fotocesty FOTOCESTY.CZ
Asijské putování 2000-2002 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>

K a p i t o l a    d v a c á t á     š e s t á

Transsibiřská

(Rusko)

Na cestách jsou nejkrásnější návraty.

Ať jsme jakkoli daleko ve světě, přeci jen někde hluboko v sobě nosíme střípek domova. Malé místo na téhle velké zeměkouli, kam patříme a kam nás chtě nechtě začne za čas táhnout naše srdce.

Nejdřív je vábení slaboučké, jenom sladké polechtání, když se do mysli vkrade vzpomínka na naše blízké, ulici, kde známe každý kout, dům, zahradu, náš pokoj... Jenže to je ještě pořád volání dálek silnější. Ve světě jsou větší města, vyšší hory, prudší řeky než tam, kde jsme doma, a my je tak moc toužíme poznat.

Pak ale přijde chvíle, kdy se nepokojná dušička modravých dálek konečně nasytí. Daleké země nám začnou připadat podobné, chrámy, náměstí a paláce splývají, bolí nás nohy a ramena a sílí v nás pocit, že to, co jsme vlastně na cestách hledali, je ve skutečnosti daleko za námi - doma. Zavoní nám čerstvý chleba a mátový čaj, dlouze ožmouláváme vybledlou fotografii Karlova mostu.

A to je ten správný čas otočit se a jet domů. Jinak by naše cesta ztratila smysl, stali by se z nás tuláci bez cíle, unavení a unudění světem, a to přeci nechceme.

Až doteď jsme se od Liberce vzdalovali. Na východ, na jih, na sever, kam až to šlo. Teď jsme daleko na východě na Sibiři a zbývá jediný rozumný směr - západ. Tam někde za devadesáti poledníky leží to naše malé doma a my cítíme, že je ten nejvyšší čas začít se vracet.

Měníme nejen směr, ale i způsob cestování. Bylo by bláhové myslet si, že se nám za měsíc podaří odstopovat z Bajkalu do Čech a do stopování v nevyzpytatelném Rusku se nám ostatně nechce ani maličko. Otázka, jak spojit odlehlý ruský východ se zbytkem světa, ale naštěstí v lidech hlodala už koncem předminulého století. Výsledkem je jedna z nejúžasnějších železničních tratí světa - Transsibiřská magistrála.

Visí nad námi spousta otazníků: Seženeme včas lístky? Budou nám vůbec stačit peníze? Nestane se nám cestou něco? Neskrývám, že mám z  Ruska strach. Ale tam úplně na konci leží moje malé město v dolíku mezi horami a touha se vrátit je silnější než nejistota a obavy.


Husí jezero (1. 8. 2002)

Je začátek srpna, stojíme na hranicích, horký vzduch se nehne, ve vlaku je k zalknutí.

"A što éto!" zlobí se nervózně voják nad mým už potřetí špatně vyplněným celním prohlášením. Do kolonky cennosti píšu snubní prstýnek, 1 ks, snažím se právně podepsat a dumám, co vzácného by mohla ještě moje zavazadla obsahovat.

Celníka naštěstí zatím plně zaměstnají babky pašeračky, co mají kupé plné na černo dovážených čínských věcí. Zjevně nejedou poprvé. Bože, to tu budeme stát ještě pozítří!

Tupě zírám na celní budku za oknem, kde se líně pohupuje vlajka Ruské federace.

Konečně! Celníci se vyvztekali, vlak se dává pomalu do pohybu, z babek opadá nervozita, sedám si zpátky vedle nich.

"To víš, u nás práce není," pohostinně se se mnou dělí o svačinu. "Máš to supr, takhle mladá a můžeš jet takhle daleko. U nás máme sotva na jídlo." "To je svatební cesta," snažím se omluvit svůj zjevný blahobyt.

"Kterej je ten tvůj," pokukují najednou zvědavě po chodbičce. "Nóó, fešák! Takovej by se mi taky líbil. To moje dcera si vzala takovýho..."

Široké ruské srdce, napadne mě, zatímco kolem mých uší sviští příběh v rychlé ruštině, kterou chytám jen stěží. Na potkání vám vyklopí celý svůj život, babuchy burjatské.

V Nauški měníme mezinárodní courák za levnější lokálku. Sedím u okýnka a před mýma očima se postupně mění travnaté pláně v březové lesy, přibývá keřů a potoků, netrvá dlouho a jedeme podél řeky. Tady je krásně.

Naproti nám přisedl trochu divně vypadající člověk. Poočku sleduji zavazadla a trochu se stydím za svoji nedůvěru. Muž se za chvíli zvedl a posadil se přímo vedle nás. K mému velkému překvapení před nás položil několik uzených ryb.

"Jedu z práce domů a už bych je nesnědl, jen si vemte! Odkud vlastně jste?"

Snažíme se lámanou ruštinou vysvětlit, kdo jsme a co tady vlastně děláme. Člověk zatím vykouzlil milý úsměv.

"To je chyba, že jen projíždíte! Tady je takových krásných míst," vykládá přesvědčeně, sotva se dozvěděl, že jsme na cestách. "Támhle, kdybyste šli tím údolím," pokračuje nadšeně a já vůbec nepochybuju, že by se nám tu skutečně mohlo moc líbit.

"Když my už musíme domů." Radši neprozradím, že už jsme na cestě dva roky, protože náš spolucestující by si asi nikdy nic takového dovolit nemohl a navíc mu právě s chutí likvidujeme svačinu.

"Ty jsou z Husího jezera. Za chvíli pojedeme okolo. Já tam bydlím. Ty ryby jsem lovil a udil sám. No, jen jezte, já mám doma večeři."

Netrvá dlouho a jezero se skutečně objeví. Modrou hladinu lemuje prstenec rákosí, na březích stojí dřevěné domky s vyřezávanými štíty a plůtky z nahrubo ohoblovaných prken. Kolem jsou hory, modřínové a borové lesy, večerní slunce lechtá v obličeji. Vlak staví.

"Vsjevo charoševo! Hlavně dojeďte zdrávi domů."

"Dasvidanija!" máváme přes okno a já přemýšlím, proč že se vlastně toho Ruska bojím.


Sibiřská metropole (2. 8. 2002)

To snad není pravda! Přesně takovéhle autobusové zastávky máme u nás. A kandelábry! A ta samoobsluha jako by vypadla z oka našim Konzumům. Podobné jsou i ulice, chodníky, tramvaje, šmankote, vždyť já si připadám pomalu jak u nás!

Možná je to taky trochu tím, že jsme tak dlouho doma nebyli, a tak nám přijde všechno povědomé. Ale takhle moc? Teprve tady si uvědomuji, jak silně Čechy ovlivnilo 40 let bratření se Sovětským svazem. Asi mnohé z toho, co se u nás stavělo, mělo vzor kdesi v Rusku. Jsme v Ulan Ude, uprostřed Sibiře, a přitom je to tu tolik podobné městům u nás.

K našemu zmatení je podobný dokonce i sortiment v obchodech. S neskrývanou rozkoší kupujeme mlíko v pytlíku, housky a salám. Dokonce zbude i na zmrzlinu v oplatku - maróženoje, to už je dojem dětství dokonalý.

Pocit domova totálně zkazí návštěva na místním OVIRU, kde musíme nechat zaregistrovat víza. Nejdřív je všechno "něvazmóžno", to teda jako že máme totální smůlu a máme se stavit za tři dny ráno. Chytáme se za hlavu, že nám ujede vlak do Moskvy, takže se nakonec namalovaná slečna v minisukni uvolí a nechá nás sepsat speciální žádost o výjimku. Když se nám s urputnou snahou podaří sesmolit lejstro v ruštině, sebere si úřednice klíčky a kabelku a odchází.

"Vy tady počkejte, já se za chvíli vrátím," prohlásí nonšalantně a hned za tři hodiny je zpátky. Na naši žádost se samozřejmě zatím nikdo ani nepodíval, je pátek odpoledne a mimo našich řádně rozbouřených nervů je všude totální mrtvo. Nemít zamčené pasy v kanceláři, dávno bychom se na nějakou hloupou registraci vykašlali.

"Něvazmóžno," opakuje pak svéhlavě navrátivší se úřednice a na mě jdou mdloby.

Ježíšmarija, vždyť chceme jenom jedno úplně obyčejné pitomé razítko!

Ještě chvíli se dohadujeme a pak si to dáma najednou rozmyslí. Odněkud vyškrábe štempl a než se nadějeme, máme registraci hotovou. "Padesát dolarů!" říká neomaleně, když nám podává zpátky pasy. Tak to je slušný úplatek! Registrace má být zdarma.

Paní má ale smůlu, protože Pavel je v té chvíli už pěkně v ráži. Půldenní čekání udělalo své. Než se stačíme všichni vzpamatovat, vytrhne slečně pasy z ruky a za velmi nevybíravého českého komentáře svižně odchází. Úřednice se okamžitě pouští za ním a ječí na celý barák - naštěstí už totálně prázdný - že na nás poštve policii, nechá zavřít do kriminálu...

Uklidňuji se až dlouho poté v parku pod sochou Vladimíra Iljiče Lenina a v hloubi duše si přeji, aby byl tohle poslední ruský úřad, se kterým se kdy v životě setkám.

V parku u Lenina se s námi dávají do řeči tři kluci. Dva jsou Burjati, tedy příslušníci místní národnostní menšiny, jeden je až z Moskvy a tráví tu prázdiny. Po chvíli přátelské konverzace se jeden z Burjatů zamyslí:

"A jsou u vás v Čechách taky skini?"

"To víš, že jo," překvapuje mě, že se tu na Sibiři někdo zabývá skiny.

"A taky u vás mlátí Burjaty?"

Ten rozhovor mi vrtá hlavou ještě hodnou chvíli po tom. Asi vůbec nejde o to, kdo má jakou kulturu a jaké životní návyky, ale o to, kdo je prostě slabší

.

Jizva na temeni země (4. 8. 2002)

Sedím na nádherné oblázkové pláži, za mnou dozrávající maliní a hustý březový les, mezi kameny a pískem leskle vybělené naplavené dřevo. A přede mnou se do nekonečna táhne rozčeřená hladina nejstaršího a nejhlubšího jezera světa. Na obzoru jen matně tuším druhý břeh. Když je teplo a nefouká, láká zelenomodrá hladina ke koupání, ale za pár minut se přežene poryv severáku a člověk by nejraději zalezl za kamna.

Někde dole přede mnou, víc než kilometr a půl pod hladinou se dodnes prohánějí pravěcí živočichové, kteří toho vědí o mně stejně málo jako já o nich. V době, kdy se tahle obrovská proláklina začala rodit, tedy před dobrými 80 milióny lety, třeba na stejném místě jako já meditoval o pomíjivosti života nějaký dinosaurus. To teď už asi nezjistím, teď mi tu společnost dělají maximálně zbytky zrezivělého železa, co tu zbylo po nějaké úžasné ruské fabrice.

Bajkal. Slovo, které mi vždycky vonělo dálkami a teď jsme najednou tady, nohy zabořené v písku mezi oblázky, nad hlavou letící mraky. Předevčírem jsme naskočili v Ulan Ude na expres do Moskvy a nechali se za neutuchajícího veselí všech spolucestujících vyložit v městečku s legračním jménem - Bábuškin. Asi patnáct lidí včetně průvodčího nám ochotně vysvětlovalo, že se přeci do Bábuškinu jezdí lokálkou za pár rublů a ne expresem s místenkou! Jo, jo, teď jsou všichni chytří, když jsme se sháněli v Ulan Ude na nádraží, to nikdo nic nevěděl!

Lidská sídla na jižním břehu Bajkalu jsou tak trochu malebná a o něco více smutná. Domky zdobí vyřezávané dřevěné štíty, vesnice občasní opilci a okolí rozpadlé ruské podniky. Většina lidí sem přišla za prací. Když se před více než sto lety začala stavět páteřní železnice napříč Sibiří, vznikala podél ní nejprve nádraží, pak vesnice, města, továrny a daleký ruský východ alespoň relativně prosperoval. S rozpadem Sovětského Svazu zanikly i socialistické podniky a jediné, co funguje - železnice - všechny místní samozřejmě neuživí.

"Támhle v závodě jsem dělala třicet let," ukazuje na rezivějící areál na břehu jezera přátelská bábuška v šátku, co se s námi seznámila při nákupu chleba.

"Dneska tu není práce pro nikoho," rozpovídá se nešťastně a za chvíli už o ní víme všechno, včetně toho, že je její zeť naprostý moula. Už jsme tu pár dní, ale vždycky mě znovu překvapí, co jsou Rusové na sebe ochotní na počkání vyklopit.

Čím dál jsme od civilizace, tím krásněji je okolo nás. Zmizely betonové panely a rezivějící smetiště, voda omývá jen písčité pláže a z břehu se zvedají nízké hory porostlé temně zelenou tajgou. Večer děláme ohně v písku, přes den bloudíme mezi břehem a močálisky s břízami, hluboko za noci mlčky sedíme na břehu a zkoušíme si v hlavě srovnat zmatené myšlenky před návratem domů.


Milovníci rádiových vln (6. 8. 2002)

Nejsme tu sami. Je zrovna doba letních dovolených, a tak u jezera pobývá spousta výletníků. Připomínají nám dobu socialismu u nás. Celé rodinky přijíždějí ve starých žigulících, kempují v plátěných stanech nedaleko břehu, mezi stany stolek s židličkami, ohniště na jídlo a po okolních stromech šňůry s prádlem. Děti pobíhají všude okolo, dospělí vaří, perou a pouštějí veselé ruské písně z kazeťáků nebo zpívají u kytary.

Některým skupinkám, zvlášť těm nachmelenějším, se snažíme vyhnout, s ostatními se zdravíme. Československo znají všichni a chovají k nám, zdá se, velmi přátelské city

.

"Saďítěs i vazmítě," ujímá se nás zvlášť početná rodinka na travnatém plácku mezi břízami, sotva je stačíme zdálky pozdravit.

"Tyhle ryby jsme sami chytili a tady máte chleba," vedou nás rovnou ke stolu a předvádí v celé kráse tradiční ruskou pohostinnost.

"Igore, přines hostům vodku!" Volá korpulentní paní na člověka, který cosi kutí u antény na žigulíku. Tak tohle je ta méně příjemná stránka ruské pohostinnosti, alespoň tedy pro mě. S hrůzou sleduji, jak se stakan - tedy sklenice asi dvoudecková - rychle plní alkoholem. Vypít to nezvládnu, odmítnout nemůžu, jsem v koncích. Aspoň se tedy pouštím do uzené ryby, aby nevypadalo, že se neumím chovat na návštěvě.

"Ááá, Československo, občas někoho chytneme," vysvětlují muži, teď už každý se stakanem vodky v ruce. Já naštěstí vyváznu s talířem rybí polévky. Stůl se začíná nebezpečně plnit, dámy nosí jídlo ze všech stran.

"Radioľubítěl!" ukazují muži hrdě na sebe a na šňůry natahané po okolních stromech. Radioamatéři!

"Chytáme i lidi z Kanady a Austrálie," chlubí se pan Igor.

"Jo, manžel byl blázen do rádia už odmala," sděluje mi důvěrně jeho žena nad dalším talířem rybí polévky.

"My jsme kousek odsud, z Bradska, vždycky sem jezdíme na dovolenou."

Pěkný kousek! Asi jako z Prahy do Milána. Je ale fakt, že to je při sibiřských vzdálenostech jako když kamenem dohodí. A tak to jde dál a dál, chalupářské chody mizí a znovu se objevují na stolech a sklenice nesmí zůstat nikdy prázdné.


Balšoj pójezd (9. 8. - 12. 8. 2002)

Tak se nám podařilo koupit lístky do Moskvy. Vystáli jsme nervózní frontu na informacích a pak u pokladny za 1366,- rublů získali oranžovou kartičku s vodotiskem ruských železnic a spoustou šifer v azbuce. Po týdnu na Bajkale nám nádražní ruch dává docela zabrat, ale mnohem silnější než únava ze zmatku je radost nad získanými lístky a hlavně nad jejich neuvěřitelně nízkou cenou. Přestože jsme měnili za docela nevýhodný kurz, vyjdou nás jízdenky na čtyřdenní pět tisíc kilometrů dlouhou vlakovou odyseu přes půl kontinentu ani ne na 1800 korun a to je obrovský úspěch. Počítali jsme skoro s víc než dvojnásobkem. Prý jsou ale jízdenky do Moskvy mnohem levnější než z Moskvy, alespoň tedy pro cizince. Pro nás slušná šance, jak nedojet domů úplně bez peněz.

Poslední noc spíme za vesničkou Mostovoj nedaleko Ulan Ude. Nemůžu vůbec usnout, snad strachem, aby nám náhodou ten náš úžasný velevlak neujel. Nedaleko náš líně teče řeka Selenge, která nás provází už od mongolských hranic. Kolem vody se krčí ve stráních zahrádkářské chatičky, kam jezdí lidé z Ulan Ude na víkend. Včera večer byl vlak plný chalupářů s košíky hub, natrhanými květinami, jablky, děcka se vracela v maskáčích a s krosnami z výletů. Úplně jak u nás.

Několikrát přepočítáváme, v kolik hodin nám vlastně vlak jede, protože po celém velkém Rusku se uvádí odjezdy a příjezdy vlaků v moskevském čase, tedy o dobrých pět hodin dříve než tady na Sibiři. Nakonec se ale nějak dobereme správného výsledku a kolem poledního zvládneme i s batohem nastoupit do správného rychlíku. Dveře se za námi zavřou.

Miluji jízdu vlakem.

Sedím v chodbičce a za oknem sviští cáry krajiny, kolem mne neustále putují pasažéři tam a zpátky, "pravodnik" šůruje v asi půlhodinových intervalech podlahu a kluci mastí šachy. Máme ty nejlevnější lístky a tak nevlastníme žádné kupé, vlastně jen dvě police v jednom z mnoha otevřených boxů vagónu. Překvapilo nás, jak je vlak spořádaný a čistý, hrůzostrašné historky o ruských železnicích se asi taky stihly trochu dobarvit, než k nám dorazily. Spolucestující se s námi rychle seznamují a navzájem se s nimi zveme na čaj, který zaléváme horkou vodou z úžasného samovaru, co náš pravodnik pravidelně přikrmuje uhlím. Času máme všichni spoustu.

Rusko je obrovské. Svištíme, co to dá, ale přeci jen jsme v poledne kus před Irkutskem, večer téměř v Irkutsku, o půlnoci stojíme ve městě a hned druhý den ráno jsme kousek za Irkutskem. Náš pohyb na mapě je sotva znatelný. Ve volných chvílích studuji mapu světa. Někde daleko na jihu pod námi leží Laos, Malajsie, Thajsko a Indonésie.

Na vedlejší polici jede lesník Tomek z Polska, co se vrací po několika měsících z přírodovědné výpravy na Bajkal. Z batohu postupně vytahuje neuvěřitelné množství mechů a dlouhých lišejníků, nakonec vyloví i jakýsi kouzelný prášek od šamana a všem nám u svíčky přičarovává šťastnou cestu. Bavíme se komickou směsí ruštiny, polštiny a češtiny, občas si rozumíme všechno a občas vůbec nic.Oba s Tomkem shodně odmítáme hrát s Pavlem šachy.

Poledník, který právě přejíždíme, protíná zrovna hluboko pod námi Velkou Čínskou zeď.

Někde u Krasnojarsku objevujeme paní Olgu Žitinovou. Je malířka a vrací se domů do Jekaterinburgu z Burjatska, kde malovala krajinky a staré lidové legendy. Nadšeně vypráví o starých hrdinech, bohužel tak rychle, že jí rozumí tak akorát Tomek, a na stolku nám pořádá malou výstavu svých něžně melancholických skic. Pak vytáhne tužku a papír a jednoho po druhém nás nakreslí.

V Novosibirsku stojíme skoro půl hodiny, a tak vybíhám z vlaku vyfotit lokomotivu. Jsme skoro poslední vagón a tak pěknou chvíli trvá než se proderu všemi těmi bábuškami, co na perónu prodávají ovoce, ryby a pirožky. Pak mě chvíli podezíravě sleduje mašinfíra, asi si myslí, že jsem špión a nakonec koukám překvapeně já, protože na identifikační ceduli lokomotivy píšou: "ŠKODA, závod V.I.Lenina, Čekoslovakia". Jsme asi 4000 na sever od Kalkaty.

Několikrát "přepřaháme", asi abychom lokomotivu neuhnali, přeci jen jedeme ve dne v noci a pěkně rychle. Přejeli jsme Jenisej, Ob a Irtyš, vyjeli z kopců do nekonečných rovin Západosibiřské nížiny. Za oknem běží stovky kilometrů bříz a zelené trávy, tu a tam nějaká polozapomenutá dřevěná vesnička. Pavlovi je dlouhá chvíle a neprozřetelně obchází vagón s nabídkou šachové partie. Přihlásí se postupně tři dobrovolníci, kteří shodně tvrdí, že šachy skoro vůbec nehrají a vzápětí se z nich klubou hotoví Kasparovové. Jeden z nich dokonce poráží našeho kovaného hráče dřív, než si vůbec všimneme, že hra začala. Svůj úspěch pak opakuje tak dlouho, dokud se Pavlovi nezavaří všechny mozkové závity a marný boj vzdá. Jo, jo, není radno pouštět se v Rusku do šachů.

Kousek před Uralem nastupuje děda Ivan. Je vdovec, bývalý strojní inženýr, je mu něco přes osmdesát a asi mu bylo doma smutno, protože se jede podívat za vnoučaty kamsi na druhý konec Ruska. Přisedne k nám a když se dozví, že jsme z Čech, rozzáří se.

"Já se byl v Čechách podívat! Ale to už je dávno."

"A jak jste se k nám takovou dálku dědo dostal?"

"Na tanku, děti, na tanku." líčí spokojeně děd Ivan a vypravuje, jak v pětačtyřicátém osvobozoval Prahu. "A v létě, jaké pak byly u cest sladké hrušky!"

Daleko v modravých dálkách se uprostřed balúčské pouště se právě stýkají hranice Íránu a Pákistánu.

Pomyslnou hranici mezi Asií a Evropou přejíždíme hluboko v noci. Ráno se probouzím s pocitem, že skončila jedna velká kapitola našeho života.


Moskva (13. 8. 2002)

V rámci zmateného a téměř zoufalého shánění ruských víz jsme od našich přátel získali adresu na spřátelenou rodinu z Moskvy, která by nám snad mohla pomoci s pozváním do Ruské federace. Nakonec se vízum stejně řešilo v Čechách, ale kontakt na Moskvany se nám hodil. Ceny hotelů v hlavním ruském městě totiž ani trošku neodpovídají našim představám a už vůbec ne vyčerpanému rozpočtu, a tak jsme se nakonec odvážili požádat Teryukovi o nocleh. Nabídli jsme jim, že jim za ubytování zaplatíme a počítali s jednou nocí, abychom se trochu zotavili před cestou do Petrohradu.

Nakonec dopadlo všechno jinak. Rázná paní Tamara, jinak profesorka ekonomie na moskevské univerzitě, nás přijala málem jako státní návštěvu, nabídnuté peníze rozhodně odmítla, z jedné noci se vyklubaly tři dny a nám zbyly na ruskou metropoli ty nejkrásnější vzpomínky. Na rozdíl od mých katastrofických očekávání se ukázalo, že je Moskva úplně normální město s krásným historickým centrem, bohatě zásobenými obchody a podzemní dráhou, která vypadá spíš jako vestibul národního divadla než jako metro. Pravoslavné kostely a kláštery svítily novotou a v jejich interiérech se až tajil dech.

Asi nejsilnějším zážitkem byl obnovený Chrám Krista Spasitele. Obrovitá pravoslavná stavba se zlatou kupolí ční vysoko nad řekou vedle Kremlu a nejde si jí nevšimnout. A přeci tu ještě před pár lety byl jen opuštěný bazén veřejné plovárny a plot okolo.

Původní chrám nechal totiž v prosinci roku 1931 vyhodit do povětří Stalin, aby měl místo pro svůj grandiózní projekt paláce sovětů. Megalomanská budova se nakonec naštěstí nestavěla, a tak v šedesátých letech na místě vedle královského paláce vyrostlo výše zmíněné koupaliště. Všichni pravoslavní svatí se museli v hrobech otáčet.

Pak však přišla revoluce a neméně grandiózní projekt obnovy chrámu, za kterým stála hlavně osobnost moskevského starosty. Obnova obřího kostela se stala nejenom symbolem návratu k víře, ale také obnovy celého ruského národa.

Vstupuji s šátkem na hlavě, chvíli tiše stojím před ikonostasem a pak v předsálí kupuji pro maminku svatý obrázek s Kristem. Kéž může v nás všech namísto rozpadlých nefunkčních koupališť vyrůst něco nadčasového.


Z labyrintu světa - Postel s nebesy a polštářem z trávy

Když po jednom krásném večeru s našimi hostiteli, kdy jsme za všeobecného veselí vařili s Pavlem kynuté švestkové knedlíky, usínáme v měkoučké posteli s peřinou, napadá mě, že už máme za sebou pěkných pár noclehů mimo domov a že by se o tom určitě dalo něco napsat. Tak tedy:

Nepočítaně nocí jsme strávili v polích. Kukuřičných, obilných, zeleninových, rýžových, se slámou posekanou a voňavou i hloupě trčících pichlavých strništích, takže pak naše nocležistě připomínalo ze všeho nejvíc postel fakíra, i na vinohradu jsme spali. Nejkrásnější pole měli v jižní Indii. V některých už ve vodní lázni rostly křehké rýžové rostlinky a jiná byla naštěstí pro nás ještě suchá. Oranžové slunce se kýčově potápělo do rozčepýřených korun palem, vzduch voněl, křik opic a tropičtí ptáci vítali po horkém dni vlahou tropickou noc. Rádi jsme jen tak leželi a poslouchali a poslouchali.

Snad ještě intenzivnější byla blízkost přírody v lesích, hlavně v těch daleko na jihu. Džungle i deštné pralesy přes den spí, ale sotva zajde slunce, spustí stovky, snad tisíce lesních obyvatel ten nejbarevnější koncert, jaký si jen člověk dokáže představit.

Spávali jsme také v blízkosti lidí, v domech, kam nás pozvali vlídní domorodci, v nádražních čekárnách první, druhé i žádné třídy, na policejních stanicích u hodných četníků, v chrámech buddhistických, hinduistických, sikhských, džinistických, u mešity, v kostele i ve vesnické škole pod tabulí.

Neminuly nás ani kabiny nákladních aut i jejich střechy, korba prázdného náklaďáku, co vozil palmový olej, fotbalová branka na letišti v Bangkoku, ruiny hotelu, který rozstříleli rudí khmérové, zavazadlové police vlaků, hospody, hláska Velké čínské zdi, dokonce ani nákladní loď a podlaha pod roztočeným větrákem na celnici. Nejbáječnější z lidských domečků ale určitě byly bambusové přístřešky, které se staví v laoských horách. Jsou na kůlech, takže neležíte v bahně, mají stříšku, takže na vás neprší, nehýbou se, takže nedrncáte ani nenadskakujete, a přitom vám nic nebrání ve výhledu po kraji, nad kterým se válí vlhké a teplé cáry mlh.

Naši spáčskou odolnost pěkně prozkoušela Čína. Občas bylo problém najít i tak malý neobdělaný a nezastavěný plácek, kam bychom se vešli my dva. Zatínala jsem zuby v opuštěném polorozbořeném domku v  poušti, za hustého deště v parku uprostřed milionového města a za nemenšího slejváku v rozbahněném oraništi. Po chuti mi nebyl ani hřbitůvek uprostřed čajových plantáží a ze všeho nejmíň se mi zamlouvalo hnojiště mezi záhonky se salátem. Možná za odměnu nám pak byl nadělen broskvoňový sad - zaručeně nejlepší hotel v Pekingu.

Častým ležením na tvrdém a hrbolatém podloží si moje záda zvykla natolik, že mě teď rozbolí po každém noclehu v měkké posteli. A tak přemýšlím, jestli mi pak zpátky v Čechách nadýchané peřinky nepřijdou příliš fádní a nebude se mi stýskat. Nu co, stejně když doma nikdo není, zalézám potají v kuchyni na zemi do spacáku a představuji si nad sebou místo dalších osmi pater hvězdnatou oblohu - nejkrásnější nebesa na světě.


Petrovo město (17. 8. 2002)

Už dlouho si přejeme zakončit naši občas docela nekulturní cestu nějakým echt kulturním zážitkem na úrovni. Během plahočení po rozbahněných a depresivních čínských sídlištích jsme si vysnili návštěvu v Petrohradu. Procházka po nábřeží Něvy, Petrodvorec, Ermitáž, to všechno se stalo symbolem vzdálené civilizace, která nám mezi nekončícími černouhelnými doly citelně chyběla.

A teď jsme tady. Ubytovaní u příbuzných přes asi patnáct kolen, v posledních zbytcích slušných šatů brouzdáme městem a galeriemi. Jo, zase si na chvíli připadám jako na svatební cestě.

"Arbůz, arbůz," volá nadšeně nejmladší holčička našich hostitelů, když se večer vykulíme do dveří s melounem v ruce. V bytě s okny do šedivého činžákového dvora je nás devět, u malého stolu v rohu kuchyně večeříme na etapy, po jídle o sebe cinkají šálky se silným černým čajem.


Pobaltí (20. 08. 2002)

Lokálka z Petrohradu nás hodila až na hranice. Vyplňujeme jakési prohlášení, celníci napůl oka nahlížejí do našich batožin. Pak dostáváme štempl a rázem jsme z Ruska venku. Uleví se mi. Estonsko, taková civilizovaná země.

Stopování jde výrazně líp než jsme čekali, svištíme jako blesk. Po nekonečných dálavách Ruska nám přijdou pobaltské republiky komicky maličké. Nebýt toho, že potřebujeme na záchod, ani bychom si nevšimli, že už jsme v Lotyšsku. Spíme na louce v Litvě a po obědě už máme v pasu polská razítka. Proti plánu jsme už stihli nabrat asi třídenní náskok, domů se těšíme jak malí. Na litevsko-polské hranici stojí asi pětikilometrový štrúdl náklaďáků.

"Hele, český kamiony! A tři."

"Jé, prosím, nevzali byste nás domů?" smutně to zkouším na řidiče.

Nepříliš nadšeně si nás prohlíží. Nahazuji ještě zkroušenější výraz. "My jedeme až ze Sibiře. Strašně dlouho jsme neviděli nikoho z Čech."

"No tak pojďte, ale hejbněte s sebou, my hned jedem," mávají rukou a my snad už po tisící opakujeme rychlou akci nástup s batohem. Jednotlivé grify už máme tak vymakané, že kdyby se někde uspořádalo stopařské mistrovství v naskakování do kamionu s dvacetikilovým závažím, měli bychom slušnou šanci se jej s úspěchem zúčastnit.

"Tak odkud vlastně jedete," ptá se "můj" tmavovlasý řidič, hned, co mi stihne vynadat, že mu do obýváku lezu v pohorkách."

"To si děláš srandu, ne!" reaguje pak spontánně na sáhodlouhý seznam zemí, do kterých jsme se cestou trefili. Nevěří mi. Vytahuju pasy.

"Hele kluci," huláká pak do vysílačky na zbylé dva kamiónisty, "takový pasy jsem v životě neviděl!"

Vy jste totální blázni," dodává pak na moji adresu a nechápavě kroutí hlavou. "Krucinál, dva roky!"

"No to já jsem vlastně děsně hrdej, že vás vezu domů," končí po chvíli úvahy a pouští na plné pecky z kazeťáku Maxim Turbulenz.

Venku se zatím setmělo a před námi se na silnici odvíjí nekonečné svítící stuhy dělících pruhů. Jede jede mašinka, vyřvávají korpulentní hoši z rádia, já si česky!!! povídám s Grizzlim - tak se tomu mému šoférovi říká - a je mi strašně krásně. Doma se zdá na dosah ruky.

"Decka neblbněte," kroutí u kafe v motorestu hlavou šoféři nad naším úžasným nápadem dojít domů z Polska přes Jizerky pěšky.

"My vás vezmem do Ostravy, zejtra budete doma. Přece se nebudete plahočit přes ty kopce!"

Hlodá to v nás. Dneska před půlnocí bychom mohli být v Čechách.

"Ne, fakt dík. To nejde, to by nebyl ten správnej konec," rozhodujeme se horko těžko nakonec a necháváme se vyhodit kousek za Varšavou.


Velký přechod Jizerských hor (23. 08. 2002)

Každá velká věc by měla mít nějaký zajímavý závěr. Takovou tu bodku nakonec, která je jako třešnička na dortu nebo pointa na konci vtipu. I my jsme dlouho hledali něco, co by naše putování na závěr nějak pěkně ucelilo, na co bychom mohli rádi vzpomínat. Nechtělo se nám jen tak přijet stopem do Liberce, odemknout dveře a najednou být doma.

Ani nevím, kde nás napadlo, že se vrátíme jako správný Honza ze světa - po svých. Z Polska to je do Liberce jen asi padesát kilometrů a navíc vede cesty napříč jedněmi z našich nejmilejších hor - Jizerkami.

Abychom to neměli tak jednoduché, tak nás nejdřív sváděli kluci kamioňáci s odvozem do Ostravy. Den nato jsme stopli Litevce, který jel jako na potvoru do Prahy přes Turnov!!, tedy co by od nás kamenem dohodil. Do třetice všech překážek se nám podařilo bez vlastního přičinění dostopovat z polské strany Krkonoš až na hraniční přechod u Harrachova. Ach jo, místo abychom přehupsli hranice, naskočili na vlak a večír byli doma, stopovali jsme další půlden zmateně maličkými silničkami někam směrem na Zhořelec.

Konečně přestáváme provádět zdlouhavý obchvat podél českých hranic a po kamenité cestě z lázeňského městečka Swieraduw Zdroj vyrážíme přímo na jih. Stezka je příkrá, místy přímo kozí, 1105 metrů vysoký Stog Izerski někde daleko nad námi a v báglu pěkně tíží láhve originál ruské vodky pro ctěné příbuzenstvo. V pohybu mě udržují koberce borůvek a vidina horké sprchy doma.

Konečně jsme nahoře. Sedáme na dřevěnou lavici na vyhlídce a na mě najednou všechno padne. Všude kolem jizerské smrky, známě vonící louky s dozrávajícím maliním a koberci trávy rozcuchané větrem. Hluboko dole jemně zvlněná modravá krajina s pavučinou vesnic a polních cest. Začínám popotahovat.

"Prosímtě nebul, vždyť to je Polsko!" kroutí hlavou Pavel.

Jenže mně je v tu chvíli úplně jedno, že brečím na úplně opačnou stranu hranic. Fňukám vytrvale do kapesníku, až mi celý ten obraz zmizí pod rozmazanou clonou. Jsme doma.

Na hraničním přechodu pro pěší není ani noha. Jen opuštěný patník s červenou hlavičkou a kus dřevěného chodníčku, který nám přijde náramně vhod. Pro líbání rodné hroudy se hodí mnohem víc než borůvčí okolo. Přestávám brečet a pouštím se do borůvek. To byl nápad nevyměnit v Polsku ani kačku! Mám hlad až šilhám.

Na Smědavě si hladově dáváme v hospodě guláš a pivo. "Odkudpak jdete," hodnotí jeden z výletníků se zájmem naše značně ošuntělé batohy. Když teď řekneme, že z Indonésie, budeme za totální blázny. Přiznáváme jen Sibiř, ale chlapík se stejně tváří velmi nedůvěřivě. Všichni mluví česky, což mě totálně vyvádí z konceptu.

Poslední noc ležíme jen tak pod širákem v Kristiánově. Unavené nohy by spaly, ale v hlavě mi hučí včelí úl. Splašené myšlenky běhají tam a zpět, všechny moje pokusy o jejich zkrocení vycházejí naprázdno. Vzpomínky na to, co je za námi, představy a přání, nedočkavost... Vrtím se ve spacáku a usínám, až když začne obloha na východě pomalu blednout.

Nová louka, Bedřichov, prudké klesání na Českou chalupu, první liberecké domy. Jdu jako ve snu. Buď se mi to všechno zdá nebo ty dva roky vůbec nebyly. Jako bychom odjeli teprve včera.

Cvaknou dveře. Chvíli na sebe beze slova civíme. "Mamko!"

"No, zaplať pánbu, že jste doma," stihnou ještě říct naši a pak už jen kolektivně brečíme.


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Asie obsah dále  >>
Vytvořeno:30. listopadu 2003          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz