fotocesty FOTOCESTY.CZ
Ladak 2003 (Lucka a Pavel)
zpět na hlavní stránku   <<  zpět Ladak obsah dále  >>

K a p i t o l a    č t v r t á

Přechod Velkého Himálaje


Stopovat po horských silničkách náklaďáky je mnohem zábavnější než se kodrcat za špinavýma okýnkama autobusů. Jednak nevíte nikdy přesně s jistotou, kam přesně dojedete, a vzhledem ke stavu vozidel občas není jisté ani zda se tam doharcujete vůbec. Navíc řidiči cestou rádi navštěvují rozvětvené příbuzenstvo, zastavují na svačinu v každé druhé čajovně nebo aspoň hodí řeč s jakýmkoliv protijedoucím kamionem. Kam byste taky chtěli pospíchat? Cizincům staví rádi. Naše suverénní jistota, že nás vezme každé projíždějící auto posléze vyústila v absurdní situaci, kdy jsme dlouze nadávali za vojenským náklaďákem, který se nás odvážil! minout bez povšimnutí.

Hrdý majitel Jitčiných brýlí
Hrdý majitel Jitčiných brýlí

Zásadní je vymoci si přístup na střechu. Indický nákladní vozový park se totiž od evropského značně liší a auta připomínají nejspíš nazdobené Tatrovky se spoustou sklíček a cingrlátek a dřevěným kastlíkem nad kabinou.
"Ham úpar bethenge," domáháme se přístupu do kastlíku, ze kterého je samozřejmě úplně báječný výhled do všech světových stran. Jen musí dát člověk pozor na větve a dráty elektrického vedení, které tu nějaký vtipálek natahal přímo nad silnicí.

Krajina kolem zatím začíná dostávat dobrodružný ráz. Řeka Bhaga si tu proráží cestu úzkým údolím, co mu chybí na šířce, dohání hloubkou. Silnička se zmítá jako poraněná žížala, ve skalách vysoko, převysoko nad vodou, domky ve stráních se nezdají větší než bílé rozsypané krabičky od sirek. Zelené flíčky políček svítí jako malé oázy v šedivých pláních kamení a sutě, nicotné ostrůvky života, křehké a zranitelné. Zakláním hlavu. Nesmírně, nebetyčně vysoko nad námi zlověstně trčí k nebi zubaté hřebeny Himálaje, lhostejné ke všemu, co se odehrává dole pod nimi. Odpolední slunce se odráží na jejich sněhových čepicích.

Náklaďák drcne a moje pozadí zahučí do krabice s rajčaty. Jíťa se mi směje a vzácná zelenina se vesele kutálí po střeše. To bude mít pan řidič radost! Naložil stopaře a doveze kečup.

Seskakujeme v Darče. Největší vesnice široko daleko, a přesto vypadá spíš jako hrstka náhodně seskupených dřevěných bud a stanů. Krčí se kolem mostu přes Barai Nala, špinavá šedivá voda proudem letí balvanitým korytem. Odpoledne se chýlí, obloha zešedla a vzduch je cítit deštěm. Obrovité hory vůbec nevypadají přívětivě.

Pohoda v kastlíku
Pohoda v kastlíku

"Schválně, jestli tu bude ten samej trouba, co naposled!" Moc dobře si pamatujeme na policajta, který neměl minule nic lepšího na práci, než otravovat civilisty. Vyhodil nás z náklaďáku, zle vynadal řidiči, co že má co vozit stopaře a navíc z ciziny! "A vy jste se s ním nedohodli na placení?" hřímal dál naším směrem. "Posadím vás na první autobus!"
Jenže se ukázalo, že první autobus jede až někdy zítra a tím pádem mu asi zůstaneme na krku. "Poď sem, no ty, cos je vez, naložíš je zpátky. Z úředního rozhodnutí a hned!" Obdivovala jsem řidičův nebetyčný klid. "Okamžitě nastupte," cpal nás tupý uniformovanec zpátky do kabiny, ze které jsme se na jeho příkaz před chvílí i s batohy vysoukali. "A ne abyste mu něco zaplatili! Je to na můj příkaz." Blbec, fakt, to se nedá jinak říct.

Sotva se vykulíme u policejního stanu, mám chuť se rozesmát.
"Ukažte pasy," říká důležitě stará známá tvář. "Jak to, že tu jezdíte stopem, když je to zakázané!" bručí zle a pečlivě opisuje naše nacionále. Pak se na mě dlouze a zkoumavě zadívá: "Vás, vás už jsem někde viděl." Doufám, že si nepamatuje podrobnosti.

 Kytička

Zdvihá se vítr s deštěm, mizíme v první hospodě. Hospoda je docela honosný název pro dřevěnou boudu s kusem igelitu místo oken, ale mají tu závětří, teplo a tak obstojný jídelníček, až nás to překvapí. V Darče zastaví snad všechny kamiony na cestě do Ladaku a zpátky, majitelé "restaurací" si na nedostatek hostů určitě stěžovat nemohou. Usrkávám horký citrónový čaj, do kterého se mi valí závěje prachu zvířeného projíždějícími auty, a řeším jedno z mnoha dilemat pokroku tady v horách. Silnice je dobrá, spojuje lidi žijící v nepřístupných horách se světem dole. Přiváží jim léky, rýži, cukr, brambory, banány a levný petrolej, takže si mohou v zimě zatopit pěkně v kamínkách a nemusí donekonečna rozfoukávat čmoudící jačí koblihy. Jenže rýže, acylpyrin, cukr i petrolej stojí peníze a těch lidé v horách příliš nemají. Dříve se platilo jen za luxusní zboží, třeba šperky a látky z Číny, všechno ostatní, co bylo potřeba k životu, se dalo v horách najít. Každá rodina ve vesnicích měla vlastní pole i stáda, co vypěstovali, bylo jejich. Dneska mnoho mladých lidí opouští vesnice, stahuje se do větších center za placenou prací, ztrácí samostatnost a stávají se závislými na zboží, které jim kamiony přivezou. Nehledě na to, jakou škodu působí černočerný dým a hluk špatně seřízených motorů náklaďákových karavan křehké vysokohorské přírodě. Ale s tím si tady nikdo hlavu neláme.

 Hypermarket v horách
Hypermarket v horách, v televizi běží Discovery Channel.

Důležitá není ani příroda a kupodivu ani ne lidé v horách. Stavitelům druhé nejvyšší silnice na světě leželo na srdci hlavně zásobování indické armády, dlouhodobě a nesmyslně válčící vysoko v Himálaji s pákistánskými jednotkami. Většina kamionů vozí naftu a benzín pro armádní vozidla a letadla. Kvůli armádě se také cesta udržuje. Je sjízdná pouze tři a půl měsíce v roce, a sotva prohrnou pluhy na počátku léta sněhy, musí se začít s opravami. Stovky, možná tisíce dělníků z nejchudších částí Indie a Nepálu se lopotí v drsných horských podmínkách, holýma rukama odstraňují kamení a bahnité závaly, zamotaní v hadrech, tak zaprášení, že splývají s krajinou okolo. To celé za osmdesát korun za den a s pocitem, jaké je to báječné sehnat placenou práci.

Viděli jsme pracovat i ženy. Holky stejně staré jako já tahaly s naprostou samozřejmostí kamenné bloky na stavbu opěrné zdi a ještě si u toho zpívaly. Když jsem vytáhla fotoaparát, mávaly. Tu fotku si pověsím nad pracovní stůl, až mě zas začne tlačit dobré bydlo.

Déšť venku zatím trochu polevil, vypadá, že vyrazíme. První kroky jsou nejhorší. Kopec je pěkně příkrý, batohy nás tíží, studený vítr honí dešťové mraky. Máme nabaleno jídlo na deset dní, moc si nepředstavuju, jak se s tím vyšplháme do pěti tisíc.


Brána do Zanskaru

 Hřeben Velkého Himálaje
Hřeben Velkého Himálaje

Někde vysoko nad námi leží Šingo la, když jej překročíme, vstoupíme do jižní části Ladaku, země jménem Zanskar. Na jihu ji chrání štíty Velkého Himálaje a na severu rozeklané hřebeny Zanskarských hor. Jsou jako hradba, a zatímco horní Ladak - údolí Indu se začíná pomalu probouzet do vymožeností jednadvacátého století, v zanskarských vesnicích jakoby se zastavil čas. Do nitra údolí vede jediná sinice, přes 4401 metrů vysoký průsmyk Pensi la a navíc podél nepříliš bezpečné hranice s Pákistánem. Chcete se sem dostat odjinud? To abyste se poohlédli po pořádných botách a zabalili do batohu zásoby na pěkných pár dní dopředu. Cest do Zanskaru totiž vede víc, než jen ta jedna přes Pensi la. Na žádné z nich vám ale motorová kola příliš nepomůžou, jen vytrvalost a dobrý dech.

Můžete přijít z jihu přes ledová sedla Himálaje - je libo Šingo la 5095 m, Kang la 5468 m nebo raději Poat la 5490 m? Můžete přijít ze severu přes pusté hřebeny Zanskarských hor nebo od východu podél řeky Carap. Vždycky ale budete přicházet zaprášení, s pokorou, bolavýma nohama a obličejem vysušeným a spáleným vysokohorským sluncem. Takové cesty si ale člověk váží mnohem víc než pohodlné jízdy autobusem. A také si ji lépe pamatuje.


Už se stmívá, když nám zastaví náklaďák s pískem. Odbočili jsme z hlavní cesty a šplháme nahoru bočním údolím. Na našich mapách je kreslená jen cesta pro pěší, ale pokrok zatím došel i sem. Po úbočí se vine nová štěrková silnice, všude se staví, zpevňuje a upravuje.

 Potkat v horách čisté dítě je téměř nemožné
Potkat v horách čisté dítě je téměř nemožné

Mokrý písek studí do zad. S námi na korbě jedou kluci silničáři, černí jak bota, přes tváře ušpiněné šátky, aby se chránili před všudypřítomným prachem.
"Oni jsou všichni z Biháru," vysvětluje ochotně řidič rachotiny a tváří se, že tu všemu šéfuje, což mu podle relativně čistého oblečení klidně věřím.
Nešťastný Bihár byl kdysi jedním z nejdůležitějších náboženských center na subkontinentu, mimo jiné místem, kde došel osvícení sám Buddha. Velký učitel prý tehdy prorokoval, že bude bihárskou půdu sužovat "svár, oheň a velká voda", a nutno podotknout, že se docela trefil. Díky častým suchům, povodním a rozsáhlé korupci obyvatelé jednoho z nejchudších koutů Indie určitě nevedou nudný život. Bída mnohé z nich vyhání z domova za prací. Třeba sem do Himálaje.

Písek i se zakuklenci zůstal pod jednou ze skalnatých stěn, dál musíme sami. Padá tma, okolo samé prudké svahy, ani kousek místa na stan. Přicházíme do vesničky, asi nám nezbude než požádat o nocleh. Nebude to těžké, náš příchod vzbudil už tak dost rozruchu. Namíříme si to k nejbližšímu domku. Slova snad ani nejsou potřeba. Hubený kluk nás diriguje na verandu místní školy a neurčitě mává rukou, že se můžeme lehnout, kdekoliv chceme. Začíná krápat.

"Gango, proč je ta škola prázdná," vyzvídám na našem novém společníkovi, který se zatím stihnul vrátit od nedalekých stanů s hordou vyjevených usmrkaných dětí. "Já nevím, my nejsme odsud," rozhlédne se kolem sebe, "bydlíme u Karnálí."
Karnálí, Karnálí, to jméno mi něco říká, ale co? Zmateně tápu v paměti.
Ganga se usměje: "Z Nepálu, pracujeme tu jen přes léto na stavbě silnice."

Teď se pro změnu tvářím vyjeveně já. No jasně, Karnálí. Nádherná řeka pramenící kousek pod Dhaulágirí. Vybaví se mi černá tropická noc, hvězdnaté nebe, chomáče bambusů a oheň pečlivě rozdělaný v písku na břehu. Voda byla chladivá, černá a oblázky ujížděly pod nohama. Dodnes si pamatuju, jak jsem se hrozně bála krokodýlů.

 Kámen maní
Kámen maní

Vzpomenu si ještě na něco: "Tapailájí kasto ča?"
Davem to zašumí, to od podivných cizinců nečekali. "Malájí sančaj ča," odpovídá na pozdrav Ganga a usmívá se od ucha k uchu. Tím jsou ovšem naše znalosti jeho mateřštiny u konce a rychle sklouzáváme zpátky do hindí.
"Jak dlouho tu jste?"
"Jen dva měsíce. Je nás tu dvanáct, všechny tamty stany jsou naše."
Jo, to by vysvětlovalo, proč je budova prázdná a kempuje se všude okolo.
"Prosím tě, jak jste se sem dostali?"
"Přivezli nás autobusem," zamyslí se. "Tři dny jsme jeli. Zpátky nás taky odvezou."

Vydávám se na průzkum tábořiště. Z jednoho stanu se valí hustý dým, je třeba se hodně sehnout, vchod je nízký. Kouřová clona mě praští přes oči a rozkašlu se. "Namaste," mumlám do mlhy a natahuju ruku se sušenkami, abych ospravedlnila nezvanou návštěvu.
"Namaste," odpovídá tichý ženský hlas.
V sedě na zemi je líp, když se hodně sehnu, dá se i nadechnout.
"Nemám mléko, a tak musíme kupovat sušené. Na petrolej už nezbývá, musíme topit tímhle," omlouvá se nesměle drobounká paní a rozfoukává ohýnek z jačího trusu. Teprve teď si všimnu ospalého uzlíčku na jejím rameni.

"Je to kluk," říká hrdě, zatímco si mě z kouta bázlivě prohlížejí dvě starší holčičky. Zkouším prolomit bariéru sušenkou.
Už rozumím dýmu. Při každodenní devítihodinové dřině na stavbě není divu, že nezbývá sil na mléko. Vůbec nechápu, jak mohlo takové hubené stvoření vůbec přivést na svět děcko. Chlapeček ale vypadá k světu. Při asijské lásce k synům není divu, že obětují pohodlné vaření, jen aby maličký prospíval. Napadá mě kacířská myšlenka. Co kdyby bylo třetí děcko zase holčička?


Zpátky k našemu ležení mě doprovází obě děvčátka. Anita a Gita, tak nějak to znělo, když kníkaly, jak se jmenují. Na verandě se zatím kují pikle.
"To přece jasně musí hořet," mudruje Martin nad kusem suchého dobytčího lejna. Nahoře v horách s tím topí všichni, to by v tom byl čert, abychom večeři neuvařili!
Vyrážím s igelitkou na lov koblih. Najdeme i pár dřívek a za větrem rovnáme úhlednou hraničku. Ganga mizí ve tmě.

 Holčička

Co se dělo pak, si budu ještě dlouho pamatovat. Přesvědčit nebohého Gangu, který se mezitím přihnal s obrovským petrolejovým vařičem, že fakt, ale fakt chceme uvařit na těch koblihách, bylo stejně nemožné, jako přinutit ta blbá lejna, aby chytla. Dělali jsme psí kusy, foukali jak blázen, přikládali třísky, dusili se, smáli a nadávali. Ganga byl zoufalý. Asi osmkrát zapálil fukar svého vařiče a strkal nám ho pod nos, zatímco jsme mizeli v oblacích štiplavém dýmu. V jeho očích visely dva obrovské němé otazníky. Proč? Proč jenom ti cizinci nechtějí uvařit na tom báječném moderním vařiči, když jim ho přeci ještě navíc přinesl a sám zapálil???

Gango, nezlob se, my to opravdu nedokážeme vysvětlit. Neumíme dostatečně dobře žádný jazyk, kterému ty rozumíš, a stejně, i kdybychom uměli, jak ti říct, že to prostě strašně moc chceme vyzkoušet? Jak ti sdělit, že jsme ze světa, kde žádné ohýnky z trusu, takovou obyčejnou a pro tebe naprosto běžnou věc, nikdo nedělá? A že nás to právě proto ukrutně láká?

Když už to vážně vypadalo, že budeme bez večeře, Gangovy nervy povolily. Popadl láhev s petrolejem, a než jsme stačili cokoliv udělat, tak tu naši kouřící zoufalost polil. Ucukli jsme doslova v poslední vteřině.
"Foukej tímhle," strčil pak Martinovi do ruky kus umělohmotné trubky, zatímco nám tváře nebezpečně olizovaly asi metrové plameny.
Věděl, co dělá. Když se nechala lejna řádně rozhořet a bez ustání se do nich foukal proud vzduchu skrz trubku, krásně žhnula a hořela. Večeře nakonec byla, dokonce i čajovým nášupem a na konci večera jsme udýchaného Martina, který nám ohýnek po celou dobu tak pěkně rozfoukával, honorovali čestným titulem Ph. Palič … (víte čeho).

Ráno se sice pořád ještě honí mraky, ale je o poznání méně nevlídno. Než se stihneme vykutálet ze spacáků, jsou už Nepálci vysoko ve stráni a dolují tam jakési kameny. Vesele na nás mávají.

Cesta stoupá jen pozvolna, chvíli je ještě široká, ale za posledním buldozerem končí civilizace a dál vede jen pěšinka sotva širší než naše chodidla. Pod námi se valí mléčně kalné vody a na stráních sviští vítr a prach. Proč tu asi silnici staví? Údolí, kterým se škrábeme, nevede nikam, končí pětitisícovou ledovou stěnou a vesničky tu žádné nejsou. Jediný smysl by celé to úsilí dávalo v případě, že by silniční inženýři naplánovali cestu přes Velký Himálaj až do Zanskaru. Zamrazí mne. Úkol hodný obrů a ne Nepálců s motyčkami.

Boční údolí
Boční údolí

Myšlenky na obry mě opustí v okamžiku, kdy se před námi objeví most. Ale jaký! Hladová řeka si tu prokousala úzkou průrvu skalami, kamenným hrdlem se jako dračí jazyky řítí její proudy v divokých vírech a s ohlušujícím řevem letí dolů do hlubokého kotle plného vařící se pěny. Vysoko nad vodou se skály téměř dotýkají. Téměř. Chybějících pár metrů spojuje tenoučký mostek, vlastně jen pár prken bez zábradlí zatížených po stranách kameny. Dřevo pod nohama vrže a škvírami prosvítá nenasytná vodní tlama. Srdce mi tluče až v krku.

Kaňon se zřejmě nezdál tajemně krásný jen nám, protože tu někdo přímo nad vodou postavil malou svatyňku. U bílého čhörtenu se ve větru plácají vybledlé modlitební praporky, na kameni je černou barvou napsaná nejznámější a nejmocnější buddhistická mantra. "Óm klenote lotosu húm…" Jak moc si musíme při tradičním obcházení čhörtenku dávat pozor na kroky. Hrana skály je tak blízko. "Óm, mani…"

Kus dál za řekou stojí stan. Poctivá turistická hospoda se sladkým čajem, vařenou rýží, polívkami z pytlíku, čokoládou a Coca Colou. Takových podobných asi potkáme víc. Trek napříč Zanskarem je mezi zápaďany víc než populární a místním podnikavcům se těch pár instantních polívek určitě vyplatí. Kdo by si nechtěl dát při namáhavém stoupání pauzu a osvěžit se tyčinkou Nestlé. Zatracené koncerny, nedají pokoj ani v opuštěných údolích Himálaje! Óm, Nestlé…


O bílých korálcích čhörtenů

Po celém buddhistickém Himálaji najdete u vesnic, ve stráních, v sedlech i na jiných posvátných místech zářivě bílé mohylky připomínající veliké zvonky postavené z kamení a hlíny. Když se ještě na indickém subkontinentu mluvilo sanskrtem, pojmenoval je někdo "stúpy", což prý znamená "uzel vlasů". Jsou to stavby hluboce symbolické a duchovní, pomáhají nám na cestě k probuzení a vylepšují soupis nebeských zásluh.

Úplně první kdysi dávno postavili v zahradách nepálského Lumbini, v místě, kde se narodil sám Buddha. Následovaly další, v Indii, Tibetu, Bhútánu, Číně, Koreji, Japonsku, Mongolsku, Kambodži, Barmě... Zkrátka a dobře, dneska jsou chörtenků po světě spousty, od maličkých, co mají sotva metr, až po obrovitánské chrámové kolosy, před kterými se člověk cítí jako mraveneček.

 Čhörten na cestě
Čhörten na cestě do Šingo la.

Postavit takový chörten není jen tak. O volbě správného místa, symbolice, tvaru, rozměrech, výzdobě i obsahu existují celé tlusté manuály, a tak uděláte nejlíp, když prostě nastřádáte do prasátka a odbornou práci svěříte zkušenému profesionálovi v mnišském hábitu.

Proč že se čhörteny staví? Třeba jako připomínka historických událostí spojených s Buddhovým životem, jako mohyly pro tělesné ostatky významných mnichů, nebo jen tak, když si třeba přejete děcko a ne a ne se zadařit nebo vás trápí nějaká zákeřná choroba.

Přestože jsou chörteny stavby hluboce symbolické a buddhistické, musím se přiznat, že mi od okamžiku, kdy jsme spatřili první, náramně připomínaly boží muka. Tak jako naše kapličky bíle svítí uprostřed luk v poledním slunci, tak se v pouštních krajinách hor třpytí bělostné korálky čistě omítnutých stavbiček, a tak jako přináší lidé do božích muk svíčky a čerstvé květiny, jsou i čhörteny předmětem láskyplné péče.

Přijdete-li k mohyle blíž, je třeba jí prokázat náležitou úctu. Obejděte ji několikrát ve směru pohybu slunce a bude dobré si přitom opakovat nějakou mantru. No a nejlepší by bylo, kdybyste třeba ještě při obcházení otáčeli modlitebním mlýnkem!

Hlavně pamatuje - obcházet pouze ve směru pohybu slunce - tedy zleva!


Cesta je dlouhá a ubíhá víc než pomalu. Jsme těsně pod hranicí čtyř tisíc metrů a každý aspoň trochu rychlý pohyb nám působí značné obtíže. Pěšina šplhá přes suťová pole, občas přebrodí potok, chvílemi jdeme dokonce přímo podél řeky. Údolí je veliké, tiché a prázdné, nebe nad námi ještě tišší a prázdnější. Sundávám boty a nořím propocené unavené nohy do kalného proudu. Mezi prsty mi uhání miliony nepatrných zrníček písku, titěrné střípky obrovitánských skal, které ulámal vítr, voda a led. Mihotavě se třpytí v poledním slunci, kdysi žhavé magma hluboko pod zemskou slupkou, pak mohutné vrásy tlačené do nebeských výšek, poté špičky hrdých a nepřístupných štítů a teď jen pokorný kalný písek valící se dolů k moři. V místech, kde se proud klidní, vznikají tůňky, stříbrný písek klesá ke dnu a voda je křišťálově čistá. Sklo zbarvené do azuru.

Pastevec od Dharamsály
Pastevec od Dharamsály

Nahoře v kopci posedávají před kamenným přístřeškem se střechou ze žlutého igelitu dva pastevci. Kozy a ovce se pasou samy, muži v barevných čepičkách se věnují vodní dýmce. "Jsme od Dharamsály," sdělují věcně a zvou mě na čaj. "Už tu jsme měsíc, za šest týdnů poženeme stáda dolů." Spokojeně se vrací k dýmce.
Za šest týdnů utichne nejen cinkání zvonců a ovčí bečení. Vytratí se také karavany oslíků nosící do Zanskaru obilí, zmizí i turisté, stany s čajem a tyčinkami Nestlé. Sedla zapadá sníh a kamenité pláně pomalu začnou klimbat tichým zimním spánkem.

Slunce už je nízko nad obzorem a já mám pochodu tak akorát dost. Batoh na zádech má snad sto kilo a ramena pod popruhy se barví doruda. Pláň je pořád stejná, donekonečna oblézáme a přelézáme balvany, přeskakujeme potoky a brodíme boční přítoky řeky. Poslední z brodů je zvlášť vypečený.

Říčka je široká, valí se mnoha rameny a zpěněná voda stříká v gejzírech až na břeh. Takovou výtečnici je nejlépe brodit ráno, když ještě teplé slunce nezačalo natávat sněhy ledovců a voda je klidnější a tišší. Přes den sbírá sílu a navečer se mění v rozlícenou divoženku plivající ledovou kalnou pěnu. Jdeme opatrně, v sandálech, ruce s botami a fotoaparáty vysoko nad hlavou. Všechno je dobré, jen ten batoh na zádech nás táhne chvíli doprava a chvíli doleva, nohy kloužou, voda se jako milion žiletek zařezává snad až do kostí a zuby drkotají zimou. Slunce zmizelo za obzor, jako by se na to naše balancování nemohlo koukat a zpoza skal vylezl ledový chlad. Než dojdu přes všechna ta ramena do bezpečí protějšího břehu, klepu se jako osika.

 Zanskar Sumdo
Zanskar Sumdo.

Odměnou za odvážný brod je nám výhled na krásnou travnatou pastvinu Zanskar Sumdo. Jsme čtyři tisíce metrů nad mořem, hory už nevypadají tak vzdálené a vysoké. Zapadající slunce dýchá na jejich sněhové čepičky hebký růžově oranžový závoj, stíny se rychle plazí přes řeku a za chvíli nás pohltí soumrak jako široký plášť. Snáší se mrazivý příkrov noci a jen jako lampiónky svítí nasvícené špičičky skal.

U řeky stojí čajový stan, vedle něj kempují dvě turistické skupinky. Jednu tvoří starší pár s průvodcem a dvěma oslíky, druhá připomíná dávnověké karavany Hedvábné stezky. Italských výletníků je jen hrstka, o to početnější je jejich doprovod s průvodci, několika kuchaři a doprovodným personálem. Naše čtyři osamělé postavy budí rozruch. Ještě větší pozdvižení způsobíme večeří. Zatímco kuchaři výpravy vytahují obrovské petrolejové vařiče a pro kuchyni staví celý stan, rozfoukáváme v závětří z kamenů ohýnek ze sušených koblih. Pomáhá nám osazenstvo čajového stanu. Tváří se pobaveně. Turisti bez doprovodu a ještě vaří na lejnech!

 Cesty jsou namáhavé pro lidi i zvířata
Cesty jsou namáhavé pro lidi i zvířata.

Velkých karavan asi potkáme ještě víc. Cesta napříč Zanskarem je nejfrekventovanější turistickou trasou v celé oblasti. Určitě tu není tolik výletníků jako třeba u Everestu, ale každý den na někoho natrefíte. "Alespoň mají místní práci," napadne vás určitě. Není to tak úplně pravda. Zatímco některé části Ladaku z turistů doslova žijí, nemají lidé z horských vesniček v Zanskaru příliš obchodního ducha a na turistech se přiživují hlavně průvodci, kuchaři a nosiči z Nepálu. Tam v létě prší, a tak je několikaměsíční melouchování v sousední Indii příjemným zpestřením rodinných rozpočtů. Co z toho mají Zanskarci? Vzácnou trávu v okolí vesnic jim spásají oslíci karavan, zájezdy si s sebou nesou veškeré jídlo v plechových bednách a turisté v goretexových bundách, slunečních brýlích, se sjezdařskými hůlkami si ve vesničkách koupí maximálně čokoládu nebo totálně zbytečný toaletní papír, jehož chomáče pak rozfoukává suchý vítr po náhorních plošinách. V nejmodernějším vybavení supí podél tradičních domečků z hlíny, zanechávajíce za sebou plastikové odpadky a záblesk luxusu, který si místní lidé nikdy nebudou moci dovolit.

Poslední noc před sedlem. V hrnci bublá čaj z čerstvé mateřídoušky, kempujeme na kamenitém plácku těsně vedle řeky. Pramení kousek nad námi z ledovce a teče pomalu, skoro jako by se styděla za svou slabost. Teprve cestou do údolí jí postranní přítoky budou přidávat sílu, ona hladově spolyká jejich vody a pak se s neohroženým křikem bude valit dolů, dolů z hor.
Sotva zaleze slunce za bíločerné obrysy kopců, ovane nás ledový dech noci. Špatně se nám dýchá, ruce máme prokřehlé a do pěti tisíc zbývá jen kousek.

Tisíckrát můžete číst, jak těžké je pohybovat se ve velikých výškách, ale teprve, když to zkusíte na vlastní pěst, přestanete se smát horolezcům v dobrodružných filmech. Každý rychlejší pohyb mi doslova a do písmene bere dech, tělo je těžké a neobratné, žaludek se houpe jako zmatená loďka na vlnách. Na všechno se ale dá zvyknout i na řídký vzduch vysokých hor. Jako veliká továrna chrlí měkká kostní dřeň další a další chamtivé lapače kyslíku v podobě červených krvinek. Stačí pár dní a hned je vše snazší, kroky jsou jistější a lehčí.

 Z ledovce pod sedlem vytéká říčka
Z ledovce pod sedlem vytéká říčka

Se mnou to je tentokrát obráceně. Zatímco včera jsem si vesele vykračovala v čele výpravy a kroutila hlavou nad svými supícími a funícími přáteli, dneska došlo na mě.
Jíťa večer blinkala jak Alík a ráno sice tvrdila, že takovýhle sedlo má v malíku, vyběhne ho klusem a ještě si u toho bude prozpěvovat, ale stačilo se na ni podívat a šli jsme přebalovat batohy. "Opovaž se protestovat! Ještě se nám cestou složíš a my tě pak budem muset nahoru odtáhnout. To určitě! Umřeš tu s oteklým mozkem a plícema a tvoji příbuzný nás umlátěj!" Vzhledem k rozsáhlosti Jitčina příbuzenstva by to nebyl vůbec žádnej problém.
Mátoha nafasovala menší batoh se spacáky, kluci jí pomohli s foťákama a já naložila na záda zbytek. Tak teď je ze mě správný soumar.

Batoh ztloustl snad o sto kilo a vzdálenosti se natahují jako gumový provázek. Slunce, kamení, vítr, sníh, všechno se kolem mě točí ve velikánském víru, nos mám spálený, tváře omrzlé, ramena otlačená od popruhů. Poslední prudké stoupání podél ledovce, brod kalnou, jako čepel ostrou ledovcovou říčkou a na horizontu se objeví kamenné mohyly s třepetavými modlitebními praporky. Odhazuji batoh a nohy jsou najednou lehké jako pírko, skáčí po kamenech, boří se do sněhu, ostré slunce se odráží od sněhových krystalek. Jsme v Šingo la. "Kjé, kjé, só, só, lha gjalló." Ať žijí bohové! Stojíme na ramenou Velkého Himálaje, nad námi šmolkově modré nebe, pod námi moře skalnatých hřebenů. Stovky, možná tisíce kilometrů kolem není nic než hory. Přivírám oči.

Ten den byl dlouhý. Než jsme po sněhových polích doklopýtali na pevnou zem, stálo už slunce nízko nad obzorem a nohy se nám pletly do vánoček, pomlázek a já nevím čeho všeho. U řeky v Lakang Sumdo, o dobrých pět set výškových metrů níž, rozbíjíme tábor. No, vlastně spíš bez dechu padneme vedle batohů a okamžitě usínáme. Krajina kolem nás ztratila poslední zbytky zeleně, pouštní hory se barví do lesklé šedi. Před námi leží Zanskar.

 Společná fotka v sedle
Společná fotka v sedle


zpět na hlavní stránku   <<  zpět Ladak obsah dále  >>
Vytvořeno: 9. února 2001          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Lucka a Pavel Novákovi, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz