fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d v a c á t á     p á t á

Potomci Čingischána

(Mongolsko)

Cestu do Mongolska jsme vlastně nikdy neplánovali. Naše předodjezdové vize v září 2000 končily někde u Pekingu, s matnou představou, že by se pak dalo transsibiřskou magistrálou vrátit zpátky domů. Plánujte taky něco dva roky dopředu!
Nakonec jsme v Mongolsku strávili skoro celý červenec roku 2002. Jednak díky rodičům, kteří nám do Thajska přivezli hojnou hrst zlaťáků "na přilepšenou", a taky proto, že nás to harcování pořád ještě bavilo a vábení mongolských stepí bylo silnější než touha po domově.

Země sevřená mezi Ruskem a Čínou se dá snadno nazvat vandráckým rájem. Potkávají se tu nekonečné travnaté stepi Střední Asie s modřínovými lesy sibiřské tajgy a žíznivými písky pouště Gobi. Žije tu málo lidí a nepřekážejí si. Když chcete, můžete bloudit týdny po horách a nepotkat živou duši, lovit pstruhy v potocích a jezerech tak čistých, že se jejich voda dá pít, a péct si je pak večer na ohníčku s vlastnoručně uplácanými chlebovými plackami. Můžete jít, kam vás nohy nesou, a tábořit, kde se vám zamane, čaj z čerstvé mateřídoušky a jahodiní zajídat kyselými plody divokého rybízu.
Když vás robinsonování přestane bavit, stačí sejít dolů do nekonečných stepních plání a potkat se s jednou z posledních kočovnických kultur na světě. Pod bílými plachtami jurt na vás čeká kyslé kobylí mléko, slaný čaj a miska pohostinnosti s mléčnými cukrátky vysušenými na kost. A zatímco si zvědaví místní pečlivě osahají váš vařič, můžete si vyzkoušet, jak strašně špatně se jezdí v dřevěných mongolských sedlech, a na své kovbojování vzpomínat díky modřinám v citlivých místech ještě dlouho potom.

Na světě určitě existují vyšší hory, větší řeky, hlubší lesy a úchvatnější scenérie než jen zvlněné travnaté planiny od obzoru k obzoru, tu a tam nějaká jurta či zalesněný hřeben. Ale jen málokde jinde si budete připadat tak svobodně a blízko přírodě jako tady.


Zabedněná hranice (4. 7. 2002)

Jsou místa, kde se člověku zasteskne po otevřených evropských hranicích, kterými můžete projíždět kam chcete kdy chcete a čím chcete. Občas se dá hranice dokonce minout bez povšimnutí! Tak to se vám tady rozhodně nestane.
Třeba takový Erlian. Dráty všude okolo, omlácené betonové baráky uprostřed pouště, jediná silnice, po které se kdoví proč nesmí chodit pěšky.
"Nimen bu neng qu lu!" rozčiluje se policajt před závorou. "Pěšky zakázáno!" dodává ještě anglicky, kdybychom mu snad náhodou nerozuměli.
"Podívej, támhle je hranice," ukazujeme na budovy kousek odsud. "Co se stane, když tam dojdeme pěšky?"
"NE!" prohlásí kategoricky úředník a odhání nás pryč. Že prý jen autem a jestli chceme stopovat, tak jen Mongoly, čínská auta nás zadarmo vzít nesmí. A vůbec, ať koukáme mazat zpátky do města a vzít si minibus.

Tak to nás ani nehne. Nepůjdeme přeci těch pět kilometrů zpátky, jen abychom vzali auto, co nás za sto juanů, tedy 500 kaček českých, odveze znovu sem! Podívej chlape, vymyslels nám problém, tak ho taky vyřeš!
Sedáme na batohy a tváříme se odhodlaně. Mladší policajt vypadá spřízněně a snaží se nás bezvýsledně nacpat do natřískaného mongolského náklaďáku.
Čas běží, my sedíme u závory. "Běžte zpátky!" vyhání nás neúnavně policajt s obuškem. "Půjdeme, ale jedině dopředu!" nevzdáváme se úmyslu opustit Čínu po svých. Nakonec dojdeme ke kompromisu. Jeden čínský minibus se uvolí vzít nás za poloviční cenu, policajte jsou spokojení, my koneckonců taky.
Na celnici po nás kupodivu nic moc nechtějí, jen vyplnit pár papírů v těsném chumlu tlačících se domorodců a kukuč na úředníka v okýnku. Kupodivu bez problémů projde i Pavlovo vízum, na které kdoví proč napsali jako datum vydání rok 2001. Tak konečně v Mongolsku.


Cesta do nikam (4. 7. 2002)

Všude jako po vymření. Uprostřed pouště trčí z písku pár domů, ulice žádné, jen liduprázdno zaváté pískem. Zamyn-Uud, největší město široko daleko.
Podezření, že osada lehla morem, záhy vyvrátí otevřený obchůdek na plácku, který by se s trochou fantazie dal nazvat náměstím. Sbohem, přelidněné asijské uličky s laskominami na každém rohu! Fňuk, smrk, brek.

K velké radosti v krámku nacházíme české disko-sušenky, památku na vřelou hospodářskou pomoc mezi socialistickým Mongolskem a tehdejším Československem. Povzbuzeni a posíleni pozdravem z rodné vlasti vyrážíme stopovat. Cestou mineme ještě pár zbloudilých obyvatel, povětšinou polehávajících ve stínu, zdá se, že tu opravdu někdo žije.

Domky pomalu řídnou, ještě kousek a měla by tu být silnice na Ulánbátar. Míjíme osamělou benzínku i zpola zavátý sklad čehosi a pak jen koukáme jako v jiříkově vidění - asfalt najednou končí a dál vedou jen koleje vyjeté v písku. Šmankote, my snad zabloudili! Po chvíli zmatku se naplňují naše nejtemnější obavy, tohle fakt je! hlavní tah na Ulánbátar. No nazdar. V mapě máme kreslenou silnici první třídy, tak jsme čekali aspoň kus asfaltu. Nu což, třeba něco pojede.
Sedáme na krajnici, tedy pokud se tomu tak dá říkat, a vyčkáváme. Uplyne hodina, dvě, nikde ani živáčka, natož auto. Široko daleko jen pouštní planina, vyšisovaná obloha, ostré slunce a teploty šplhající ke čtyřicítce. Jo a ty koleje mizící v písku někde daleko za námi.
Z osady vyjede džíp.
"A kuda vy jedětě?" spustí šofér rovnou rusky.
"Plocho budět, vada nět, čelavěk nět," vrtí odmítavě hlavou,jen co se mu svěříme s nápadem dostopovat přes poušt do hlavního města. To jako že to s námi špatně dopadne, protože dál není ani voda natož nějací lidé. Do nejbližšího města to máme přes 200 kilometrů, tak nevím, nevím s tím stopováním.
Džíp se otáčí a vrací zpět mezi domky.
Vyčkáváme nicméně dál, někudy přece musí všechno to zboží z Číny vozit do Mongolska, a tohle je hlavní silniční přechod. Čekáme, čekáme, nikdo nikde, jedinou společnost nám dělá vysušená a vybělená mršina krávy opodál. Za normálních okolností bychom jednoduše vyrazili dál po svých s tím, že časem něco pojede a vezme nás. Stačí ale letmý pohled na kravku a už se nám do pěší výpravy až zas tak nechce.
Slunce se sklání nad obzorem a začíná to vypadat, že autostop v Zamyn-Uudu opravdu není takové terno. Co naplat, kde nic není ani čert nebere, vypadá, že pojedeme vlakem.


Pašeráci (5. 7. 2002)

Vlakem jsme nakonec jeli, ale kupodivu až další den. To bylo tak: Důvěřivě jsme si seřídili čas podle hodin na nádraží a šli odpočívat za městečko do stínu opuštěného železničního kontejneru. Do odjezdu máme čtyři hodiny, času dost. Jak tak lelkujeme, vyjede ze stanice vlak.
"Jé hele, to je divný, vždyť má jet jen jeden denně," pozoruji železného oře se zjevnou nedůvěrou.
To leda že by bylo už sedm." Na hodinkách máme teprve 16:10. Po konzultaci s osazenstvem nedaleké boudy se ale ukáže, že jsme si čínský čas nepřeřídili o hodinu ale o dvě a ještě špatným směrem. Hlupoňi.
Bereme to s asijským klidem a odcházíme spát pod širák do pouště. Cestou míjíme několik dalších vysušených mršin a naše odhodlání vyčkat do příjezdu zítřejšího vlaku je čím dál pevnější.

Nádraží je plné. Ani ne tak pasažérů jako neuvěřitelného množství zavazadel všemožných tvarů a úctyhodných rozměrů. Když přijede vlak, strhne se tlačenice. Dveřmi i okny cpou lidé dovnitř balíky oblečení, bot, ramínek, role tapet, krabice s rychlovarnými konvicemi, pytle brambor, cibule, krabice banánů, švestek, okurek, rajčat, plata s čerstvými vejci a tak dále, a tak dále; v množství a s rychlostí, které by zahanbily nejednu mezinárodní přepravní společnost.
Tak tudy jezdí zboží z Číny! A pěkně načerno. Do odjezdu zbývá ještě hodina, ale pašeráci mají co dělat, aby za tu dobu stihli naložit všechny své poklady. Když se rozjíždíme, není ve vagónu téměř k hnutí. Zkoumavě prohlížím jednotlivá zavazadla. Pašování bot a oblečení, budiž, to chápu, zvlášť z Číny. Ale brambory? Cibule? Švestky?? Co tam v Mongolsku dělají, že dovážejí i syrová vejce? Při pohledu na pomačkaná plata a žloutky volně stékající na podlahu docházím k názoru, že majitel je buď cvok nebo jsou v Mongolsku vzácností i některé věci, co my považujeme za úplně samozřejmé.


O městě v poušti a estonských cyklistech (7. 7. 2002)

Sajnšand. Nevím, co tohle jméno znamená v mongolštině, ale kdyby se jen trochu pozměnilo, tak v něm budou Angličané slyšet svítící slunce a písek. A to je přesně to, co tu člověk najde.
Pomalu si začínáme zvykat, že se zde život odehrává uvnitř domů a nikoliv před nimi, ale pořád se ještě cítíme v liduprázdných ulicích trochu nesví. Kromě cihlových domů, postavených za sovětské éry, a dřevěných chalup na "předměstí", tvoří město různé budky a kontejnery,ukrývající ve svých nitrech obchůdky a tu a tam nějakou hospodu. Rozdíly s Čínou jsou zjevné. Za pultem prodávají chleby, máslo, salámy a kompoty, tedy potraviny, které byste u jižních sousedů našli jen zřídka, a hospody nabízí málokdy víc než jedno jídlo, s kvalitou a rychlostí obsluhy, nad níž by podnikaví Číňané možná kroutili hlavou.

Všude okolo města je poušť. Na severu odříznutá nádražím, na kterém nás včera v noci vyklopil vlak, v ostatních světových stranách jejímu pronikání mezi domy a ulice nebrání nic. Vítr pohání písek a ten zavívá chodníky, schody i rohy domů.
Stojíme na kopci pod ruským tankem a se zjevnou nedůvěrou pozorujeme vyprahlé písčité pláně mizející za obzorem. Jak jen tam může někdo žít? Přivírám oči před palčivým sluncem a jazyk se mi lepí na vysušené patro. Voda z nebe tu nepadá žádná, v létě plus čtyřicet, v zimě to samé pod nulou. Jakoby natruc našim pochybám stojí daleko, daleko od města skupinka jurt s velbloudy.

"Nevíte, kde je tu nádraží?" zastavuje nás kluk na kole bezchybnou britskou angličtinou. Záhy se ukáže, že patří k pětičlenné estonské expedici jedoucí z Ulánbátaru přes Tibet a Nepál až do Indie. Jeho brácha má prý zrovna svátek a my jsme šupito presto pozvaní na oslavu.
U výborného boršče v místní kavárně se připojujeme se slavnostní gratulaci a k hromadnému daru expediční skupiny - odznáčku s krávou - připojujeme české disko sušenky a odznak s hlavou Mao Tse Tunga, pro průjezd Čínou zvlášť vhodný.
Kluci jsou o pár let starší než my, výpravu plánují už dávno a teď přišel ten správný čas. Zanechali doma manželky, čerstvě narozená mimina i rozestavěné domy, sbalili bagáž a vyjeli. Bicyklování v písku jim ale jde asi jako nám stopování tamtéž, a tak mají v plánu nasednout na vlak a zbylých 200 kilometrů k hranicím zdolat pomocí železnice. Na rozloučenou dostáváme průvodce Lonely Planet - Mongolsko (hurá!!), máme ho prý v Tallinu předat paní Haně, co nás ráda nechá přespat a roztopí nám saunu (hm, hm..) Začínáme se do Estonska těšit.


Ulánbátar (8. 7. 2002)

Zřejmě jsme nebyli jediní, komu přišlo, že do nacpaného vlaku od hranic už nemůže nikdo přistoupit. Aby se tak v Sajnšandu nekupili lidé, kteří nemají čím odjet, připojí se tu k vlaku další vagón, s pořadovým číslem 1. Této skutečnosti neznalí majitelé místenek pak hravě vyplní hodinu do odjezdu zmateným pobíháním po peróně mezi vagóny, seřazenými" lokomotiva, 13, 12, 2, 3, 4, 5…a tak dál. Každý průvodčí ukazoval jiným směrem, žádný tím správným. Nakonec jsme zburcovali paní v pokladně a ta nás odvedla daleko za nástupiště, do tmy halící konec vlaku. A fakt tam ta jednička byla!

Mongolské vlaky mají něco do sebe. Jednak nejezdí jiné vagóny než lehátkové a do kupé prodávají skutečně jen čtyři lístky. I s obyčejnou místenkou se tak krásně vyspíte. Navíc mají pod dolními sedačkami úložný prostor, v podstatě truhlu, kterou přiklopíte sedadlem. Člověk může klidně večer zalehnout batohy, bez obavy, že se ráno probudí bez nich. Celý systém je vlastně ruský, ale to prohlédneme až později.
Probouzíme se u Ulánbátaru, po poušti ani památky, z šedivých mraků padá déšť. Prokřehle bloudíme po městě a hledáme českou ambasádu, batohy nás tíží, déšť studí.
Mongolsko má zvláštní hlavní město. Pastevci kočovníci po dlouhá staletí žádná města nepotřebovali. První zmínka o hlavním městě Mongolů pochází ze 17. století a Örgöö, jak se sídlo jmenovalo, leželo dobrých čtyři sta kilometrů na západ od dnešního Ulánbátaru. Později bylo mnohokrát přesunuto, zdá se, že i městům prospívalo kočování.
U údolí mezi čtyřmi svatými horami zapustila metropole kořeny až roku 1778. O její podobě hodně prozrazuje tehdejší jméno - Město jurt.
Přestože jurty stojí na předměstí Ulánbátaru dodnes, centrum vypadá už dávno jinak.
Nezávislost získaná počátkem 20. století na Čínském impériu, Mongolsku dlouho nevydržela.Těžko je trpaslíku mezi dvěma obry, a tak, přestože byla země kočovníků oficiálně vydávána za svobodnou, brzy se ocitla v područí svého velkého severního bratra - Ruska. Opravuji - tehdy Svazu sovětských socialistických republik. A v tom byl právě problém. Svaz Mongolsko ochotně adoptoval, ale muselo pěkně tancovat podle socialistické moskevské píšťalky. Ta Leninova ještě šla, ale když koncem 20. let převzal taktovku Stalin, zachvátila šílená melodie stranických čistek, zatýkání, represí a gulagů i "malou" zemi daleko na východě. Tažení proti kontrarevolučním elementům stálo život 27 000 Mongolů, většinu z nich tvořili buddhističtí mniši. Ze 700 klášterů zbyly 4 a i ty jen jako muzea připomínající feudální minulost.
Měnil se i Ulánbátar. Mezi činžovními domy v ruském stylu jezdila sovětská auta, socialističtí úředníci sepisovali budovatelská prohlášení v azbuce, která nahradila staromongolské písmo, úspěchy pětiletek se zapíjely vodkou a nad město pouštěla vytrvalý dým po rusku postavená tepelná elektrárna.

Město se však mění dál. Počátkem 90. let se sovětský bratr díky rozsáhlým vnitřním problémům z Mongolska stáhl a země se otevřela ostatnímu světu. Mladí si dnes po Ulánbátaru vykračují v originál džínách made in China, na krku se jim houpou mobilní telefony a do uší huláká americký rep. Ulice města brázdí terénní Suzuki a Toyoty a v centru se začínají objevovat budovy s moderními skleněnými fasádami.
Velké změny ale mongolskou metropoli teprve čekají. Když zapadnete do umolousané nádražní jídelny s krásnou ruskou štukovou výzdobou, objednáte si pirožky a z rádia k vám dolehnou veselé rytmy častušek, zdá se západní svět 21. století na míle daleko.


Kouzla svaté hory (9. 7. 2002)

Z doby, kdy mým největším bestsellerem byly pohádkové knížky s obrázky, si pamatuji příběh o dvanácti měsíčkách. Hodné děvčině tam mávnutím proutku proměnili lednovou fujavici v rozkvetlé léto,aby zlé maceše jahody donésti mohla.
Možná podobně jako slečna v kožichu a válenkách ocitnuvší se náhle mezi dozrávajícím jahodiním, se cítíme právě my teď. Ležíme na zádech v nádherném modřínovém lese, na nebi se poslušně pasou bílí beránci, stébla vysoké husté trávy nás šimrají za uchem a ve větru tiše klinkají modré zvonky, žluté blatouchy a bílé kopretiny.
Dýchám zhluboka a nechávám pronikat vábivou vůni stromů i trav až do těch nejtajnějších zákoutí duše. To snad ani není pravda! Modříny, zvonky i jahodiní jsme viděli naposledy před dvěma lety - doma. Nevěřícně, jako člověk horko těžko vzpomínající na něco ukrutně dávného, hladím dlaněmi trávu a zpod jahodiní trhám malé kyselé plody. Úplně obyčejný les s mechem a kapradím, jakých jsou doma stovky. A přitom voní jak rajská zahrada. Když je u nás takhle krásně, proč my vlastně vůbec někam jezdili?
U pramínku polykám ledovou vodu a pod smolným kmenem se pak snažím setřást z mysli obrazy pouští, nezdolné vegetace dusných džunglí, slanou vůni moří a podmanivé kouzlo osetých rýžových políček Svět, který mě dva roky obklopoval, ale kterému - jak vím právě v tuhle chvíli - nepatřím. Jsem jen bláhový pošetilec, který touží za obzorem najít další obzor, jiné slunce, jiný svět, jiné lidi, a přitom neví, že nejkrásnější je to, co nechal za sebou - domov. Ještě jedno pohlazení trávy a vím, že ten nejsladší, nejvoňavější, nejhebčejší a nejútulnější kraj světa se dá zahlédnout pouze z kopce jménem Říp a odnikud jinud. Nikde jinde pro mě nebude tráva měkčí, nebe modřejší a koláče sladší. Jestli tohle je osvícení, ke kterému mají cesty člověka dovést, tak moje chvíle přišla právě teď, mezi modříny severní svaté hory Čingeltej Uul.


Vandrácké nebe (10. 7. 2002)

Hory kolem Ulánbátaru jsou rájem pro toulavé vandrácké duše. Žádné pustiny ani ostré skalnaté hřebeny. Na oblých kopcích kvetou alpské louky s koberci protěží, na svazích rostou modřínové lesy , tu a tam s břízou nebo borovicí - nejjižnější výběžek sibiřské tajgy. Stačí vzít batoh na záda a jít, kam vás nohy nesou. Lidé žijí pouze v údolích, nahoře potkáte jen občas výletníky s bandaskami borůvek a pasáčky hledající zatoulané ovce. Je tu všechno, o čem se může zdát ve skautských snech: cestičky šplhající po hřebenech, výhledy široko do kraje, mechové plácky na spaní, přes poledne sluníčko a večer dost dříví na ohřátí u ohníčku pod chladnou hvězdnou oblohou. Jen voda v kopcích není a je třeba ji vynosit nahoru na zádech od pramínků v údolích. Studánky jsou čisté jako sklo a ledová voda studí už na pohled. Zato Vy se pořádně zahřejete a zapotíte, než se s ní vyškrábete zpátky na hřebeny. Odměnou za Vaše úsilí vám pak může být pohled na "vrcholové knížky" mongolských hor - šamanské pyramidy ze dřeva a kamení, kterým se tu říká övöö.
Najdete je v sedlech i na vrcholcích a zdaleka jsou vidět jasně modré posvátné stuhy chatag - obětina duchu oblohy Tengrimu. Obejděte övöö třikrát dokola, tak jak běží ručičky na hodinkách, přiložte na něj kámen nebo kousek dřeva a něco si v duchu přejte. Jsou i jiné věci, které přírodní dušíky těší. Třeba prázdné flašky od vodky, drobné bankovky, vysušené koňské lebky, případně polámané dřevené berle. Svaté, nesvaté, některé pyramidky vypadají trošku jako smetiště.

Toulání po horách a lenošení v hebké trávě krásně hladí po duši. Běda ale, když místo mírného teplého větru z jižních pouští začne funět severák. Najednou je vlhko a chladno a v ostrých poryvech větru je cítit sibiřská zima. Místo spaní pod širákem se k sobě tulíme zachumlaní až po uši do spacáků a ze stanu se nám nechce ani nos vystrčit.
Jakkoli jsou tu léta krásná i teplá a slunce se snaží ze všech sil, postačí pár měsíců a drsné vnitrozemské podnebí srazí teploty až ke čtyřicítce pod nulou. Pak bude vandrákům nejlíp doma pěkně v teple za kamny.


Nádam (12. 7. 2002)

Máme veliké štěstí, natrefili jsme se do největších mongolských svátků. Kromě nezbytné lidové veselice soustředěné kolem stánků se zmrzlinou, smaženými chúšúry, balónky a čokoládou, tu na nás ale čekalo mnohem víc. A to víc kupodivu nebylo žádné náboženské procesí, jak by člověk čekal, ale velké sportovní zápolení v zápase, lukostřelbě a koňských dostizích.
Tradice sahá snad až do dob Čingischánových vojsk, a přestože komunisté svátek prohlásili za oslavu revoluce 1921, při pohledu na zápasníky v tradičních mongolských krojích se člověku vybaví všechno jiné než vzpomínka na socialistické úderníky.

Do arény přicházejí první zápasníci. Na nohou tradiční butuly - kožené vysoké boty mrazodrtičky, jinak mají na sobě jen vestičku a přiléhavé spodky. Dvojice soupeřů se postaví proti sobě, zaklesne se do sebe pažemi a zápolení může začít. Kroutí se, mrskají sebou, přetlačují se a strkají, to všechno proto, aby toho druhého povalili na zem. Když se jeden z nich dotkne země čímkoli jiným než chodidly nebo dlaněmi rukou, zápas je u konce a vítěz předvede slavnostní Orlí tanec. Poskakuje se zvednutýma rukama, mužný břich se mu natřásá.
Z dálky tribuny vypadají bojovníci jako legračně hopsající skřítkové, když pak ale jednoho z nich potkám v tlačenici před stadionem, připomíná ze všeho nejvíc dvoumetrového přeborníka v sumo.

Jak se na zápasníky dalo dívat jen z dálky, lučištníkům koukáme přímo z oka do oka. Mají nádherné dřevěné luky, na sobě tradiční dlouhé šaty a čepice. Do dlaní berou šípy z vrby, zvednou luk, napnou tětivu, pomalu sklání ruce a pečlivě míří. Jejich soustředěním se skoro zastavují vteřinovky na hodinkách a nevyruší je ani neustálé cvakání závěrek fotoaparátů ani vytrvalé okounění zvědavců.
Před pár stoletími, při vítězném tažení Čingischánových vojsk Evropou, šel z mongolských luků strach. Dostřelily až 250 m, dvakrát tolik co nejlepší evropské, a v kombinaci s rychlou mongolskou jízdou byly pro těžkopádné evropské armády hotovou pohromou. Dneska už je lukostřelba naštěstí jen sportovní disciplínou, a tak můžeme ostrostřelce obdivovat pěkně z blízka a beze strachu, něco, o čem se našim předkům ve 13. století ani nesnilo.
Muži střílí na 75 metrů, ženy na 60, cílem je hromádka kožených ruliček, z místa střelby sotva viditelná. Porota v cíli pak zpěvem a zvednutím rukou hlásí výsledek zapisovatelům.

Druhý den svátku jdeme omrknout dostihy. Říká se, že Mongol jezdí na koni od chvíle, kdy je schopný se k němu dobatolit, a asi na tom něco bude. Já mít doma pětiletou holčičku, tak si dobře rozmyslím, než ji posadím samotnou do sedla, tady je to regulérní závodník.
Čím lehčí žokej, tím lepší, to platí i u nás v Evropě, ale na to jdou z gruntu. Všichni jezdci spadají věcem mezi žactvo našich základních škol, někteří i mezi klientelu školek. Jezdí se ve volné krajině za městem, než linkový autobus značky karosa prokličkuje ucpanými uličkami metropole, máme to akorát tak chvíli do příjezdu čtyřletých koní. Tlačíme se - jak oblíbená mongolská disciplína! - u kovového zábradlí, hlava na hlavě, tělo na tělu, všichni chceme vidět slavný dojezd do cíle. Když se na obzoru objeví první obláček prachu, je vzduch cítit napětím a očekáváním. "Ó, ó, ó..." skandují všichni, máváním a potleskem vítáme v cíli vítěznou dvojici - uříceného zaprášeného koně a rozcuchané děcko sotva školou povinné. Oba mají za sebou tři desítky kilometrů, je na nich vidět únava, ale vítězství chutná sladce.
Za nimi přijíždějí další, někteří s nadšením a vervou, jiní toho mají už zjevně dost. Veselí mezi obecenstvem i pozornost televizních kamer přivolá stávkující koník, kterého malý žokej táhne za uzdu do cíle doslova násilím. Zvíře stojí, nehodlá se hnout, kolem něj pobíhá rozzlobený človíček a my máme o zábavu postaráno.
Sotva jsou všichni jezdci v cíli, začne lít jako z konve a poryvy severáku - sibiřáku studí až do kostí. A to jsme tu včera chodili v tričku na ramínka! Ve všeobecném zmatku se schováváme v "bufetové" jurtě, a když rozmrzáme s miskou slaného čaje u rozpálené plotny, je rázem zapomenut slavný svátek, odvážní bojovníci, koně, jezdci i přesné střely z luků.


Z labyrintu světa - Prskající a zvracející kočky

Napsat o mongolštině, že "zní, jako když na sebe kašlou a prskají dvě kočky tak dlouho, až se jedna z nich pozvrací", asi není příliš zdvořilé, nicméně to docela přesně vystihuje skutečnost. Navíc jsem z obliga, protože autorem výroku nejsem já, ale jistý Tim Sewerin, takže já nic, já jen cituju.

Mongolský jazyk patří do altajské jazykové skupiny a je příbuzný s burjatštinou, kalmyčtinou, orjatštinou a dagúrštinou, tedy s ničím, co by tak normální študák z Čech mohl ovládat. A opravdu, českým uším zněla mongolština jako minimálně z jiné planety.
Zásadní je při mluvení vůbec neotvírat ústa. Někde hluboko v krku se vytvoří zlověstný chrčivý zvuk, který pak škvírkou mezi rty uniká ven. Podle toho, jak ho modulujete, mění se zřejmě význam slov. Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli, že výhružně znějící sdělení domorodců jsou míněna tónem čistě oznamovacím.
Na samohlásky si Mongolové příliš nepotrpí. Tak město, které se podle mapy nazývá "Cecerleg", ve skutečnosti zní jako "Tc-zc-rr-l-g", vyslovujte prosím se stisknutými zuby. Sopku "Chorgo" popisuje jednoslabičný zvuk "Chrrg", a když chcete poděkovat "bayarlalá", vyštěknete něco mezi "b-jř-lá" a "pajr-la".
Ale zas tak zlé to s komunikací nebylo. Jako památka na velkého kolonizátora zbyla zemi ruská abeceda v písmu zvaném cyrilice neboli azbuka. Naší latince je azbuka mnohem blíž než staré mongolské písmo připomínající arabštinu pověšenou na hřebík, a tak, přestože jsme ničemu nerozuměli, mohli jsme si nápisy alespoň přečíst. Navíc se tu spousta lidí učila rusky, podobně jako my s Pavlem na základce, takže po našich nesmělých pokusech zachrčet správně pozdrav, jsme většinou rychle sklouzli do ruštiny nebo angličtiny.
Ještě jedním jazykem se dalo občas domluvit - česky. V rámci vzájemné hospodářské spolupráce v druhé půlce minulého století jezdili často Mongolové studovat do Čech a Češi na oplátku na praktika do Mongolska.
A tak se vám může stát, že když vám při stopování na prašných mongolských cestách zastaví auto a řidič zjistí, že jste z Čech, zasní se za volantem a plynnou češtinou si posteskne: "Zlatá Praha!"


O silnici podle pravítka, karavaně Kamazů a mongolské pohostinnosti (14. 7. 2002)

Svátky skončily, vyrážíme na západ, směr Čingischánovo sídelní město Karákorum. Máme asi dva týdny a mimo Karákorum bychom se chtěli podívat ještě do hor okolo Cecerlegu. Přesné plány neděláme, uvidíme, jak půjde stopování. První cíl je ale jasný a dělí nás od něj 370 km, naštěstí po jedné z asi pěti asfaltovaných silnic v Mongolsku.

Začátek stopování v nové zemi je vždycky nejtěžší. Člověkem lomcují pochybnosti o základních životních otázkách. Vezme nás vůbec někdo? Kdo? Jakpak se s ním asi domluvíme? Bude za svezení něco chtít?… Je jasné, že Vás nakonec vždycky někdo vezme, nějak se s ním domluvíte a s největší pravděpodobností nic chtít nebude, no ale kdo to má vědět předem!
"Odkud seš, z Anglie?" vyptává se rusky bodrý pán, sotva se za námi zavřou dveře dodávky.
"A rusky umíš?" pokračuje zvědavě.
"Trochu," přiznává neochotně Pavel pozůstatky povinné výuky.
"Proč trochu?"
"Protože jsem se to učil ve škole, když jsem byl malej, před třinácti lety."
"A Marxe znáš?" pokračuje vážně pán a my máze zatím co dělat, abychom se nerozesmáli nahlas.

Navečír nás nakládá karavana nákladníků jedoucích až někam do horoucích pekel úplně na západ Mongolska. Mašin je asi dvanáct, všechny značky Kamaz, a jejich šoféři vykonávají svou profesi s tím správným asijským zápalem. Nejdřív stavíme u hospody, potom u övöö, pak u další hospody, tentokrát na večeři, a když už to vypadá, že se konečně rozjedeme, upadne jednomu z aut cosi zásadního z motoru a oprava vypadá na dlouho.
No nic, stejně už zapadá slunce, odcházíme poprosit o vodu k nejbližším jurtám. Naše přátelská mise se setkává s nadšeným přijetím u místních dětí, a tak máme před usnutím ještě veselou a milou společnost.
Další den, další Kamaz, veze nás tatínek jedné z našich včerejších kamarádek. Nevelký provoz na mongolských silnicích vytváří mezi řidiči zvláštní pocit soudržnosti. Když potkáme cisternu stejné firmy, uspořádá se na trávě u cesty kumysový piknik. Sedíme v kruhu okolo velkého bílého kanystru s nápisem kyselina fosforečná a seznamujeme se s pravidly kolektivního popíjení.

Majitel kanystru nalije do misky, podá ji nejstaršímu muži. Ten ji vezme rukama (oběma!), část upije (nedopít!) a poloprázdnou misku vrátí šéfovi obřadu. Ten kumys dolije a celý proces s tou samou miskou se opakuje u ostatních mužů, potom žen, pak zas mužů, žen a úplně nakonec se dá dětem. Kanystr je veliký, kyslé kobylí mléko mi nejdřív náramně chutná, ale po několika rundách mám v břiše hotovou povodeň. Odmítnou, cokoli Vám kdo nabídne, je tu ale krajně nezdvořilé, štěstí, že případům, jako jsem já, se toleruje, když si loknou jen trošku. Mongolové mají v "kumysování" zjevně mnohem větší praxi než my a posezení končí, až když je kanystr prázdný.
Dobře, že se ve skoro placaté stepní krajině nevyskytují prakticky žádné zatáčky. Představa, že by se mi to moře v žaludku ještě rozbouřilo…
Jenže silnice je tu zrovna rovná, jako by ji někdo nakreslil podle obrovského pravítka, a vypadá, že ještě rovná pěknou chvíli zůstane.
Za odbočkou na Karákorum chcíp pes. Šlapeme dobrou hodinu pěšky, projede jediné auto a nezastaví. Okolo nás nekončící trávník přes celý horizont, nízké kamenité kopečky, za nimi tušíme další a další pláně. Pěšákova noční můra. Tu a tam přerušuje zelenožlutou jednotvárnost skupinka jurt, pasoucí se stáda ovcí či koní a tmavomodré bouřkové mraky visící nízko nad krajinou.

"Kolik nám dáte?" anglicky mluvící mladík v luxusním minibusu má zřejmě obchodního ducha.
"Tak to my půjdeme dál pěšky," mávneme rukou. Zrovna se nám hezky šlape a kdo ví, třeba nás vezme něco časem bez placení.
"Odkud jste?" zajímá se komerčník.
"Jé, to máte říct, že jste Češi! Já myslel, že jste z Anglie nebo z Ameriky, no pojeďte, já nic nechci."
No vida, k čemu může být naše národnost dobrá.
Kluci pracují pro cestovní kancelář a v načiňčaném autíčku vozí po mongolských pamětihodnostech japonské turisty. Rozebírám přátelské vztahy našich zemí a co všecko české se dá v Mongolsku vidět, od bonpar až po Karosy, cesta nám najednou příjemně ubíhá.

Sotva vystoupíme na malém rozcestí, vymyslí si černý mrak nad námi, že předvede pořádnou stepní bouři. Prudký vítr žene závěje písku a prachu, studené dešťové kapky letí skoro vodorovně. Brr! Jak bylo před chvílí horko, tak teď nás studí až do kostí.
Instinktivně mizíme v nejbližší plechové boudě, ze které se kupodivu vyklube místní obchůdek. Není nám moc jasné, jak mohou majitele i jeho rodinu uživit čtyři police se sušenkami, cigaretami, svíčkami a bonbóny, nicméně chlap vypadá spokojeně a pro ukrácení chvíle se s Pavlem pouští do partičky šachu. Je na ně báječný pohled. Tichý mongolský prodavač v ušmudlaném ovčím kabátě a s rukama v barvě okolní hlíny, hubený český inženýr s kudrnatými vlasy na ramena a vytrvalými českými poznámkami ke hře i taktice protivníka. Dva lidé, každý z úplně jiného světa, nerozumí si ani slovo, ale svět na šachovnici má pro oba stejná pravidla. Ať se řekne "dáma" mongolsky jakkoli, hopsá naštěstí vždycky tam, co její české kolegyně.
Já se zatím seznamuji s paní domu. Ani my si nedokážeme nic říct. Jenže ženské světy jsou taky všude podobné. Je třeba uklidit, uvařit, utřít dětem umatlané papuly a dojít pro vodu. Tady se naše zkušenosti trochu liší, protože na rozdíl od českých domácností, ve kterých stačí otočit kohoutkem, to tady máme k nejbližšímu pramínku dobrý kilometr a vědra se cestou zpátky pěkně pronesou. Paní mi sahá sotva po ramena, a tak se jí s těžkými džbery co nevíc pomoct, po dvou cestách tam a zpět toho mám plně brýle. Mongolka vypadá jako tintítko, ale výdrž má slušnou.

Nabízíme dětem čokoládu, oni nám slaný mléčný čaj, nejmenší holčička vytrvale ožmoulává ovčí kostičku vyhrabanou z jakéhosi špinavého kouta na zemi. Pak mi lepí na čelo oslintaný papírek od bonbónu a nabízí kostičku. Kteroukoli českou mámu by švihlo, ale místní hygienické normy jsou benevolentnější. Když odmítám já, stěhuje se kost k mamince.
Dostáváme povolení postavit vedle jejich jurty stan a mužský šachový turnaj se přesouvá pod širé nebe. Zatímco Pavel pod sebe na studenou hlínu štosuje bundu a karimatku, protivník uléhá v ovčím kabátě přímo na zem. Kdo ví, jestli si ho vůbec kdy sundá.

Paní pak vaří v skopovou polévku v jurtě, já plácám chlebové placky s dětmi venku před stanem. Bouřka je pryč, nebe modré jako šmolek a sotva se slunce schová za obzor, vyleze ze všech děr zima. Zalézáme do spacáků spolu s holčičkou, která už naštěstí kostičku někde ztratila, a klidně usínáme mezi jurtou a plechovým krámkem, na malém rozcestí někde uprostřed mongolských plání.


Čingischánovo město (17. 7. 2002)

"Město vzdálené asi rok pěšího pochodu od Říma", napsal o Karakorum papežský vyslanec Giovanni de Piano Carpine roku 1245. Do centra mongolského impéria nezavítal jen tak náhodou.

Ne nadarmo se středověká Evropa Mongolů obávala. Po sjednocení mongolských kmenů a podmanění Číny se roku 1219 upřela pozornost Čingischána a jeho armády na západ. Otrar, Samarkand, Herát, slavná asijská města padala jedno po druhém, a když se po šesti letech krvavého kažení velký chán navrátil domů, sahala mongolská říše od Vladivostoku až po Kaspické moře. Chánův syn Ögedei se - k hrůze všech Evropanů - vypravil znovu na západ. Mongolská vojska smetla Novgorod, Kyjev, vypálila polský Krakov, a když vpadla do Maďarska a do Čech , zdálo se, že je nezastaví nic a nikdo. Zatímco se nad Evropou stahovala mračna, jejím obyvatelům nezbylo než se úpěnlivě modlit za zázrak.
Dnešní ateisté budou možná překvapeni, ale zázrak se skutečně stal. Roku 1241 chán Ögedei náhle zemřel a podle mongolských zvyklostí se museli všichni Čingischánovi potomci navrátit do Karakorum k volbě nového vládce. Mongolská vojska se otočila a Evropa byla zachráněna.

Není divu, že se tehdy papež rozhodl vyslat k mongolskému dvoru posla. Bylo třeba pokusit se o mír, ať už bude následníkem trůnu kdokoli. Ne, že by Carpine dosáhl nějakých zásadních diplomatických úspěchů, ale díky němu o daleké zemi alespoň něco víme. Jak tedy vypadalo sídelní město panovníků největšího impéria všech dob?
Rozlohou ani počtem obyvatel se s tehdejšími světovými metropolemi nemohlo srovnávat. Co byste taky chtěli po zemi, kde většina lidí, včetně krále, kočuje v jurtách! Zajímavá byla spíš paleta náboženství zastoupená na chánově dvoře. Říše byla veliká, názory různé a ve městě vedle sebe pokojně žili buddhisté, muslimové, nestoriánští křesťané, šamanisté a já nevím, kdo ještě, počet vyznání se prý vyšplhal až na dvanáct.
Karakorum bylo hrazené, se čtyřmi branami do čtyř světových stran. Uprostřed stál chánův palác, odkud se z trůnu pokrytého panteří kůží tahalo za nitky tehdejšího světa. Ani zdi, ani brány, ani palác, nic z toho dnes už neuvidíte. Čingischánův vnuk Kublaj nechal přenést hlavní sídlo do Pekingu a co nezničila mančurská vojska, rozebralo se na stavbu slavného kláštera Erdene Zuu Khiid.

Klášter se sice začal stavět až roku 1587, tedy dobrých dvě stě let po vyplenění města Číňany, nicméně je to nejstarší buddhistický klášter v Mongolsku, a tak u něj každý návštěvník po povinné obhlídce neexistujícího Karakorum rád skončí.
V jeho historii je snad nejzajímavější dvacáté století.
Když se roku 1921 dostali k moci komunisté, žilo v Mongolsku asi 110 000 mnichů. V praxi to znamenalo, že každý třetí muž byl členem klášterní komunity, a v ještě větší praxi, že díky duchovnímu zaneprázdnění značné části mužské populace obyvatelstva spíše ubývalo než přibývalo.
Stalinské čistky kláštery zrušily, starší mnichy poslaly na Sibiř, mladší zpátky do života. Byly zavedené postihy pro bezdětné a vyznamenání pro ženy se spoustou potomstva. Matky s pěti dětmi se pyšnily "Řádem slavného mateřství druhého stupně" a těm s osmi náležel řád stupně prvního. Žena s deseti dětmi dostávala od státu stejně jako dělník pracující na plný úvazek.
S Erdene Zuu to bylo horší. Naprostá většina jeho budov byla zbořená, sbírky poničeny a ze zbylých chrámů se nakonec stalo muzeum.

Dnes už je ale zase všechno jinak. Klášter je opět klášterem, v jeho sálech recitují posvátné texty mniši ve žluto-fialových hábitech a řády slavného mateřství zdobí maximálně šperkovnice mongolských babiček.


Z labyrintu světa - O synech, jurtách a stromech

Každý správný mužský by prý měl zasadit strom, postavit dům a zplodit syna.
Mongolové si na stromy moc nepotrpí, ale snad o to víc si to vynahrazují stavěním domů. A jak! Žádný Porotherm, sádrokarton, hydroizolace, střešní krytiny a podobné nesmysly, do kterých vráží malý český člověk své těžce vydělané zlaťáky. Co si u nás postavíte, to vám pak doživotně zůstane na krku, ledaže byste to prodali. A co teprve trable se stěhováním, zkuste někam přemístit rodinný domek!
To tady se na to jde pěkně od lesa(!?):
Začít je třeba podlahou. Stlučte z prken kulaté pódium, doprostřed umístěte kamna s komínkem, dozadu domácí oltář, dokola pár truhel, případně nějakou tu postel, místo pro hosty je vzadu nalevo, domácí dámy budou sedět vpravo. Na jižní - nesplést! - straně vztyčte malované dřevěné dveře. Pokud nechcete bydlet pod širákem, přijdou teď na řadu stěny.
Ze dřeva si vyrobíte skládací kruhový rošt, postavte jej okolo podlahy a nahoru upevněte dřevěný rošt coby střechu. A hle - už je tu hrubá stavba. Teď jsou na řadě izolace. Vyčkejte podzimu, pak rozložte na trávu vrstvu ovčí vlny, pokropte ji a pokryjte trávou. Pak to celé srolujte jako štrůdl a hezky válejte tam a zpátky po stepi. Po rozložení je třeba tuhle ovčí vatu omotat okolo stěn. Čím tužší zima na obzoru, tím víc vrstev. Nakonec omítka - přes celou jurtu se přehodí tuhá bílá plachtovina a po stranách zatíží kameny. Stačí odpoledne pilné práce a dům je na světě.

Chcete se stěhovat? Rozložení jurty netrvá o nic déle než její stavba, a stačí pár silných jaků a můžete jít, kam vás srdce táhne. 250 kilo je sice docela dost, ale pořád je to mnohem míň než jakýkoli evropský dům.

Pak můžete mít domov všude, kam přijdete, a když si večer sednete před dveře a rozhlédnete se své nové zahradě, třeba vám na jazyk přijde nějaká pěkná hrdelní píseň.

Choomijn cholboo ajalguu.


Cirkusáci (18. 7. 2002)

Stopování jde výrazně líp, něž jsme čekali, navíc se nám zatím vždycky podařilo ukecat odvoz zdarma, a tak se v našich hlavách líhnou odvážné plány. Co kdybychom se vypravili ještě o dvě stě kilometrů dál do národního parku Terkhiin Tsagan Nur za sopkou Chorgo a jedním prý moc pěkným mongolským jezerem?
Nápad nás zláká. Městečkem Cecerleg jen tak profrčíme a míříme dál a dál na západ. No, profrčíme asi není to nejsprávnější slovo pro drncání a nadskakování po prašných mongolských "dálnicích", nicméně v porovnání s pěší chůzí vypadá i průměrná přepravní rychlost místního vozového parku - 20 až 30 km v hodině - docela obstojně.
Až k řece Tamir Gol jde všechno v pohodě. Provoz sice zeslábl na několik málo aut za den, ale s použitím pěškostopu nám cesta docela ubíhá. Volné chvíle mezi stopováním vyplňujeme seznamováním s domorodým obyvatelstvem, až nám leze kumys i ušima a já si na jednom z darovaných cukrátek vylomím zub.
Za řekou to vypadá hůř. Čekáme už pěknou chvíli a nikde nic. Když náhodou něco jede, je to malé auto a narvané až k prasknutí, vůbec si nedokážu představit, že máme šanci se někam zaživa vecpat. Taky začínáme pochybovat, že nás bude někdo ochotný vzít zadarmo, po těchhle cestách asi málokdo jezdí pro potěšení. Rodinnou radou odhlasujeme, že nebudeme kazit morálku řidičů penězi a v krámku u cesty kupujeme půllitrovku mongolské vodky - hlavní cenu pro toho, kdo nás k Chorgo vezme.

Zastavuje mohutný náklaďák ruské výroby a z kabiny se vyhrne pět lidí.
"Zdravstvujtě,! Až k Chorgo nejedem, ale kus vás můžem vzít na korbě."
Jak se tak škrábeme nahoru, ukáže se, že auto stěhuje jurtu i s vybavením, včetně několika ovcí a kozlíka. Na bílé plachtě už sedí dva lidé s pejskem, když se rozjíždíme, auto vrže, vysoko naložený náklad se kymácí a kozel se pouští do okusování popruhů na Pavlově batohu.
Kdysi dávno se kočovalo za pomocí jaků či koní, rychlostí pěší chůze. Dneska se doba změnila a na řadu přišli koně pod kapotou. Jenom jurty jsou pořád stejné.

Asi není těžké uhodnout, jakou rychlost může vyvinout na hrbolaté polní cestě přetížený náklaďák, navíc s valníkem. Nejdřív chvíli sledujeme monotónní krajinu, pak se vahou vlastního těla propadáme do hloubi rozmontované jurty a za neustávajícího nadhopsávání sladce usínáme. Příliš nám nevadí ani polední výheň, co na tom, že budu mít spálenou jen pravou půlku obličeje.
Když se probudíme, nejsme pod vrstvou prachu pomalu ani vidět. Je tu rozcestí, "cirkusácký" kamion odbočuje doprava, my potřebujeme rovně. Za svezení nic nechtějí, ještě nás vyprovázejí kumysem. Fotíme se, loučíme, máváme a mizíme za stepním obzorem.
Pochoduji, oklepávám prach alespoň z tváře a přemýšlím o kočovnících. To jsou opravdoví lehkonozí poutníci! Netíží je vazby k domům ani místům, všechno, co potřebují k životu, se vejde na korbu jednoho náklaďáku. V koutku duše musím přiznat, že jim tu volnost závidím.


Robinsoni na řece Čulút (20. 7. 2002)

"Fakt pěknej romantickej a dramatickej kaňon!" hodnotíme kritickým okem nevelkou prohlubeň napravo od čulútského mostu. Kdo psal průvodce, musel mít velkou fantazii.
Spektakulární scenérie se tedy ten den nekonaly, nicméně se ukázalo, že voda oplývá hojným množstvím ryb, Pavla chytlo rybářské nadšení a pytlačkou, zakoupenou za drobný peníz od jednoho místního kovboje, ulovil dva pstruhy, vítané zpestření večerního jídelníčku.
I normálně jsme zvyklí na prostou stravu, ale Mongolsko náš jídelníček okrouhalo ještě mnohem víc. Zelenina žádná, obchody jsou daleko od sebe a nic moc v nich neprodávají. Navíc je jídlo těžké a při delších pochodech se pěkně pronese. Když se tohle všechno sečetlo, vyšla z toho dieta o mouce a nudlových polívkách. Čínská instantní s domácími nočky k snídani, chlebové placky k obědu, sladká moučná kaše - nebo pro velký úspěch opět čínská polívka - k večeři. Vymysleli jsme dokonce vlastní verzi otčenáše: "…nudle naše instantní dej nám dnes…"

Další den se vydáváme po proudu řeky, třeba nás hezká část kaňonu teprve čeká. Krajina je tu hodně zvláštní, člověk by čekal, že voda pěkně poteče údolím a nad ní budou skály a hory, a ona je tu zatím všude placka placatá a do ní řeka vykousala hlubokou díru.
Čím jdeme dál, tím je strž hlubší a romantičtější. Dole se klikatí stříbrná voda řeky, na březích rostou smrky a jejich špičky občas vykouknou až nahoru na pláně. Ještě několik vodních zákrut a říční dno je pěkných pár desítek metrů pod námi. Výhled máme skoro jak z letadla. Přestože všude okolo není nic než travnatá step, pod námi v úzkém kaňonu to vypadá jak někde v kanadských lesích - voda, písčité břehy, tráva, stromy…
Opatrně slézáme po skalách dolů a rozbíjíme na písčité pláži u vody tábor. Kdyby takové krásné místo bylo kdekoli v Čechách, stalo by se určitě Mekkou výletníků a vandráků. Tady není ani noha. Koupeme se v řece, pozorujeme ptáky na skalách a mraky, jak plují po úzkém pruhu oblohy vysoko nad námi. Večer vaříme na ohni nudlovku ochucenou divokým česnekem, a když pak Pavel odchází znovu zkusit pstruhové štěstí, připadám si jako správný robinson.


O jezeře, sopce a pytli plném blech (22. 7. 2002)

Na útrapy spojené s harcováním z Cecerlegu zapomínáme ihned, jak se před námi objeví tmavá hladina Terkhiin Tsagan Nur. Při vší úctě k mongolské přírodě musím říct, že místní krajina působí značně jednotvárně. Při pohledu na mapu se může zdát, že jsou tu vysoké kopce, jenže místo údolí a hřebenů vás čeká víceméně neměnná náhorní plošina. Tráva vlevo, tráva vpravo, žádná hora, žádný strom. Zkrátka a dobře travnatá placka, když máte štěstí, tak aspoň trochu zvlněná.

Národní park Terkhiin Tsagan Nur tvoří výjimku, ale ne úplnou. Přestože slavná sopka, na kterou se s oblibou škrábou turisté z široka daleka, leží tři tisíce metrů nad mořem, vypadá její kamenitý kužel z dálky spíš jako větší hromada strusky.
Věčnou stepní trávu tu před mnoha miliony let zalily koberce lávy, z přehrazeného údolí vzniklo jezero a na lávových polích teď rostou modříny a chomáče pestrých květinek. Je tu jak na jiné planetě, láva se vlní a láme do tisíce kvádrů, v hlubokých prasklinách svítí malá jezírka. Vyvřelina je černá, rybníčky tmavomodré.
Z hrany kráteru, kam dofuníme zplavení a uvaření poledním horkem, je výhled do šířky, do dálky i do hloubky. Jako bychom stáli na obrovském trychtýři, co končí někde hluboko v záhybech nitra paní Země. Komínky už pěkně dlouho nikdo neprofoukl, a tak můžeme beze strachu bloumat mezi pestrobarevnými kameny vyvřelin a pozorovat praštěné mongolské turisty, co po strusce "sjezdují" mnoho desítek metrů dolů na dno kráteru.

Večer se skamarádíme s místními pastevci a zakempujeme nedaleko jejich jurty přímo na břehu jezera. "Z, z, z, z…", klepou po západu slunce zuby pasteveckých prťavců, co nám dělají veselou společnost při budování stanu. Tahám spacák. "Šup dovnitř!" naháním pětici promrzlých mrňavců do našeho fusaku pro dva. Sotva za nimi starší bráška zatáhne šňůrku, začnou se dít s pytlem pozoruhodné věci. "Í, í, í, í…", kničí fusak a nadskakuje do všech směrů. Převaluje se po trávě, tu a tam z něho vytrčí ruka, noha nebo zadek a celý se otřásá smíchem. My venku pilně lechtáme, spacák poskakuje ještě víc. "Hi, hi, hi,,," smějí se blechy uvnitř.
Investice do společenské zábavy přinesla ovoce hned druhý den ráno, kdy se nám před stanem vyrovnal štrůdl koledníků s mlékem, jogurtem a čerstvě nalovenými rybami. Podívat se na nás přišlo dokonce i rodičovstvo. Snažím se neporušit zásady místní pohostinnosti a nabízím vlastnoručně uklohněný slaný čaj s mlékem. Podle vlažných reakcí asi spíš nic než moc, mléko leze zjevně všem už i ušima, na jogurt se taky netváří. Zato s náramným apetitem slupnou tři dny starý chleba a ubalí si viržínko ze zbytku českých novin, co jsme vyfasovali na ambasádě.
"Hra na veselou skromnost", vzpomenu si na pana Nevrlého. Občas mi přijde neuvěřitelné, s jakým málem tu lidé dokážou vyžít. Početné rodině patří jurta, kamna, pár truhel, dek a oblečení, víc nic. Věci, které mi přijdou směšně obyčejné, tu jsou vzácností - třeba suchý chleba nebo starý arch novin. Přála bych si natočit tady v jurtě krátký šot a pustit ho u nás do televize: Lidi neblbněte! Nová auta a mobilní telefony vás šťastnější neudělají! Jsou to jenom reklamní lži. Opravdové štěstí nákupy nových nesmyslů nepřinesou!


Ogii Nuur (26. 7. 2002)

Stop je občas naprosto bezpečný způsob, jak dojet někam úplně jinam, než jste chtěli.
Nejdřív vypadalo všechno nevině. Silnice za Cecerlegem byla relativně frekventovaná - tedy na mongolské poměry samozřejmě -asi tak po hodině a půl pěšího pochodu okolo jelo první auto a dokonce nám zastavilo. Z žigulíku se vyhrnula sedmičlenná rodina a s nadšením nás i batohy začala skládat dovnitř. Za normálních okolností bychom asi odmítli, ale představa dalších několika hodin šlapání po rozpálené jednotvárné pláni byla natolik hrozná, že jsme se vděčně vmáčkli do všech zbylých volných prostorů v autě a dobrodružná cesta mohla začít. Společnost byla veselá a fakt, že je nás tu jedenáct a podvozek odíráme o každý větší výmol, zjevně nikomu nevadil.
"Vy jste z Československa! Já u vás byl před léty rok na stáži v cementárně," stvrzuje naše těsné přátelství šofér a majitel spektakulárního terénního vozu. "Jedno černé pivo, zlatá Praha!" povzdychne si česky a k naší hrůze odbočí kamsi do leva. "Jó, to je cesta na jezero Ogii Nuur. Voni tudy lidi moc nejezděj!"
Jaká cesta! Řítíme se po travnaté pláni někam do neznáma, řidič nás nutí zpívat Tancuj, tancuj… a posádka se směje. No nazdar, další hlavní tah na Ulánbátar, který nějak zapomněli postavit.
"Neblbni, vystoupíme a jdeme zpátky!" burcuje mě muž a logicky argumentuje, že ať cesta vede kam chce, odtamtud už se nikdy zpátky nedostaneme. Jenže s tvrdou hlavou je těžko se hádat. "Konečně správný dobrodružství! Schválně, kam přijedem!" Strašně toužím vidět jezero Ogii.
Od pasu nahoru vyčnívám z okénka, usazuje se na mě báječná písková pleťová maska, spolucestující vesele povídají a široko daleko není vůbec, ale vůbec nic.
Fííííí. Píchli jsme. Tedy žádné překvapení, vzhledem k tomu, že jedeme napříč stepí a výrobce žigulíku asi moc nepočítal, že by s osobním vozem někdo jezdil off road a navíc s jedenácti lidmi na palubě. Měníme duši, fotíme se, vzpomínáme na Prahu.
Fíííí. Za pár kilometrů píchneme podruhé. Tak schválně, další rezervu už nemáme, to jsem fakt zvědavá, jak tady seženeme mototechnu. Řidič ale zjevně nejede v Mongolsku poprvé a odkudsi z kufru vyštrachá další náhradní duši. Otírám si alespoň trochu prach s obličeje, aby se mě dětská část posádky přestala bát.

Zůstává mi záhadou, jak šofér ví, kam má jet. Všude okolo není NIC, ale vůbec nic, jen mírně zvlněná krajina, tráva a modré nebe. Občas zahneme doprava, občas doleva, pak zase jedeme rovně, podle čeho se ten člověk asi tak orientuje? Konečně se přestáváme se hádat o to, jestli vystoupit nebo ne, protože když nás tu teď nechají, tak zpátky netrefíme ani náhodou.
Jedeme vesele dál a všichni kromě nás vypadají náramně v pohodě, jako kdyby jeli na výlet po té nejbáječnější a nejlépe značené evropské asfaltce.
Navečer se před námi zčista jasna objeví jurta. "Strejdáá.." vyřítí se děcka z auta a za chvíli se už prohánějí na koních. Vůz parkuje před jurtou, dveře jsou dokořán a z kazeťáku vyhrávají houpavé melodie mongolských "dlouhých zpěvů". "Pojďte dál, přespíte tady a zítra můžete na jezero Ogii dojít pěšky, je to asi šestnáct kilometrů tímhle směrem," mává neurčitě rukou přes nekončící travnatou step.
Jo, asi tady budeme spát. Je to široko daleko jediná známka civilizace, v žádné jezero už dávno nevěřím. Solární panel na střeše jurty a auto zaparkované před dveřmi tu vypadají jako pozdrav z jiného světa.
"Pojďte na kumys!" zvou nás dovnitř, kde se mezitím nashromáždilo asi dvacet lidí. Odkud sem asi přijeli?!? "Éto vódka, oná chýtraja, ty nebojsa!" povzbuzují Pavla, aby si s nimi slavnostně připil pálenkou z kravského mlíka. Přesně podle tradičních zvyklostí pijí všichni z jednoho kalíšku, který se průběžně dolévá. Poté, co objede runda všechny chlapy, dostáváme se bohužel na řadu i my babuchy a odmítnout je krajně neslušné. Charóšij kumys, vazmítě!" pokračuje večerní sezení až do pozdních hodin, kdy nám v žaludku šplouchá nejmíň hektolitr třaskavé směsi kyselého a přepáleného mléka. Všeho moc škodí, i dobrého kumysu.

Ráno jezdíme chvíli na koních a pak nám nezbyde nic jiného, než se vypravit k tomu zapeklitému jezeru. "Vazmítě kumys!" odkládají náš odchod několikrát hostitelé slavnostními rundami. To teda bude pochod! Hic jak blázen, nikde nic, břicho plné mlíka.
"Jděte tudy, pořád rovně, tam jak vidíš ten strom. Jezero je tam, vesnice tam," rozpřahuje se pán domu rukama do prázdna dvěma úplně jinými směry. Strom teda žádný nevidím, akorát nějaký připosražený keřík úplně na obzoru. Ach jo. Vyrážíme směrem na vesnici.
Zkrátím to: šli jsme celý den zbůhdarma napříč tou neuvěřitelnou plání, několikrát brodili řeku a nechali se ožírat hejny krvežíznivých komárů a připalovat hladovým sluncem. Existence vesnice v těchto místech mi přišla ještě méně pravděpodobná než výskyt života na Měsíci. Posledních pár dní víz, do Ulánbátaru tři sta kiláků, jídlo na dva dny, Pavel kleje až se step zelená, jo, je mi jasné, je to moje blbost a jsem strašný tvrdohlavý střevo.

Přišlo mi to neuvěřitelné, ale večer jsme do té vesnice skutečně dorazili. Kdo tam žije a proč tam žije, mi není jasné dodnes, nicméně se našla jedna podnikavá duše s džípem, nacpala nás dovnitř spolu s dalšími asi šesti lidmi, kteří jeli kdoví proč a kdoví kam,a během nádherné hvězdnaté noci nás popovezla na asfaltovou silnici na dostřel od Ulánbátaru.

Z jezera Ogii jsem samozřejmě nezahlédla ani stéblo rákosu, ale za ten zážitek to stálo (tedy alespoň podle mínění dámské části naší dvoučlenné výpravy).


Jak jsme za půl sviště dojeli do Ulánbátaru, nacpali se výtečných borůvkových knedlíků a přespali na střeše ambasády (28. 7. 2002)

Staví! Vykoupaní v řece Tuul, žaludek plný českých sušenek a čokolády a ještě nám někdo zastavil. Není na tom světě krásně?
Naleštěná Toyota Landcruiser veze nejen movitě vypadajícího řidiče s ženou a dvěma dětmi, ale taky zásoby na tuhou zimu a dary od venkovských příbuzných v jedné podobě. Cpeme se mezi tvaroh, kanystr s kumysem, zezadu do nás trká kozel a bečí svázaná ovce. Na takový náklad si měl břicháč pořídit spíš náklaďák než luxusní čtyřkolku. Pán ale vypadá spokojeně. Bubnuje prsty o volant a všichni se houpeme nahoru a dolů po nekonečných výmolech hlavní mongolské "dálnice".
Odbočujeme. Po předvčerejší zkušenosti mě polije studený pot. Ukáže se ale, že odbočka je pouze přechodného charakteru a má jistý cíl. Stavíme u jurty a po krátké debatě přináší jurtovník čerstvě střelené chlupaté zvířátko. Á, svišť! Už jsem slyšeli, že je Mongolové milují, pečou s horkými kameny a chytají od některých z nich mor. Je to ale národní pochoutka, tak kdo by váhal. Pomáháme financovat půlku chlupatce, když tedy řidič nemá drobné a bereme to jako docela zvláštní formu jízdného.

Ulánbátar nás vítá horkem a závějemi prachu, nejraději bychom celé město přeskočili a přistáli rovnou v "našem" modřínovém háji pod Čingeltej Uul. Marně sháníme veřejné lázně, je sobota večer a tím pádem všude zavřeno. Zatracená práce. V jihovýchodní Asii se všichni mejou třikrát denně a přijde jim to normální, my se tady chceme umýt jednou za týden a všichni na nás koukají jak na blázny! Hygienu řeším za smrčkem vodou z potůčku, je jako břitva, skoro si připadám, že ze sebe špínu odírám krystalky ledu.

Další den se vypravujeme do městského muzea na kostlivce dinosaury a zmrzlinu. Hlavní křižovatku na Suchbátarově náměstí bereme suverénně na červenou jako ostatní místní a hbitě uskakujeme před jedoucími auty. "Jé, paní velvyslancová!" Kdybych se tak líp podívala, komu se vrhám pod kola!
"Máte na ambasádě expresní dopis," sděluje nám vlídnou češtinou tmavovlasá paní šoférka, zatímco se jí hbitě cpeme i s batohy do auta.
Sláva, sláva! Láskyplně pak na ambasádě ožmouláváme dlouho očekávané kartičky měsíčních víz do Ruské federace. Už jsme měli skoro strach, že nepřijdou a my budeme muset zůstat doživotně v Mongolsku. Švagr je zlato, že přežil všechny ty lítanice a trápení s ruskými úřady! Stejně je to zvláštní, člověk by čekal, že se bude bývalý spřátelený Sovětský svaz chovat ke svým ex-koloniím laskavě, a zatím jsou tohle nejdražší a nejkomplikovanější víza za celé ty dva roky. Nu, vot!
Hlavně, že je máme v ruce.
Naší dobré náladě pomáhá i to, že jsme znovu na naší milé ambasádě. Když jsme se tu stavovali před dvěma týdny, přijali nás moc krásně, ne jako obzundy kdoví odkud, ale jako hosty. Po všech těch nevlídných čínských úřadech to bylo jako balzám na duši. Vlídně na nás mluvili, usmívali se, nabídli kumys, mohli jsme přímo z kanceláře poslat e-mail domů, dostali jsme čerstvé české noviny, které jsme pak hladově hltali za dlouhých severských nocí, a mohli jsme tu dokonce nechat nepotřebná zavazadla. To byl servis!
Aby se nezdálo, že se naše mínění o českém zastupitelstvu nedá vylepšit, dostáváme tentokrát návdavkem pozvání na soukromou večeři u Piňosových. Ale jakou - kynuté borůvkové knedlíky! Tak, to se opravdu nedá odmítnout, vidina "blbounů" je silnější než společenské zábrany.

Večer byl náramný. Povídání s panem konzulem, jeho rodinou a jihoafrickými přáteli se protáhlo dlouho do noci a nakonec jsme místo stanu za městem usínali pěkně pod širákem na ploché panelákové střeše ambasády. Pod tmavou hvězdnou oblohou nám pak najednou připadalo, že jsme jen malinký krůček od domova.


Z labyrintu světa - Skopové stokrát stejně

Vůbec si nevybavuji, že bych kdy ve světě potkala mongolskou restauraci. Všude jsou samé čínské, indické, thajské, italské, řecké nebo vietnamské. Čímpak to asi bude? Pročpak asi nepřekročila sláva mongolských kuchařů hranice jejich země? Tušíte správně - není moc o co stát. Při vší úctě k místním tradicím se mongolská jídla asi světově populární nikdy nestanou. Skopové vařené, skopové mleté a smažené, skopové s nudlemi, s rýží, bez nudlí, v polévce, v knedlících, v plackách a čím tučnější, tím lepší. Můžu vám říct, že po několika dnech mongolské stravy nám lezlo ovčí maso i ušima a při pohledu na tlustá mastná oka místních polívek se mi dělalo zle.
To je tak. Mongolové nemají žádný vztah k obdělávání půdy. Dokonce považují zemědělství za jakousi podřadnou činnost, protože země je posvátná a neměla by se znesvěcovat takovými neřestmi jako je různé okopávání a překopávání.
Když ale nic nepěstují a na stepích samo nic nevyroste, zbývají jim pouze stáda. No a podle toho ten jídelníček vypadá. Mléko, smetana, máslo, dobré tučné maso, méněcenné libové, dovezená mouka a tu a tam nějaká po čínsku vypěstovaná cibule. Vydatná strava pak košatě tvaruje mongolské postavy - objemní řimbuši v tlustých kabátech, mnohé dámy si v ničem nezadají s věstonickou Venuší. A ta ovčí vůně linoucí se ze všech pórů v kůži! Byli jsme docela rádi, že máme s sebou vařič a můžeme si jídelníček zpestřovat něčím bezmasým.

Na rozdíl třeba od Číny, kde se člověk ztrácí v nekonečných jídelníčcích, si v mongolské hospodě nemusíte zoufat. Jídelníček je jednoduchý:
Dejte si třeba chúšúr - smaženou chlebovou placku s mletým skopovým uvnitř a notnou vrstvou přepáleného tuku zvenčí, nebo je libo vařený knedlík búdz (copak je asi uvnitř) a nebo pařený skopový knedlíček mantu? A co takhle skopový guláš nebo ovčí vývar? Jednou jsem zamyšleně seděla nad zvláště vypečenou mastnou polívkou a napadlo mě, jakou radost by z ní asi měla moje babička!

Na stepních pláních se nám moc líbila příprava jídla jménem tsuivan: osmahnete kousky skopového, brambor a mrkve, podlijete vodou, přisypete sůl a povaříte. Pak do toho samého hrnce vrhnete nudle, přelijete trochou oleje a necháte je v páře z masa a zeleniny uvařit. Není potřeba žádná další voda, kterou pak musíte slít, a hlavně nemusíte tahat těžké konve od vzdálených studní! Uvařené nudličky promícháte s masem a zeleninou a dobrota je hotová. Pokud vám v krku zůstane tučný škraloup, dá se úspěšně spláchnout slaným mléčným čajem, kterému tu říkají tsütej tsaj. Příprava není složitá. Slijete dohromady vodu a mléko, povaříte a přisypete špetku zeleného čaje. Necháte ještě trochu vařit a nakonec přidáte sůl.
Jen tak mimochodem - vody a mléka je tu sice požehnaně, ale čaj se musí dovážet, a tak tsütej tsaj občas připomínal spíš zředěné slané mléko než skutečný čaj.

Mongolové by mi určitě nezapomněli, kdybych vynechala kumys. Pijí jej ráno, v poledne, odpoledne, večer i v noci a dokážou ho spořádat neuvěřitelné množství, od malých dětí až po babky a dědky.
Úplně na začátku je třeba podojit kobylu. Mléko se nejprve nalije do zvláštní nádoby, nechá kysnout a pak je třeba jej tlouct a tlouct a tlouct. Jednou jsme spali u jurty, od které se dlouho do noci ozývaly divné rytmické zvuky. Zprvu jsme mysleli, že se jedná o tajný šamanský rituál, ale sotva nám ráno přinesli první várku na ochutnání, bylo všecko jasné.
Dokonce prý existují písně, které se specielně při tlučení kumysu zpívají, aby šla práce lépe od ruky. Samo sebou, že mají mnoho slok!

Kumys dokonce obsahuje asi 3% alkoholu, ale nemyslím, že by se jím dokázal někdo opít. Mongolům to asi taky přišlo líto, a tak vymysleli "kumysovici" - pravý destilovaný kumys jménem šimín arkhi. Někdy mu také říkají "chytrá vodka", ale ať je jméno jakékoli, chutná to stejně příšerně. Alkohol tam asi nějaký je, ale dobře skrytý pod silnou pachutí mýdlové vody. Co by taky člověk čekal od pálenky z mléka!

Výraznou bodkou za mongolskou kuchyní jsou rozhodně cukrátka. Okamžitě zapomeňte na jakékoliv české cukroví! Cukrátka jsou ve skutečnosti kusy na kost vysušeného tvarohu a bohužel tvoří tradiční pohoštění, které host nesmí odmítnout. Jenže jak je sníst? Zkuste je třeba a) polknout vcelku - pozor na velké kusy, b) vytrvale ožužlávat - výhodou je dlouhá trvanlivost, některá sousta vám hravě vydrží celý den, c) rozkousat - dones se na nějaké mongolské pláni povaluje kus mé stoličky…

To vám pak přijde i mastná polívka docela stravitelná.


Süchbátar (31. 8. 2002)

Poslední mongolské město, poslední noc na bezpečné půdě. Až sem jsme dojeli stopem, dál nás čeká předražený vlak, jediný způsob jak se dostat přes severní hranice. Co je za nimi, je zatím veliká neznámá. O Rusku koluje takových historek, že kdyby byly pravdivé jen z poloviny, tak za každým bukem číhá nachmelený Ivan se sukovicou. Strach se mísí se zvědavostí a nejistotou.
Poslední ohlédnutí. "San ben ó" krásná stepní země v srdci Asie. Kdo neviděl tvé planiny, neví, jak chutná dálka.


Závěrečná zpráva z Mongolska

Mongolsko není ani pro milovníky památek ani pro vyznavače pohodové dovolené v luxusních hotelech. Nejsou tu vysoké hory, krásná města, nádherné kláštery, pohodlné silnice ani rušný život v ulicích. Pokud ale chcete najít klid, prožít si naprostou svobodu a neomezenost, pokud vám dělá dobře jít jen tak kam vás nohy nesou, vyjít s málem a spoléhat jen sami na sebe, pokud se chcete potkat s lidmi, kteří dodnes žijí stejně jednoduše jako před stovkami, možná tisíci lety, pak je pro vás možná právě Mongolsko to pravé.

Náklady: Strávili jsme tu 29 dní a zanechali po sobě asi 5000,- korun za oba, samozřejmě v podobě tvrdých valut. Plus 80,- dolarů za získání dvou měsíčních víz na mongolské ambasádě v Pekingu.
Když jezdíte stopem, chodíte pěšky a vaříte si, budou se vaše výdaje pohybovat velmi nízko, možná ne o moc výš, než co utratí domorodci. Když ale budete spát v hotelech, jíst v restauracích a jezdit džípy, vyšplhají se ceny do astronomických výšin. Neřkuli když použijete služeb místních velmi předražených cestovních kanceláří. Pak částku vynásobte pěti i víc.

Památky: Kromě Ulánbátaru a několika zachovalých klášterů toho tu moc k vidění není. To málo, co bylo, zničili komunisté, většina lidí bydlí v jurtách nebo jednoduchých dřevěných domech, klidně zapomeňte na architektonické zážitky.

Jídlo: Tučné skopové, slaný čaj, nudlové polívky, smažené plněné placky. Doporučujeme vzít si s sebou vařič. Hospod je málo a zvlášť pokud chcete vandrovat někde na vlastní pěst, budete si muset vystačit sami. V nemnoha obchodech se dají koupit podobné potraviny jako u nás: chleba, máslo, salám, marmelády, instantní polévky… Vše za celkem rozumné ceny.

Ubytování: Mongolové asi moc v hotelech nespí. Ubytovacích zařízení je v zemi málo, na asijské poměry jsou velmi drahá (od 10 USD na osobu) a rozhodně za to nestojí. Všude v zemi, snad s výjimkou centra Ulánbátaru, se dá v pohodě spát ve stanu. Step je veřejná, stan si můžete postavit, kam chcete. Nikdo se nad tím nebude pozastavovat. My jsme v Mongolsku nespali v hotelu ani jednou a vůbec nám to nechybělo. Snad jen by tu mohlo být víc veřejných lázní. Voda v studnách a potocích je i v létě pěkně ledová.

Doprava: Škoda, že je tu tak málo kolejí. Vlaky jsou relativně pohodlné a velmi levné. Asi 400 km ze Sajnšandu do Ulánbátaru se dá ujet za necelých 130 Kč. Čím dál jedete, tím je cena výhodnější. Kdyby to člověku nebylo líto, bylo by nejlepší nasednout na vlak na jižních hranicích a vylézt až v Rusku. Autobusy jsou výrazně dražší, čím dál jste od hlavního města, tím výš cena stoupá. Do vzdálených oblastí je nejlépe pronajmout si džíp. To pak počítejte asi 1000,- Kč na den a víc. V podstatě pořád jsme jezdili stopem, lidé berou rádi, ale pozor na to, že na odlehlejších silničkách si občas pěkně počkáte, než vůbec něco pojede. Průměrná dopravní rychlost všech silničních dopravních prostředků se tu díky stavu cest i vozového parku pohybuje tak okolo 20 - 30 km/hod. Při plánování trasy je dobré s tím počítat.

Lidé: Neuvěřitelně skromní a pohostinní. Většina z nich žije velice prostě a v podstatě nezávisle na okolním světě. Hodláte-li se toulat mezi jurtami, počítejte s četnými pozváními na čaj a cukrátka, doporučujeme vzít s sebou pro vaše případné hostitele nějaký dárek (cukr, čaj, sušenky, populární byl i suchý chleba a staré noviny na balení cigaret).


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno: 10. srpna 2002          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz