fotocesty FOTOCESTY.CZ
Ladak 2003 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Ladak obsah dále  >>

K a p i t o l a    t ř e t í

Napříč horskými hřebeny


Putování přes Hamta la (4270 m), pořádná rozcvička na začátek

Deluxe autobus jsme si představovala určitě jinak, ale to je možná jen zbyteček Evropy, co ve mně zůstal. Stroj, kterým jsme jeli do Vídně, nikdo za luxusní neprohlašoval, a přesto je proti němu ten dnešní jen rozvrzaná plechovka. Pravda, má sklápěcí sedadla, třeba to přede mnou se vesele sklopilo na doraz a nejde narovnat. Přestalo pršet, je zoufalé dusno a v autobusu je k zalknutí. V břiše mi hopsá třaskavá směs laskomin a podomácku vyrobené zmrzliny, ještě pár výmolů a celá večeře putuje ven z okýnka. No, aspoň, že je mi líp.

 Školačky a rýžová políčka u  Manálí
Školačky a rýžová políčka u Manálí.

Manálí, cíl naší noční jízdy, leží v malebném údolí pod hřebenem Pír Paňdžal. Populární letovisko poskytuje nejen bohatým Indům útočiště před prachem a horkem níže položených plání, ale je hlavně oblíbeným místem čerstvě oddaných párů. V cedrovénm lese nad městem si chodí do chrámu Hadimbadéví pro požehnání a pak dlouze usrkávají džus ve stáncích na hlavní třídě, nebo pojídají slaďoučká místní jablka, vyhlášená po celé Indii. Jinde než v Manálí jsou milenecké něžnosti na veřejnosti totální tabu. Za ruku se tu smí vodit zásadně jen osoby stejného pohlaví, což v Evropanech, kteří jsou tu poprvé, lehce vzbudí dojem, že má většina místní populace prapodivnou sexuální orientaci. Ale tak tomu není. Jenom jsou zdejší zvyky jiné než u nás.

Většinu svateb domlouvají rodiče a mladí se často pořádně seznámí až po skončení slavnostních ceremonií. A právě k tomu slouží Manálí. Tady je dovoleno držet se za ruku nebo za rameno a zamilovaně si hledět do očí, tady se to dokonce očekává. Překvapivě se milostivá výjimka ze striktních společenských pravidel vztahuje také na cestu do letoviska. Párek před námi zprvu jen tak cudně seděl, ale jak houstla tma, začali se sebe zprvu nesměle dotýkat, pak s pokračující nocí zodvážněli a k ránu už mladý pán spal dámě na klíně, jinde v Indii věc zcela neslýchaná! Když si žena prohrábla vlasy, byly vidět ještě svatební ornamenty z henny na rukou.

Podobných dvojic je v autobusu víc, štěstí, že je tma. Občas nesměle kouknu na Pavla, jestli bychom se taky neměli do něčeho pustit, ale můj ctěný manžel spí jako špalek.

Tradiční dřevěné domy
Tradiční dřevěné domy.

Prohlídku Manálí sfoukneme coby dup. Nejvíc pozornosti si kdoví proč vyslouží obchod s petrolejem, který spolkla jakási černá díra a není k nalezení. Jo, kdybychom chtěli kašmírskou šálu, třímetrovou voskovou batiku na zeď nebo sošku storukého Šivy, tak v tom by problém nebyl. Podobných konin je požehnaně na každém rohu, ale kerosen vzal ďas. Vaří na něm všichni, neprodává ho nikdo. Asi mají doma soukromé ropné vrty. S ostatními zásobami je to naštěstí podstatně jednodušší, mouku a cibuli vzali na milost v malém krámku hned za rohem. Místní obyvatelstvo ještě pobavíme hromadnou koupelí v průzračné a ledové řece Beas přímo pod hlavním mostem a můžeme vyrazit.

Od odjezdu z Liberce uplynuly sotva tři dny, startovní čas máme výborný, hory jsou naše! Nějak zapomínáme na to, že ne všichni mohou snášet takhle bleskové přesuny bez problémů. Jedna noc v letadle, druhá v autobuse, mezitím nefalšovaný indický bordel, možná to nebyla nejlepší aklimatizace. Jenže nám v žilách pulsuje výletnické nadšení a milované hory jsou tak vábivě blízko, blizoučko, na dosah. A tak se náš příběh odvíjí docela jinak, než byl plánován.


Z Prini, což je malá vesnička za Manálí, je to nahoru do Setanu sice na dohled, ale člověk si u toho málem vykroutí krk, jaký je to krpál do nebe. Funíme jak lokomotivy, batohy nás tíží, zásoby tlačí do zad, žízeň zaháníme vodou, únavu bonbóny. Naše úsilí odměňuje stále monumentálnější pohled na majestátní údolí řeky Beas, které nejprve oranžově olizují hebké paprsky slunce a pak halí do šedivého závoje soumrak.

 Pohled  z vesničky Setan dolů do údolí
Pohled z vesničky Setan do údolí.

Kopec je tak příkrý, že by se dal v pohodě uplatnit jako nájezd na lyžařský skokanský můstek, ale konkurz na ideální kempoviště by tedy nevyhrál ani náhodou. Buď nás potká něco neočekávaného, nebo se budeme muset doplazit až k domkům v Hamtě. Za tmy samozřejmě.

Neočekávané na sebe vzalo podobu nakrátko ostříhaného kluka, který nás došel v jedné zatáčce. Chvíli koukal na nás, pak na batohy, pak na soumrak, pak zas na nás, a když už to vypadalo, že z něj nic nevypadne, pozval nás k sobě na přespání. Souhlasili jsme. A jak rádi.

Naše nebeská postel byla jediný rovný plácek široko daleko a měla podobu hrbolaté kamenité terásky mezi cestou, srázem a domkem. Na jedné straně bučela kravka, na druhé se klátil ve větru obrovitý záhon divoké marihuany, mezi tím ležely v pravidelných intervalech rozčvachtané kravince. Při vybírání místa na spánek se ještě dalo rozbředlým lejnům vyhnout, při vaření už nikoliv, všechna volná místa zabral stan. Plácám placky chleba a utěšuju se, že je to přeci jen čisté hovno a že je stejně tma jak v pytli.

Martin a záhon marihuany
Martin a záhon marihuany.

Ráno je výprava v totálním rozkladu. Je zle. Martina sužuje úporný průjem, ke kravským koláčům v okolí přibývají s alarmujícím tempem lidské. Celou noc nespal, je rozpálený jak plotýnka a je mu tak špatně, že se motá jak mátoha a ujde sotva pár kroků. Jíťa je na tom o něco lépe, ale průjem a horečku má taky. No nazdar.

Nejdřív si myslíme, že marodovi prohodíme jeho maxibatoh za normálnější zavazadlo někoho ze zbytku výpravy, ale je to hloupost. Cesta nahoru do sedla potrvá víc jak tři dny a rozhodně to není žádná pohodová procházka. Martin musí dolů. K doktorovi a nejlíp hned. Jenže kdo půjde s ním? Zpátky se nám nechce ani náhodou.

Z mučivých dilemat nás vysvobodí Jitka. Zlatíčko. Vypadá, že jí ani tak příliš nevadí, že místo k zasněženým vrcholkům Pír Paňdžal pošupajdí zpátky dolů do města. Naši kluci hostitelé dostávají stovku, aby snesli Martinovi to jeho příšerné zavazadlo dolů, jen co bude schopen samostatné chůze. Zoufalec zatím letargicky leží vedle domku a nejeví známky života. Začíná pršet a já si málem zlomím vaz, když mi na kluzké terásce ujedou nohy a i s batohem se zřítím dolů mezi šutry a křoví z konopí. To nám ten den pěkně začíná.


Veliký klíčník

Pír Paňdžal se říká mohutnému horskému hřebenu, který se zvedá kousek od indo-pákistánských hranic a plazí se podél indické části Velkého Himálaje na východ skoro až k hranici s Tibetem. Není z nejvyšších, jeho vrcholky se dotýkají pouhých pěti tisíc, ale věrně vykonává práci strážce horských království, klíčníka na cestách, odvážně šplhajících ze zelených svahů předhůří. Kdo chce vidět Himálaj a svět za ním, musí si nejprve poradit se sedly Pír Paňdžálu. A to není jen tak!

 Dáma od Manálí v tradičních šatech
Dáma od Manálí v tradičních šatech.

Jedete-li z Manálí, čeká vás 3978 metrů vysoký Rotang. Silnice je asfaltová, a zatímco se kroutí jako poplašený had na příkrých svazích, můžete zpoza okýnka pozorovat krásné lesy z kaštanů, borovic a rododendronů nebo skalnaté vrcholky nad nimi.

Ne vždy to šlo tak lehce. Není to tak dávno a místo asfaltového koberce tu byla jen cesta pro pěší. Karavany se pěkně zadýchaly, než se před nimi otevřelo mělké sedlo a s ním i výhled do kraje jménem Láhaul. Teď je všechno o poznání jednodušší, ale stejně vás klíčník pustí bránou jen od začátku června do půlky října. Pak ji nekompromisně uzavře sněhovou závorou a provoz na cestách utichne.

Jedete-li do hor ze západu z Džammú, potkáte se s velikým klíčníkem znovu. Hlídá cestu do Šrínagaru 2834 metrů vysokým sedlem Baníhal. Jenže tady se jej lidé snaží oklamat. Sedlo jim přišlo vysoké a nepraktické a provrtali pod ním tunel, aby mohli jezdit podle libosti své a ne podle sněhových nálad Pír Paňdžálu.

Stejně pečlivě jako vykonává funkci strážce na horských cestách, zhostil se náš milý hřeben před Láhaulem ještě jedné úlohy. Tvoří gigantickou hradbu pro dešťové mraky. Zatímco na jeho jižních svazích všechno roste a kvete jako o závod, leží severní údolí v jeho deštném stínu a po zelených kobercích trávy a voňavých modřínech tu není ani památky. Začíná tu království kamení a ledových hor.


Pír Paňdžal střeží víc cest než jen dvě hlavní silniční sedla do Ladaku. Po jeho svazích se klikatí spousta chodníčků pro dvounohá a případně čtyřnohá vozidla na vlastní pohon. Jednu z nich jdeme právě teď vyzkoušet my dva s Pavlem. Vede přes 4270 metrů vysoké Hamta la do Láhaulu, a když nám vydrží turistický zápal, měli bychom se asi po čtyřech dnech chůze nejprve pořádně do kopce a potom pro změnu pořádně z kopce vyloupnout na silničce mezi Keylongem a Spiti. Tedy pokud nás taky neskolí nějaká zákeřná choroba.

 Vesnička v údolí Hamta
Vesnička v údolí Hamta.

Cesta je pohádková. Klikatí se mezi rozkvetlými loukami, velikánskými voňavými smrky a modříny, přeskakuje potoky a v uctivé vzdálenosti obchází pastevecké stany. Jdeme pomalu, abychom si tu krásu mohli plně vychutnat. Snažím se zapsat do paměti každý odstín z té neuvěřitelné palety zelené, zapamatovat si všechny vůně pryskyřicí, zvonků, jahod, hořců a kapradí, vdechovat naplno pachy vlhké hlíny, protože vím, jak brzy tohle kouzlo pomine. Nahoře nás čekají jen nekonečné kamenité pouště a o rozkvetlých loukách si budeme moct nechat maximálně zdát.

Přestalo pršet, škvírami v mracích vykouklo slunce a cáry mlh se napíchly na skalnaté vrcholky. U jednoho z domků Hamty dokupujeme cukr, omýváme zpocené tváře v potoce a mizíme v dalším z kouzelných lesů, tentokrát obývaného pokroucenými kaštany a lišejníky. Na pěšině panuje čilý provoz. Pastevci honí nahoru a dolů ubečená stáda, kravám cinkají zvonce a k naší radosti se tu a tam objeví domorodý turista s pinglem, kšiltovkou a karimatkou.

"My jsme expediční kurz! Dneska jsme ušli už třicet kilometrů," hlásí hrdě Ind v pohorkách a úprkem mizí dolů ze stráně dřív, než se zmůžeme na kloudný pozdrav. Za ním klušou další, krosny jim poskakují na zádech, modrá trička turistického svazu se hrdě dmou na mužných hrudích. "Namasté, namasté," volají vesele.

 Pastevecká děcka
Pastevecká děcka.

V koutku duše mě hřeje sobecké uspokojení. Když začali jezdit do Himálaje první zápaďané, kroutili místní obyvatelé nechápavě hlavou. Svět tam nahoře podle nich patřil méněcenným kmenům a horským duchům a nebylo na něm zhola nic zajímavého. Proč tam proboha ti cizinci lezou, když tam vůbec nic není!? Jen blázen se přeci bezdůvodně škrábe nahoru mezi kameny a sníh.

Jenže čas plynul a společnost se začala měnit. ‚Když dlouho žiji ve městě, stále víc se mi stýská po stromech' stojí na obrazovém svitku čínského malíře Pchu Žua. Došlo i na Indii. Stále víc lidí se stěhuje od mnohamilionových aglomerací a mezi davem domů, aut, strojů a hradbou hluku se v nich probouzí touha po bezprostředním kontaktu s přírodou. Aspoň tu nejsme za úplné cvoky.

U mostu do Čikhy nás dostihne soumrak. Zezdola z údolí fouká vítr vlhké dešťové mraky, vody v řece se valí kamenitým korytem a sotva dostavíme stan, rozpleskají se o jeho plátěnou střechu těžké dešťové kapky.

***

 Jižní stráně jsou v létě krásně rozkvetlé
Jižní stráně jsou v létě krásně rozkvetlé.

"Pavle, prosím tě, taky máš strach o Martina?" drbu do spacákové housenky, sotva začne ráno jevit známky života. Tak, jak se mi včera krásně pochodovalo, tak mě teď ohryzává svědomí. Je až neuvěřitelné, co se člověku dokáže vyfantazírovat v hlavě za nočního šera. Určitě chytil závažnou formu akutní úplavice a umře dřív, než ho stihnou dopravit do Manálí. Nebo se aspoň tak vysílí dehydratací, že nebude schopný se dolů vůbec doplazit. Málem se vidím na funusu a cítím, jak mě bijí rozzuření pozůstalí.

"Jo, taky," mrmlá housenka rozespale, prý ho vlastní představivost taky pěkně potrápila.

Co teď? Buď se přestaneme plašit a necháme Martina i Jíťu vlastnímu osudu, jsou přeci dospělí. Anebo se jeden z nás sebere a skočí se na marody podívat. Asi tím moc nezměníme, ale aspoň budeme mít klid.

Naposledy mávnu Pavlovi mizejícímu mezi pastvinami a lesem a vím, že mám minimálně pět hodin volna. To tedy, když bude všechno v pořádku a záchranář s sebou pořádně hodí. Údolí je najednou úplně tiché, po skalách kloužou šedivé cáry deštivých mraků a v trávě se klinkají modré hlavičky hořců. Objeví se stádo koní a s ním kluk.

 Vaříme snídani u Prdáše a Komprtáše
Vaříme snídani u Prdáše a Komprtáše.

"Dáš mi sto rupií za přechod támhletoho mostu!" sděluje nekompromisně, jakoby mu patřila nejmíň polovina zeměkoule.
"A ty seš kdo, že bych ti měla něco dávat?" Tvářím se asi hodně přísně, protože ušmudlanec slevuje: "Tak aspoň deset, ale dáš mi je!" vzteká se umíněně, jak jen děti dovedou.
"Hele, nedám ti nic a padej odsud." Ještě pořád mi není jasné, proč bych měla platit za přechod lávky a navíc nějakému děcku. Kluk si sedne na nedaleký šutr a opakuje jako kolovrátek: "Deset rupií, deset rupií." Když ho dostatečně dlouho ignoruju, zašvihá mi před nosem proutkem: "Pět!" Ignoruju ho dál.

Míra dětské trpělivosti se zjevně naplnila. Vztekle vybíhá k říčce a začne dřevěný mostek rozbíjet. Odváže všechny příčná prkna a nahází je do vody, takže z celé lávky zbudou jen dva veliké kmeny mezi břehy. Dítě, dítě, ty jsi nejenom drzé, ale taky neskutečně pitomé.

"Poslyš spratku, zasloužil bys pěkně na zadek," hrozím mu z dálky, teď už česky. To, co dělá, je totální hloupost. My přejdeme tak jako tak, ale jak se dostanou přes kluzké klády pastevci s oslíky a kdo postaví mostek znovu? To je neúcta k cizí práci. Seřezat, seřezat! Jenže tak daleko moje kompetence nesahají. A navíc by se výprask vzhledem k mým tělesným parametrům mohl lehce zvrtnout v rovnocenný souboj a do toho se mi nechce ani náhodou.


O vodě, která je pevnější než skály

Lidé odpradávna věřili, že vysoké štíty obývají duchové a bohové. V šestitisícové kamenné jehle nad Karimabádem sídlí zlomyslný horský duch Bubli, Nandádéví je podle indických legend trůnem všemohoucího Indry, boha slunce a deště, jenž rozlévá na zemi ze své číše měsíční svit a stoupá do nebe po sedmibarevném mostě duhy. A ať jste hinduisté nebo buddhisté, majestátní tibetský Kailás je pro vás přeci jasným středem světa a popřípadě domovem samotného Šivy. Nevím jakou má velký ničitel kosmu adresu na poštovní schránce, ale jedno se hoře nedá upřít. Na jejích zasněžených svazích pramení hned tři mohutné asijské řeky.

První himálajský brod
První himálajský brod.

Zatímco Satladž teče od Kailáse téměř přímo na jih napříč hřebenem Velkého Himálaje, její větší kolegové Indus a Brahmaputra si vybrali cestu mnohem delší a složitější. Indus obtéká celý Himálaj po jeho severní straně a teprve pod Nangáparbatem dostává odvahu stočit se na jih. V téměř sedm kilometrů hluboké soutěsce se jeho kalné vody s řevem prokousávají obnaženými kamennými masami a konečně mohou volně mířit do teplých vln Arabského moře.

Brahmaputra je ještě bojácnější. Netroufá se vydat se napříč nepálskými velehorami a dlouhých tisíc kilometrů teče Tibetem inkognito pod jménem Cangpo. Její chvíle přichází až kousek od indicko-barmských hranic. Pod Namčhe Barva najednou prudce mění směr a vrhá se do Bengálského zálivu s tak překvapující silou, že ještě koncem 19. století lidé pochybovali o tom, že Cangpo a Brahmaputra je jedna a táž řeka.

Proč vlastně tečou na jih? Nebylo by pro ně jednodušší namířit si to namísto obtížné cesty přes gigantické hřebeny třeba na sever nebo na východ do Číny, kde žádné tak vysoké hory nejsou?Kdepak. Zarputilost obou veletoků má své opodstatnění. Oba tu totiž byly dávno předtím, než se narodil Himálaj. Tekly v podstatě svými současnými koryty, jenže opačným směrem. Vlnily se od jihu k severu a končily v teplých vodách oceánu Téthys. Jenže nové pohoří rostlo výš a výš a voda může téct vždycky jen shora dolů. Proud slábl, zpomaloval se, ustával, a když Himálaj ještě o kousek povystrčil růžky k nebi, vydaly se řeky proti své vůli na jih. A nám teď nezbývá než jen nedůvěřivě kroutit hlavou nad atlasem světa.


Samozřejmě bylo všechno v pořádku. Marodi jsou v laskavé péči dvou sourozenců, jejichž jména Jitka pohotově zkomolila na Prdáš a Komprtáš, spali v suchu a večer dokonce dostali místní variantu alkoholického nápoje, kvašený ječmenný čhang. Oba se děsně divili, co tam Pavel pohledává, cítí se líp a cestu dolů prý zvládnou s Prdášovou pomocí v pohodě. Tak záchranář aspoň poseděl na terásce s výhledem široko daleko do údolů a vypil přátelský hrnek černého čaje.

Společné foto s Kristiánem a Trini
Společné foto s Kristiánem a Trini.

Dneska nás už žádné obavy netrápí, obloha je kupodivu modromodrá, monzuny se nám nějak zapomněly. Přes říčku leží Čikha, letní pastviny pro stáda z Manálí, krásné travnaté místo s vysokou skálou a vodopádem. Tady skončil před dvěma lety náš první pokus o dobytí sedla Hamta. Kdoví proč jsme si tehdy mysleli, že když je Čikha na naší celkové mapě Himálaje, musí to být zaručeně nejmíň velká vesnice, kde bez problémů dokoupíme zásoby jídla a petroleje. Dokoupili jsme kulové, protože civilizace se v Čikhce omezila na jeden pastevecký stan, kde se samozřejmě nedalo pořídit nic. Nicméně vzpomínky na vlídné přijetí ovčími stařečky v nás zůstaly. A tak teď běhám po Čikhce s fotkou pastevců, co kdyby tu náhodou byli znovu. Jenže pasáčkové asi vyhnali letos svá stáda jinam, předávání historického snímku do rodinného alba se nekoná.

Kromě nás kempují pod skálou ještě další dva Evropané - Kristián a Trini z Dánska. Jdou nalehko jako my, bez obvyklé karavany oslíků, průvodců a nosičů a mají namířeno stejným směrem jako my. Obě skutečnosti nás sblíží, a tak dál vyrážíme společně.

Cesta teď šplhá příkře nahoru podél vody, pastviny zůstávají daleko pod námi, mezi hořce přibyly chlupaté hlavičky protěží. Údolí se najednou větví a podle nákresu, který jsme si chytře obšlehli v jednom manálském knihkupectví, musíme doprava. Na tom by nebylo nic problematického, kdyby mezi námi a bočním údolím netekla říčka. Prudce se valí dolů mezi balvany a hlavně má její voda daleko k romantickým představám o koupání. Je ledová jako břitva. Stačí první krok a mám pocit, že mi nožky řežou pilou. "Nebudu bačkora a hlavně tam nezahučím celá," povzbuzuju sama sebe a snažím se, aby mě nestrhl proud. Kdyby mě tak viděla maminka!

Mlha nad tábořištěm Balu ka Ghera
Mlha nad tábořištěm Balu ka Ghera.

Na ostatní má náš první himálajský brod podobný efekt, takže se na druhém břehu hromadně léčíme zbytky loveckého salámu a čokoládou. Zespoda se valí mraky jako z obrovského parního kotle, po slunci ani památky, začíná pršet.

Leje a leje. My stoupáme a stoupáme pořád výš údolím, které jako přebytečnou veteš odhazuje na cestě k nebi nejprve stromky, pak keře a nakonec i koberce trávy. Mezi holými balvany se jen tu a tam krčí chomáček zmoklých kvítků nebo pár zelených stébel.
Večer nás zastihne na nádherném místě skoro ve čtyřech tisících, nad námi jsou už jen skály a sníh. Voda shora z ledovců se tu rozlévá do mělkého jezera, z dešťových mraků zbyl závoj mlh plující tiše těsně nad vodou. Zrovna teď jde po druhém břehu člověk se stádem koníků, mlha nad ním visí jako baldachýn, přelévá se a nakonec je pohltí. Zbude jen bílé prázdno.

***

Hamta la. Je mlha, že by se dala krájet, a studeně fičí. Šplháme boční morénou, krásné výhledy se smrskly na pár metrů šedivého kamení a umazané koberce sněhu. Šinu se jak slimák, výška mi dává docela zabrat a plíce běží na poloprázdno. Snad i čas se rozplynul do šedivého mléka, není tu nic, jen nekončící suťová pole a ledový vítr. "4200 metrů, už tu musíme každou chvíli být," morduje se Trini se stávkujícím výškoměrem. Mraky se na pár sekund protrhnou a z oblohy se zlověstně vytrčí špičatý skalnatý ostroh. Šestitisícový masív Deo Tibba vysoko nad ním si můžeme maximálně představovat.

Mlha  v sedle Hamta
Mlha v sedle Hamta.

"Kjé kjé só só lha gjaló," voláme pak pěkně ladacky, když se výškoměr vyšplhá na 4300. Jsme tu, mezi kameny se třepotají ve větru modlitební praporky, na šutru pod nimi píšou, že tu byl tehdy a tehdy jakýsi Lojza z Dolní Lhoty. Zima i vítr zalézají hluboko pod kůži, mraky se valí úzkým hrdlem sedla, být tu sama, asi by se o mě pokoušela úzkost.

Opatrně klopýtáme dolů po kluzkých kamenech. Stačí sejít pár metrů a opona mraků se trhá do obrovského okna, kterým je mezi záclonami mlh vidět pusté kamenité údolí s ledovcem a kalnou řekou. Díváme se na něj z ptačí perspektivy, všechno vypadá vzdálené, malé a bez života. Vítr odfoukne mraky ještě kousek dál a na obzoru se objeví mrazivá hradba Velkého Himálaje.

Pod morénou ledovce se krčí stany. Jasná turistická hospoda. Kdo jiný by dobrovolně kempoval na takovém konci světa?
"Uděláte nám čtyři čaje?" hrneme se suverénně dovnitř. Snědý chlap v péřové bundě se tváří divně, ale odněkud vyštrachá petrolejový vařič.
"Nezlobte se, došlo nám mléko," omlouvá se výbornou angličtinou a hospodského nepřipomíná ani za mák. Z toho kouká pěkný trapas. Tvářím se teď asi docela připitoměle, protože se začíná smát.
"Jsme vědci a zkoumáme tu pohyby ledovců," pokračuje dál tou krásnou angličtinou. "Ale čaj vám udělám rád."
Pěkná ostuda! Omlouvám se, jak nejlíp umím.

Páni vědci nám vaří čaj
Páni vědci nám vaří čaj.

"Co přesně na ledovcích sledujete?"
"Jsme tu už třetí rok, vždycky od jara do podzimu pozorujeme, jestli ledovec roste nebo ubývá, analyzujeme jeho složení a měříme průtok odtékající vody. A samozřejmě zaznamenáváme pohyby ledovcových mas. Kromě nás je tu ještě skupinka nosičů, kteří sem jednou za čtrnáct dní přináší zásoby." Ukazuje na další stany poblíž řeky.
"A tihle patří také k vám?" Pod morénou je ještě jeden přístřešek a právě z něj vylezla starší paní a ušmudlané děcko.
"Ne, ne, to je rodinka z Kulu. Sbírají tu přes léto léčivé bylinky.
Zmínka o létu mi připomněla, že je sice červenec, ale mrznu přes dva svetry. "Není vám tu koncem sezóny zima," ptám se opatrně. Nevypadá, že by měli ve stanech kamna, a sněží tu určitě ostošest.
"Zima tady je pořádná, ale člověk si zvykne," říká s úsměvem pan vědec, sám z Madrásu v jižní Indii, kde znají led tak akorát ze zmrzliny. Je ale fakt, že když se člověk vrhne na zkoumání ledovců, tak s žádným velkým teplem počítat nemůže.


Jahody. Úplně normální lesní jahody, které tu nikdo nečekal, se červenají mezi trávou a kamením. Dokážou báječně zpříjemnit cestu, jen kdyby se k nim nemuselo shýbat s batohem na zádech.
Padáme dolů k řece, to se snad ani jinak nedá nazvat. Cestička se vražedně vrhá přímo dolů suťovými poli, po keřích či stromech ani památky. Ještě, že tu jsou ty jahody.

Vysoko nad našimi hlavami občas prosvitne ledová špice. Nejdřív jsme se domnívali, že by to mohla být ona slibovaná Deo Tibba, popřípadě 6221 metrů vysoký Indrasan, ale spřátelení ledovcologové nás vyvedli z omylu. Je to prostě jen nějaká úplně bezvýznamná, bezejmenná pětitisícovka.
Páni! Tak to bych chtěla mít u nás v Čechách, takovou bezvýznamnou, bezejmennou pětitisícovku. Aspoň jednu. Tady v Himálaji by určitě nikomu nechyběla.

Další klesání. To snad není možný, vždyť my už snad musíme být na úrovni moře. Konečně vykoukne dole v údolí první meandr řeky Čandra. Posledních pár jahod, přechod viklavého můstku nad bočním potokem a vyloupneme se na silničce mezi Keylongem a Spiti. Pír Paňdžál je za námi.

***

 Lucka s Pavlem cestou do sedla Hamta
Lucka s Pavlem cestou do sedla Hamta.

Jednu z funkcí, kterou jsem v Asii nucena pravidelně vykonávat, Pavel docela výstižně pojmenoval "automatická pračka". Není těžké si představit, jak jsme vypadali po pěti dnech deště a bláta. Čím blíž jsme byli ke Keylongu, tím jasnější bylo, co mě čeká a nemine. O skutečné automatické pračce si tu samozřejmě můžu nechat maximálně zdát a teplou vodu seženu tak leda v termosce na čaj. Takže, prádlo předem v kyblíku odmočíme, pěkně namydlíme a pak plesk-plesk, plesk-plesk mlátíme o betonovou podlahu terásky levného hotelu. Rytmus je třídobý s pomlkou na začátku, to aby se obleček dal pootočit a člověk nedrhnul pořád ten stejný rukáv. Vždycky, když mě zlobí, že zatímco se já zabývám takovouto výsostně intelektuální činností, tak můj muž čte, spí, sedí v hospodě nebo diskutuje o problémech světa, představuju si, že jsem správná asijská mamina s početnou rodinou, co každé ráno naběhne k potoku s balíkem špinavých fuseklí, košilek, čepiček, spodek, lajblíků, spodniček, sukniček, svrchníků i prostěradel a plesk-plesk, plesk-plesk, propleskávám se vytrvale a pokorně vlastním životem. To mi pak přijdou ta naše čtyři špinavá trička přinejmenším snesitelná.

Dokupujeme zásoby, potkáváme zbytek výpravy, který se mezitím uvedl do docela přijatelného stavu, a vyrážíme společně znovu do hor, přes hřeben Velkého Himálaje do země jménem Ladak.


Země vysokých sedel

Vede-li cesta do údolí přes vysoké sedlo, projdou po ní jen nejlepší přátelé a nejurputnější nepřátelé. tibetské přísloví

Pohled z Hamta la do Spiti
Pohled z Hamta la do Spiti.

Stojíte-li pod horami Kun a Nun, leží na západ od vás krajiny muslimské, na jih země hinduistická a na východě žijí buddhisté. Takhle nějak viděl rozcestím pod mocnými himálajskými sedmitisícovkami roku 1877 pan Frederick Drew. Nám nezbývá, než mu dát za pravdu. Západním směrem je to kousek do zelených údolí Kašmíru a vyprahlých hor Karákoram, na jihu leží horká, pestrá a přelidněná Indie a na východě?

Kraji se také říká Malý Tibet. A docela po právu. Kamenitá vysokohorská údolí obývají po staletí, vlastně už po tisíciletí snědí lidé s plochými obličeji následující tibetský buddhismus. Zatímco v Tibetu samém poničili čínští okupanti, co se dalo, život v indickém Ladaku se změnil jen pramálo.

Bylo by však mylné se domnívat, že je Ladak jenom buddhistický. Dávno před příchodem buddhismu tu byl doma bön, šamansko-animistické náboženství, které lamaistický buddhismus silně ovlivnilo. Mnoho buddhistických svatyní je postaveno na místech, která předtím uctívali bönisté, asi podobně jako mnohé evropské kostely stojí v místech pohanských obětišť.

Přes vysoká sedla přicházeli také muslimští obchodníci i loupeživé armády, zvědavci, pastevci, lékaři, cestovatelé, turisté... Každý z nich přinesl kousek svého světa a stal se malým zrníčkem písku v pestrém obrazci mandaly nazývané Ladak.

zpět na hlavní stránku   <<  zpět Ladak obsah dále  >>
Vytvořeno: 9. února 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz