fotocesty FOTOCESTY.CZ
Gabča a Radek na cestách 2000-200?
Z P R Á V Y   Z   C E S T P R A K T I C K É   I N F O N O V I N O V Ý   Č L Á N E K
zpět na hlavní stránku   <<  zpět G&R na cestách obsah

Nový Zéland

posláno: 31. 3. 2001, Huntsville v Alabame, USA


Srdecne zdravime vsechny nase priznivce.

Tentokrat vam piseme z posledni zeme na nasi dlouhe ceste, ze Spojenych Statu Americkych. Minule jsme zkoncili na zacatku ledna v Sydney v Australi.

Rika se to nejlepsi na konec a my muzeme tato slova naprosto potvrdit. Jako perlicku jsme si na zaver naseho cestovani nechali dvoumesicni cykloturistiku na Novem Zelandu. Ke krasnym zazitkum nemalou merou prispelo i naramne stesti na pocasi. Ostatne lepsi dobu, vrcholici leto a pocatek podzimu, jsme si pro navstevu teto zeme nemohli vybrat. Podle cyklistickych pruvodcu od vydavatelstvi Lonely Planet, ale predevsim podle mistniho vydavatele dvou knizek "Pedallers Paradise" (Cyklisticky raj) Rada vzdy peclive planoval trasu. Dobrou volbou byl prilet na jizni ostrov a odlet ze severniho, takto jsme na jihu mohli stravit krasnych 6 tydnu a 3 tydny nam zbyly pro sever.

Novy Zeland neboli Aotearoa (Zeme Dlouheho Bileho Mraku, maorsky) se rozprostira v jiznich vodach Pacifickeho oceanu, zhruba 1600 km vychodne od Australie. Je tvoren jiznim a severnim ostrovem a nekolika mensimi prilehlymi ostruvky. Od severu k jihu je zeme dlouha zhruba 1600 km a v nejuzsim miste jizniho ostrova pouze zhruba 200 km siroka. Jizni ostrov je obdivovan diky rozmanitosti prirodnich kras od horskych masivu a ledovcu, pres reky, jezera az po lesy a pralesy. Severni ostrov je poznamenan dosud existujici vulkanickou cinnosti, jsou tu cinne sopky, horke prameny a gejziry a jezera vznikla vybuchy sopek. Vsudypritomnou soucasti krajiny jsou na obou ostrovech nekonecne zelene pastviny se stady ovecek a krav.

Novy Zeland se svou rozlohou blizi velikosti Velke Britanie, ale oproti 60-ti milionum lidi zijicich ve Spojenem Kralovstvi tu zije pouhych 3,8 milionu obyvatel (zato ale 50 milionu ovci). Nescetnekrat jsme si tu uvedomovali kouzelne ticho a v nekterych oblastech temer liduprazdno, pro nas dve dulezite veci, ktere nam dost chybely v Asii.

Na Novy Zeland, do mesta Christchurch, jsme priletli v noci, 15. ledna, z australskeho Sydney. Prvni noc jsme preckali na letisti, rano sestavili a nabalili kola a vyrazili do sveziho, chladneho vzduchu velice se lisiciho od ovzdusi v letnim Sydney. V hlavnim meste jizniho ostrova jsme pobyli 4 dny. Se svymi 300 tisici obyvatel je Christchurch nejvetsim mestem na jiznim ostrove, kde jinak celkovy pocet obyvatel dosahuje pouheho jednoho milionu.

Christchurch je oznacovan za nejanglictejsi mesto na Novem Zelandu, mestem proteka reka Avon, v centru se nachazi spousta kamennych budov velice podobnych tem v Anglii a vetsina ulic a ctvrti je pojmenovana po sve materske zemi. Na prvni pohled nas mesto nadchlo svymi parky s nadhernymi stromy, zahradami a rozkvetlymi a upravenymi zahradkami u soukromych domku. Pripadalo nam, ze tu ziji sami zahradnici. Prvni polodenni cyklovylet nas provedl po nejhezcich parcich a zahradach mesta a druhy den jsme se jeli podivat na pobrezi a na kopec nad mestem. Zastihl nas tu dukladny slejvak, ktery byl nastesti na dlouhou dobu poslednim. Nasledujici den jsme se vydali na cestu po jiznim ostrove a po dobu nekolika dalsich tydnu jsme meli jen slunicko.

Prvni cesta nas zavedla do vnitrozemi na vychodni stranu jiznich Alp, k tesne blizkosti nejvyssi hory Noveho Zelandu, Mt. Cook (3754 mnm) a predevsim k jezerum Tekapo a Pukaki. Po nekolika dnech jsme se ocitli v puste oblasti nahorni planiny, kde krajine vevodi horske pastviny a hory. Velkou plochu tu zabira nekolik jezer nebo spise prehrad a kanalu. Dohromady vse tvori ohromne vodni dilo zakoncene nekolika elektrarnami zasobujicimi elektrinou cely jizni ostrov a cast severniho.

Dne 27. ledna jsme se vratili opet na vychodni pobrezi, do mesta Oamaru a Dunedin. Projeli jsme kus vychodniho pobrezi a zastavili se napriklad u zajimaveho prirodniho utvaru Moreaki Boulders. Primo na plazi tu jsou v pisku jakoby pohazene kulate balvany ruznych velikosti (o prumeru 50 az 150 cm). Nektere jsou zachovale v celku, jine jiz pukle, ale vsechny na sobe maji zajimavou strukturu pripominajici fotbalovy balon.

Na mnoha mistech vychodniho pobrezi sidli kolonie tucnaku. Zije jich tu nekolik druhu vcetne malych modrych tucnaku a velice vzacnych zlutookych tucnaku. Obrovskou vzacnosti je kolonie kralovskych albatrosu sidlici na samotne spicce poloostrova Otago u mesta Dunedin. Kralovsky albatross zde hnizdi a privadi na svet mlade, ale jinak vetsinu sveho zivota travi letanim nad Pacifickym oceanem.

Kdyz uz se zminujeme o ptacich Noveho Zelandu, musime podotknout, ze toto souostrovi je absolutne unikatni na cele nasi planete. Od ostatni pevniny se oddelilo jiz pred 70-ti miliony let a behem teto dlouhe doby se zde vyvinuly ojedinele druhy zvirat a rostlin. Nejvetsi zajimavosti je, ze se zde nevyvinuli (krome netopyru) zadni savci. Ptaci tu tak nemeli prirodniho nepritele. Rada z nich je neletavych a nekolik druhu ziskalo charakteristiku savcu. Vyvinuli se druhy s odlisnym perim od normalnich ptaku, ziskali lepsi cich a dokonce jejich kosti nejsou dute jako ptaci, ale plne, jako kosti savcu. Nejznamejsim neletavym ptakem Noveho Zelandu je Kiwi. Diky cloveku se vsak tento krasny zivocich pripsal na seznam velmi ohrozenych druhu a dnes zije jen na malem uzemi "pevninske casti Noveho Zelandu", vetsinou vsak jen na prilehlych ostrovech. Novozelandanum, kteri se sami nazyvaji Kiwi, nastesti neni osud jejich statniho symbolu lhostejny a spousta organizaci se podili na jeho zachrane.

Mesto Dunedin bylo prakticky nejjiznejsim mistem, kam jsme se az pri nasem cestovani dostali (lezi na 46 st. jizni sirky). Zde jsme odbocili od more znovu do stredozemi a behem nasledujicich nekolika dnu projizdeli oblast Centralni Otago. Ocitli jsme se tak v nejsussi casti jizniho ostrova a skutecne slunicko palilo denne vice jak v Australii. Na doporuceni holandskych cyklistu, ktere jsme potkali v Christchutchi, jsme si behem 3 dnu projeli tzv. Central Otago Rail Trail. Na miste byvale zeleznice, ktera v 19. stol. spojovala zlatokopecka mestecka, zde pred nekolika lety vybudovali stezku pro cyklisty. Stezka vede po nezpevnene ceste primo po zeleznicnim naspu, projizdi zeleznicni tunely a prejizdi viadukty. Ohromnou vyhodou techto 150-ti km bylo temer nulove stoupani a absolutni absence automobilove dopravy. Moc se nam tu libilo, i kdyz Gabca se obcas v tunelech bala.

Dalsi nase cesta vedla do mesta Queenstown, nejznamejsiho turistickeho centra na jiznim ostrove. Mestecko lezi na brehu jezera Wakatipu lemovaneho horskymi masivy. Nescetne mnozstvi cestovnich kancelari tu nabizi navstevnikum nejruznejsi atrakce a vyuziti volneho casu. Od bungy jumpingu, ktery tu ostatne vznikl, pres rafting, JET boating (motorove cluny jezdici po rekach), paraglaiding az po mnohem blaznivejsi dobrodruzstvi. Vse za patricne vysoky peniz. Pri vjezdu do oblasti jsme mijeli historicky most Kawaru pres stejnojmennou reku. Z tohoto mostu po vzoru polynezskych valecniku zacali zhruba pred 20-ti lety skakat prvni odvazlivci a privedli tak na svet dnes nejzadanejsi atrakci. Dodnes je Kawaru bridge jednim ze 4 bungy jumpingovych stredisek v Queenstownu a co minutu se z mostu vrha clovek.

My jsme Queenstownem jen projeli a podel jezera dojeli do vesnice Glenorchy, k narodnimu parku Mt. Aspiring. Zde jsme na 5 dni zaparkovali v kempu kola, zabalili batohy a vyrazili na trek do udoli rek Rees a Dart k ledovi Dart. Po dlouhe prestavce to byla uplna nadhera. Musime si ale odmyslet nase otlacena ramena a bolave nohy. Vzdyt takto opravdicky, s vecmi na nekolik dnu, jsme se po horach prochazeli naposledy v Nepalu (v breznu lonskeho roku). Za krasneho pocasi jsme brodili reky v malebnych udolich, obdivovali zasnezene vrcholky hor a modrobile ledovce a zdolavali horska sedla.

Odpocinuti od cyklistiky jsme se opet vratili pro sva kola a zamirili k jezeru Wanaka se stejnojmennym mesteckem na jeho brehu. Zde se muzeme kratce zminit o nasem ubytovani a stravovani. Podobne jako v Australii jsme vetsinu noci spali ve stanu postavenem nekde na okraji vedlejsi silnice. Zhruba jednou za 5 - 7 dni jsme se ubytovali na noc v kempu. Opet jsme si tu varili temer porad ryzi s fazolema ci testoviny s rajcatovou omackou. Ve Wanace v kempu jsme se ale rozhodli pro vyrazne zlepseni a k veceri jsme si tu pripravili vyborny gulas.

O Novem Zelandu se mluvi jako o cyklistickem raji. Opravdu, uz v letadle s nimi priletali dalsi 3 cykliste. Na jiznim ostrove jsme jich denne nekolik potkavali. Rekordni pocet cyklistu jsme vsak zaznamenali v kempu ve Wanace. Vedle naseho stanu tu stalo asi 10 dalsich a pred kazdym byla zaparkovana 2 kola. Vetsinou jsme potkavali dvojice ci jednotlivce zhruba naseho veku, nebylo vsak zvlastnosti potkat 60ti lety par ci mladou dvojici s ditetem.

Z Wanaky jsme vyrazili smer severozapad a podel krasnych jezer Wanaka a Hawea se blizili k dlouho ocekavanemu a trochu obavanemu zapadnimu pobrezi. Tato cast jizniho ostrova je nejbohatsi na srazky, neni vyjimkou, ze tu z 10-ti dnu 8 proprsi. Zapadni pobrezi je od ostatni casti jizniho ostrova oddeleno hrebenem Alp, ktery se tahne od severu k jihu misty pouhych nekolik desitek kilometru od pobrezi a pusobi jako bariera. Srazky ktere prichazeji ze zapadu z Tasmanskeho more tak spadnou na zapadnim pobrezi (rocne az 8 metru) a o nekolik desitek kilometru na vychod ve "stinu" Alp je dest temer vyjimkou (rocne 0,3 metru). Pred nami stalo prekonani tohoto hrebene. Vyuzili jsme nejjiznejsiho a zaroven nejnizsiho pasu, Haast pass (562 m). Pomerne snadno jsme jej zdolali a po dlouhem sjezdu prijeli do maleho mestecka Haast. Jehlicnate a listnate stromy rozprostirajici se na vychodnim uboci hor se v pasu a predevsim na zapadnich svazich zmenily na zajimavy prales. Mezi zvlastnimi listnatymi stromy porostlymi zelenouckym mechem tu rostly obrovske kapradostromy a jine pralesni rostliny. V uzkem pruhu nekolika kilometru od pobrezi se tu nachazi nekolik vegetacnich pasem, od oceanu, pres prales az k ledovcum.

Touto zvlastni krajinou jsme 16. unora vyrazili podel morskeho pobrezi na sever. Stejny azimut jsme si potom udrzovali po dobu jednoho tydne, ve vzdalenosti zhruba 500-ti kilometru. Po silnici velmi podobne jihoaustralske Great Ocean Road jsme nejprve prijeli do stredisek Fox Glacier a Franz Josef Glacier. Mestecka jsou pojmenovana podle stejnojmennych ledovcu, ktere se plazi ze svahu dvou nejvyssich hor Noveho Zelandu, Mt. Cook a Mt. Tasman. Nejprve jsme pralesem projeli az k upati ledovcu a po te si horsky hreben prohledli s odstupem pres hladinu malebneho jezera Matheson z vyhlidky nazvane "View of views" (Vyhled vyhledu). Pomerne kopcovitym terenem jsme pokracovali dal na sever, obdivovali puste plaze a skaliska a blizili se k nejvetsimu mestu na zapadnim pobrezi, Greymouthu. V narodnim parku Punakaiki jsme se zastavili u dalsi prirodni rarity Pancake rocks (Palacinkove skaly).

Zajimave skaly tvorene z kamennych bloku lezicich na sobe se tyci primo na morskem pobrezi a pri prilivu mezi nimi strika voda vysoko do vzduchu. Poslednim mistem, kam jsme az na zapadnim pobrezi dojeli bylo prijemne mestecko Westport. Zde jsme se zajeli podivat na nedaleky vybezek pevniny do more zvany Fouldwind. Na skaliskach tu zije pocetna kolonie tulenu. Samice mely zrovna mlade, a tak jsme mohli pozorovat roztomila tulenatka, ktera se ucila v rozbourenem mori plavat.

Dne 23. ledna po tydnu slapani bylo zapadni pobrezi za nami a my stale jeste nemohli verity nasemu stesti na pocasi. Prselo nam tu jen jedno dopoledne. Presto nebyl prujezd zapadnim pobrezim prochazkou ruzovym sadem. Jak rika cyklisticky pruvodce, na Novem Zealandu nejsou krome ridicu zadna nebezpecna zvirata, krome sandflies. Jsou to male musky, jejichz kousnuti svedi jeste nekolik dnu ci tydnu. Zapadni pobrezi je pro ne rajem, a tak jsme meli kazde rano ci vecer o zabavu postarano.

Ve Westportu jsme se otocili zady k morskemu pobrezi a vyrazili opet do hor, smer severovychod. Kanonem Buller Gorge a pres nekolik sedel jsme dojeli k severnimu pobrezi k mestu Nelson. Zde se ve stinu hor nachazi rozsahla ovocnarska oblast. Sklizen jablek a hrusek byla v plnem proudu. Obdivovali jsme tu i sady s ovocem kiwi s jehoz produkci a exportem je Novy Zeland na prvnim miste na svete.

Krajem Malborough s nadhernymi fjordy, clenitym pobrezim a bylimi plazemi jsme 27. unora dojeli az do mestecka Picton, odtud jsme se trajektem nechali prevest na severni ostrov.

Supermodernim trajektem - katamaranem jsme pripluli do nejjiznejsiho hlavniho mesta na svete, do mesta Wellington. Razem jsme se tak ocitli z malebne prirody v rusnem a na novozelandske pomery velkem a lidnatem meste. Dobrym pocitum z velkomesta nepridal ani vytrvaly, neuveritelne silny vitr. Fouka tu temer neustale z Cookovi uziny (mezi jiznim a severnim ostrovem) a mestu tak vyslouzil privlastek Vetrny Wellington. Pro jachtare ci surfare zrejme raj, pro cyklisti ale nic pekneho. Autobusem jsme tedy popojeli o 200 kilometru severneji do kraje Taranaki ke stejnomene sopce Mt. Taranaki. Tato cast je znama nejvetsi produkci mlecnych vyrobku. To znamena, ze pastviny pro dobytek tu jsou opravdu nekonecne. Produkce a vyvoz mlecnych vyrobku, masa a ovci vlny je novozelandskym nejdulezitejsim hospodarskym odvetvim. Dale se zeme zivi lesnictvim a rybolovem a predevsim stale rostoucim turismem.

V teto zelene a temer rovinnate casti Noveho Zelandu se uprostred tyci ohromny kuzel druhe nejvyssi sopky severniho ostrova Mt. Taranaki (2518 mnm). Po temer dvou mesicich jsme se tu potkali s libereckymi kamarady Terkou a Ondrou a spolecne vrchol sopky zdolali.

Dalsi nase navsteva na severnim ostrove patrila nejstarsimu narodnimu parku Noveho Zelandu, Tongariro n.p.. Je tvoren tremi sopkami Mt. Tongariro, Mt. Ruapehu (nejvyssi na severnim ostrove, 2797 m.n.m., naposledy cinna 1995) a Mt. Ngaruhoe. Po trase nejoblibenejsiho jednodenniho vyletu na Novem Zealandu - Tongariro crossing - jsme vystoupali na vrchol sopky Mt. Tongariro. Cestou jsme spolu s desitkami turistu obdivovali Modre jezero, Emeraldova jezirka, Cerveny krater a dalsi sopecne pozoruhodnusti.

Jak jsme se uz zminovali severni ostrov je protkany misty souvisejicimi s vulkanickou cinnosti. Na mnoha mistech se nachazeji horke prameny a gejziry. Zajimavou zkusennosti byla zastavka u horkych pramenu u vesnice Tokano. Vyzkouseli jsme si zde tradicni zpusob pripravy maorskeho jidla, na pare horkeho pramene jsme si pod poklopem uvarili behem 30-ti minut dve kukurice.

Dalsi dva dny jsme slapali kolem vod nejvetsiho novozelandskeho jezera Taupo. Pri te ohromne rozloze se cloveku ani nechtelo verit, ze kdysi vzniklo vybuchem obrovske sopky.

Dne 14.brezna jsme prijeli do centra maorske kultury a nejznamejsiho turistickeho strediska na severnim ostrove, do mesta Rotorua, kde nas privitala "vune" zkazenych vajec. V tesne blizkosti se zde nachazeji horke prameny, gejziry a jezirka s bublajicim bahnem. Takto aktivni oblast je na svete mozno videt uz jen v Yellowstonu ve Spojenych statech americkych a nebo na Islandu. My jsme zde a predevsim potom ve mestecku Ngaruawahia zhruba 100 km na severozapad meli moznost malinko proniknout do maorske kultury. V hlavnim meste Maoru Ngaruawahia se konal velky maorsky svatek - regatta a my jsme spolu s Ondrou a Terkou byli pozvani do rodiny Marie a Alexe. Alex je puvodne Maor a poznali jsme i dalsi cleny jeho rodiny. Maorove behem 10. - 12. stoleti pripluli na Novy Zeland na lodich z ostrovu ve strednim Pacifiku a stali se tak prvnimi obyvateli tohoto souostrovi. Diky sve silne kulture a ponekud bojovne povaze si dokazali podle nas nejlepe ze vsech puvodnich obyvatel ostatnich kontinentu udrzet sve tradice a dnes temer bez problemu ziji po boku belochu.

V Ngaruawahie jsme po temer sedmi mesicich stravenych na kolech dospeli az na zaver nasi cykloturistiky. Musime poznamenat, ze i kdyz jsme oba na zacatku naseho slapani v Australi nekolikrat chteli kolo vymenili za auto, byli jsme nakonec radi, ze se tak nestalo. S koly jsme stejne jako automobiliste byli nezavisli na mistni doprave ci stopu, ale oproti autu jsme byli neustale uprostred prirody (na slunci i v desti) a krajinu jsme tak mohli poznavat do nejmensich detailu vcetne vsech vuni. Muzeme rici, ze nas tech 7 mesicu "poznamenalo" a cykloturistika se priblizala oblibenosti k turistice. Vzhledem k nasi zastavce ve Spojenych Statech jsme radi predali nase kola Ondrovi s Terkou, kteri na nich jeste tyden jezdili a pote nam je dopravili domu. Druhy den jsme si vsak pripadali docela zvlastne, kdyz jsme s batohy na zadech kraceli na stop.

Na stopu jsme ani nesundali batohy a uz u nas stalo auto, ktere nas dovezlo az primo do kempu na predmesti Aucklandu. Overili jsme si tak, ze stopovani je zde opravdu velice snadne.

Na prohlidku Aucklandu, nejvetsiho mesta na N.Z. (1 milion obyvatel) nam stacil jeden den a 21. brezna jsme tak mohli nasednout na letadlo a vydat se na cestu domu. Vubec se nam nechtelo rozloucit se s krasnym Novym Zealandem, s hodnymi lidmi, s ptacky kiwiacky a v tu chvili ani s nasim putovanim, ktere se priblizilo do posledni etapy.

Novy Zealand se spolu s Nepalem dostal na prvni pricku v oblibenosti zemi, a tak jsme odletali s pocitem, ze se urcite nekdy vratime.

V letadle nas cekal jeden zvlastni zazitek. Byl to "posun v case". Diky tomu, ze jsme cestou z Aucklandu do Los Angeles prekrocili datovou hranici, mohli jsme oslavit prvni jarni den a Raduv svatek hned dvakrat. Odletali jsme 21.3. v 18:00 a do Los Angeles jsme priletli 21.3. v 10:00 (co myslite jsme o den starsi nebo mladsi?).

Návštěva USA

Po pristani v Los Angeles jsme se z krasneho Noveho Zelandu presunuli na jinou planetu. Privital nas tu smog, sedy beton, 16ti proude dalnice a statisice aut. Nastesti nas tu v dopravni kancelari privitalo i auto, ktere cekalo na prevoz do New Orleans a my se tak mohli vydat smerem na vychod za nasimi kamarady Davidem a Marcelkou, kteri ziji v Huntsville v Alabame.

Po temer 16-ti mesicich jezdeni po leve strane a 18-ti mesicni pauze od rizeni, nas cekal prujezd Los Angeles a pak dalsich 3000 km po dalnicich. Aby to bylo jeste napinavejsi, cekal nas na parkovisti misto auta asi 6 metru dlouhy a snad 3 metry siroky pickup Chevrolet. Nastesti se ukazalo, ze ani jeden z nas ridit nezapomel a kdyz jsme se hlidali, tak se nam i na krizovatkach vzdy povedlo najet na spravnou stranu silnice. Po 4 dnech jizdy pres californske hory, arizonskou poust, texaskou prerii a luisianske mocaly jsme dorazili do New Orleans, kde si nas vyzvedl David a dovezl nas az na konec naseho putovani, do Huntsville v Alabame.

Zde si zvykame na spani v posteli misto ve stanu, vareni na sporaku misto na varici a jezeni z taliru u stolu misto z esusu na zemi. Budeme se tu takto pripravovat na navrat do civilizace az do pulky kvetna.

No a kdy dorazime domu? Odletame 15.kvetna a po mezipristani v Londyne dorazime do Prahy 16. kvetna. Uz se moc tesime na domov, na rodinu a kamarady. A jelikoz bychom se s vami vsemi radi videli, rozhodli jsme se udelat na chalupe na Frydstejne - NAVRATKU. Termin je 24.- 26. kvetna (Pa, So, Ne), misto: chalupa na Frydstejne kde probehla ROZLUCKA. Doufame, ze si udelate cas a dorazite v hojnem poctu.

Uz se moc tesime a zatim vam prejeme krasne proziti svatku Velikonocnich a brzky prichod opravdoveho jara.

Vasi kamaradi

Gabca a Rada

A tím povídání Gabči a Rádi z jejich Velké cesty končí.
Pro přehlednost následuje přehled zemí s odkazy na jednotlivé zprávy, tak jak je posílali ze své cesty od září roku 2000 do dubna 2002: Evropa, Turecko, Irán, Pakistán, Indie, Nepál, Čína, Laos, Thajsko a Kambodža, Malajsie, Singapur a Indonésie, Austrálie
zpět na hlavní stránku   <<  zpět G&R na cestách obsah
Vytvořeno: 1. dubna 2000          Poslední aktualizace:
 Copyright © 2001 Gabča a Radek, fotocesty.cz e-mail: info@fotocesty.cz