednost. Než jsme přijeli do Asie, vůbec jsem nevěděla, jak vypadá. Teď k němu chovám hluboký citový vztah. Už dlouho si plánuji, že se slaďoučké dobroty pořádně přejím, aby mi pak doma tak nechyběla. Tady je teď ideální příležitost.

Z toho je vidět, k jak přízemním myšlenkám může člověk dojít v jednom z nejsvětějších laoských chrámů. Každému co hledá, někomu osvícení, někomu plný břich.


Bolavenské planiny (1. 5. 2002)

Místo, na kterém kempujeme, by bylo snem snad každého českého vandráka. Měkká tráva na břehu průzračné říčky, jejíž zákrut končí kousek pod námi asi třicetimetrovým vodopádem, modrošedé kopce, světle zelené listí stromů a keřů, čistý vzduch a na jasně modré obloze bílošedé kupy dešťových oblaků. Nedaleko od nás se pase hlouček vodních bůvolů, v říčce chytá ryby starý vesničan se sítí, ale jinak jsme tu sami. Koupeme se v chladivé vodě a schováváme do stanu, když se přes nás žene krátká bouřka. Ještě pořád si nemůžeme zvyknout, jak je všechno kolem krásně zelené, ještě pořád máme v živé paměti suchou a šedivou krajinu rozpálenou sluncem. To už je ale minulost, přišly monzunové deště a všechno roste jako o život.

Jsme na Bolavenských pláních, o pěkných pár set metrů výš než je údolí Mekongu, odkud jsme včera vyjížděli. Silnice byla dlouho prázdná, ale pak se objevil pick-up a vzal nás. Stoupali jsme a stoupali, teplota klesala, vjeli jsme do mraků. Teď jsou kolem nás zdánlivě nekonečné lesy přirodní rezervace Dong Hua Sao přerušené občas vesničkami horských kmenů Lave, Alak a Katu a jejich plantážemi jedné z nejdražších a nejlahodnějších káv světa

Před dřevěnými a bambusovými domečky na kůlech se suší právě sklizené zelené bobulky. Když je rozloupnete, objeví se dvě bílá podlouhlá semínka vonící už trošku po šálku kávy. Podle tradičního způsobu přípravy se pražená káva drtí až těsně před použitím, pak se nasype do plátěného sítka a nechá přelít vroucí vodou. Hotový nápoj vám v hospůdkách většinou dolijí sladkým kondenzovaným mlékem. Nejsem žádným odborníkem na kvalitu kávy, ale laoská mi chutná.

Přes hranu náhorní Bolavenské plošiny padá vodopádů víc. Kousek od nás se ze stometrové výšky vrhají do úzké soutěsky vody vodopádu Tat Fan. Podívaná je to úchvatná. Nahoře hory a lesy, pak se svah prudce láme a roztřepaná stužka bílé vody mizí neznámo kam dolů. Následují další prudké svahy a někde dole před námi tušíme mekongské údolí.

Ani se nám odsud nechce zpátky dolů do horka, mezi auta, silnice, města a lidi. Jenže všechno má svůj čas. Sušení kávy i návraty


Absolventi politického školení (3. 5. 2002)

Dole pod Bolavenskými planinami jsme navštívili ještě jeden vodopád. Ten byl ale o poznání méně spektakulární a více turistický, takže nakonec největší zážitek jsem měla z toho, jak jsme se schovávali před bouřkou v opuštěném domečku.

Cestou na Tat Lo, tak se ta turistická věc jmenovala, nás naložili dva chlapíci v luxusním autě.

"A vy gavarítě pa rusky?" překvapili nás vzápětí, jen co se dozvěděli, že jsme z bývalého Československa.

"Plócho, kak ja byla máleňkaja, ja učílas v škóle, gdě vy učílis?" lovím v závitech mozku pozůstatky povinné ruštiny na základní škole. Dozvídáme se, že chlapi absolvovali jakýsi politický institut, proč v něm nebohé Laosany trápili ruštinou, se bojím zeptat.

Komunismus v Laosu má vůbec zvláštní podobu. Ti, kdo se roku 1975 dostali k moci, si říkali komunisté a bezpochyby jimi i byli. Rozvěsili vlajky se srpem a kladivem, zakázali vyučovat budhismus a dávat almužnu mnichům, začali s kolektivizací, zrušili většinu soukromého majetku a podnikání a své politické odpůrce "převychovávali" v pracovních táborech. Následovaly represe rolnických povstání a hluboká deziluze mezi zemědělským obyvatelstvem, tvořícím původně komunistickému hnutí silnou oporu. Tak jako ve většině ostatních komunistických zemí se lidem jejich noví vládci brzy přestali líbit. Pusa plná velkých řečí a slibů, ale skutek utek.

Proudy emigrantů nebraly konce. Kdo mohl, přeplul v loďce přes Mekong do Thajska. Podle statistik se počet laoských uprchlíků vyšplhal na neskutečných 300 000 lidí - tedy 10 % obyvatelstva země!

Země měla ale štěstí na ministerského předsedu. V roce 1975 se jím stal Kaysone Phomvihane a zůstal jím až do své smrti v listopadu 1992. Tento vystudovaný právník nejen že ovládal šest jazyků a proslul svým praktickým uvažováním, ale měl i jednu vlastnost, která mnoha jiným politickým vůdcům chyběla - dokázal se poučit ze svých vlastních chyb.

Když se zjistilo, že znárodňování a kolektivizace nefunguje, stát od nich upustil. Když se po těžkých represích budhismu začali lidé bouřit, zrušil stát zákaz dávání almužen mnichům a od roku 1976 dokonce klášterním komunitám sám přispívá. V zemi je do určité míry povoleno i soukromé podnikání. Velký zlom přišel v roce 1992, kdy mimo jiné i srp a kladivo ve státním znaku nahradil symbol stúpy. Dnes už by snad také nikdo neřekl, že bílý kruh na státní vlajce znázorňuje "světlo komunismu". Teď je to prý Měsíc.

Otcové marxismu-leninismu by asi Laos nepovažovali za zemi žijící podle jejich ideálu, nicméně se tu komunisté stále ještě drží u moci. Doufejme, že ne moc pevným drápkem.

Pak se třeba Laosané budou místo ruštiny učit něco použitelnějšího.


Barvy dešťových kapek (4. 5. 2002)

Nejdřív nám zastavil traktor. Vzhledem k tomu, že prašná cesta už delší dobu zela prázdnotou, nepohrdli jsme. Naložil nás na valník do chumlu vesničanů a popovezl asi deset kilometrů. Pak se ukázalo, že je to komerční vozidlo a po každém z nás chtěl šofér osm korun. Rádi jsme vesnickému MHD přispěli, je to legrační, jsme tu už týden, tohle byla naše první placená cesta a zrovna traktorem!

Je pozdní odpoledne a na obloze se nakupily mraky všech barev. Jeden docela neškodně vypadající malý obláček se řítí přímo na nás. Dolů z něj visí sloup deště, šedivá clona je čím dál blíž, už rozeznáváme jednotlivé kapky. Je to značně surrealistická podívaná, umocněná ještě tím, že do dešťového závoje z boku svítí zapadající slunce. Ještě kousek, zdá se, že zlaté a stříbrné kapičky visí nehybně ve vzduchu přímo nad námi. Ještě trošku mráček popojel a rázem bylo po podívané. Lilo nám přímo na hlavu ostošest a rychle jsme se běželi schovat pod stříšku. Zážitek z toho, jak krásně může vypadat déšť, v nás ale zůstal.


Kde nic není, nezbývá než baštit rýžové nudle (6. 5. 2002)

Do Savannakhetu, druhého největšího laoského města, přijíždíme úplně uvaření. Minulou noc jsme sjeli zpátky z hor dolů k Mekongu a bylo takové horko, že se nedalo skoro ani dýchat, natož spát. Ve stanu jsme se dusili ve vlastní šťávě, ale spát venku se nám kvůli komárům nechtělo. Před úplným zalknutím nás zachraňoval náš báječný thajský vějíř, neocenitelná pomůcka při stanování v tropech.

Dneska v poledne jsme vytvrdli na slavné silnici číslo 13 a slunce z nás málem vyvařilo zbytky tělesných šťáv. Asfalt zel prázdnotou, kdo by taky v takovém pařáku někam jezdil! Pak se přeci jen jedni odvážlivci našli a naložili nás do klimatizované kabiny, kde bylo pro změnu tak chladno, že se nám zvenku mžila okýnka. Zavírám oči a představuji si mlhavý a sychravý liberecký podzimní den. Kdepak, klimoška je dobrá věc, ale na českou zimu nemá.

Najít levný a pěkný hotýlek nám nedělá problém. Ačkoli se nám zdá v Laosu doprava poněkud dražší, tak ubytování je tu moc pěkné a levné i na nás. Studenou sprchou a naplno puštěným větrákem se pak snažíme oživit naše mátožná těla, z batohů vydolujeme sváteční šaty a vyrážíme poohlédnout se po něčem na zub.

Přestože v Savannakhetu žije víc než sto tisíc lidí, působí město značně ospalým dojmem. Ulice centra zejí prázdnotou, je tu jen pár obchůdků s limonádou, konzervami a mýdlem, k snědku kde nic tu nic. Žádný asijský pouliční stánek, ani krámek se zeleninou, vypadá, že buď zajdeme do jedné z luxusních restaurací nebo budeme o hladu.

Je zvláštní, že si země obklopená takovými gurmánskými velikány jako jsou Thajsko, Čína a Vietnam na kulinářské umění příliš nepotrpí. V českém průvodci Asií jsme četli, že si tu člověk radši sám uvaří, než aby jedl místní jídlo. Po týdnu cestování po Laosu jsem nakloněná tomu věřit. Na vesnicích najdete často jen jeden nebo dva stánečky servírující polévku s rýžovými nudlemi. Ve městech je to podobné, větší výběr jídla je jen na trhu. Rýžové nudle zrovna nejsou náš favorit, a tak si většinou opravdu vaříme sami. Tady v hotelu to ale nepůjde, zbyvá doufat, že někde něco objevíme.

Dobloudili jsme až na nábřeží a tam se na nás usmálo štěstí. Paní tam na grilu pekla hubená kuřecí stehýnka, a když jsme k tomu dostali plný talíř lepkavé rýže a misku tradičního salátu ze zelené papáji, docela to vypadalo jako slušný oběd. Tak jsme zas projednou sklovatým nudlím unikli.


Jeskynní laguna (7. 5. 2002)

Krajina nedaleko městečka Tha Khaek připomíná tradiční čínské malby. Homolovité vápencové kopce porůstají střapaté stromy a keře, údolíčky vedou koryta potoků, která jsou teď na konci období sucha většinou bezvodá. Ve skalách je prý mnoho jeskyní, ale pokud se do nich chcete dostat, musíte si najmout drahý džíp a průvodce.

Podobný problém je s více laoskými krásami. Silnic je málo, nezřídka jsou ve špatném stavu a mnoho aut ani autobusů tu nejezdí. A tak pokud se chcete dostat do nějakého odlehlého koutu, nemusí jít vůbec o levnou záležitost.

My nemáme žádné velké objevitelské ambice, ale přesto bychom rádi alespoň jednu z jeskyní viděli. S pomocí domorodců a nepříliš přesných údajů v průvodci hledáme romantické místo nad řekou jménem Tha Falang.

"Tady je to!" vykládají nás z pick-upu u cestičky mezi skalami. Pěšinka vede podél skalní stěny a končí schodištěm ústícím do jeskyně. Podle popisu to Tha Falang asi nebude, ale nezdá se, že by to někomu z nás vadilo.

V hlavním dómu stojí budhistická svatyňka. Okolo oltáříku jsou zapíchnuté praporky a voňavé tyčinky, zezhora se na nás dívají usměvaví budhové. Dolů přes zábradlí se my díváme na smetiště z vypálených svíček, tyček a jiných použitých náboženských potřeb. Ach ta Asie!

Dole v zadní části jeskyně je vidět světlo a vodní hladina. Opouštíme svatyňku i odpadiště a přes kameny a vlhkou hlínu se kloužeme k vodě. No páni! Jeskynní laguna! Křišťálově čistou namodralou vodu obklopují vápencové stěny, které se nahoře otvírají do dvou velkých oken. Těmi dovnitř svítí dopolední slunce, dlouhé kužely světla protínají hladinu a padají vodou hluboko dolů pod nás. Je tu krásné ticho, zrcadlo hladiny odráží světle zelené chomáče bambusu nahoře na skalách a modrou oblohu s mraky.

Jsme po horké noci pořádně uvaření a upocení, lákání chladné vody se těžko odolává. Zouváme boty, svlékáme se a pak nás překvapí, jak nám kamenné dno strmě klesá pod nohama. Stačí pár temp a jsme v kuželech slunečních paprsků, zvědavě nás očichávají malé rybky, ze tmy pomalu vystupují jeskynní zákoutí. Zkoušíme ozvěnu a pak jen tak visíme chycení rukama za skalní převis a posloucháme, jak vlnky se žbluňkavými zvuky narážejí do stěn. Zní to jako obrovský podzemní koncert žabího orchestru.

Pěkný poklad střeží páni budhové. Ani se nám zpátky do toho prašna a horka nechce.


Veselá jízda s chlapíky z ministerstva turismu (7. 5. 2002)

Do Vientianne cesta dlouhá, zbývá nám ještě tři sta kilometrů, kampak asi dneska dojedeme?

Brzdí pick-up se třemi veselými mužíky a než se vzpamatujeme, sedíme na korbě a vítr nám sviští kolem uší. Ruka z okénka nás zásobuje bonbóny a vodou, abychom snad cestou nestrádali.

Za mostem přes krásnou řeku jménem Nam Kading auto zastavuje.

"Přestávka na jídlo," oznamuje francouzsky řidič, a když se chystáme vyrazit na trh, diriguje nás do jedné z restaurací, že nás ministerstvo zve na oběd. Coby turisti prý spadáme přímo do jejich kompetence. Chvíli se naoko bráníme, ale tedy ne že bychom si nedali.

Nutno poznamenat, že ministerstvo rozhodně nouzí netrpí, protože oběd byl vskutku královský. Měli jsme několik druhů výborných ryb, zeleninu a rýži. Nechyběla vietnamská tlačenka, kterou pánové nakoupili v rámci služební cesty do sousední země, ani kus grilovaného kuřete, co jsme opatřili my, abychom se necítili jako úplní příživníci. Rýže bylo na místní poměry nezvykle málo, všichni se cpali hlavně masem.

V průběhu oběda se ukázalo, že nejstarší z trojlístku byl v osmdesátých letech na návštěvě v Praze. "Dobrý den. Jak se máte? Černé pivo, prosím!" pamatuje si pán ještě po tolika letech pár vět česky. (Co si asi my budeme za rok pamatovat z laoštiny?) Chválíme laoské pivo a dozvídáme se, že slad do něj dovážejí z Čech. Tak proto nám tak chutnalo!

Závodní jízda pokračuje až do pozdního odpoledne, kdy se před námi objeví hlavní město. Dostáváme na rozloučenou vizitku, kdyby nás někdo trápil, tak ať můžeme pohrozit mocným strýčkem na ministerstvu.

"Moc děkujeme a nashledanou," loučíme se laosky.

"Nashledanou, hodně štěstí," zní česká odpověď od asi jediného Laosana, kterého kdy uslyšíme mluvit naší mateřštinou.


Jak jsme měli ke slavnostní večeří talíř lupení (8. 5. 2002)

Vientianne je asi nejmenší hlavní město, které jsme kdy viděli. Žije tu jen o málo víc než sto tisíc lidí a i ty nejrušnější ulice působí docela ospale. Mezi francouzskými koloniálními domky v centru občas vykukuje budhistický chrám, široké koryto Mekongu vypadá teď na konci období sucha spíš jako veliké pískoviště. Když v poledním oparu přimhouříme oči, je vidět přes řeku do Thajska.

Prohlížíme několik chrámů, popravdě řečeno spíš ze setrvačnosti než z kunsthistorického nadšení. Laoské svatostánky připomínají thajské a těch už jsme docela překoukaní.

Mnohem větší nadšení vzbudí vyhlídka večeře. Jenže tohle je Laos a ne Thajsko, Malajsie ani Čína, a tak to vypadá buď na rýžové nudle nebo na návštěvu turistické restaurace. Laosané, Laosané, jestli to s tou svojí nikdy nekončící siestou nepřeháníte.

Nakonec se přeci jen našla duše ochotná posloužit obecnému blahu i vlastní kapse. Přímo na nábřeží stál stánek a v něm servírovali prapodivnou věc: talířek smažené rýže a k tomu obrovské plato nejrůznějšího lupení. Poznali jsme salát, nakrájený květ banánovníku a fazolové výhonky, ostatní chutnalo divně a vypadalo ještě hůř. Doma by to člověk asi nejspíš dal králíkům, ale když si za to v hospodě zaplatí...

Způsob pojídání speciality nám přišel neméně pitoreskní. Do listu salátu je třeba vložit výběr z ostatní zeleně, vmáčknout lžičku rýže, pokusit se to celé srolovat a bez úhony dopravit do pusy. Kamenem úrazu se stala třetí fáze. Místo formování úhledného balíčku nám rýže i lupení padala do všech stran, kulturu stolování jsme v tu chvíli neměli veškerou žádnou. Zato jsme si na nábřeží pod noční oblohou připadali náramně slavnostně, a když byl dneska ten velký den výročí jeden a půl roku a dva měsíce a sedm dní od naší svatby, připili jsme na tu slávu originál laoským pivem.


Z labyrintu světa - co všechno neumím

Kousek od Čampasaku jsme se nachomýtli ke sklízení rýže. Tak dlouho jsme vesničany okukovali a pobíhali okolo s fotoaparátem, až nám jedna paní vrazila do ruky srp, ať se taky koukáme zúčastnit. Na rozdíl od sázení rýže, které se odehrává po kolena v bahně, je sklízení relativně čistá práce se suchou půdou pod nohama, a tak jsme do toho šli.

Co vám budu povídat! Ruce mi šly šejdrem, než jsem objevila ten správný grif, vypadala jsem spíš jak dědeček, co tahá řepu, a poté, co jsem konečně našla ten správný "škubací bod", mi práce šla asi dvacetkrát pomaleji než vesnickým holčinám. Hlavním výsledkem mého půlhodinového snažení byly ruce plné puchýřů a náramné veselí ze strany Laosanů i naší vlastní. Z toho vyplývá, že intelektuál, a ještě z Evropy, je při sklízení rýže úplně nahouby.

Větší úspěch nemívám ani s ostatními všedními pracemi. Už dávno jsem se smířila s tím, že asijské ženy obracejí oči v sloup, kdykoli mě vidí vařit rýži. Buď tam mám moc vody nebo málo vody, vařím to moc rychle, moc pomalu, moc dlouho, moc krátce, moc to míchám, málo to míchám, špatně to míchám, vůbec to nemíchám a blbě se u toho tvářím. Zkrátka mi to jde jako psovi pastva a mám zvláštní nadání proměnit každou rýži v lepkavý knedlík. Nebo alespoň tak to vidí Asiatky.

Podobně tragické je praní prádla. Ať už se v dané zemi pere mlácením o kámen, rejžákem, valchou nebo paličkou, stačí abych se u potoka zařadila mezi zástup pradlenek a komické představení může začít. Ať se snažím, jak se snažím, nemá moje práce ten potřebný "švuňk" a moje neobratné pokusy jsou zdrojem všeobecného veselí. I mého. Beru to s humorem a ráda se zasměju s nimi. Jakpak bych se taky chtěla vyrovnat lidem, kteří denně perou svršky a spodky svých mnohačlenných rodin. V naší civilizaci už jsme se prostě odnaučili dělat spoustu jednoduchých činností a běda když je pak náhodou potřebujeme.

Moje neobratnost mi nevadí. Aspoň asijské vesničanky vidí, že i taková děsně nóbl bílá holka z Amériky může být prachobyčejné nemehlo. Umím, pravda, spoustu věcí, o kterých ony nemají ani ponětí, třeba úryvky Goetha v originále. Při praní špinavých ponožek mi to ale holt moc nepomůže.


Bylinková sauna v lesním klášteře (9. 5. 2002)

Na okraji Vientianne stojí budhistický klášter vonící po bylinkách. Podle mých představ je klášter místo, kam lidé chodí hledat věčnou spásu, osvobodit se od vášní a žádostí těla a cvičit i rozvíjet hlavně svou duši. Místní představa bude asi trochu jiná. V kamnech hučí oheň, v kotli se vaří voňavá voda a o patro výš sedí v parní lázni mniši, laici i hrstka zvědavých cestovatelů.

Vyklouznu z bot i šatů, v podpaždí zamotávám sárong a dřevěné dveře se za chvíli zavřou i za mnou. Vidím jen horkou mlhu a cítím eukalyptové listí. Venku je správný polední laoský pařák, tady vevnitř ještě o pěkných pár stupňů tepleji. Bylinkové páry voní, a když se zhluboka nadechnu, nacházejí si voňavé kytičky cestu i do těch nejodlehlejších koutů plic.

Venku na verandě mi pak připadá, že je chladno. Žízeň zaháním bylinkovým čajem a unavené svaly mi mladá jeptiška zpracovává důkladnou laoskou masáží. Ochladilo se opravdu, začíná pršet a my unavení ležíme na postelích s bílými prostěradly.

Běda tobě, svůdný kláštere, který nabízíš takové rozkoše těla! Člověk je pak tak spokojený, že ani netouží po nirváně.


O homolových kopcích a rýžových políčkách (13. 5. 2002)

Ano, tak takhle si představuji Laos. Velké vápencové homole kopců a mezi nimi zelené šachovnice rýžových polí. Klikatící se řeka a malé bambusové domečky na kůlech. Ostré slunce, vesničané v obrovských rákosových kloboucích, kteří orají s černými vodními bůvoly, bosé děti a křoviska bambusů. Je tu neuvěřitelně krásně. Stojím a snažím se si to všechno zapamatovat, nakreslit do paměti, abych nezapomněla.

Až se mi někdy doma zasteskne po Asii, sednu do křesla a zahájím pátrání v mozkových závitech. Najdu si v soukromé fotogalerii složku Van Vieng a ocitnu se nachvíli zpátky. Mezi cukrovými homolemi hor, porostlými zelenou trávou a znovu budu brodit řeku po hladkých kluzkých oblázcích. Třeba mi i na chvíli zavoní sušící se rýžová sláma.


Pěškostop (13. 5. 2002)

Pěškostop jsme vymysleli loni v létě v Himálaji. Je k němu potřeba velký flák krásné krajiny, výletnické nadšení a málo frekventovaná silnička. V Himálaji tohle všechno bylo a nám přišlo škoda takové nádherné hory jen tak projet stopem. Jít to celé pěšky se nám taky nechtělo, však jsme to do Ladakhu měli pěkných pár stovek kilometrů. Nechali jsme si zastavit v prvním krásném sedle, pořádně obuli botky trekerky a po úzké klikatící se asfaltce mezi zasněženými šestitisícovkami vyrazili po vlastních. Šli a šli, a když něco náhodou jelo, nechali se kousek popovézt. Procházeli jsme pustými pláněmi Zanskaru, kempovali v kamenitých údolích u ledovcových řek a kromě občasných kamionů zásobujících naftou indickou armádu nepotkali ani živáčka. Tohle osmidenní putování patří k tomu nejkrásnějšímu, co nás doteď na cestě potkalo.

Však jsme si je taky rádi zopakovali. Nejdřív cestou do Kašmíru, pak na čínské straně Karákoram Highway a nakonec v tibetských horách mezi Lanzhou a Sečuánem. Vypadá, že teď jsou na řadě malebné kopce severního Laosu.

Z Van Viengu jdeme dál pěšky hlubokým říčním údolím sevřeným strmými vápencovými stěnami. Je docela horko a Pavel tak dlouho básní o sklenici studeného piva, až se na prázdné silnici vyřítí pick-up, zastaví a veselá společnost nás na korbě vítá orosenou sklenkou. Jak tohle věděli?

Pak zase kousek pěšky, kousek stopem, údolí se halí do mraků a cesta začíná stoupat. Malebná dřevěná vesnička nad říční roklí! Ženy mají vyšívané sárongy a barevné pruhy látky omotané kolem hlavy. Vzbuzujeme okamžitě pozornost, asi tu moc cizinců nechodí. Obloha zešedla a začíná pršet, mlhavé obrysy kopců už jen tušíme. Ještě pár kilometrů jdeme pěšky, než déšť zhoustne natolik, že rádi stopujeme šedivý džíp. Prudkými zákrutami nás vyveze do městečka Phou Khoun, kde leje jako by měl nastat konec světa. Zdá se, že monzunové mraky dorazily už i sem.


Milovníci bambusových domečků (14. 5. 2002)

Hornatá severní část Laosu je opravdu na konci světa. Laosané nemají žádou velkou vnitřní touhu po pokroku ani potřebu něco vymýšlet či zdokonalovat a přilišnou práci i myšlení považují za škodlivé zdraví. Podle toho také jejich země vypadá. Průmysl veškerý žádný, polovinu státního rozpočtu tvoří zahraniční pomoc, samé lesy, hory, rýžová políčka a tu a tam vesnice. Jejich pohodový přístup k životu má ale i svou kladnou stránku, je tu krásná nezničená tropická příroda a ošuntělé dřevěné domečky vypadají tak malebně!

Jinak pěškostop tu funguje báječně, krajina je vskutku spektakulární, lidé ve vesnicích milí, akorát nás zezhora pořád zalévají jako nějaký zeleninový záhonek. Kdyby s tím nachvíli přestali, vůbec by nám to nevadilo, copak jsme salát?

K našemu velkému štěstí vesničané na svých políčkách rádi staví bambusové přístřešky proti slunci i dešti. Všechny vypadají podobně: podlaha na kůlech, aby na člověka nemohlo bahno, a stříška z listí, skrz kterou sice při prudkém dešti drobně mží, ale pořád je to stokrát lepší než být venku. Většinou bývají veliké tak akorát na náš stan a krásně se z nich pozoruje, jak do rýžových rybníčků pleskají kapky nebeské vody.

Zdá se, že boudičky nejsou výhradně soukromým vlastnictvím. Jednou jsme objevili tak krásnou, že jsme se v ní neodvážili spát a postavili stan na travnatý plácek opodál. To jsme si dali! Když šli zemědělci večer z pole a ráno na pole, nikdo z nich neopomenul se u nás zastavit a všichni nechápavě požadovali vysvětlení, proč místo v té báječné chatičce spíme dole v bahně.

Jeden domeček si budu pamatovat ještě dlouho. V malém údolíčku mezi dvěma kopci seděly u silničky tři vesnické domky s nezbytnou drůbeží a několika zabahněnými prasátky. O kus dál začínala pole a u potůčku stál přístřešek veliký tak skorát pro nás. Z dřevěných kůlů a bambusu, svázaný dohromady bambusovými štěpinkami, ani kousek kovu, skla nebo plastu - stoprocentně přírodní - ekologové by měli radost.

Postavili jsme stan, uvařili večeři a v suchu a teple pozorovali jak mlha polyká kopce, tma polyká mlhu a ta nešťastně pláče do rozmoklé hlíny.


Město sloních králů (16. 5. 2002)

Na asfaltu tančí vytrvalé kapičky deště, obloha je pošmourná, až by člověk nejradši zalezl pod peřinu a nevystrčil ani špičku nosu. Nás ale ubytovali za poněkud větší peníz než by našemu rozpočtu svědčilo, a tak se místo lenošení jdeme porozhlédnout, proč že má být Luang Prabang nedochovanější historické město v Jihovýchodní Asii.

Už jsme toho na cestě viděli hodně, ale prabangské chrámy berou za srdce i nás. Hlavně ten nejslavnější, Wat Xieng Thong, z poloviny 16. století. Strmé několikastupňové střechy sahají skoro až na zem, až nám chrám připomíná ptáka chystajícího se vzlétnout. Dřevěné sloupy zdobí nádherné zlaté malby, podobně krásné a detailní zdobení je i na stěnách, verandách i zábradlích. Všechno je zlaté na tmavočerveném podkladu a vypadá moc pěkně i přes clonu mlhavého deště. Uvnitř tiše sedí budhové a hoří svíčky.

Z doby, kdy byl Luang Prabang hlavním městem Království miliónů slonů a bílého paraplete se nedochovalo jen několik desítek starých chrámů, ale i domky, které je obklopovaly. Díky nepříliš činorodé laoské nátuře se centru Prabangu modernizace vyhnula a i zvědavci na začátku 21. století se mají na co dívat. Středověké město bylo budováno zvláštně. Na úzkém a dlouhém poloostrovu na soutoku Mekongu s řekou Nam Khan rostl jeden budhistický chrám za druhým, hezky v řadě za sebou, jako korálky navlečené na šňůrce. Okolo každého vznikla malá vesnička, vlastně jen pár domů s klášterem uprostřed. Spíš než město byl Luang Prabang společenstvím nezávislých vesniček, které se spojovaly jen v případě války nebo ohrožení.

Z tohoto neobvyklého uspořádání města měli užitek nejen mniši v klášterech, kterým vesničané přispívali, ale i malé komunity navzájem se podporujících rodin okolo kláštera. Dnes se z něj radují hlavně památkáři a není divu, že je město pod patronací organizace UNESCO.

Chodili jsme a koukali, fotili a dívali se, až přišel večer a s ním i čas přeci jen se zavrtat do peřin a poslouchat, jak za oknem prší a představovat si, jak by asi vzlétl Wat Xieng Thong, kdyby se jeho střechy skutečně proměnily v ptačí křídla.


Poseč a vypal (18. 5. 2002)

Ani to netrvá dlouho a jsme sto kilometrů na sever od Luang Prabangu. Šedivé mraky trochu prořídly, ale pořád ještě prší. Možná bychom mohli Laos překřtít na "Zemi miliónů dešťových kapek", viděli jsme jich tu určitě víc než slonů.

Nepohrdneme bambusovým domečkem ve svahu, a tak večeříme i spíme pěkně v suchu. Jenom nám chvíli trvá než se vyškrábeme rozbahněnou vykácenou strání nahoru, boty máme jako kdybychom prošli oraništěm. Zatímco pak v přístřešku oklepáváme z nohou kila bláta, mlhy trochu ustoupí a otevře se nám výhled na ohlodané kopce okolo.

Smutně vypadající oholené kopce se staly obětí tradičního způsobu zemědělství tady v horách, nazvaného výstižně "poseč a vypal". Během období sucha vesničané pokácejí stromy a keře husté džungle, rostoucí na svazích kopců, počkají, až pokácené dřevo na slunci uschne a pak celou stráň vypálí. Popel zemi pohnojí, motyčky v lidských rukou rozkopou a pole pro kukuřici nebo suchou horskou rýži je připravené. Jenže horská půda není příliš úrodná a po dvou nebo třech letech se země vyčerpá a je třeba pole posunout zase o kousek dál. Najít nový kus lesa, stráň pokácet, vypálit a tak dál, a tak dál...

Taková spousta práce kvůli třem sklizním. Takové škody na krásných tropických lesích, nemluvě o zvířatech, která v nich žijí. Jestli by nebylo jednodušší tu trochu rýže dovézt odněkud z nížin! - tak se na to díváme my. Chudí zemědělci z hor, co jsou rádi za každou trošku rýže a určitě by neměli peníze na to kupovat si ji odněkud z Vientianne, to asi určitě vidí jinak.


Nong Kiao (19. 5. 2002)

Nong Kiao se jmenuje vesnička v moc pěkném údolí na břehu kalné řeky Nam Ou. Schválně hádejte, co je okolo? Už mi to přijde skoro hloupé se pořád opakovat, ale je to tak - krásné strmé kopce, zelená rýžová políčka, bambusové domečky, u kterých hospodaří dámy v ručně tkaných sáronzích s umnými vzory.

Kromě mostu přes Nam Ou, odkud se dá dívat na loďky rybařící na vodě a okolí lákajícího k procházkám, je tu ještě jedna zajímavá věc - velká vápencová jeskyně, v které se vesničané schovávali za vietnamské války. Původně se do ní lezlo žebříky, dneska už nebezpečí invaze nehrozí a pro turisty tu postavili kovové schůdky. Uvnitř jsou zbytky bambusových plošin, na kterých se zřejmě spalo a úzkými průrvami je vidět ven. Živě si představuji, jaká byla u žebříků tlačenice, když se blížily americké bombardéry, a v jakém strachu tu asi lidé žili. Ne nadarmo se o krvavém konfliktu dodnes točí filmy.

Ostatně, říkat téhle válce vietnamská je trochu zavádějící, když se její značná část odehrávala v Kambodže a Laosu. Podle ženevských dohod z roku 1962 byl sice Laos prohlášen za neutrální zemi a všechna cizí vojska měla oficiálně ihned opustit jeho území, ve skutečnosti ale všechno vypadalo jinak. Američané jen vyměnili uniformy za civilní oblečení a Vietnamcům byly nějaké dohody úplně ukradené.

Bojovalo se dál, jenom bez vědomí veřejnosti. Američané nechtěli dopustit, aby komunismus zachvátil jižní Vietnam, protože věřili v takzvaný "domino efekt" - nejde jen o Vietnam, ale o okolní země, které pak podlehnou komunismu jedna za druhou, jako padající kostičky domina. Svou armádu i bombardéry zásobovali neuvěřitelným množstvím munice, tou vojenská letadla vytrvale kropila nepřátelská území. Nejen ve Vietnamu, ale i ve východním Laosu. Letci prý měli přikázáno, že se z náletu nesmí vrátit dokud neshodí všechny bomby, co mají na palubě. Když bylo nad Vietnamem nepříznivé počasí, shodili piloti bomby nad laoským územím, aby se mohli dřív vrátit na základnu. Od roku 1964 do 1973 tak dopadlo na laoskou půdu naprosto neuvěřitelných 2,1 miliónů tun!! bomb. Když to rozpočítáte, vychází půl tuny bomb na jednoho obyvatele Laosu!! Číslo, kterému se skoro nechce ani věřit. Každý den bombardování stál Ameriku dva milióny dolarů. Navíc zůstala skoro třetina bomb nevybuchlá a dodnes pracují na laoském území týmy pyrotechniků snažící se smutné dědictví zlikvidovat.

Je to možná zvláštní, ale přes všechnu moderní techniku, obrovskou spoustu peněz a munice Američané válku prohráli. Podcenili protivníka, jeho odhodlání, taktiku boje, znalost terénu i schopnost válčit v neprostupné tropické džungli. Nemůžu si pomoci, ale mám pocit, že právě teď si obdobným způsobem pálí prsty podruhé, tentokrát v suchých afgánských horách. Nejsem stoupencem ani vietnamských komunistů ani teroristů v turbanech, ale možná by Spojeným státům prospělo, kdyby si víc hleděly svého. Ale to už jsem pěkně daleko od malebné vesničky Nong Kiao i od laoské válečné nadílky, takže rychle zpátky.

"Nejdřív jsem pracoval v Jugoslávii, teď už jsem tři roky tady," vypráví bodrý pyrotechnik v uniformě se značkou UXO - 'unexploded ordnance', zatímco se autem rozléhá Kaťuša v podání mužského sboru petrohradské opery.

"Jsem z východního Německa, kousek od polských hranic. No jasně, že Liberec znám."

"Práce tu je spousta a navíc se mi v Laosu moc líbí. Do Německa se hned tak nevrátím, příští štace bude pravděpodobně Afganistán."

Silnička se kroutí, my stopaři jsme rádi, že jedeme, řidič si pobrukuje do rytmu a Laosané? Laosané zatím používají prázdné "futrály" od amerických bomb místo květináčů.


Korálkové náramky od kmene Akha (22. 5. 2002)

V rámci pěškostopu přes laoské hory jsme sice už pár vesniček horských kmenů zahlédli, ale Pavel nedá pokoj, že chce vidět nějaké pořádné echtovní Indiány, nejlépe asi s válečným malovaním a oštěpy v rukou. Tuším, že pokud je neuvidí, bude průběžně lamentovat až do konce života, a tak s výletem za horskými divochy souhlasím.

Městečko Muang Sing leží úplně na severu Laosu, jen pár kilometrů od barmských a čínských hranic. V okolních horách žije spousta kmenů a nárůdků, kterých se pokrok a civilizace téměř nedotkly. Tedy alespoň zatím. Po staletí žijí tradičním způsobem, chovají dobytek, obdělávají malá políčka a loví v džungli. Žijí v malých soběstačných komunitách a téměř nepotřebují kontakt s okolním světem. Dodnes si zachovali barevné kroje, které ale stále častěji vyměňují za obligátní trika a kalhoty většinové společnosti.

Nemáme moc šanci vypravit se někam hluboko do hor za domorodými vesničkami. Vydáváme se jen na dvoudenní výlet po okolí Muang Singu, do vesniček lidí, kteří si říkají Lü, Lao Thering a Akha. Na první pohled se nezdá, že by se lišily od ostatních laoských vesnic, jenom občas zahlédneme starší ženy oblečené v tradičních kostýmech.

Nejvíc nás zaujmou polní práce. Je právě čas setí rýže a vesničané připravují malá bahnitá políčka, do kterých pak z ošatek rozhazují hrsti rýžových semínek. Zatímco semínka klíčí, orají lidé velká pole, zavodňují je a zpevňují jednotlivé hrázičky. Pak přijde čas hustý světlezelený kobereček mladých rostlinek rozsadit v trsech do hutného bahna velkých polí. Ať už orají, sejí nebo sázejí, vypadají všichni stejně - po kolena v bahně, bláto mají až za ušima. Jsou zemědělské práce, kterých bych se asi opravdu nechtěla účastnit.

Když se dostatečně vynadíváme po domkách i rýžovém maratonu, vracíme se do městečka podívat se na trh.

Do Muang Sing se sjíždějí na trh lidé z širokého okolí. Přestože jsou horské vesnice vpodstatě soběstačné, občas se hodí vyměnit vypěstovanou zeleninu (a třeba i opium?) za nějaké výdobytky civilizace jako třeba umělohmotný kyblík, nové boty nebo pasta na zuby.

Ráno vstáváme brzy, protože laoské trhy jsou nejživější krátce po rozednění. Tržnice je plná lidí, převážně žen. Do města se nastrojily do svátečních krojů, a tak se podle oblečení dá odhadnout, ke kterému kmenu patří. Tmavě oblečené Číňanky Ho mají na hlavách černé turbany, Thai Dam zase nosí vysoké kokrhele s barevným vyšíváním. Nejpestřejší jsou holky z kmene Akha, jejich oblečení zdobí staré francouzské mince a korálky, čepičky mají ze samých cingrlátek, nechybí ani lesklé drobné thajské bachty. Některé Akha se věnují zelenině a běžným nákupům, jiný hlouček má spadeno na nás. "Kupte si něco, kupte si něco, kupte si něco!" pronásledují nás neodbytně s rukama plnýma cingrlátek. Zbavit se jich nedá. "Babky, dejte nám pokoj!" bráníme se, ale pro ně jsou turisté zjevně pochodující peněženkou a nehodlají se jen tak lehko vzdát.

"Tak se aspoň podívejte," lepí se na nás a za pochodu nás ověšují náramky z korálků. "Ženské příšerné!" Usilovně zdrháme a na oplátku se babkám snažíme prodat naši starou mošničku, aby viděly, jaké to je, když jim pořád někdo něco cpe.

Na tržnici objevujeme ještě další vesničany v krojích kmenů, které neznáme. Nakonec se spřátelíme s dvěma usměvavými slečnami Thai Dam, které Pavlovi rády zapózují před fotoaparátem.

Když se pak vracíme do našeho milého omšelého hotýlku, spustí přes ulici na plné pecky zvučná laoská pop-music doprovázející místní svatební slavnost. To abychom nezapomněli, že jsme pořád v jednadvacátém století.


Jak jsme si nezakouřili opiovou dýmku (24. 5. 2002)

Pěstování opia v laoských horách má dlouhou tradici. Jak a odkud že se sem dostalo? Stopy sahají až na Střední východ, odkud jej ve třináctém století arabští obchodníci přivezli na Kublajchánův dvůr. Nebylo těžké, aby si z Kublajchánova dvora našlo opium cestu do ostatních koutů Číny i sousedních zemí.

Horským kmenům se makovice Papaver somniferum zamlouvaly. Rostlinky jsou nenáročné a prospívají i na chudé horské půdě, mák se dá sníst, makový olej pomůže při vaření a zaschlá šťáva z nezralých plodů se rychle stala součástí tradiční medicíny. A když nějaká zbyla, dala se lehce prodat obyvatelům nížin. Získané peníze pomohly nakoupit to, co se v horách vypěstovat nedalo.

Pak přišla druhá polovina dvacátého století a s ní velké změny. V Číně a Barmě se dostali k moci komunisté a horské kmeny začaly tušit, že je od nových vládců nečeká nic dobrého. Aby režimu unikly, začaly se ve velkém stěhovat do Laosu a Thajska, opium si vzaly s sebou.

Netrvalo dlouho a napjatá politická situace v Indočíně vyústila ve vietnamskou válku. Jednotlivé frakce, které tu mezi sebou bojovaly - ve velké míře CIA - používaly nelegální obchod s opiem pro financování svých válečných operací. Poptávka po šťávě z nezralých makovic několikanásobně stoupla. Zisky z opia šplhaly do závratných výšek a nemálo čínských i barmských překupníků si pořádně namastilo kapsu. Území na pomezí Barmy, Laosu a Thajska podle cinkajících zlaťáků dostalo i nové jméno - Zlatý trojúhelník.

Dnes už je vietnamská válka i opiový boom naštěstí věcí minulosti a jsou spíš snahy produkci opia omezit. Silné volání po vymýcení makových polí se ozývá ze strany Spojených států, jejichž vojska původně opiový koloběh roztočila. Nepřijde vám to paradoxní?

Každopádně se dnes v Laosu každý rok vypěstuje sto až dvě stě tun čistého opia, z čehož se polovina spotřebuje na domácím území a polovina putuje nelegálně do světa. Za Barmou a Afganistánem tak Laos zůstává třetím největším producentem na světě.

Vábení makovic se letmo dotklo i nás. Během bloudění po trhu v Muang Sing se k nám tu a tam někdo nenápadně přitočil a tajuplně tahal z mošničky podivné pytlíky zjevného obsahu. Jenže my nejsme ti správní zákazníci. Korálkový náramek od jedné nevtíravé Akha babičky je pro nás lepší vzpomínkou na Muang Sing než bolavá hlava. Obchodníci se sny si budou muset počkat na někoho jiného.


Zase pěšky tím samým pralesem (25. 5. 2002)

Zbývají nám poslední tři dny víz a poslední úsek cesty - dvacet kilometrů po malé kroutící se silničce směrem k čínským hranicím. Tudy jsme před sedmi měsíci vstupovali do Jihovýchodní Asie. Taky jsme šli pěšky, akorát opačným směrem a místo před horkem jsme prchali před deštěm a zimou.

Pro nás se od té doby změnila spousta věcí, ale silnička je pořád stejná. Lidé se holt mění. Rychleji než příroda.

Poslední noc v Laosu trávíme na pěkném místě u řeky, všude kolem zelený příkrov džungle. Chladivá voda dělá našim unaveným končetinám dobře a s měkkou trávou pod hlavou rychle usínáme. Ani nevadí, že nám o stan bubnují kapičky deště.

Zítra se vrátíme zpátky do Země Středu.


Závěrečná zpráva z Laosu

Ze všeho nejvíc se mi na Laosu líbila nádherná krajina s horami, rýžovými políčky a dřevěnými vesničkami. Země je maličká, ale přesto je rozdíl mezi jihem a severem. Severní část nám přišla zajímavější, je tu víc hor a zajímavých lidiček.

Náklady: Laos patří k velmi levným asijským zemím. Za babku bývá ubytování - většinou 40 - 80 Kč za pěkný dvoulůžkový pokoj. Jinak jsou tu ceny asi jako v sousedním Thajsku, jen doprava je dražší.

My jsme tu utratili neuvěřitelných 6 300,- Kč za oba za 28 dní, z čehož 1 800,- Kč tvořila víza. Laos se tak stal naší nejlevnější zemí. Jezdili jsme stopem, spali ve stanu, jídlo si většinou vařili, takže ani nebylo za co moc utrácet.

Památky: Moc pěkné je město Luang Prabang v severní části země a Čampasak v jižní. Jinak tu moc památek není a táhne hlavně příroda a horské kmeny. Za vidění stojí i hlavní město Vientianne se zbytky francouzské koloniální zástavby.

Jídlo: Většinou za moc nestojí. Laosané se živí především rýžovými nudlemi a lepkavou rýží s čímkoli. Miska nudlí stojí asi 20 - 25 korun, a neznáme nikoho, komu by nějak zvlášť chutnaly. Zvlášť když Laos srovnáváte s Thajskem nebo Čínou, vypadá jeho kuchyně docela uboze. Často jsme si vařili sami.

Lidé: Moc milí, pohodoví, řídí se zásadou, že mnoho práce i myšlení škodí zdraví.

Ubytování: Platí to samé jako všude jinde - čím větší město, tím dražší ubytování. Noclehárna ve Vientianne 70 korun za osobu, dvojlůžkový pokoj v Luang Prabangu asi 120 korun. Jinde není problém bydlet za 40 - 80 korun v překvapivě čistých a komfortních pokojících. V Laosu žije jen něco kolem pěti miliónů lidí, což je na Asii hodně málo. Díky tomu je všude dost místa na kempování.

Doprava: Čím odlehlejší místo, tím dražší. Pro ukázku: z Vientianne do Luang Prabangu - dobrá silnice 420 km / 250 Kč, Pakše - Čampasak - taky dobrá silnice 40 km / 40 Kč, Luang Namtha - Huay Xai - velmi špatná cesta 150 km / 260 Kč.

Pro ty, kdo mají málo peněz a hodně času, doporučujeme autostop.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 8. července 2002          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz