Říše Středu

Schválně zkuste zavřít oči a představit si Čínu.
Vidíte malebné vysoké hory a hluboká údolí, políčka s rýží, vousaté dědečky se slaměnými klobouky? Bohatě zdobené chrámy a pagody se zvednutými okraji střech, kde ještě dnes žijí tisíce let stará náboženství? Klikaté uličky historických měst plné obchůdků a malebných tržišť? Košíky, vahadla, štůčky hedvábí? Domy z vepřovic se zdobenými dveřmi? Učence sehnuté nad starými spisy a štětce na malování kaligrafií? Úctu ke stáří, tradičním hodnotám, historii? Poezii, malby, žlutá roucha s draky, jež směli nosit pouze císaři? Palácové eunuchy, haštěřivé konkubíny, dámské nožky svázané do miniaturních střevíců?

Tohle všechno, nebo alespoň část z toho, jsme čekali my, když jsme jeli do Číny poprvé. Naše zklamání pak chutnalo jako pelyněk. Místo starých domů bezútěšná paneláková města plná špíny, hloupých komunistických hesel a fasád z ohyzdných bílých kachlíků. Rozoraná krajina posetá továrnami, místo pagod komíny chrlící do šedého světa další přívaly smogu. Historické památky, které náhodou přežily drancování Rudých gard za Kulturní revoluce, prošly později rekonstrukcemi, z kterých by evropským památkářům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Dnes jsou z nich sterilní muzea pro turisty, s vysokým vstupným a stánky s Coca-colou. Zatímco pak u pokladny draze platíte za touhu prohlédnout si kus staré Číny, bourají vedle vás buldozery poslední zbytky historických ulic, protože jsou „bezcenné“.
Jestli nějaká země kdy dokázala opravdu řádně skoncovat se svou minulostí, tak to byla Čína pod rudým praporem lží o lepších zítřcích. Jsou chvíle, kdy mi je hodně smutno, protože zbouraná historie se nedá přivést zpátky k životu a chrámy z betonových sloupů budou navždycky jen směšnými replikami.

Čína se ale mění dál a naštěstí už jiným směrem, než velel velký kormidelník Mao. Když procházíte centry moderních měst s parky, nápaditými billboardy reklam na pařížskou módu a vkusně řešenými nákupními pasážemi ze skla a oceli, zdá se, že se komunismu přeci jen úplně nepovedlo vymýtit v lidech touhu vytvářet kolem sebe něco krásného. Možná už i tady trochu cítí, že dýmající fabriky a nekonečná bludiště paneláků jsou sice možná vysněným cílem spojených proletářů všech zemí, ale žít se v nich nedá.

Přes to všechno mám Čínu moc ráda. Tu a tam se dá najít stará vesnička s cihlovými domky, kam pokrok ještě nedorazil, zapomenutý chrámek, krásné horské údolí nebo umolousaná ulička, kde vám rádi naservírují nějakou tu laskominu jedné z nejlepších kuchyní světa. Když pak potkáte pouličního kaligrafistu, prodavače tradiční medicíny nebo děti, které se už ve škole znovu učí, co kdysi dávno napsal moudrý Konfucius, zdá se, že tisícileté kultuře Říše Středu přeci jen není úplně konec.

Noc na hřbitůvku mezi čajovými plantážemi (26. 5. 2002)

Na laosko-čínské hranice přijíždíme v neděli odpoledne a rozhodneme rodinnou radou, že jestli zas šizuňkové budou chtít příplatek za práci o víkendu, tak jim zakempujeme přímo před celnicí a razítko do pasu si necháme plácnout až zítra ráno.
Nařízení o příplatku byl ale zřejmě nějaký lokální výmysl na dolních hranicích s Thajskem, a tak jsme v Číně dřív, než se stačíme vzpamatovat. Naštěstí se ještě u babky šmelinářky stihneme zbavit posledních laoských stotisíců, co bychom s takovými fuflemi dělali v Číně!
Z čínské strany hranic zatím stihli postavil novou budovu celnice, s úžasným designem z betonu a bílých kachliček. No, aspoň víme, že jsme tu zas zpátky, sbohem laoská malebnosti!
Celník s typicky čínským kamenným výrazem nám dlouze nadává, že přicházíme deset minut po uzavření hranice. Ani nám to tak moc nevadí, protože jsme jednat na studené úřednické čínské papuly zvyklí a druhak za to nemůžeme, protože Laosané nás pustili. Jak máme my vědět, kdy se tu zavírá?! No a za třetí to ten chlap mele v mandarínštině, takže mu naštěstí stejně moc nerozumíme.

Kousek za hranicí nám sama od sebe zastavuje milá slečna ve staré rachotině a odváží nás do prvního městečka. Hlavní třída už je sice z betonu a kachliček, ale v bočních uličkách ještě stojí krásné dřevěné domečky se zdobenými štíty.
Naše přítomnost budí pozdvižení, a když si v jedné z mnoha malých hospůdek dáváme výtečné nudle, přinášejí nám návdavkem misku salátu a rybu na kyselo. To vše prosím za dvacet korun českých. Na tohle je Čína báječná. Zvlášť po Laosu si připadáme jako v jídelním ráji. Nudle jsou tak chutné a porce tak veliká, že jsem ochotná zamhouřit oko i nad kachličkami.

Stejně jako nám přišlo typické uvítání celníka, nevkusná „moderní“ výstavba i výborná večeře, řešíme pak neméně typický problém českého cestovatele v přelidněné zemi malých nosů. Kdepak tu asi postavíme stan? Cokoli není úplně kolmá stráň, je buď zastavěné nebo osázené rýží či zeleninou. Šplháme rozbahněným svahem mezi čajovými plantážemi, nikde ani kousíček místa.
Nakonec se na nás přeci jen štěstí usměje. Nahoře na kopci leží mezi čajovými keříky maličký hřbitůvek a vedle něj lákavá hromada posekané trávy. Jediná neobdělaná rovinka široko daleko. Tak snad nám dušíci prominou.

O malebné vesničce pod špičatým kopcem (27. 5. 2002)

Počasí dělá hodně. Když jsme tudy před sedmi měsíci jeli poprvé, byla mlha a pršelo, takže z okolní krajiny nebylo vidět zhola nic. Teď zrovna se po kopcích sice válí mraky, ale jinak je krásně slunečno a člověk se až diví, kudy všudy jede.
Malebné kopce porostlé čajem, řeky, které v nich vykousávají hluboká údolí, vesničky s umolousanými domky doplněnými tu a tam bezpohlavní betonovou kostkou. Silnice se kroutí jako splašená žížala, šplhá nahoru a vrhá se dolů, až se z toho člověku dělá divně od žaludku.

V jednom údolíčku leží vesnička jako z cukru, dřevěné domečky stojí na kůlech a uličky mezi nimi jsou tak úzké, že do nich skoro nesvítí slunce. Pod jedním domkem sedí debatní klub okolo roztočeného kolovratu, opodál je rozložený stav s kusem rozetkané látky. Lidé tu nenosí plandavé „maovské“ mundůry jako okolo v Číně, ale barevné oblečení s šátky na hlavách. Ocitli jsme se u jedné z mnoha národnostních menšin obývajících jihočínské pohraničí. Ke kterému kmeni lidé patří, nemáme ani potuchu, jediné, co se nám podaří zjistit, je jméno vesničky – Ťing Meng Jüan.
Prohlídku končíme u potoka nad vískou koupáním a praním špinavých svršků a poprvé po dlouhé době si spokojeně vyhříváme nosy v příjemném odpoledním sluníčku, místo abychom uvaření prchali někam do stínu.

Xishuangbanna (28. 5. 2002)

Někde jsme slyšeli, že nejhezčí části Číny jsou ty, které k Číně až zas tak nepatří. Myslím, že na tom něco bude. Území obývaná etnickými minoritami si spíš zachovávají osobitý ráz než většinová chanská společnost, kterou silně poznamenalo posledních padesát komunistických let.
Jednou z nejpěknějších částí Číny je kraj ležící u hranic s Barmou a Laosem. Říká se mu Xishuangbanna, což je čínská zkomolenina thajského slova Sip Song Panna – „12 oblastí pěstujících rýži“.

Rýži tu opravdu pěstují všude a to, že se kraj jmenuje po thajsku, taky není úplně náhodou. Připomíná mnohem spíš Jihovýchodní Asii než Zemi Středu, a to je přesně to, co sem turisté přijíždějí hledat.
My máme Jihovýchodní Asie už víc než dost, a tak jen tak pokukujeme po kraji, občas si necháme zastavit a jdeme kus pěšky, cpeme se čínskými mlsotami a těšíme se do Kunmingu na poštu z domova.

Trh v Pu`er (29. 5. 2002)

„Já tam jedu! Tamto je nová cesta, tohle stará,“ uklidňuje nás šofér rachotiny, co jsme si stopli kousek za Simao. Zdá se, že jsme snad první cizinci, které kdy potkal, protože se tváří velmi hrdě, že nás může svézt, a nadšeně nám daroval snad čtyři kila broskví.
Bezelstně se usmívá, a tak mu věříme. Dálnice zmizí za kopcem, stará cesta šplhá do stráně mezi poli. Náklaďák funí a rachtá, řidič je spokojen a prozpěvuje si.

Končíme ve vísce v polích, kousek od kamenolomu, kam má náš dobrodinec zjevně namířeno.
„Tady končím, vemte si do Pu`er autobus,“ zubí se řidič a my si v duchu nadáváme, že jsme se nechali odlákat z hlavní cesty. Ted už ale moc volby nemáme.
Loučíme se s nákladníkem a naloďujeme se do neméně rozhrkaného místního autobusu, kde pasažérům bezvýsledně nabízíme z velkého pytle broskve.

Autobusek to s rychlostí zjevně nepřehání, staví v každé zatáčce (a těch tu je!) a pomalu vykládá a nakládá pestrou mozaiku pasažérů. Starého bezzubého dědu s motyčkou a mnoha košíky, kluka s obrovskou nůší hub, namalovanou slečnu v kostýmku a botách na podpatku, paní, která se kdoví proč rozhodla přestěhovat autobusem půl sýpky obilí, chlapíka ve vybledlém modrém maovském mundůru s kšiltovkou, stařenku s pletením…
Za okny se šine půvabná vesnická krajina, kterou si značíme jako Jeníček s Mařenkou ohlodanými broskvovými peckami, kdyby snad autobus zabloudil, tak abychom trefili zpátky.
Hlavní silnice se zdá nahony daleko, jízda je vyhlídková, skoro jako z pohádky. Řidič tu ale zjevně nejede poprvé ani naposledy a nakonec se za jedním z kopečků vyloupne město.

Přesně ve chvíli, kdy nás autobus vyloží u velikánského městského trhu, dorazí do Pu´er černočerný mrak, před kterým utíkáme už od Simaa. Ach jo. Štěstí, že je tržnice krytá. A nejen krytá ale i plná nejrozmanitějších vývařoven, nudláren a knedlíkáren, což se nám právě teď náramně hodí.
Od kouřící se mísy s nudlovou polévkou pak sledujeme cvrkot na bazaru. Dlouhé řady stolů jsou plné zeleniny a ovoce, lidé prodávají a nakupují plastové košíky, klíče na kolo, tužky, sponky do vlasů, dráty, oblečení, peskují zlobivé děti, odhánějí žebráky a schovávají se před lijákem.
Úplně nejbáječnější z toho jsou obrovské trubky vodních dýmek stojící v rohu hospůdek. Zapálíte cigaretu, pusu přiložíte k hornímu otvoru dýmky, a když se vám podaří díru tvářemi pořádně ucpat, můžete spokojeně dýmat. Zakouřit si dýmečku do hospůdek chodí potají i někteří žebráci a to se pak tržnicí nesou rozzlobené hlasy hospodských vykazující neplatiče z kuřáckého ráje zpět do deštivé reality.

Z labyrintu světa - Cementárna, naše nová Velká zeď!

Čínské zdi jsou plné hesel. Nemyslím teď tu slavnou, co vypovídá o dlouhodobém čínsko-mongolském „přátelství“, ale zdi obyčejné, venkovské i městské, ploty od fabrik i oprýskané stěny baráků. Ty zdobí rudé tahy štětců, pečlivě sdělující okolnímu světu neměnná moudra.
Evropané mají tu smůlu (nebo to štěstí?), že jim většinou nerozumí. Čím dýl se učím čínsky, tím míň pro mě hesla zůstávají tajemstvím a někdy si říkám, jestli mi předtím nebylo líp.

Omšelý nápis na rozpadlé zdi vedle kupky s hnojem chválí vzorovou vesnici, cedule u šeredného paneláku nás nabádá, abychom se chovali civilizovaně. Od budovatelů dálnice si máme osvojit ducha bojovnosti a oddanosti, z velikého billboardu hlásají, že budovaná cementárna je jejich novou Velkou zdí.
Často se objevují dva znaky: Wen Ming – civilizovaný. Píšou je na těch nejbarbarštějších panelácích, které vyrůstají na místě historických měst, na zanedbaných vesnicích, na konci rozbahněných cest. Upřímně řečeno by mě hodně zajímalo, co si tu pod pojmem „civilizace“ představují.

Když už jsem u těch dálnic a velkých zdí, tak mě napadá, že Čína neměla nikdy daleko k megalomanským projektům. Stejně jako se za dynastií Čchin a Ming budovaly tisíce kilometrů hradeb na hřebenech hor, nebojí se velikých děl ani současní vládci.
Napříč velkými horskými hřebeny z Kunmingu na laoské hranice kutají pilné čínské bagry a motyčky šestiproudou dálnici. Železniční trati z téhož města na sever by spíš slušel název „metro“, protože světla božího si na ní moc neužijete. Hrdě dýmají komíny obrovitých továren a díky plánované přehradě Tři soutěsky se dnes stěhují miliony lidí.

Já, malý český člověk, mám z takových projektů hrůzu a tváří v tvář chladícím věžím elektráren cítím spíš strach než radost z pokroku. Zavírám oči a představuju si, že sedím pod lípou na návsi, okolo rostou kytky a pobíhají děti s míčem. Asi jsem se od budovatelů dálnic moc bojovnosti a oddanosti císařům nenaučila.

Za sedmero horami (30. 5. 2002)

,Hory jsou vysoké a císař je daleko' říká staré čínské přísloví. O císařích toho mnoho nevím, ale hory – alespoň ty yunnanské – se opravdu poněkud vymykají měřítku, na které jsme zvyklí, ať už z domova, nebo z útulné Jihovýchodní Asie.
Naložený kamion funí a šine se nesčetnými zatáčkami jako hlemýžď, půl dne supíme do kopce, nahoře přehlédneme modravé obrysy nekonečného hornatého obzoru a pak se druhý půlden slimejšíme za usilovného brždění dolů do hlubokého údolí, které vykousala další nezbedná řeka.
Nahoru, dolů… chvílemi si skoro přeju, aby byla dálnice už hotová.

Nejmilejší z čínských měst (31. 1. 2002)

Velká čínská města nemám příliš v lásce. Je ale jedno, které si získalo mé srdce – Kunming. Ani ne snad, že by bylo krásnější nebo zajímavější než ostatní, ani tu nejsou vzácné památky a nebo úchvatné moderní domy. Jednoduše se tu cítím hezky, trochu doma a měli jsme tu štěstí na milé lidi. To dělá někdy víc než řady starých chrámů.

Zkoušíme levný hotýlek na předměstí, kde jsme bydleli minule. Trefíme správný autobus a kupodivu si i bez problému vzpomeneme, kde v té předměstské změti vystoupit. Domácí si nás pamatují, s úsměvem a bez řečí dostáváme stejný pokoj jako minule, čisté povlečení i termosku s horkou vodou. Je mi fajn.

Čínská policie totiž cizince nerada vidí jinde než v drahých hotelech, a tak bývá někdy docela složité ubytovat se za rozumný peníz. Zvlášť ve velkých městech. Když ale přeskočíte celou škálu běžných ubytovacích zařízení, zbydou vám na jejím úplném konci levné noclehárny a hotýlky pro řidiče, u kterých policajty ani nenapadne, že by sem nějaký cizinec vůbec zavítal. Nemají totiž ani recepce ani cedule v angličtině, většinou jen pár našmudlaných znaků na domovní zdi. Po celé Číně v nich asi za padesát korun českých dostanete postel s povlečením, lavór na mytí, termosku s vodou, televizi, co v některých případech dokonce funguje, a občas i nočník. Komfort to není veliký, ale při troše skromnosti úplně stačí.

Kunmingský Zhen Xiao Lü Xi aspiruje na nejhezčí noclehárnu v Číně, za krásný pokojík, v kterém teď spíme, by si v běžném hotelu bez mrknutí oka řekli desetkrát tolik.
Další část programu je neméně příjemná. Stačí párkrát zahnout za roh a jsou před vámi veřejné lázně. Nutno podotknout, že za omšelou zdí, kde bychom je tedy nehledali ani náhodou.
Tekoucí horká voda v domě je pro spoustu lidí v Číně nedosažitelný luxus. Mnozí si i studenou musí nosit z veřejných vodovodů či studní. Navíc na to, aby se člověk myl studenou, tu opravdu není podnebí. A tak se chodí do lázní.
Nepředstavujte si prosím žádný luxus: řada sprch ve velké místnosti a předsíň se skříňkami na věci. Ale ta lábuž, když člověk zmoklý a zmrzlý zvenku stojí pod horkou vodou a drhne se voňavým mýdlem!

Další den krásně svítí sluníčko a my vyrážíme ve svátečních šatech do města. Je krásně čistý vzduch, teplo asi jako u nás na začátku léta.
Vyzvedáváme nedočkavě očekávanou poštu z domova a procházíme se po pěkně upravených ulicích moderního centra i po posledních zbytcích staré muslimské čtvrti. V jedné z opravených městských bran je zrovna výstava starých fotografií města. Pozorně si obrázky prohlížíme a shodně docházíme k názoru, že jsou Číňané úplní ťulpasové a barbaři, když si krásné staré centrum v rámci moderní výstavby srovnali se zemí. Zlost zajídáme pekingským pudingem a léčíme v čajové zahradě u Východní pagody.

„Štěstí, že ještě jezdí autobusy. To fakt nevím, jak bychom se na to naše odlehlé předměstí dostali!“ libuju si cestou na nádraží. Je půl desáté večer a máme už dost města i vysedávání v internetové kavárně.
Za chvíli mi sklapne. Zastávka zeje prázdnotou, a kdybychom si my hlupci ráno pořádně přečetli ceduli, věděli bychom, že poslední spoj jede v devět. No nazdar, co teď?! V Kunmingu žije pěkných pár miliónů lidí, domů je to sakra daleko a hlavně nevíme vůbec kudy. Propadám panice.
Běháme po nádraží a ptáme se všude možně, jakoby nám někdo mohl autobus přikouzlit zpátky. Jenže poslední autobusy se, jak známo, nevracejí.
V duchu si šťavnatě nadávám a smiřuju se s údělem bezdomovce.
„Qing nin, you mei you gong gong qi che dao Pu Ji….?“
Štěstí, že je v ulicích ještě tolik lidí.

Nakonec potkáváme ochotného řidiče a z jeho souvislého projevu v mandarínštině posléze vyrozumíme, že odkudsi jezdí do „Pu Ťi“ i nějaký minibus. Pak chodíme okolo nádraží a voláme „Pu Ťi, Pu Ťi..“ Ochotní kolemjdoucí se shodují na směru a světe div se, opravdu takový minibus existuje, proveze nás celým nočním městem a vyklopí přímo před hotýlkem.
To zas bylo přeplašení! Uklidňuju se až krátce před půlnocí nad miskou výtečných hovězích nudlí.

Špatné a dobré zprávy (1. 6. 2002)

Nějak se nám hroutí naše pěkně vymyšlená budoucnost. Pavel měl od října letošního roku domluvenou civilní službu na liberecké univerzitě, ale zdá se, že na něj zapomněli, a dožaduje se ho nějaká pečovatelská služba, nástup ihned...
Budoucího civilníka jímá z vyhlídky na funkci zdravotní sestry hrůza hrůzoucí a zoufale píše e-maily na všechny strany. Večer mi pak působivě líčí příběh kamaráda, který nešťastnou náhodou skončil na civilce v nemocniční prádelně a výpary a bakterie ze zašpiněných prostěradel ho málem skolily. Začínám přemýšlet o dobrovolném exilu na Sibiři.
Kromě civilky nás trápí ještě ruská víza, která nám náš báječný švagr vyřizuje v Čechách. Potřebujeme vymyslet adresu, na kterou se nám dají poslat, a zatím jsme nic nevykoumali. Snad by šla česká ambasáda v Pekingu, ale dojdou tam včas?
Dotřetice všeho zlého trápí Pavla už delší dobu nepříjemný průjem s bolestmi břicha, takže mu je jednak špatně a navíc má náladu pod psa, protože si nemůže dát ani nic z laskomin, které tu vytvářejí na každém rohu. Snažím se pečlivě plnit roli manželky – utěšitelky, ale úspěch je jen částečný.

Jenže svět – tak to aspoň tvrdí staří čínští mudrci – se skládá ze dvou vyvažujících se sil. Říká se jim jin a jang, přezdívá světlo a tma, dobro a zlo, štěstí a neštěstí, setrvání a proměna a taky tisíckrát jinak, jmény všech možných protikladů, jaké si jen dokážete představit. Bez tmy není světlo, bez dobra nevíme, co je zlo, a nepřijde-li na nás smutek, neuvědomíme si, jak jsme byli předtím šťastní.
Jin a jang se kreslí krásným symbolem kruhu se dvěma zatočenými kapičkami. Jedna je bílá, druhá černá a čím tenčí je jedna, tím víc se zaobluje druhá. V místech, kde je černé nejvíc, začíná bílá, a naopak. A tak se v běhu světa střídají velké říše s dobou úpadku, válka s mírem, sláva s porobou i špatné zprávy s dobrými.

Ani my nejsme výjimkou z koloběhu. Když nám pak z Technické univerzity odepsali, že přestože to Pavlovi původně slíbili, bohužel žádné civilkáře letos vzít nemohou, tak se zřejmě i naše míra špatných zpráv naplnila.
Na internetu jsme se doklikali na adresu českého velvyslanectví v Ulánbátaru. Pan konzul nám obratem napsal, že není vůbec žádný problém nechat si poslat hotová ruská víza k němu. Navíc nám nabídl, že pokud bychom měli v Pekingu problém se získáním víza do Mongolska, podpoří naši žádost oficiálním pozváním české ambasády. Koukali jsme na to nevěřícně a překvapeně. Už dlouho se nám nestalo, že by se k nám nějaký úřad choval vstřícněji než je jeho povinností. Jako správné jezinky jsme hned využili škvírky ve dveřích a poprosili pana konzula, jestli si k němu můžeme nechat poslat taky poštu z domova. To by čínské úřednické čumáky koukaly, jak se dá taky chovat k lidem, pro jejichž blaho pracují!

Podzemní železnice (3. 6. 2002)

Abychom se při čínských vzdálenostech a kvalitě silnic neustopovali k smrti, vymysleli jsme, že pojedeme kus vlakem. Konkrétně asi 1800 kilometrů z Kunmingu na sever do Xianu. Tenhle „velký skok“ by měl značně usnadnit naši cestu do Pekingu a snad o moc nepřijdeme, protože velký kus trasy jsme minule projeli stopem a rozbahněné sečuánské hory máme zapsané hluboko v paměti. Zvláště tedy některé jejich části!

Je to naše první jízda vlakem v Číně a já se těším jak malá. Zapotím se ale hned u kupování lístků. Soudružka za přepážkou nemá ani čas ani náladu na vybavování s nervózní cizinkou, štěstí, že mě napadlo si celou žádost včetně čísla vlaku a typu lístků sepsat v mandarínštině předem.
Pak máme takovou spoustu času na procházení po městě, až nám nakonec vlak málem ujede. Dobíháme na poslední chvíli a rozdýcháváme se až za jízdy. Vůbec si radši nepředstavuju, že by nám mašinka fakt ujela a my si drahé, cenné lístky mohli strčit leda tak za klobouk.

Čínské vlaky mají zvláštní atmosféru. Země je veliká a auta drahá, takže železnice zůstává pro spoustu lidí hlavním způsobem dopravy. Vlaky bývají plné, i když to není taková tlačenice jako třeba v Indii, a za pár dní a nocí dokážou dojet i z toho nejkoncovatějšího konce Číny na ten protilehlý.
Naše cesta trvá 36 hodin, a přesto, že máme jen obyčejný lístek k sezení, nedostatkem komfortu rozhodně netrpíme. Pasažérů není tolik, a tak obě noci spokojeně pochrupáváme natažení přes tři sedadla s tichým souhlasem spřáteleného průvodčího. Díky přebytku pracovních sil v Číně má každý vagón vlastního „strážníka“, často v podobě hysterické dámy. My máme ale štěstí a vyfasovali jsme chlapíka pohodáře.
Ráno nás budí zvuky harfy z reproduktorů, večer uspává vůně ponožek spolucestujících, přes den následujeme příkladu ostatních a s pomocí automatu na horkou vodu se posilujeme nesčetnými čajíčky a instantními nudlemi. Za oknem se zatím nemíhá ani tak krajina jako její krátké záblesky, protože pilní stavitelé vyřešili obtížný úsek strmými a vysokými horami soustavou nekončících tunelů. Připadám si jako v metru a skládám hold úsilí lidí, kteří tu tyhle krtčí nory vykutali, i když výhledy na krajinu by mě potěšily mnohem víc. Nakonec jsem ráda, když se třetí den ráno vykulíme na Xianském hlavním nádraží.

Historické město bez historie (5. 6. 2002)

Nemohu mluvit za ostatní, ale pro nás dva byl Xian velkým zklamáním. „Perla severní Číny“, místo s historií sahající dobré 4 000 let před náš letopočet, po víc než tisíc let sídlo čínských císařských dynastií, konečná zastávka Hedvábné stezky. Město, které kdysi soupeřilo s Konstantinopolí a Římem o titul největší metropole světa. Na xianský dvůr se sjížděli obchodníci, umělci a diplomaté z celé Asie i ze vzdálených západních zemí a sláva města sahala daleko za hranice říše.
Asi jsme čekali příliš. Xian je stejně nepěkné čínské město se socialistickou výstavbou jako všechna ostatní. V centru sice najdete několik starých památek, ale v kontextu panelákového okolí nám dalo dost práce cítit se alespoň trochu historicky. Navíc od doby, kdy byly napsány naše dva průvodce, tu stihli z velké části srovnat se zemí poslední historickou čtvrť, takže nám při procházce mezi hromadami starých cihel a omítky bylo spíš smutno.
Ale je to naše chyba, člověk to s estetickým očekáváním nemá přehánět, zvlášť v Číně.

Prohlížíme dochované hradby ze 14. století, zbytky muslimské čtvrti, taoistický Chrám osmi nesmrtelných, krásnou zvonici opravenou dynastií Čching, kolem které vede rušná křižovatka s blikajícími neóny obchodních domů, bubnovou věž a říkáme si, jaká je škoda , že socialističtí urbanisté nezachovali alespoň malou část původní zástavby v bezprostřední blízkosti památek. Přišlo nám, že mezi betonem a koberci asfaltu působí staré věže trochu uměle. Těžko ale soudit evropskýma očima kulturu země, které nerozumíme. Je to ostatně jejich historie a mohou si s ní tedy snad dělat, co chtějí.
Když večer sedíme uondaní na hlavním náměstí, přijdou si s námi procvičit angličtinu dva místní studenti. Po úvodních formalitách sklouznou k nacvičené přednášce o „dlouhé historii našeho krásného města“. A to je pro nás poslední kapka do dnešního poháru.
Chudáci kluci, dostávají to z první ruky, jednak jsme ještě neskousli současnou podobu města a navíc se nás bohužel zeptali, jak se nám tu líbí. Na náš zapálený výklad o památkové péči (Pavel vystudoval architekturu) reagují větou, která mi vezme řeč:
„Možná je v Číně příliš starých domů.“

Ovládnu se, protože nechci, aby přátelský rozhovor skončil hádkou, ale jejich odpověď mi ještě dlouho leží v hlavě. Kde? KDE k čertu jsou všechny ty staré domy, kterých je tu příliš?!?

Blaničtí rytíři z dynastie Chan (6. 6. 2002)

V třetím století před Kristem se v Číně děly veliké věci. Dvě stě let soupeření pěti států skončilo úplným vítězstvím vojevůdce jménem Čchin Š'Chuang-ti. Ten se vzápětí proměnil v prvního císaře dynastie nesoucí jeho jméno.
Podařilo se mu nejen sjednotit obrovské území tvořící podstatnou část dnešní Číny, ale proslul také nechvalně známou stavbou Velké zdi. Její budování stálo život desetitisíců lidí-otroků a legendy o krutém vládci se dochovaly dodnes.
Sídelní město vystavěl císař v místě dnešního Xianyangu, jen pár kilometrů od Xianu, a nedaleko odsud se také nachází jeho hrob. Věřím, že by po hrobce dávného tyrana nikdo ani nevzdechl, kdyby se tu v roce 1974 vesničané hloubící studnu omylem neprokopali do obrovského podzemního prostoru s tisíci sochami terakotových vojáků. Archeologický nález století byl na světě a dnes patří Čchinova armáda z pálené hlíny mezi nejnavštěvovanější památky Číny.

K naší smůle nestojí na stráži jen vojáčci, co už víc než 2 000 let tiše stráží císařův spánek, ale taky novodobí výběrčí, kasírující od turistů tučnou daň za podívání. Navíc se v areálu nesmí fotit a vykopávky jsou překryty nepříliš vzhlednou halou, takže při našem rozhodování jít-nejít začínají převažovat záporná znaménka.
Pak objevujeme, že existuje ještě jedna armáda. Její hlinění vojáci sice sahají svým slavným kolegům sotva po pás a jsou jich „pouze“ tři stovky, ale zato se dají vidět za zlomek vstupného, takže je rozhodnuto.

„Naši“ vojáčci byli nalezeni v hrobce patřící dynastii Chan a jsou tedy ze samého počátku našeho letopočtu. Dnes jsou vystaveni v městském muzeu v Xianyangu, v budově 600 let starého konfuciánského kláštera. Už areál je moc pěkný, navíc u vchodu zabralo to, že jsme z Československa, a dostali jsme studentskou slevu, takže jsme v dobré náladě.
Figurky nás nadchnou. Jsou tu pěší oddíly i jezdectvo na koních, všichni v legračně úzkých dlouhých kabátech, ruce svírající neviditelné zbraně. Na některých jsou vidět zbytky barevného malování, jiní jsou jen světle hnědí a bez výrazu. Připomínají dětské panáčky na hraní, ale tak to jejich autoři určitě nezamýšleli.
Je zvláštní dívat se na sochy, které tvarovaly lidské ruce někdy v době, kdy se narodil Kristus. Jací asi byli lidé, kteří je vytvořili? O čem přemýšleli? Opravdu věřili, že šedesáticentimetroví hlinění panáčci mohou chránit svého krále i po jeho smrti? Co by asi říkali, kdyby viděli Čínu dnes? Jenže sochaři z dávných dynastií se dávno proměnili zpátky v prach země a mlčenliví vojáci nic neprozradí.

O Žluté řece a šedivých komínech (7. 6. 2002)

Včera jsme vyjeli z Xianyangu a čeká nás teď asi 1 300 kilometrů stopování do hlavního města Číny. Kousek před městečkem Hejin se naše cesta kříží se Žlutou řekou. Huang He by tedy měla být prvním zastavením.
Těším se, ale okolní krajina zatím vypadá příšerně průmyslově, z mlhy vykukují dýmající komíny a silnice je černá od uhelného prachu padajícího z náklaďáků.
U řeky to není jiné. V místě, kde vytéká ze skalnaté soutěsky a rozlévá se po široké pláni, ji přetíná železniční a silniční most. Celičký svět je černý od uhlí, vzduch zešedl silnou mlhou živenou kouřem z továrních komínů na obou březích, hnědá kalná voda se valí ve vírech. Scenérie oku příliš nelahodí, ale koneckonců Žlutá řeka to je, a tak vytahujeme fotoaparát a zvěčňujeme zátiší s řekou, mostem a rudou hvězdou. Nejsme sami, fotí se tu i čínští turisté a nezdá se, že by jim hrozivé průmyslové okolí nějak vadilo.

Naše další cesta na sever nevypadá malebněji. Vjeli jsme do provincie Shanxi, známé bohatými ložisky černého uhlí a připadáme si jako někde na Kladně koncem devatenáctého století. Nevzhledné slepence dělnických domů nahuštěné okolo průmyslové zástavby, šedivá beztvará krajina polopustých hor, v ní hluboké rýhy uhelných dolů, ke všemu je zima a silně prší.
Brodíme se lepkavým uhelným blátem a přemýšlíme, co v tomhle ohavném koutu země vlastně hledáme. Možná by bylo vhodnější změnit jméno provincie ze „Západní hory“ na Hei Shamo, tedy „Černou poušť“.

Stopování jde pěkně. Místní vozový park je sice sbírka rozklepaných rachotin, ale vyhlídka na dva bělochy v posádce je asi velkým lákadlem. „Qu nar?“ zubí se na nás šoféři a my šťastně naskakujeme do kabin, kde veliké černé dešťové kapky dopadají už jen na přední sklo a ne na nás.
Nákladních aut jezdí spousta. Hádejte, co vozí? Černé jsou nejen kapoty, kola i korby, ale i šoféři a po prvním dni stopování se začínáme kominíkům podobat i my. Nejbáječnější je pozorovat místní dělníky, když kouří. Zaprané tmavé mundůry, zablácené boty, černé vlasy, ruce i obličeje, za nimi špinavé cihlové baráky a mlha. A v celém tomhle šedivém obrazu svítí jen v zašpiněných tvářích kolíčky zářivě bílých cigaret.

Střípky staré Číny (8. 6. 2002)

Člověk někdy najde krásu, kde by ji vůbec nehledal. Nás ani nenapadlo, že by se v téhle uhelné pustině mohlo najít něco pěkného. Shanxi sice patří k nejrannějším centrům čínské civilizace, ale dnes by to člověk poznal jen těžko. Aspoň na první pohled tu civilizovaně nevypadá vůbec nic.
V našem průvodci je krátká zmínka o klášteru Shuanglin nedaleko městečka Pingyao. Má tu být několik tisíc malovaných soch z nepálené hlíny, většina z nich z 16. století, kdy v zemi vládla dynastie Ming. Máme dost šedivých uhelných zákoutí a těšíme se, že by klášter mohl trochu zpestřit úmorné harcování nehostinnou krajinou. Prší, fouká ledový vítr, na obloze letí nízké šedivé mraky, země pod ní je jedno veliké bahnité pole. Cvakám zuby a zmrzle se choulím do mokré bundy. Když nic, tak v klášteře snad nebude pršet.

Vcházíme krásně malovanou dřevěnou bránou do útulného dvora a svět venku je náhle zapomenut. Sochy jsou opravdu moc krásné a trochu nám tvary a zdobností připomínají evropské baroko. Jsou tu mlčenliví buddhové, hroziví bojovníci, krásné paní s umnými účesy, mnohoruké bohyně i cudné nebeské bytosti. Některé figury vypadají trochu neuměle, jiné jsou jako živé.
V areálu pracuje několik sochařů. Na konstrukce ze dřeva a kovu nanášejí hlínu a pod rukama se jim rodí nový nebeský zástup. Fascinovaně stojím a pozoruju, jak jejich prsty dokážou přesně vystihnout tvary, proporce i výraz, vlhká hlína roste do neuvěřitelné podoby originálů.

Všimneme si obrázku na zadní straně naší vstupenky. Je na ní půdorys města se čtvercem hradeb a pagodou uvnitř. Že by Pingyao? U stánku se suvenýry objevujeme tlustou knihu s fotografiemi nádherně dochovaných starých domů a ulic a anglickým titulem „Pingyao – město světového kulturního dědictví pod patronací Unesco. Koukáme vyjeveně. Jestli tohle opravdu ještě stojí, tak je to zaručeně nejzachovalejší historické město Číny. Jakto že žádný z našich průvodců o Pingyau nic nezmiňuje?

O to krásnější bylo naše překvapení. Město má opravdu nádherně dochované – a dodnes obydlené! – historické centrum. Nutno však podotknout, že pouze díky Unescu, které tu již několik desetiletí přísně aplikuje evropské zásady památkové péče. Žádné „zbourej a postav znovu“ jak to dělají Číňané. Pavel je nadšen. I já si připadám jak v jiném světě.

Staré město svírají hradby ze 14. století, uvnitř stojí skoro tři tisícovky! historických domů postavených za posledních 700 let, během vlády dynastií Ming a Čching. Svůj nejkrásnější věk prožilo Pingyao na začátku 19. století, kdy se rychle vyvinulo v obchodní a bankovní centrum celé oblasti. V té době tu vyrostlo mnoho honosných rezidencí pánů bankéřů a do jedné z nich právě vstupujeme.
Dům jménem Wei Feng Hou postavili jen pár let poté, co v Evropě u Waterloo skončily světovládné plány malého generála. Na rozdíl od Napoleona si majitel domu ale na nepřízeň štěstěny rozhodně nemohl stěžovat. Zlaťáčky se jen sypaly a na stavbě nebylo třeba šetřit.
Kolem krásného dlážděného dvora jsou útulné světlé místnosti s dobovým nábytkem, obrazy i věcmi denní potřeby, ze kterých si pěkně dokážeme představit, jak tu lidé žili. Rozesměje nás polštářek z truhličky na peníze, asi tu byl oblíbený, protože mají v domě hned dva. ,Zloději, zloději, ve dne v noci chodějí' platilo asi i před dvěma sty lety v Číně.

Pak brouzdáme dlážděnými uličkami mezi cihlovými domky se zahnutými střechami, nahlížíme do chrámků a obchůdků a před vytrvalým a studeným deštěm se schováváme v malé hospůdce nad miskou nudlí.

Tohle je stará Čína, kterou bychom si tak přáli potkávat všude. Myslím, že by mi nevadilo, kdyby bylo Unesco bývalo prohlásilo za světové kulturní dědictví celou Čínu. Aspoň by teď bylo na co koukat.

Z labyrintu světa – Typologie čínských záchodků

Naháněči z cestovních kanceláří vám budou rádi v pestrých barvách líčit úžasné zážitky, které cestování přináší. Kromě slavných památek, slunných pláží a chutných laskomin však dokáže výprava do jiné země zprostředkovat i jiné dojmy, které nejsou o nic míň vydatné.

Přála bych si jednou vydat obrázkovou knihu o čínských veřejných toaletách. Jmenovala by se „Vůně nezapomenutelných okamžiků“ a určitě by to byl bestseller. Protože však zatím nemám dostatek materiálu ani financí, tak budu muset vystačit s touto malou studií o jejich blahodárném působení na člověka.

Čínské záchodky jsou jev značně ojedinělý a zatím jsme se s ničím takovým nepotkali nikde jinde na světě. Poskytují hluboké vjemy nejen zrakové a čichové, ale posilují zároveň pevnou vůli člověka a jeho psychickou odolnost. Ať se pak v reálném životě dostanete do jakéhokoliv průšvihu či nepříjemné situace, nemusíte zoufat a s klidným svědomím si můžete říct, že už jste byli v mnohem větších s…kách.
Napomáhají nám také v boji s obezitou, protože při představě jejich další návštěvy si člověk knedlík navíc radši nepřidá. A minimálně hodinu po jejich použití vám zvedající se žaludek nedovolí na jídlo ani pohlédnout.
Určitě by se daly použít také výchovně, třeba jako zkouška dospělosti pro zhýčkanou evropskou mládež. A nelze opomenout jejich vliv duchovní, protože si tu člověk intenzivně prožije, jaký bídný konec mají všechny ty dobré a chutné věci, co do něj vstupují.

Přestože všechny fungují podobně, dá se rozlišit několik zajímavých základních typů:

Záchodek běžný – v podstatě díra v zemi obehnaná zdí. Pokud je místnost uzavřená, snaží se lidské tělo často zbavit potravy také horem. A běda, když je díra přeplněná!

Záchodek společenský – první typ v rozšířené verzi. Prostor je větší a děr v zemi je několik. Všichni potřební pak sedí na bobku vedle sebe, často si povídají nebo jen tak okukují okolní zadky. Na rozdíl od sobecky imperialistického západního světa, kde je vylučování věc intimní, soudruzi v komunistické Číně nemají před sebou co skrývat. Vyskytne-li se však v řadě bílé kapitalistické pozadí, jsou kdoví proč zraky všech ostatních upřené výhradně na ně.

Záchodek meditační – přestože by mě nikdy nenapadlo zůstávat v prostorách veřejných toalet ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné, potkala jsem tu jednu slečnu, která s výkonem nepospíchala a v tom příšerném smradu louskala v pohodě v sedě na bobku knížku. Připouštím, že neobvyklé prostředí může bezpochyby přidat četbě na sugestivnosti.

Záchodek akrobatický – vyskytuje se v menších městech a vesnicích. Přes žumpu je volně položeno několik viklavých prken. Nebojte, když spadnete, bude to zaručeně do měkkého.

Záchodek polní – najdete jej také na vesnicích. Záchodová žumpa tu ústí na pole, kde vesele roste výstavní salát a kedlubny.

Záchodek oživený – to by člověk neřekl, kolik živočichů může mít užitek z toho, co lidské tělo už nepotřebuje. V sedě na bobku bývá záchodovou dírou na spokojené hemžení pod vámi pěkný výhled.

Záchodek splachovací – toto je jediný typ, u kterého je k dispozici voda. Nemylte se, není určena pro vás, abyste mohli spláchnout nebo si umýt ruce. Splachovací záchodek znamená podlouhlé dlážděné korýtko, u kterého „tlačí“ vedle sebe víc lidí najednou. Po uplynutí blíže neurčené doby otevře správce kadibudky kohout a proud vody korýtko propláchne. Ne všichni vykonávají svou povinnost zodpovědně, jsou i záchodky, kde obsah korýtek přetéká a volně se rozlévá po místnosti. Vykonání potřeby v takové místnosti je pak jen pro ty nejotrlejší nátury.

I když mi časem vypadnou z hlavy jména chrámů a letopočty vlád panovníků, vím jistě, že na veřejné záchodky v Číně zapomenout nemohu.

Vítězné tažení na Peking aneb jak jsme utíkali před policajty (9. 6. 2002)

Odvolávám, co jsem řekla o provincii Shanxi. Navenek sice vypadá jako kulturní poušť, ale mezi uhlím a paneláky jsou schované i krásné staré památky.
V Linfenu jsme náhodou objevili palác císaře Yao postavený roku 664 našeho letopočtu. Díky vysokému vstupnému nejdřív vypadalo, že ho uvidíme jenom přes zeď. Tak jsme se šli podívat alespoň zadní bránou. „Zher mei you piao,“ mrkají tam na nás spiklenecky dvě kolemjdoucí dámy zjevně bez lístku a mizí ve dveřích. Tak jsme se taky tvářili suverénně a vklouzli dovnitř. A stálo to za to!

Kus před Pekingem se naše útulná klikatá silnička zvrhla v dálnici. Svištěli jsme sice mnohem rychleji, jenže stejně jako v ostatních zemích, nemají ani tady pěšáci na dálnicích co pohledávat, takže stopování nic moc.
V jednom místě, kde nás vysadil přátelský kamion, nešlo stát nikde jinde než přímo na dáonici. Snad nás policajti neobjeví. Objevili. Ale naštěstí jeli v protisměru a než se k nám stihli přiřítit přes dálniční nadjezd, odmávli jsme spěšně první autobus a zmizeli rychle pryč. No, úplná hra na četníky a pobudy. Po opletačkách s policií – a zvlášť čínskou – netoužím ani náhodou. Zlaté hrbolaté horské silničky!

Jak jsem málem šlápla na hada (10. 6. 2002)

Člověk by čekal, že nejvíc hadů potká v tropech. Kromě pár rozpláclých exemplářů na silnici jsme ale v jižních krajích žádného plaza nepotkali.
V severní Číně – kdo by to čekal – jsme narazili hned na tři za sebou. A jedno setkání bylo docela dramatické, zvláště pro mě. Už se stmívalo a my se snažili najít místo na spaní. Hrůza hrůzoucí, všude samá pole a záhonky. Nakonec jsme našli neobdělaný plácek, sice trochu bahnitý, ale když sem naházíme slámu z nedaleké hromady, tak to na přespání bude stačit.
Nic zlého netušíc nabírám rukama slámu a nosím ji pod stan. Je skoro tma, tak pospíchám, dokud je alespoň maličko vidět. Zvednu další hrst a přímo pod mýma rukama se něco začne hýbat. Had! A pěkně velký. Panenko skákavá! Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Vždyť já na něj málem šáhla!
Klepu se jak osika, dozajista jsem právě o chloupek unikla jisté smrti. Pavel mě uklidňuje ještě dlouho potom a od hromady udržujeme oba dva uctivý odstup.

Jakoby toho nebylo málo, potkáváme hned následující den dalšího plaza u chrámu Longxing a den na to se přímo před námi plazí jeden přes silnici.
Moc nevěřím na dobrá ani špatná znamení a doufám, že do třetice všech hadů by mohlo stačit.

Hotel Nebe pod broskvoněmi (11. 6. 2002)

Tak jsme v Pekingu! Sice ne zrovna u Zakázaného města ale na nějakém polozapomenutém předměstí, jenže všechno má svůj čas. Teď potřebujeme hlavně vykouzlit levný hotýlek. Platit velké peníze za spaní v centru je nám líto.
Bloudíme, bloudíme, ale představa místních o tom, co je pro cizince levný nocleh, se bohužel moc neshoduje s našimi finančními možnostmi. Je zrovna poledne, sucho, horko a silný vítr honí betonovými ulicemi závěje rozvířeného písku. Po hodině a něco toho začínáme mít dost.
Abychom utekli větru a lidskému zmatku, mizíme v průchodu mezi dvěma zdmi a zcela v rozporu s naším očekáváním se vyloupneme ve velikém sadu s broskvoněmi. Město je najednou pryč, kolem nás zelená tráva a nízké stromy, jejich větve šumí v poryvech větru.
Sundáváme batohy a uléháme do stínu. Nad námi hraje slunce na schovávanou s mraky, tráva se vlní, je tu jak v pohádce, čert vem celý Peking!

Tak jsme nakonec měli zaručeně tu nejromantičtější noclehárnu v Pekingu. Přicházeli jsme pod rouškou tmy, vstávali za svítání a náš klidný spánek střežily pokroucené stromy a tiché hvězdy na obloze.

Poslední císaři (12. 6. 2002)

Máme velké štěstí na počasí. Včerejší vítr vyfoukal oblohu do zářivé modři, vzduch je průzračně čistý a slunce svíti ostošest. Nelidsky veliké Náměstí nebeského klidu vypadá v tomhle světle i docela přívětivě a obě brány na jeho koncích se lesknou ve slunci.

Stejně krásné je i Zakázané město. Soukromý svět čínských císařů kdysi mohli navštívit jen vybraní a pouze za denního světla, dnes jeho nádvořím dusají davy plebejců ověšených fotoaparáty. Ale ani nám dnes není souzeno zdržet se déle, než kolik odměří sluneční paprsky. Sotva začne padat tma, zavřou se těžká vrata stejně jako kdysi.

Pod schody do Síně nejvyšší harmonie si připadáte jako trpaslík, nemám pochyb o tom, jaký dojem měla tato audienční hala dělat na delegace velvyslanců. Zlatý trůn uprostřed veliké síně se pak najednou zdá malý. Sláva nesláva, císař byl nakonec stejně obyčejný člověk jako my.
Čím hlouběji pronikáme do palácového komplexu, tím menší a míň veřejné jsou prostory kolem nás. Soukromá residence císařů, ložnice císařovny, spleť uliček s domky konkubín a eunuchů.

Přestože snad na každém sloupu, oknu, na zdech a trámech najdete císařský symbol draka, nebyl to vždy císař, kdo svíral opratě obrovského impéria. Mnozí vyvolenci nebes dávali přednost pozemským požitkům a skutečná moc ležela v rukou jejich služebnictva. Císařské dekrety zakazující eunuchům přístup k politické moci ve skutečnosti mnoho neznamenaly.
Intriky, soupeření, boj o vládu, závist, kdo ví, co všechno viděly palácové zdi. Před zamotaným klubkem dějin radši utíkám mezi cypřiše a pivoňky císařské zahrady. Dost možná, že císaři dělali totéž. Dlážděné cestičky stíní jehličnaté stromy, chodníčky se proplétají mezi pavilónky a jezírky s lekníny, trápení světa sem doléhají jen trochu.

Když pak procházím Bránou nebeského klidu zpět na náměstí, ještě jednou se ohlédnu. Nad vstupem do paláce visí obrovská podobizna novodobého vládce Číny - Mao Tse Tunga. Tak mě napadá – kdo že vlastně byl ten poslední císař?

Leniví obránci Velké zdi (14. 6. 2002)

Ani jsme nemuseli moc loudit, dokazovat, že jsme bohatí a bezúhonní. Stačilo vyplnit lejstro, přiložit jednu fotografii a za čtyři dny budeme mít mongolská víza hotová.
Program pro vzniklé volno řešíme hezky po vzoru tří veteránů – pojedeme se válet. A třeba si u toho můžeme i zahrát na vojáky, protože se jedeme válet na Velkou čínskou zeď.

Okolo Pekingu je víc míst, kde se dá Velká zeď vidět. Většina z nich je zcela neromanticky obležena turisty, stánky, hamburgery, vrčícími lanovkami, řvoucí hudbou a ještě se na ně platí tučné vstupné. Prostě nic pro vandráka z Čech. Naštěstí existují i jiné úseky, kde se zeď osaměle plazí po strmých hřebenech a na jejích věžích ještě rostou trsy trávy i keřů.
Místo, kam jedeme my, sice asi nebude úplně opuštěné, ale snad tam nebude lidí moc. Po pár dnech v Pekingu mi vůbec nebude vadit, když nikoho nepotkám.

Huang hua znamená česky „žlutá květina“. Nic žlutého tu sice nekvete, ale v okolních sadech zrovna dozrávají zlatavé meruňky, takže jméno má něco do sebe. Šplháme kozí stezkou nad malebnou vesnicí, nad údolím se příkře tyčí skalnaté hory. Netrvá dlouho a jsme v sedle u první strážní věže.
Právě Huang Hua bylo jedno ze tří míst, kudy pronikaly nájezdnické mongolské hordy do blízkosti Pekingu. Jejich přepady se zjevně nelíbily císařům dynastie Ming, a tak se v roce 1401 začalo se stavbou opevnění. Dozorem nad prací byl pověřen jistý pan Cai. Ten vykonával službu natolik pečlivě, pedantsky a s přesvědčením, až se to pánům nahoře zdálo podezřelé, zprostili ho služby a ještě navíc popravili. Nakonec byl jeho úsek prohlášen za vzorový, ale to už pan Cai asi moc nedocenil. Přílišná horlivost se holt někdy nevyplácí.
My to s horlivostí rozhodně nepřeháníme, vyšplháme po zdi ke třetí správní věži a přistupujeme k předem dojednanému programu. Na ploché střeše hlásky rozbíjíme tábor a z polohy vleže ve spacáku intenzivně pozorujeme jak pečlivě jsou opracované jednotlivé kameny hradby.
Je zajímavé, že přes všechno to úsilí a obrovskou lidskou námahu, kterou stálo vybudování tisíce kilometrů dlouhého obraného valu, zeď vlastně svou funkci nikdy pořádně neplnila. Stráže se daly pobít nebo podplatit a kdo chtěl do Číny, ten se tam vždycky nakonec dostal. Přijde mi škoda životů všech těch lidí-otroků, kteří tuhle nesmyslnou válečnou stavbu museli budovat. Velké projekty na obyčejné lidi většinou ohled neberou, zvlášť tady v Číně.

Ochladilo se a začal foukat vítr. Chumláme se hlouběji do spacáků, dlouhý had Veliké zdi mizí za horskými hřebeny na horizontu a na skalnaté kopce i náš tábor pod širákem na věži se pomalu snáší tma.

Deset brodů ( 18. 6. 2002)

Máme víza i plné zuby smogu nad širokými pekingskými bulváry. Potřebujeme se teď dostat ven z města, protože tady se stopovat nedá. V průvodci vyslídíme, že asi sto kilometrů naším směrem má ležet zajímavá výletní oblast s pěknými kopci i řekou a prý tam jezdí vlak.

Čas do odjezdu vyplňujeme prohlížením historických fotografií Prahy v jednom exkluzivním knihkupectví. Když pak konečně přeplněným městským autobusem dorazíme na Jižní nádraží, vyvine se situace docela napínavě.
Nikde žádné informace, v cedulích se moc nevyznáme, jediný člověk, který se s námi hodlá bavit, nás přesvědčuje, že vlak odjel před čtvrt hodinou. Slečna u okénka ale nakonec přeci jen jeden osobáček vykouzlí a my ho kupodivu i na poslední chvíli stihneme.

Nejlíp se smlouvá, když nic nechcete. Jsme rozhodnutí jít spát za městečko do stanu a abychom se zbavili neodbytného taxikáře, chceme po něm pokoj s teplou sprchou za českou stovku a odvoz zdarma. Jestli ho neodradí tohle, tak už nic.
Horká koupel mi dělá dobře. Broskvoňový sad byl sice príma, ale lázně v něm ještě nezavedli. Zato taxikář i majitelka prázdného hotelu se svorně tváří, jako bychom jim ukradli babičku. Ale můžou si za to sami, my sem fakt nechtěli.
Shi du znamená v mandarínštině „deset brodů“. Před tím, než postavili železnici a silniční mosty, bylo třeba desetkrát přebrodit řeku, aby se sem člověk vůbec dostal. Říčka si prohlodala cestu příkrými skalami a na bizarní krajinku se teď jezdí dívat víkendoví výletníci z Pekingu. Turistický průmysl už bohužel stihl proměnit malebné údolí v jeden veliký lunapark, kde se vybírá vstupné i do bočních soutěsek, takže raději prcháme pryč.

Je to legrační, stačilo párkrát zahnout za roh a po turistech není ani památky. Údolíčko pokračuje malými vesničkami, úzkými kamennými stržemi, silnice stoupá a stoupá, až končíme večer vysoko v horách. Před námi leží modré moře zvlněných horských hřebenů. Kdyby tohle pohoří leželo u nás v Čechách, jezdí na něj výletníci z široka daleka. Tady je hor tolik, že neznáme ani jeho jméno.

Uhelní permoníci (19. 6. 2002)

To je zas pěkná díra! Na mapě je silnice značená jako hlavní tah mezi Pekingem a Taiyuanem, ale jezdí tu maximálně valníky s uhlím a i ty jen jednou za občas. Jsme hodně vysoko v horách, silnička vyšplhala na hlavní hřeben a výhledy do kraje jsou nádherné. Naštěstí tu už není hustá prašná mlha, která nás provázela posledních pár dní. Aspoň máme na co koukat, když už jdeme pěšky. Však ono nakonec něco pojede.
Podél silnice se černá spousta malých uhelných slojí. Do tmavých děr vedou úzké koleje pro vozík, venku se kupí hromady vytěženého uhlí, mezi tím se pohybují postavičky v zašpiněných mundůrech s lopatami v rukou. Vypadá, jako by tu bylo městečko spousty malých permoníků. Asi rekordy s těžbou netrhnou, ale pořád je tu mnohem útulněji a lidštěji než mezi obrovitými uhelnými doly, kterými jsme projeli před nedávnem.

Čím víc se blížíme k Datongu, tím je krajina pustší. Hory už nejsou tak vysoké, trávy i keřů ubylo. V jedné vesničce zbaštíme kopec výtečných plněných knedlíků, a když se ukáže, že dcera hostinského mluví velmi dobře anglicky, skončí oběd přátelským rozhovorem. Na rozloučenou dostávám náramek s rolničkami.
Den na to se snažíme v Lingqiu prodloužit o týden víza. Ne, že bychom tak toužili zůstat tu déle, ale ruská víza nám začnou platit až od 1. srpna a s měsícem v Mongolsku nám vychází, že odsud musíme odjet až poněkud později.
Na policii na nás koukají jako na zjevení, složitě se nás vyptávají na všechno možné, ale cizinecké nálepky do pasu nemají. Za to nám nabízí registraci k přechodnému pobytu. Je mi líto pánové, ale tady bych tedy nechtěla bydlet ani náhodou.

Z labyrintu světa – Jak nasytit dva hladové krky za dvacku

Čína je snad jediná země na světě, kde tohle jde. Najít v hospodě výborné jídlo za deset korun a nacpat si plný břich tu není žádný problém.

Místní kuchyně je proslavená po celém světě. Tvoří ji tolik různých jídel, způsobů přípravy a příchutí, že si vůbec nedělám nárok na to, že jí rozumím a už vůbec se neodvažuji ji nějak souhrnně popsat. Vezmu to tedy z jiného konce a zkusím si vzpomenout na co nejvíc věcí, které se tu dají zbaštit za babku.

U nás si lidé myslí, že se v Číně pořád jí rýže. Ne, že by se nejedla, ale slouží většinou jako příloha ke složitějším pokrmům, které úplně za babku nejsou.
Lepší je to s nudlemi. Těch je celá škála – tenké, tlusté, placaté, kulaté, předem sušené, čerstvé, někdy je strouhají z velkého koláče těsta přímo do vroucí vody a to je pak báječná podívaná.
Do velké mísy vám pak naloží vývar s nudlemi, kousky masa i zeleninou a dřevorubecká porce je vaše. Jakže se taková polévka jí? Pevné části vylovíte hůlkama a zbytek vypijete. Nebojte, srkají u toho všichni, nejen vy.
Máte-li nudlí dost, přišel čas kynutých knedlíků. Malé bez náplně nebo sladké za kačku, velké plněné masem a zeleninou za dvě padesát kus. Jí se taky hůlkami a při troše praxe je před ukousnutím ještě stačíte namočit do octové omáčky.
Když vejdete do hospodské kuchyně, najdete spoustu misek s nakrájenou zeleninou, masem, houbami a kdoví čím jiným. Stačí vybrat, co vás láká, ukázat prstem a hned vám to chutně osmaží. Našim žaludkům se obzvláště zamlouvala kombinace mletého masa a kukuřice.

Venku na ulici je levných laskomin nepřeberně. Smažené brambory, tofu, špízy s masem, pražené buráky, bramborový „guláš“, placky chleba plněné vším možným nebo neplněné ničím, rýžová kaše, podlouhlé smažené „langoše“, placka ze smažené lepkavé rýže, studené zeleninové saláty, v každé provincii najdete něco trochu jiného. Chutnalo nám všecko, i grilovaný pes.

Ještě jedním si nás Čína získala – nanuky. Jsme tu v létě a horkou vodu, co vám všude nabídnou k pití, se člověk moc neochladí. Nanuky tu prodávají přímo na ulici snad po sto metrech a jejich kouzlu jsme propadli nejen my ale i všichni místní. No nekupte to, za dvě padesát! A když se plácnete přes kapsu a koupíte za pět kaček, bude i s opravdickou čokoládou a oříšky.
Taková je jejich skutečná cena, ale dostat se na ni nebývá vždycky jednoduché:

„Wo yao zhei ge!“ mávám půlyuanovou bankovkou a ukazuju do boxu na jahodovou zmrzlinu.
„Mei you!“ vyděsí se naoko upřímně babka prodavačka a začne něco splašeně vykřikovat.
Ach jo, proč se ti Číňani u smlouvání vždycky tváří, jako že jim člověk děsně ubližuje?
„Tenhle stojí dvááá! yuany a ne půlku,“ zaprská šikmooká ženská zlostně.
Kdybych nevěděla, že jsem v právu, tak si skoro připadám jako zločinec. Jenže o to asi babce jde.
Má smůlu, nekupuju nanuk poprvé.
„Podívejte paní, VŠUDE v Číně stojí půlku, proč by zrovna tady měl být za víc?“ strkám jí do obličeje peníze a snažím se vypadat rozčileně.
„Bu neng mai….“ Ženská ječí až se otáčí půlka trhu. Kapitalistický cizinec ožebračuje nebohou důchodkyni.
„Tak dobře babucho,“ mrmlám si radši spíš pro sebe a předstírám odchod.
„Í,í,í,í,í,í,í….“ piští mi to strašné stvoření přímo do ucha a – kdo by to čekal – zmrzlina je najednou za půlčíka.

A tak to je všude. Zatímco ve většině asijských zemí je smlouvání lehkou a úsměvnou konverzační hrou, v Číně se všichni tváří, že jde minimálně o život celého vesmíru. Není to ani příjemné ani zvlášť účinné, ale jako životní lekce je to k nezaplacení.

Narozeniny pod elektrárnou (24. 6. 2002)

Nemůžu si pomoct, ale mám zrovna teď pocit, že Bůh stvořil Zemi krásnou a lidé ji svým konáním akorát mrší. Prostorné travnaté pláně tady v severní Číně rozrývají buldozery a staví v nich tak neskutečně ohavná města, že mě jímá střídavě němý úžas a bezmocný vztek. Špinavé blátivé ulice bez chodníků s horami odpadků za každým rohem, oprýskané nevzhledné kostky domů volně trčící z krajiny, paneláky, továrny, uhelný prach leží na všem.

Příjezd do Datongu není jiný. Řítíme se malým náklaďáčkem po silnici z rozmlácených betonových panelů mezi loužemi rozmoklé uhelné drti, krajinu hyzdí obrovská elektrárna a nekonečná spleť sloupů vysokého napětí. Nebe je stejně šedivé jako svět pod ním.
Na prvním předměstí si necháváme zastavit, snad tu seženeme levnější ubytování než v centru. Ani to není takový problém. Domek noclehárny je pěkný tradiční, se střechou zkosenou do dvora a z našeho okna dokonce ani není výhled na elektrárnu, jsem za to vděčná.
První cesta vede do veřejných lázní, druhá na trh s jídlem a nakonec hurá do města. Myslím, že trefit zpátky nebude problém, chladící věže elektrárny ční vysoko přímo nad domečky „našeho“ předměstí, zabloudit není kam.

Kdo by to byl řekl, že má Datong přímo v centru pár pěkně dochovaných starých uliček, které ještě nestačili zbourat. Kromě malebných nízkých domků s pekárnami, hospůdkami, obchůdky a pěkného čínského pouličního zmatku, nás zaujme krásný buddhistický chrám schovaný v jednom ze dvorků. Navíc na nás po několika dnech deště dokonce zasvítí sluníčko, prostě den jako malovaný. A protože je to dneska právě 27 let, co jsem na světě, dostávám pusu, nanuka, sešítek zápisníček a návdavkem pozvání do cukrárny.
Z toho všeho vyplývá, že člověk může být šťastný i na takovém zoufalém konci světa jako je Datong.

Tiší svědci z kamene a hlíny (25. 6. 2002)

V Datongu vůbec nejsme náhodou, ani jen proto, že nám tu prodlouží víza a že tudy vede cesta k mongolským hranicím. Kousek za městem, přímo uprostřed uhelného revíru, totiž leží jedna z perel Číny – Yungagnské jeskyně.

V pískovcové stěně masivu s poetickým jménem „Oblačný hřeben“ vznikly v 5. století našeho letopočtu nádherné jeskynní chrámy. Sem chodili císařové dynastie Severní Wei prosti o dostatek deště a mně se při pohledu na ohyzdné uhelné doly všude okolo chce prosit přinejmenším o potopu, která by všechnu tu hrůzu smetla.
O to neuvěřitelněji si pak připadáme uvnitř. Už dlouho jsem neviděla nic, co by se s krásou jeskyní mohlo měřit. Kamenné pagody se zahnutými střechami, rozlícení hlinění strážci, kterých se leknu u vchodu, sedmnáct metrů vysoká socha mlčícího Buddhy. Zakláním hlavu jak jen můžu a sotva zahlédnu špičku jeho nosu. Stěny jsou plné asketů, učedníků, draků, nebeských tanečnic a na jednom sloupu dokonce cválá hinduistické božstvo Šiva na svém oblíbeném býku Nanduovi. Kdo ví, jakými cestami se sem hinduistický pán dostal a které karavany s sebou přinesly perské a byzantské zbraně vytesané opodál.

Bloudíme jeskynním komplexem s očima navrch hlavy. Některé svatyně překypují barokně bohatou výzdobou, v jiných sochy postupně odmývá podzemní voda a v dalších se nedodělané obrysy postav dají jen tušit. Někde je všechno ze skály, jinde zakrývá nahrubo otesané kamenné nitro postav umně tvarovaná vrstva nepálené hlíny, na které nanesly štětce s barvami nádech života.

Už si tak nepřeju, aby všechno venku spláchla voda. Myslím, že postačí lékař čas. Před tisíci lety tu žádné doly nebyly, za tisíc let tu taky nebudou, A kdo ví, na jaký svět se budou dívat skalními okny mlčenliví Buddhové a jejich nebeský doprovod.

Na návštěvě ve Vnitřním Mongolsku (26. 6. 2002)

„Má tři komíny a čtyři chladící věže!“ vysvětlují důrazně mírně lízlí spolucestující v náklaďáčku, který jsme stopli kousek za Datongem, a své tvrzení dokládají na prstech: „Čtyři věže a tři komíny!“
„Jo, jenže ta vaše elektrárna pěkně smrdí!“ namítám a pro větší názornost se chytám za nos.
„Néé, ne!“ šermují rukama oddaní zaměstnanci dýmajícího kolosu.
„Naše elektrárna ne! Má tři komíny a čtyři chladící věže!“
Asi jim hodně záleží na tom, abychom si kvality té příšerné věci, která se tyčí snad přes půlku obzoru, pořádně zapamatovali.

Právě jsme vjeli do Vnitřního Mongolska, leje jako z konve a před námi leží městečko Fengzhen okrášlené výše zmíněnou dominantou kolosálních rozměrů. Je tepelná a smrdí, nemůžu si pomoct při pohledu na hustý sloup dýmu valící se z komínů. Zatímco oni vidí pokrok, já jedovaté kysličníky.

„Jíte skopové? Kdo jí skopové, páchne.“ Vysvětlují chlapíci, čmuchají do svetrů a ohrnují nos. Vzápětí se ukáže, že to bylo míněno jako pozvání na večeři.

Vnitřní Mongolsko, jak sám název napovídá, patří spíš k Mongolsku než k Číně. Krajina, lidé i zvyky jsou tu mongolské, jenže jak známo, co Čína schvátí, to víc nenavrátí, takže ačkoli nás k večeři čeká hezky po mongolsku skopové, jsme pořád ještě v Číně.
Po průjezdu řádně oprýskanými a zabahněnými uličkami Fengzhenu zastavujeme před domkem, ve kterém bych hospodu nehledala ani náhodou. Na závěsu u dveří je namalovaný veliký znak YANG – ovce a uvnitř to vypadá spíš, že jsme u někoho na návštěvě než v putyce.
Prolezeme kuchyní do obýváku, kde sedí hosté nad plnými talíři a sousta zapíjejí pivem a pálenkou. Nás pět posadí do jídelny a za chvíli už nosí na stůl. Mísa pečeného skopového, brambory s mrkví, nudle se zeleninou, smažené buráky, dva druhy salátu, všechno v množství, které rozhodně nezvládneme sníst.
Ani se to od nás nečeká. Podle čínských zvyklostí se vždycky objedná mnohem víc, než se sní, strávníci chody jen tak nadloubnou a celá ta nesnědená dobrota se po jejich odchodu vyhodí. Jediní, komu takové plýtvání vadí, jsme zjevně my dva s Pavlem.
Baštím, až se mi dělají boule za ušima, skopové je opravdu výtečné, a když se zají pečenými bramborami a salátem… Je mi srdečně jedno, jestli budu nebo nebudu páchnout po ovcích.

Po večeři jsme pozvaní k panu Chuo Pingovi domů na čaj. Dveře panelákového bytu v areálu elektrárny nám otevírá žena s milým úsměvem a úplně nečínskýma očima. Kupodivu se nezdá, že by jí naše půlnoční návštěva nějak vadila. Mně přivést podroušený manžel takhle pozdě v noci úplně cizí lidi, tak se minimálně tvářím kysele, ale paní se chová, jako bychom byli ta nejvzácnější, dlouho očekávaná návštěva a přišli v ten nejlepší čas.
Byt vypadá naprosto neuvěřitelně. Vkusný moderní nábytek a vybavení, které by i u nás v Čechách představovalo nadstandard. Útulné komfortní hnízdečko uprostřed oprýskaného panelákoviště. A možná i trochu útočiště před světem venku.
Dostáváme čaj a přestože svorně tvrdíme, že půjdeme kempovat za město, jsme pozváni na přespání. Dcerka hostitelů se prý vyspí s rodiči v ložnici a její pokoj je náš. Chvíli váháme, ale venku je tma jak v pytli a vytrvale leje. Tak nás čeká televizní finále mistrovství světa ve fotbale, horká sprcha v luxusní koupelně a sladké sny v měkké posteli pod poličkou s čínskými školními učebnicemi.

Deportace (28. 6. 2002)

Kousek stopem, kousek pěšky, končíme na krásně travnatém kopci, ze kterého je báječný výhled na zelené zvlněné pláně táhnoucí se od obzoru k obzoru. Louky kolem jsou poseté rozkvetlými kytičkami – zvonky, fialovými střapečky, malými kopretinkami a koberci sladce vonící mateřídoušky. Kromě dědy se stádem ovcí není široko daleko nikdo, po nekonečných čínských městech nás samota hladí na duši.
Večer je bouřka, prší a fouká tak, že se nám stan snaží odlétnout a musíme ho přestavět. Po větru. Ráno je slunce a modro, Pavel má svátek a u kamenné ho mužika na kopci nachází úplně čirou náhodou pytlík s bonbóny. Velkoryse nabízí mně i ovčáckému dědovi.

Kolem poledního scházíme do městečka za kopcem, s chutí poobědváme porci kynutých knedlíků a necháváme se pozvat na ukázky tradičních bojových umění večer v kulturním domě. Pavel má asijské kung-fu šermovačky tuze rád, klidně tu do večera počkáme.
Odpoledne se ale vyvine úplně jinak.
Přiřítí se k nám policajt na motorce a trvá na tom, abychom s ním šli na stanici. Netušíme, co má za lubem, a radši se tváříme, že neumíme čínsky ani rusky, jen ať si sežene tlumočníka, když nám něco chce.
Příslušník vytelefonoval učitele angličtiny z místní školy a s jeho pomocí nás odvádí na stanici.
„Jste na území, které je uzavřené pro cizince! Zaplatíte pokutu a okamžitě odjedete!“
K čertu, to nám chybělo. Dostat se v Číně do zakázané oblasti je vždycky pěkný malér.
„Jak máme vědět, že sem nesmíme? Nikdo nám nic neřekl a žádná informační cedule cestou nebyla!“
„To je váš problém. Měli jste se zeptat na policejní stanici v Jinningu. Zaplatíte každý 500 yuanů pokuty!“
Fíha. To je dohromady pět tisíc korun. Kdo má ksakru vědět, že je zrovna tahle díra zavřená?
Pavel je pěkně v ráži: „Před čtyřmi dny jsem v Datongu na policii prodlužoval víza,“ mává tlumočníkovi před nosem orazítkovanou stvrzenkou. „Věděli, že sem jedeme, a nic neřekli. Za prodloužení jsem zaplatil dvě stě yuanů. Žádné peníze vám nedám!“
„Zaplatíte pokutu a odjedete. Cizinci smí oblastí projet pouze letadlem nebo vlakem. To je vaše chyba, že jste se neinformovali!“
„Nic vám nedám,“ trvá na svém rozlícený Pavel. „Jestli chcete, hned odjedeme. Ale žádné peníze vám nedám!“
Hádka pokračuje stále stejně. Obdivuji Pavla, že má odvahu hádat se s čínskou policií, a v duchu mu držím palce. Je to skutečně asi blbost, že jsme sem vlezli, ale jestli teď zaplatíme těch pět táců, tak půjdeme z Ruska domů pěšky. Je to pro nás spousta peněz, zvlášť teď ke konci cesty.
„Jestli nás chcete potrestat, tak nás dejte do vězení!“ hřímá Pavel rozhořčeně na tlumočníka, který má očividně tlaku z obou stran dost. Prská na něj jak Pavel tak policajt. Až je mi ho líto.
„Dáte!“ „Nedáme!“ „Dáte!“…
Máme štěstí, začíná pro nás hrát čas. Odpoledne se nachyluje, četníci by zjevně rádi domů a nechce se jim kvůli nám obtěžovat nadřízené. Zdá se, že přemýšlí, jak se nás co nejrychleji zbavit.
„Za chvíli jede vlak do Jinningu, hoďte s sebou, abyste ho stihli.“
Pořádně se mi uleví. Jinning je sice přesně na opačnou stranu, než chceme jet. Ale pořád lepší než pět tisíc pokuty.
Jsme eskortováni na nádraží, ostře střežení policejní hlídkou a ve chvíli, kdy se pokusím vyfotit na peróně dědečka v klobouku, nás raději šoupnou do kanceláře přednosty. Když přijede vlak, hlídka nás odvede k vagónu a nařídí průvodčímu, že nesmíme za žádných okolností vystrčit nos z vlaku dřív než v Jinningu.

Moje první deportace v životě! A to jsem ještě ráda, že to nedopadlo hůř. Čert aby vzal tyhle blbé zákazy. Copak tu asi schovávají, že sem nesmíme? A kdyby věděli, co všechno jsme nafotili než nás chytli! Je to smutné, ale člověk se občas dostane do maléru, aniž by vůbec tušil, že dělá něco špatného. Kolik nás podobných budou muset ještě chytit, než je napadne dát k silnici varovnou ceduli?

Kde se rodí poušť (1. 7. 2002)

„Pojď, zkusíme to ještě jednou,“ navrhuje v Jinningu Pavel na druhý pokus projet Vnitřní Mongolsko stopem.
„Ty ses zbláznil! Myslíš, že nás podruhé nechytnou? Za těch pět tisíc to nestojí ani náhodou!“ Ten nápad mi přijde úplně šílený. Cesta je zavřená až k hranicím a proplížit se tři sta kilometrů, aniž by nás chytli policajti, mi přijde nemožné. Prosím, umlouvám, slibuji hory s horákama, až nakonec i Pavlova stopařská dušička svolí k cestě vlakem.

Máme tím pádem ještě dva dny čas a vyrážíme projít se aspoň po travnatých kopcích v okolí Jinningu, když už nás dál nepustí. Sejdeme s kopců dolů k řece, na nebi je krásně modro s bílými beránky, na břehu rostou stromy a pasou se ovce, přestal foukat vítr a při vaření večeře koukáme, jak za kopec zapadá slunce.
Čína je stejně zvláštní země. Spát ve stanu se tu nesmí, jen v drahých hotelech s cizineckou licencí, cizinci tu oficiálně nesmí ani stopovat ani se vozit zadarmo v čínských autech, natož nějaké auto řídit. Štěstí, že normální lidé na taková nařízení kašlou! Ale stejně se těším, až budeme pryč – šíré mongolské stepi, kde si můžete postavit stan, kamkoli se vám zamane, a kde nebude za každým rohem čmudící fabrika, žádné nesmyslné zákazy ani hloupí policajti. Ještě posledních pár dní a nad naším putováním Zemí Středu se zavře voda. Dobře tak. Bylo tu hezky a bylo toho dost.

„Moc na to nekoukej, stejně to nepřečteš!“ hodnotí spolučekající v hale jinningského nádraží zvučnou češtinou můj zájem o triko s povědomým nápisem.
„Ahój kluci! My jsme strašně dlouho nepotkali nikoho z Čech! Kam jedete?“
A tak nám dlouhá cesta na hranice nakonec příjemně uběhla. Železniční nadšenci Bohouš s Alešem přibrali do party obra Karlose, aeroplánem doletěli do Hong Kongu a zpátky to berou rychlosvišťo vlakem přes Mongolsko a Rusko. Než se my dokodrcáme do Ulánbátaru, budou už oni před Prahou.
Dneska ale máme cestu společnou. Do Erenhotu se nedostaneme ani my pomaleji, jak bychom si přáli, ani oni rychleji, protože první volný rychlík jede až 13. července, a to už chtějí být doma.
Povídáme a povídáme, na pláních venku zatím pomalu ubývá trávy a přibývá písku. Kolem trati se dělají písečné návěje, otevřenými okny létá do vagónu suchý prach a písek. Než dojedeme do Erehotu, je kolem nás jen kamenitá poušť a místo trávy jen nízké suché keříky. Přes prázdný prostor na naší mapě je jen jeden nápis – Gobi.

O hvězdných lodích a větru (3. 7. 2002)

Poslední den v Číně. Odcházíme do pouště za město, tak daleko, abychom si připadali sami. Nejdřív pěkně fičí a vítr žene závěje písku, před kterými se snažíme schovat alespoň za batohem a pláštěnkami. Stejně máme nakonec písek všude. A to nebyla ani pořádná větrná fujavice!

Když vítr poleví, všimneme si dun na obzoru. To je príma, hezky si poušť užijeme! Okamžitě vyrážíme daným směrem. Jdeme, jdeme, ale duny jsou pořád stejně daleko. Navíc se nám zdá, že se jaksi pohybují směrem na západ! Nemá to smysl, tímhle slimejším tempem tam půjdeme týden. Rozbíjíme tábor.
Když pomine odpolední horko, obraz nad obzorem se rozplyne a kolem nás není nic než nekonečná rovina z kamínků a písku.

Je začátek července a pláň zrovna kvete. Z vyprahlého písku jako zázrakem vyrůstají malé keříčky divokého „česneku“ a na nich vyrazila modravá kvítka. Po zemi lezou brouci a nad hlavami nám občas přeletí ptáci. I když se to na první pohled nezdá, poušť je živá.

Jak přichází soumrak a nad námi se rozprostře obloha plná hvězd, chytne nás poetická nálada. Podle vzoru japonských „haiku“ vymýšlíme vlastní trojverší, inspirovaná tichou prázdnou krásou okolo nás:

„Pouštní vítr
ohýbá stéblo suché trávy
… a oblaka“

začíná Pavel.

„Tiše plují
ztemnělé mraky,
první večerní hvězda“

odpovídám já.

A tak to jde dál a dál, až se setmí úplně a nad námi se na nebi rozsvítí srpek měsíce.

„Hvězdná loď
v oceánu černi,
touha nebeského lodivoda.“

Z labyrintu světa – Jména pro kočku

Číňané mají zvláštní dar naprosto zkomolit jakákoli cizí jména do podoby, z které už žádný soudný člověk nepozná, co to vlastně původně bylo.
Vezměme například jména zemí. Zatímco ve většině okolního světa se jižní části Britského impéria říká England, Angleterre, Anglie, Engelstan nebo nějak aspoň trochu podobně, pro Číňany je to prostě „Jinkuó“. Chápu jejich snahu včlenit vzdálenou zemi do svého jazyka, ale na druhou stranu je mi pochroumané „Jinkuó“ trochu líto. Spojené státy jsou pro změnu „Meikuó“ a Francie „Fákuó“. Alespoň že Čechy se sobě trochu podobají – „Čjé'k“. Někteří starší lidé znají spíš Československo – „Čjé'k slofa'k“ a najdou se i tací, kteří nás neznají vůbec a sveřepě opakují z názvu pouze poslední dvě slabiky „fa'k fa'k“. Vy všichni, kteří tušíte, co tohle slovo znamená v angličtině, jistě pochopíte, že mě to zrovna netěší.
Hotové zmatení jazyků se na nás sesypalo s fotbalovým mistrovstvím světa v Koreji a Japonsku. Nějakým zázrakem se čínský národní tým dostal do kvalifikace, v Číně vypukla hysterie, mánie a euforie a na fotbal koukali všichni a všude. Zápasy se přenášely na obřích obrazovkách na náměstích, hospody s televizí byly v permanentním obležení a o čem psaly všechny noviny, není těžké uhodnout.
Národní nadšení se dotklo i nás. Jenže tu byl malý háček. My vůbec nevěděli, kdo s kým hraje! Tak dlouho všichni mluvili o záhadné zemi „T'kuo“, až se našel jeden ochota, co nám to ukázal na glóbusu a bylo z toho Německo. Že je „Tykče“ Turecko, jsme poznali až podle záběrů Istanbulu v televizi a dalo chvíli práce, než mi došlo, že vítězná „Pásí“ nebude mít nic společného s Paříží, ale bude to natuty Brazílie.

Tak, tak, čím je člověk dál od domova, tím větší ho čekají překvapení. Zvlášť čínština je v tomhle směru pěkně vypečená a zapeklitá. Co byste také chtěli od jazyka, který z mikymauze udělá „Mi-li-mu's“!

Závěrečná zpráva z Číny

Většina věcí už byla napsána v závěrečné zprávě z naší první cesty Čínou. Tak jen pár drobností:

V Zemi Středu jsme tentokrát strávili 41 dní a stálo nás to 12 950,- korun za oba. Největší výdaje byly za měsíční vízum a jeho prodloužení – 1500,- Kč za osobu - a vlak do Xianu (asi 950,- Kč) – zbytek jsme si poctivě odstopovali, relativně hodně stálo vstupné. Zakázané město 200,- Kč, ostatní památky podobně, někdy i víc. Vyplatí se mávat jakoukoli studentskou průkazkou, oficiálně se sice jiné než čínské neuznávají, ale občas to projde.
Zbytek peněz jsme spokojeně utratili za výtečné jídlo, časté návštěvy veřejných lázní a tu a tam levný hotýlek. S velkou chutí jsme taky brouzdali po internetu – no neberte to za deset kaček na hodinu!

Na závěr upřímná rada – chcete-li vidět něco pěkného, jeďte jinam než do severovýchodní Číny. Za návštěvu určitě stojí Peking, Datong a Pingyao, ale to mezitím je hrůza běs. Jeďte kamkoli jinam, do Sečuánu, Yunnanu, Tibetu, Ujgurska, kam chcete. Sem to ale nemá smysl (tedy pokud nejste vyloženě nadšenci do černouhelných pánví).

Úplně nakonec se dá říci, že během našeho celkem tříměsíčního putování Čínou jsme asi neviděli všechny chrámy a památky, co se daly, ale odvážíme si myslím hodně reálnou představu, jak dnešní Čína vypadá a jak se tu obyčejným lidem žije.