fotocesty FOTOCESTY.CZ
Gabča a Radek na cestách 2000-200?
Z P R Á V Y   Z   C E S T P R A K T I C K É   I N F O N O V I N O V Ý   Č L Á N E K
zpět na hlavní stránku   <<  zpět G&R na cestách obsah dále  >>

Laos

posláno: 2. 7. 2001, Bangkok, Thajsko

Zdravime vsechny nase priznivce opet z Bangkoku,

uzivame si tu vsech vymozenosti civilizace a dobre kuchyne. Pochutnavame si na kukuricich, bananovych palacinkach a ananasech a sbirame sily na dalsi cestu. Zitra za nami dorazi nasi dva kamaradi (Zdena a Radek) z Liberce a tak budeme mit na cele prazdniny spolecnost. Po jejich prijezdu zase vyrazime za dalsim poznavanim a proto jsme urychlene sepsali povidani o nasem tritydennim putovani po Laosu.

Dosazenim mista Tiger Leaping George v cinske provincii Yunnan, u mesta Lijiang, jsme se opet ocitli na nasi planovane stezce - "Po zemi z Cech az do Indonesie". Toto misto bylo nejblize Tibetu, tedy mistu, ktere jsme museli z financnich a politickych duvodu vynechat a namisto toho rovnou preletet do Bangkoku. V severnim Yunnanu jsme se otocili na podpadcich a zapocali dlouhou cestu na jih, ktera nas povede pres oba obratniky a rovnik, na jizni polokouli, az na Novy Zealand. Prvni zemi, kterou jsme na teto dlouhe ceste na jih pomalu projizdeli byl neznami a ze vsech nami navstivenych zemi, nejmene prozkoumany Laos. Alespon takovouto predstavu jsme o teto zemi pred jeji navstevou meli my. Pozdeji se ukazalo, ze leta 1999 - 2000, ktera byla vyhlasena jako VISIT YEARS LAOS (Navstivte Laos) ponekud pozmenila situaci a prilakala do Laosu vetsi mnozstvi turistu.

Laos, z historie znamy pod jmenem "Zeme milionu slonu" byl po dlouhych 300 let neustale suzovan valkou nebo cizi nadvladou. Nejprve spolu na laoskem uzemi bojovaly jednotlive cinske, barmske, khmerske, laoske a thajske kmeny. V 19. stol. ziskalo nad zemi nadvladu Thajsko, ktere bylo pozdeji na dlouhou dobu vystridano Francouzi s prestavkou behem 2. sv. valky, kdy se uzemi zmocnili Japonci. Roku 1953 konecne podepsal Laos s Francii dohodu o nezavislosti statu. Loas vsak nemel vyhrano, protoze se o slovo prihlasili komuniste, s cimz nesouhlasily USA. Problem s komunismem v casti jihovychodni Asie vyustil v Indocinskou valku, ktera probehla v letech 1964 - 1973. Je znamo, ze hlavnim americkym protivnikem v teto valce byl Vietnam, paradoxne to byl vsak Laos, ktery se stal nejbombardovanejsi zemi sveta. Cilem nejvetsiho poctu americkych utoku byla tzv. Ho Chi Minova stezka, ktera byla nelegalne zbudovana Vitnamci na laoskem uzemi k zasobovani jejich armady. Po skoncen valky vznikl roku 1975 nezavisly stat Lidova Demokraticka Republika Laos s totalitni vladou podporovanou vietnamskymi komunisty. Totalitni rezim tu panuje dodnes, neuspesna cesta k socialismu vsak byla vystridana v 90. letech pomalou cestou ke kapitalismu (moznost soukromeho podnikani a zahranicnich investic) a Laos se pomalu otevira svetu i turistum.

My jsme hranicni prechod mezi Cinou a Laosem prekrocili 6. cervna a opet se tak ocitli v severnim Laosu. Odtud nas cekal prejezd do mesta Udomxai, hlavniho mesta stejnojmenne provincie a pak dale na jih do vesnice Pakbeng. Uz z cesty na sever do Ciny jsme meli predstavu, jakou krajinou budeme projizdet. Opet jsme v uzasu obdivovali neporuseny husty destny prales, ktery tu pokryva hornatou krajinu. Hory a nahorni planiny tvori v Laosu 70% celeho uzemi. Zhruba 85% zeme je pokryto lesnim porostem, z cehoz 50% tvori primarni neporuseny destny prales (vyssim cislem se pysni pouze Kambodza). Obcas jsme cestou projizdeli malymi chudymi vesnickami s jednoduchymi drevenymi chysemi, spoustou zvirectva a spinavych nahatych deti. Tyto obrazky davaly za pravdu statistickym udajum, ze Laos patri mezi 10 nejchudsich statu sveta a polovina obyvatelstva zije pod hranici chudoby. Vetsina obyvatelstva se zivi zemedelstvim. Rovne plochy k pestovani ryze se nachazi pouze v jiznim Laosu. V hornate severni casti zeme musi lide pudu k pestovani ziskavat tezkym bojem s pralesni vegetaci, predevsim vypalovanim. Na vykacenych a vypalenych mitinach, ktere lemuji strme strane, pestuji kukurici nebo banany

Prejezdy po rozbitych bahnitych cestach jsme tentokrat absolvovali minibusy cinske vyroby a vubec nechapeme, jak mohly ridici zvladnou nektere useky a minibusy prezit celou cestu az do Pakbengu.

Vesnice Pakbeng lezi v hornate krajine na brehu reky Mekong. V malem pristavu jsme zde pozorovali ruch pri nakladani cinskeho zbozi z lodi na nakladaky. Reka Mekong, Laosany zvana "Matka rek", je hlavni prepravni tepnou v Laosu. Prameni v Tibetu a svou delkou 4300 km je 12. nejdelsi rekou na svete. Podel celeho jejiho toku, krome delty ve Vietnamu, neexistuji zadna vetsi mesta ani prumyslove zony. V Laosu neni zbudovana ani jedna prehrada a po cele delce toku jsou pouze tri mosty. A prave pro zachovalou prirodni krasu Mekungu nas cekal nadherny zazitek v podobe osmihodinnove plavby z vesnice Pakbeng do vesnice Luang Prabang.

Plavbu jsme absolvovali drevenou motorovou lodi zvanou "slow boat" (pomala lod). Spolu s nami cestovalo nekolik turistu a hlavne mistni obyvatele, pro ktere je toto jediny zpusob dopravy do jejich vesnic. Snad nejzajimavejsi spolucestujici byla drobounka vrascita starenka, oblecena v tradicnim kroji. Kdesi uprostred pustych brehu dala pokyn k zastaveni lodi, hbite seskocila na piscity breh, hodila svuj pytel na zada a odkracela kamsi do dzungle. Cestou na lod pristoupila i pocetna rodina prislusici k minorite Hmongu v krasnych cernych krojich. Jizda po tak mohutne rece, protekajici mezi kopci protekajicimi tropickyn pralesem byla rozhodne krasnym zazitkem. Mekong misty tvoril male pereje a velke viry a kormidelnik mel plne ruce prace vyhybat se ostrym skaliskum vycnivajicim z vody. Kratce pred mestem Luang Prabang jsme po obou brezich mijeli vysoke skalni steny, ve kterych jsou na mnohych mistech vymlete obrovske jeskyne vyuzivane jako budhisticke svatyne. Do Luang Prabangu, ktery je nazyvan nejhezcim mestem jihovychodni Asie, jsme prijeli dne 8. cervna a ztravili tu 3 prijemne dny. Luang Prabang lezi na poloostrove, na soutoku rek Khan a Mekong. Ve stare casti mesta se nachazi stare drevene rybarske domky, francouzske kolonialni domy, 32 budhistickych chramu dochovanych z predfrancouzskeho obdobi a muzeum, puvodne kralovsky palac. Neni divu, ze tato cast mesta je na seznamu svetoveho kulturniho dedictvi UNESCO. Na celem poloostrove jezdi jen minimum aut a motorek, prochazeji se zde budhisticti mnisi a panuje tu pohodova atmosfera. Luang Prabang je take centrem laoskeho budhismu. Budhismus v Laosu vyznava 60% populace. Kazdy muz v Laosu by se mel behem sveho zivota alespon na kratkou dobu vzdat materialniho zivota, obleknout oranzovy habit, do ruky vzit misku na jidlo a nekolik dni ztravit v chramu. Nejcasteji tak cini mladi muzi po ukonceni studia, pred nastupem do zamestnani. Zajimave take je, ze po dobu 3 nejsilnejsich monzunovych mesicu, budhisticti mnisi nevychazi z klasteru ven, medituji a uci se.

Luang Prabang je obklopen horami porostlymi bujnou vegetaci se spoustou jeskyni a vodopadu. Jeden den jsme prijali pozvani na vylet od jedne laoska rodinky zijici v USA, ktera po Laosu cestovala se svym pocetnym pribuzenstvem. Na vylet jsme jeli ke krasnemu vodopadu tvoricimu tri kaskady se skalicove modrou vodou. Nechybelo ani typicke americke piknikovani na laosky zpusob.

Z Luang Prabangu jsme popojeli kousek jiznim smerem a zastavili v miste zvanem Vang Vieng. Toto male bezvyznamne mestecko se behem nekolikamalo poslednich let stalo velmi oblibenym turistickym cilem. Duvod k tomu dava nadherna krajina obklopujici mesto. Staci jen prekrocit reku Nam Song ohranicujici z jedne strany mestecko a clovek se ocitne na samote mezi vysokymi skalnimi utesy, opet z casti porostlymi pralesy. Skaly v sobe zkryvaji velke mnozstvi objevenych ale i neprobadanych jeskyni. Z Vang Viengu jsme podnikli dva celodenni speleologicke vylety. Pres reku Nam Song jsme se vzdy dostavali prevozem, uzounkou drevenou lodkou s okrajem sotva 10 cm nad vodou. Prvni jeskyne, kterou jsme prozkoumavali s mistnim domorodcem, byla velmi clenita s uzkymi chodbami. V jeskyni zila spousta jeskynnich cvrcku s dlouhatanskymi tykadly a zvlastni velci pavouci. Po chvili prochazeni a prozkoumavani jsme dosahli konce jeskyne, ktery byl zanesen naplavy cerveneho jilu. Pote se nas nas domorodec zeptal, zda se k vychodu chceme vracet stejnou cestou, ci oklikou, ktera vsak vyzaduje trochu lezeni po zemi. Samozrejme jsme nadsene souhlasili s oklikou a vydali se na pul hodinove plazeni temnymi nizkymi chodbami. Nas pruvodce mel baterku a my celovku, takze jsme se citili bezpecne. Po chvili se chodba zmenila v sotva pul metru vysoky tunel a my se museli plazit v jilovem bahnu a kaluzich. Kdyz jsme se konecne vyskrabali na svetlo bozi, byli jsme od hlavy az k pate, vcetne nasich fotaku jako cunatka. Byl to ale krasny, dobrodruzny zazitek. Prijemny vylet jsme zakoncili spolecnym jidlem s nasim domorodcem a jeho manzelkou. My jsme s sebou na vylet meli svacinu v podobe ryze a vajicek, kterou jsme pridali na prostreny bambusovy "koberec" k palive zelenine, ryzi a ananasu. Opet jsme po dlouhe dobe prozili prijemne chvilky s pratelskymi lidmi, se kterymi jsme si rozumeli jen par zakladnich slovicek. Druhy vylet jsme podnikli do obrovske jeskyne plne stalagnitu a stalaktitu, se sochou leziciho Budhy uprostred. Cestou k jeskyni jsme prochazeli mezi ryzovimi policky a drevenymi chysemi. Na nekolika mistech jsme pomahali mlade vesnicance s malym deckem, ktera tlacila obrovsky dreveny trakar s pytlema ryze a slepicemi. Vesnicanka se porad jen smala a to dokonce i kdyz Rada malem utopil jednu z jejich slepic. Vyklopil ji se svazanyma nohama uprostred velke kaluze. Treti den Rada podnikl cyklovylet na uplne nepojizdnem kole (Gabca takovou drinu v pekelnem vedru odmitla). Cesta ho vedla podel toku reky Nam Song. Na jednom miste se seznamil s prijemnym rybarem a po jeho vzoru zkousel rozhazovat site. Potrebna zrucnost k chyceni nejake rybky mu vsak chybela, opet si ale potvrdil, jak prijemni a pratelsti Laosane jsou. Gabca mezitim zvolila prijemnejsi zabavu pro parny letni den a spolu s nekolika turisty se TUK TUKem nechala vyvest asi 4km proti proudu reky a potom na obrovske cerne dusi sjizdela zpet do Vang Viengu.

Stravovani ve Vang Viengu stejne tak jako ve vetsine ostatnich mest jsme meli zajisteno na mistnim trhu. Diky tomu, ze byl Laos francouzskou kolonii zde byly k snidani k dostani francouzske bagety, ke kterym jsme si davali jogurtova jahodova mlicka dovazena z Thajska a Gabca silnou laoskou kavu se slazenym zahustenym mlikem. K obedu jsme si nekdy na trhu kupovali male varene sladke kukurice, jindy jsme si davali tzv. STICKY RICE (vybornou lepkavou ryzi podavanou v kosickach pletenych z bambusu, ktera je typickym a hlavnim laoskym jidlem) treba s vajickem, ale vetsinou jsme si kupovali cely velky ananas. Na toto vyborne sladoucke ovoce jsme si tak zvykli, ze jsme se stali skoro zavislymi. Pravidlenou veceri se nam stala polevka s ryzovymi nudlemi, kurecim ci veprovym masem a ruznou zeleninou, dochucena magi omackou, cukrem a susenymi mletymi chilli paprickami.

Laos jsme ocekavali jako velmi levnou zemi, rozhodne nejlevnejsi v jihovychodni Asii. Bohuzel to uz davno neni pravda a ceny za jidlo mnohdy prevysuji ceny jidla v Thajsku ci Cine. S dopravou je to stejne, pouze ubytovani bylo obcas levnejsi.

Z Vang Viengu jsme dne 16. cervna prejeli do hlavniho mesta Laosu Vientiane, ktere lezi na rece Mekong v tesne bliskosti Thajska. Vientiane se svymi pouhymi 133.000 obyvateli je nejlidnatejsim mestem v Laosu. Na asijske pomery ma Laos celkove velmi malo obyvatel, pouhych 4,5 milionu. Svou rozlohou se rovna Velke Britanii, ale ma pouhych 8% jejiho obyvatelstva. Hustota je zde pouhych 20 lidi / km ctverecni a 85% obyvatelstva zije ve vesnicich. Vientiane nam pripominalo spise vetsi vesnici nez mesto a presne se tu odrazela chudoba celeho statu. Videli jsme zde rozkopane silnice a chatrajici kolonialni francouzske vily.

Jedinymi bohatymi lidmi v Laosu jsou obchodnici, vladni cinitele a nekteri policajti. 50% statniho rozpoctu je tvoreno financnimi podporami ze zahranici. Celych 40% z teto castky jde udajne na vyplatni pasky vladnim urednikum. V Laosu je take povolen volny nebo spise cerny trh. Nekolik malo obchodniku dovazi nejruznejsi zbozi z Thajska, Ciny, ale i jinych statu a toto zbozi neni zdanovano. Obchodnici se potom projizdeji v chudych mestech v nejdrazsich dzipech a stavi prepychovejsi vily, nez jsou budovy ministerstev ve Vientiane.

Diky 30ti dennimu turistickemu vizu jsme v Laosu meli dostatek casu i k zajizdce az do jeho jiznich provincii a predevsim do oblasti zvane "4000 ostrovu". Az tesne ke kambodzskym hranicim nas z Vientiane cekalo temer 1000 km. Projizdeli jsme pres mesta Savannaketh a Pakse a mijeli rozsahlou nahorni planinu Bollevan. Zde se v pomerne velkem mnozstvi pestuje kava svetove kvality. Vetsina teto udajne nejdrazsi kavy na svete je vyvazena do Francie.

Posledni velmi krasnou zastavkou na nasi ceste Laosem byla jiz zminena oblast "4000 ostrovu". Takto je oznacovano zhruba 50 km dlouhe uzemi na rece Mekong plne malych i velkych ostrovu tesne pred tim, nez reka Mekong dosahne kambodzskych hranic. Nekolik vetsich ostrovu je osidleno vesnicany, kteri jsou zde zivi predevsim rybolovem a pestovanim ryze. Na prijemnem mensim ostrove Don Det jsme prozili 4 odpocinkove dny. Noci jsme travili v jednoduchych bambusovych bungalovech s nezbytnou houpaci siti na verande a pres den poznavali okolni prirodu a zivot pratelskych vesnicanu. Nejvetsi raritou na ostrove je, ci spise byla, jedina zeleznice v Laosu. Vystavili ji tu, spolu s zeleznicnim mostem spojujicim ostrovy Don Det a Don Khon, Francouzi ke konci minuleho stoleti. Francouzum totiz k dopravovani zbozi z Ciny po Mekongu az k mori branily kaskadovite vodopady, nejvetsi v jihovychodni Asii, ktere se nachazi prave v teto oblasti. Tuto situaci vyresili vystavbou zeleznice a prekladani zbozi z lodi na vagony a opet na lode. Nyni z cele zeleznice zbyl uz jen most, zeleznicni nasep, nakladaci a vykladaci doky a opustena rezavejici parni lokomotiva uprostred dzungle. Jeden den jsme podnikli zhruba 20km vylet po zeleznicnim naspu az na samotny okraj jizniho ostrova. Mnohdy jsme se prodirali dlouhymi useky porostlymi tropickou vegetaci a Rada musel cestu prosekavat bambusovou macetou. Cestou jsme vyplasili hejno volavek, fotili obrovitanskeho pavouka a prchali pred pijavkami, ktere se slezaly, kdykoliv jsme zastavili. Tento vylet, stejne tak jako dalsi k ohromujicim mohutnym vodopadum, kde se hnede vodni masy Mekongu ritily pres ostra cerna skaliska, patril k moc peknym zazitkum. Jiny den jsme jeste podnikli vypravu lodi za ricnimi delfiny. Kdysi jich tu zilo velke mnozstvi, ale diky nelegalnimu rybolovu dynamitem na kambodzskem uzemi, jich prezilo jiz jen 20 - 40 kusu. Meli jsme stesti a nekolik jich zahledli i kdyz jen z dalky. Na Don Detu jsme take poprve okusili prave monzunove prehanky, typicke pro jihovychodni Asii a nekolikrat se z vyletu vratili promokli na kost.

Jiz jsme se zminovali o tom, ze nam Laosane byli velmi sympaticti protoze jsou velmi prijemni a vecne usmevavi. Chteli bychom se vsak zminit o jednum zazitku, ktery se zcela vymyka teto zemi, ktery ale uzce souvisi s prichodem turismu. Posledni usek cesty na jih jsme absolvovali velmi starym autobusem. Nase batohy zabalene v nepromokavych obalech byly spolu se spoustou jineho zbozi vhozeny na strechu a prikryty plachtou. V cilove vesnici nam byly opet podany. Gabca nastesti chtela do sveho batohu schovat nejake jidlo, ktere nam zbylo z cesty a po sundani obalu a otevreni batohu zjistila, ze je cely batoh prehrabany a chybi fotak. Rada ihned zkontroloval svuj batoh. Ten byl take kompletne prehrabany a v horni kapse chybel velky nuz. Fotak mel nastesti u sebe v autobusu. Ihned jsme spustili hlasity povyk a po chvili jeden mlady Laosan, ktery behem jizdy vybiral penize, vylezl na strechu autubusu, odkudsi Gabcin fotak vytahl a tvaril se jakoby se nechumelilo. Mladik nekolikrat behem cesty lezl na strechu kourit a fotak si ukryl k ukradeni. Nuz uz jsme bohuzel nenasli. Cela udalost tedy dopadla celkem dobre, opet nas vsak primela ke 100% opatrnosti i v zemich, kde by clovek neocekaval nic neprijemneho.

Celkove jsme z navstevy Laosu meli moc krasny pocit a jsme radi, ze jsme jeho panenskou, neporusenou prirodu a prijemne proste lidi mohli poznat nyni a ne treba az za 2 - 3 roky. Oproti obdobi pred 5ti lety, kdy byl Laos turisty nedotcenou zemi, zde jiz vznikaji na nekterych mistech velka turisticka gheta a nedokazeme si predstavit, jak bude situace vypadat za nekolik dalsich let.

Prejeme vam vsem bajecne leto s hezkym, slunecnym pocasim a po prazdninach se ozveme se zazitky z Thajska, Kambodzi a Malajsie.

Gabca a Rada

Další: Thajsko a Kambodža
zpět na hlavní stránku   <<  zpět G&R na cestách obsah dále  >>
Vytvořeno: 20.října 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Gabča a Radek, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz